Návštěva Egypta - březen 2010

Pro naši letošní rodinnou dovolenou jsme zvolili Egypt. Odlétáme z Prahy a po přibližně čtyřech hodinách letu přistáváme na mezinárodním letišti nedaleko od Taby, která je nejsevernější oblastí egyptské rudomořské riviéry. Tato malá vesnice se nachází u severního výběžku zátoky Aqaba a je zároveň nejrušnějším hraničním přechodem do sousedního Izraele. Nejsou zde žádné historické památky, protože Taba byla dříve osídlována pouze hrstkami beduínů. Po Šestidenní válce v roce 1967 zabrali Izraelci pásmo Gazy a s ním i Tabu, kde začali s výstavbou moderních hotelů. Po dlouhých jednáních byla nakonec Taba vrácena Egyptu v roce 1988.

Turistická oblast se rozkládá jižně od Taby. Je tvořena hotely a rekreačními středisky, které se snaží splývat s krásnou přírodou, již charakterizují mohutné hory, nezkrotné pouště a pulsující moře s průzračnou vodou.

Nacházíme se na Sinajském poloostrově, který je trošku jiný než ostatní části Egypta. Lze říct, že se jedná o vlastní subkontinent. Jeho název se údajně odvozuje od semitského měsíce jménem Sín. Trojcípý poloostrov má rozlohu asi 61 tis. km2. Z geologického hlediska je součástí Afriky a z geografického náleží k Asii. Od obou kontinentů je oddělen zálivy Rudého moře. Z jihovýchodu a východu Akabským zálivem, jímž Egypt hraničí se Saúdskou Arábií, Jordánskem a Izraelem. Od ostatního Egypta je na západní a severozápadní straně oddělen Suezským zálivem a Suezským kanálem. Severní část Sinaje je omývána vlnami Středozemního moře. Bezprostřední pozemní hranice má Egypt na Sinaji jen s Izraelem. Převážnou část poloostrova pokrývá Sinajská poušť, která je ve střední a jižní části poloostrova zvrásněna Sinajským pohořím.

Pro náš pobyt jsme zvolili velice zajímavé místo. Při prvním poznávání mořské vody jsme totiž zjistili, že u pláže přímo před hotelem se táhne krásný korálový útes. Stačilo si vzít plavecké brýle nebo šnorchl a odrazit se od břehu. Hned jsem měl pocit jako bych se ocitl v jiném světě, jako bych zaplul do úžasného mořského království. Doposud jsem neviděl tak nádherné a barevné ryby, ježky, hady a korály! Rybičky různých velikostí a bizarních tvarů. A to ticho a pohoda. Všechna podmořská akvária na pevnině jsou jen náhražkou té krásy pod hladinou. Člověk se potopí a najednou vidí, jak se žije v mořském světě. Ryby, když chtěly, tak plavaly k nám, ale dotknout se jich člověk nemohl, byly totiž daleko rychlejší. Barevná rozmanitost mořských živočichů a korálů je nepopsatelná, takové kombinace barev by mě nikdy nenapadly.

Během našeho týdenního pobytu jsme naplánovali dva výlety. Na první cestu se vydávám bez rodiny. V jedenáct hodin večer nasedám do mikrobusu, který jede do města Nuweiba. Zde v půl dvanácté přisedá pět břišních tanečnic, které se rozhodli pro stejný cíl dnešního nočního výletu jako já. Kousek za městem odbočujeme od Rudého moře do vnitrozemí Sinajského poloostrova. Míjíme poslední světla civilizace a vjíždíme do hor. Poté následuje přejezd náhorní plošiny. Několik minut před cílem zastavuje řidič u obchůdku se suvenýry a občerstvením. Pozoruji odbočku na malé armádní letiště a do vesnice. Asi po deseti minutách pokračujeme a naše cesta autobusem končí na zaprášeném parkovišti, kde již parkuje několik autobusů, mikrobusů, terénních aut a taxíků. A nové stále přijíždějí. Venku už je mumraj, pobíhá tady množství lidí, které se průvodci snaží zorganizovat. Většina návštěvníků sem totiž jezdí za účelem zhlédnutí východu slunce. Začátek výstupu je proto naplánován mezi druhou a třetí hodinou ráno. Od parkoviště se může pokračovat pouze pěšky. Vystupujeme, dostáváme baterky a chvíli diskutujeme, zda si vzít všechny věci. Poté se vydáváme na cestu. Ke klášteru Svaté Kateřiny zbývá ještě asi 500 metrů. Cesta na horu Sinaj začíná v širokém údolí "Wadi El-Deir". Na levé straně kamenité cesty jsou dva významné kopce, Nabi Haruum a Aronova skála. Tyto však ve tmě pouze tušíme. Cesta vede dál podél hřbitovní zdi. Před klášterem odkládáme v restauraci svačinu, která tady na nás počká do našeho příchodu. Poté následuje průchod bezpečnostním rámem, který dle mého názoru asi moc nefunguje nebo mu nevadí kovové věci. Mohutné zdi kláštera Svaté Kateřiny můžu zatím jen tušit. Rychle procházím kolem vstupní brány s jednou rozsvícenou žárovkou. Vstup hlídá ozbrojený voják, rušit noční spánek mnichů není dovoleno. Do kláštera se podívám na zpáteční cestě.

Za klášterem začíná velbloudí stezka. V letech 1849-54 ji dal postavit paša Ibrahim Abbas. Původně měl být na vrcholu Mojžíšovi hory palác. Nakonec jej nechal postavit na hoře Jebel Abbas Pascha, západně od hory Sv. Kateřiny. Hned za zdmi kláštera začíná vpravo další výstupová cesta nazývaná "schody pokání", což je tři tisíce kamenných stupňů vedoucích přímo vzhůru, které vytesali ve skále kající mniši. Ve tmě však nic nevidíme a průvodce nám sděluje, že se tudy v noci nechodí. Velbloudí stezka se po pár metrech zužuje. Proč má tento název, zjišťujeme záhy. Všude kolem nás jsou velbloudi čekající na své zákazníky. Asi do dvou třetin cesty je možno se nechat vyvézt, což využívá velká část "poutníků". Myslí si patrně, že si tím zakoupí jedinečný zážitek. Většina z nich asi o horách nikdy neslyšela. Jejich vybavení tomu odpovídá. Ale jsou zřejmě pod boží ochranou. Když vidím, jak se natřásají, tak nevím, zda tento způsob cestování je ten ideální. Nohy je možná bolet nebudou, ale sedací část a záda zcela určitě. Po návratu budou tak rozlámaní, že si budou muset svoji dovolenou u moře prodloužit. Koho ale obdivuji, jsou velbloudi. Ve tmě a občas na okraji srázu jdou neomylně, občas popoháněni svým majitelem dokonce i utíkájí do kopce. Vpravo kamenná suť, vlevo příkrý sráz kolmo do údolí. S baterkou v ruce přeskakuji kameny, občas ale musím zastavit a dát přednost velbloudům s turisty na hřbetu. Stovky lidských i velbloudích nohou víří prach. Méně úspěšní velbloudáři postávají kolem a loví unavené zoufalce. Neustále slyším okolo sebe magické slůvko "camel" nebo dokonce celé věty "do you want camel" nebo "it is very good camel" či "nádo velbjuda".

