Cestování po Maroku - březen 2008

Jak je naším dobrým zvykem, již na podzim minulého roku, jsme se s Láďou zabývali myšlenkou, že opět příští rok podnikneme nějakou cestu do blízkého či vzdáleného světa.

Hned na začátku nového roku se hlavní porada jako obvykle konala v restaurantu Hestia. Mezi nejžhavější typy pro naši cestu patřila tato místa: Azorské ostrovy, Portugalsko, La Palma a Korsika. Nakonec, kde se vzalo, tu se vzalo a u nás obou zvítězilo, Maroko.

Další den jsem zašel do karlovarské pobočky společnosti Asiana a zamluvil zde, po předchozí konzultaci, tři letenky "Praha - Casablanca" za cenu necelých 10 tisíc korun na osobu. Doma mi to nedalo a hledal jsem na internetu. A co jsem tam neobjevil? Na stránkách Asiany (letušky) nabízeli cestu do Maroka za necelé 4 tisíce korun.

Další den jsem tudíž změnil náš požadavek a hned rezervoval čtyři letenky. Oslovil jsem totiž ještě jednoho cestovatele, který s námi kdysi byl v Pyrenejích. Když Petr ze Staré Role slyšel cenu za cestu přes půl světa, řekl, že taková nabídka se nedá odmítnout.

Z hlediska geografického jsme se opět vrátili na africký kontinent. Marocké království leží v severozápadním cípu Afriky. Maroko je arabská země s bohatou historií, vyspělou kulturou a početnými přírodními krásami.

Maroko, arabsky al-Maghreb al-Aqsa, neboli "nejvzdálenější země zapadajícího slunce", není zemí až tak vzdálenou. Od Evropy jej dělí asi jen 15 km Gibraltarského průlivu, a tudíž nabízí jednu z nejsnazších možností, jak poznat kouzlo Orientu. Dříve francouzská kolonie v sobě mísí africkou, arabskou i evropskou kulturu, přitom si však, zejména díky islámskému náboženství, zachovává tajemnou osobitost. Maroko je země starobylé kultury i moderního světa, zajímavých lidí a krásné přírody.

Do Maroka není cesta dlouhá, ale pěšky se tam člověk suchou nohou nedostane. Do této krásné země lze přicestovat několika způsoby. Buď poklidnou plavbou na velké lodi, nebo rychlým trajektem, nazývaným ferry. Oba tyto druhy dopravy jsme vyzkoušeli před čtyřmi lety, a proto jsme letos zvolili třetí, nejrychlejší a nejpohodlnější druh přepravy a to letadlem.

Asi pět dnů před odletem navštívila karlovarsko vichřice a v revíru hajného Ládi zanechala nehezkou vizitku. Vzhledem k tomu, že woodman Láďa je lesák duší i tělem, rozhodnutí bylo jasné. Maroko se letos bez něho obejde, ale karlovarské lesy ne. Neboli: počet výletníků se snižuje na tři.

Středa 5. března 2008

Jednu minutu po půlnoci odjíždím Frantovým autem z Vyhlídky směr Hájovna, kde přistupuje František. Následuje poslední rozloučení s Láďou a pokračujeme do Staré Role. Zde nastupuje Petr a půl hodiny po půlnoci opouštíme Karlovy Vary. Před Chebem zastavujeme pro benzín a chvíli nato přejíždíme hranice do Německa. Schengenský prostor sice existuje, ale my se v něm nepohybujeme asi dost důvěryhodně. Několik kilometrů za hranicemi nás totiž zastavuje německá policie a prohlíží si nás a zkoumá nás, patrně vypadáme podezřele. Ale asi po deseti minutách nás propouští a my pokračujeme směr Mnichov. Na Flughafen München neboli mnichovské letiště Franze Josefa Strausse, které je druhé největší v Německu, přijíždíme ve čtvrt na pět. Parkovišti pro návštěvníky s označením P 41 nalézáme bez problémů, jelikož si to pamatujeme z minulého roku. Bereme z auta batohy a pokračujeme letištním autobusem k terminálu číslo 1.

V sedm hodin a patnáct minut, to znamená s třičtvrtěhodinovým zpožděním, odlétáme se společností AIR BERLIN (Air Berlin PLC & Co. Luftverkehrs KG) v letadle Fokker F 100.

Letadlo Fokker F 100 pojme až 100 běžných cestujících včetně 3 zkušených cestovatelů. Cestovní rychlost letadla je 765 km / hodinu. Svou délkou 35,31 m, výškou 8,60 m, rozpětím 28,80 m a vzletovou hmotností 44,45 t nám letadlo vyhovovalo. Taktéž z hlediska ekologie jsme dozajista zvolili správné letadlo, jelikož Fokker F 100 je vybaven pohonnými jednotkami Rolls-Royce Tay Turbofan, které zaručují hospodárné využití pohonných hmot.

Po cestě jsme si přesunuli hodinky o jednu hodinu zpět a v osm hodin anglického času přistáváme ve Velké Británii, na letišti London Stansted. Anglická metropole nás přivítala celkem krásným počasím. Nevím, zda je to pouze specifikum našeho cestování, nebo je pravidlem, že návazné spoje do Afriky se uskutečňují zásadně z letiště, které je na druhé straně města. Pojem "na druhé straně města" avšak ve skutečnosti znamená vzdálenost cca 65 mil. Abychom snad nezatoužili po prohlídce Londýna, tak odlet je načasován celkem brzo po našem příletu. Nejprve se přesouváme místní podzemní dráhou od příletového místa do hlavní haly, kde vyzvedáváme batohy a zjišťujeme informace o autobusu, který máme v plánu použít pro cestu na další letiště.

Vycházíme na rušnou letištní street a kupujeme jízdenky. Za tři osoby platíme 81 liber. "Těžké" peníze za projížďku autobusem, raději to snad ani nepřepočítávat na naše korunky.

Cena za osobu v autobuse National Express

London Stansted - London Gatwick 27 GBP / osobu

Autobus společnosti National Express odjíždí ze stanoviště č.21 v devět hodin a padesát minut. Nejprve chceme řidiče upozornit na to, že jede po špatné straně silnice, ale asi by tento náš vtip nepochopil. A tak se kocháme pohledem na anglickou jízdu vlevo a na krásný anglický venkov. Okolo půl dvanácté zastavujeme na letišti London Heathrow, kde lidé vystupují a přistupují. Poté ho skoro celé objíždíme a máme tudíž možnost si největší londýnské letiště prohlédnout. Vyhlížíme také nový terminál Heathrow T5, který bude otvírat za necelých čtrnáct dnů britská královna.

Na letišti London Gatwick přijíždíme deset minut před třináctou hodinou. Procházíme se po odbavovací hale, prohlížíme si to tu a zjišťujeme možnosti pro naši zpáteční cestu příští týden.

Ve čtrnáct hodin a čtyřicet minut, opět s malým, asi půlhodinovým zpožděním, pokračujeme v naší cestě. Společnost BRITISH AIRWAYS zvolila stroj AIRBUS A 321 se dvěma proudovými motory a těmito parametry:

počet cestujících	186 pasažérů
cestovní rychlost letadla...	845 km/hodinu
délka/výška letadla	44,51 metrů/11,76 metrů
rozpětí křídel	34,09 metrů
vzletová hmotnost	89 tun

Na mezinárodním letišti Marrakech Menara (RAK) přistáváme v sedmnáct hodin a čtyřicet pět minut. Pasovou kontrolou prochází nejprve Petr a poté já. V pase mám mimo jiné marocké vízum, které bylo potřeba před čtyřmi lety, ale dnes již ne. Tyto detaily však úředník neví a tak po nahlédnutí do mého pasu znejistí a chystá se běžet za Petrem a požadovat po něm vízum. Posléze si to vyříká s jiným úředníkem a pokračuje dál ve své činnosti.

Na letišti nás vítá nápis "Welcome in Marrakéš". Je to asi jeden z posledních nápisů v jazyce, kterému alespoň někdo z nás trochu rozumí. Na základě našich zkušeností z roku 2004 víme, že dorozumívání v Maroku bude hodně odvislé na práci našich rukou. Většina pro nás nevyslovitelných a nezapamatovatelných názvů a nápisů, je totiž v arabštině. Některé jsou také ve francouzštině, což ale pro nás moc velká pomoc není. Před odletem jsem sice "letem světem" prohlédl arabský slovníček, alespoň co se týče základních názvů a důležitých cestovních hesel, zda to ale mělo velký význam, o tom nejsem přesvědčen.

Venku je příjemný teplý podvečer. Nejprve měníme peníze ve směnárně na letišti a poté půjčujeme automobil Citroen C3 od společnosti First car.

Kurs v bance "banque populaire"...

1 Eur = 11,193 Dh

Cena za půjčení automobilu Citroen C3 na 7 dnů...

2.800 Dh

Patnáct minut po sedmé hodině večerní odjíždíme. Chvíli jedeme po okraji Marrakéše a poté odbočujeme asi tím směrem, o kterém si myslíme, že je ten správný. Po chvíli však zjišťujeme, že nejedeme po silnici na Asni, nýbrž směr Asguine. Orientace není jednoduchá, jelikož většinou chybí označení začátku a konce vesnice či města. Taktéž ukazatele jsou většinou v arabštině. Rozhodli jsme se pokračovat dále a ve dvacet dva hodin parkujeme na kraji lesíka, asi dva kilometry před Oukaimeden. Večeři zapíjíme dovezeným plechovkovým pivem a okolo jedenácté uleháme.

Meteorologické údaje ve 22 hodin 30 minut (nocleh před Oukaimeden)

nadmořská výška...	cca 2.500 m.n.m.
teplota	+ 2°C
vlhkost	47 %

Čtvrtek 6. března 2008

Vstáváme v sedm hodin. Franta vaří čaj, něco málo zobeme. A především si prohlížíme krásné okolní hory.

