Cestování po Španělsku a Portugalsku - duben 2010

Na počátku byla opět myšlenka uskutečnit zajímavou cestu do nějakého, pro nás neznámého místa a po návratu podat doma svědectví o tom, jak to tam vypadá, jací tam žijí lidé a co se tam odehrává. Možností, kde jsme ještě nebyli, je sice hodně, ale rozhodování bylo jako vždy velmi složité. Nakonec jsme po zralé úvaze řekli "budiž Španělsko a Portugalsko". A tak se také stalo. Začátkem února jsem zašel do cestovní kanceláře za naší známou letenkovou paní, která nám opět našla zajímavou cenu zpáteční letenky. Tentokrát jsme si vybrali přílet a odlet z jiného letiště. Místo bylo známé, cena pod pět tisíc korun přijatelná a tak jsem provedl rezervaci. Opět zbýval pouze jeden den na to, abych získal od spolucestujících konečné rozhodnutí. Dvanáctého února jsem všem oznámil, že letenky jsou zakoupeny.

Čtvrtek 8. 4. 2010

Tak konečně je tady ten dlouho očekávaný den. Ráno ve čtvrt na čtyři mě odváží můj báječný švagr směr Praha. Vzhledem k tomu, že ručička jeho tachometru neustále atakovala maximální povolenou rychlost automobilu, tak cesta na letiště Ruzyně trvala pouze něco okolo hodiny. V odbavovací hale chvíli čekám na zbývající dva členy naší výpravy, se kterými v šest hodin středoevropského času odlétám letadlem Airbus A 320-200 společnosti Lufthansa. Skoro nestačíme ani sníst nabízenou svačinu a vypít podávaný nápoj a v 7 hodin 10 minut přistáváme na letišti ve Frankfurtu. Zde čekáme skoro čtyři hodiny a tak si prohlížíme jedno z největších evropských letišť. Ochutnáváme kávu, kterou zde automat nabízí kávychtivým cestujícím zdarma. V 11 hodin 15 minut odlétáme opět se společností Lufthansa, tentokrát v letadle Boing B 737-300. Na letišti u španělského města Bilbao, největšího a hlavního města v provincii Baskicko (Bizkaia - baskicky), přistáváme ve 13 hodin 20 minut. Chceme si posunout ručičky na hodinkách, ale posléze si uvědomujeme, že je zde stejný čas jako u nás doma. Je to věc velmi zajímavá. Španělsko je z hlediska polohy západoevropský stát. Asi 80 % jeho území leží na západní polokouli, ale přesto se tam užívá středoevropský čas. Člověk by automaticky řekl, středoevropský čas je určen pro region střední Evropy. A co má Španělsko společného se střední Evropou? Při pohledu na mapu vůbec nic. Ke stejným závěrům dojde člověk, když se podívá, kudy prochází ve Španělsku nultý poledník, napravo Valencie. I toto by měl být jeden z hlavních důvodů pro zavedení západoevropského času.

Jsou přesně dvě hodiny po poledni, když vycházíme před odbavovací halu. Prostředí zde není zrovna ideální, jelikož probíhá v současné době oprava letištní budovy a okolí. Napravo před vchodem objevujeme zastávku a po několika minutách odjíždíme autobusem č. 3247. Naší cílovou zastávkou je autobusové nádraží. Zde zjišťujeme informace ohledně odjezdu autobusů, ale dozvídáme se pro nás nepříliš dobrou zprávu. Většina spojů je obsazena. Kupujeme si tedy jízdenku na autobus do vesnice Unquera s odjezdem v 17 hodin a 30 minut. Batohy, které necháváme na lavičce, nejprve hlídá Franta. Já s Drahošem jdeme do města. Už při příjezdu na autobusové nádraží si můj parťák všimnul, že nedaleko se nachází fotbalový stadion, a tak cíl naší cesty je jasný. Absolvujeme jedno kolečko okolo fotbalového stánku místního klubu Athletic Club Bilbao. Stadion San Mamés s kapacitou necelých 40 tisíc diváků je jedním z nejstarších ve Španělsku. Drahoš hledá nejlepší místo pro fotografii a nějakou místnost s informacemi, suvenýry nebo dokonce muzeum. Zvenku působí objekt poněkud chladně, takový odlidštěný. O to více může být zajímavý uvnitř, ale ne pro nás. Všechny vstupy, prodejna i informační místnost jsou uzavřeny. Po absolvování této fotbalové exkurze jdeme do přilehlých uliček, kde si kupujeme vodu na cestu.

Cena za tři osoby v autobuse z letiště na autobusové nádraží

Vzdálenost 10 km .... 3,90 Eur

Letiště Bilbao (BIO) patří mezi středně veliké letiště a nachází se 12 kilometrů severním směrem od centra města Bilbao. Autobus č. 3247 jezdí z letiště na městské autobusové nádraží denně od 6:00 do 24:00 hodin každých 20 minut. Zastávka v době rekonstrukce byla napravo před terminálem, lístek za 80 centů se kupuje u řidiče.

Následně zůstává na nádraží Drahoš a já s Frantou se jdeme podívat do moderní části města, jíž dominuje jedna světoznámá budova. Naše cesta vede až k řece Nervión, kde se nachází nepřehlédnutelný objekt Guggenheimova muzea (Guggenheim Museum Bilbao) od architekta Franka Gehryho. New York má sochu Svobody, Paříž Eiffelovku a španělské či baskické Bilbao má od roku 1997 toto mistrovské dílo. Rázem se z průmyslového, pro turisty moc nezajímavého severošpanělského přístavního města, stalo jedno z nenavštěvovanějších měst země za Pyrenejemi. Nejprve ze všeho nás jako každého návštěvníka upoutá "štěně", jehož autorem je americký výtvarník Jeff Koons. Je to úžasná, 13 metrů vysoká socha, pokrytá květinami, uvnitř které je vestavěný zavlažovací systém. Vzhledem k časovým možnostem nenavštěvujeme vnitřní expozice, pouze do interiéru objektu symbolicky nakukujeme a prohlížíme si budovu muzea především zvenčí. Tiše žasnu nad neskutečnou fantazií architekta a obdivuji množství barev, které se odráží od titanového obkladu, vápencového zdiva a skla. Dalším objektem, který zaujme každého, je obří pavouk s názvem Maman (Maminka) od francouzské umělkyně Louise Bourgeois. Krásné pohledy na tento architektonický skvost, kterým Guggenheimovo muzeum bezesporu je, se také nabízejí z mostu Puente de la Salve. Ve vodách řeky se odráží stříbřitý lesk této dechberoucí stavby. Na jedné straně mostu je věž, která má připomínat plachtu, a na druhé straně se nacházejí ostatní budovy Guggenheimova muzea, které navozují představu lodě.

Guggenheimovo muzeum a úžasné štěně

Jeff Koons - štěně

Guggenheimovo muzeum a most Puente de la Salve

Tato stavba je úžasná snad ze všech stran

Guggenheimovo muzeum

Pohled z mostu Puente de la Salve

V 17 hodin 30 minut nasedáme do autobusu a odjíždíme z města ven. Cesta vede přibližně západním směrem nedaleko od pobřeží. Kousek za městem přejíždíme z provincie Baskicko do provincie Kantábrie. Nacházíme se v Biskajském zálivu. Jméno "Biskajský" znamená v původním významu baskický, ale vlastní Baskicko leží více na východ, směrem k francouzské hranici. Biskajský záliv je pro Španěly moře Kantaberské. Také horský masív táhnoucí se podél pobřeží se jmenuje Cordillera Cantábrica čili Kantabrijské pohoří. Moře a hory vtiskly charakter tomuto kraji. Umí být krásný i drsný. My jsme ho však zažili jako malebný a přívětivý.

Cena za tři osoby v autobuse z města Bilbao do vesnice Unquera

Vzdálenost 163 km ….. 34,38 Eur

Kocháme se krajinou, času na to máme dost. Autobus je totiž v nepříliš dobrém technickém stavu. Každou chvíli zastavuje a znovu a znovu se pokouší rozjet. Pouze dva lidé jsou trochu nervózní a nadávají, ostatní situaci přijímají v pohodě. Nakonec jsme se dokodrcali do města Santander, hlavního města provincie Kantabrie. Zde řidič vozidlo odstavuje, a my přesedáme do jiného autobusu. Po více než 160 kilometrech cesty vystupujeme ve 20 hodin 45 minut v městečku Unquera, které je posledním městem na západní straně provincie Kantábrie. Zde chvíli zjišťujeme, jaká je naše situace a posléze je nám jasné, že dnes už dále žádný autobus nejede. Na informace se ptáme také v baru, před kterým autobus zastavil. Zaujal nás hlavně tím, že na vstupních dveřích místo cedule s otvírací dobou nebo jízdního řádu visí fotografie hledaných teroristů z baskické organizace ETA.

Je hezké počasí, světla je stále také dost a tak se vydáváme na pěší pochod. Do úplného setmění ještě zbývá asi něco přes hodinu. Uvědomujeme si, že i když jsme na úrovni časového pásma nultého poledníku, stále se řídíme středoevropským časem. Nacházíme se však daleko na západě, na druhé straně od nultého poledníku, tudíž se večer stmívá a ráno rozednívá mnohem později než u nás. Jdeme po silnici a zkoušíme občas stopovat. Silnice je však plná zatáček a tak to vypadá, že se asi úspěch nedostaví. Někde v těchto místech přecházíme hranice španělských provincií, z Kantábrie do Asturie. Pomalu se začíná stmívat. Bylo by dobré najít nějaké místo ke spaní. Úkol je o to jednodušší, že dneska pršet nebudu. Nakonec pohodový a pochodový večírek končí ve 22 hodin 30 minut ve vesnici Buelles, kde objevujeme oddychový a piknikový areál s krásně posekanou travičkou. Prostor je oddělen zídkou a stromky od silnice i okolí. Zde jsme rozložili naše věci, pojedli domácí zásoby, vyprázdnili pivní plechovky, aby nás druhý den při pochodu netížily. O půlnoci jsme usnuli šťastným spánkem lidí, kteří po roční přestávce opět vyrážejí tam, kam chtějí, to jest do krásné přírody a na zajímavá místa.

Vesnice Buelles	23 hodin 10 minut
Nadmořská výška.....	40 m.n.m.
Teplota	+ 7°C
Vlhkost	76 %

Pátek 9. 4. 2010

Vesnice Buelles	7 hodin 50 minut
Nadmořská výška.....	40 m.n.m.
Teplota	+ 5°C
Vlhkost	78%

Přišlo ráno a my v osm hodin vstáváme. V klidu balíme věci a snídáme. V půl desáté odcházíme z nocležiště. Na zádech máme každý svůj "malý" dvacetikilový batůžek. Potřebujeme se dostat do městečka Panes. Chvíli zkoušíme čekat na autobus, čas jeho odjezdu však neznáme. Zastávka zde sice je, ale jako všechny ostatní ve Španělsku, ani tato není vybavena jízdním řádem. Asi čtvrt hodiny stopujeme, ale také to nevypadá na úspěch. A tak se v 9 hodin 40 minut vydáváme pěšky po silnici. Je hezky, okolní příroda je krásná a tak se kocháme. Blížíme se pomalu do krajiny vysokých hor a příkrých skal, do pohoří Picos de Europa. Vrcholky těchto hor byly zpravidla také prvním a s napětím vyhlíženým symbolem vzdálených evropským břehů, který spatřili námořníci při návratech ze strastiplných zaoceánských cest do Ameriky. Když měli námořníci štěstí a bylo pěkné počasí, zahlédli v dálce, na obzoru, bílé horské štíty. Také my máme dnes štěstí na hezké počasí, což ve zdejším kraji nebývá zvykem. Pohoří Picos de Europa je místem s nejvyšším srážkovým úhrnem na celém Pyrenejském poloostrově. Vlhký oceánský vzduch, přicházející od Biskajského zálivu, kondenzuje na návětrných vápencových svazích v těžké dešťové mraky. Počasí je zde srovnávané s počasím v Británii nebo Irsku. Není chladné, ale hodně deštivé a navíc rychle proměnlivé. Zdejší hory se umějí chovat jako žena. Jeden den se usmívají a zahrnují člověka láskyplnými slunečními paprsky a vzápětí se zamračí a začnou pouštět hrůzu.

Krásný a zajímavý španělský venkov

Picos de Europa, vápencový blok rozměru asi 40 * 25 km, je součástí Kantabrijského pohoří, které se táhne severem Španělska, od západu k východu, kde přechází do menších horských masivů navazujících na Pyreneje. Celé Picos de Europa bývají členěny na západní, střední a východní část. V nejvyšší centrální části leží i nejvyšší hora Torre de Cerredo (2648 m). Jedinečné prostředí zajímavě tvarovaných skalních štítů, propastných kaňonů, řek a bohaté vegetace vedlo již v roce 1918 k vyhlášení prvního španělského národního parku Montana de Covadonga. Teprve v roce 1995 bylo celé pohoří prohlášeno za Národní park Picos de Europe. Roku 2003 získalo navíc statut světové biosférické rezervace. Svou výměrou 65 000 ha se jedná o největší chráněné území Španělska. Nalézá se na území tří provincií Asturie, Santander a León. Kromě běžných turistů toto pohoří rádi navštěvují horolezci a jeskyňáři. Ze zástupců živočišné říše jsou největší chloubou národního parku především medvědi hnědí, jejichž populace se odhaduje na padesát kusů. Symbolem parku se však stal kamzík. Prohání se jich zde údajně na patnáct tisíc kusů, což je v rámci Pyrenejského poloostrova nejvyšší koncentrace vůbec.

Název "Picos de Europe" je možno najít na starých mapách a kronikách už asi od 16. století. Nejstarším doloženým dokladem je spis profesora Lucia Marinea Sicula z roku 1530, kde jsou tyto hory nazvány jako "Rupes Europae". Ve vzdálenější historii se však vyskytují odlišné názvy. Nejstarším pojmenování "Idoubeda" pochází od Římanů, s příchodem muslimů se hory mění na "La Pena de Pelayo". Dnešní výraz "Evropské štíty" je však používán teprve až od 19. století. Podle oficiálního výkladu byli původci tohoto názvu pohoří námořníci vracející se ze zámořských plaveb. Existují však ještě jiné varianty. Například podle starých řeckých pověstí ukrýval mocný Zeus v tomto divokém koutě země princeznu Európé, kterou unesl fénickému králi Atenorovi.

Pozorujeme krajinu zvedajících se hor, která je stále krásnější. A jak se tak kocháme, ani nám nepřijde, že už máme za sebou šest kilometrů. V 10 hodin 30 minut přicházíme k ceduli, která již zdáli dává tušit název Panes. Moc jsem tomu však nevěřil. O to větší jsem měl radost, že se z toho městečka skutečně Panes vyklubalo. Chvíli ještě rozebíráme možnosti našeho dalšího putování. Panes leží na křižovatce dvou silnic a tudíž dvou možností přístupu do národního parku. Západním směrem je možno se dostat po silnici AS-114 do Las Arenas a Cangas, na jih vede silnice N-621 do Potes. Po chvíli je rozhodnuto. Hledáme autobusovou zastávku a současně si prohlížíme městečko. Lidé nám ukazují místo na hlavní silnici před jedním barem, kde by měl autobus zastavovat. Označení však žádné, jízdní řád tady nevisí ani omylem. Pročítám výpisky a poznámky pořízené už doma a nacházím informaci, že by měl autobus přijet asi okolo poledne. Čekáme tudíž na místě, které se nám jeví jako ideální. Když je člověk odkázán při poznávání tohoto krásného kraje na prostředky hromadné dopravy, tak musí mít především dost času, velkou trpělivost a přiměřené pátračské schopnosti. Do hor jezdí totiž jenom několik autobusů a většinou pouze v letních měsících. Picos de Europa se rozkládají na území třech oblastí a regionální doprava napříč pohořím tudíž moc nefunguje. Moderní cestovatel by si samozřejmě v telefonu zjistil aktuální informace nebo našel nejbližší místo s internetem. Tam by se dozvěděl čas a místo odjezdu autobusu a pomocí GPS navigace by určil skutečnou polohu zastávky. Ale tato závislost na elektronických vymoženostech se nás netýká. Souhlasím sice, že v některých situacích to může být skvělá pomůcka, ale při trvalém používání člověk ztrácí schopnost vyznat se v mapě, orientovat se v terénu a pamatovat si cestu a možná i zážitky z putování.

Zajištění dopravního prostředku pro následující cestu však netrvalo tak dlouho, jak to původně vypadalo. Všimli jsme si totiž, že již nějakou dobu nás pozoruje člověk, který má naproti přes ulici zaparkované auto. Buď se ho nás zželelo, nebo si chtěl přivydělat, a tak nám nabízí odvoz. Cenu shledáváme přiměřenou naší peněžence i skutečnosti, že by možná žádný autobus dneska nemusel jet. A tak nakládáme batohy i naše maličkosti do vozu Renault Laguna a v půl dvanácté odjíždíme směrem na Potes. Jedeme zajímavým údolím říčky Deva. Původně jsme chtěli vysednout na hlavní silnici u obce La Hermida, která se nachází v překrásné rokli Desfiladero de la Hermida. Stěny údolí jsou zde v některých místech tak vysoké, že sem ani v poledne nezasvitne přímé slunko. Kombinace naší lenosti a venkovního vedra však způsobuje, že se místo vystupování na dně této soutěsky domlouváme s řidičem na prodloužení naší jízdy do vesnice Beges (na mapě se to někdy píše Bejes). Když projíždíme serpentiny do kopce, tak se shodujeme, že jsme udělali dobře. Viděli jsme sice už také první turisty, ale ti vyrážejí do hor s malým batůžkem, nebo zcela bez něj. To my s plnou polní bychom se pěkně zapotili. V pravé poledne řidič zastavuje, dál už se jet nedá, silnice zde končí. Vystupujeme z auta v nádherné vesničce Beges.

Cena za tři osoby v autě (placený odvoz) z městečka Panes do vesnice Beges

Vzdálenost 18 km ….. 20,00 Eur

Okolo krásné vápencové skály a hluboké údolí pod námi. Vypadá to, že se nacházíme vysoko v horách. Ve skutečnosti jsme v nadmořské výšce 600 metrů. Všude se pase plno zvířat - krávy, ovce, koně, kozy. Ideální místo na odpočinek. Nás však čeká náročný výlet a tak plánujeme obědovou přestávku tam kousek nahoře na tom vrcholku, co vidíme. Začínáme tedy šlapat do kopce. Místní lidé nás pozorují a nechápou, proč děláme takové neužitečné věci. Po půlhodinové chůzi se na chvíli zastavujeme u informační tabule ve výšce 850 metrů nad mořem a zkoumáme mapu. Okolo nás jsou stáda bílých ovcí, kamenné zídky i drátěné ploty táhnoucí se do dálky.

Ovečky

Při dalším pochodu zjišťujeme, že za každou další zatáčkou, za každým dalším vrškem pokračuje cesta pořád nahoru. Nakonec jsou dvě hodiny po poledni, když přicházíme na místo, kde se už cesta začíná narovnávat a tak zastavujeme. V břiše nám kručí jako při jelení říji a tak se pouštíme do domácích zásob.

Vesnička Beges

Už jsme něco vystoupali

Odpočíváme a sluníčko nám suší věci i zpocená čela a těla. Je krásné počasí, na obloze ani mráček. Takové meteorologické štěstí jsme nečekali. Několikadenní úplné jasno a slunečno zde bývá málokdy. Blízkost Atlantského oceánu a špatné povětrnostní podmínky Biskajského zálivu (je nazýván varným kotlem evropského počasí) mají na svědomí velmi drsné životní podmínky. Pohoří Picos de Europe má v rámci Španělska největší dešťové srážky, hory jsou navíc vystaveny ostrým bičujícím větrům a bouřím. Horského prostředí s takto extrémními hodnotami využívají údajně španělské himálajské expedice jako ideálního tréninkového místa. My jsme se však při návštěvě tohoto pohoří trefili do periody krásných slunečních dní a tak jsme odměněni neskutečně úžasnými sceneriemi, na které zcela jistě dlouho nezapomeneme. Ve čtvrt na čtyři pokračujeme dál po cestě, která je na některých mapách značena GR 11. Společnost nám dělají koně, krávy a ovce. Naše zvolená trasa je pěkná vycházka s úžasnými rozhledy na krásné hory z bílého vápence. Postupně se holé skály začínají měnit v zalesněné plochy, porostlé převážně buky a také začínáme objevovat v trávě různé druhy kvetoucích kytiček.