Od kláštera svaté Kateřiny stoupáme po cestě v dlouhých serpentinách. Cestou míjíme na jednotlivých zákrutech stezky kamenné boudy, tzv. občerstvovací stanice s horkou kávou, čajem a spoustou suvenýrů. Malé čtvercové stavby jsou osvětleny plynovými lampami a bývají přeplněné oddechujícími poutníky. Přicházíme také do sedla, kde se dá odbočit do širokého písečného údolí Wadi Isbaiyah, nebo pokračovat stále vzhůru na vrchol Mojžíšovy hory. Tímto údolím putovaly kdysi velbloudí karavany z Egypta a Palestiny a přivážely do kláštera potraviny, učence a cestovatele ze Suezské oblasti. Místo je označeno velkou hromadou kamení, které se říká Nagb'I Deir. Při pohledu hluboko dolů do údolí vidím proudící světelný pás, další stovky lidí s rozsvícenými baterkami, kteří tvoří za námi nekonečný světelný had, stovky pochodujících mravenců. Nad Sinajskými horami objevuji měsíc. Ostré vrcholky těchto hor se tyčí vysoko proti obloze plné hvězd. Některá známá souhvězdí jsou mnohem zářivější a v jiné poloze, než je vidím v Evropě. Zhasínám baterku a vzhledem k jasné obloze pozoruji v údolí malé beduínské osady. Je bezvětří a celkem teplo. Nade mnou září neskutečné množství hvězd a okolo mne je neskutečné množství lidí.

Cesta se klikatí a v jednom místě se dokonce vrací skoro o sto osmdesát stupňů zpět. Vidět je dolů až na začátek cesty. Potkáváme již také velbloudy, kteří mají první cestu za sebou a utíkají dolů lovit další turisty. Občas okolo mne spěchá jeden velbloud nahoru a z druhé strany běží druhý velbloud dolů, moc místa mezi nimi není. V dálce je vidět slabé světlo. Pomalu se blížím na konec velbloudí stezky. Všude kolem je zvířený písek, pach běžících i ležících velbloudů, výkřiky obchodníků a povely beduínů. Mezi tím nepředstavitelným zmatkem se prodírají zpocení a unavení poutníci z celého světa. Směsice lidí jdoucí na vrchol je opravdu pestrá. Slyším kolem sebe angličtinu, němčinu, francouzštinu, polštinu, japonštinu, ale především ruštinu. Velkou část lidiček dnes tvoří Rusové. Všichni ti Ivanové, Máši, Váňové a Nataši se pletou pod nohy. Pořád se svolávají a počítají. Některé ruské dámy mají na sobě bílé kalhoty, krajkovou halenku, na nohou sandály nebo žabky, kabelku samozřejmě přes rameno. Vypadá to, jakoby očekávaly nahoře nějakou velkolepou slavnost. Nebo jim možná neřekli, kam jdou.

Za koncem velbloudí stezky se cesta vine pod skalním masívem a v poslední části musel být průchod skalami vybudován pomocí výbušnin. Poté následuje posledních 750 schodů, které však musí vyjít pěšky všichni bez rozdílu, i ti, co se předtím vezli, jestliže chtějí dojít až na vrchol hory. Po kamenných schodech postavených v rozeklaných skaliscích už jednohrbý nosič nemůže. Za necelou hodinu začne nad obzorem vycházet Slunce a ještě mě čeká náročný výstup. Pomalu, krok za krokem, stoupám po schodech. Jsou to šikovně seskládané kameny, kde mohou jít vedle sebe stěží dva lidé. Chvílemi se proud udýchaných postav zastavuje. Na obou stranách cesty usedají na kamennou plotnu poutníci a odpočívají. Někteří lidé se navzájem podpírají a povzbuzují. Místní beduíni pomáhají těm, kteří již nemohou dál. Podpírají zhroucené a unavené postavy. Některé kulhající turisty dokonce vytahují po schodech nahoru. Asi tři minuty cesty pod vrcholem zastavujeme a čekáme. Ještě je dost času do východu slunce a tento je lepší strávit v bezvětří. Nachází se zde další z řady kamenných obchůdků, kde místní obchodníci nabízejí kromě suvenýrů studené i teplé nápoje nebo dokonce i celou snídani. Převlékám si zpocené tričko a oblékám mikinu a bundu. Zima sice není tak velká, jak jsem čekal, ale člověk je zpocený a bez pohybu.

Necelou půl hodinu před východem slunce pokračuji po posledních schodech. Zdolávám kamenné stupně různé balvonovité velikosti, občas i zajímavé klouzavosti. Po chvíli se procesí zastavuje. Jsem na konci cesty. Mám za sebou asi šest a půl kilometru a něco přes sedmset schodů. Lidé kolem se snaží si najít nejlepší místo pro výhled. Není to jednoduché, nejprve je potřeba správně určit směr, odkud bude Slunce vycházet. Procházím okolo odpočívajících postav zabalených do vlněných dek nebo spacáků. Na hraně skalního útesu nacházím volné místo a usedám. Jsem na vrcholu Mojžíšovy hory. Představuji si historické události, myslím na postavu Mojžíše a jeho čtyřicetidenní pobyt na vrcholu této hory. Při cestě z egyptského otroctví dostal Mojžíš od Boha příkaz, aby vystoupil na horu, tam setrval 40 dní a nocí bez jídla a pití a obdržel deset přikázání, kterými se lid má řídit. Po většinu roku zde bývá přes den spalující horko a v noci naopak velmi chladno. Podle bible pobýval Mojžíš na posvátné hoře někdy na přelomu července a srpna. Přes den byl vystaven spalujícím slunečním paprskům, v noci se zřejmě přikrýval vlněnou dekou. Tak jako dnešní poutníci.

