Výlet do Allgäuských Alp - Hochkogel - září 2010

Pátek 10. září 2010

Ve 12 hodin a 30 minut se vydávám na cestu z Karlových Varů do Mariánských Lázní. Zde chvíli povídáme s Jardou a čekáme, až se objeví Franta a Drahoš. Ve 14 hodin 15 minut všichni odjíždíme, abychom po třičtvrtěhodinové jízdě zastavili před hranicemi pro naftu. Do Německa jedeme přes hraniční přechod Rozvadov. Až při následující jízdě řešíme, kde vlastně dnešní cestu ukončíme. Směr Regensburg je jasný, ale dál? Nejlépe někam, aby to bylo, co by kamenem dohodil a autem v brzkém čase dojel. Rozhodujeme se objet Mnichov z pravé strany po okruhu a pokračovat na Garmisch-Partenkirchen. Do posledně jmenovaného města nezajíždíme, nýbrž odbočujeme v městečku Oberau a volíme cestu po horské silnici ST 2060. Kocháme se báječnou okolní přírodou a v 18 hodin a 45 minut zastavujeme u krásného jezera Plansee. Všímáme si zajímavého propojení této vodní plochy s dalším jezerem Heiterwanger See, ale podrobnější průzkum by znamenal pěší výlet, na který nemáme čas. Prohlížíme si také u silnice stojící pomník, na němž nám nápis sděluje, že bývalé jeho veličenstvo král Maximilian II. otevřel tuto cestu dopravě v roce 1852.

Jezero Plansee

Pomník u jezera Plansee

V tuto chvíli se nám již rýsuje cílové místo. Mělo by jím být vápencové pohoří, které se jmenuje Allgäuské Alpy a leží podél německo-rakouské hranice. Tvoří souvislý hřeben dobře využitelný pro několikadenní přechod s přespáním na horských chatách. My jsme si zde však naplánovali pouze dvoudenní přechod se spaním na zemi.

Po deseti minutách pokračujeme přes město Reute po silnici č. 198, která vede údolím Lechtal podél řeky Lech. Geograficky je údolí ohraničeno ze severu Allgäuskými a z jihu Lechtalskými Alpami. V městečku Stanzach odbočujeme vpravo do údolí Hornbachtal. Projíždíme obcí Vorderhornbach a dále podél říčky Hornbach až do vesnice Hinterhornbach. Zde silnice končí. Do kopců sice vedou ještě několika směry asfaltové cesty, ale buď je na nich umístěn zákaz vjezdu, nebo se po chvíli objeví jejich konec u nějaké horské chaty. Blíží se dvacátá hodina, když zastavujeme a vysedáme z auta. Nejprve večeříme, každý něco ze svých domácích zásob a poté vzhledem k tomu, že voda teče daleko, jídlo zapíjíme pivem. Následuje Drahošův kulturní program. Ukazuje nám a dává ochutnat poklad, který vzal na cestu. Slivovice a hruškovice je potřeba, co kdyby na nás číhaly nějaké bacily. Noc je sice ještě mladá, ale zima se začíná ozývat a tak rozbalujeme karimatky, spacáky a uleháme pod částečně zataženou oblohou.