Meteorologické údaje v 7 hodin 5 minut (nocleh před Oukaimeden)

nadmořská výška...	cca 2.500 m.n.m.
teplota	- 1°C
vlhkost	59 %

Chvilku před osmou hodinou odjíždíme tam, kde končí silnice. Po deseti minutách jízdy zastavujeme v Oukaimedenu. Jedná se o nejznámější středisko zimních sportů v Maroku a také v celé severní Africe. Hora Oukaimeden je vysoká 3.273 metry a stejnojmenné lyžařské středisko se nachází na plošině v nadmořské výšce 2.650 metrů. Zimní sezona zde začíná od poloviny prosince a trvá do půli dubna. Zdejší středisko je pro provozování veškerých zimních sportů dobře vybaveno - včetně několika vleků a moderní sedačkové lanovky, která končí ve výšce 3.250 metrů nad mořem. Při dobrých sněhových podmínkách je zde 20 km sjezdovek, přičemž nejdelší má okolo tří kilometrů.

Ať už s lyžemi nebo bez nich, vždy jsou zde krásné výhledy na okolní hory. Lyžařský areál s marockým kouzlem nás sice také lákal, ale nebylo by to dnes žádné špičkové lyžování. Sněhu už tolik nebylo a koukaly z něho kameny. Po ránu byl sníh celkem zmrzlý, ale za chvíli, především ve spodní části by byl zase až moc mokrý. Po chvíli, co jsme se rozhlíželi, přišli samozřejmě "nahaněči" i s lyžařskou výzbrojí. Nabízeli, že nám půjčí lyže a boty, a že kvůli nám pustí lanovku. To vše za 100 Dh na osobu. My jsme však odolali. Jednak sněhové podmínky se nám moc nelíbily a také lyžařské vybavení v nás nebudilo důvěru. A tak jsme popojeli autem přes vesnici do sedla a na protější kopec k vysílači. Zde jsme se prošli a prohlíželi si lyžařské středisko i celé pohoří Vysoký Atlas. Po dvou hodinách jsme se rozhodli lyžařské středisko opustit. Avšak kde se vzala, tu se vzala, na konci vesnice byla závora a u ní výběrčí. Zase až tolik nás to nepřekvapilo. Jsme přece v Maroku a zde si každý človíček hledá možnost, jak dostat za něco zaplaceno. Tentokrát závoru zdvihlo 10 dirhamů. Po chvíli jsme však ještě zastavili a prohlíželi si krásnou vodní nádrž.

Výběrčí od závory to zjistil a hned běžel za námi a začal nabízet kameny a zkameněliny z pohoří Atlas. Franta s ním udělal výměnný obchod. Za něco málo peněz, zpocené triko a smradlavé ponožky si vybral nějaké věcičky. Spokojenost byla asi na obou stranách. Také Petr si něco zakoupil. Odjíždíme. Po cestě co chvíli zastavujeme a prohlížíme si hluboké koryto říčky (podle mapy by se mohla jmenovat Assif Ait Leqaq) a také terasovitá políčka a domečky, které se nacházejí všude, kam se člověk podívá.

Čtvrt hodiny po poledni projíždíme Asni, městečkem na úpatí Vysokého Atlasu. Ve třináct hodin a třicet minut zastavujeme na nákup v městečku Ijoukak. Vzhledem k velkému množství domácích zásob kupujeme pouze báječný arabský chléb a balenou vodu. Poté hledáme a po chvíli nalézáme odbočku do údolí Agoundis. Nachází se před mostem směrem východním. Ještě do první vesničky je cesta celkem pohodlná, ale poté se již mění ve zpevněnou pistu. Napravo míjíme vodní mlýn, úpravnu kamení a před další vesnicí zastavujeme, abychom něco pojedli. Po chvíli okolo nás prochází kouzelný berberský dědeček a jako v pohádce nám nabízí čaj. Přijímáme, dědeček mávne rukou, něco zavolá a pokračuje dál. Posléze vyjde z prvního domku dívka a přináší nám podnos s konvičkou a třemi skleničkami. Vzápětí se k ní přidávají další děti. Chovají se však velice slušně, stojí opodál a tiše nás sledují. Připomíná mi to situaci, když v Čechách návštěvníci pozorují exotické zvíře v zoologické zahradě. Nabízíme dětem bonbóny, které s radostí přijímají. My zatím zkoušíme nalévat odborně do sklenic a zpět do konvičky "berber whisky".

Zcela výjimečné místo má v Maroku mátový čaj. Je daleko populárnější i tradičnější než káva. V každém městečku se po ulicích potulují prodavači máty, kteří vám prodají čerstvé bylinky na přípravu čaje. Často mu tady říkají "berber whiskey". Je to totiž tradiční berberský nápoj, který má povzbuzující účinky, je výborný a osvěžující v chladných horách i v horkém saharském počasí. Jedná se o zelený čaj, který je ochucen spoustou cukru a celými rostlinkami máty. Podává se v kovové konvičce s typicky vypouleným víkem nebo v pouličních kavárnách ve skleničkách se snítkou máty.

Poté co ukončíme svačinový obřad, necháváme na tácku 10 Dh a odjíždíme dále. Následují další a další vesničky, když cesta se stále a stále zhoršuje. Zřejmě to není ta správná silnice pro naše auto. Asi něco bude na tom, když v průvodci a na internetu píší, že cesta je pouze pro terénní automobily. Taktéž místní zde jezdí v nákladním autě. A ne jenom v něm, ale i na něm. A co všechno tam vozí. To se člověk nestačí divit. Patrně by nebyla špatná volba nechat auto v Ijoukaku a pokračovat tímto jejich dopravním prostředkem.

Petr řídí auto, Franta kouká do mapy pocházející patrně z dob francouzské kolonizace a já sleduji cestu, která se pomalu mění ve zpevněnou pistu. Občas jsme potěšeni jízdou po pěkné rovině, abychom za chvíli stoupali divokými serpentinami. Podvozek kodrcajícího se auta nebezpečně drhne o nerovný terén či vyčnívající kameny a motor řve v největších otáčkách. Petr však nesundává ani na chvíli nohu z plynu a sebejistě kroutí volantem. A tak pokračujeme v jízdě dále, celkem jedenáct a půl kilometru po této cestě, až zjišťujeme, že by to trápení pro naše auto stačilo. "Pánové, je čas najít místo k parkování a ukončit trápení vozu", pravím s jistotou. Nikdo nic nenamítá, když objevujeme celkem rozumné místo pro zaparkování. Zastavujeme a za bedlivého pozorování místních lidí balíme věci.

Ve čtvrt na pět odcházíme. Na konec místní "silnice" jdeme přes několik vesnic ještě asi dvě hodiny. Vychutnávám si pěší chůzi, při které mám vždy větší pocit svobody než při jízdě autem. Dnes nám však dělají doprovod chvílemi méně drzé děti, občas drzejší výrostci a někdy na náš vkus až moc oprsklí berberští darebáci. V jeden čas máme okolo sebe třicetičlennou bandu, která rámusí a doráží na nás, až to vypadá na konflikt. "Nějak se mi to nelíbí" povídá Franta. "Zkusme zachovat klid" odpovídám já, i když si také nejsem zcela jist, tím, co říkám. "Trochu bouřlivé přivítání v Maroku, nemyslíte děcka" míní Petr a také on si hlídá svoje věci. Že by jeho zvolání zabralo? Pouze na okamžik. Jedna skupina nás sice, patrně na hranici svého teritoria, opouští, ale záhy nad námi přebírá dohled před svojí vesnicí další banda dětí. Ztrácíme soukromí, stáváme se veřejnou osobou, kterou neustále sleduje chumel zvědavců, jenž v tu chvíli zapomněl na každodenní starosti.

Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti (ve zdejších vesničkách i patrně více).

Naštěstí vše jednou končí, i štěrková cesta, děti se vytrácejí a my se vydáváme po vyšlapané horské pěšině nad údolím říčky. Před sedmou hodinou je již tma a tak ve čtvrt na osm nalézáme místo ke spaní. Chvíli povídáme, něco málo papáme, bumbáme a posléze uleháme. Pozorujeme noční oblohu a okolní hory, zatímco ve vesnicích sledují "krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu". Jediné spotřebiče, které si skoro všichni nakoupili, jsou totiž televize a satelity.

Večer i v noci vidíme v šeru a především slyšíme chodit místní lidi po stezce nad námi. Kam a odkud jdou v tuto pozdní dobu, to je nám záhadou.

Meteorologické údaje ve 21 hodin 10 minut (nocleh na východ od Ijoukaku)

nadmořská výška...	cca 2.000 m.n.m.
teplota	+ 9°C
vlhkost	35 %

Pátek 7. března 2008

Ještě skoro za tmy a poté při svítání nejprve slyšíme a poté vidíme opět chodit domorodce po stezce tam i zpět. My však vstáváme až ve tři čtvrtě na sedm. Prohlížíme si hory okolo nás a rokli pod námi.

Meteorologické údaje v 6 hodin (nocleh na východ od Ijoukaku)

nadmořská výška...	cca 2.000 m.n.m.
teplota	+ 4°C
vlhkost	54 %

Ve čtvrt na osm se vydáváme na pochod. I když to už nečekáme, přicházíme přesto po chvíli do další vesničky. Prohlížíme si ji a konstatujeme, že malé kameno-hliněné domečky zatím nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne jako před staletími. Vesnické domky jsou zajímavě zakomponované do krajiny. Jsou o něco více strohé a bez ozdobných prvků než ty, které jsme viděli včera. Mají rovnou střechu, která slouží k věšení prádla, sušení obilí a podobné činnosti. Jediné, co nám sem nepasuje, jsou satelity na plochých střechách. Ale na to jsme si již zvykli. Velikost talíře satelitu je patrně odvislá od movitosti majitele. Vesnici bez "talířů" asi těžko v Maroku najdeme. Elektrické dráty nebo kabely sem sice nejsou přivedeny, ale to místním lidem nebrání, aby koukali na televizi a video nebo poslouchali hudbu. Patrně mají agregáty na benzín. K vaření používají propan-butanové bomby. Občas jsou na střechách vidět kolektory, ale ty patrně slouží k ohřevu vody, kdo ví. Vynalézavost a tvořivost místních lidí nezná mez.