Východní obzor se rozjasňuje, je šest hodin. Světla je hodně, ale sluníčko nikde. Tmavé nebe se mění do modra, v dálce jsou vidět obrysy sinajských hor. Někteří lidé již chtějí odcházet. Já si však vzpomínám na informaci průvodce, že východ slunce nastane deset minut po šesté. A opravdu. Po chvíli se objevuje na horizontu tenká oranžová linka, která postupně nabývá na sytosti. Z mlžného oparu vystupuje ohnivý oranžový kotouč, který se dostává nad horizont. Lidé vytahují digitální fotoaparáty a nepřetržitě mačkají spouště. Kouzlo okamžiku, spouště fotoaparátů, zpěv i modlitby. Trvá to jenom několik minut a je vidět celé slunce. Začínám vnímat teplo z dopadajících paprsků. Někdo tvrdí, že nic nemůže překonat majestátnost výhledu z vrcholu hory Sinaj při východu slunce. Já sice zklamán nejsem, ale viděl jsem už krásné východy slunce v Čechách, v Alpách nebo úžasné rozednívání v poušti v Maroku. Jako dneska já, pozoroval po čtyřicet dní východ slunce i Mojžíš. Měl však tu výhodu, že tady byl sám. Je zde sice hezky, ale na můj vkus moc lidiček. Pokud člověk hledá ticho hor, je na špatném místě. To by musel vystoupit na protilehlou horu Džabal Katarina neboli Horu svaté Kateřiny, která je se svými 2.639 m nejvyšší horou Sinajského poloostrova. Kaple na jejím vrcholku připomíná místo, kde byly údajně nalezeny kosti mučednice svaté Kateřiny. Když jsem se nabažil sluníčka, tak se rozhlížím kolem sebe. Pohled mě překvapil. Asi jako každého, kdo je tady poprvé.

Vrchol hory tvoří široká, protáhlá a nakloněná skalní traverza. Kam jsem se podíval, tam byli lidé, na každém schodu, na každém kameni, na každém výběžku. Několik stovek postávajících, posedávajících i polehávajících poutníků. Je to nějaká síla, přesvědčení či jiné pohnutky lidí z celého světa, kteří podstupují tento, pro spousty z nich strastiplný výstup na Mojžíšovu horu? Dělají to tak po staletí, v každou roční dobu, den co den. Zčásti je to asi také výborně marketingově zvládnutý byznys cestovních kanceláří. Co k té kráse, kterou jsem viděl a stále pozoruji říct? Napadají mne slova ze známé hry Járy Cimrmana: "když to srovnám s výletem na Kokořín, tak teda nic moc."

Procházím se po vrcholu a mlčky pozoruji stovky lidí různých náboženství a národností. Na jednom místě skupinka Japonců zpívá písně, naproti na vysokém kameni stojí muž a přednáší biblické texty, opodál se za ruce drží hlouček služebnic božích, jinde místní beduíni prodávají všechno možné i nemožné. Na skalních stupních okolo vrcholu mají beduíny svá stanoviště s občerstvením a suvenýry. Nechají tady člověka i přespat a za malý peníz zapůjčí deku na přikrytí. Stejně působivý jako východ slunce je totiž i jeho západ. Podle místních dokonce krásnější a navíc není na konci dne na vrcholu tolik lidí. V zimních nocích je tu ale velmi chladno a teplota klesá až pod bod mrazu. Po několika desítkách minut je po všem. Davy prchají zase dolů, k druhé části výletu, ke klášteru sv. Kateřiny. Zůstávají jen ti poutníci, kteří si přišli vychutnat klid tohoto krásného místa, který nastane, poté co opustí horu většina lidí. Na vrcholu stojí kamenná stavba "svaté trojice". Původní kaple byla postavena ve 4. století, o dvě stě let později přestavěna a úplně zničena byla v 11. století. Původní základy jsou viditelné na západní straně vrcholu. Zbytky mohutných žulových bloků se válejí po stranách Mojžíšovy hory. V roce 1934 byla postavena na vrcholu novodobá sakrální stavba. Hned za ní, jižním směrem, je muslimská mešita. Volně navazuje na křesťanskou stavbu a je ze stejného materiálu. Arabští stavitelé použili opracované kameny z původních ruin a zřídili z nich prostou krabicovou budovu - mešitu. Muslimská mešita je již otevřena, před křesťanským kostelíkem stojí mnich a chystá se ho otevřít.

Stojím na druhé nejvyšší hoře Egypta, na hoře Sinaj, v nadmořské výšce 2.285 metrů. V židovské Bibli je hora Sinaj také nazývána jako "hora Choreb" (tradičně česky též "Oreb") nebo jako "Boží hora." Je to však skutečná hora Sinaj? Židovští učenci po dlouhou dobu tvrdili, že neznají přesnou polohu hory Sinaj. V minulosti to však bylo evidentně známé místo, jak vyplývá z biblických textů. Historici se domnívají, že poloha hory byla zapomenuta v pozdějších dobách. Jako další možnosti, kde by se mohla tato hora nacházet, jsou uváděny v Egyptě hory Hashem el-Tarif, Sin Bishar, Helal, Serbal, v Izraeli hora Har Karkom nebo v Saudské Arábii hora Jabal al-Lawz. Jaká je skutečná pravda, kde se nachází pravá hora Sinaj? Lze považovat výstup na Mojžíšovu horu, a všechno dění kolem ní, za pouhou turistickou atrakci?

Pozoruji okolní sinajské hory. Jižním směrem je vidět nejvyšší egyptský vrchol, 2.637 metrů vysoká hora Svaté Kateřiny s křesťanskou kaplí a starou meteorologickou stanicí. Okolo mne je nekonečné množství skalních tvarů a ostrých hran, které působí neporušeným dojmem. Jakoby pohoří vzniklo nedávno, jakoby ostré vrcholy "zkamenělého moře" ještě nestačil obrousit "zub" času.

V půl sedmé sestupuji krok za krokem po schodech dolů až k rozcestí pod vrcholem. Vpravo vede pohodlná velbloudí cesta, po které jsme přišli, vlevo pak stezka soutěskou s 3500 kamennými schody. Teplota stoupá, mikina mizí v batohu. Přemlouvám průvodce a k mé radosti se rozhodujeme pro náročnější cestu soutěskou. Při pohledu dolů vidím velkou písečnou rovinu se stromy - tzv. Eliášovu zahrádku. Právě zde uslyšel prorok Eliáš hlas Boží. Sestupujeme na plošinku, které dominuje krásný starý strom. Vysoko v horách zde roste tisíciletý cypřiš, několik malých cypřišů a olivovník. V této výšce jim dodává vláhu tající sníh a voda zadržovaná historickou byzantskou přehradou. Původně sloužila k ochraně kláštera před jarními vodními přívaly! Dnes zde prší pouze v zimě, a to jen asi čtyřikrát! Sto metrů za Eliášovou zahrádkou začínají tzv. schody pokání s Eliášovou bránou. Schody začali budovat mniši ve 4. století. Byly dokončeny o dvě stě let později za císaře Justiniána. Mniši věřili, že výstup na Mojžíšovu horu po schodech lítosti je očistcem pro tělo i ducha. Kamenná brána byla zřízena až v 6. století. Cesta soutěskou vede strmě dolů, do údolí "Wadi El-Deir".