Sobota 11. září 2010

Před sedmou hodinou vstáváme a balíme věci. Zkoumáme mapu a řešíme, odkud půjdeme, kam půjdeme a kudy půjdeme. To vše je pro nás velká neznámá, nikdo z nás tady ještě nebyl. Před sebou vidíme les, za kterým se zvedá kopec. Jestli je to, co vidíme tam nahoře, Hochvogel, tak to sice vzdušnou čarou není daleko, ale převýšení je celkem zajímavé (asi 1.500 metrů) a tudíž se nebude jednat o procházku po rovince. Deset minut před osmou hodinou opouštíme parkoviště a vydáváme se na výlet, který začíná ve výšce 1.100 metrů nad mořem. Odcházíme s úmyslem spát dnes v noci někde tam nahoře pod hvězdami. Proto si s sebou neseme naše středně těžké a velké batůžky. Nejprve jdeme chvilku po asfaltové silnici, ze které posléze odbočujeme vlevo na cestu se stejným povrchem, který se však po čase mění na šotolinový. Asi po půlhodině si začínáme zkracovat cestu. Jedná se však o legální značené zkratky, které by měly být pro nás přínosem, jelikož směřují napříč klikatící se cesty. Celou dobu jdeme lesem a tak až v devět hodin přicházíme na místo, kde se na nás usmívá sluníčko. Jelikož jsme ráno museli zabalit trochu navlhlé spacáky a karimatky, tak je zde vyndáváme z batohu a sušíme. Současně je nejvyšší čas na snídani. Z tohoto místa jsou také krásné výhledy na Hochkogel i na blízkou skalní stěnu, na které bublá malý, ale zajímavý vodopád.

Pohled na Hochvogel během svačiny

Pohled na Hochvogel během svačiny

Na alpském svěžím vzduchu nám vyhládlo

Pohled na Hochvogel během svačiny

Pohled do údolí a na okolní hory

Za hodinu odcházíme a po patnácti minutách jsme u chaty Schwabegghütten, která byla postavena v nadmořské výšce 1.696 metrů. Jsou to vlastně dvě malé chatky, dnes zavřené. Zda a jakým způsobem slouží turistům, asi nyní nezjistíme.

Chata Schwabegghütten

Tam nahoru jestli chceme vyjít, tak aby při nás stáli všichni svatí

Opravdu zajímavá cesta nás čeká

Krásná příroda okolo nás

Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Okolo nás pozorujeme proměnu vysokých jehličnatých stromů v krásnou plazivou kleč. V jedenáct hodin opouštíme stromový porost a přicházíme do sedla, jehož název zní Muttsattel a nachází se v nadmořské výšce 1.977 metrů. Cesta se zde rozdvojuje. Vlevo vede pod označení Nr.422 a vpravo Nr.421. Zatímco se kocháme pohledy na blízký masív i vzdálené hory, zkoumáme mapu a odpočíváme, prochází okolo nás několik lidí. Všichni volí směr vlevo. Podle informací lze horu obejít dokola, na což se také chystáme, a tudíž by to mělo být jedno, kudy se vydáme. Nakonec po patnácti minutové přestávce odcházíme jako ostatní také po cestě č. 422, která se nazývá Bäumenheimer Weg.

Pohled druhým směrem, odkud bychom měli zítra příjít

Pohled na cestu, která nás čeká (suťovisko nad údolím Rosskar)

Raději si přečtu, co mě čeká

Čeká nás traverz přes suťovisko nad údolím Rosskar, na jehož konci se lomí cesta doprava nahoru. Začíná strmější stoupání po klikatící se pěšince. V pravé poledne se z údolí ozývá siréna, asi cvičný signál civilní obrany. Právě se nacházím u zajímavé cedule, která oznamuje následující: "Cesta Bäumenheimer Weg ze sedla Muttsattel (1977m) přes údolí Rosskar na vrchol Hochvogel (2593 m) byla vybudována v roce 1900 díky továrníkovi a obchodnímu radovi panu Oscaru May. O cestu se stará Asbach-Bäumenheim ze sekce Donauwörth německého alpského spolku (1986)."

Čeká nás zajímavé stoupání

Cesta Bäumenheimer Weg

Krásné kamínky jsou okolo nás

Čím je člověk výše, tím se začínají objevovat zajímavější pohledy

Po čtvrthodině odcházím nebo spíše odlézám, jelikož od tohoto místa začínají zajímavé úseky, které jsou místy špatně schůdné a žádají si již použití rukou i nohou současně. Nacházím se ve vrcholových partiích kopce Hochvogel. Je to krásná skalnatá hora, která zde hned na několika místech ukazuje, že v místech, která vypadají jako neschůdné skalní stěny, mohou ve skutečnosti vést celkem pohodlné cesty. Co musí každý návštěvník zdejších hor ocenit, je perfektní značení cesty. V tomto případě se nachází červená značka vždy, když je potřeba. Není možné skoro zabloudit. Vzpomínám na značení ve Španělsku nebo Portugalsku, kde se s barvou hodně šetří.