Na rozdíl od těch včerejších vesnic je tato bez příjezdní komunikace. Zavítat do vsi je možno pouze pěšky nebo na mule. Orientace mezi domky není jednoduchá pro nás. Každou chvíli se cesta rozdvojuje a my několikrát přecházíme přes dvorek. Kousek od nás štěká pes, okolo sebe vidíme i další domácí zvířátka, ale lidi nikde.

Jsme součást úžasné krajiny a kolem sebe nemáme nic než volný prostor. Lemována hradbou vysokých hřebenů vede cesta údolím řeky a linie jejího toku se stáčí v zajímavých obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Ale naše topografická mapa bez vrstevnic z roku 1972 v měřítku 1:100 měla jiného autora a nebyla patrně tisknuta pro turistické účely. Její kreslíř ji určitě vypracoval jako mistrovský kus, ale patrně nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily. Ale kdo by zde také chodil podle mapy. Místní to tu znají dobře a turistika se v tomto kraji nepěstuje.

Kolem nás jsou vidět vzorně upravená políčka a to i na místech, kde bychom to nečekali. Místní lidé prostě osejí a využijí každou plochu. Procházíme také kolem sadu, zřejmě s jablečnými stromy. Příroda je sice úžasná, ale s orientací a přesvědčením, že jdeme správně, je to již horší. Do cesty se nám připletl hučící řeky proud a my zvažujeme, zda ho přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se mu vyhnout. Most či lávku nehledáme, takové věci zde nemají. Skákání po kamenech může být sice hezký balet, možná však s nepěkným koncem. Brodění ve vodě studené jako led nás také neláká, tudíž říčku neustále obcházíme po jednom břehu. Při pohledu dopředu se nám občas jeví schůdnější její levý břeh, posléze zase pravý břeh. Kam a kudy pokračovat je nám záhadou. Okolo nás se táhne údolí ve své ospalé kráse, tiché a skromné. Krajina je rozdělena řekou na dvě části lišící se od sebe tím, že jednu shledáváme krásnější než druhou a druhá je úžasnější než ta první. Kudy pokračovat je nám ale čím dál tím větší záhadou. Cesta se někdy zužuje a vypadá to, že brzo skončí.

"Vzhůru do skal" zavelí Franta po desáté hodině. Souhlasíme, ale nespěcháme, pomalu nabíráme výšku i vzdálenost. Na první pohled je jasné, že nás čeká kilometrážně ne dlouhý, ale terénně dost náročný úsek cesty. Odměnou jsou nám stále nové výhledy do krajiny, které se mění s každým vyšlápnutým výškovým metrem. V půl dvanácté máme již za sebou největší převýšení a přicházíme na plošinu s krásně zelenou loukou, na které se pasou ovce. Zastavujeme se, obědváme a především se rozhlížíme. Úžasné barvy krajiny kolem nás by stěží dokázal namíchat nějaký malíř.

Kde se vzal, tu se vzal, jen nás zahlédl, hned nám jde naproti pastevec. Vzhledem k tomu, že je půl hodiny před polednem, tak si zde děláme přestávku a obědváme. Zkoušíme komunikovat s panem domácím, ten však trpí vadou řeči. Ale to stejně nevadí, jelikož ani on, ani my neznáme řeč toho druhého. A tak jako obvykle se domlouváme rukama. Dozvídáme se, že jsme k jeho údivu přišli cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď je nám jasné naše dopolední bloudění okolo říčky a po skaliskách. Ukazuje nám také hadici s vodou, která by snad mohla být pitná. Už jsme v celkem dobré výšce a žádné znečištění není nahoře vidět, tak to snad přežijeme.

Dobře najeden domácí stravou a napojen místní "pitnou" vodou se vydávám na lov. Prohlížím si malé ovečky a poté jsem se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o mně. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal jsem ji. Na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Fotografujeme ne jenom místní faunu a floru, ale také okolní hory a sebe.

V půl jedné odcházíme z louky s pastevcem, který nám ukazuje cestu. Uplynula asi půlhodina a Petr povídá: "koleno". Neřekl toho moc, ale sdělil vše. Po krátké poradě se vrací na louku, kde se bude věnovat studiu přírodních podmínek, života ovčího stáda i jejich pastevce. Já s Frantou pokračujeme. Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot se lepí na tričko a stéká po čele do obličeje. Proto za chvíli odkládáme spacáky, karimatku a další pro nás zcela jistě nepotřebné věci a vydáváme se "na lehko" dále do hor. Proč je nosit na zádech, když po našem návratu stejně složíme hlavu na zelené louce.

Hned se jde do kopce lépe. Na zádech mám sice skoro prázdný kletr, ale i ten za chvíli odkládám. Franta ten svůj pivní batoh vpředu jen tak neodloží. Bez zátěže se šlape dobře, avšak nadmořská výška přes tři tisíce metrů je poznat. Není se co divit, že občas slyším vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu. Časem přicházíme na první sněhová pole. Zpočátku se jedná o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Na zádech mám poloprázdný kletr, který asi za hodinu odkládám v místě, kde ze sněhu vystupuje několik výrazných a velkých kamenů. To se to šlape nalehko. Franta má svůj pivní batoh vpředu, ale ten jen tak neodloží.

Po čtvrté hodině přicházíme do sedla ve výšce asi 3.800 metrů nad mořem, které jsme si určili jako náš cíl. Rozplýváme se nad úžasným kouzlem okolních hor a neustále saháme po fotoaparátu, abychom všechnu tu krásu zvěčnili. Napravo vyhlížíme nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal, o kousek dál zajímavě vypadající sedlo Tizi n´Ouagane i další čtyřtisícové vrcholy v pozadí s blankytně zářící modrou oblohou. Co víc může chybět člověku ke štěstí? Nějak se nám nechce s tou krásou rozloučit. Poutník by neměl spěchat. Občas se má zadívat na jedno místo a soustředěně ho pozorovat několik minut. Teprve tehdy lze spatřit to, co spěchající turista nevidí. Okolní krajina totiž žije.

Čas však plyne neúprosně, a proto se vydáváme na cestu zpět. Po chvíli nacházíme místo, kde jsem odložil svůj batoh, a tudíž nás čeká pouze zbývající část cesty na louku, což považujeme za rutinní záležitost. Rozhlížíme se kolem sebe, a patrně trochu omámeni tou nevšední krásou kolem nás nevěnujeme cestě zvláštní pozornost, jak by si žádal běžný cestovatelský režim. Začíná se stmívat a noc zvolna vstřebává den. Smráká se venku i nám v hlavě. Soumrak přišel velice rychle, rychleji než bychom chtěli. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Zjišťujeme totiž, že nevíme, kde jsme. Zpočátku se nám zdá skoro nemožné a málo pravděpodobné, že bychom neuměli najít správnou cestu, ale brzy se to stává realitou. "Prokrindapána, my jsme snad ztratili," říkám trochu překvapeně. Chvíli jsme přesvědčeni, že naše louka je nahoře, poté se shodujeme v názoru, že je dole. Chodíme neustále sem a tam, nahoru a dolů, dopředu i dozadu a pořád nic. Nejsme o nic moudřejší než na začátku. Čím víc na to myslíme, tím méně do toho vidíme. Kde jsme udělali chybu, je prostě nad náš rozum.

To, že se občas při putování obtížně hledá správný směr a že se člověk bloudění někdy nevyhne, vím. "Ale není toho dnes už příliš?" říkám si potichu pro sebe. V půl desáté zatahujeme za brzdu. Postáváme na místě a přemýšlíme, kde se v naší orientaci vloudila chybička. "Bolí mne nohy, budeme bivakovat" říká Franta. "Vždyť nemáme věci" odpovídám já. Záhy jsem však pochopil, že ho moje názory nezajímají.

Lehce chladná noc je zpočátku příjemnou společnicí a uklidňuje nás svým jasem. Ale poté, co se rozhodneme bivakovat bez spacáku, pouze v tom, co máme na sobě, se nám teplota vzduchu již nejeví zcela příjemná. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou, mráz stoupá, teplota klesá. Úměra sice přímá, ale ne všemi schvalovaná. Oblékám tudíž na sebe vše, co nacházím v kletru. Avšak dopředu vím, že toho tam moc není. Posléze, možná již ze zoufalosti navlékám i batoh na nohy. Zpočátku to lze vydržet, ale po chvíli je mi zima. Franta je na tom ještě "lépe". Věcí má totiž méně než já. Proto za chvíli vidím, jak začíná dělat dřepy a slyším jeho nadávky. Oba však dobře víme, že nám láteření či klení nepomůže.

Okolní krajina je obrovská, tichá, temná a studená. Ani já jsem však v těchto podmínkách neusnul. Při pohledu na noční oblohu mne napadají myšlenky, které mi jinak během všedního dne na mysl ani nepřijdou. Dívám se vzhůru k hvězdnému nebi a kladu si různé otázky. Čas běží pomalu a tak ho raději nesleduji. Kolik dřepů Franta udělal, jsem také nepočítal. Když se na hodinkách přehoupla půlnoc, tak slyším: "šlapeme dál". Souhlasím, vždyť ta naše louka nemohla zmizet jako bájná Atlantida. "Snad to nebude tak zlé a nic děsivého nás nečeká", utěšuji se a prochladlou rukou nahmatávám a rozsvěcuji baterku, se kterou je možné se v tomto nelehkém terénu alespoň trochu pohybovat.

"Někde to tady přece musí být" neustále si opakuji. Ale pořád nic. Kde jsme udělali chybu. Pomalu nám začínalo být jasné, že noc bude dlouhá a cesta daleká. Snad ne bez konce. Nemá cenu si kazit náladu a tak si říkám, že zabloudit se při putování nedá. Tam, kam člověk dojde, je vlastně cíl jeho cesty. Podle encyklopedie znamená cestování přesun lidí či pohyb osob z jednoho místa na druhé. Ale žádná chytrá kniha neradí, co dělat, když to "druhé" místo nemůžeme najít.