Kameny použité na schody nepocházejí z údolí. Byly použity a přitesány okolní balvany, kterých jsou v suťových polích stovky a většinou mají celkem pravidelný tvar, vhodný pro budování staveb různého druhu. Na levé straně stezky, jsou v její horní části kolmé skalní stěny s různými obdélníkovými výklenky a zářezy. Ve spodní části cesty jsou na suťových polích oválné balvany všech velikostí. Vypadá to, jako když jdu po dně vyschlého toku řeky. Ve spodní polovině cesty je další kamenná brána nazývaná "Brána shovívavosti". V minulosti střežili vstup mniši a vyzpovídali každého poutníka. Přibližně v polovině cesty stojí stará byzantská kaple, která připomíná zázračnou událost, jež se stala v 6. století. Hospodář kláštera Svaté Kateřiny nebyl schopen zabezpečit potraviny pro mnichy. Vyšel proto na Mojžíšovu horu a modlil se k bohu. Zjevila se mu panna Maria a slíbila sklady naplnit potravinami. Tak se také stalo. Další událost nastala, když byly sklady kláštera zamořeny blechami a mouchami. Mniši se modlili na vrcholu hory. Po návratu všechna nečistá zvířata, jako mouchy, vosy, sršni, blechy a podobná fauna, z kláštera zmizela. Od té doby se v interiéru nenachází žádné mouchy a ty co tam vletí, zemřou. Prohlédnout interiér kaple jsme si nemohli, jelikož byly dveře zavřeny. Poslední část schodiště se klikatí strmým srázem kolem různobarevných skal tvarů zajímavých až neobyčejných. Z každého schodu je vidět ze všech úhlů impozantní klášter svaté Kateřiny. Klášter je zajímavě zasazen do skalní krajiny. V této části cesty procházíme také okolo pramene Svatého Symeona. Byl to pravoslavný mnich, otec patrona srbského národa Svatého Sávy. Společně založili významný klášter Chelandaria na svaté hoře Athos v Řecku. V jeho zdech mnich Symeon roku 1200 zemřel a o pět let později, tedy roku 1205, byl svatohorskými mnichy prohlášen za svatého.

V osm hodin přicházíme ke klášteru a prohlížíme si začátek stezky, po které jsme v noci šli. Na pravé straně jsou ruiny starých staveb, které nebyly doposud archeologicky prozkoumány. Na levé straně je strmý skalní masív z červené žuly. V trhlinách se nacházejí prastaré svatyně, poustevny a zahrádky s palmami a fíkovníky. Od 3. století zakládali pronásledovaní křesťanští mniši a poustevníci na Sinajském poloostrově malá klášterní společenství. V roce 330 zde postavila svatá Helena, matka císaře Konstantina, malý kostel. V 6. století vybudoval byzantský císař Justinián kolem kláštera hradby a strážní věž. Ke vzniku kláštera se váže pověst. Podle legendy sem mniši přišli proto, že se zde nacházel hořící keř, ze kterého Bůh hovořil k Mojžíšovi. Sv. Kateřina, dcera krále Konta z egyptské Alexandrie, se odmítla vdát, přijala křesťanství a kvůli tomu byla mučena a nakonec sťata. Její tělo pak andělé přenesli na svahy nejvyšší egyptské hory Džabal Katrin, kde ji mniši po třech stoletích objevili. Skutečností je, že ve 12. století byly její ostatky v klášteře nalezeny. Od toho času nese tento nejstarší křesťanský klášter na světě její jméno. Klášter byl vystavěn jako pevnost, kterou dvě stě vojáků chránilo před beduíny. Třináct až patnáct metrů vysoké hradby dodnes vzbuzují úctu. Klášter sv. Kateřiny je nejstarší křesťanský klášter na světě a představuje nejznámější ostrůvek křesťanské víry uprostřed muslimské kultury v sinajské oblasti. Nachází se v údolí v nadmořské výšce 1.570 metrů. Rozdíl mezi klášterem a vrcholem hory Sinaj činí 715 výškových metrů.

V dnešní době zde žije okolo 20 mnichů, kteří sem přicházejí dobrovolně a zůstávají až do konce života. Nejdéle tu údajně působil jeden z nich od svých sedmnácti do dvaadevadesáti let. První mše začíná ve čtyři hodiny ráno. V centrální Velké bazilice se slouží každý den, někdy i v kaplích sv. Štěpána a sv. Antonína. Klášter si udržel status po celou dobu své existence a od všech vládců si vždy dokázal získat potřebná privilegia. Hlavní smysl pokračující existence kláštera je velmi důležitý. Mezi křesťanskými mnichy a muslimskými beduíny panuje skvělé přátelství. Mniši mluví řecky, muslimové arabsky, odlišné jsou i jejich kultury, ale přesto panuje mezi nimi dobrý vztah. Sinaj tak dokazuje světu, že tato dvě náboženství mohou společně v míru koexistovat a respektovat se. Dokazuje to i mešita stojící uvnitř kláštera, postavená v r. 1106 pro islámské poutníky cestující do Mekky.

Svačíme a čekáme. Klášter sv. Kateřiny jen otevřen od devíti do dvanácti hodin. Vzhledem ke krátkým otevíracím hodinám je tady moc lidiček. Vstup je nyní návštěvníkům umožněn jen malými dvířky, kterými se projde na prostranství před hlavním chrámem. Přístupná je bazilika, obrazárna a dvě malá nádvoří. Uvnitř Justiniánské baziliky jsou ve zlatém sarkofágu dvě vzácné relikvie: lebka a levá paže sv. Kateřiny. Nádherná je také vnitřní výzdoba, proslavené jsou krásné byzantské mozaiky. Venku je nejvíce obdivovaný legendární "hořící keř". Co se zde však děje, je něco šíleného. Více než slavný keř stojí podle mne za podívanou to fotografické a dotykové běsnění. Každý se chce nechat vyfotit u keře, ale vždy se mu v záběru objeví ruce některého z poutníků. Všichni se sápou na keř, každý si chce ulomit kus větvičky. Ruka vedle ruky, hlava na hlavě.

Klášter nebyl nikdy dobyt ani vypleněn, proto se zde mohly nashromáždit umělecká díla a sbírky neocenitelné hodnoty. V areálu kláštera se nachází knihovna, sbírka ikon, kaple, lékárna, zvonice, mešita nebo dům pro hosty. V nepřístupných prostorách se ukrývá několik tisíc vzácných rukopisů, což je po Vatikánu nejrozsáhlejší sbírka na světě. V minulosti v ní byl objeven i Sinajský kodex ze 4. století, tedy důležitá verze Bible, dále první edice Homérových spisů či ojedinělá slovanská modlitební knížka. K dalším uměleckým skvostům patří i dvoutisícová kolekce ikon, některé pocházejí z 5. - 8. století, a dále různé kuriozity a dary, jako například pohár francouzského krále Karla VI. Samotný klášter svaté Kateřiny je krásný i při pohledu zvenku, možná zajímavější než uvnitř. Stavbu doplňují zahrady s olivovníky, vinnou révou, cyprišovníky a pomerančovníky.