Pořád to jde výš a výš

Pohled dolů do údolí

Allgäuské Alpy

Tady bude potřeba použít také ruce

Zajímavé věci nás čekají

S úsměvem to jde vždy lépe

Houževnatá rostlinka

Krásná kytička

Tak kdy už uvidíme ten vrchol

Tady se tedy nedá zabloudit

Ve 13 hodin a 45 minut přicházím na vrchol, který se jmenuje Hochvogel a vyrostl do nadmořské výšky 2.593 metrů. Každý kopec, ať menší či vyšší, má své kouzlo kvůli kterému stojí na něj vyjít. Fotografuji a rozhlížím se, několikrát dokola. Četl jsem, že Hochvogel je jedním z nejvýraznějších a nejkrásnějších vyhlídkových kopců v Allgäuských Alpách. Jsem v tomto pohoří poprvé, tudíž to nemohu zcela objektivně posoudit, ale určitě není výše uvedený výrok daleko od pravdy.

Výhled z vrcholu Hochvogel je stejně impozantní jako hora sama. Některé z okolních kopečků jsou sice částečně schované v mracích, ale celkově je vidět víc než dost. Nabízí se mi úchvatná přehlídka vrcholů, která se nemůže okoukat. Jejich názvy konzultuji s jedním človíčkem, který to tady asi zná dobře. A vypadá to, že kromě pásma Allgäuských Alp vidím některé z kopců, na které jsem v minulých letech vystoupil, například nejvyšší horu Německa Zugspitze nebo vrchol Schesaplana v pohoří Rätikon. Nacházím se na hranici Rakouska a Německa, ze kterého sem zabíhá zajímavý cíp území a mělo by být odsud vidět na území dalších dvou států, Švýcarska a Lichteštejnska. Kromě výše uvedeného si prohlížím také blízko položené Lechtalské Alpy a spousta dalších zajímavostí.

Vrcholu Hochvogelu

Famózní vrcholové pohledy

To je pokoukáníčko

Vrcholu Hochvogelu dominuje vysoký dřevěný kříž, který vyrobil 6. července 2003 Dieter Baudisch. Aspoň tak se dočítám na informační tabulce. Zapisuji se také do vrcholové knihy, která je už hodně zaplněná. Okolo mne je průběžně asi deset lidí. Někteří další přicházejí, jiní se vydávají na zpáteční cestu. Většina turistů volí výstup i sestup z rakouské strany. Hlavní hřeben Allgäuských Alp se totiž nenalézá v zeměpisném středu masivu jak je obvyklé, ale u jižního a jihovýchodního kraje. Z toho vyplývá, že na sever a severozápad jsou doliny delší, než je tomu na jihu. Z hlediska horské turistiky jsou tudíž nástupy do tohoto pohoří z jihu mnohem kratší a hory jsou odsud dostupnější a vrcholy zvládnutelné během kratší doby. Na jednodenní výlet se proto více používá Bäumenheimer Weg, tj. cesta z rakouské strany pohoří. Potkali jsme ale také lidi, co přecházejí celé nebo část pohoří a spí na chatách.