Rozmanitost okolních skalních forem je určitě úchvatná, ale momentálně si to nějak nemůžeme vychutnat. Tělo funguje jako stroj, pravá, levá, šlapeme dál a dál. Nahoru a dolů, doleva a doprava, po sněhu a po skalách,.... a pořád nic. Halucinace zatím nemáme a při chůzi také neusínáme. Přesto přemýšlíme, zda a jak dlouho vydržíme bez spánku pochodovat. Vzpomínám na záběry z filmů nebo zprávy o vojenských přesunech při bojových akcích. A co dělá asi Petr v generálním štábu "na zelené louce". Čeká na nás nebo vyhlásil pátrání. Zkoušíme celou noc také posílat pomocí čelovky signály, ale jak se posléze ukáže, zcela špatným směrem. Krásné sny o tom, jak ho znenadání objevíme, se rozplývají u dalšího skaliska či sněhového pole. Ve čtyři hodiny opět volím kombinaci polohy sedu a lehu, Franta se chystá na svoji obvyklou sérii dřepů. Takto přečkáváme asi dvě hodiny, ale déle to nejde. O slovo se hlásí neskutečná zima.

"Konečně se začíná rozednívat" raduji se. Úplná výhra to sice není, ale snažím se to vnímat pozitivně. Východ slunce v pohoří Vysoký Atlas je tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Paprsky slunce prostupující oparem si začínají hrát s odcházející tmou a urputně se snaží posunout rtuť teploměru na únosnou mez. Dnes si ho však nějak nemůžeme opravdově vychutnat. Šestá hodina odbila, když vyrážíme dál. Nahoru, dolů, doleva i doprava. Za hodinu a půl se na nás konečně usměje štěstí, když z ničeho nic nacházíme tu správnou stezku a v osm hodin končíme naši "bojovou hru" na zelené louce. Dlouho očekávané se stalo skutkem.

Sobota 8. března 2008

"Tak to vypadá, že se někde stala chyba při vašem putování" povídá Petr a mne si oči, aby se ujistil, že nejsme přízrak. Patrně již nedoufal, že se vrátíme. Vyprávíme mu věci, které někomu mohou znít prapodivně, neřku-li pohádkově. Špatně jsme odhadli vzdálenost mezi místem, kde jsme se rozloučili s Petrem a místem, kam jsme vystoupali. Při návratu jsme neustále hledali v určitém prostoru, ale louka byla ještě o kus dál.

Přežili jsme naštěstí ve zdraví a tak nám zůstanou vzpomínky na úžasné putování, které dovede člověka dokonale nabít novou energií. Při takovém cestování bez telefonního signálu, bez rádia či televize funguje mozek jinak. Člověk má čas více přemýšlet o tom, co se děje okolo něho i o sobě samém. Počítačovou mluvou by se dalo říct, že si defragmentuje svůj harddisk. A nám se to podařilo dokonale.

Petr nám připravuje snídani a my, i když je již sice slunce nad obzorem, uleháme do spacáků a zkoušíme na chvíli usnout a nabrat síly na další pochod.

V půl desáté je už ale moc velké teplo a tak balíme věci a za půl hodiny odcházíme. Mezitím přijel na mule "pan domácí", který předešlý večer odešel do vesnice. Od něho také Petr zjistil, kudy vede ta správná cesta, po které se nyní vydáváme, a po které jsme měli včera přijít. Po chvíli nás předjíždí pastevec na mule, doprovází nás a ukazuje nám cestu až k vesnici. Mula je velmi důležitý prostředek. Dokáže bezpečně chodit po úzkých chodníčcích ve velmi strmých svazích. Bravurně zvládá kamenité a šikmé svahy, kde jsme my měli problémy. Uveze kromě člověka i další náklad. Poslouchá, neodmlouvá, pamatuje si cestu a nepotřebuje "benzín ani SPZ".

Podél cesty pozorujeme na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého. Výhledy jsou to krásné. Zhruba v pravé poledne jsme konečně na místě, kde končí silnice, a kde jsme včera špatně odbočili. Zde nás "mulař" opouští, aby na nás o pár metrů dál ve vesnici počkal a pozval nás k sobě domů. Dlouho nás přemlouvat nemusel, návštěvu berberského obydlí by byl hřích odmítnout.

Za prahem domu leží na zemi jeho otec, patrně se chladí. Když nás uvidí, tak vstává a doprovází nás do pokoje. Za chvíli již pijeme "berberskou whisky" neboli whisky marocaine, což je nám již dobře známý, teplý a hodně sladký mátový čaj. Posléze dostáváme ochutnat domácí arabský chléb s nějakým vývarem, do kterého se chléb namáčí. Prohlížíme si berberskou domácnost a postupně je nám představena i zbývající část rodiny. Před odchodem jim dáváme nějaké drobné jako odměnu za jídlo, pití a návštěvu. Prostředí domu i celá rodina působí příjemně, vůbec neotravují a nesnaží se nám za každou cenu něco prodat. Prostě pohoda. Při odchodu nám ještě "pasáček" ukazuje zbývající část domu, dvůr a celé své hospodářství. Je to zajímavé. Včera na louce, když jsme ho viděli, bychom neřekli, že má takový majetek.

Ve třináct hodin a třicet minut pokračujeme po silnici přes další a další vesnice. Berberské vesničky jsou si celkem podobné. Domečky z dálky vypadají jako škatulky a mezi nimi vedou křivolaké uličky, které se stáčejí občas nahoru a hned zase příkře dolů. Domy mají jednoduché, ale přitom zajímavé, někdy i originální řešení fasády, různá okna, dveře, minibalkónky, omřížování a další prvky. Většina staveb je minimálně nebo vůbec udržována, některé detaily nejsou ani dokončeny. Takový je styl zdejší výstavby.

Dnes je větší klid. Děti asi pasou ovce a pomáhají na poli, a tudíž nás nikdo nevyrušuje při rozhlížení se. Občas jdeme pod skalou nebo příkrým kopcem. "Bonžúr, mesijé," odpovídají nám dolů na pozdrav ženy a děti. Nechápeme, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. Z našeho pohledu se jedná o regulérní horolezecký výkon. "Berberky" a jejich děti mají v rukou malé krumpáčky, kterými dolují ze skal trsy horské trávy. Při tom často zpívají. Trávu pak v obrovských nůších snášejí dolů k cestě. Po skalách skákají jako horské kozy. Občas mají kolem pasu omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvízly. Trávu patrně prodávají za pár dirhamů dole v městečku, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.

Také pozorujeme skoro v každé vesnici, jak některé ženy perou prádlo v potoce. Žádná automatická pračka, ani teplá voda, nýbrž studená a průzračná voda v místním potoce. I když s tou průzračností si nejsme až tak jisti, protože se občas o něco výše pasou zvířátka.

Při našem putování v horách nevidíme skoro žádné mešity a minarety. V jedné vesnici sice slyšíme vyvolávače, ale místní se nemodlí, ani se nikam nehrnou. Práce je hodně a tak čas na modlitbu je až patrně před večeří.

V půl čtvrté jsme zpátky u auta. Jeden človíček z vedlejší vesnice nám ukazuje deku a říká, že spal u auta a že nám ho hlídal. Když jsme předminulý den odcházeli, tak jsme mu dali 10 Dh, protože byl nejblíže autu. Nyní jsme mu přidali 5 Dh, ale zdálo se mu to málo a dožadoval se papírových peněz. My jsme mu česky vysvětlili, že sami máme málo a odjeli. Opouštíme klasické berberské vesničky. V půl páté ještě jednou zastavujeme u svačinového stromu, to jest na tom samém místě, jako když jsme jeli nahoru. Něco málo jíme a bumbáme. Franta se jde umýt, lépe řečeno ušpinit do blízké říčky. Ze všech vesnic, kterými jsme prošli i z těch ostatních do ní vypouštějí "kanalizaci" a také veškerá zvířátka jí používají.

Lze se dočíst, že v současné marocké populaci je asi 40 % Berberů. Vzhledem k tomu, že jde o původní obyvatele, to není moc. Dnes už se nejedná o rozdílnou kulturu a především ve městech lze spatřit téměř identické, kulturně se prolínající obyvatelstvo. Jen tetování na bradách a čelech některých žen napovídá, že jsou to Berberky.

Označení pro Berbery vzniklo patrně ze slova barbar. V Řecku se slovem barbaros označovaly všechny národy a kmeny žijící vně území Řecka a Říma. Berbeři jsou hamitského původu a první doklady o nich jsou z 5. a 4. tisíciletí před Kristem. Přestože obývají celou severní Afriku, žije jich dnes nejvíc z celkového počtu asi 12 milionů v Maroku. Kromě takzvaných vlastních Berberů patří mezi ně kočovní Tuaregové ze Sahary a také již neexistující národ Guančů z Kanárských ostrovů. Dodnes většina Berberů v Maroku kromě arabštiny hovoří některým ze tří berberských dialektů.

Když v 7. století začaly arabské nájezdy, vyznávali mnozí Berbeři křesťanství nebo pohanské kultury. Téměř celé století se bránili Arabům a islamizaci, časem se ale islamizovali i ti nejbojovnější z nich.
V náboženství i v rodovém životě si však zachovali řadu osobitých prvků. Například na rozdíl od Arabů nikdy nezatlačili ženu do poníženého postavení.
Berberky stály vždy po boku mužů.
Často nejen při poradách, ale i v bojích. Nikdy si také nezahalovaly tvář. Občas je možno vidět i obyvatele úplně tmavé barvy. To jsou patrně potomci otroků - haratínové.

Dnešní Maročané, zejména ve městech, chodí stále více oblečeni evropsky. U žen už téměř vymizely obličejové roušky a zůstaly pouze šátky zakrývající vlasy. Na sobě nosí ženy buď dlouhé šaty, nebo volné kalhoty a haleny stejné barvy. Výjimečně lze ještě potkat i postavu úplně zahalenou do černé látky. Oblečení lidí se může někdy měnit od vesnice k vesnici. Muži nosí džalabu - dlouhý šat s kapucí.