V deset hodin odcházíme na parkoviště. Kousek za ním nám mikrobus ještě zastavuje a prohlížíme si Aronovu skálu. Na vrcholku stojí vedle sebe křesťanská kaple a muslimská svatyně zasvěcená proroku Aronovi. Při pohledu severozápadním směrem je tzv. Svaté údolí, kde Izraeliti čekali na Mojžíše. Na pravé straně je vysoká skála nazývaná "zlaté tele". K tomuto místu se vztahuje biblické vyprávění o událostech pod horou Sinaj, které obsahuje také známou epizodu o nevěře Izraelitů, kteří si pod vedením Arona ulili zlaté tele a klaněli se mu jako svému Bohu, zatímco byl Mojžíš na hoře Sinaj. Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán. Mojžíš však znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelity je obnovena.

Poté opouštíme hory a jedeme po náhorní plošině přes poušť. Prohlížím si okolní krajinu, která je asi nehostinná, ale zato extrémně krásná. Na první pohled stovky kilometrů čtverečných ničeho. Ale když se člověk trochu zadívá, vidí krásnou poušť plnou barevných skalisek. I v této nehostinné krajině lze zahlédnout lidi, velbloudy nebo polodivoké kozy. Slyšel jsem, že Sinaj je na první pohled nic a na druhý všechno. Něco na tom asi bude. Za jízdy si čtu ještě jednou o tom, kdo byl Mojžíš? Narodil se v Egyptě jako Hebrejec - Izraelita z kmene Lévi. Jako dítě byl chvíli ukrýván a pak rafinovaně podstrčen faraónově dceři, která ho dala odchovat jeho vlastní matce. Po dosažení chlapeckého věku byl princeznou adoptovaný Mojžíš vzděláván kněžími u egyptského dvora. Když se jako mladík vrátil mezi Hebrejce, ve sporu nerozvážně zabil jednoho z egyptských dozorců. Vlastní lidé ho zradili, a proto musel z Egypta uprchnout. Usadil se v Maidianu na Sinaji, kde se ho ujal Jetro, místní velekněz (král) a dal mu za ženu svou dceru Zeforu. Zajímavý je také exodus Izraelitů. Vše začalo asi v průběhu 16. stol. př. n. l. Národ Izraelitů byl pokojný, přebývající v údolí Nilu. Uctívali jediného boha - Jahve. Náhle se však poklidná situace Hebrejců obrátila. Nový farao znepokojený přílišným vzrůstem hebrejské populace donutil tento mírumilovný národ opustit svá pole a zapojil je do stavby nového hlavního města království. A aby toho nebylo málo, nařídil porodním bábám, aby bylo každé hebrejské dítě mužského pohlaví usmrceno.

Poté, co se Mojžíšovi Jahve zjevil v podobě hořícího keře, vrátil se z mediánské Akaby zpět do Egypta, aby požadoval osvobození svého lidu. Dostalo se mu však jen chladného odmítnutí - faraón nechtěl přijít o takové množství dělníků. Jahve se rozhněval a seslal na Egypt "Deset ran Egyptských".

Jednalo se o sérii katastrof, které zdecimovaly egyptskou říši:

1. A voda byla obrácena v krev - voda v Nilu se nedala pít a všechny ryby v ní pomřely

2. A žáby vystoupily na zem - žáby pokryly celý Egypt

3. Komáři dusili Egypt - celou zem zamořili komáři

4. Hmyz útočí - do egyptských domů vnikly nápory much a jiného obtížného hmyzu, do domů Hebrejců však nikoliv

5. Mor hubí dobytek - dobytčí nemoc, která naprosto zlikvidovala egyptská stáda, avšak opět se vyhnula stádům hebrejským

6. A jejich těla byla pokryta vředy - lidé i zvířata byla pokryta vředy a boláky, mimo Hebrejce

7. Krupobití padlo na zemi egyptskou - hřímání a krupobití, jaké Egypt ještě nikdy nezažil

8. Vyrojila se mračna kobylek - invaze sarančat zpustošila úrodu

9. Budiž tma - třídenní zatmění Slunce

10. Pobití prvorozených - Egypťané si mysleli, že to nejhorší mají za sebou, ta nejhrůznější rána však měla teprve přijít. Byla to ta, kdy Bůh bil všecko prvorozené v zemi egyptské.

Ani po řadě výše uvedených katastrof, jejichž byl Mojžíš domnělým původcem, se jej farao nesnažil odstranit. Obával se udělat z něj mučedníka, aby v napjaté situaci neriskoval povstání početného hebrejského lidu? Nebo se za vším skrývá něco jiného?

Padlo však rozhodnutí vyvést milionový národ Hebrejský z otroctví prostřednictvím Mojžíše do země Gosen, oklikou podél Rudého moře. Nejkratší cesta sice vedla podél pobřeží Středozemního moře, ta ale byla chráněna egyptskými posádkami. Trasa této čtyřicetileté cesty vedla z Rameses přes hory a pouště Sinajského poloostrova a Kádeš. Počet Hebrejců na počátku Exodu je udáván číslem šest set tisíc bojeschopných mužů ve věku 15 až 55 let. S ženami, dětmi a starci a spoustou Egypťanů, kteří se k nim přidali, je možno počet uprchlíků odhadnout na minimálně jeden a půl milionu lidí, provázených ohromným množstvím dobytka. Zvládnutí organizace odchodu je možno považovat za skutečný zázrak. Třeba jen zásobování pitnou vodou! Cesta uprchlíků vedla pod horu Sinaj, kterou Mojžíš znal už z doby, kdy pod ní kdysi pásl stáda svého tchána Jetra. Tato zastávka byla jedním z nejdůležitějších momentů celého exodu a vlastně celé starozákonní doby (druhá kniha Mojžíšova - Exodus).

Cesta Sinajskou pouští za denního světla je mnohem zajímavější než v noci. Po přejezdu náhorní roviny se úzkými soutěskami sjíždí k úpatí pohoří, k Rudému moři, k městu Nuweiba. Je to jediná možná cesta přes Sinajské hory. Jedu stejným směrem jako šli Izraelité před tisíci lety. V půl jedné vysedám u hotelu, vítám se s rodinou a jdu do baru zapít dnešní krásný a úspěšný výlet. Nohy sice trochu bolí, ale není to tak hrozné. Myslím, že vzpomínky na výstup na Mojžíšovu horu a pohledy na okolní hory ozářené právě vycházejícím sluncem utkví v mé paměti déle, než vzpomínka mých nohou na náročný sestup po schodech.