Koníci

V místě, kde cesta překonává potůček Arroyo de los Lobos, procházíme okolo služebního vozidla národního parku. Stojí u něho několik mladých lidí s lyžemi. Sjezdové tratě jsme zde nikde neviděli a na lyžařské ochránce přírody také nevypadají. Asi se rozhodli užít si krásné slunečné lyžování na posledním sněhu, který se drží ve vrcholových partiích zdejších hor. Zda je to legální nebo možné pouze za doprovodu lidí z NP se asi nedovíme. O kousek dál se cesta rozdvojuje. Vlevo je možno doputovat k chatě Casetón de Andara (1.725 m.n.m.) a k okolním kopečkům. My pokračujeme napravo a za chvíli potkáváme skupinku turistů. Byli o kousek výš než my a ve sněhu tam viděli stopy od medvěda. Nám se naštěstí toto zvířátko vyhýbá. Při pohledu napravo přes rokli vidíme na protější straně vesnici Tresviso, o které se píše, že je konec světa, neboli nejzapadlejší vesnice v Picos de Europa. Je možné tam sice dojet autem, ale silnice zde končí. Je to však zajímavý a hodně navštěvovaný konec světa. Tresviso je totiž známé výrobou modrého plesnivého sýru. A také krásnými výhledy do okolí a rozjímáním.

Nás však po překročení potoka Arroyo de Valdediezmo čeká na závěr dnešního pěšího výletu celkem náročné a zdlouhavé stoupání. Po jeho absolvování přicházíme v sedmnáct hodin a čtyřicet pět minut k parkovišti do sedla Jito de Escarandi, které se nachází v nadmořské výšce 1.290 metrů. Zde je pro někoho výchozí, pro nás konečný bod tohoto krásného putování za nádherného počasí. Na mapě zjišťujeme, že silnice vede napravo do již zmiňované obce Tresviso, nás však zajímá druhý směr. Chceme se dostat do obce Sotres, vzdálené odsud asi pět kilometrů.

V okolí stojí několik domečků, které jsou na mapě označeny jako Majada del Hoyo del Tejo. Odhaduji však, že slouží spíše k hospodářskému účelu než k trvalému bydlení. Možné ale právě z nich přišli dva postarší domorodci, kteří odpočívají na louce nedaleko od nás. Vypadají spokojeně. Pohled na ně mi tak nějak vyjadřuje život ve Španělsku. Lidé nespěchají, nepřetrhnou se, každý má na všechno dost času. Nějaká efektivita, důslednost, na to se tady nehraje. Častá odpověď je "maňana", tedy klídek, na všechno je čas zítra nebo pozítří. Zkouším se jich ptát na autobus. Nejprve to vypadá, že se dovídám dobrou zprávu, ale posléze zjišťuji, že jsem jim asi rozuměl špatně. Nic dneska už nejede. Patrně budeme muset pokračovat pěšky. Rozhodli jsme se však ještě chvíli stopovat. A volba to byla dobrá. V 18 hodin 15 minut nám zastavuje auto, které však bere pouze Frantu a batohy, posléze tam ještě přisedá Drahoš, jelikož já současně zastavuji další auto. Ve vysokohorském městečku Sotres (1.045 m.n.m.), nejvýše položené osadě v pohoří Picos de Europa, vystupuji a vidím, že autostop mých spolucestujících na mě čeká. Španělština Franty a Drahoše (stejně jako ostatní cizí jazyky) se opírá pouze o počítání do pěti (víc piv si většinou nedávají) a o několik dalších základních slovíček. Přesto se jim za jízdy podařilo domluvit, že mohu nastoupit do zavazadlového prostoru dodávky, na což původně nechtěl řidič slyšet. A tak pokračujeme dalších 11 kilometrů, do místa zvaného Puente Poncebos, které je výchozím místem řady turistických cest. Auto kličkuje po úzké asfaltce, proplétající se přes staré kamenné mosty a okolo zajímavých osad údolím říčky Duje.

Ve tři čtvrtě na sedm vystupujeme na parkovišti u lanovky. V některých průvodcích označují Poncebos jako město, ale já vidím pouze malou osadu, tvořenou hrstkou budov, restaurací, penzionem, parkovištěm se stanicí lanovky a vodní elektrárnou. Chvíli se procházíme po okolí, zjišťujeme také odjezdy lanovky a nakonec jdeme ochutnat do restaurace točené pivo. Tekutiny je nutno průběžně doplňovat a vitamín B je také potřebný. Dopoledne jsme ušli 6 kilometrů a vzdálenost odpolední procházky činila dalších 12 kilometrů, vše s kompletní výbavou na zádech. Myslím, že je to poctivě vyrobená žízeň. Večer uleháme na okraji parkoviště kousek od místa, kde se vlévá říčka Duje do řeky Cares.

Puente Poncebos

Vesnice Puente Poncebos....	23 hodin 10 minut
Nadmořská výška	235 m.n.m.
Teplota	+ 11°C
Vlhkost	85%

Sobota 10. 4. 2010

Vesnice Puente Poncebos....	7 hodin 30 minut
Nadmořská výška	235 m.n.m.
Teplota	+ 8°C
Vlhkost	82%

V osm hodin třicet minut vstáváme, balíme věci a snídáme. Takové balení věcí v přírodě je někdy dost složitá operace. Musí se složit spacák, karimatka, věci na spaní, prostě kompletně přebalit batoh. A pokaždé se to tam nechce vejít. Naštěstí nám přeje počasí, opět je tady krásné ráno, bezvětří a pohoda. Sledujeme sluníčko, které se k nám pomalu plazí po okolních skalách. Jeho paprsky a jemný mlžný opar vytvářejí kouzelnou atmosféru a dolaďují přírodní krásu tohoto místa. V půl desáté se přesouváme před vchod do budovy lanové dráhy, kde vyčkáváme příchodu obsluhy, u které si posléze domlouváme úschovu batohů. Přesně v deset hodin odjíždíme lanovkou Funicular de Bulnes, která se šplhá z Poncebos tunelem vzhůru pod horským masívem. Jak je známo, v tunelu je tma. Ta zdejší tma je dlouhá 2.227 metrů. Převýšení činí 402 metrů a sklon 18,19%. Lanovka je v provozu celý rok a jezdí v půlhodinových intervalech. Frantu uvnitř vagónu zaujala postarší plechová bedna. Nad ní je připevněna informační cedulka, z níž je patrno, že se v bedně nachází plynové masky. Patrně je to pro případ havárie. Nevšimli jsme si totiž nikde upozornění, že by se měly masky používat při běžné cestě. I když ani toto by nám problém nedělalo. Vyrůstali jsme v době branné výchovy a tak bychom určitě byli při nasazování plynové masky rychlejší než domorodci.

Cena za tři osoby v lanovce Funicular de Bulnes

Vzdálenost 2,227 km ….. 47,10 Eur

Typická horská vesnice Bulnes

Po sedmiminutové jízdě rychlostí šest metrů za vteřinu vystupujeme ve vrchní stanici. Odtud je to asi pět minut do vesnice, která před tím, než v roce 2001 postavili tuto lanovku, byla jednou z nejodlehlejších vesnic Španělska. Bulnes je typická horská vesnice, kterou tvoří pozůstatky původních kamenných objektů a zajímavý kostelík. Dnes žije toto místo pouze pro turisty. Zdejší dvě restaurace hostí návštěvníky z lanovky i okolních kopců. Kromě jídla a pití je zde možno sehnat i ubytování. My se ve vesnici rozhodujeme, jaký zvolit výlet. A opět nastává situace, kdy expedice není pevně organizována a všichni se nedrží pohromadě. Franta nečeká na výsledek rozhodování a vyráží pod Picu Urriellu. Chce být na úpatí této báječné hory, chce se jí dotýkat. Já s Drahošem se jdeme podívat nejprve k vyhlídkovému místu, odkud poprvé spatřujeme úžasný Picu Urriellu neboli Naranjo de Bulnes. Tento kopec je dominantou Picos de Europa. Má tvar osamoceného komolého kužele s téměř kolmými stěnami vysokými skoro půl kilometru. Pro horolezce je to vyhledávané dobrodružství. Pohled na krajinu shora je touha každého cestovatele a proto pokračujeme dále po pěšině, kde očekáváme neméně krásné výhledy. Na obloze svítí slunce, my pozorujeme nevšední nádheru tohoto vysokohorského kraje a fotíme půvabná panoramata.

Úžasný Picu Urriellu neboli Naranjo de Bulnes

Horská cesta vede střídavě po kamenité a hlinité pěšině. Občas míjíme kamennou stavbu, která většinou nemá okna. Někdy je to i shluk několika stavení, ve kterých ale lidé nebydlí. Tyto objekty jsou určeny ovcím a kozám, které se přes den pasou na vysokohorských loukách a k večeru se vracejí. Takových "vesnic" jsou ve zdejších horách desítky. Posloucháme, jak se mezi sebou dorozumívají ovce, občas se do toho přimíchá štěkot hlídacích psů, když v tom uslyšíme trochu jiný zvířecí zvuk. Jsme na kraji lesíka nad strží a dole zahlédneme větší hnědé zvíře. Zděšení či překvapení. Naše pohledy byly nehybně upřeny do dáli. Medvědi se sice ve zdejším kraji vyskytují, ale že bychom ho museli potkat zrovna my? Šelma je námi samozřejmě několikráte vyfotografována. Zkoumáme zvíře i naši situaci. Přemýšlíme, něco nám tady nehraje. Všude kolem na stráních je spousta spokojených domácích zvířat, je nepravděpodobné, že by sem zavítal medvídek skoro v pravé poledne. Námi objevený "medvěd" je částečně schovaný za roštím a ani zvuk už není tak přesvědčivý a tak se s Drahošem shodujeme, že to bude asi rozumnější zvířátko, patrně telátko.

Úžasný Naranjo de Bulnes neboli Picu Urriellu

Pokračujeme a užíváme si velkolepých pohledů, které opravdu stojí za to. Cesta je taková pohodová, že bychom za chvíli došli až k chatě Rufugio de la Terenosa. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.200 metrů a je pravé poledne, tudíž nejvyšší čas na návrat. Ještě poslední pohledy na symbol tohoto pohoří a oficiální logo NP Picos de Europe, na mýtickou horu Naranjo de Bulnes (2.519 m.n.m). Není sice nejvyšší, těmi jsou Torre de Cerredo (2.648 m) a Llambrión (2.617 m), ale zato je nejkrásnější. V místech, ve kterých se pohybujeme, roste již zelená travička i některé květiny. Jaro o sobě dává vědět v plné síle a kráse, ale okolní zasněžené hory dávají tušit, že zde zima ještě neskončila. Na severních svazích jsou někde i souvislé sněhové plochy, jinde sníh pouze vyplňuje průrvy ve vápenci. Vydáváme se na zpáteční cestu. Po chvíli však zastavujeme, nemohli jsme totiž odolat tichému bublání vody. Potůček, který chvíli proudil vedle nás, vytvořil v jednom místě malý vodopád a tůňku. Chvilkové opláchnutí v průzračné vodě je více než příjemné. Po půl druhé přicházíme zpět do Bulnes a začali jsme přemýšlet, kde by asi tak mohl být František. Nakonec jsme mu zde zanechali vzkaz, který však nenašel, jak jsme se posléze dozvěděli. Pro zpáteční cestu jsme nevyužili služeb lanové dráhy, nýbrž jdeme po svých. Klesáme cestou, jež vede v soutěsce Canal del Texu a podél potoka Riega del Tejo. Občas na zemi zahlédnu ještěrky vyhřívající se na sluníčku. Zkouším je fotit, většinou ale nejsem dost rychlý v tasení fotoaparátu.

Do Poncebos přicházíme přes krásný středověký most Puente de la Jayas. V restauraci si dáváme pivo, a jelikož jsme usoudili, že po takovém výkonu a v takovém teple je to dobrý nápad, tak jsme si to zopakovali. Frantu nikde nevidíme a tak jdeme na parkoviště u lanovky. A kde se vzal, tu se vzal, František už nás tam očekával. Když jsme zaháněli žízeň, šel kolem nás, ale čekal, že budeme sedět na zahrádce a tak se ani dovnitř nepodíval. Vyzvedli jsme si batohy, které jsme měli schovány u obsluhy lanovky a chystáme se pokračovat. Prohlížíme si také, jak během dne přibylo automobilů, které jsou zaparkované, kde to jenom jde. Dokonce i na příjezdové silnici vzniklo asi kilometr dlouhé parkoviště. A to je teprve jaro. O hezkém letním víkendu to zde musí být hlava na hlavě.

Řeka Cares

Ačkoli mapy ukazují ve zdejším národním parku spoustu turistických tras nejrůznějších obtížností, jedním z nejznámějších míst je bezesporu kaňon řeky Cares. V průvodcích píšou, že výchozí místo v Poncebos minout nemůžeme, neboť nás k němu spolehlivě přivedou zástupy turistů. Franta vyrazil jako žížnivá čára do restaurantu a já s Drahošem jsme šli na začátek trasy, kde jsme "rozložili tábor" a začali obědvat. Cesta je zde široká, kolem nás chodí lidi. Je nám jasné, že nás čeká krásná vycházka, není důvod přerušovat jídlo například studováním podrobností v mapě. Po chvíli přišel náš parťák a konstatoval, že je zde moc sluníčka a že jde vyhledat stín. Když jsme se dobře najedli, stále ještě z domácích zásob, tak jsme šli hledat Františka ve stínu. Asi po čtvrt hodině ho nacházíme. Odpočívá a tak pokračujeme sami dál. Cesta už není taková krásná a široká jako byla na začátku. Občas se také ozývá harašivý zvuk padající hlíny a kamínků. O kousek dál se nachází úsek cesty zasypaný velkými kameny, přes který je složitější přejít. Konstatujeme, že se to sesulo asi nedávno, jelikož se má jednat o cestu hodně používanou a to i rodinami s dětmi. Je pravda, že už jsme dlouho nikoho nepotkali. Je sice hezky, ale asi dneska lidé nechodí. To všechno si říkám a nějak mi to nesedí. Což takhle kdybych se mrknul do mapy? A je mi to už jasné. Nevím, kdo vymyslel, že všechny cesty vedou do Říma, ale tato určitě ne. Ta správná pěšina vede totiž o něco výš. Cesta, po které jdeme, je sice hezká a skýtá úžasné pohledy do kaňonu řeky Cares, ale po určité době končí ve skalách. A pak že se nedá výchozí místo minout. Nám se to bez problémů podařilo. Zkouším nejprve zkoumat terén mezi námi a vrchní cestou, ve skutečnosti i na mapě. O mapách vápencových pohoří je však známo, že nemusejí poskytovat úplně věrný obraz skutečnosti. I kdyby kartograf podrobně zakreslil obrysy všech skal a roklí, nikdy nedokáže vystihnout neustálé přetváření vrstevnic. Kyselina uhličitá obsažená v dešti postupně opracovává vápencové horniny a vytváří nové strmé plochy a štíhlé věže. Je tudíž rozhodnuto, obracíme se a na zpáteční cestě vyzvedáváme odpočatého Františka. Musíme se vrátit skoro až na výchozí místo v Poncebos.

Kaňon řeky Cares

Tudy se do Cain nedostaneme

Tak jsme zase na začátku. Podle rozcestníku trvá cesta z Poncebos do Caínu tři hodiny. Na této cestě potkáváme již větší množství lidí. Mnozí z nich absolvují za jeden den pochod tam i zpět. Výlet se dá jít klidně i naopak, ale to není nejvhodnější, jelikož u Poncebos je kopec. Lepší je si ten sestup nechat na konec. To se nás však netýká, jelikož si neseme s sebou naše batůžky a vrátit se nehodláme. Z hlediska zahnání žízně a hladu je to jedno, jelikož občerstvovací zařízení jsou na obou místech. Je dvacet minut po osmnácté hodině a my se vydáváme na údajně nenáročnou trasu, která by však měla obsahovat něco málo adrenalinových zážitků vysokohorské turistiky. Zpočátku absolvujeme trošku náročné stoupání po rozlehlém a převážně holém úbočí strže. Přibližně po třech kilometrech procházíme okolo opuštěných a částečně i rozbořených stavení, která mají na mapě označení Los Collados. Pasou se zde ovce, tak možná některý z objektů slouží jako salaš. V tomto místě také poprvé vidíme vodní kanál. Následuje ještě krátké stoupání k místu s informační cedulí pod jeskyní Cueva Grande. Nejvyšší čas na odpočinek. Nahlížíme do domácích výpisků, studujeme informace z průvodce a dovídáme se, že stezka je dlouhá 12 nebo 15 kilometrů. Čísla nám úplně nesouhlasí, jeden údaj dokonce uvádí pouze 10 km. Jisté je to, že máme za sebou asi tak jednu třetinu cesty. Hodinky ukazují 19 hodin a 15 minut. Únava je odpovídající putování, které máme dneska již za sebou. František tvrdí, že místo toho abychom spěchali pomalu, odpočíváme rychle. Zvažuje, že by pokračoval po rukou, jelikož mu jeho bolavá achilovka neumožňuje plynulou chůzi. Je tady však jeden silný Drahošův protiargument. Chtěl by totiž večer shlédnout v televizi jedno velice zajímavé fotbalové utkání španělské ligy.

Začínáme znovu, avšak již po té správné cestě

A tak pokračujeme a kocháme se zdejší krásnou přírodou. A že je čím se kochat. Turistická cesta z Poncebos do Caín patří totiž k tomu nejkrásnějšímu, co příroda v Picos de Europa svým návštěvníkům připravila. Kaňon Garganta del Cares je opravdu úchvatná soutěska. Hloubka kaňonu dosahuje až několika set metrů a ze stezky široké občas necelý metr a zaříznuté vysoko v úbočí skály se nám nabízí ty nejúžasnější scenerie, jaké si jen lze představit. Sousedící masív Cerredo překonává dno kaňonu dokonce o více jak dva kilometry! Napříč soutěskou vede pečlivě vyvedená a ve skále odvážně vystřílená cesta, která byla vybudována hydrografickou společností v souvislosti se stavbou vodního koryta přívodního kanálu do elektrárny, která leží nad Poncebos. Výstavba kanálu probíhala v letech 1915 až 1921. Vedlejší úlohou kanálu bylo právě propojení vesnic Caín (autonomní oblast León) a Poncebos (Asturie). Postavit kanál se spádem pouze 1:1 000 a sousední cestu muselo být v tomto těžkém terénu hodně složité. Původní plány výstavby se několikrát měnily. Ručně bylo potřeba razit až 71 tunelů. Pracovalo zde 500 lidí a stavba si vyžádala 11 obětí. Když procházíme kolem tohoto neskutečného vodního díla, které se proplétá jako had okolo a uvnitř skal, nestačíme se divit, co je schopen člověk ne jenom vymyslet, ale i vybudovat. Avšak i pohledy dolů nám připadají někdy jako neskutečné. Občas klidná říčka vytváří lesklé plochy vodní hladiny, aby ji po chvíli vystřídali malé vodopády. Jinde se pomalu plynoucí vodě postaví do cesty shluky mohutných skalisek.