Moc v zemi je v rukou krále Mohamed VI. Není jen králem a nejvyšším zákonodárcem, ale i vrcholným představitelem církve. V zemi, kde je 99 % muslimů, to znamená neomezenou moc.

Další naše cesta vede dolů na hlavní silnici do Ijoukaku, kde opět nakupujeme chléb a zeleninu. Za výjezdem z městečka hledáme a posléze nacházíme mešitu Tin Mal ležící ve stejnojmenné vesnici v údolí N´ffis. Jedná se o jednu ze dvou mešit v Maroku, kam je povolen vstup i pro nemuslimy (další se nalézá v Casablance). V průvodci se píše, že jakmile člověk k mešitě přijde, vynoří se "gardien", aby odemknul a ujal se průvodcovství. My jsme tam přijeli až v osmnáct hodin patnáct minut a byli jsme zvědaví, zda se ještě podíváme dovnitř. A stalo se, jak se praví v průvodci. Kde se vzal, tu se vzal, byl u nás človíček, otevřel a umožnil nám prohlédnout si interiér tradiční almohadské mešity.

Mešita Tin Mal byla založena v roce 1125 teologem Ibn Toumartem z dynastie Almohad, který vedl svatou válku proti Almoravidům. V této době Tin Mal vzkvétal jako duchovní i umělecké centrum Almohadské říše. Sama mešita, postavená Abd el-Moumem v roce 1154, připomíná spíše pevnost než typický muslimský svatostánek. Architektonicky i historicky se jedná o důležitou stavbu, dnes však je možno ji označit za nádhernou zříceninu. Patrně byla kdysi v nedávné minulosti opravena, ale před několika roky spadl minaret a z větší části také objekt postrádá střechu. Dnes slouží mešita místním lidem k modlení jen v pátek (tento den mají nemuslimové vstup zakázán).

I přes některé výhrady ke vzhledu nebo stavu objektu se mi zde líbilo a myslím, že je se na co dívat. V prostorném interiéru modlitební haly se tyčí pravidelné sloupořadí. Na několika místech lze spatřit původní výzdobu v podobě dekorativních detailů vyrytých na sloupech nebo krásné zdobení komplikovaných klenutých oblouků, typické pro Almohadskou architekturu. Také mihrab (výklenek ve středu stěny) naznačující směr, kde leží Mekka, je stále původní.

Před odchodem jsme zaplatili 3x10 Dh a pokračujeme v jízdě. Začíná se stmívat a tak uvažujeme o hledání místa pro spaní. Čeká nás přejezd velmi známého sedla a tak se spoléháme, že by se tam mohlo něco najít. A také, že ano. V půl osmé objevujeme krásné piknikové místo kousek před sedlem. Večeříme a posléze pozorujeme překrásnou hvězdnou oblohu.

Meteorologické údaje ve 21 hodin (nocleh před sedlem Tizi n´Test)

nadmořská výška...	cca 2.050 m.n.m.
teplota	+ 12°C
vlhkost	26 %

Neděle 9. března 2008

Po sedmé hodině vstáváme, balíme věci, trochu snídáme a v osm hodin odjíždíme. Ještě předtím si prohlížíme oplocený pozemek, který je velmi rozsáhlý a plot pozorujeme ještě během jízdy autem. Jelikož plot schovává především patrně nejvyšší místo vedle průsmyku, napadá nás, že by se mohlo jednat o zdroj pitné vody. Ale doposud jsme viděli, že místní lidé pijí vodu takovou, jaká zrovna teče a na čistotu této tekutiny moc nehledí. Koukáme do mapy a nacházíme zde značku pro myslivnu. Tudíž se naše výprava shoduje, že se jedná o rezervaci pro chov kozy marocké. Ale žádnou jsme zde běhat neviděli. Tak co to tam za tím plotem je?

V Maroku existuje mnoho hezkých míst. Dle mého názoru jedním z nich je také sedlo Tizi n´Test. Když někdo cestuje z města Marrákeš na jih nebo do letoviska Agadir a nechce jet po hlavní silnici, nabízí se tato zajímavá volba trasy. Do městečka Asni a dále přes malé město Ijoujak a po nějaké době se již blíží přejezd velmi známého a krásného sedla. Tato neuvěřitelně působivá silnice spojuje Asni s Taroudanntem a byla postavená Francouzi v letech 1926-32. Cesta vede občas drsným terénem, jindy malebnými vesničkami. V některých to vypadá, že tam žijí lidé stále stejným způsobem jako snad před sto lety. Průsmyk Tizi n´Test leží ve výšce 2093 metrů nad mořem. Troufám si říct, že z obou dvou stran absolvuje člověk cestu do sedla po jedné z nejkrásnějších horských silnic v Maroku, která se svými serpentinami šplhá po svazích Vysokého Atlasu. V sedle je povinná zastávka, jelikož se zde nabízejí úžasné výhledy na okolní hory a otevírá se nádherný pohled do údolí. Slabší povahy s obavami sledují klikatící se linku silnice vedoucí strmě dolů. Začínají se také objevovat první výhledy na nekonečnou poušť Saharu, která se rýsuje v dáli. Cesta vedoucí z průsmyku se kroutí po úzké silnici s neskutečným množstvím zatáček. Někdo by mohl říct, že je velmi nebezpečná. Nemá totiž žádná svodidla a hned za krajem silnice je i několik stovek metrů hluboký sráz. Kapitolou samou pro sebe je styl jízdy místních řidičů.

Za čtvrt hodiny jsme v sedle, kde zastavujeme a kocháme se výhledy. V restaurantu si posléze dáváme mátový čaj a v půl deváté odjíždíme. Následuje sjezd prudkými serpentinami do údolí Souss. Počasí, teplota, profil a vzhled terénu i vegetace se výrazně mění. Začínají přibývat vesnice, okolo nichž jsou rozsáhlé olivové háje.

Čtvrt hodiny před polednem parkujeme v Agadiru u pláže a jdeme na dvě hodinky lenošit k moři. Marocké přímořské letovisko Agadir leží na pobřeží Atlantiku na stejné zeměpisné úrovni jako Kanárské ostrovy a je od nich vzdáleno vzdušnou čarou jen něco málo přes sto kilometrů. Na okraji tohoto města se nachází několik kilometrů dlouhá pláž, lemována pěšími zónami a výstavnými hotely. Údajně nebývá nikdy plná, ale dnes je zde více lidí, než jsme očekávali. Jednak zahraniční dovolenkoví turisté z okolních hotelů, ale také místní lidé užívající si krásně slunečnou neděli. Koupeme se, sbíráme mušličky, svačíme a bumbáme poslední domácí pivko.

Meteorologické údaje v 14 hodin (Agadir - u moře)

nadmořská výška...	cca 1 m.n.m.
teplota	+ 28°C
vlhkost	51 %

V půl třetí odcházíme z pláže. Vzhledem k tomu, že kolem auta prochází hlídač a výběrčí parkovného v jedné osobě, pokračujeme s Petrem po chodníku dále a pověřujeme Frantu, aby "vyjednával" s dotyčnou osobou o výši poplatku. Franta posléze přijel a trochu nadával, jelikož jsme mu nedali žádné peníze a tudíž jeho vyjednávací pozice byla poněkud ztížená. Ale je to šikovný jezdec a se správným sešlápnutím plynového pedálu zvládl ujet hlídači. Prohlídku města odkládáme na jindy a místo toho hledáme obchod s pivem, pečivem a pohlednicemi. Vše za chvíli přesně podle průvodce nacházíme. Avšak když zastavujeme, tak se dopouštíme jedné "marocké" klasické chybičky. Jako náhodou, vychází z marketu člověk a říká nám, že zde pivo nemají a že nás dovede na to správné místo. Jdeme za ním s Petrem a posléze skutečně navštěvujeme jeden prapodivný alkoholický sklad, možná i prodejnou by se toto místo dalo nazvat. Místní zde nakupují ve velkém množství alkohol všech různých značek a druhů. My si kupujeme piva, abychom posléze v jiném obchodě koupili cigarety našemu "průvodci" jako odměnu za nalezení alkoholového obchodu. Ještě jdeme v rychlosti do obchodu pro pečivo, a co uvnitř nevidíme. Samozřejmě tady mají pivo. To pouze na nás chtěl "průvodce - nahaněč" vydělat.

V patnáct hodin odjíždíme z Agadiru a za dvě a čtvrt hodiny jsme v městečku Aoulus, kde kupujeme dobrý arabský chléb na cestu do hor. V plánu máme jet co nejblíže k jezeru Lac d´Infi. Podle mapy tímto směrem existují dvě žlutě značené komunikace. Vybíráme si tu bližší a odbočujeme před Aoulus. Cesta zpočátku ubíhá celkem rychle, ale pouze do chvíle, kdy dojedeme ke konci přehrady, která je vidět na pravé straně. Asfaltovou silnici v celkem dobré kvalitě zde asi vybudovali právě kvůli této přehradě. Dál už vede pouze zpevněná pista. Každou chvíli míjíme výkopy pro odvodnění svahů a utěšujeme se, že se asi tato část cesty buduje a tudíž za chvíli bude následovat opět asfaltová silnice v kvalitě odpovídající žlutému značení v mapě. Opak je však pravdou. Povrch cesty se stále zhoršuje a ve vesničkách, kterými projíždíme, na nás podivně koukají. Začíná se stmívat, ale my pokračujeme a stále věříme.