Jedno arabské přísloví praví: "Všechno na světě má strach z času, ale čas má strach z pyramid" My jsme z nich strach neměli, nýbrž jsme se na ně těšili a tudíž náš druhý výlet směřoval do Káhiry.

V půl druhé v noci odjíždíme od hotelu. Než stačíme usnout, zastavujeme u prvního kontrolního stanoviště. Zde probíhá povinná kontrola osob, jejich pasů a víz. Pasy kontroloval pro jistotu již průvodce u hotelu a dva lidé s námi nemohli odcestovat, jelikož byli předtím na výletě v Jordánsku. S egyptským vízem je to zajímavé. Je možno pořídit buď vízum pouze na Sinaj, nebo celoegyptské. Na letištích a vstupech do Egypta lze zakoupit pouze jednorázové vízum a proto, když se cestuje na výlet do sousední země, je potřeba při přechodu hranice požádat o "zpětné" vízum.

Po čtvrthodince pokračuje autobus v další cestě. Upadáme do kontrolami přerušovaného spánku. Naštěstí již nepožadují pasy. Ve dne i v noci postávají na stanovišti egyptští vojáci s automatickými zbraněmi, někde mají kulomet postavený na střeše bílé dodávky, což nevyvolává zrovna dobré pocity. Jedna silniční kontrola následuje za druhou. Takových zastávek jsme zažili při cestování po Sinaji nespočetně. Před větším městem, na každé křižovatce, na odbočkách z hlavního tahu do hor, probíhá kontrola osob a nákladu. Většina stanovišť připomíná hranici mezi bývalou ČSSR a NSR. Zpomalovače rychlosti, naplněné sudy a jiné zábrany, které neumožňují rychlé a přímé projetí kontrolního místa. Průvodce nám říká, že se sice jedná o zdržení, ale díky tomu se můžeme cítit bezpečněji, jelikož zdejší končiny jsou málo obydlené a vnitrozemí těžko kontrolovatelné. Možná to tak bude, i když si myslím, že lidé ve vnitrozemí jsou hodní.

Jedeme po asfaltové silnici, jejíž některé části byly vybudovány zřejmě nedávno, je nová a hladká, místy ji pokrývají jazyky navátého písku. Ráno v šest hodin zastavujeme u čerpací stanice. Rozednívá se a tak si prohlížím benzínovou oázu uprostřed pouště. Poté pokračujeme rovnou do Káhiry, přičemž po cestě podjíždíme Suezský průplav v silničním tunelu. Od průvodce se dovídáme, že průplav spojující Středozemní a Rudé moře byl v dnešní podobě otevřen v roce 1869. Je dlouhý 163 km, široký 140 až 365 m, hluboký 18 m. Poplatky za průjezd lodí tímto průplavem jsou významným zdrojem příjmů Egypta. Po opuštění Sinajského poloostrova se blížíme ke Káhiře. Kde přesně začíná, lze jen těžko poznat. Jedná se totiž o největší africké velkoměsto. Počet obyvatel se vzhledem k velké migraci pouze odhaduje.

Kdysi se Káhira přelila přes ornou půdu nilského údolí a dnes by měla mít přes dvacet miliónů obyvatel. My jsme se dozvěděli číslo 26 miliónů. Zajímavá je i představa, že několik miliónů lidí denně do Káhiry dojíždí. První, co je slyšet, je strašný rámus od klaksonů, auta osobní i nákladní, autobusy, motorky obsazené až čtyřmi lidmi a mezi tím se proplétají lidi. Autobus nás vysazuje přímo v centru u "Egyptian Museum". Rozhlížíme se a dýcháme smogový vzduch velkoměsta. Zde se k nám přidává místní průvodkyně. Umí dobře česky a má výborné znalosti o Egyptě. Studovala cestovní ruch a během dne nám sdělí moc a moc zajímavých informací. Nejprve fotografuji budovu muzea zvenku, jelikož se musí poté fotoaparáty a kamery odložit do úschovy. Dovnitř se s nimi nesmí. Před vchodem procházíme bezpečnostním rámem. A poté se již ponořujeme do krás tohoto úžasného muzea. Muzeum uchovává rozsáhlou sbírku staroegyptských památek. Během jeho návštěvy procházíme desítky místností, kde je k vidění okolo 120 tisíc různých exponátů od kolosálních soch po drobné šperky. Všechny tyto exponáty představují historii starověkého Egypta od počátků do příchodu islámu. Muzeum bylo založeno roku 1858 Francouzem Augustem Mariettem a nachází se v klasicistní budově z roku 1902 v severní části náměstí Midan Tahrir. Budova má přízemí a jedno patro a pro lepší orientaci návštěvníků jsou místnosti očíslovány. V přízemí jsou vystaveny sochy a kamenické výrobky z období od Staré říše až po období, kdy byl Egypt římskou provincií. Vzhledem k tomu, že většina předmětů je vystavena, není v silách člověka za dvě hodiny vše zajímavé shlédnout. Nejznámější a nejžádanější jsou asi věci z Tutanchamonova hrobu, včetně jeho dvou zlatých rakví a slavné posmrtné masky. Zajímavé jsou ale i další nálezy a poklady z královských hrobů nebo zvířecí mumie. Zaujala nás také Rosetská deska, jeden z nejvýznamějších nálezů pro egyptologii. Díky ní bylo možno rozluštit staré egyptské hieroglyfy.

Po jedenácté hodině pokračujeme autobusem. Další naší zastávkou je Muzeum papyrusu. Zde nám průvodkyně názorně ukazuje, jak se vyrábí papyrus. Tato informace zaujala dámskou část naší rodiny a vypadá to, že budu muset shánět rostlinu Cyperus (Papyrus) neboli Šáchor.

Po prohlídce muzea následuje oběd a poté jedeme na západní okraj Káhiry, kde leží náhorní plošina Gíza. Zde se nacházejí snad nejslavnější stavby celých dějin lidstva. Pyramid je v Egyptě asi osmdesát. Kdysi jich bylo víc. Některé podlehly zubu času, jiné zmizely pod nánosem písku. Největší a současně nejčastěji zmiňované v souvislosti s prvním divem světa, jsou tři hlavní a několik menších pyramid v Gíze. U vchodu nás čeká opět bezpečnostní opatření a poté se dvě hodiny věnujeme návštěvě tohoto místa. Je zde několik vyhlídkových míst, ze kterých jsou krásné pohledy na pyramidy. Prohlížíme si tyto divy světa z dálky i zblízka. Když člověk stojí u paty Cheopsovy pyramidy, má zvláštní pocit, který se skládá z tajemna, nekonečnosti, posvátna, obrovitosti a určitého času, období či věku.