Zajímavý vodní kanál

Zasloužený odpočinek

Kaňon Garganta del Cares

Cesta v této své části vede ve strži, která se zužuje a na svazích přibývá vegetace. Přecházíme z provincie Kantabrie do provincie Kastilie a León. Několik minut po dvacáté hodině následuje krátká přestávka a porada. František si hledá nocleh a chystá se ukončit dnešní cestu, Drahoš však stále vidí před sebou televizi se španělským fotbalem. A co já? Při představě, že bych se v noci vydal nedobrovolně na dno propasti, se mi zde spaní moc nezamlouvá. Je rozhodnuto. Frantu zde necháváme, a když dá Bůh, medvědi ho nesežerou a supi neroztrhají, tak se s ním zítra shledáme. Po čtvrthodině odcházíme. Okolojdoucí človíčkové nám říkají, že cesta trvá ještě asi hodinu. Nasazujeme tudíž ostré tempo. Mojí motivací není zase až tak televize, jako brzké stmívání, které ve zdejším kaňonu přichází asi dříve než by člověk očekával. Určité rozčarování přichází po přibližně patnácti minutách chůze. V místě, kde křížíme červeně označenou trasu, se vedle cesty na nás "usmívá" ukazatel směru s uvedením cílového času naší cesty a ten zní 1 a ½ hodiny. Drahoš na mne hodil mrazivý pohled. Já se však bráním, že jsem v tom nevině. Říkám, že když nepolevíme v tempu, tak uvidí alespoň druhý poločas svého vytouženého zápasu.

Závěrečné úseky před Caín

Cesta prochází ve svém závěru několika krátkými i jedním delším vlhkým skalním tunelem s nízkým stropem. Několikrát se také dokonce pomocí úzkých železných můstků nad říčkou Cares dostáváme z jedné strany kaňonu na druhou a zpět. Pohledy z lávky dolů do rokle jsou úžasné. Sice jsme unaveni, ale stále se nám daří pozorovat báječné prostředí kaňonu a obdivovat zdejší krajinu, kterou jsme opravdu nadšeni. Do tunelů však již vcházíme za podvečerní tmy, která začíná zakrývat úzkou mezi skálami ukrytou stezku. Na pomoc si beru čelovku, v jejíž záři vytváří duhu ze stropu tunelu dopadající kapky vody. Ale to již se pomalu začínají rozevírat skály a na obzoru vidíme přehradu v dáli. Je nám jasné, že cíl je nedaleko. Cesta opravdu za chvíli přichází do malé ospalé vesnice Caín. Je 21 hodin a 45 minut a poslední úsek, který měl trvat 90 minut, jsme zvládli za hodinu. Vypadá to tady, že s posledním odchozím turistou směr Poncebos zavřeli dveře a zabednili okna zdejších restaurací. Naštěstí první dojem může být mylný. Otvíráme dveře do prvního objektu, který vidíme, do hostelu a baru "Hostal la Ruta". Pivo zde podávají, televize s fotbalem je zapnutá, tudíž je rozhodnuto. Zůstaneme na druhý poločas fotbalového utkání Real Madrid - FC Barcelona. Jaké však je moje překvapení a Drahošova radost, když po reklamní přestávce ve 22 hodin slavný zápas teprve začíná.

Fotbalisté Barcelony porazili v tomto ostře sledovaném "El Clásiku" Real Madrid na jeho hřišti 2:0 a vystřídali ho v čele soutěže. Katalánský velkoklub ukončil dvanáctizápasovou vítěznou ligovou sérii Realu a jako první tým v této sezóně dokázal na stadiónu Santiaga Bernabéua bodovat. První branku tradičně vypjatého duelu zaznamenal ve skvělé formě hrající Messi. Druhý gól zařídil deset minut po přestávce Pedro.

U baru sedí a sleduje televizi také několik místních. Byli jsme zvědavi, kterému klubu budou fandit. Avšak nedozvěděli jsme se to. Sledovali sice fotbal, ale výraznou náklonnost jednomu či druhému mužstvu neprojevili. Ono se ani není, co divit. Nacházíme se celkem daleko od obou měst. Lidé tady mají asi jiné starosti než být příznivcem velkoklubu z Barcelony či Madridu. Zápas končí až chvilku po půlnoci. Odcházíme a zjišťujeme, že nám nohy ztuhly dokonale, jelikož jediný strečink, který jsme po tak náročném dni podnikli, bylo hašení žízně. Hned vedle hostelu se nachází veřejné tábořiště. V tuto jarní dobu ještě není v provozu a tak na krásné měkké travičce v jednu hodinu po půlnoci nikým nerušeni usínáme.

Vesnice Caín	0 hodin 30 minut
Nadmořská výška....	495 m.n.m.
Teplota	+ 7°C
Vlhkost	79%

Neděle 11. 4. 2010

Vesnice Caín	7 hodin 30 minut
Nadmořská výška....	495 m.n.m.
Teplota	+ 4°C
Vlhkost	78%

V půl deváté vstáváme a jdeme se vykoupat do řeky Cares. Voda je "příjemně" studená, přežili jsme to. Před desátou přichází František. Vítáme ho a jsme rádi, že je zdráv po fyzické i psychické stránce. V noci totiž slyšel všelijaký praskot, šum a šelestění, které nechávalo dost prostoru pro jeho bujnou fantazii. Co to bylo, co ho v noci rušilo, ale nesežralo, nám neřekl.

Chvilku si ještě povídáme a v jedenáct hodin odcházíme z vesnice Caín. Krátký pobyt v Picos de Europa v nás sice povzbudil chuť poznat tuto oblast ještě mnohem důkladněji, ale i přesto jsme se rozhodli dneska opustit zdejší krásné hory. Máme totiž před sebou dlouhou cestu. Určitě by nebyl špatný nápad se do těchto míst vrátit, ale ne na dva dny, nýbrž alespoň na dva týdny. Dnes se však chceme podívat trochu jižněji, nahlédnout do španělské duše, do provincie Kastilie a Leon.

Na odchodu z vesnice Caín

Žádnou turistickou cestu nevidíme a tak místo namáhavého prodírání se lesními houštinami jdeme raději po silnici a zkoušíme stopovat. Předtím jsme se samozřejmě rozhlíželi po autobusové zastávce a jízdním řádu, ale z minulé zkušenosti nám bylo jasné, že asi moc úspěšní nebudeme. Pro místní sem asi autobus nezajíždí a turistické spoje zde jezdí jenom v létě. Cesta vede stále okolo řeky a přírodní scenérie neztrácejí na své kráse. Také sluníčko dává o sobě vědět a pálí, jak to jenom jde. Chůze po asfaltu začíná být čím dál tím náročnější. Silnice totiž nevede plynule okolo řeky, jak jsme původně očekávali, nýbrž neustále stoupá nahoru a poté zase klesá dolu. Od stopování nás zase až tak ruce nebolí. Auta ne že by nechtěla zastavit, ona totiž skoro vůbec žádná nejezdí. Už začínáme také koukat do mapy a uvažovat, kam jsme schopni dnes dojít. Nakonec se však přece na nás štěstí usměje a právě v tom největším kopci nám zastaví jeden ochotný řidič. Nacházíme se před průsmykem s vyhlídkou Mirador del Tombo a v nohou už máme přes čtyři kilometry. Projíždíme pouze jednou osadou, která se jmenuje Cordiňanes, a po několika dalších minutách vystupujeme v městečku Posada de Valdeón, které představuje jižní vstupní bránu do pohoří Picos de Europa.

Je právě jedna hodina po poledni a my se musíme před sluníčkem někam schovat. Po důkladné úvaze nás napadá jediná rozumná možnost - restaurace. Vybíráme si zase takovou, kde vidíme nejvíc místních lidí. A volba to byla opět dobrá. K pivu jsme dostali jako pozornost na misce něco malého, chutného, chlupatého a mastného, co samozřejmě podněcuje žízeň. A jako odměnu za naši návštěvu nám také autobus zajistili. Ani ve zdejším kraji nemají totiž ve zvyku vybudování autobusové zastávky a vyvěšení jízdního řádu. Nejprve nám nebylo jasné, proč po nás chtějí jméno, když jsme se ptali na čas odjezdu autobusu. Obsluha však byla sympatická a tak jsme se rozhodli svěřit náš odjezd do jejich péče.

Městečko Posada de Valdeón

Po třech pivech se přiblížila patnáctá hodina. My jsme vyšli ven a prohlížíme si městečko. Objevuji mimo jiné také objekt s nápisem Fabrica de Quesos y Mantequilla. Za jeho zdmi se vyrábí španělský modrý sýr Queso de Valdeón, jehož produkcí je zdejší obec proslavena (sýr byl uznán jako originální národní druh v rámci Evropské unie). Do našeho odjezdu zbývá pouze několik minut, tudíž není bohužel možno zjišťovat detaily ohledně nákupu sýru. Po chvíli opravdu slibovaný spoj přijíždí. Mikrobus se nám sice zdá malý na to, aby jel takovou dálku, ale dle pokynů řidiče nastupujeme. Také odjezd jiným směrem, než jsme očekávali, nás trochu zarazil, ale posléze jsme pochopili zdejší dopravní systém. Malý autobus s námi projel okolní vesnice a nabral ještě několik lidí, kteří buď jezdí pravidelně, nebo je do vozu objednali jako nás.

V 15 hodin 45 minut přijíždíme do vesnice Portilla de la Reina. Zde byl zaparkovaný normální velký autobus, do kterého jsme přesedli. Řidič odstavil mikrobus a ujal se řízení autobusu. Zajímavý způsob. Pracovní síla je zde asi drahá nebo autobusů mají dost a řidičů málo. Taktéž by asi byl problém vytočit se nebo projet na některých místech v horách s velkým autobusem. Obec Portilla de la Reina se již nachází na hlavní silnici, spojující severní pobřeží s jižní částí území. Po této silnici, avšak o něco severněji, jsme před dvěma dny putovali, když jsme se chystali navštívit pohoří Picos de Europe. A nyní ho již definitivně opouštíme.

Prvním větším městem, kterým projíždíme a kde zastavuje autobus, je Riaňo. Kocháme se krásnými pohledy. Město leží u přehrady Embalse de Riaňo, okolo jsou louky a v dáli zasněžené vrcholky hor. Úžasná kombinace přehradně-modré, louko-zelené a horo-bílé barvy. Fotografujeme i přes okno autobusu. V 18 hodin a 15 minut přijíždíme do města León. Určitě je to také krásné místo, ale my zjišťujeme, že mají poslední volné jízdenky do města Salamanca, a proto se rozhodujeme pro tuto volbu a v 19 hodin odjíždíme dálkovým autobusem z Leónu. Silnice vede v převážně osídlené, skoro rovinaté oblasti, kopečků je zde o poznání méně. Pozorujeme okolí a odhadujeme vzdálenost do cíle. Očekáváme zastávku ve městě Zamora, ale jedná se skutečně o rychlíkový spoj a tudíž jenom projíždíme okolo. Cesta je dlouhá a žíznivá. Ve 21 hodin 30 minut jsme se dočkali. Na náhorní rovině skoro v centru země vyrůstá před námi jedno z nejkrásnějších kastilských a možná i španělských měst, Salamanca. Vzhledem k pozdní době a k velikosti města jsme rozhodnuti, ač déšť nelze očekávat, vyhledat placený nocleh. Chvíli na autobusovém nádraží zjišťujeme odjezd autobusu a posléze si necháme poradit, že to na hlavní náměstí je asi něco přes kilometr a tudíž odcházíme pěšky. Netrvá skutečně dlouho a ocitáme se na nesporném klenotu v centru města, na náměstí Plaza Mayor. Jedná se o mimořádně velké náměstí, které je opravdu jedno z nejkrásnějších a nejelegantnějších, jaké jsem kdy viděl. Jeho kouzlo vynikne především v noci, když je magicky osvětleno. Náměstí tvoří velká centrální plocha, kterou ohraničuje souvislý blok čtyřpatrových budov, na severní straně přerušený o patro nižší nádhernou budovou radnice.

Úžasná noční Salamanca

Cena za tři osoby v autobuse z vesnice Posada de Valdeon do města León

Vzdálenost 145 km ....... 30,75 Eur

Cena za tři osoby v autobuse z města León do města Salamanca

Vzdálenost 210 km ....... 39,60 Eur

Podle rady z průvodce si nacházíme ubytování v hostelu Pensión Los Ángeles. Nachází se v prvotřídní lokalitě, přímo na náměstí, ale ceny jsou zde senzačně nízké. Před půlnocí se vydáváme na průzkum nočního města. O Salamance se píše, že nežije pouze minulostí, nýbrž se má jednat o živé univerzitní město. Zdejší početná, asi padesátitisícová studentská populace bere často noc útokem. Před námi je tudíž město probouzející se k čilému nočnímu životu. Kromě úžasně nasvícených památek navštěvuje bary a pozorujeme místní lidi. Ten pravý studentský podnik objevujeme až úplně nakonec, když už se chystáme k návratu. Jedná se o rušný irský pub O´Hara´s. Hraje tady kapela - kytara, bicí a saxofon. Ve dvě hodiny po půlnoci to vypadá, že noc je ještě mladá, jakoby studentský večírek teprve začínal. Moc se nám tady sice líbí, ale z finančních a časových důvodů po půlhodince tento báječný podnik opouštíme. Když přicházíme zpět na pokoj, ručičky hodin ukazují 2 hodiny a 30 minut a tudíž je čas myslet zase na spánek.

Nocleh v hostelu Pensión Los Ángeles

Třílůžkový pokoj se sociálním zařízením ...... 60,00 Eur

Pondělí 12. 4. 2010

V devět hodin třicet minut vstáváme a odcházíme na procházku po městě, tentokrát při denním světle. Kocháme se pohledem na čarokrásnou architekturu. A že je co pozorovat. Co budova, to nějaká památka nebo zajímavý objekt. Na konci každé ulice, za každým rohem je vidět něco, co stojí za pohled. Slavná historie je znát skoro na každém kroku. Většinou se jedná o renesanční zlatavě zbarvené budovy, postavené z pískovce, jež se těží v nedalekém lomu Villamayor.

Jednou z velkých zajímavostí a rarit města jsou dvě katedrály, které stojí téměř vedle sebe. V 16. století byla vybudována katedrála nová (Catedral Nueva) hned vedle staré katedrály (Catedral Vieja), aniž by došlo ke zbourání té původní, jak se většinou dělo v obdobných případech. Uvnitř si prohlížíme bohatě zdobený žebrový strop, mohutnou kopuli, překrásné varhany, různé sarkofágy, všelijaké liturgické nádoby a předměty, zajímavé mříže sahající skoro až ke stropu, vyřezávané sochy a vytesané sošky, malované obrazy a spousta dalších věcí, které snad ani náboženství nemohlo potřebovat.

Při toulkách po městě nelze také minout budovy univerzity, která byla založena jako první ve Španělsku a jedna z prvních v Evropě. Ve středověku se zde pojilo antické a arabské učení a univerzita patřila k nejvýznamnějším místům evropské vzdělanosti. Ne jenom lidé jsou spokojeni v tomto městě. Na několika památkách objevujeme čapí hnízda.

Jeden z posledních pohledů na náměstí z pokojového balkónu

Náměstí Plaza Mayor

Po jedenácté hodině jsme zpátky v hostelu. Byla to krásná procházka po ještě krásnějším městě, během níž jsme nafotili desítky, možná i stovku snímků. Balíme věci a před polednem odcházíme. Jsou na světě místa, která jsou nádherná, jedinečná, krásná i tajemná současně. Jedním z nich je Plaza Mayor. Než definitivně opustíme pokoj, ještě naposledy vstupujeme na balkon s krásnou zdobenou fasádou a zajímavým kovovým zábradlím a rozhlížíme po tomto nedostižném náměstí, které se začíná zaplňovat lidmi a kavárenskými stolečky s židlemi, na kterých usedají človíčci ze Salamanky i ze všech koutů světa. V minulosti to mohl být zajímavější pohled, konaly se tady totiž popravy, býčí zápasy a trhy. Odcházíme hledat možnosti odjezdu. Vlakové i autobusové nádraží jsou od centra města přibližně stejně daleko, ale jiným směrem. První je na severovýchod, druhé na severozápad. My se vydáváme prozkoumat nejprve španělskou železnici. Jsme dopředu srozuměni s tím, že to nebude žádná sláva s odjezdy vlaků naším směrem, ale přesto tam jdeme. Historické centrum opouštíme záhy a jdeme normálním městem, kde to vypadá skoro stejně jako u nás. Auta jezdí a lidé přecházejí silnice. Ale přece jedna odlišnost nás zaujala a tou jsou místní semafory. Barvičky svítí stejně i zvukový signál je obdobný, ale navíc je zde ukazatel času, který zbývá do doby, než začne pro chodce svítit červená. Zajímavé. Nedaleko od našeho cíle se zastavujeme pro chléb v pekárně. Na železničním nádraží nám potvrzují, co jsme tušili. Dnes už žádná mašinka směrem k portugalským hranicím nejede. Navštěvujeme tedy supermarket, kde kupujeme pivo a zeleninu. V nedalekém parku svačinoobědváme a poté se vydáváme na autobusové nádraží. Cesta trvá asi hodinu. Zde už máme větší štěstí a tak v 15 hodin odjíždíme autobusem. Opouštíme Salamanku, toto krásné španělské město, které je nazýváno například "Matka španělské vzdělanosti" - pro starou univerzitu, kterou zde založil leonský král Alfons IX. již v roce 1218 nebo "Malý Řím" - pro její úžasné umělecké a architektonické bohatství. Salamanca je živé současné město, které se zabydlelo v historických kulisách. Za hodinu a půl přijíždíme do Ciudad Rodrigo. Toto město leží poblíž portugalských hranic mimo frekventované turistické trasy. Mělo by se jednat údajně také o hezké město, ale na nás to tady působí ospale. Zjišťujeme informace a dovídáme se, že autobus ani vlak již dneska nejedou.

Cena za tři osoby v autobuse z města Salamanca do města Ciudad Rodrigo

Vzdálenost 89 km ....... 17,70 Eur

Něco nám říká, že tady na noc zůstat nechceme a tak čtvrt hodiny po našem příjezdu nasedáme do taxi a opouštíme město. Po cestě pozorujeme mimo jiné olivové stromky v sadu podél silnice. Ukazujeme na ně, ale řidič dává jasně najevo svůj nesouhlas s naším tvrzením. Z jeho portugalštiny si odvozujeme, že se patrně nejedná o běžné olivy, které umí pěstovat kdekdo a z jeho gestikulace lze usuzovat, že to co vidíme, umí vypěstovat pouze ve zdejším kraji. Než stačíme pochopit a zjistit o jaký plod se jedná, je přesně 17 hodin a my přejíždíme po silnici Avenida de Europa hranice do Portugalska, do nejzápadnějšího státu Evropy. Celnice zde již nefunguje a tak jediná hranice, která zůstala, je jazyková a časová.

Loučíme se s první zemí našeho letošního putování a znovu si uvědomuji, jak různorodé a romantické je Španělsko. Opět se potvrzuje, že ta nejzajímavější místa leží zpravidla v končinách málo známých, jako je například pohoří Picos de Europa. Z taxi vysedáme v městečku Vilar Formoso přímo u nádraží, jehož stěny jsou vyzdobeny krásnými malovanými kachlemi, tzv. azulejos. Prohlížíme si je a poté v hale zjišťujeme, že nám vlak odjíždí za několik minut španělského času, avšak po posunutí hodinových ručiček na portugalský čas nám zbývá ještě celá hodina. A opět se zamýšlím nad časem a časovými pásmy. Konkrétně časový posun mezi Portugalskem a Španělskem se mi zdá věcí nelogickou a nepraktickou. Při pohledu do mapy je vidět, že obě země mají podobnou zeměpisnou polohu. Portugalsko má úzký tvar a není odtud do Španělska daleko. Hranici mezi oběma státy netvoří žádná významná přírodní překážka, která by se těžko překonávala. Časová hranice určitě musí působit problémy lidem dojíždějícím do druhého státu za prací. Taktéž jízdní řády se musí měnit a určitě by se našly i další důvody. Myslím si, že pyrenejský poloostrov je prostě jeden celek a změna času by měla přicházet na hranicích mezi Španělskem a Francií. Tuto tvoří Pyreneje, které neoddělují pouze dva státy, ale především Pyrenejský poloostrov od ostatní Evropy. Jedná se o vysoké hory, které je možno pohodlně překonat pouze na několika místech. Logicky člověk při jejich přejezdu očekává, že tam za horami bude jiný čas. Ale to je asi jenom můj pohled na věc.