Deset minut po dvacáté hodině však zastavujeme, jelikož brod přes říčku vypadá sjízdný tak akorát pro obrněné armádní vozidlo. Kousek se vracíme a nacházíme "ideální" místo pro spaní. Nejdřív ale musíme něco dobrého pojíst a popít. Také začínáme řešit, kudy zítra pokračovat dále. Ideální by bylo se někoho zeptat, ale za tmy a v místě, kde to vypadá jako cesta do uzavřeného kamenolomu, si nejsme zase až tak jisti, zda někoho potkáme. Ale přece. Kde se vzaly, tu se vzaly, v dálce svítí světla a hřmí motor. Zkoušíme mávat na auto a řidič kupodivu zastavuje. Navazujeme hovor, i když to není vůbec jednoduché. Lahzal Mohamed, elektrikář z Marakéše, umí pouze arabsky a francouzsky a to, jak už jsem výše popsal, nejsou řeči, které bychom zvládali ve vší dokonalosti. Nakonec se přece jenom nějaké informace dovídáme a přemýšlíme, co mu dáme za odměnu. On nám však naše rozhodování usnadňuje a ukazuje na pivo a posléze na slivovici. Trochu dobrého moku neuškodí, ale následně se nám to přestává líbit, jelikož je vidět, že asi alkohol "na rozdíl od nás" pít neumí. Slivovici tudíž schováváme a nakonec se nám ho daří přimět k odjezdu.

Meteorologické údaje ve 23 hodin 50 minut (Frantova rokle)

nadmořská výška...	cca 1.200 m.n.m.
teplota	+ 2°C
vlhkost	75 %

Franta odchází na kraj silnice na záchod a my vidíme v dáli další světla a vyčkáváme na příjezd auta, abychom se zkusili dozvědět opět nějaké informace. Za chvíli u nás zastavuje dodávka s berberskou osádkou z okolních vesnic a ptají, zda je vše v pořádku. Zjišťujeme nějaké informace a odpovídáme, že je vše bez problémů a tak auto pokračuje dále. Avšak až po jejich odjezdu zjišťujeme, že vše asi nebude až tak v pořádku, jak jsme si mysleli. Nemůžeme najít Frantu. Jdeme se tedy podívat k okraji silnice a vidíme zde ve svitu čelovky "krásný" kamenitý sráz. Někde dole na jeho úpatí, kam však až nedohlédneme, se ozývá Franta. Začíná tedy akce "vysvobozování ztraceného parťáka". Po nějaké době je již Franta nahoře na cestě. Prohlížíme si dotyčného člověka, zda se jedná skutečně o Frantu či nikoliv, jelikož jeho "image" dostala výrazných změn. Kam se člověk podívá, tam je samá krev. Ošetřování se ujímá Petr, jelikož pracuje u VZP a má tudíž nejlepší zdravotnické předpoklady. Po chvíli je rozhodnuto, musíme jet do nemocnice. Řízení jsem se ujal já, což možná nebyla ta nejlepší volba. Okolo třetí hodině jsem zvolil zkratku přes pole, abych se vyhnul pejskovi. Při tomto mém, ne zcela profesionálním způsobu jízdy, se naštěstí nikomu nic nestalo, pouze jsem upravil vzhled auta. Po konzultaci s posádkou zastavivšího nákladního automobilu se dovídáme, že je také nemocnice v Taroudanntu. Do tohoto, celkem velkého města, přijíždíme ve čtyři hodiny. Po chvíli nacházíme státní nemocnici a Petr odchází s Frantou na vyšetření. Po více jak hodině se vrací s tím, že naše obavy byly zbytečné. Franta je tvrďák, žádná vnitřní zranění se nenašla. Na památku mu věnovali krásný obvazový turban na hlavu. Státní nemocnice tady fungují zajímavým způsobem. Nic nechtěli platit, ani řešit z pojištění. Odjíždíme tudíž za město a v šest hodin na chvíli usínáme na kraji nějakého pole.

Neděle 10. března 2008

Okolo desáté hodiny vstáváme, balíme věci, trochu snídáme a řešíme, co s poškozeným automobilem. Voláme na ambasádu, ale asi to nebyla ta správná volba. Radí nám, abychom jeli do většího města, jedno do jakého a tam to nahlásili na policii. Dostaneme potvrzení pro autopůjčovnu a bude vše v pohodě. Asi se nás chtěli zbavit, jelikož nám zapomněli zdůraznit, že se nacházíme v Maroku a jednání na policii bude tomu odpovídat. V půl dvanácté odjíždíme a chvilku před jednou hodinou jsme před policejní stanicí v Aoulouz. Vyjednávání se ujali Petr s Frantou. Po chvíli se však dovídáme, že místo, které jsme označili, se nenachází v jejich teritoriu, a tudíž to nemohou řešit. A tak nás posílají do městečka Oulad Berrehil. Na zdejší Gendarmerie Royale na nás však nemají moc náladu. Jejich názor je jasný. Měli jsme volat policii hned v noci a ne až nyní. Naše vysvětlení, že jsme vezli zraněného do nemocnice, je nezajímalo. Nakonec nám nabízejí, abychom počkali na příjezd jejich známého, který umí rusky, a tudíž se lépe domluvíme. Odcházíme do CAFE ALMAWID a dáváme si klasicky mátový čaj. V šestnáct hodin a dvacet minut přijíždí Docteur en Pharmacie ABOUZID Adil. Velice sympatický a příjemný člověk. Zná se dobře s velitelem i ostatními na policejní stanici a tak to vypadá pro nás příznivě. Bohužel je to pouze naše zdání. Asi po půl hodině vyjednávání se dovídáme, že při nehodě nebyl nikdo zraněn, ani nebyl poničen cizí majetek, tak se nic sepisovat nebude. Ostatně, pracovní doba jim už končí a zítra budou mít spoustu jiných starostí.

V sedmnáct hodin k nám přivádí doktor - lékárník svého známého autoopraváře a domlouváme se na určitých opravách. Budou však trvat necelé dva dny a tak nám Adil nabízí azyl u sebe doma. Přízemní byt se nachází nedaleko, na hlavní ulici. Jsme překvapeni příjemným prostředím marockého bytu s evropskými prvky, jako splachovací záchod a sprcha.

Poté, co jsme všichni tři provedli hygienu, zve nás Adil okolo devatenácté hodiny na polévku a džus do restaurantu na kraji města u benzínové stanice. Konverzace probíhá v ruském jazyce a dovídáme se spoustu zajímavých věcí. Například to, že právě ochutnáváme specialitu marocké kuchyně, hustou polévku s exotickým názvem "Harira". Tato tradiční marocká polévka se dříve podávala především při svátcích, například v období Ramadánu. Dnes už se konzumuje běžně i během roku.

Pro uvaření pochutiny zvané Harira by se měli použít tyto suroviny (nemusí být vždy asi všechny): hrstka hrachu, cizrny, čočky, fazolí, 200 g jehněčího masa (může být i kuřecí), samozřejmě koření jako je sůl, koriandr, pepř, skořice, šafrán, a dále vejce, hladká mouka, jedno rajče, jednu cibuli i petržel, tři stroužky česneku, olej, citron a vývar. A tento pracovní postup by se měl zvolit (samozřejmě se to může lišit): všechny luštěniny je potřeba namočit přes noc do vody. Druhý den se na oleji osmahne nakrájená cibule a česnek, přidáme kostičky petržele a maso, všechno osolíme, okořeníme a dobře osmahneme. Pak přilijeme litr vývaru a nakonec vložíme luštěniny i s vodou, ve které byly namočené. Před koncem varu můžeme přidat i čtyři lžíce sterilovaného hrášku a nakonec zakvedláme do polévky v troše vody rozmíchané vejce s moukou a citronovou šťávou. Povaříme, podle chuti ještě dosolíme a okořeníme.

Poté nám jede ukázat svoji lékárnu, která je ještě otevřena a kde zaměstnává prodavačku. V zadní místnosti nám dává k dispozici počítač s internetem a posléze nám objednává večeři. Po cestě do našeho přechodného domova, hodinu a půl před půlnocí, kontrolujeme autoopraváře, který ještě pracuje. Po příchodu do bytu děkujeme panu lékárníkovi, že nám koupil džusy a jogurty a slušně se ho ptáme, zda mu nebude vadit, když si místo toho dáme plechovkové nápoje "Flag speciale". Nemá nic proti, ale sděluje nám, že se nepřidá, jelikož je abstinent. Před půlnocí uleháme.

Pondělí 11. března 2008

Ráno vstáváme čtvrt hodiny po sedmé. K snídani si dáváme džus, sladké marocké pečivo od hostitele a také ještě pojídáme naše domácí zásoby. Adil nám předešlého dne doporučil návštěvu města Taroudannt a před desátou hodinou nás tam odváží. V půl jedenácté vyrážíme na prohlídku města, které se díky svým majestátním okrovým hradbám řadí k jednomu z nejelegantnějších měst v Maroku. Procházíme se a pozorujeme přirozený ruch berberského trhového města. Navštěvujeme místní trhy neboli souky, vybíráme a posléze kupujeme dárky.

Podle mapky v průvodci navštěvujeme náměstí a pro naši cestu městem volíme občas širší, jindy užší ulice. Vznik mediny se datuje do doby více než tisíc let zpátky, takže šířka jejích ulic odpovídá malému počtu tehdejších obyvatel. V dnešní době se člověk musí vedle naložených spěchajících oslíků nebo mul doslova vsáknout do zdi a dávat dobrý pozor na své nohy a ruce. Co chvíli se z davu ozve klakson motorky, zvonek kola či pokřikování někoho, kdo právě tlačí svou kárku naloženou vším možným i nemožným. Zajímavý pohled je na pospíchajícího cyklistu, který bravurně kličkuje mezi ostatními a přitom má na kole položeno několik plat vajíček.

Někde si přímo z chodníku udělali prodavači svůj stánek, jinde otevřeli dveře či okna a z bytu nebo dílny tak udělali prodejnu. Nás momentálně zajímají stánky s různými pochutinami. Franta si kupuje malý meloun, já s Petrem se naopak zastavujeme u prodejce oliv. Mají tady totiž zajímavé druhy oliv a tak jednu, barvy červené, ochutnáváme. Avšak zůstává pouze u ochutnávání, v obchůdcích nebo na tržištích není problém ochutnat jeden oříšek, olivu nebo něco jiného. Nikdo se nezlobí, ani když si posléze člověk nic nekoupí.