Úžasné pohledy z vrcholu

Vrcholu Hochvogel dominuje dřevěný kříž

Vrcholové pivo

Hledám kopečky, které jsme v minulosti navštívili

Po necelé půlhodině přichází na vrchol František a sděluje mi, že Drahoš s Jardou se vracejí, jelikož se rozhodli navštívit jiná místa tohoto pohoří. Jarda je obdivovatel železnice, tak patrně šel hledat nejbližší nádraží a koleje. Fotbalový profesionál Drahoš zjistil asi informaci, že se někde v okolí hraje zajímavý zápas na nějakém famózním fotbalovém stadionu. Určitě nám zítra o svých cestách a objevech popovídají. Otvíráme s Frantou vrcholové pivo a připíjíme si. A fotografujeme sebe i okolí. Vedle kříže objevujeme německo-rakouský hraniční kámen a v mapě zkoumáme, jak zajímavě vede v těchto horách hranice. Všímám si, že Franta hledí směle vpřed dolů do Německa, kde ho mimo jiné zaujala velká chata. A ihned vyslovuje domněnku, že by tam mohli mít točené pivo. Je na něm vidět, že nemůže být velkých překážek mezi námi a vybraným cílem. Vzdálenost vzdušnou čarou není až tak hrozná a tak se mi tento nápad začíná čím dál tím víc líbit.

Tak toto nás čeká

Před náročným sestupem je potřeba se posilnit

Přišli jsme sice z Rakouska, ale ve 14 hodin a 40 minut odcházíme do Německa po modře značené cestě č. 422. Sestup je obdobně náročný jako výstup z druhé strany, pouze v tomto případě je poněkud složitější zdolávání některých skalních stupňů vzhledem k našim velkým batohům. Osobně hodnotím obě výstupové cesty podobně co do obtížnosti. Místy jsou strmější úseky nebo prudší žlaby s volnými kameny. Ocelová lana by se na některých úsecích hodila.

S batohem je ten sestup vždy "zajímavější"

Úžasné Alpy

Pohled zpět k vrcholu

Po té pěšince brzo půjdeme

Fotografovat krásné věci je potřeba

Sestup po modře značené cestě č. 422

Ještě jeden pohled zpátky k vrcholu

Přesně po hodině cesty přicházíme do sedla Kalter Winkel. Jsme v nadmořské výšce 2.274 metrů. Očekávali jsme plynulý a ničím nerušený sestup na točené pivo a místo toho se naproti nám vypíná kopeček jménem Kreuzspitze, na jehož vrchol je to ještě 93 výškových metrů. Chvíli přemýšlíme, zda nebude takovýchto překvapení na cestě za naším vytouženým cílem více. Před námi však vidíme skupinku lidí, jak stoupá do skal pomocí ocelových lan. Vypadá to zajímavě a tak je rozhodnuto. Nakonec shledáváme, že cesta nevede až na vrchol, nýbrž ho obchází z pravé strany. Trasa nabízí velmi zajímavé úseky jištěné ocelovým lanem i kovovými stupy. Prostě krásná, celkem nenáročná, zajištěná ferata. Nelitujeme, že jsme se tudy vydali.

Tam někde by mělo být jezírko, u kterého bychom chtěli večer přespat

Zajímavá jištěná cesta

Jakmile jsme se přehoupli na druhou stranu Kreuzspitze, objevuje se před námi překrásné modrozelené jezero obklopené kouzelnými skalnatými kopci. A u něho stojí námi vyhlídnutá chata. Po chvíli končí zajištěná cesta. Z vrcholu Hochvogel až sem jsme šli ve skalnatém terénu, nyní začíná kamenitá pěšina, kolem které se objevuje travička. A začíná také přibývat lidí, vysokohorských turistů i obyčejných výletníků. Na jednom místě vidíme patrně středoškolskou mládež, kterak absolvuje výuku horolezeckého umění.