Cena za tři osoby v taxi z města Ciudad Rodrigo do městečka Vilar Formoso

Vzdálenost 35 km ....... 25,00 Eur

Hranici mezi Španělskem a Portugalskem jsme překonali tak snadno, že kromě změny času a některých nápisů nelze skoro postřehnout, že jsme už v jiném státě. Jdeme tudíž zjistit, jakou změnu nám připravili portugalské restaurace. Daleko se vydávat nechceme a tak navštěvujeme jeden bar a vracíme se na nádraží. Na jízdním řádu si všímám, že tudy jezdí známý noční vlak "sud express" z Lisabonu do baskického Hendaye, které se nachází na hranicích Španělska a Francie. My však v 17 hodin 7 minut odjíždíme vlakem jiným směrem. Poprvé při letošním cestování ochutnáváme železnici, portugalskou. Ve Španělsku se nám to nepodařilo.

Cesta vlakem v Portugalsku

Vždycky si v tento okamžik vzpomenu na Jardu, jednoho človíčka, který s námi kdysi cestoval a snad zase někdy nám bude dělat společnost na cestách. On totiž moc rád mašinky. Kdyby to bylo v mých silách, tak bych mu jeden vagón poslal k němu domů. Tyto mé úvahy jsou však záhy nahrazeny pohledy z okna ven. Jen jsme totiž nastoupili do vlaku, začalo venku pršet a foukat vítr. Vzhledem k této skutečnosti, začínáme uvažovat o našich dalších plánech. Naštěstí, jak se blíží naše výstupní stanice, tak se začíná počasí umoudřovat. A tudíž když po 43 minutách jízdy vystupujeme ve městě Guarda, sluníčko sice nesvítí, ale obloha je bez velkých tmavých dešťových mraků. Nacházíme se v regionu Beiras, v jednom ze vstupních měst do pohoří Serra da Estrela. Vrcholky tohoto nejvyššího pohoří kontinentálního Portugalska se tyčí jihozápadním směrem. Centrum města Guarda se nachází na kopci v nadmořské výšce přes 1.000 metrů, ale nádraží dole pod ním. Je zde chladněji, změna nadmořské výšky je poznat. Zkušeně odhadujeme vzdálenost a převýšení a volíme cestu do centra autobusem. Prohlížíme si město, staré domy, zbytky opevnění s hlavní věží, dominantní katedrálu, justiční palác a kostely. Na malém návrší, asi nejvyšším bodě ve městě, se nachází zajímavá věž Torre de Menagem do Castelo, u které se kocháme z nadmořské výšky 1.056 metrů krásnými a romantickými pohledy na toto nejvýše položené město Portugalska. Je dobře vidět do blízkého okolí i východním směrem do sousedního Španělska. Guarda, v překladu hlídka, byla vždy důležitým vojenským bodem. Měla za úkol chránit oblast před útoky z Kastilie. K tomuto účelu sloužila především mohutná pevnost, ze které však zůstaly pouze zbytky opevnění a tři velké brány: Porta Real, Porta do Sol a Porta dos Ferreiros.

Cena za tři osoby ve vlaku z městečka Vilar Formoso do města Guarda

Vzdálenost 55 km ......9,45 Eur

Město Guarda

Když scházíme dolů do města, je sluníčko již nízko nad obzorem. Okolo nás jsou sice samé hezké věci, ale většina objektů je již zavřena. Shodujeme se na tom, že zde na noc zůstat nechceme a tak přemýšlíme o možnostech dopravy do hor. Odpověď je už ale dopředu jasná. Žádný z veřejných dopravních prostředků v tuto dobu již nejede. Odcházíme proto do centra a v 19 hodin a 30 minut odjíždíme v taxi. Silnice vede na hranici národního parku Serra da Estrela a tak o hezké pohledy není nouze. Po čtyřiceti minutách jízdy vysedáme v Manteigas. Toto horské městečko se zalesněnými svahy v okolí je zároveň lázněmi a leží na soutoku řeky Zêzere a několika malých říček. Rozhlížíme se do blízka i do dálky a zkoumáme mapu. Pršet by dnes nemělo, a tudíž nám stačí vyhledat nějaké místo, kde nebudeme na očích. Vybíráme si jeden směr a jdeme do kopce po místní silnici. Po chvíli objevujeme odpočinkové místo s lavičkami a zídkou, za kterou budeme schováni před zraky místních. Domníváme se, že by jich tady snad večer nemělo mnoho chodit. Jiného názoru je však mládež z blízkého kuchařského učiliště. Nejprve dráždí naše chuťové buňky, když vyhazuje ještě teplou a voňavou večeři do kontejneru a poté se vydává na procházku do města. Chtělo by se nám říct "a co večerka mládeži", ale patrně mají ve zdejším kraji jiné zvyky. František pozoruje zkušeným cestovatelským okem okolí a objevuje na jednom svahu nad městem zajímavě osvětlený velký kříž. Říká, že to je určitě zajímavé poutní místo a bylo by tam tudíž možno nalézt dobrý nocleh. Posílá mě a Drahoše, abychom se ten kousek prošli, a sám se ujímá hlídání věcí. Procházka nočním městečkem je sice hezká, ale když asi po půl hodině zjišťujeme, že naše vzdálenost ke kříži se vůbec nezmenšila a určení jeho polohy by se možná protáhlo do brzkých ranních hodin, tak se raději vracíme. Následuje jako tradičně papání, bumbání a spinkání.

Cena za tři osoby v taxi z města Guarda do městečka Manteigas

Vzdálenost 43 km ....... 32,00 Eur

Městečko Manteigas ....	23 hodin 10 minut
Nadmořská výška	780 m.n.m.
Teplota	+ 7°C
Vlhkost	64%

Úterý 13. 4. 2010

Městečko Manteigas ....	23 hodin 10 minut
Nadmořská výška	780 m.n.m.
Teplota	+ 3°C
Vlhkost	78%

Ze spacáků vylézáme pár minut po sedmé hodině, balíme věci a patnáct minut po osmé odcházíme. Dnešní den chceme věnovat samotným horám. Chystáme se navštívit nejvyšší místo pohoří Serra da Estrela, proto bychom rádi ještě v Manteigas zjistili nějaké informace, případně sehnali mapu a koupili pečivo. Na první pohled to nejsou moc těžké úkoly, ale nám se ani jeden z nich nepodařil. Informační středisko je zavřené a mapy v jiných obchodech nevedou. Čerstvé pečivo v běžné prodejně nemají a pekárna je zatím zavřená. Portugalské hory nebývají příliš častým cílem českých turistů. Důvodem je zřejmě značná vzdálenost i poměrně slabá propagace. A v mimosezóně se zde neprochází ani moc človíčků z jiných zemí. Tudíž informace v tuto dobu zatím ještě nepodávají a mapy připravené nemají.

Procházíme se městem po jedné z hlavních ulic a pozorujeme okolní ovocné a zeleninové zahrádky a lidi na nich pracující. Dle našich plánů i ukazatelů směru na ulici bychom měli pokračovat do části Manteigas - lázně. A tak klidně pochodujeme vstříc lázeňským obchodům a barům. Chléb koupíme až tam a mapy třeba taky. Nejsou však lázně jako lázně. Něco tady možná léčí, ale hlad a žízeň to není. Neobjevili jsme jedinou prodejnu ani restauraci. Co dělat? Vyrážíme tudíž do hor bez chleba a bez piva.

Město (a snad i lázně) Manteigas

Na první křižovatce ještě chvíli zvažujeme další cestu, ale nakonec odbočku k vodopádům Poco do Inferno míjíme. Může to být sice zajímavé místo, ale my jsme se rozhodli pro jiný cíl naší dnešní cesty. Nějakou konzervu máme, voda tam nahoře určitě také poteče, tak bychom měli přežít. U silnice nás zaujal ukazatel směru informující o nedalekých pstruhových sádkách. Výměna čerstvých ryb za konzervy by nebyla špatná volba. Ale asi by s námi nesouhlasili a tak pokračujeme v původně určené trase. Říkáme si, že z cesty po asfaltu bolí nohy a proto vítáme, když František objevil zkratku po hezkém přírodním chodníku dlážděném kameny, které jsou leštěné po desetiletí botami, které tudy prošly. Tato pohoda však netrvá dlouho a pevná cesta se mění v koryto malých potůčků s močálovitým okolím. Drahoš zde ne moc úspěšně testuje voděodolnost svých tenisek. Poté, co vycházíme zpět na silnici, zastavujeme na hezkém travnatém plácku u potoka. Už je 10 hodin 15 minut a my si uvědomujeme, že jsme ještě nesnídali. Vyndáváme zásoby a zvažuje možné kombinace. Drahoš s Frantou vaří polévku. Já přemýšlím, zda se k masové konzervě hodí více tatranka nebo müsli tyčinka. A proč ne chleba? Kousek nad námi je domek a odtud nás pozorují dvě dámy. Rozhoduji se zkusit štěstí a své neodolatelné kouzlo. Výsledek se dostavuje záhy, přináším kousek včerejšího chleba, sušenky, kiwi a jablka. Hned je ten jídelníček pestřejší.

Kamenné pastýřské chýše

V jedenáct hodin pokračujeme po silnici plné zatáček a strmých stoupání ledovcovým údolím krásné řeky Zêzere. Vcházíme do srdce nejvyššího pevninského masivu v Portugalsku. Serra da Estrela je sice prudce rozvíjející se region, avšak neobáváme se příliš civilizovaných hor. Je vidět, že v tuto dobu se do vyšších a méně dostupných partií turisté často nevydávají a život tu dále běží v poklidných venkovských kolejích. Pozorujeme po obou stranách říčního koryta charakteristické kamenné pastýřské chýše, z nichž některé již možná ani lidé nepoužívají. Další objekty nemají už střechy původní doškové, jelikož je museli po každé tuhé zimě obnovovat. Některé domky s novou taškovou krytinou vypadají jako lepší chaty a patrně se jejich obyvatelé neživí zemědělstvím ani pastevectvím. Za jedním plotem pozorujeme pejska. Mělo by to být psí plemeno Estrelský pastevecký pes (Cão da Serra da Estrela nebo Estrela Mountain Dog), který pochází z této oblasti. Po půlhodině chůze překračujeme hranici 1.000 metrů nad mořem. Kolem nás pozorujeme stromy, nejčastěji se jedná o Portugalskou borovici. Bohužel celkem dost často vidíme kopce porostlé ohořelými pahýly stromů a zčernalými keři. Lesní požáry, které sužují Portugalsko, jsou bohužel častým námětem televizních a internetových zpráv, staly se neodmyslitelným úkazem v životě této země. Naštěstí to občas vypadá, že les byl zdravý a silný a má velikou regenerační schopnost. Požářiště se mění rok od roku k nepoznání. Nejprve vyroste šťavnatá tráva, poté ji zpestří květy, následně prázdná místa zaplní keře a mlází. Postupně přichází obnova lesa v plné kráse.

Pozorujeme stromečky a tu z ničeho nic u nás ve tři čtvrtě na dvanáct zastavuje auto a v něm sedí jedna z těch dvou dam, které nám věnovaly jídlo. Konec kopcovité silničky není na dohled a tak rádi nasedáme. Po deseti minutách jízdy vystupujeme na malém parkovišti v jedné velké zatáčce, kde se nachází odbočka k tábořišti Covao da Amatade. Je to zajímavé místo v horském kotli pod hřebenem Torre. Prostředkem kempu v krásném březovém háji protéká řeka (spíše potůček) Zêzere, jež pramení o něco výše v horách. Jedná se o jednu ze dvou větších řek, jejíž pramen i ústí se nalézají v Portugalsku, ostatní přitékají ze sousedního Španělska. Kdyby nebylo málo hodin na spaní, nebo jsme měli něco ke grilování, tak tady asi zůstaneme. My jsme však vystoupili z jiného důvodu. Měla by odtud vést zkratku na nejvyšší horu. Zkoušíme ji hledat, ale nedaří se. Radíme se. František zjišťuje informace a přichází s tím, že to je schůdné. Pohled na skály, které vidím před sebou, mi však říká něco jiného. Taktéž údaj na informační ceduli oznamující, že se tudy lze dostat k přírodní horolezecké stěně, nám nepřispívá k jasnému rozhodnutí. Přemýšlíme, vymýšlíme a nakonec se shodujeme s Drahošem, že tudy cesta pro nás nevede. "Tres faciunt collegium" - tři tvoří společenství. Co zbývá Františkovi, dva vždy třetího přehlasují. Pokračujeme tudíž pěšky po silnici. Franta se na nás mračí. Nakonec volí sice stejnou trasu, ale autostopem. Jsme domluveni, že na nás počká na další křižovatce. Nevím proč, ale o zdejších horách jsem měl představu, že nejsou takové kopcovité.

V 13 hodin 20 minut překračujeme hranici 1.500 metrů nad mořem. Chvíli předtím se zastavujeme u studánky. Oplachujeme si obličej a ochutnáváme báječnou horskou vodu. Jsou to okamžiky, kdy si člověk užívá báječnou chuť této přírodní tekutiny tak, že mi ani pivo nechybí. Další cesta vede sice pořád do kopce, ale pomalu bychom se měli blížit ke křižovatce, kde na nás čeká náš parťák. Při pohledu napravo si však zkušený cestovatel nemůže nevšimnout lesní cesty, která by mohla znamenat zajímavou zkratku. Proč to tedy nezkusit. Poté, co jsme vyšli z lesa, vidíme, kudy vede silnice, a shodujeme se, že by se mohlo jednat skutečně o zajímavé zkrácení vzdálenosti, avšak mineme tím křižovatku s Frantou. Naštěstí náš spolucestovatel bedlivým pozorováním svým orlím zrakem zjišťuje náš úmysl a pokračuje nejprve pešky a poté stopem na cílové místo. Zkoušíme v dáli hledat nejvyšší portugalskou horu, ale neúspěšně. Jednak se před ní nachází hradba kopců, které jsou pouze o několik desítek metrů nižší, a pak také zjišťujeme, že nám dnes společnost na cestách bude dělat oblačnost. Jestliže jsme si následující úsek cesty označili za zkratku, předpokládali jsme, že daného místa na silnici dosáhneme velmi brzo a v pohodě. I v tomto případě se potvrdilo známé pravidlo, že ne každá zkratka je nejrychlejší a nejlepší volba. Pohodlná chůze po cestě náhorní plošinou se postupně začíná měnit v prodírání se nedefinovatelnou plochu plnou velkých kamenů i volně roztroušených obrovských žulových bloků, krásného vřesovce i šíleného roští a překonávání potůčku i okolních bažin. To vše zdoláváme s určitými obtížemi, některé překážky přelézáme, jiné obcházíme. Je nám jasné, že jestli tímto projdeme, tak zvítězíme a patrně přežijeme.

Začíná "pohodlná" chůze po náhorní plošině

Snad už by mohla skončit "pohodlná" chůze po náhorní plošině

Dobrá věc se nakonec podařila. Ve 14 hodin 40 minut jsme se doplazili na horskou silnici vedoucí z vesničky Penhas da Saúde. To už se nacházíme nad hranicí lesa v království skal. Když vidíme serpentiny před námi, jejich převýšení a předpokládanou vzdálenost je nám jasné, že nás čekají ještě zajímavé věci. Naštěstí po pěti minutách chůze nám zastavuje úžasně stará dodávka a ještě zajímavější člověk uvnitř. Po cestě si chce se mnou povídat, proti čemuž já nic nenamítám. Avšak dělá mi trochu problém jeho portugalský dialekt. Rozmluva tedy probíhá standardně, více než úst používáme ruce. Naše znalost portugalštiny je přesně taková jako jeho umění komunikovat česky, tedy skoro nulová. Zkušeně tedy alespoň přeříkám deset portugalských slovíček, což mu dělá radost. Cesta probíhá v pohodě, rozhlížíme se z auta po pusté horské krajině tohoto nejvyššího portugalského pohoří. Okolní pohledy na strmé a těžko přístupné štíty a hluboké soutěsky by byly krásné, kdyby se nám všechno neztrácelo v mlze a v oblacích. Na jednom místě řidič své vozidlo zastavuje a ve skále ohromnou vytesanou sochu nám ukazuje. Je to Nossa Senhora da Boa Estrela, nachází se v nadmořské výšce 1.850 metrů a každou druhou srpnovou neděli k ní přichází velké procesí lidí. Mlhy a oblačnosti přibývá, viditelnost se zmenšuje. Vypadá to, že brzo bude muset jet řidič možná podle buzoly. Avšak jedná se o domorodce, který se v ostrých zatáčkách a serpentinách orientuje bezchybně díky své letité zkušenosti. Přesně v 15 hodin vystupujeme na parkovišti na nejvyšší kontinentální portugalské hoře. Celkově je to v Portugalsku druhá nejvyšší hora po sopečném masivu Ponta do Pico na Azorských ostrovech. Nejvyšší partie pohoří Serra da Estrela, ve volném překladu "Hvězdné hory nebo Pohoří hvězdy", byly v roce 1976 vyhlášeny regionálním přírodním parkem (Parque Natural da Serra da Estrela) o rozloze 1010 km². Pohoří má podobu vysoko položené náhorní plošiny rozčleněné řekami Mondego, Zezere a jejich přítoky. Kombinuje se tu mediteránní klima s alpínským, což umožňuje život mnoha specifickým druhům rostlin a živočichů. Svahy pohoří Serra da Estrela byly v minulosti a jsou i v dnešní době typickou pasteveckou oblastí zaměřenou na chov ovcí. Jejich vlna se zpracovává v textilním průmyslu a z mléka se dodnes vyrábí nejznámější portugalský sýr Serra.

Vrchol Torre - vidíme, že nic nevidíme

Kdybych se vyšplhal nahoru, tak jsem ve dvou tisících

Jaképak asi tak mohou být rozhledy z hory Torre, která se nachází v nadmořské výšce 1993 metrů? Nevíme, přivítala nás tady mlha a viditelnost sotva na pár metrů. Mělo by se jednat o nevýrazný, celkem plochý vrchol, který nese své jméno po kamenné "torre", což znamená v překladu věž. Za Salazarova režimu v 50. letech zde byly postaveny dva objekty radarové stanice, které stojí doposud, i když byly v letech sedmdesátých opuštěny. Dále v husté mlze objevujeme zavřené informační středisko umístěné v zajímavé kamenné věži, několik prodejen s kozími i ovčími sýry a upomínkovými předměty a naštěstí otevřenou restauraci. Největší pozornost věnujeme stavbě, kterou je obelisk, jehož výška je 7 metrů. Tímto trikem dosahuje vrchol nadmořské výšky 2000 metrů. Jedná se o zděnou kamennou mohylou, kterou je vyznačen vrcholový bod. Na masivní komolý jehlan navazuje užší válec z kvádrů a završen je malým komolým kuželem s křížem.

Je tady zima a tudíž se nejprve oblékáme a poté zdejší prostředí zkoumáme. Hustá mlha zahaluje objekty, postavy i celé okolí neprůhlednou šedí. Zkoušíme také fotografovat, ale výsledek této činnosti bude asi bez valného úspěchu. Zdejší mlhovno je opravdu na …. Alespoň že Františka jsme objevili bez problémů. Čeká na nás v restauraci, kde si již vypil vrcholové pivo bez nás. Buď měl takovou žízeň, nebo si myslel, že nedorazíme. S Drahošem si také připíjíme a ochutnáváme polévku. Poté řešíme, co dále. Tady asi nezůstaneme, brzo zavřou a venku zůstane pouze mlha a my. Na nějaký organizovaný odjezd to však také nevypadá, žádný z hromadných dopravních prostředků sem totiž ještě nezavedli. V 16 hodin 15 minut tedy odcházíme po svých. Trochu z oblačnosti mrholí, ale dá se to vydržet. Kdyby svítilo sluníčko, tak jsme si mohli postavit sněhuláka nebo se koulovat, ale dnes z toho nic nebude. Prohlížíme si vysoké sněhové bariéry okolo silnice, které dosahují výšky až čtyř metrů. Naší pozornosti nemůže také uniknout část této hory, kde se nachází lyžařské středisko. Jedná se tudíž o další z možných důvodů návštěvy tohoto místa - lyžování. Portugalsko určitě není lyžařskou velmocí a místní svahy se nemohou těm alpským zdaleka vyrovnat, ale pokud člověk hledá něco nového a jiného, proč ne. Skipark, lyžařský areál Vodafone (Estância de Esqui Vodafone), na Torre nabízí devět sjezdovek s různou obtížností, čtyřsedačkovou lanovku a několik menších vleků. Sněhová pokrývka v nejvyšších partiích obvykle bývá od listopadu do května. Dnes sice počasí není ideální, avšak několik lidí tady lyžuje.