Největší pyramida v Gíze je Chufevova (Cheopsova) pyramida. Původní délka její čtvercové základny byla 230 metrů, výška 146 metrů a sklon asi 51°50´. Její stěny byly obloženy z leštěného bílého kamene a vrchol černým dioritem. Jádro pyramidy bylo vystavěno z místního vápence. Dnes je vysoká 137,3 metru, je vyšší než katedrála Sv. Víta v Praze nebo Svatopetrský chrám v Římě. Její špička ale neznámo kdy zmizela. Zůstala po ní plošina, na které bylo za druhé světové války britské protiletecké pozorovací stanoviště. Pyramida stojí na pozemku o rozloze pěti a půl hektaru. Ani v dobách největší slávy kterékoliv evropské říše neměl panovník palác, který by se jí mohl rovnat. Menší jsou Buckinghamský palác v Londýně, Versailles u Paříže, bývalý carův zimní palác v Petrohradě i Escorial v Madridu. Na stavbu Chufevovy pyramidy bylo podle odhadů spotřebováno asi 2,25 mil. kamenných kvádrů o váze zhruba dvou a půl tuny.

Chefrénova (Rachefova) pyramida je druhá největší. Délka strany základny je 215 metrů, výška 143,5 metrů, sklon 53°10´. Do jejího stavebního komplexu patří Sfinga.Na povrchu stěn pyramidy, v její horní čtvrtině, zbyly pozůstatky původního vápencového obložení. Spodní vodorovná hranice obkladu je ve výšce 178 metrů nad současnou úrovní moře. Tvar spodního okraje obložení je deformován způsobem připomínajícím působení vodní eroze, jako když vlny narážejí na příkrý břeh. Je těžké si představit, že pyramida byla takto postavena záměrně. Je to samozřejmě jen spekulace, ale v jednom starém textu řeckého dějepisce Herodota je zmínka o pyramidách čnějících nad vodou. Při tak vysoké hladině by čněly asi 33 metrů nad vodu pouze dvě z pyramid. Příčina potopy tohoto rozsahu není ještě známá. Pokud by roztál antarktický ledovec, stoupla by hladina moří pouze o 80 metrů. Souběžné tání ledu v ostatních částech světa by ji navýšilo o dalších 5 metrů. A to by na potopu určitě nestačilo. Co a kdy se odehrálo v dávné historii, zůstává dále hádankou. V popředí pyramidy jsou vápencové lomy, ve kterých byl lámán kámen na její stavbu. Součástí tohoto komplexu je i Velká Sfinga, která stráží bránu do celé gízské nekropole.

Mykerínova (Menkauréova) pyramida je nejmenší. Strany základny jsou 104 x 102 metrů, výška 66 metrů a sklon 56°. Kromě tří velkých pyramid a Sfingy se v okolí nachází i zbytky dalších staveb, zejména malé pyramidy, určené pro faraonovy manželky, lodní muzeum a zbytky zádušního chrámu.

Nikde se ani neuvádí, čím jsou tři pyramidy v Gíze unikátní, jedinečné a doslova neopakovatelné. Ze všech doposud v Egyptě objevených, pouze gízské mají sklon stěn něco málo přes 50 stupňů! U všech ostatních staveb byl použit výhodnější sklon 43 - 45 stupňů. Je to sice malý rozdíl ve stupních, ale pro identifikaci jejich stavitelů naprosto zásadní. Bude-li se sypat volně na hromadu například písek nebo kamení, postupně se vytváří homole ve tvaru pyramidy se sklonem stran asi 45 stupňů. Výška takového umělého kopce v podstatě není ničím omezena, nebortí se a poroste stále výš a výš. Stejné pravidlo vymezené gravitačním zákonem platí i pro stavbu pyramid. Pokud se to člověku podaří, může na sebe skládat opracované kameny bez malty. Bude-li úspěšný, může vybudovat kopii některé z pyramid, stupeň po stupni, metr po metru, výš a výš. Zvolí-li úhel vnějších stěn 43 stupňů, stavba hezky poroste pod rukama. Pokud však zvolí úhel přes 50 stupňů, tak jako u tří pyramid v Gíze, stavba se asi v polovině zhroutí. Sama od sebe. Pyramidu s tak nevýhodným stavebním úhlem nikdo nepostaví! A přesto takové pyramidy existují. Jsou jen tři, jsou středem pozornosti lidí z celého světa a stojí v Gíze.

John West, spisovatel a nezávislý egyptolog zjistil, že vodou erodované skály mají stejný tvar, jako stará podkladová hornina sfingy a její jámy. Tento typ eroze musela způsobit voda. Jedině voda, proudící v přívalech přes okolní stěnu by vytvořila ten zaoblený profil. Byl to on, kdo se první začal věnovat faktu, že zvětralé vzory na Sfinze nejsou vodorovné jako na jiných památkách v Gíze, ale jsou svislé. Je jasné, že vodorovné zvětrání je výsledkem eroze způsobené silnými větry a písečnými bouřemi. Těch je v této oblasti hojnost. Ale svislá eroze může být způsobena pouze působením vody. Mohla voda způsobit svislé zvětrání na Sfinze? Voda? Ale odkud? Mluví se o Sahaře. West si samozřejmě uvědomoval, že egyptologie jednoznačně zařazuje vznik Sfingy do doby kolem roku 2500 př.n.l., do časů vlády faraóna Chefrena, který je zároveň identifikovaný s druhou pyramidou v Gíze. Víra v toto datování stavby Sfingy je mnohem větší dogma než cokoliv jiného. Tato dogmatická víra není podepřena jediným logickým faktem. Nejsou zde žádné nápisy, které by spojovaly jmenovaného faraóna se stavbou. Nenašla se ani žádná stéla nebo papyry. Jediným důvodem pro toto dogma je tzv. Stéla sfingy vztyčená Thutmosem IV., na které se ve 13. řádku nachází kartuš Chefreho. Pokud jde o blízkost pyramidy, pak tvrzení, že blízkost dvou staveb znamená vznik ve stejné době, je neskutečně bizarní.