Následně se vydáváme na prohlídku další velké zajímavosti, kterou jsou již zmíněné hradby, jež z části obcházíme zvenku. Na několika místech se na ně může vylézt po schodech a my tak v jednom případě také činíme. Jedním z dalších cílů, který navštěvujeme, jsou koželužny. Tyto se nacházejí kvůli zápachu, jako i v ostatních městech, poměrně daleko od hlavních souků. Vidíme zde obrovské hranaté kádě, které jsou napevno zbudované přímo na zemi. Kádě jsou plné barevných roztoků. Vodu do nich napouští hadicí nebo nosí ručně a podobně se zase vylévá. Okolo jsou všude rozložené a rozvěšené kůže a vlna, které schnou na přímém slunci. Barvíři chodí kolem kádí, míchají jejich různobarevný obsah, vyndávají nabarvené kůže a namáčejí ty, co je třeba nabarvit či vylouhovat. Údajně se při tom používají výhradně přírodní látky a tradiční metody. Jedná se o těžkou, náročnou a nezáviděníhodnou práci. Kromě toho, ten zápach okolo kádí musí být ještě nesnesitelnější než z naší vzdálenosti.

Okolo půl třetí se zastavujeme v jedné z mnoha pouličních kaváren, kde popíjíme silný mátový čaj, z něhož trčí jako obvykle čerstvé zelené lístky. Následně se ponoříme opět do vnitřního města a hledáme starou čtvrť s kasbou. Dostáváme se do zajímavých uliček, které jsou úzké, křivolaké, tmavé, často rozbité a zaprášené, občas slepé nebo s tunely pod domy. Pro cizince není velkým problémem zde zabloudit. Skoro se nám to daří a tak se raději vracíme zpět.

Hledáme to správné zastávkové místo, kde by se měl nacházet autobus, jež by nás odvezl zpátky do našeho přechodného bydliště. Pozorujeme zajímavé lidi a různé automobily kolem nás.

Odjíždíme v sedmnáct hodin autobusem č.13. Jedná se o zastávkový autobus a to doslova a do písmene. Autobus totiž zastavuje jenom ne na oficiálních zastávkách, ale také kdykoliv někdo venku zamává nebo někdo jiný uvnitř projeví zájem vystoupit. A to se děje skoro pořád. Autobus zastaví všude, i tam, kde by si člověk myslel, že se zastavit nedá. Stejně tak je zajímavá obsluha autobusu. Vpředu, jak je zvykem sedí řidič a řídí autobus. Další pravomoci však již nemá. Patrně nejdůležitější osobou v autobuse je prodejce jízdenek. Bankovky má dle jejich hodnoty seřazeny mezi prsty, drobné v kapse a prodává lístky. Neméně důležitým členem autobusového personálu je osoba zodpovědná za otvírání a zavírání dveří. Nečiní tak však sám mechanicky, nýbrž výkřikem, zaťukáním na tyč nebo zamáváním na řidiče. Aby toho nebylo málo, tak během této krátké jízdy přistupuje revizor, který po provedené kontrole dává osvědčení prodejci jízdenek. V tomto případě podle jeho výrazu vše dopadlo dobře. Jestli je v Maroku takovéto obsazení funkcí i v jiných oborech, tak nezaměstnanost nemůže být až tak velká.

V osmnáct hodin a patnáct minut vysedáme v Oulad Berrehil z autobusu. Za 75 minut jsme ujeli 44 kilometrů. Nejprve se jdeme podívat na auto a poté k lékárníkovi domů. V devatenáct hodin nás zve opět k sobě do lékárny a objednává večeři. Na základě našeho přání se jedná tentokrát o Tajine. Ochutnáváme tudíž opět další dobré místní jídlo.

Po cestě domů se zastavujeme u jednoho prodejce a kupujeme něco jako šašlík. Protože náš domácí není ještě přítomen, jdeme do kavárny na mátový čaj. Před půlnocí uleháme.

Úterý 12. března 2008

Meteorologické údaje v 7 hodin 30 minut (Oulad Berrehil - u lékárníka doma)

nadmořská výška...	cca 500 m.n.m.
teplota	+ 19°C
vlhkost	75 %

Vstáváme v půl osmé a snídáme. Balíme věci a připravujeme se na odjezd. Loučíme se s panem domácím a plánujeme jeho návštěvu v Čechách nebo naši v Maroku. Každý z nás dostáváme dárek, kůži z kozy marocké.

Pro nás Evropany sice není koza ničím zvláštním a každý se již jistě s tímto domácím tvorem setkal. Ale v Maroku jsou kozy určitou věcí specifické. Je totiž možno zastihnout (při trošce štěstí) takovou kozu na stromě! A někdy je těch koz na jednom stromě i více najednou! Že zdejší marocké kozy spásají listy Argantovníků je věc známá, ale že se při tom odváží až do koruny stromů, tomu se snad ani nechce věřit. Jelikož nám se tento obrázek nepodařilo zahlédnout, určitě je to jeden z důvodů, proč se do Maroka vydat znovu.

Poté zajišťujeme záležitosti ohledně auta a v deset hodin odjíždíme. Nejprve k benzínce, jelikož auto je žížnivé a poté přes nám již dobře známé sedlo Tizi n´Test. Ještě jednou tedy přejíždíme po jedné z nejkrásnějších horských silnic v Maroku, která se svými serpentinami šplhá po svazích Vysokého Atlasu. V jedenáct hodin volíme sedlo Tizi n´Test jako naše svačinové místo. Půl hodiny nato pokračujeme dále.

Ve dvě hodiny děláme kousek za Asni další přestávku a okolo třetí hodiny jsme v Marrákéši, městu měst.

Královská města jsou v Maroku čtyři:
Fès, Rabat, Marrákeš a Meknès. Každá královská dynastie si zvolila za své sídlo jedno ze čtyř měst, které pak za její vlády rozkvétalo. Stavěly se v něm nejkrásnější paláce, mešity i školy. S nástupem nové vládnoucí rodiny upadlo v lepším případě do stínu nezájmu, v horším pak byly nádherné stavby jako živoucí důkazy síly předchozího vládce zničeny.

Marrákeš, čtvrté (někdy se uvádí i třetí) největší město Maroka, je nazýváno také hlavním městem jihu. Je totiž nejjižnějším ze čtveřice marockých královských měst. Je jako červená perla obklopená zelenými citrusovými a olivovými háji pod bílými vrcholky Vysokého Atlasu. Marrákeš se poprvé stal královským městem koncem 11. století, a to na necelých dvě stě let. Za své sídlo si ho zvolila druhá a třetí dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1147-1212). V té době byl hlavním městem obrovské říše, která se rozprostírala od Tuniska až po Španělsko. Poté následuje přestávka až do konce 16. století, kdy se sem vracela pátá královská rodina Saadierů (1578-1666). Také oni patřili k velmi expanzivním vládcům, jejichž území končilo až za Nigerem a Senegalem. V roce 1912 se ve městě usadila francouzská vojska a začala výstavba nové, moderní části města, která je obklopena nádhernými parky a sady.

Marrákeš je afričtější než Casablanca, maročtější než Rabat a berberštější než Fés.

Nejprve zkoušíme hledat místo, kde by mohl bydlet "náš známý horský elektrikář". Ale vzhledem k tomu, že informací moc nemáme, tak to za chvíli vzdáváme a jedeme do centra. Zde obcházíme hotely a zjišťujeme nejrozumnější možnost ubytování. Volba padá nakonec na hotel Salma, vzhledově i finančně vyhovující hotýlek, který se nachází nedaleko od slavného náměstí Djemaa El-Fna, centra veškerého dění v medíně. Následuje vytahání všech věcí z auta na pokoj a vyklizení vozidla. Poté jedeme na letiště, kde vyřizujeme záležitosti ohledně vrácení automobilu. Po cestě zpět k hotelu se jdeme projít na náměstí Djemaa El-Fna. Směrem do centra a k náměstí se hustota lidí procházejících ulicemi prudce zvedá. Už jsem zde byl před čtyřmi lety a tak se těším na změny, které zcela jistě nastaly. Po osmnácté hodině je ještě brzo na pravé poznávání náměstí. Během dne totiž toto velké prostranství líně odpočívá. Přesto se asi hodinu procházíme a nasáváme zdejší atmosféru. Na první pohled je mi jasné, že zde přibylo stánků s občerstvením a také stolů a lavic v dlouhých řadách. Při mé poslední návštěvě se mi tu líbilo více, teď mi to trochu připomíná "October fest" v Mnichově.

Kousek od náměstí, na jedné z přístupových uliček, mi jeden marocký človíček nabízí hašiš. Nabídka mě zase až tak nepřekvapila, jelikož je to zde údajně běžné. Maroko patří ke světově největším exportérům cannabis. Marocké námořnictvo nebo španělská pobřežní hlídka zabaví dost často i tunové zásilky hašiše směřujícího do Evropy.

Po návratu si prohlížím hotel. Je to třípatrová stavba, nacházející se v řadové zástavbě. Objevuji také tradiční světlík uprostřed budovy a nezbytnou střešní terasou, kde je možno si užívat slunka a zvuků starého města. Poté na pokoji svačíme i večeříme a připravujeme se na večerní procházku. Tu začínáme po dvacáté hodině v hale nedaleko umístěného hotelu, kde si dáváme jedno malé pivko. Poté pokračujeme na slavné náměstí. Zde se rozhlížíme se a zkoumáme, co bychom si dali k jídlu. Polovina náměstí je vyhrazena stánkařům s občerstvením. Z kotlů, pánví, hrnců a topenišť stoupá dým a vůně lákavých orientálních chutí. Na velkých stolech jsou vyskládány hory těch nejroztodivnějších pochutin. Kopce ovoce, zeleniny, nepřeberné množství oříšků, datlí, několik druhů pomerančových šťáv a pak teplé pokrmy - kuskus, tajine, harira, kebab a opékaná masa všech druhů, včetně ryb, šneků, škeblí a různých jiných potvor a další známé i neznámé druhy jídel. Nemůžeme si pořád nějak vybrat, ani kultura stolování se mi nelíbí. Jídlo se musí konzumovat na lavicích pod stany, vedle dalších desítek lidí. K tomu všemu každý prodejce má své "nahaněče", kteří hlasitě vyvolávají a občas i "hladové oběti" ke stolům přitahují. Není to přesně to, co bychom právě chtěli a tak se procházíme po náměstí a nasáváme atmosféru.