My jsme ale nevyrazili do Portugalska lyžovat, nýbrž procházet se po horách. Chození pro radost určitě nepatří k nejoblíbenějším portugalským radovánkám, o čemž jsme se již přesvědčili. Občas se snažíme najít nějaké značení, ale standard, na jaký jsme zvyklý z domova, tady čekat nemůžeme. Podrobnou a kvalitní mapu zdejší oblasti jsem u nás doma nesehnal. Možná také proto, že jsem se spoléhal na informace z internetu, kde psali: "nespornou výhodou je, že mapa a průvodce jsou k dostání zdarma ve všech informačních centrech a také je možné si o ně požádat elektronickou poštou". Druhou možnost jsem vyzkoušel před odjezdem, nikdo se mi ani neozval. První možnost jsme zkoušeli jak v této lokalitě, tak i ve zbývající části Portugalska a také ve Španělsku. Jak jsme dopadli, jsem již popsal výše. V některých oblastech občas místní koukají na vyznavače turistiky jako na člověka mírně pošetilého. Nic z toho však takové "zkušené a dobře připravené" turisty jako jsme my, nemůže odradit od putování po zdejším krásném kraji. Vracíme se asi půl kilometru na hlavní silnici, kde kontroluje projíždějící vozidla dopravní policie. Asi je přísná. Vzpomínám si na situaci, kdy jsme jeli nahoru v dodávce. Řidič tento moment předvídal a kousek před křižovatkou si připnul bezpečnostní pásy. Nyní jdeme od rozcestí po hlavní silnici doleva. Zkoušíme hledat cestu směr Vale do Rossim, což by měla být nádherná hřebenová partie. Uvažujeme navštívit Barragem de Vale Rossim, ledovcové jezero, které se nachází v nadmořské výšce 1.437 metrů. Vypadá to ale, že se tudy dá chodit jenom v létě. Dnes je všude mimo silnici voda a tající sníh. Pokračujeme a s radostí zjišťujeme, že se postupně dostáváme pod hranici oblačnosti a začínáme se kochat nádherné výhledy. V okolí nejvyšší portugalské hory se nachází několik horských jezer s umělou hrází. V 18 hodin 30 minut, když jsme od Torre ušli po silnici N339 asi sedm kilometrů, nám zastavuje automobil. Svezení přichází vhod. Cestou nás ohromuje mohutností své hráze Lagoa Comprida, asi největší místní umělá vodní nádrž. Všímáme si také, že se příroda postupně proměňuje, místo skalnaté pustiny pozorujeme čím dál tím více stromů. Radíme se mezi sebou i s řidičem, kde vystoupit. Nakonec si necháváme po půlhodinové jízdě zastavit v typické horské vesnici Sabugueiro. Nocleh máme brzo vyřešen, jelikož nacházíme kempinkové místo s přístřeškem u místního hřiště na okraji vesnice. Naštěstí to dnes nevypadá, že by se tam někdo chystal grilovat a oslavovat.

Vesnici Sabugueiro

Před setměním navštěvujeme ještě několik obchodů s potravinami, nápoji a suvenýry. Zítra totiž opustíme toto pohoří a tak si chceme zakoupit místní specialitu, kterou je sýr. Queijo da Serra Estrela je údajně jeden z nejlepších portugalských sýrů. Vyrábí se z čerstvého mléka ovcí, které se pasou na horských loukách pohoří Serra da Estrela a ze syřidla bodláčí. Také tento sýr má chráněné označení původu v rámci Evropské unie. Navštěvujeme i malé historické centrum této zajímavé vesnice, údajně nejvýše položené obce v Portugalsku. Její centrální část je tvořena starými kamennými domy s břidlicovou střechou. Všude kolem nás pobíhají psy, které naštěstí my nezajímáme. Kousek před námi žene farmář ovce a kozy přes hlavní silnici v obci. Pohledy jsou to sice zajímavé, ale shodujeme se, že zase až tolik toho tady není k prohlížení a tak nakonec v jednom obchodobaru zůstáváme a dáváme si pivo a posléze ochutnáváme báječný místní sýr. Místnost, ve které se nacházíme, představuje zajímavé prostředí, ve kterém by člověk mohl zůstat i několik dní. U stropu visí úžasně vonící šunkové kýty, v chladicím boxu se vyjímá několik druhů sýrů, z prosklené lednice se na nás usmívá chlazené pivo a z regálu za pultem si o otevření žádají desítky lahví dobrého portugalského vína i nějaké koňaky. Je to obchod nebo bar, těžko říct. Jsme zde však celou dobu skoro jediní hosté a tak nechceme trápit obsluhu a po setmění odcházíme na nocležiště. Zde standardně papáme, bumbáme a před půlnocí usínáme.

Vesnice Sabugueiro....	22 hodin 10 minut
Nadmořská výška	1.100 m.n.m.
Teplota	+ 11°C
Vlhkost	69%

Středa 14. 4. 2010

Tady jsme spinkali

Vesnice Sabugueiro....	7 hodin 30 minut
Nadmořská výška	1.100 m.n.m.
Teplota	+ 7°C
Vlhkost	81%

Ráno nás budí štěkot psů. Už včera jsme si všimli, že si mezi sebou vymezují území a my je vůbec nezajímáme, což je velice dobré zjištění. Balíme věci a chystáme se na malý výlet do okolí Sabugueira. Cílem by měla být vodní plocha jménem Lagoacha. Podrobnou turistickou mapu nemáme a značení se samozřejmě ve zdejším kraji nevyskytuje a tak se vydáváme po silničce směrem na Manteigas. Po půlhodinové chůzi však měníme plány, jelikož se dostáváme pomalu k hranici oblačnosti. A tak i kdybychom došli až k jezeru, opět by toho nebylo moc k vidění a fotografování.

Na výletě

Vracíme se, navštěvujeme naposledy místní obchod a kupujeme sýr. Nacházíme i autobusovou zastávku, sice bez jízdního řádu, ale z obchodu máme informaci, že by autobus měl jet okolo jedné hodiny. Odpověď to však nebyla jistá, jak už to ve zdejším kraji bývá zvykem. Zkoušíme tedy zatím stopovat, ale moc toho nejezdí. A tak když vidíme přijet taxi, které někoho přivezlo, zkoušíme se ptát na cenu. Celkem jsme spokojeni, a proto ve čtvrt na dvanáct nasedáme do vozidla a opouštíme vesnici Sabugueiro. Sjíždíme do nížiny a definitivně se loučíme s pohořím Serra da Estrela. V 11 hodin 30 minut vysedáme ve městě Seia. Procházíme se a hledáme historické centrum. Ale vypadá to, že něco takového tady snad ani není. Záhy však objevujeme něco jiného a zajímavého, místní trhy. Je sice už po poledni, tudíž čas, kdy trhovci začínají pomalu balit věci, ale ještě se nám daří nasát úžasnou atmosféru zdejšího prostředí. Zaujali nás také studenti, kteří na ulici před přístupem k tržišti prodávají bábovku, pomerančový džus, pirožky a různé domácí výrobky. Zkoumáme nejenom stánky s oblečením, domácími potřebami, ale také občerstvení, kde ochutnáváme pivo, domácí víno a František i jídlo. Přitom neustále pozorujeme a posloucháme prodávající, kteří jsou patrně z velké části Romové či obdobného původu (Sintové z Německa, Manušové z Francie nebo Gitanos ze Španělska). V každém případě působí pracovitým dojmem a zajímavě svým zvučným hlasem nabízejí zákazníkům své zboží.

Cena za tři osoby v taxi z vesnice Sabugueiro do města Seia

Vzdálenost 11 km ....... 10,00 Eur

Na trhy nepřicházíme sice brzo, ale ještě určitě něco zajímavého uvidíme

Mají tady všechno

Trhy ve městě Seia navštěvuje vysokohorský turista Drahoš

Ne pouze koukat, ale také ochutnávat se musí

Chutná nám tady (naši přísní úředníci by možná našli nějaké drobnosti na kráse)

Tržiště se již uklízí

Ve 13 hodin odcházíme na autobusové nádraží, kde zjišťujeme, že toho opět moc nejede. Přesto se pro jednu variantu rozhodujeme, a jelikož nám zbývá čas, tak si necháváme batohy u ostrahy nádraží a jdeme do města nakoupit chléb v pevném i tekutém skupenství. Chlebu bychom se mohli věnovat v tomto městě i jinak, nachází se zde totiž muzeum chleba. Chvíli o jeho návštěvě uvažujeme, ale vzhledem k tomu, že je to až na druhém a ještě k tomu vrchním konci města, tak nakonec od této varianty upouštíme. Udělali jsme si tudíž kruhovou procházku po městě, při které jsme zjistili, že zde asi žádnou prodejnu potravin nemají a tak jsme skončili opět na tržišti, které je již skoro ve fázi úklidu. Stánek s občerstvením je naštěstí ještě otevřen a tak jsme zde vše potřebné nakoupili. Z autobusového nádraží odjíždíme směrem severozápadním ve 14 hodin 15 minut. Po cestě začalo pršet a vypadá to, že nás podobné počasí bude provázet po zbytek dne. Do města Nelas trvá cesta půl hodiny. Toto místo jsme si vybrali, jelikož městem projíždí vlak. Autobus zastavuje v blízkosti vlakového nádraží a celkem brzy zjišťujeme, že nám zbývají do odjezdu vlaku necelé tři hodiny času a tak jdeme bloumat po městě.

Cena za tři osoby v autobuse z města Seia do města Nelas

Vzdálenost 21 km ....... 7,80 Eur

Město Nelas

Prohlížíme si domečky zvenku i zevnitř. V jednom obchodě si František kupuje zvláštní suvenýr, pastičku, která by měla lapit dvě myši najednou. Jelikož nám zde při našem procházení občas zaprší, tak další objekty, které ve městě navštěvujeme, jsou bary, taverny a podniky obdobného charakteru. Důsledně si opět vybíráme takové, kde se nacházejí především místní lidé. Většinou se jedná o zajímavou kombinaci obchodu se základními potravinami, zeleninou a nápoji, kde nesmí samozřejmě chybět pípa a velký automat na kávu. Objednáváme si víno, které nám chce majitel nalévat z lahve, ale my jsme ho požádali, aby vyndal zpod pultu demižon, ze kterého podával své domácí víno štamgastům. Jedná se o příjemně pitný druh tohoto biblického nápoje.

Na zdraví

Po cestě na nádraží objevujeme bar, ve kterém dle výzdoby fandí štamgasti fotbalovému klubu S.L.Nelas. Ochutnáváme zde točené portugalské pivo značky Sagres, které shledáváme dobrým a pitným nápojem. V 17 hodin 46 minut opouštíme město Nelas, odjíždíme ve vlaku, ve kterém je opět krásně čisto a útulno. Jednou z věcí, kterou při našem cestování vlakem zkoumáme, je úroveň záchodů ve vlaku a na nádraží. Skoro vždy shledáváme prostředí odpovídající několika hvězdičkovému hotelu. Jako cíl dnešního putování jsme si určili lázeňské město Luso.

Kontrola jízdenek

Vlak zastavuje v 18 hodin 35 minut opět kousek před městem, a proto jsme využili nabídky taxikáře a nechali se odvézt do centra. Zde jsme si to trochu prohlédli, ale hlavní úkol, kterým jsme se zabývali, bylo nalezení krytého noclehu, jelikož to dnes vypadá na déšť. Já a Franta jsme při svých toulkách nahlédli do rozsáhlého lesoparku Buçaco, který se nachází asi 3 kilometry od města. Podle informací je v jeho centru královský palác, který dnes slouží jako luxusní hotel, tudíž nic pro nás. Dále by zde měl být obelisk, vojenské muzeum i odpočinková místa. Vypadá to tady hezky, avšak nic krytého nenacházíme. V případě dobrého počasí bychom sem určitě večer zamířili, ale dnes potřebujeme nějakou střechu nad hlavou.

Městečko Luso

Scházíme se a další poradu činíme na vrchní části lázeňské promenády. Určení příštího našeho programu se ujímá Drahoš. Za prvé nám zopakoval známé pravidlo o tom, že jestli je venku mokro, nesmí být ani v krku sucho. Za druhé připomenul, že jsme ve fotbalové zemi a dnes se hraje Portugalský pohár - Taça de Portugal. Skončili jsme tudíž v nedaleké restauraci vybavené televizí a sledovali zápas FC Porto - Rio Ave. Zápas skončil 4 - 0, za FC Porto skórovali v prvním poločase Belluschi a Guarin, ve druhém pak Micael a Falcao.

Hodinu před půlnocí odcházíme. Místečko na spaní jsme zvolili po předchozím Drahošově průzkumu v sociálním objektu před vstupem na místní hřbitov. Prostor byl dobře oddělený střechou od pršícího nebe, takže jsme mohli povečeřet a poté spokojeně a v klidu usnout.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Nelas do města Luso

Vzdálenost 65 km ....... 13,05 Eur

Čtvrtek 15. 4. 2010

V noci sice pršelo, ale vzhledem ke střeše nad hlavou se nás déšť netýkal a tak jsme spali blaze až do rána. Sluníčko nás nevzbudilo, obyvatelé hřbitova ani jeho návštěvníci také ne a tak vstáváme až v devět hodin. Prohlížíme si zataženou oblohu, ze které občas zaprší. Balíme věci, Franta navštěvuje hřbitov a pořizuje jako obvykle několik fotografií zajímavých náhrobků. Na jasné počasí se nám čekat nechce a tak odcházíme za drobného deště na prohlídku lázeňského města, které příroda obdarovala vyvěrajícími léčivými prameny.

Městečko (Lázně) Luso po ránu

U hlavního z nich pozorujeme lidi, kteří si do velkého množství PET lahví a nádob točí vodu. Tyto zásoby pak odvážejí na rudlíku k autu. Buď se v této vodě doma koupají, nebo ji prodávají či pořádají pramenový dýchánek. Vedle kolonády objevujeme budovu kasina, což není objekt, který běžně při našich cestách navštěvujeme. Vzhledem k tomu, že neradi hrajeme ruletu v pošmourném počasí, tak se ani dnes nechystáme věnovat místním krupiérům zbytek našich peněz. Hledáme a nakonec nacházíme jinou místnost, tou je informační středisko. Zde se dovídáme, co jsme tušili. Autobus odsud naším směrem a v dobu námi požadovanou nejede. Vydáváme se tudíž pěšky na vlak. Občas se obloha vyjasní, chvíli poté začne pršet a cesta se pokryje kalužemi. Opouštíme městečko, které nás moc neoslovilo. Vlakové nádraží i nedaleký most si chvíli prohlížíme a přemýšlíme, co s načatým dnem. Vlak jede až za hodinu. Chvíli se procházíme podél kolejí, sledujeme okolí včetně nefungujícího signalizačního zařízení u železničního přejezdu, se kterým si však posléze Portugalci celkem bravurně poradili.

Most u železničního nádraží Luso

Nakonec jdeme na hlavní silnici a rozhodujeme se zkusit stopování. Na přímém poledním sluníčku se sice stopuje náročně, ale naštěstí to netrvá dlouho. Čtvrt hodinu před dvanáctou hodinou odjíždíme z lázeňského města Luso. Asi deset minut trvala jízda po silnici N234 a už vysedáme u křižovatky ve městě Mealhada. Co tady, co teď a co potom? Po krátké poradě se rozhodujeme pro Porto. Ještě zvažujeme, zda pojedeme přímo nebo zvolíme pro příští noc nějaký kemp v okolí. Možností, jak cestovat, se nabízí opět několik. Nejprve volíme osvědčené stopování. Musíme však asi jeden kilometr popojít, abychom našli rozumné místo. Po čtvrt hodině se z úst Frantových začíná ozývat pobídka k návratu do centra města a na nádraží. Já však žádám své parťáky ještě o pět minut. Nebylo jich však ani třeba. Má zkušená stopařská pravačka je záhy úspěšná. A to tak, že velmi.

Stopování bylo úspěšné

Takové auto a takového řidiče jen tak člověk nepotká. Nastupujeme do krásného auta značky Opel Admiral z roku 1964. Stejně jako auto i řidič má nepřehlédnutelný vzhled. Jeho skoro vyholené hlavě dominuje pruh vlasů a na sobě má kožené oblečení. Hudba burácející ze speciálně upravených reproduktorů nám nedává možnost, aby si poslechli, jak přede motor tohoto auta o objemu 2,6 litru. Takový stop se nedá popsat, to se musí vidět a zažít. Po necelé půlhodině vysedáme u vlakového nádraží v blízkosti městečka Mogofores. Když se loučíme s řidičem a autem, tak si všímáme na jeho vozidle zajímavé poznávací značky, na které není žádné portugalské označení, o značce Evropské unie nemluvě.

Opel Admiral u vlakového nádraží v blízkosti městečka Mogofores

Vlakové nádraží u městečka Mogofores

Následuje krátká prohlídka nádraží i jeho okolí, zakoupení jízdenek a ve 13 hodin 14 minut odjíždíme opět v krásném a čistém vlaku. Po půlhodinové jízdě nás čeká ve městě Aveiro desetiminutová přestávka, během které se nám úspěšně podařilo přesednout na další spoj. Pokračuje jízda po železnici, při níž jsme se rozhodli v přímém tahu na Porto udělat ještě jednu přestávku a to v přímořském městě Espinho.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Mogofores do města Espinho

Vzdálenost 97 km ....... 13,50 Eur

Přímořské město Espinho

Procházíme se po promenádě u moře a vyhlížíme restauraci. V 15 hodin do jedné usedáme a následující dobroty objednáváme. Drahoš si nejprve dává Sopa do Dia (polévku dle denní nabídky), dnes je to krémová za 1,20 Eur. Poté si v jídelním lístku vybírá populární severoportugalské jídlo zvané Francesinha (v překladu asi Francouzska). Je to pečený sandwich plněný salámem (a dalšími věcmi) politý roztaveným sýrem a plovoucí v pálivé omáčce. Celá tato dobrota je za 5,90 Euro. Dle velikosti by se z ní mohli najíst dva lidé, ale Drahoš to zvládá sám. Já si objednávám Salada a Barrigas, který se sestává z Queijo (sýr), Fiambre (šunka), Atum (tuňák), Ovo Cozido (vařené vajíčko), oliv a různé zeleninky, to vše za 4,50 Eur. Franta se rozhodl pro rybky, a proto zvolil Sardinha Assada (pečená sardinka) za 5,00 Eur.

Voda v Atlantiku není sice nejteplejší, ale doma moře nemáme

Po dobrém jídle odcházíme na pláž, která není zrovna přeplněna koupajícími a opalujícími se človíčky. To nás však od báječné koupele v moři nemůže odradit. Společnost nám dělají surfaři, kteří oblečeni v neoprenu zkoušejí štěstí ve vlnách Atlantiku. Teplota vody není nejideálnější, je však vyšší než jsme čekali. Sluníčko příjemně svítí a tak osycháme chvíli na pláži a poté u piva na zahrádce plážového baru. Při pohledu do mapy zjišťuji, že jsme si vybrali zajímavé místo pro naši první letošní mořskou koupel, přesně 41. rovnoběžku.

Tělo je již umyté zvenku a nyní musíme spláchnout prach i uvnitř

V 17 hodin 46 minut odjíždíme vlakem do Porta, kde vysedáme na nádraží Porto - São Bento. Jedná se o velice zajímavé a krásné železniční nádraží. Bylo vybudováno v roce 1916 a je unikátní technickou a uměleckou památkou města. Nádražní budovu tvoří krásný palác s prostornou vnitřní dvoranou. Budovu zdobí tradiční portugalské azulejos, proslulé malované kachle.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Espinho do města Porto

Vzdálenost 16 km ...... 4,20 Eur

Nádraží Porto - São Bento

Azulejos (azuléžuš), krásné dekorativní umění, jsme viděli v menší míře už na minulých nádražích, ale i na fasádách kostelů, hotelů, barů i na toaletách. Modrobílé budovy nebo jenom jednotlivé obrázky potkáváme v Portugalsku skoro na každém kroku. V této zemi na ně nelze nenarazit. Někdy se jedná o veliké skládané obrazy na stropě, stěně nebo podlaze, které znázorňují náboženské nebo mytologické výjevy, či scény z běžného života lidí. Slovo "azulejos" je odvozeno od arabského názvu "al-zulayj", což v překladu znamená malá dlaždice nebo lesklý kamínek. Kořeny tohoto umění sahají do dob, kdy Pyrenejský poloostrov ovládali Arabové. Při návštěvě Portugalska si nelze azulejos nevšimnout a pro mne osobně jsou součástí celkového dojmu, který si z návštěvy této země odnáším.