Podobně je to i s tvrzením, že obličej Sfingy je portrétem faraóna Chefrena. Frank Domingo, expert na policejní identifikaci porovnal jedinou známou sochu krále Chefrena s tváří Sfingy. Příručky detektiva Dominga o policejní identifikaci se používají na celém světě. Jeho slovo má svou váhu. Po revizi všech rozměrů, úhlů a poměrů došel Domingo k závěru, že Velká sfinga v Gíze není stejná osoba reprezentovaná sochou faraóna. Sfinga je tedy podle Westa o hodně starší než časy panování Chefreho. Pomůže tato hypotéza vysvětlit i zvláštní, svislé zvětrání na soše? Prominentní geolog a profesor Bostonské univerzity Dr. Robert Schoch také zkoumal Sfingu a došel k závěru, že svislé zvětrání vzorů na Sfinze, nebylo způsobené větrnou erozí, ale vodou z prudkých dešťů. Následovala záporná reakce egyptologů. Schochova argumentace je ale jasně srozumitelná. Sfinga byla postavena v době, kdy takové prudké přívalové deště byly v Egyptě normální. Egyptologové reagují, že takové silné deště přestaly tisíce roků před dobou Chefreho. V Egyptě tímto způsobem pršelo v době před rokem 10000 př.n.l., tj. v čase, kdy končila poslední doba ledová! West a jeho tým byl okamžitě označen za šarlatány. Tuto teorii zcela nečekaně podpořila úplně jiná vědní disciplina, astronomie. R. Bauval - belgický stavební inženýr se zájmem o astronomii zjistil následující. Tři pyramidy v Gíze jsou neuvěřitelně přesnou pozemskou mapou tří hvězd Orionova pásu, dokonale vyjadřují úhly mezi nimi a dokonce prostřednictvím svých vlastních velikostí naznačují individuální velikost hvězd. Tento grandiózní model hvězdné oblohy se prostírá dál na jih a sever a zahrnuje další stavby na plošině v Gíze a opět s maximální přesností! Ovšem největším překvapením je, že monumenty v Gíze jsou uspořádány tak, jak hvězdná obloha vypadala (pouze a jedině) kolem roku 10 450 př.n.l.

Naše průvodkyně stejně jako asi všichni Egypťané říká, že ohledně vzniku pyramid mají v Egyptě jasno. Avšak když si člověk přečte některé knihy nebo články na internetu, tak se dozví, že do dnešních dnů nejsou zcela jednoznačně vysvětleny některé otázky související s jejich vznikem a významem. Původ a vznik gízských pyramid je dodnes zahalen tajemstvím. Přestože nejsou k dispozici žádná fakta o jejich účelu, egyptologové nadále tvrdí, že pyramidy jsou hroby. Ve vnějších ani vnitřních komorách žádné ze tří pyramid nebyly objeveny žádné nápisy nebo výjevy, které by opravňovaly nazývat je hrobkami faraónů. Zatím se výše uvedené jeví jako spekulace, ale v případě, že by se našly nějaké důkazy, pak by bylo nutno přehodnotit dějiny lidské civilizace jako celku.

Říká se "Nevidět pyramidy je jako byste nebyli v Egyptě". Jaký je můj pocit z pyramid? Určitě bych každému doporučil při návštěvě Egypta výlet k pyramidám. Je ale potřeba si dopředu něco o nich přečíst. Jednak nestojí někde uprostřed pouště, jak jsou vyobrazeny na fotografiích nebo jiných uměleckých dílech, nýbrž na předměstí Káhiry. Zajímavé to zde může být brzo ráno nebo k večeru. To tady člověk patrně nevidí turisty lezoucí na pyramidy, aby ulovili fotografický snímek. Sfinga je také úžasná, ani nevadí, že je chudinka bez nosu. Za poplatek je možno se podívat do útrob dvou velkých pyramid a zadarmo lze prozkoumat zevnitř jednu menší pyramidu. My jsme zvolili druhou možnost a stačilo to. Nic tam skutečně není. Něco jiného je však kolem pyramid a to v dostatečném množství. Lidičky, nepořádek, velbloudáři, prodavači všeho možného i nemožného a děti volající "bakšiš" nebo "what`s your name?"

Pokračujeme pěšky po ulici a pozorujeme obyčejný život Egypťanů v největším africkém městě. Po chvíli vcházíme do Parfumérie. Hned u vstupu nás do nosu udeřily ostré vůně parfémů. Na uvítanou dostáváme ochutnat velmi dobrý ibiškový čaj. Následuje přehlídka různých vůní. Od místních, které používala královna Nefertiti, nejkrásnější žena starověkého Egypta, po známé mezinárodní vůně, které jsou špičkou na světovém trhu. V nabídce je k "očichání" stovky druhů vůní.

Když jsme dost navoněny, nasedáme do autobusu a jedeme šedou smogovou Káhirou, kde auta jezdí namačknuté vedle sebe v mnoha pruzích a do toho různě přechází lidé. Městem zní troubení aut, hlasitá hudba z obchůdků, hlasy muezzinů z mešit. Po širokých bulvárech se valí proudy automobilů. Možná, že dodržují nějaká pravidla jízdy, ale našinec nepochopí jaká. Nejdřív a nejvíc ze všeho je potřeba troubit. Taktéž je potřeba neustále přejíždět z jednoho pruhy do druhého nebo raději hned do třetího a za chvíli zpět, i kdyby to snad nebylo zapotřebí. Přejít tady křižovatku je asi umění. Pro cizince. Místní chodí přes ulici i ve směru jízdy mezi auty. Také smog je tu obrovský, ale dýchat se dá. Domy a budovy mi v Káhiře připadají šedé a špinavé, takové neupravené. Připadá mi to, jako by tu nebyla snaha zlepšit alespoň své bezprostřední okolí. Nevidím tady parky, kytičky, stromy. Asi je to tím, že místní neodpočívají na lavičkách, ale ve všudypřítomných čajovnách. Vzhledem k temperamentu zdejších lidí a jejich hlasité konverzaci v Káhiře klid člověk jen tak asi nenajde. Všude kolem je nepořádek, který večer údajně končí v Nilu nebo je pálen, což by odpovídalo tomu smogu, který tady je.

Přijíždíme do tzv. Velké Káhiry. Nachází se zde místa, kam chodí nakupovat i místní a která se nazývají arabské trhy či souky nebo bazary. Z autobusu vystupujeme nedaleko od Husajnovy mešity na stejnojmenném náměstí. Právě končí velká modlitba a lidí kolem nás je více než dost. Zdejší trh Chan el-Chalíli je nejznámějším bazarem Káhiry. Volným dnem není v Egyptě neděle, nýbrž pátek. A to je dnes poznat. Chceme se projít, ale spíše se jedná o prodírání davem. Sledujeme nabídky obchodníků a necháváme se jimi přemlouvat k prohlídce jejich zboží. Sehnat se tady dá všechno, různé potraviny, maso, ryby, ovoce, zelenina, orientální koření, sušené ibiškové květy na čaj, měděné a mosazné nádoby, zlato, stříbro, vzácné kameny. V okolních kavárnách relaxují místní lidé. Buď pijí čaj, kávu nebo kouří šišu, vodní dýmku.

Okolo osmnácté hodiny nasedáme do autobusu a odjíždíme zpět přes Sinaj do Taby.