Cestování po Sardinii - duben 2011

V tomto poměrně rozsáhlém, zatím nikde nepublikovaném vyprávění se pokusím o praktický popis naší cesty po Sardinii. Výlet na tento krásný ostrov by měl zvládnout každý, když se to podařilo i nám bez úhony.

Cíl našeho putování

Také na začátku letošního roku jsme se zabývali myšlenkou, zda někam vycestovat. Volba padla celkem jednoznačně na Sardinii. Je to blízko, bude tam již celkem teplo a nikdo z nás tento ostrov ještě nenavštívil. Cestu jsme se rozhodli uskutečnit za minimální náklady. Letenky pořídil Franta přes internet s nízkonákladovou společností Ryanair.

Sardinie (Sardegna, Sardigna, Sardinna nebo Sardinnia), které se přezdívá smaragdový klenot Středomoří, je druhý největší ostrov Itálie (po Sicílii). Leží přibližně ve stejné vzdálenosti od italského pobřeží a severní Afriky. Anglický spisovatel a autor mnoha cestopisů David Herbert Lawrence o ní prohlásil, že je "zemí nikoho, ztracenou mezi Evropou a Afrikou". Řekové prý ostrov pro jeho tvar nazývali Icnusa (od slova icnos - stopa) nebo Sandaliotis (od slova sandalon - sandál).

Sardinii sice po staletí ovládaly různé mocnosti, přesto si ostrov zachoval určitou samostatnost, jež se projevuje ve svébytném dialektu, zajímavé kuchyni, tradičních krojích a v nespočtu slavností. Dnes je Sardinie jedním z 20 italských krajů a má svůj parlament a vládu, která sídlí v hlavním městě Cagliari. Od roku 1948 má ostrov status autonomní oblasti.

Nevím, zda výše uvedená vlajka je ta správná. Dost často totiž mají čtyři maurské hlavy šátkem ovázané oči, ne čelo. A proč právě maurské hlavy? Protože maurští nebo saracénští piráti z jižních částí Středozemního moře byli tradičními nepřáteli Sardinie. Během křižáckých tažení mohl každý rytíř, který zvítězil nad maurskými pohany, přidat maurskou hlavu do svého erbu. Tudíž také maurské hlavy ve znaku Sardinie by mohly symbolizovat vítězství nad nepřáteli. A proč posunutí šátku na čelo? Snad chtějí tím obyvatelé Sardinie vyjádřit, že mají otevřené oči a vidí věci jasněji.

Účastníci zájezdu

František - starý a zkušený cestovatel, který je řidičem a tudíž i vůdcem naší výpravy

Drahoš - pohodový člověk a znalec fotbalové Sardinie

Láďa - po pěti letech navrátilec na našich cestách, jeho lesácké znalosti by nám mohla závidět nejedna expedice

Pavel (to jako já) - jako obvykle jsem si zapisoval poznámky, abych mohl stvořit toto vyprávění

Úterý 12. 4. 2011

Ráno v půl třetí odjíždíme z ulice Na Vyhlídce v Karlových Varech. V autě kromě tradiční sestavy minulých let (já, Drahoš a Franta) je také navrátilec našeho cestování, zkušený cestovatel a horal Láďa. To, že se zúčastnil opět po pěti letech, neuniklo ani České policii, která se tuto skutečnost rozhodla zkontrolovat po pěti minutách jízdy. Láďa výjimečně nenadýchal, doklady měl také v pořádku a tak jsme bez problémů pokračovali směr Německo. Když jsme zařizovali letenky, tak se v nabídce letecké společnosti objevovalo jako odletové místo "Memmingen (Mnichov - západ)". Posléze jsme však zjistili, že toto letiště toho moc společného s Mnichovem nemá. Vzdálenost je podobná jako z Karlových Varů do Prahy. Naštěstí tam vede dálnice a tudíž celková cesta na letiště z Karlových Varů nám trvala necelých pět hodin. Podle dopředu zjištěných informací parkujeme na nejlevnějším parkovišti P3. Provádíme poslední úpravy v našich zavazadlech, kontrolujeme doklady a kvalitu slivovice. K odbavovací hale se vydáváme pěšky, je to odsud asi deset minut. Následuje klasická, avšak v tomto případě celkem rychlá procedura odbavení zavazadel a kontrola osob i věcí. Láďa si zde uvědomuje, že dobrý nůž má svoji hodnotu jako spolehlivý přítel.