Azulejos na nádraží Porto - São Bento

Kromě prohlídky interiéru nádraží se díváme také na improvizované podium, vytvořené v hlavní nádražní hale. Vystupuje na něm dívčí sbor. Počet účinkujících je sedmnáct, z toho čtyři dívky hrají na klasické kytary, jedna na akordeon a všichni zpívají. Vpředu před nimi je učitelka nebo paní sbormistrová. Stěnu za nimi zdobí reklama na festival Rock in Rio - Lisboa 2010. Zda tato nádražní hudební akce souvisí s rockovým festivalem v Lisabonu nebo s květnovou návštěvou papeže Benedikta XVI. v Portugalsku, lze jen těžko odhadnout. Po zhlédnutí a poslechnutí tohoto kulturního bonbónku odcházíme. V těsné blízkosti nádraží se nachází Praca de Liberdade (náměstí Svobody). Začínáme zde hledat placený nocleh. Dle rad v průvodci by se to nejlevnější ubytování mělo nalézat opět v centru města. Procházíme se, zjišťujeme ceny a okolo dvacáté hodiny nacházíme ubytování v tříhvězdičkovém RESIDENCIAL UNIVERSAL. Penzion je umístěn přímo v centru celého města na rušné a mohutné třídě Avenida dos Aliados. Ulice začíná na náměstí Praca de Liberdade a na jejím horním konci je postavena krásná budova radnice. Je to jako bychom se v Praze ubytovali na Václavském náměstí.

Porto

Večer se vydáváme na prohlídku tohoto druhého největšího města Portugalska, jehož staré centrum patří k světovému dědictví UNESCO. Mimo jiné si prohlížíme Arcibiskupský palác, Palácio de Bolsa, Románskou katedrálu z 12. století a nádherné kostely. Porto se rozkládá v krásné krajině v blízkosti ústí řeky Douro do Atlantského oceánu. Údolí řeky má poměrně strmý charakter. Nelze se proto divit, že dominantou města jsou mosty přes řeku Douro, kterých je zde celkem šest. Od ústí řeky do moře jsou v následujícím pořadí: moderní dálniční most Ponte da Arrábida, dvoupatrový Ponte de Dom Luís I., Ponte do Infante, Ponte de Maria Pia, Ponte de Sao João a nový dálniční most Ponte Freixo. Jeden z nich si prohlížíme důkladněji. Noční pohled na monumentální most Ponte de Dom Luís I., železnou pýchu Porta, je úžasný. Tak nějak připomíná Eiffelovu věž. Není se co divit, postaven byl totiž roku 1886 podle návrhu Gustava Eiffela. Jeho zvláštností jsou dvě vozovky nad sebou, po kterých je možno se dostat z jednoho břehu řeky na druhý, a to z dolní i horní části města. Vrchní patro, které se nachází ve výšce 60 metrů nad vodou, dnes již slouží pouze pro pěší a pro jednu z linek portského metra. Vedle tohoto mostu si prohlížíme původního pilíř jeho předchůdce, který se jmenoval Ponte do Pensil.

Monumentální most Ponte de Dom Luís I.

Noční Porto

Vydáváme se vstříc spleti klikatých a úzkých ulic i uliček, menších i větších náměstí a náměstíček tohoto druhého nejvýznamnějšího města Portugalska. Prohlídku města prokládáme návštěvami barů a kaváren, kde si objednáváme místní víno. Na předzahrádce jednoho z podniků si také vychutnáváme pěkný noční pohled na most Ponte de Dom Luís I. zespoda. Staré město Porto ležící na srázu nad řekou Douro, asi 8 km od jejího ústí do Atlantiku, se v mnohém podobá pražské Malé straně, ale připadá mi to tady méně zasažené turistickým ruchem než například v Praze. Město Porto (místní říkají také Oporto) dalo název nejen portskému vínu, ale i celé zemi, a to díky spojení významného římského obchodního města Cale levém břehu řeky a města Portus (přístav) vytvořeném na protějším břehu řeky Douro. Portus-Cale se později stal hlavním městem provincie Portucalia, která ležela v oblasti mezi řekami Minho a Douro.

Pohledy na řeku Douro jsou ze všech stran, ve dne i v noci zajímavé. Ve Španělsku, kde pramení, se jmenuje Duero. V Portugalsku, kde u města Porto ústí do Atlantského oceánu, se nazývá Rio Douro. Je 925 kilometrů dlouhá (někde se uvádí až 938 km). Částečně tvoří hranici mezi oběmi zeměmi. A především je to řeka, ve které sice teče voda, ale kterou proslavilo víno.

Pátek 16. 4. 2010

Další krásný den nám začíná

Ráno při snídani pozorujeme mohutnou třídu Avenida dos Aliados i náměstí Praca de Liberdade. Připomíná mi to Václavské náměstí, kde místo Národního muzea je budova městské radnice Câmara Municipal a kůň není nahoře, nýbrž jezdecká socha Dom Pedra IV. (brazilský císař a portugalský král) stojí ve spodní části náměstí. Z okna si prohlížíme honosné budovy bank, úřadů, firem i kaváren.

Objevovat krásné Porto nás sice chytlo, ale i přesto hledáme možnosti dalších výletů do okolí. Proto v půl desáté odcházíme na nádraží São Bento, abychom vzápětí přejeli skoro až na periferii města, na hlavní portské vlakové nádraží, které se jmenuje Campanhā. Porto je po Lisabonu největším dopravním uzlem země, silničním i železničním. Cestu jsme absolvovali bez jízdenky a hodný pan průvodčí nám vysvětlil, že do cíle našeho dnešního výletu se nedostaneme vlakem, nýbrž metrem. Páteřní doprava ve městě a jeho okolí je zajišťována městskou dráhou zvanou Metro do Porto, která využívá pouliční, podzemní i nadzemní tratě. Je to spolehlivý, rychlý a pohodlný způsob dopravy. Taktéž systém zakoupení karty Andante a její následné dobíjení jsme pochopili brzo. Karta je asi obdoba slavné pražské "Opencard", ale lidé jsou s ní spokojeni a využívají kartu ne pouze pro dopravu, ale i ke vstupům do muzeí, různých památek a podobně. My jsme si pořídili jednodušší typ karty, která slouží pouze pro jízdu dopravními prostředky. Karta se musí vždy nabít a cena se liší dle destinace. Území je rozděleno do barevně odlišených zón.

Jedeme směr Póvoa de Varzim. Právě na této ose leží Vila do Conde, kde vystupujeme v jedenáct hodin. Vila do Conde je v současnosti moderní letovisko, které se nachází u ústí řeky Ave. Kromě toho má ale dlouhou rybářskou a loďařskou tradici. Ani jedno z toho však není hlavním důvodem naší dnešní návštěvy. Do tohoto města jsme se vypravili kvůli trhu, který se zde koná pravidelně každý pátek. Od zastávky jdeme podle intuice tím nejkratším směrem na tržiště. Vstupujeme do areálu a jsme opět okouzleni. Je to celé město uliček s obchůdky a prodejními místy s poměrně bouřlivou atmosférou, která je zde ale běžná. Stánky jsou přeplněné zbožím, prodejci vykřikují a nabízejí. Někteří trhovci lákají kupující dokonce pomocí megafonů. Je zde k dostání všechno možné i nemožné. Všímáme si, že Portugalci nakupují často a rádi na tržištích, jelikož zde seženou téměř vše od potravin, ovoce, zeleniny, sýrů, masa, ryb, koření až po květiny, oblečení obyčejné i fotbalové, boty, hodinky či náramky, domácí potřeby, zahradní nářadí, nábytek, keramiku, starožitnosti, ale i neuvěřitelně nepotřebné věci, některé levné, jiné šíleně drahé. Na rozdíl od supermarketů jsou zde k dostání i živá zvířátka jako například kohouti, slepice, kuřata, králíčci nebo housata či kachňata. Místní nakupují, my se kocháme a policie to tady hlídá. Skoro hodinu nasáváme úžasnou atmosféru trhu. Člověk zde vidí, slyší a čichá to, co lze jen těžko popsat. Hodně věcí tady soutěží svojí vůní, barevnou lákavostí a tajemnou chutí s našimi smysly. Tudíž i my nakupujeme, datle, ovoce a především sýr. Vzhledem k tomu, že zítra večer budeme již doma, tak si můžeme dovolit koupit i zralejší druh sýru. Na tržišti je stále živo, lidí snad neubývá. Dalo by se tady ještě procházet a pozorovat, zdejší atmosféry se člověk jen tak nenabaží. Přesto se patnáct minut po poledni vydáváme na prohlídku města. Okolo nás je k vidění množství hezkých obyčejných domů i cenných architektonických památek, mezi nimiž vyniká několik krásných kostelů.

Trhy v městečku Vila do Conde

Kohouti, slepičky, kuřátka, ovoce a zelenina

Trhy v městečku Vila do Conde

Trhy v městečku Vila do Conde

Trhy v městečku Vila do Conde

Ale jak se říká, nejen poezií živ je člověk, a proto se chceme dozvědět, co jedí Portugalci a jaký je rozdíl mezi stravou u nás a u nich. Jdeme dolů do přístavu, kde se nachází rybářská čtvrť. Každé cestování musí být dobře živeno a napájeno a tak si celkem brzy z nabídky mnoha barů a restaurací vybíráme opět podnik, kam chodí na jídlo místní labužníci z přístavu. Jmenuje se Café Alfandega. Vcházíme a ihned zjišťujeme, že jsme zde správně. Stačil nám k tomu jeden zkušený pohled k obsazeným stolkům. Nastal čas seznámit se s jednou z delikates tohoto kraje. Pozorujeme a zkoumáme jídlo, které se nachází na některých talířích a které spokojeně lidé konzumují.

To je ale dobrota

Konečně jsme objevili místní specialitu, kterou jsou portské dršťky - tripas. V 15. století, v době objevných a dobyvatelských cest, se obyvatelé Porta zřekli veškerého masa ve prospěch námořníků a živili se pouze dršťkami. Pro Portugalce jsou lidé z Porta prostě tripeiros "dršťkožrouti". Ale Porťané jsou na toto označení hrdí. Dršťky jsou součástí zdejší kuchyně i všech historií o městě. K jeho slávě i zajímavosti přispěly podobně jako slavné portské víno. Tudíž i my ochutnáváme tuto zdravou místní specialitu. Dršťky, bílé fazole, klobása Chouriço, dokonce i kousky masa, to vše plave v oleji a k tomu jako příloha je servírována rýže. K snídani bych to doma asi nejedl (jsem totiž zvyklý na šampaňské a kaviár), ale v přístavní restauraci k obědu je to ideální. Místo piva si dáváme Vinho verde, což by v českém překladu mělo znamenat zelené víno. Má to však s touto barvou jen velmi málo společného. Zelená v tomto případě není brána jako označení barvy, nýbrž jde o synonymum pro mladé, nezralé víno. Na osvěžení nebo k jídlu je to dobrá volba. Jídlo i pití je zde cenově zajímavé a proto asi tento podnik také navštěvují převážně místní. Při placení obsluha nepoužívá účtenky, nýbrž napíše a sečte výslednou sumu na papírovém ubrusu, který nám při našem příchodu prostřela na stole.

Procházka uličkami města Vila do Conde

Odcházíme dobře nasyceni a vydáváme se znovu do ulic města Vila do Conde, jehož dominantou je velký klášter Convento de Santa Clara. Nachází se na kopci nad řekou, ale pro veřejnost je bohužel uzavřen. Přesto je rozumné se k němu vyšplhat, jelikož se z tohoto místa nabízí úžasná vyhlídka na celé město, řeku i nedaleké moře. Opět scházíme k řece a pokračujeme v procházce. Naší pozornosti nemůže také uniknout maurská kupole, která září bělobou nedaleko od přístavu. Capela do Socorro je svědkem konvertování maurských řemeslníků ke křesťanství v dobách inkvizice. Uvnitř si prohlížíme zajímavé azulejos, které mimo jiné zobrazují křesťanskou tématiku, Uctívání tří králů, přičemž některé z postav mají na hlavách muslimské turbany.

Capela do Socorro nad přístavem

Akvadukt a jeho 999 oblouků

Prakticky po celou dobu návštěvy města můžeme pozorovat jednu velice zajímavou stavbu, kterou je akvadukt. Pochází z 18. století a pomocí svých 999 oblouků přepravoval vodu ze vzdálenosti pěti kilometrů. Prohlížíme si to zde, kocháme se a fotografujeme. Dnešního dne nás bylo možno ve zdejším městečku leckde potkat. Na některých místech jsme byli dokonce dvakrát, některé ulice jsme prošli i vícekrát. Bez mapy, ve snaze dosáhnout vyhlídnutého cíle, nebyl problém našlapat pěkných pár kilometrů.

Nakonec však naši návštěvu ve Vila do Conde končíme a v 15 hodin a 30 minut odjíždíme metrem zpět do Porta. Líbilo se mi tady a především v pátek mohu návštěvu tohoto města vřele doporučit. V Portu vystupujeme nedaleko od nádraží Campanhā, kde se nachází fotbalový stadion Estádio do Dragão. Drahoš by asi hodně smutně koukal, kdybychom vynechali jeho návštěvu. Svá domácí utkání hraje na tomto stadionu jeden z nejslavnějších portugalských klubů, FC Porto. Stadion má kapacitu necelých 51 tisíc diváků, otevřen byl v roce 2003 a patří do skupiny stadionů, které UEFA ocenila pěti hvězdičkami. Jedno z utkání se hraje zítra a Drahoš si povzdychl "škoda, že odlétáme a nemůžeme se jít na zápas podívat". Obcházíme tedy alespoň stadion dokola, navštěvujeme informační středisko, firemní obchod i výtvarně zajímavou, byť moderní restauraci. Každá ze zdejších židliček má na sobě fotografii a jméno některého z více či méně slavných sportovců působících ve fotbalovém klubu FC Porto. Taktéž stěny jsou zajímavě doladěny velkoplošnými fotografiemi hráčů, fotbalových záběrů i zasloužených pohárů zdvižených nad hlavu. Bez zajímavosti nejsou také venkovní pohledy na tento objekt. Vzhled fotbalového stánku Dragao je prostě impozantní. Velmi nás mimo jiné zaujalo provedení a tvar střechy. Od věci není ani pohled z východního směru, kde se výška stadionu od silnice rovná určitě víc jak desetipatrové budově. Nejsem fotbalový nadšenec, ale je mi jasné, že by to bylo neúplné vyprávění o této zemi, kdybych se nezmínil o fotbale, v Portugalsku tak milovaném sportu. Slovo "Futebol" tady znají a vyslovují všichni.

Zajímavý interiér restaurace na stadionu "Estádio do Dragão"

Zpátky do centra jdeme pěšky. Prohlížíme si město, v jehož minulosti měli rozhodující postavení měšťané a obchodníci. Šlechta se zde až do 17. století nesměla usazovat a pobyt šlechticů ve městě byl omezen délkou 3dnů, čímž lze zdůvodnit poměrně malý počet paláců a neexistenci residenčního zámku. Ještě dnes je Porto a jeho okolí průmyslové a hospodářské centrum severu země. Široké ulice střídají úzké uličky, moderní budovy zase různobarevné menší domy, z jejichž oken visí šňůry, na nichž se suší prádlo. Většina domů je neopravena, některé jsou prázdné nebo na prodej. Dostáváme se až k řece, kterou přecházíme na druhou stranu po vrchním patru mostu Ponte Dom Luís I., kde se nachází Vila Nova de Gaia. Jedná se o historicky neodmyslitelnou součást Porta, ale Vila Nova de Gaia je samostatným městem. V některých průvodcích se sice pořád uvádí, že se jedná o městskou část Porta nebo jeho předměstí a ve skutečnosti to tak opravdu vypadá. Je to, jako kdyby v Praze na jedné straně Karlova mostu bylo jedno město a na druhé straně jiné. Jako kdyby Praha měla dvě různá jména.

Pohled z vrchního patra mostu Ponte Dom Luís I.

Hned nad mostem nelze přehlédnout dominantní budovu kláštera Mosteiro da Serra do Pilar, který je také na seznamu UNESCO. Z terasy před kostelem je nádherný výhled na řeku a na starou i novější část Porta. Zajímavá je například ta část města, kde jsou kaskádovitě nalepené domky jeden nad druhým, vystavěné přímo na skále nad řekou. Pokračujeme okolo parku Jardim do Morro a scházíme úzkými klikatými uličkami dolů k řece. Okolo sebe vidíme úchvatné domy pokryté červenou střechou postavené ve svahu. Dostáváme se na nábřežní promenádu, která je situována naproti portské promenádě Ribeira. Nacházíme se tudíž na levé straně řeky, na místě, které je zajímavé tím, že zde sídlí většina výrobců slavného Portského i ostatního místního vína. Ve stráni od řeky nahoru jsou namačkány střechy skladů a sklepů firem produkujících víno, které je sem sváženo po Douru a zde díky konstantnímu klimatu zraje. V podstatě všechno portské víno, které se vyrobilo, se alespoň na chvíli ocitne ve Vila Nova de Gaia. V této čtvrti je však také množství restaurací a barů, které lákají zvědavé a žíznivé turisty. Prohlížíme si vinné domy, jež mají na střechách své jméno vyvedené velkým písmem. Co název, to známá značka vína, Sandeman, Taylorãs, Ferreira, Kopke, Cálem a mnoho dalších. Naproti nim na řece se houpou malé čluny s reklamními sudy a nápisy. Často se jedná o typické historické lodě Barcos Rabelos (lodě s plochým dnem a čtverhrannou plachtou) ve kterých se dopravovalo Portské víno v dubových sudech z vinic do skladů. Vedle nich kotví velké lodi, které slouží jako restaurace a bary. My však stejně jako včera večer i dnes hledáme nějaký podnik, který navštěvují místní, abychom prohlídku města doplnili ochutnávkou produktů Vinho do Porto.

Most Ponte Dom Luís I.

Sobota 17. 4. 2010

Ráno se ještě před odletem s Frantou vydáváme na nedaleké hlavní městské tržiště. Po cestě vidíme na jednom náměstí fotbalový turnaj malých žáků. Rodiče hráčů i kolemjdoucí vytvářejí báječnou atmosféru. Vypadá to zajímavě. Chvíli se díváme a posléze pokračujeme k našemu cíli. Tržiště se jmenuje Mercado do Bolhão a nachází se v budově z 19. století se zajímavou dvoupatrovou ocelovou konstrukcí naplněnou stánky s ovocem a zeleninou ve velkém sortimentu i množství, čerstvými i sušenými květinami, různými dobrotami, rybami, masem, sýrem i voňavým pečivem. Prostě všechno možné i nemožné včetně věcí do domácnosti a uměleckých řemesel.