I tato cesta nepostrádá zajímavostí

V dáli je již vidět chata

Tento výstup nás teprve čeká

Není voda jako voda

Chata Prinz-Luitpold-Haus

Konečně u chaty

V 17 hodin 15 minut přicházíme k chatě, která se jmenuje Prinz-Luitpold-Haus a nachází ve výšce 1.846 metrů nad mořem. Otevřena je od začátku června do konce října. Usedáme na venkovní terasu, odpočíváme a svačíme domácí zásoby. Prohlížíme si údolí, odkud sem z německé strany většina turistů přichází. Autem asi přijedou z vesnice Hinterstein po silnici, která je dole vidět a zbytek vyšlápnou po svých nahoru k chatě. Putování po horách je jako koktejl, který chutná dobře pouze tehdy, když obsahuje správné přísady. A tudíž k chůzi a jídlu přidáváme točené pivo. Nahlížíme také do chaty. Je velká, pojme ke spaní 162 lidí a venku ve winterraum je ještě 16 míst. Stále přicházejí noví turisté, z nichž většina zde bude dnes spát. Objednávají si pivo i večeři a báječně si vyprávějí o svých zážitcích z celého dne. My si také povídáme, ale na shrnutí našich celodenních zážitků je ještě brzo. Nejprve musíme najít nějaké zajímavé místo ke spaní. Počasí vypadá dobře, je jasno a svítí sluníčko. Jestli chceme zítra dojít k autu, tak směr našeho dalšího putování je jasný. Přesto prohlížíme mapu a ukazatele směru u chaty.

Zasloužilá odměna

Pohled směrem do Německa, odkud přichází většina lidí k chatě

Po hodinovém pobytu na Prinz-Luitpold-Haus vyrážíme na závěrečnou část našeho dnešního putování. Za zády slunce jako rudý koláč, ze kterého nám však někdo celkem rychle ukrajuje. Jdeme zprvu po stejné cestě, po které jsme přišli. Stále mírně stoupáme až k rozcestí. Zde se budou zítra stejně tak jako v jiných dnech rozhodovat turisté přicházející z chaty Prinz-Luitpold-Haus, jakou zvolit výstupovou trasu na Hochvogel. Buď přes Kreuzspitze, kudy jsme sestoupili my nebo přes sedlo Balkenscharte, kterýmžto směrem se vydáváme nyní.

Chata Prinz-Luitpold-Haus

Odbočujeme tedy vlevo a u potůčku si nabíráme vodu do PET lahve. Slivovici nám Drahoš sebou nedal a tak dojde asi i na tuto tekutinu. Čeká nás prudší stoupání po klikatící se cestě do místa zvaného Balkenscharte. Je to sedlo, kterému dominuje zajímavý špičatý skalní útvar. Výstup je trochu fyzicky náročný vzhledem k převýšení, které se musí absolvovat. Technicky je však bezproblémový, v jednom místě je nám dokonce dopřáno si kousek vylézt po žebříku nebo spíše po kovových schodech. Nahoře jsme v 19 hodin 15 minut. Chvíli si užíváme krásné pohledy z nadmořské výšky 2.142 metrů jak zpátky k chatě, tak na Hochvogel i ve směru, který nás čeká.

Nohy nás sice bolí, ale čeká nás ještě zajímavé stoupání

Značení cesty je pořád bez jediné chybičky

Podle mapy by nás tam nahoře měl čekat ještě nějaký žebřík

To jsou mi věci ...žádný žebřík, ale normální schodiště

Takové pohodlí jsme tady opravdu nečekali

Ještě několik ocelových stupů s lanem a už tam budeme

Poslední sluneční paprsky

Čeká nás další zajímavý traverz

Tak jsme zase v Rakousku

Pokračujeme po cestičce, která vede po vrstevnici. Po několika minutách míjíme hraniční kámen a vcházíme tudíž zpět do Rakouska.