Pečlivá příprava před odletem

Z letiště Memmingen http://www.allgaeu-airport.de/ odlétáme v osm hodin třicet minut středoevropského času (deset minut před plánovaným odletem) v letadle Boeing 737-800 společnosti Ryanair. Cestujeme s nízkonákladovou společností, a tudíž svačina a nápoje se podávají pouze za peníze. To ale nevadí, jelikož bychom na to stejně neměli čas. Letadlo je pouze z poloviny plné a tak sleduji nerušeně cestu u okénka. Přelet nad Korsikou nám dává tušit brzký konec naší cesty. Pozoruji tyrkysově zbarvené moře, na kterém se loďky ve slunečním svitu třpytí jako perly. V 9 hodin 55 minut přistáváme na letišti Alghero Sardinia (AHO) http://www.algheroairport.it/ u města Alghero. Vystupujeme z letadla a nasáváme teplý sardinský vzduch. Odbavení i vyzvednutí věcí probíhá bezproblémově a tak přicházíme do haly, kde začínáme zjišťovat informace o pronájmu vozidla. Nakonec volíme společnost Sardinya rent a car, od které si půjčujeme vozidlo Citroen C3. Řešíme též, kdo bude celý týden řídit. Zájem mají všichni, ale nakonec se štěstí usmálo na Frantu.

Nasedat a jedeme

A tak už nám nic nebrání v tom, vydat se na putování po Sardinii. Je přesně půl hodiny před polednem, když odjíždíme z letiště. Jedeme směr Alghero, ale hned po čtvrt hodině zastavuje u pláže. Jdeme nasávat krásný mořský vzduch a prohlížet si moře. Tentokrát se ještě nekoupeme, pouze Franta si namáčí nohy.

A konečně vidíme vlnky

Zatím jsme ještě odolali báječně teplé vodě

Po čtvrt hodině pokračujeme do města podél pobřeží, chvíli zastavujeme na promenádě, abychom posléze definitivně opustili civilizaci a vydali se na jih od Alghera, podél pobřeží, jež je zajímavě rozeklané a skalnaté. Ještě jednou nedaleko od moře zastavujeme a fotografujeme.

Další zastávka a další fotografování

Asi po půl hodině odbočujeme vlevo po silnici, která však v mapě není. Kocháme se úžasnou rozmanitostí hor, lesů, plání i pobřežních oblastí. Potkáváme místní zemědělce i pasoucí se dobytek.

Místním farmářům patří celá silnice

Jedna z mnoha zastávek je například u fontánky či pramene Fonte di Rajadas. První vesnice, kterou objevujeme, se jmenuje Villanova Monteleone. Nachází se ve vnitrozemí v nadmořské výšce 567 metrů, obklopená pustým hornatým terénem. V průvodci jsme se o ní nic nedočetli, ale přesto zde zastavujeme a fotografujeme. Na hlavní ulici, která se jmenuje Národní, se procházejí zástupci sardinské fauny - cinghiale sardo. Divočáci nebo možná již nějaká křížená prasata se zde bezstarostně toulají, navštěvují autobusovou zastávku a nenechají se ničím a nikým rušit. On se je ani nikdo nesnaží vyrušovat z jejich pohody. Zajímavá věc.

Na zastávce je plno, autobus pojede asi brzo

Ve čtrnáct hodin vidíme u silnice ceduli oznamující nějakou archeologickou památku. Jdeme se tedy kousek projít a po chvíli spatřujeme Nuraghe Appiu. Moc nás to zde nezaujalo a svou roli také hraje případná platba vstupného, a proto pokračujeme v jízdě dál. V patnáct hodin přijíždíme malebnou krajinou opět k mořskému pobřeží, jelikož jsme se rozhodli navštívit městečko Bosa.

Řeka Fiume Temo

Pohoda ve společnosti piva a Ládi, který se opět po letech zúčastnil

Bosa se nachází v provincii Orestano. Je to krásné a sympatické městečko na březích řeky Fiume Temo, která by měla být jedinou sardinskou splavnou řekou. Zastavujeme na elegantní nábřežní ulici Lungo Temo Alcide De Gasperi, jež je lemována palmami. Pozorujeme řeku, uvázané rybářské loďky, rybáře a také sympaticky vyhlížející hrad nad námi. Posléze se rozhodujeme k němu podívat.