Hlavní městská tržnice Mercado do Bolhão

Při návratu k hostelu procházím na náměstí okolo několika čističů bot. Nevím, zda čištění bot je španělská, italská nebo portugalská národní záležitost, ale vždy je to zajímavá podívaná. Někdy se jedná dokonce o divoký tanec nebo slavnostní obřad. Čistič bot zaklekne nebo usedne před svou oběť a vrhá se na její střevíc jednou zuřivě jindy jemně. Jeho okartáčované ruce kmitají takovou šílenou rychlostí, jakoby snad ani nebylo jejich úkolem vyčistit boty nýbrž vyrobit teplo nebo elektrický proud. Jeden z čističů má sice volné místo pro dalšího zákazníka, ale nevím, jak by si poradil s mými pohorkami. Kráčím tedy raději zpět na pokoj, kde probíhá poslední dobalování věcí, a v pravé poledne opouštíme penzion RESIDENCIAL UNIVERSAL. Máme však ještě dost času do odletu letadla a tak si zde domlouváme úschovu našich batohů a ještě naposledy se vydáváme na prohlídku města a jeho zajímavých uliček. Spatřit pamětihodnosti města znamená střídavé sestupování dolů k řece a šplhání do kopců. Některé ulice jsou dlážděny krásnými, ale kluzkými kameny, takže občas člověk našlapuje jako na ledě. Pozorujeme okolní domy. Kromě zajímavé architektury nás fascinuje prádlo, které visí z oken či balkonů - no prostě odevšad. Je to zajímavý doplněk portských ulic, který co do množství a rozmanitosti předčí i květinovou výzdobu. Na jednom náměstí se opět setkáváme s mladými fotbalisty. Vypadá to, že se dnes hraje v Portu všude žákovská kopaná. Co to je za turnaj a proč se koná, jsme však nezjistili. Pokračujeme v procházce a naše pozornost se soustřeďuje na krásný starý tramvajový vůz, který občas kolem nás projede. Je to pozůstatek kdysi rozsáhlé kolejové dopravy ve městě.

V objektu Palacio da Bolsa si zase prohlížíme malou výstavu o korku. Je skoro neuvěřitelné, co vše se dá vyrobit z tohoto materiálu - deštník, peněženka, pouzdro na doklady, čepice nebo klobouk. Poté dáváme odpočinout našim unaveným nohám v jednom občerstvovacím zařízení. Každý národ má svůj mlsný jazyk a tudíž je potřeba jíst jeho jídla a pít jeho vína. Navštěvování restaurací a barů je činnost, která nám problémy nedělá. A jelikož se jedná o patrně poslední návštěvu portugalské restaurace, tak k nápojům přidáváme jídlo, jež sestává z rybiček, rýže, zeleniny a oliv.

Porto

Porto je však město civilizované a tudíž kromě jídla sledujeme také televizi a noviny. Ve zprávách převažuje téma o výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull, jejíž mrak sopečného popela začíná omezovat leteckou dopravu. My však zůstáváme klidní a v půl třetí odpoledne si vyzvedáváme v hostelu batohy a metrem jedeme na mezinárodní letiště Francisca de Sá Carneiro, které se nachází na severním okraji města. Zde však již rozhodli o nás bez nás. Z tohoto letiště se naším směrem nelétá. Skoro tři hodiny řešíme co dál. Telefonujeme také domů a zjišťujeme aktuální situaci. Mezi personálem společnosti Lufthansa je naštěstí pro nás jeden velice rozumný a ochotný člověk. Nejprve nám nabídne a posléze provede rezervaci nejbližšího možného letu a poté s námi probírá, jaké máme možnosti. Když vidí naši nerozhodnost, tak nám věnuje čas na přemýšlení do té doby, než odbaví posledního člověka. My však i poté nevíme kudy kam. A tak k nám ten dotyčný promluvil závěrečnou řeč, jejíž význam by se dal shrnout asi následovně: "Neblbněte chlapi, chcete se drkocat 34 hodin autobusem do Frankfurtu a tam čekat na letišti, co bude dál? Nebo se příští čtyři dni kochat krásami Porta a přitom pobývat v hotelu včetně plné penze na náklady letecké společnosti?".

Není potřeba se dále radit, přijímáme velkorysou nabídku firmy Lufthansa. V 19 hodin 30 minut nejprve odcházíme na lehkou večeři do letištního restaurantu, opět na pozvání našeho nového chlebodárce. Poté odjíždíme metrem přes celé město a dále přes řeku do města Vila Nova de Gaia. Při přejezdu po vrchním patru mostu Ponte de Dom Luís I. pozorujeme z výšky šedesáti metrů Douro a říkáme si, že možná uplyne v řece ještě hodně vody, než spatříme českou krajinu. Vystupujeme na zastávce, jež nám byla doporučena, a začínáme hledat objekt, který by se nám měl stát přechodným domovem na příštích pět nocí. Naštěstí to netrvá dlouho, jelikož nám byl určen čtyřhvězdičkový hotel Meliá Gala Porto, jeden z těch nejlepších, co se zde nachází. V obrovské recepci, která je doplněna barem a koncertním podiem, je nám každému nabídnut jeden luxusní apartmán. Již je nám jasné, že se budeme trošku odlišovat od zbývajících návštěvníků hotelu, kterými jsou vesměs manažeři, jež běžně nenavštěvují tento hotel v podobném oblečení a s batohy jako my. Ale personál mezi námi nedělá žádné rozdíly.

Neděle 18. 4. 2010

Po probuzení odcházíme do hotelové jídelny, kde na nás čekají pod lahůdkami prohýbající se stoly. Kdybychom spali venku, tak sníme pouze něco málo, abychom neměli hlad. Zde však nastává trochu jiná situace. Jídlem přeplněná hala v nás rozdmýchává onu charakteristickou žravost i zvědavost. Je to zadarmo, tak musíme ochutnat od každého něco. Ale přežili jsme to ve zdraví a tak přemýšlíme, co s načatým dnem. Franta se vydává sám na dobrodružnou výpravu do centra města s cílem ulovit nabíječku k telefonu nebo si alespoň svůj přístroj nabít. Já s Drahošem jdeme na pěší výlet po okrajových a přímořských částech Porta. V neznámém městě není nikdy na škodu se projít po jeho periférii. Směřujeme k řece Douro, kterou posléze přecházíme po mostě Ponte da Arrábida. Vede tudy jedna ze dvou hlavních dopravních tepen mezi pravým a levým břehem řeky. Aut zde jezdí hodně, ale pěšáci jsme asi jediní, kteří se v této frekventované části města pokouší někam dostat po svých. S budováním chodníků a přístupů na most to zde nepřeháněli. Nakonec slavíme úspěch a na druhé straně scházíme dolů k řece a ocitáme se u ústí Doura do moře. Díváme se zpět na most, jehož konstrukce není sice tak půvabná, ale zato velmi zajímavá. Rozsah mostu, který je nesen jedním obloukem, je 270 metrů. Není jednoduché ho lapit fotoaparátem na jeden elegantní snímek. Na břehu řeky i moře je krásná promenáda pro pěší i cyklisty. Jdeme po ní až k majáku, který střeží ústí Doura. Jsou zde vlastně majáky dva, jeden novější, nedávno vybudovaný a jeden původní, Ten starší se mi líbí víc, je to klasický námořní maják. Okolo jsou vlnolamy, za kterými se otvírá širé moře. Na náspu vedoucímu k majáku sedí důchodci hrající karty, turisté a studenti. Mořské vlny, jež se občas převracejí a hlučně narážejí do betonových stěn, jim nevadí. Dnes je vítr sice silnější, ale ne zas tolik, aby vlny spláchly posedávající lidi do moře.

Maják střežící ústí Doura

Přímo u majáku pozorujeme rybáře, kterých je tady celkem hodně. Někteří postávají, jiní sedí s prutem v ruce, ale skoro všichni jsou celkem úspěšní. Prohlížíme si jejich úlovky spolu s okolo poletujícími mořskými racky, kteří o sobě dávají vědět svým typickým chechtáním. Kolem nás je moře se svojí krásou, chutí i vůní. A tak chvíli u majáku odpočíváme a kocháme se. Je odtud kouzelný pohled na Atlantik, ústí řeky i samotné město. Taktéž nebe nad hlavou má své kouzlo. Chvíli svítí sluníčko, poté se zatáhne a objeví se hrozné mraky, které zanedlouho zmizí, aby opět umožnily vyniknout slunci v plné své kráse. Myslím, že by žádný osvětlovač nedovedl tuto hru stínů a světel napodobit. Zpět od moře se vydáváme do mírného kopce námořní čtvrtí. Staré mořské vlky ani obyčejnější námořníky nepotkáváme a tak je logické, že se nám nepodařilo ani najít nějakou zajímavou námořnickou hospodu. Žízní ale zemřít nechceme a tak na chvíli usedáme v zahrádce jedné restaurace. Při přenesení našeho směru do mapy ukazuji Drahošovi zcela jasnou volbu našeho dalšího cíle. Evidentně neprotestuje. V 16 hodin 30 minut přicházíme k budově fotbalového stadionu Estadio do Bessa. Je to domácí stánek kdysi slavného klubu BOAVISTA FC. Nejsem sice fotbalový znalec, ale i mně toto jméno něco říká.

Kdyby tady hrál Drahoš, tak by se neříkalo "kdysi slavný klub BOAVISTA FC"

Boavista byla účastníkem první portugalské ligy od sedmdesátých let. Dokonce občas šlapala na paty velké trojici - Benfice, Sportingu a městskému rivalu FC Porto. Jednou také vyhráli mistrovský titul. Úspěchy v evropských pohárech (čtvrtfinále a semifinále Poháru UEFA) proslavily tento klub i za hranicemi Portugalska. Nejslavnějším období Boavisty je spojováno se jménem Erwina Sáncheze, bolívijského reprezentanta. Dlouhou dobu v tomto klubu chytal také známý brankář Ricardo, své si v Boavistě odehráli i Nuno Gomés, Joăo Pinto či Raul Meireles, ze zahraničních borců například Jimmy Floyd Hasselbaink, Polák Przemysław Kaźmierczak nebo Slovák Tomáš Oravec.

Již při příchodu ke stadionu něco slyšíme a vidíme. Je nám jasné, že jsme zvolili tu nejsprávnější dobu k návštěvě. Cosi se tam děje. Volíme zadní vchod a jednoho z uvaděčů nejprve zdravíme portugalsky, čímž si ho asi získáváme. Poté mu komolenou angličtinou, kterou moc neovládáme a on ji také nerozumí, vysvětlujeme, že jsme z fotbalového Česka. Úspěch se dostavuje a jsme jako vyslanci naší fotbalové země bez vstupenek vpuštěni do útrob stadionu. Právě zde probíhá první poločas zápasu BOAVISTA FC - LUSITÂNIA DE LOUROSA, který jak se posléze dovídáme z novin, končí vítězstvím domácích 3:1. Kromě fotbalu pozorujeme také stadion. Trochu na mne padá úzkost, když si prohlížím strmé tribuny tohoto skoro třicetitisícového kotle, na nichž se tísní odhadem dva až tři tisíce těch nejvěrnějších fanoušků. Někteří z nich jsou oblečeni do klubové černobílé barvy a také sedačky jsou provedeny v barvě černobílé šachovnice, symbolu klubu. Pohled však dává tušit, že klub nezažívá asi zrovna veselé období. Toto portské mužstvo se v současné době trápí ve třetí, neprofesionální lize a nikdo neví, jak dlouhá bude cesta zpět na výsluní a zda na něm fanoušci přivítají zase někdy slavnější soupeře, než je ten dnešní. Rekonstrukce stadionu Estádio do Bessa za více než 45 milionů euro byla provedena pro mistrovství Evropy v roce 2004. Možná právě tyto výdaje byly počátkem současných problémů klubu. Svoji roli také hrála korupce, za kterou poslaly portugalské fotbalové úřady Boavistu o patro níž. Po zhlédnutí jednoho gólu opouštíme stadion a prohlížíme si ho zvenku. Poté pokračujeme po slavné ulici Avenida da Boavista, která je patrně jednou z nejdelších v Portu. Vede od moře ke středu severozápadního okraje města, k náměstí Praca de Mousinho de Albuquerque neboli k travnatému kruhovému objezdu Rotunda da Boavista. Zde si prohlížíme zajímavý památník poloostrovní války Monumento aos Heróis da Guerra Peninsular od architekta José Marquese da Silvy, který je také autor krásné a jedné z největších staveb města, budovy vlakového nádraží. Přemýšlíme, co by mohl znamenat lev rozkročený nad francouzským orlem. Posléze se dočítám, že památník vzdává hold vítězství Portugalců a Britů v pyrenejské válce. Kousek vedle náměstí se nachází podstatně mladší, ale také zajímavá stavba, moderní budova koncertní haly Casa da Música od proslulého architekta Rema Koolhaase.

To už je však 17 hodin 30 minut a my začínáme hledat co nejrychlejší směr k našemu přechodnému bydlišti. Večer nás totiž čeká významná záležitost. Část cesty jdeme ještě pěšky, zbytek již metrem. V hotelu se převlékáme, večeříme a jdeme opět k metru, kterým pokračujeme do stanice Estádio do Dragão. Při východu z metra jsme poprvé kontrolováni, zda jsme nejeli načerno. Kontrola to však není běžná, jelikož se jí zúčastnila i policie. Vše to souvisí s fotbalovým utkáním, na které se chystáme podívat. Zastávka metra a současně konečná několika jeho tras se nachází přímo u stejnojmenného fotbalového stadionu. U pokladny jsme tudíž za chvilku. Zde požadujeme nejlevnější lístky, za které si od nás vybrali po 15 Eurech. Je 20 hodin 15 minut, utkání právě začíná. Spěcháme najít naše místo. Drahoš si cestu zpestřuje u ostrahy, které se nelíbí jeho deštník. Prodejci vstupenek nám zvolili sektor č. 8, kde je lidí nejvíce. Jedná se totiž o prostor domácích fanoušků za jednou z fotbalových branek.

FC Porto je fotbalový klub, hrající nejvyšší portugalskou ligu (Primeira Liga nebo též Liga Sagres podle současného sponzora, pivovaru Sagres). Klub byl založen v roce 1893 a je vítězem Poháru mistrů evropských zemí z roku 1987. V roce 2004 dokázalo FC Porto senzačně zvítězit i v Lize mistrů, když ve finále porazilo francouzský klub AS Monaco. O rok před tím vyhrálo i Pohár UEFA. V době těchto úspěchů klub trénoval slavný kouč José Mourinho a hrály v něm takové hvězdy, jako jsou Deco, Ricardo Carvalho, Paulo Ferreira, Maniche a další. Dnes sledujeme utkání FC Porto - Vitória Guimarães SC. Na hře domácích hráčů je vidět, že si váží naší návštěvy a již ve 28. minutě se rozhodl nás odměnit gólem hráč jménem Hulk. V desáté minutě druhého poločasu přidává druhý gól Guarin a jako lahůdku si nejenom pro nás nechává na 80. minutu patrně nejlepší hráč mužstva Falcao proměněnou penaltu do brány přímo před námi. Výsledek 3:0 je krásný, ale FC Portu již moc nepomůže k lepšímu umístění v tabulce. Zůstane i po tomto utkání třetí a letos si Ligu mistrů nezahraje. Možná také z toho důvodu není stadion vyprodaný a je zde pouze asi 30 tisíc diváků.

Hráči i diváci FC Porta nám přichystali hezkou podívanou

Atmosféra je však báječná, díky vynikající akustice burácí stadion při každém pokřiku místních fanoušků. Říkáme si, že jsme sice v sektoru místních rowdies, ale ti lidé fandí úžasně fotbalu, žijí fotbalem a nikoho z nich nezajímá rozbíjení věcí nebo napadání ostatních. Zkouším si představit, jak by asi vypadala atmosféra vyprodaného stadionu. Nezajímám se sice o kopanou a nejsem fotbalista, ale dnešní návštěva tohoto zápasu mě určitě utkví v paměti. Po skončení utkání jsme překvapeni, jak rychle opouštějí diváci stadion. Zkoušíme je pozorovat a posléze sledovat jejich kroky. Procházíme se nočním Portem. Chtěli bychom najít nějakou fotbalovou hospodu, kde by oslavovali, ale to se nám nedaří. Neoslavují vůbec, nebo hraje fakt, že je neděle a zítra pracovní den? Otázka zůstává nezodpovězena. A tak chodíme po městě a prohlížíme si noční objekty, památky zvenku a restaurace zevnitř.

Nemohu také zapomenout popsat poločasovou přestávku, která byla velmi zajímavě vyplněna. Ihned po hvizdu rozhodčího, který ukončil první poločas, dochází k přeskupení reklam, roztažení vlajek na trávník a přinesení malých branek. Na každou polovinu hřiště přibíhají malí fotbalisté a hrají zde patrně finálovou část žákovského turnaje, jehož částečný průběh jsme viděli včera po městě. Pro ty malý kluky to může být úžasné, zakopat si před třiceti tisíci diváky a před báječným publikem, které jim fandí stejně úžasně jako velkému Portu.

Když už jsem já, fotbalový laik, rozepsal o tomto sportu, tak se zmíním ještě o jedné zajímavé věci, kterou jsme včera dopoledne viděli. Již při cestě z tržiště jsme slyšeli bubnování a posléze jsme zahlédli průvod asi deseti mladých lidí ve stejnokrojích, kterak pochodují po městě a bubnují. Dle nápisů na hudebních nástrojích a oblečení by se dalo usuzovat, že se jedná o fanoušky nějakého sportovního klubu z městečka São Mamede de Infesta. Dost možná opět fotbal, jelikož se dnes hrálo utkání Leca FC : FC Infesta. Z novin se dozvídáme, že zápas skončil 2:1 v neprospěch fanoušků, které jsme viděli. Ale třeba to mohl být jiný sport nebo pozvánka na slavnost či kulturní akci.

Pondělí 19. 4. 2010

V půl dvanácté přicházíme na nádraží São Bento, odkud v 11 hodin 45 minut odjíždíme vlakem. O portugalských městech na severu se říká všelicos, ale mne se líbilo následující přirovnání: Coimbra studuje, Lisabon se baví, Porto pracuje a Braga se modlí. Jako cíl naší dnešní cesty jsme si vybrali posledně jmenované město, ve kterém vystupujeme na nádraží ve 13 hodin. Dál mašinka ani nejede, jedná se totiž o konečnou stanici této trasy příměstského portského vlaku. Braga je hlavní město provincie Minho a je to nejstarší náboženské centrum a možná i nejstarší město Portugalska.

Vydáváme se na procházku, rozhlížíme se a samozřejmě také fotografujeme. Například Frantovu objektivu neunikla zajímavá socha portugalského maršála a politika, jehož jméno zní Gomes da Costa. Poté nastává situace, která není zase až tak samozřejmá, shodujeme se na dalším směru a cíli naší cesty. Vydáváme na návrší nad městem, které je v mapě označeno jako hora Monte Castro a kde očekáváme hezké výhledy. Ne vždy se zdaří to, co člověk naplánuje a tak po příchodu na kopeček zjišťujeme, že historická část města není skoro vůbec vidět. Přesto však odměna přichází. Neplánovaně zde totiž objevujeme jeden z nejoriginálnějších a nejhezčích fotbalových stadionů v Portugalsku a možná i na světě, který vznikl kvůli mistrovství Evropy v roce 2004. Byl postaven v bývalém kamenolomu, který neměl dlouhou dobu využití. Umístění tohoto městského stadionu je skutečně zvláštní. Nachází se na vyvýšeném místě, na svahu, odkud shlíží do údolí řeky Cávado. Stadion má pouze dvě tribuny, přičemž jedna je zakomponována přímo do stěny kamenolomu. Stánek se může pochlubit i originálním zastřešením. Architekt Souto Moura se zde nechal inspirovat mosty, které stavěli Inkové v Peru, a tak nad trávníkem vznikla zajímavá konstrukce.