Pomalu s tím stmíváním, je před námi ještě kus cesty

Před námi je další menší sedlo či takový skalní útvar, které však v mapě jméno nemá. Zde nás čeká dnešní poslední malé skalní překvapení, jehož přelezení však zvládáme bez problému. Co by však mohlo způsobit malé komplikace, je přicházející tma. Nacházíme se totiž na severovýchodní straně zdejších kopců, a tudíž zapadající sluníčko se nám již zcela ztratilo. Začínáme rychle hledat místo ke spaní. A opět to není jednoduché, všude kolem nás jsou samé kameny, menší, větší i obrovské. Dole pod sebou vidíme v kotlině Fuchskar jezírko, kterého jsme si všimli již při odpoledním sestupu. Nakonec se zabydlujeme kousek nad ním, kde jsme s "úderem" osmé hodiny večerní objevili něco, čemu by se po odstranění kamenů dalo říct trochu travnatá rovinka. Je možno sice šlapat dále při svitu čelovky, jasného měsíce a hvězd, ale únava našeho těla je odpovídající putování, které jsme dnes absolvovali. Shodli jsme se tudíž celkem jednoznačně, že dnes již dále pokračovat nebudeme. Doktoři říkají, že tělo je potřeba zatěžovat, aby nechátralo. Dnes jsme to myslím pojali zodpovědně. Bolí nás celý člověk.

Je příjemný podvečer. Nejprve z batohu vyndávám karimatku a spacák a poté dvě vychlazené plechovky piva, které zcela určitě již zítra na zádech nechci nést. Je to opět jeden z těch tichých poklidných večerů, kdy nikým nerušeni bychom mohli povídat, ale nacházíme se v nadmořské výšce 2.000 metrů a tudíž teplota vzduchu blížící se k nule nás zahání do spacáků. Na nebi pozoruji nejprve desítky a poté snad stovky krásně zářících hvězd a pokaždé když zahnu hlavu, abych se napil, některá další hvězda přibude.

V noci když jsem se probudil, nebe nade mnou zářilo sytou modří a bylo poseté kouzelným svitem hvězd. V měsíční záři vidím mohutnou a příkrou severovýchodní stěnu hory Hochvogel.

Neděle 12. září 2010

Není až zase taková zima, jak jsme čekali

Vstávat! Sluníčko už je také vzhůru

Vstáváme do dalšího krásného, slunečného a teplého dne. Slunce začíná zlatit vrcholky okolních hor. Je známo, že sluníčko při putování v horách přidává k pocitu vydařeného výletu. Včera se to potvrdilo a dnes to bude doufám platit také. Večer jsme předpokládali, že se probudíme do mrazivého rána, ale když vylézáme ze spacáku, tak je teplota přijatelná, věci jsou suché, prostě ideální situace pro pokračování našeho víkendového putování. Již včera večer při soumraku, ale především dnes při lepším světle si prohlížíme sedlo Kalter Winkel. Kdybychom při včerejším sestupu z vrcholu Hochvogel nepokračovali přes Kreuzspitze hledat chatu, ale sešli po zajímavém sněhovém poli cestou, která je jištěna lanem, tak bychom byli kousek od místa, kde se nacházíme. Říká se "kdyby, jsou chyby", avšak v našem případě to neplatí, jelikož včerejší výlet byl velice zajímavý.

Další traverz, který nás čeká

V 7 hodin 20 minut odcházíme dolů k jezeru, jehož jméno nám však zůstalo utajeno. V době tání sněhu nebo silnějších dešťů zde může vznikat větší vodní plocha, ale dnes tady nacházíme pouze malé jezírko, okolo kterého vede vpravo značená cesta. Tento moment zcela nesouhlasí s mapou, podle které bychom měli o kousek větší jezero míjet z levé strany. Pitná voda by se na jeho přítoku dala nabrat, na koupání to však není.