Působivé městečko Bosa

Jedeme po silničce, která obtáčí město zezadu. Na jejím konci parkujeme a zbytek cesty k hradní bráně jdeme pěšky. Jedná se o zajímavé obranné Castello dei Malaspina z roku 1112 (někde označovaný též Castello di Serravalle). Nabídka vnitřní expozice nás nezaujala, ale o to víc si užíváme úchvatné pohledy do údolí a na nedaleký výrazný kopec Rocca Pischinale (291 m.n.m).

Castello dei Malaspina

V 16 hodin odjíždíme skrz zachovalou centrální část města Bosa. Prohlížíme si působivé uličky tohoto poklidného a malebného městečka. Naše cesta vede na východ do vnitrozemí. Sledujme bedlivě krajinu a záhy objevujeme náš první nuragh, který se jmenuje Nuraghe Montecódes. Zastavujeme u silnice a jdeme na průzkum.

Nuraghe Montecódes

Nuraghy (Nuraghi, Nuragy) jsou zdejší zvláštností. Nacházejí se totiž pouze na Sardinii a to v úctyhodném počtu přibližně 7000 staveb. Při následném našem putování zjišťujeme, že šipku s označením Nuraghe lze dříve či později vidět každou chvíli, ať už jede člověk na Sardinii po kterékoliv silnici.Jedná se o kruhové stavby z balvanů, stáří tři a půl tisíce let. Věž má většinou širší základnu a směrem k vrcholu se zužuje a zaobluje. Tyto stavby tvaru komolého kužele mají dnes výšku od pěti do deseti metrů. Ve spodní části jsou velké i několikatunové, nahrubo otesané balvany a směrem nahoru se používaly menší a menší kameny, které byly navršeny do kruhu. Směrem k vrcholu se poloměr zmenšoval a stavbu dohromady držela gravitace. Většinou se jednalo o žulu, výjimečně čedič. Stavitelé nepoužívali maltu ani žádné jiné pojivo a přesto mnoho z nich vydrželo v neporušeném stavu tisíce let v drsném přímořském podnebí. Nuraghy patří do období mezi lety 1800 až 500 př. n. l. Tato doba je označována jako zlatá nuraghská éra. Civilizace Nuraghů na ostrově však žila ještě před osídlením Římany v roce 238 př. n. l. Jednalo se o národ záhadného, podle antických pramenů asi severoafrického původu. Z této doby chybí písemné záznamy a tak se pouze spekuluje, k čemu stavby sloužily. Jejich pravý účel se dodnes historikům ani archeologům nepodařilo objasnit. Mohly být užívány jako obydlí, k obraně jako pevnosti, královská sídla nebo jako chrámy. Nejčastěji se uvádějí obranné důvody. Patrně se jednalo o předchůdce středověkých hradů s tou výjimkou, že byly postaveny nikoli na kopcích, ale na rovině.

Vcházíme vstupním otvorem, který je otevřen k jihu, a vdechujeme atmosféru. Je to stavba, ve které je cítit čas. Prohlížíme si vnitřní prostor, jež je zakončen klenbou. Zkušený archeolog Láďa objevuje, že se zde nacházejí kamenné schůdky do dalšího patra. Čelovky máme v batohu a tak se vydáváme nahoru potmě a zažíváme trochu tajemné atmosféry při výstupu na vrchní část stavby. Na terase nebo ochozu se patrně dříve držely hlídky, dnes nám poskytuje zajímavý rozhled do okolí.

Zajímavý domeček ve městě Macomer

Po prohlídce pokračujeme a v 17 hodin zastavujeme na čtvrt hodiny ve městě Macomer, abychom nakoupili základní tekutiny - vodu a víno. Důležité potraviny jako chleba a pivo máme ještě z domova. Po chvilce jízdy po silnici SS 129 objevujeme nedaleko městečka Silánus další zajímavý Nuraghe, který se jmenuje Santa Sabina. Hned při pohledu od silnice nám bylo jasné, že se jedná o správné místo k návštěvě. Jednak je tento Nuraghe zachovalý a kromě toho není osamocen, nýbrž je u něho vystavěn kostelík stejného názvu.