Pohledy z jakékoliv věže jsou vždy úžasné

Když jsme se vynakoukali z nadhledu na stadion, tak se vydáváme do centra tohoto nevelkého města. Nejprve navštěvujeme universitu Universidade Católica Portuguesa - Faculdade de Ciencias Sociais. Nevede nás tam touha studovat, nýbrž celkem zajímavý objekt vyhlídkové věže, který se nachází v areálu školy. Není sice nijak vysoká, ale něco nám říká: "na tuto věž se podívat běž". Pohledy na Bragu i okolí jsou zajímavé. Po opuštění areálu univerzity přicházíme na jedno z mnoha zdejších pohledných náměstí. Jmenuje se Praça de Mouzinho de Albuquerque a uprostřed stojí socha, tentokrát se na podstavci nachází portugalský král Dom Pedro V. Následuje návštěva jednoho baru, kde zaháníme žízeň a zkoumáme plánek města. Moc jsme toho nezjistili a tak pokračujeme do centra města, jak nás nohy vedou. Prohlížíme si úzké uličky, krásná náměstí, zajímavé domy, barokní paláce a také kostely, kterých je zde neuvěřitelných třicet sedm. Město má velmi dlouhou historii. Bylo založeno ve 3. století před naším letopočtem keltsko-iberským kmenem Bracari. Odtud je odvozeno i jméno města. Díky silnému poutu s křesťanstvím, které existuje odedávna, je také hlavním církevním centrem země. Portugalský arcibiskup se ve městě usadil již ve 12. století a sídlí zde dodnes. Braga má přezdívku: Řím Portugalska. Během našeho letošního putování jsme už podruhé "v Římě" a to jsme nebyli vůbec v Itálii. (Salamanca = malý Řím, Braga = Řím Portugalska). Jednou z nejvýznamnějších historických památek města je katedrála Sé Catedral de Braga, kterou zde nechal vystavět "Jindřich Mořeplavec" v původně románském slohu. Byla však několikrát přestavována a nyní je směsicí nejrůznějších stavebních slohů. Uvnitř této nejstarší katedrály v Portugalsku se nachází dvoje překrásné zlaté varhany, bohatě zdobený strop, různé sarkofágy a všelijaké další zajímavé věci. V kapli Capela dos Reis jsou uloženy pozůstatky hraběte Jindřicha Burgundského a jeho manželky dony Tereji, rodičů Alfonse I. Dobyvatele, zakladatele portugalského království a prvního krále. Katedrála je spojena s klášterem, do jehož zahrady je povolen přístup bez placení, stejně jako do zajímavých a jedinečných kaplí a kapliček, které se nacházejí v areálu.

Braga - jedno z mnoha zdejších pohledných náměstí

Při procházce městem zjišťujeme, že toto město je opravdu plné kostelů. Ať zamíříme do kterékoliv ulice, narazíme na kostel. Přestože máme plánek města, i při sebevětší snaze se v tom kostelním labyrintu není jednoduché orientovat. Pouze některé objekty dokážeme přesně identifikovat. Ale nejen církevními stavbami se může Bracara Augusta (název města z doby římské vlády) chlubit. Jsou tady další krásné věci a město má příjemnou uvolněnou atmosféru. Zajímavé je také zjištění, že okolo města je silniční obchvat a tudíž prohlížení a procházení není rušeno nadměrným množstvím automobilů. Také na umění dnes došlo. V jedné ze zajímavých městských věží, která se jmenuje Torre de Menagem, se koná prodejní výstava obrazů. Jméno autora celkem zajímavých uměleckých výtvorů zní Vítor Zapa. Nejprve si tedy ve třech patrech objektu jeho obrázky prohlížíme a poté se ze střešní terasy věže po městě rozhlížíme. Cesta na střechu po žebříku byla maličko složitější a patrně nebyla zcela doporučena pro návštěvníky věže, ale opět u nás zvítězila tužba podívat se na město a krajinu shora. Odměnou nám je jedinečná vyhlídka na Bragu se vším, co k ní patří.

Pohled z městské věže Torre de Menagem

Braga

Katedrála Sé Catedral de Braga

Samostatnou kapitolou by byla prohlídka okolí města, kde je možno obdivovat přírodní krásy, zeleň a několik úžasných pamětihodností. Z časových důvodů to však musíme nechat na příští návštěvu. Z historické části Bragy vycházíme ven branou, která kdysi sloužila jako hlavní vjezd do města. Na nádraží zjišťujeme, že máme do odjezdu vlaku ještě malou časovou rezervu a tak neleníme a objevujeme zajímavou hospůdku. Zkušeným pohledem na štamgasty i stěny lokálu usuzujeme, že se patrně nacházíme v domovském podniku fanoušků fotbalového klubu Sporting Braga, který v letošní portugalské lize skončí na druhém místě, právě před FC Porto. Suvenýry a vlaječky jsou hezké, ale ještě zajímavější jsou mističky, ze kterých se zde pije víno. Jedná se sice o příjemný a zajímavý bar, ale i přesto v 19 hodin 30 minut odjíždíme vlakem, ze kterého za hodinu a čtvrt vystupujeme v Portu.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Porto do města Braga

Vzdálenost 59 km ....... 12,90 Eur

Úterý 20. 4. 2010

Hotelová televize vysílá na mnoha programech v mnoha jazycích a nářečích. Pro zkušeného cestovatele, který potřebuje získat důležité informace, je to neocenitelná služba. Ale pro nás? České vysílání jsme nenaladili a tak František si zkouší procvičovat angličtinu. Já v tomto jazyce také zvládám několik vět a k tomu přidávám informace z německých programů.

Okolo jedenácté hodiny jedeme metrem na mezinárodní letiště Francisca de Sá Carneiro. Dle informací z televize a novin stále není jisté, kdy bude otevřen letecký prostor ve směru, který nás zajímá. Některé letecké společnosti začínají létat, jiné čekají na vyjádření příslušné mezinárodní agentury monitorující situaci. Máme sice rezervaci letenky na čtvrtek, ale ani dnes nám nejsou schopni říct, zda se poletí nebo ne. Někteří lidé zvolili náhradní autobusovou dopravu. Zjišťujeme také tuto možnost, ale cesta trvá dlouho a cílovou destinací je pouze opět Frankfurtu nebo některá města ve Švýcarsku. A odtud je pokračování do Prahy nejisté a drahé. Jsme utěšováni informacemi, že letenku, kterou máme rezervovanou na čtvrtek, bychom již dnes nesehnali. Jsou údajně lidé a destinace, odkud se cestující vrátí třeba až za další týden.

Hodinu po poledni odcházíme z letiště. Chceme se podívat k moři a prohlédnout si oblast severně od města. Na mapě si nacházíme cíl v letovisku a městečku, které se jmenuje Leça da Palmeira. Podle našich odhadů vzdálenosti by to nemělo být až zase tak daleko, něco okolo čtyř kilometrů. Tuto informaci také předáváme řidiči kamionu, kterého potkáváme. Přijel z Čech a čeká, až mu oznámí, kdy a kde bude nakládat další zboží. Je rád, že si může popovídat česky a jde se s námi vykoupat. Cesta byla jako obvykle o něco delší, než jsme původně předpokládali. K moři přicházíme za hodinu a půl právě v okamžiku, kdy našemu novému známému zvoní telefon, ze kterého se dovídá, že má jít zpátky ke kamionu. Tudíž místo koupání nám poděkoval za společnost a vydává se na cestu zpět. Zda to poděkování myslel upřímně, se asi nikdy nedozvíme.

Báječné koupání v blízkosti půvabné rafinérie

Tak která z těch dvou hospod je ta lepší

Vnitrozemec František se ihned vrhá do moře, Drahoš vše kontroluje ze břehu a já volím kompromis. Procházím se ve vodě a poté hovořím s jedním z rybářů a zjišťuji informaci, která ze dvou restaurací, nacházejících se nedaleko od nás, je ta lepší. Jsme na místě, kde romantik obdivuje krásnou písečnou pláž, mořskou flóru a faunu. Člověk technicky založený zase může obdivovat nedaleké industriální překvapení, areál rafinérie, kde funkčnost nedovoluje nadbytečné zdobení. Každá stavba a součást má svůj řád. K nebi se tyčí sloupy a věže, které slunce zabarvuje do zlatova. Areál evidentně funguje, ale lidem v okolí to asi nevadí. Chybí zde totiž charakteristický zápach, který by zasáhl náš nos. Přes ulici se nachází areál dětské nemocnice, kousek dál hotel, občerstvovací zařízení i další běžné objekty. Také v moři, na okolní trávě, na pláži, nikde není vidět žádná skvrna, žádná špína. Lidé se koupají, rybáři loví ryby a rackové to vše kontrolují z výšky. My situaci řešíme ne jenom u moře, ale také na venkovní terase plážového restaurantu, odkud se nám nabízejí krásné pohledy na moře i rafinérii Petrogal-Rafinaria da Leça. Studujeme mapu a prohlížíme si okolí, abychom určili, kam povedou další naše kroky. Ve 14 hodin 50 minut odcházíme po cestě, kterou vybudovali podél pobřeží. V dáli se rýsují obrysy města Porto. Nebo alespoň já to vše považuji za zmíněné město. Podle mapy ale přicházíme do samostatného městečka Matosinhos. Zastávku na naší cestě volíme na zajímavém vyhlídkovém místě. Jsou zde hezké skalky, kostelík Capela de Nossa Senhora da Boa Nova, maják Farol de Leça da Palmeira a přímořský bar. Vše důkladně prohlížíme a něco také ochutnáváme.

Poté co je žízeň zažehnána, pokračujeme v chůzi ještě asi půlhodinu podél moře, až nacházíme hezkou pláž, kde jsme podlehli touze svlažit naše vnitrozemská těla vlnami Atlantického oceánu. Je sice duben, ale my jsme zatoužili ještě jednou se vykoupat a vyzkoušet teplotu vody zdejšího moře v této roční době. Plaveme a užíváme si zajímavě vysokých vln. Okolní surfaři je také netrpělivě očekávají. Pouze na rozdíl od nás jsou oděni v neoprenu. Sušení probíhá tradičně na sluníčku na venkovní terase plážového restaurantu. Střídáme pohledy na pivo a na Atlantik, v jehož vlnách jsme se před chvílí patrně naposledy vykoupali o letošní dovolené a možná i v tomto roce. Samozřejmě za předpokladu, že se pozítří vydáme na cestu domů.

V 18 hodin 30 minut odcházíme. Před sebou již vidíme přístav Porto de Leixões, který je největší v severním Portugalsku. Vybudování tohoto přístavu na severním konci města umožnilo ve zvýšené míře přepravu zboží a doplnilo starší přístav na Douru, který se často zanášel pískem. V těchto místech přecházíme přes říčku Rio Leça po zvedacím mostě se semafory. Pozorujeme velké množství nákladních lodí, které jsou zde zakotveny, některé jsou nové, jiné již něco pamatují. A okolo nich alej přístavních jeřábů, skoro bez konce. Vzhledem k pozdní době a unaveným nohám končíme nedaleko od přístavu naší dnešní pěší vycházku a pokračujeme městskou hromadnou dopravou. Tentokrát volíme autobus, které v Portu jezdí na zemní plyn. Jedná se tudíž o další druh dopravního prostředku. V Portu nám ještě zbývá vyzkoušet historickou tramvaj, kolejovou lanovou dráhu a loď.

Již od rána upozorňuje Drahoš, že večer nesmíme zapomenout v televizi sledovat semifinálové klání Ligy mistrů. Jak je naplánováno, tak se také děje. V zápase zvítězil Inter Milán 3:1 nad favorizovanou FC Barcelonou.

Středa 21. 4. 2010

Z hotelu odcházíme v půl deváté na metro, kterým směřujeme na nádraží São Bento. Zde si před odjezdem vlaku ještě jednou prohlížíme krásné azulejos na stěnách nádraží. Naším cílem je město Peso da Régua s odjezdem vlaku je v 9 hodin 15 minut. První hodinu jízdy jedeme sice pěknou krajinou, ale my již netrpělivě vyhlížíme, kdy se objeví malebné údolí řeky Douro, které je na některých místech tak strmé a úzké, že tam vedle řeky vede pouze železnice. Silnice se tam už nevešla. Douro není název jenom řeky, ale i kraje východně od Porta. V údolích, kterými řeka protéká, bylo vybudováno velké množství vinic, které produkují nejznámější vína na světě. Vinařská oblast produkující portské víno byla v roce 2001 přijata na seznam světového dědictví UNESCO. A tak tiskneme nos k okenní tabuli, aby nám nic z té okolní krásy neušlo. Naštěstí se nejedná o nejnovější typ vlaku, a tudíž je stále ještě možné učinit věc dříve zcela běžnou, otevřít okno, dívat se a fotografovat. Krajina okolo řeky Douro se rozvíjí do plné krásy, stanici od stanice. Po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme z vlaku ve městě Peso da Régua, domově Portského. Procházíme se po městě, které má vlastně pouze dvě hlavní ulice. Na nábřežní třídě si prohlížíme lodní přístaviště a navštěvujeme městské muzeum. Rovnoběžně s ní, ale o blok výše se nachází ulice, kde nás zaujal objekt přestavěného skladiště Solar do Vinho do Porto, kde si prohlížíme vína i obrazy. Mají zde zajímavé věci. Například za mřížemi ukryté lahvinky vína, u kterých značná vrstva prachu dává tušit, že již uplynul nějaký pátek od doby jejich výroby. Nebo kufřík se čtyřmi lahvemi vína, jejichž součet věku je právě sto let. Po prohlídce scházíme opět na nábřeží a pozorujeme řeku i lodě na ní plující, které dnes vozí převážně turisty. V minulosti tomu však bylo jinak. Řeka Douro byla "chlebodárcem" Porta. Po jejím proudu se totiž vozilo oběma směry vše důležité pro život lidí, ale především připlouvala ta největší cennost zdejšího kraje, sudy portského vína, které končily svou pouť ve skladech obchodníků s vínem ve Vila Nova de Gaia.

Krásné obrazy a ještě hezčí portské poklady ve skle

"Portské" je fortifikované neboli dolihované víno a vzniká tak, že se pálenka - vinné brandy (nejedná se o klasické brandy, nýbrž o čirý vinný destilát o obsahu alkoholu asi 77%) přidává do rozkvašeného moštu. Alkohol zastaví kvašení a ve vínu zůstává zbytkový cukr a jemná ovocná chuť. Množství brandy a fáze kvašení ovlivňují výsledný charakter vína. Pro výrobu portských vín se používají domácí odrůdy vinné révy, povoleno je jich 48, ale nejčastěji se jedná o šest odrůd, Touriga Nacional, Tinta Cao, Tinta Roriz, Tinta Barroca, Tinta amarela a Touriga Franca.

My jsme během našeho pobytu v Portu ochutnávali portské především červené (Ruby Port a Tawny Port), které má většinou temně rudou barvu a krásnou ovocnou chuť. To se nám zamlouvalo nejvíce. Bílé portské (White Port) nás moc neoslovilo.

Pomalou chůzí se dostáváme na okraj města. Navštěvujeme zde také městské tržiště, kde však již trhovci pomalu končí s prodejem. Počasí je sice proměnlivé, ale zima není. Času máme také dost a tak pokračujeme pěšky po silnici nad řekou a pozorujeme kopcovitou krajinu, která je rozervána údolím řeky Douro. Při pohledu zpět vidíme nepříliš hezkou dominantu města, kterou je vysoký dálniční most. Zajímavější pohledy skýtají oba dva břehy řeky. Jsou zde četné vesničky, velké vily střídají malé domky, mezi kterými se klikatí úzké dlážděné uličky. Na druhé straně vodního toku se na terasovitém svahu vyjímá zajímavá reklama portského vinařství Sandeman.

Peso da Régua

Údolí okolo řeky a jeho blízké okolí je poseto malými terasami s vinicemi, které vedle různých druhů vín produkují věhlasné portské. V průvodcích se člověk dočte, že portugalská vína jsou proslavená na celém světě, což je důsledek příhodného klimatu, úrodné půdy a kumštu místních vinařů. Ale jelikož se vždy nedá spoléhat na to, co se kde píše, tak je vhodné to prověřit. Vydáváme se proto krajem tohoto vína, navštěvujeme malé vesnické bary a ochutnáváme lahodnou chuť místního vína. V jednom případě nám nalévají z demižonu do krásných malovaných kalíšků. Většinou se jedná o domácí suchá vína, která mají temně rudou barvu a vůni ovoce.

A že to chutná z těch krásných malovaných kalíšků

Douro - řeka, ve které teče voda, ale proslavilo ji víno

Takovéto putování skýtá totiž možnost, jak lze nejlépe poznat zdejší báječný kraj, pohodové obyvatele i zajímavý způsob, kterým tu žijí. Občas zmokneme, aby nás po chvíli usušilo sluníčko. Je zde krásně. I přesto si po čase říkáme, že čeho je moc, toho je příliš. Nemyslím tím vypité víno, ale ušlapané kilometry. Proto v 16 hodin 50 minut odjíždíme stopem směrem na Amarante. Při této cestě se najednou ocitáme v jiném světě. Silnice opouští řeku i vinice a my projíždíme pustou skalnatou krajinou v pohoří Serra do Marão. Volba to byla více než dobrá, jelikož během jízdy se spustil silný liják a krupobití. Řidič nám zastavuje ve městě Penafiel, které se nachází 35 kilometrů východně od Porta. Počasí se mezitím umoudřilo a my vystupujeme nedaleko od kostela Igreja do Sameiro a pokračujeme přes krásně upravený park Parque do Santuário de Ns. da Piedade e Santos Passos. Ve městě je několik starobylých uliček s žulovými domy a renesanční chrám Igreja da Misericórdia. Jinak toho tady moc ke zhlédnutí není.

Město Penafiel

V 18 hodin 45 minut odjíždíme autobusem do Porta. Po hodině a čtvrt vystupujeme v centru města. Další naše kroky vedou do nejbližšího baru, k mému "potěšení" se opět hraje další zápas Ligy mistrů, ve kterém Bayern Mnichov přehrál Olympique Lyon 1:0.

Cena za tři osoby ve vlaku z města Porto do města Peso da Régua

Vzdálenost 116 km ....... 23,55 Eur

Cena za tři osoby v autobuse z města Penafiel do města Porto

Vzdálenost 46 km ....... 10,80 Eur

Čtvrtek 22. 4. 2010

Ráno se naposledy rozhlížíme po městě z oken v 16. patře hotelu. I když v Portu není tolik významných kulturních památek jako v některých jiných velkoměstech, tak celková atmosféra města je nezapomenutelná. Co se mi ve městě líbilo nejvíce lze těžko říct, ale jako celek se Porto zkrátka nelze nelíbit. A to jsme vynechali prohlídky historických i jiných objektů a muzeí zevnitř. Většinou jsme se ploužili městem a kochali se pohledy nebo byli z Porta pryč, a když jsme o tom začali uvažovat, tak již bylo zavřeno. Mohli jsme sice využít služeb některé cestovní kanceláře nebo průvodců, kteří nabízejí k prohlédnutí denní Porto, noční Porto, Porto z paluby lodě nebo Porto z historické tramvaje. Ale tyto organizované výpravy se nám moc nelíbí.

Opouštíme luxusní apartmány, odevzdáváme klíče a odcházíme. V tomto hotelu již dnes zcela jistě spát nebudeme. O tom, zda strávíme příští noc již doma nebo ještě na letišti, není zatím rozhodnuto. Následuje nám již dobře známá pěší cesta na stanici metra a poté půlhodinová jízda na letiště. Zde na nás již čekají samé pozitivní zprávy a tak v 11 hodin 5 minut odlétáme z Porta do Frankfurtu, kde přistáváme deset minut po patnácté hodině. V 16 hodin 25 minut pokračujeme do Prahy, abychom po necelé hodině letu vystoupili v Praze. Odvoz domů mi zajistila má úžasná ženuška pomocí speciální taxislužby s názvem "nezúčastnivší se parťák Láďa". Konečně se tento kdysi spolehlivý a báječný člověk mohl ukázat ve své původní podobě. Obávám se však, že si vybral své dobré skutky na několik let dopředu.

Tak konečně jsem zase doma, po patnácti dnech. Jsem trochu zarostlý, ale jak pravil Karel Čapek: "Jen anglický trávník a anglický gentleman se denně holí".

Každé krásné cestování jednou končí. Výlet do Španěl a Portugalska mohu vřele doporučit. Čas, který jsme tam strávili, byl pro nás dobou plnou velikých zážitků a pestrých dojmů zrakových, sluchových i chuťových. Dokonale se nám při cestování pročistila hlava. Doufám, že to vydrží ještě nějakou dobu po našem návratu.

Toto cestování trvalo 15 dnů, tj. asi 354 hodin,

letadlem jsme letěli 4.114 km,

autobusem jsme ujeli 659 km,

vlakem nebo metrem jsme se vezli po kolejích v délce 630 km,

různými auty, včetně taxi a stopu jsme najeli 455 km,

pěšky jsme ušli 232 km,

celkem to tedy bylo 6.090 km.