Očekávali jsme trochu větší a hlubší jezírko

Před sebou vidíme sedlo Fuchsensattel, kde plánujeme snídani. Pokračujeme tudíž po cestičce, která vede do mírného kopce, občas se škrábeme po suťovisku obtěžkáni našimi ne zrovna nejlehčími batohy. Jak včera, také i dnes obdivujeme zdejší alpskou flóru. Občas totiž zahlédneme krásné a houževnaté kytičky, které někdy rostou přímo ze skály. Taktéž jednoho zástupce fauny, kamzíka, jsme viděli včera před koncem cesty. Dnes nám přebíhají přes cestu zprvu tři kamzíci a poté vidíme dokonce celá stáda. Zkoušel jsem také vyhlížet jednoho dominantního zástupce ptačí říše, který by se zde měl nacházet, ale orla skalního jsem nikde nespatřil.

Do sedla Fuchsensattel přicházíme v 8 hodin 25 minut. Sluníčko zde již vysušilo trávu a tak se zastavujeme, odpočíváme a svačíme. Opět, při tomto výletě již naposledy, se nacházíme v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů, přesný údaj zní 2.039 m.n.m.

Pokračujeme v 8 hodin 45 minut. Částečně sestupujeme na horní hranu údolí Kuhkar, abychom v závěrečném dnešním krátkém výstupu přišli do sedla, jehož název zní Muttsattel. Náš pomyslný cestovní kruh se tady uzavírá. Zde jsme včera odbočili vlevo a začali závěrečnou část výstupu na Hochvogel a dnes přicházíme z druhé strany. Následuje krátká přestávka, poslední skoro dvoutisícové pohledy a fotografie.

V 9 hodin 25 minut opouštíme sedlo a vcházíme do stromového porostu. Za čtvrt hodiny jsme u chaty Schwabegghütten a po dalším hodinovém sestupu přicházíme na malé parkoviště, kde jsme včera zanechali auto. Je zde plno, další automobily přijíždějí a další lidé přicházejí. Asi se jedná opravdu o nejobvyklejší nástupní místo při výstupu na Hochvogel. Zajímavou alternativou by určitě bylo, kdyby nás sem někdo odvezl, nebo jsme použili místní autobus. To by nám umožnilo ukončit túru v jiném místě, například v Německu.

Lidí je zde sice hodně, avšak nikdo, koho bychom tady očekávali. Taky žádný vzkaz jsme u auta nenašli. Tak jsme volali. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Z lesa ani odjinud nám však nikdo neodpovídal. Zkouším tedy zavolat telefonem a udělal jsem dobře. Drahoš s Jardou se totiž před chvílí vydali na výlet a zpět by přišli až odpoledne. Takto svůj záměr přehodnotili a za chvíli se vrátili. Povídáme, balíme věci a posléze jedeme do městečka Stanzach, ve kterém odbočujeme do údolí Namlosertal. V místě, kde silnice překonává říčku Rotlech sjíždíme k jejímu břehu, jelikož zde objevujeme hezké piknikové místo. Následuje odpočinek, oběd a opláchnutí ve vodě. V 13 hodin 15 minut odjíždíme k městu Ehrwald a dále přes rakousko-německé hranice do Garmisch-Partenkirchen. Následuje asi 300 kilometrů po německých dálnicích a zbytek cesty po českých silnicích do města Mariánské Lázně, kde je naše výprava ukončena. Do Karlových Varů jsem přijel v 19 hodin a 30 minut.

Na cestách jsem byl 55 hodin. Autem jsem ujel 986 km.

Po vlastních nohách jsem vystoupal do výšky 2.593 metrů nad mořem.

Allgäuské Alpy patří k menším pohořím v Alpách, větší část se nachází v Rakousku (Vorarlbersko a Tyrolsko), menší pak na německém území (Bavorsko a Bádensko-Württembersko). Pohoří se řadí do severních vápencových Alp. Na vápencové hory je zde nezvyklá tvorba skoro souvislého hřebene, ze kterého vyrůstají jednotlivé štíty. Členité krajině podhůří dominují travnaté kopce se sklonem až 70 stupňů. Rozloha pohoří činí přibližně 2.800 km2. Na rakouském území leží nejvyšší vrchol pohoří Gr. Krotenkopf (2.657 m.n.m.).