Nuraghe Santa Sabina a kostel sv. Sabina

Archeologicko-kunsthistorický komplex Santa Sabina Silanus

Na jednom místě, osamoceně od civilizace, tak můžeme spatřit architekturu z rozličné doby. Obě stavby od sebe dělí asi dva tisíce let. Komplex doplňuje ještě další stavba, která má patrně doplňkovou funkci a slouží asi při slavnostech, které se na tomto poutním místě konají. Překvapením pro nás také je to, že nevidíme žádného výběrčího a tak si to tady v klidu prohlížíme a prolézáme, nikým nerušeni. Celý název tohoto místa zní "Archeologicko-kunsthistorický komplex Santa Sabina Silanus". Byzantský kostel sv. Sabina ze začátku 11. století je bohužel zavřený, ale i zvenku je na něho krásný pohled. Má centrální kruhovou místnost s apsidou, na bocích stavbu doplňují dva menší objekty se sedlovou střechou. Velmi zajímavá je také volba stavebního materiálu. Použité kameny vytvářejí kouzelné vícebarevné efekty.

Další naše cesta vede přes městečka Ottana a Gavoi a přes přehradu Lago di Gúsana. V 18 hodin 45 minut zastavujeme v nejvýše položeném městečku (vesnici) ostrova. Jmenuje se Fonni a zdejší prostředí shledáváme sympatické a tudíž se vydáváme na procházku po galerii pod širým nebem. V centru tohoto rázovitého městečka totiž poprvé vidíme domy s malbami, znázorňující výjevy z historie, běžného života nebo jen falešné okna, dveře, balkóny doplněné postavami.

Městečko Fonni

Prohlížíme si též řadu zajímavých novostaveb z přírodního kamene, které jsou postaveny mezi starými domy. Na závěr objevujeme zajímavý objekt Františkánského kostela. Při procházce jakoukoliv vesnicí či městem na Sardinii lze jen těžko neprojít okolo některé z místních kaváren. Jednu z nich navštěvujeme a na chvíli si vychutnáváme báječnou atmosféru italského espressa. Jedná se o silnou aromatickou káva o objemu mezi dvaceti a třiceti mililitry, kterou i obsluha nazývá piccolo. Avšak, jak jsem se dočetl, je to nesprávné označení. Ve světě žádná taková káva neexistuje. Tento výraz údajně zavedli Italové mimo své území proto, aby se vyhnuli velkým šálkům plným vody. Ať je to tak nebo tak, v každém případě má tento nápoj úžasnou chuť.

Ochutnávka italského espressa

Pomalu se blíží večer a je potřeba hledat nocleh a proto v 19 hodin 40 minut odjíždíme směr Désulo. Přesně dle našeho plánu se blížíme do hor, konkrétně do nejvyššího pohoří ostrova, jež se jmenuje Monti del Gennargentu. Chystáme se zítra vyrazit na nejvyšší horu ostrova. Úkol to není zase až tak lehký. Nejprve je potřeba zjistit, kde se taková hora vlastně nachází a jak se nejblíže k ní člověk dostane. Zkoumáme mapu a nakonec volíme jednu náhodnou odbočku vpravo, po které jedeme asi 8 kilometrů do kopce. Zde zjišťujeme, že to byla volba více než správná. Silnice totiž končí na parkovišti u sjezdovek pod Bruncu Spina, což je druhá nejvyšší hora ostrova. Vylézáme z auta, ale vítá nás celkem silný vítr a proto se vrací několik kilometrů zpět a nacházíme si travnaté místečko na spaní. Měsíc i hvězdy krásně svítí. Světlo však objevujeme také na protějším svahu údolí, kde hoří zbytky stromů a keřů. Buď se jedná o samovznícení, nebo si místní lidé vylepšují své pastviny. Možná také místní rozdělali oheň na počest našeho příjezdu. Očekáváme příjezd hasičů a náročné hašení požáru, ale nic se neděje. Posléze zjišťujeme, že se oheň uhasil sám.

Tak jak to dopadne s tím ohýnkem?

Večer nás přijela zkontrolovat místní policie. Vypadá to, že policejní návštěvy patří k našemu cestování. Vždy jsme alespoň jednou zapsáni v nějakém hlášení. Páni policajti jsou však pohodoví, pouze asi potřebují záznam pro svého šéfa. Vyptávají se, co budeme dělat zítra a poté se s námi loučí. My následně večeříme, kontrolujeme počet piv a obsah butylky se slivovicí. A poté uleháme k zaslouženému spánku.

Středa 13. 4. 2011

Umíme si představit i teplejší ráno

Před osmou hodinou vstáváme, věci balíme do batohu, sebe obalujeme do skoro zimního oblečení a v půl deváté přejíždíme na konec silnice, kde parkujeme. Zde nás očekává velká oblačnost a vítr. Ideální počasí na horský výlet.