Slunce již šlo spát a tak Djemaa El-Fna prožívá dramatickou proměnu, která pasuje toto místo na jeden velikánský cirkus pod širou oblohou. Kdo jednou spatří zdejší starobylý rituál, zvuky pouličních kejklířů a muzikantů, ten musí propadnout kouzlu tohoto místa. Rychle pochopí, proč všechny reklamní prospekty vyzdvihují zdejší atmosféru jako nejlepší zážitek z Marákeše. V průvodcích i knihách se lze dočíst, že již v minulosti bylo náměstí spolu se sousedními souky centrem prodejců, řemeslníků i kupujících měšťanů. Každý večer, stejně jako dnes, se prostranství naplnilo muzikanty s tradiční berberskou hudbou, břišními tanečnicemi, artisty, kejklíři, prodavači vody, vypravěči, tanečníky, artisti, holiči, zubaři, věštkyněmi, fakíry, polykači ohňů a dalšími človíčkami, kteří se dlouho do noci starají o rozptýlení příchozích a samozřejmě i o nějaký výdělek, jako v orientální pohádce.

Není úplně jisté, kdy a jak Djemaa El-Fna vzniklo, dokonce ani co znamená přesně toto jméno. Obvyklý překlad zní: "Sněm mrtvých", což je vhodný epický název, ale na první pohled moc nekoresponduje s děním, které je tu k vidění. Odkazuje zřejmě tradici, podle které se zde vystavovaly hlavy popravených povstalců a zločinců. Je to možné, protože až do devatenáctého století se zde přes den skutečně popravovalo. Slovní spojení však může také znamenat "Mešita ničeho", což by mohlo odkazovat na neuskutečněný plán Saadů, postavit zde obří mešitu.

Dnes jsou atrakce na náměstí určeny především turistům. Ale asi jenom díky tomu mohla tato tradice přežít v takovém měřítku do současnosti. O peníze tu jde "až v první řadě." Každá skupina "umělců" má mezi sebou specialistu na výběr poplatků, který jako ostříž sleduje všechny podezřelé turisty držící v ruce fotoaparát. Jakmile cvakne spoušť, okamžitě vystartují a nekompromisně vyžadují poplatek. Dokonce vás chytnou a nepustí, dokud pár dirhamů neskončí v jejich kapse.

Franta však veškeré dění na náměstí sleduje jenom pouze okrajově, jelikož veškerou svoji pozornost soustředí na hledání zaklínačů hadů, kteří zkoušejí strkat jedovaté potvory do úst nebo si plazy omotávají kolem krku či jim hrají jejich oblíbené hadí písničky. Chceme vyjít Frantovy vstříc, ale místo s kobrami se nám však nedaří najít. Obchodníci s hady dnes nepřišli. Nebylo ani slyšet jejich pískání, které se tak líbí kobrám. Tyto pak pružně nadzdvihnou víko krabice od banánu a plazí se z předváděcího koberečku mezi diváky. Bohužel se nakonec musíme spokojit s konstatováním, že dnešního podvečeru kobry nejsou. Okolo jednadvacáté hodiny tudíž odcházíme pryč z náměstí. Dostáváme se až ven z hradeb, do novějších částí města, jimž se říká "ville nouvelle". Pozorujeme úplně jiný charakter okolní zástavby. Tyto části města vznikaly v období francouzského protektorátu. Jsou zde široké ulice s obchody, činžovními domy, kancelářemi, hotely i restauracemi. My však stále nemůžeme najít tu správnou. Už se chceme vrátit, když se konečně na nás usmálo štěstí a vcházíme do toho pravého restaurantu. Objednáváme si tajin a další dva druhy jídel a pivo. Postupně ochutnáváme a konstatujeme, že nám chutná, jídlo, pití i atmosféra.

Po cestě na hotel si prohlížíme dominantu města, osvětlenou Koutobii a ještě jednou slavné náměstí, usínající Djemaa El-Fnu. Spát jdeme půl hodiny po půlnoci, ale hlahol pouličních bavičů nám zní do uší ještě při usínání.

Středa 13. března 2008

Ráno jsme se vzbudili v půl osmé a o hodinu později se jdeme podívat ještě naposledy na náměstí Djemaa El-Fna. To však po ránu působí ospalou náladou. Na dlažbu, kterou uklízejí čety zametačů, dopadají první sluneční paprsky. Odcházíme do uzounkých spletitých uliček bazarů, kde se dá sehnat všechno možné i nemožné. Nabízejí zde ovoce a zeleninu, čerstvé datle, mátu, koření tisíce vůní, dželaby, kaftany, tepané nádobí, vyšívané a zdobené oblečení, šátky, blikající lampičky, koberce, dřevěné vyřezávané věci i jiné umělecké i neumělecké předměty. Je to pravá hra barev. Kšeftuje se zde snad se vším. Každý obchodník se snaží vychválit a poté prodat své zaručeně nejlepší, nejčerstvější a nejlevnější zboží. Je zde k dostání všechno, kromě otroků a břišních tanečnic.

Prohlídka obchůdků stojí za to, i my jsme si vybrali nějaké dárky. V některém z průvodců jsem se dočetl, že se zde nemá nakupovat, jelikož je tady draho. Myslím, že to není pravda. Ceny jsou sice zprvu vysoké, ale na rozdíl od moderních obchodů si zde člověk užije opravdového arabského smlouvání. A výsledné ceny jsou pak rozumné.

Procházíme se labyrintem marrakéšských souků neboli tržišť a kocháme se pohledem na tu krásu kolem nás. Posléze však zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Nakonec orientace zafunguje a po chvíli se ocitáme zase na slavném náměstí. Je zde pořád ještě klid.

Zastavujeme se u jednoho ze stánků, kde mrštně lisují půlky pomerančů. Zapomínáme na lékařská doporučení ohledně bezpečné stravy a ochutnáváme studenou šťávu z čerstvých pomerančů. V deset hodin jsme zpět a věnujeme se závěrečnému balení batohů. Před jedenáctou hodinou opouštíme hotel a jedeme na letiště taxíkem.

Nocleh v hotelu ve třílůžkovém pokoji se sociálním zařízením

Pokoj s teplou vodou...

240,00 Dh

Cena za jízdu v grandtaxi (mercedes) ve třech lidech...	80,00 Dh
Vzdálenost	9,00 km
Cena za 1 osobu v přepočtu na 1 km	2,97 Dh

Na letišti obědváme pivo, slivovici a vodu, jelikož je potřeba se zbavit věcí, které není možno pronést do celního prostoru. Ve dvanáct hodin a čtyřicet minut odlétáme s pětadvaceti minutovým zpožděním. To není dobrá situace, jelikož víme, že v Londýně se nám při přestupu bude hodin každá minuta. Společnost BRITISH AIRWAYS zvolila pro tuto cestu letadlo AIRBUS A 320 a ochotný personál. Podávalo se dobré jídlo a dobré pití.

V šestnáct hodin přistáváme na letišti London Gatwick. Anglická metropole nás přivítala deštivým počasím. To nám zase až tak nevadí, jelikož stejně není čas na nějaké rozhlížení se. Na přesun máme pouze tři hodiny a dvacet minut čistého času. To je totiž doba mezi příletem jednoho letadla a odletem letadla druhého. Víme, že nás čeká adrenalinové dobrodružství v případě, že budeme úspěšní. Nebo další, minimálně jeden den v Londýně v případě, že letadlo nestihneme. Autobusem to stíhat nelze, a tudíž volíme taxi. Doufáme, že místní taxikářský spolek je slušnější než proslulá česká taxikářská mafie.

V šestnáct hodin a třicet minut odjíždíme. Cesta by měla trvat asi 100 minut. Vzhledem k dešti a silnému provozu to nevypadá zcela ideálně. Ale londýnský taxikář je mistr svého oboru a tak deset minut po šesté vysedáme na letišti London Stansted.

Cena za jízdu v taxi z London Gatwick na London Stansted ve třech lidech...	139,00 GBP
Vzdálenost	115,00 km
Cena za 1 osobu v přepočtu na 1 km	0,40 GBP

Spěcháme, času do odbavení letadla moc nezbývá. Když však procházíme okolo letištního restaurantu, přehodnocujeme naše časové možnosti a vzhledem k tomu, že nám zbylo několik anglických penízků, ochutnáváme pivo.

Cena za pivo na letišti London Stansted

Pivo "Murphy´s" - pinta	3,00 GBP
Pivo "Boddingtons" - pinta...	2,80 GBP

Je čas dopít pivo a nastoupit do letadla. Avšak zapomněli jsme na jednu maličkost. Musíme ještě přejet letištní dráhou na jinou část letiště. Naštěstí to jezdí často a tak přicházíme k východu č. 33 včas. Letadlo ještě není připraveno, opět budeme mít malé zpoždění. V devatenáct hodin a čtyřicet pět minut odlétáme se společností AIR BERLIN, tentokrát v letadle AIRBUS A 320.

Přeřizujeme si hodinky a deset minut po dvaadvacáté hodině přistáváme v Mnichově. Hodinu nato odjíždíme z parkoviště P 41. V Karlových Varech jsme před třetí hodinou.

Letošnímu cestování jsme věnovali 9 dnů, tj. asi 219 hodin. Letadlem jsme letěli 6.630 km, autobusem ujeli 172 km, různými auty, včetně taxi, jsme najeli 2.118 km a pěšky ušli 97 km. Celkem to tedy bylo 9.017 km.

Všechny údaje uvedené v tomto povídání byly sepsány podle nejlepšího vědomí a svědomí autora. Ale i přesto a vzhledem k tomu, že se některé skutečnosti mohou postupem času měnit, nelze vyloučit, že se zde můžou vyskytnout nějaké nepřesnosti či snad chybičky.