Ideální počasí na malou procházku

Nejprve zkoumáme jediné funkční lyžařské středisko na ostrově, které se zde nachází. Vlek i restaurace jsou však zavřeny. Hledáme nějaký ukazatel směru, ale místní by patrně řekli, že se zabýváme nedůležitými detaily. Okolo nás vidíme z parkoviště vybíhající vyšlapané stezky kamkoliv do kopců. Zda jsou od lidí nebo zvířecího původu nikdo neví. Podle průvodce by nás měla čekat lehká túra po zřetelných, ale neznačených stezkách. V devět hodin odcházíme a volíme pro jistotu chůzi po sjezdovce, která je zřetelná i v tomto počasí. Občas přecházíme menší sněhové plochy, ale na lyžování to už není.

Možná i lyže by se hodily

Počasí předčilo naše očekávání

Kdo zvítězí, my nebo vítr

Za 45 minut přicházíme na druhou nejvyšší horu ostrova, která se jmenuje Bruncu Spina. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.828 metrů. Dle průvodce toto místo nabízí neuvěřitelné výhledy kolem dokola. V právě panujících podmínkách je však náš rozhled omezen pouze na jeden stožár. A toho se musíme držet, aby nás silný vítr neodfouknul. Fotografujeme se z povinnosti, i když je nám jasné, že toho moc na fotkách k vidění nebude. Pokračujeme dále, obklopeni chvějivým mlhavým vzduchem, občas lehce stoupáme, jindy klesáme, pořád se snažíme po vyšlapané pěšince sledovat hřeben. V této době a za tohoto počasí se jedná o zapomenutou a nikým nenavštěvovanou oblast a pohyb v ní je záležitostí pouze pro jedince se zabudovanou "gépéeskou" v hlavě.

Chodí po té pěšince lidé nebo zvířátka?

Před Punta Paulinu se držíme vpravo, trochu se odchylujeme od hřebenu a scházíme do sedla Arcu Gennargentu, které je jedinou výraznou proláklinou. Trochu se zde roztrhává oblačnost a tak začínáme pozorovat mírně kopcovitou krajinu rozprostírající se okolo nás. Prohlížíme si, co jsme již zvládli a co nás teprve čeká. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.659 metrů a okolí má tak trochu podobu členité horské louky se skalkami a s nízkým křoviskem. Občas se nám také podaří zahlédnout nějakou značku namalovanou na kameni. Pěší turistika se nikdy moc na Sardinii nepěstovala a tak je marné hledat síť perfektně značených turistických stezek, na jakou jsme zvyklý od nás z domova. V sedle však k našemu údivu nacházíme ukazatele s udáním směru a cílového času.

Sedlo Arcu Gennargentu

Pokračujeme stoupáním do protisvahu po pěšince i žulových deskách, po východním svahu Punta su Sciusciu. Nejprve jdeme vlevo, aby cesta posléze zahnula doprava. Občas nahlížíme do tištěného průvodce a mapy, ale stejně zjišťujeme, že je potřeba se spolehnout na svůj selský rozum a čtení terénu. Přicházíme na hřbet výše zmíněného kopce. Po cestě leží na několika místech sníh. Následuje malý sestup do sedla Genna Orisa a poté krátký závěrečný výšlap k Punta la Marmora.

Už je vidět vrcholový kříž

Čtvrt hodiny před polednem máme před sebou na první pohled nenápadný vršek, ale přesto se jedná o nejvyšší vrchol horského masivu Gennargent i celého ostrova Sardinie. Hora Punta la Marmora vyrostla do výšky 1.834 metrů nad mořem a je pojmenována podle piemontského badatele Alberta La Marmory, který v 19. století intenzivně studoval přírodu a historii ostrova. Patří k masívu Monti del Gennargentu (Hory stříbrného sedla).

AVE CRUX SPES UNICA

Na vrcholu nás vítá velký kříž, v jehož spodní části je umístěn latinský nápis "AVE CRUX SPES UNICA" (Zdráv buď kříži, jediná naděje). Výšku obrovského železného kříže odhaduji asi na šest metrů. Otevíráme vrcholové pivo, svačíme, pozorujeme okolí a zkoumáme, zda vůbec postavili kříž na správném místě. Vršek o kousek dál se nám jeví podobně vysoký, možná i o kousek vyšší. Okolo nás je vlastně takový řetězec podobně vysokých kopečků. Rozhledy jsou úžasné a byly by ještě lepší, kdyby nebylo té oblačnosti. Pozorujeme do šedivé oblačnosti oděná údolí, která občas změní barvu na zelenou, blízké skalky a vrcholy, vzdálenější pláně i hory uzavírající obzor. Údajně by měla být vidět i soutěska Gola di Gorropu, kam se zítra chystáme podívat.

Škoda té oblačnosti, mohly by být vidět zajímavé věci

Trochu nám mrznou ty plechovky v ruce, ale zapít se to musí

Frantovi polední pivko chutná

Láďovi je skoro do zpěvu, jak má pivo

Malé sklouznutí po sněhu neuškodí

Ve 12 hodin 45 minut odcházíme z vrcholu. Pro sestup do sedla Arcu Gennargentu volíme stejnou cestu a dokonce se nám podařilo nezabloudit. V sedle chvíli zkoumáme ukazatel směru i mapku v průvodci a nakonec se rozhodujeme pro malou změnu. Nevydáváme se zpět stejnou cestou, nýbrž odbočujeme vlevo.

Opět v sedle Arcu Gennargentu

Po chvíli zjišťujeme, že šlapeme asi po nějaké "top" turistické cestě, jelikož je perfektně upravená i značená. Na několika místech objevujeme také oplocená pikniková místa. Na jejich detailní průzkum se vydává Láďa. Fotografuje, přeměřuje a zakresluje to tam. Patrně chce některé prvky přenést do Lázeňských lesů jako zlepšovací návrh.

Láďa průzkumník

Kousek za tímto místem přecházíme potůčky, okolo kterých rostou stromy. Některé z nich jsou i celkem vysoké. Se zájmem je zkoumáme, jelikož se nacházíme v nadmořské výšce 1.660 metrů. Ptám se na název a Láďa bez zaváhání odpovídá, že se jedná o strom zvaný Olše sardská. Je pravda, že jsem o tomto názvu nikde nečetl, ale ani na chvíli nepochybuji o znalostech a zkušenostech lesmistra Ládi. V případě, že po návratu o tomto stromu na internetu nic nezjistím, tak jsme patrně objevili endemický druh olše.

Tak má ten Láďa pravdu? Je to opravdu Olše sardská?

Opět jsme vymysleli jednoduchu a nenáročnou zkratku

Užíváme si pohodový výlet, ale vzhledem k neexistenci mapy začínáme mít trochu pochybnosti, kam nás cesta dovede. Nakonec tedy volíme směr vpravo vzhůru. Po chvilkovém šplhání a plazení nacházíme značenou cestu. Vypadá to, že kdybychom šli ještě dále původním směrem, tak bychom našli námi požadovanou odbočku. Ve 14 hodin 30 minut přicházíme zpět na Bruncu Spina. Oproti ránu již tolik nefouká a je zde podstatně více vidět. Objevujeme několik polorozpadlých budov a les antén. Něco z toho slouží lyžařskému středisku, něco využívají asi meteorologové nebo možná vojáci. Prohlížíme si lyžařské středisko, jež má vrcholovou stanici ve výšce 1.820 m.n.m.

Druhý nejvyšší vrchol Sardinie - Bruncu Spina

Cestu dolů absolvujeme pod vlekem a občas se sklouzneme po sněhovém poli.

Krátká pohodová vycházka je u konce

V 15 hodin 15 minut přicházíme ke spodní stanici vleku (1.570 m.n.m.) a za minutu i k autu. Balíme věci, přezouváme se a převlékáme. Ještě naposledy si prohlížíme první a také asi poslední lyžařské středisko na Sardinii (alespoň podle mých informací jich zde více není). Odjíždíme po stejné cestě, po které jsme včera přijeli. Před městečkem Fonni však odbočujeme vpravo na silnici vedoucí východním směrem. Po chvíli na levé straně míjíme přehradu Lago Govossai a blížíme se k rychlostní silnici. Vedle ní je však v mapě kreslena souběžná původní cesta a pro tuto volbu se v průsmyku Passo di Caravai 1.118 m.n.m.) rozhodujeme. Vede totiž v zajímavé nadmořské výšce, a tudíž bychom měli mít dobrý rozhled, například také směrem k horám, kde jsme byli včera i dnes. Tato vedlejší silnice není moc frekventována. Během asi půlhodinové jízdy po ní potkáváme více kusů dobytka než automobilů. Člověk má občas pocit, že je to kraj bez života, když v tom uslyšíme zvonky vzdáleného stáda nebo nám přes cestu přeběhnou divoká prasaty. Projíždíme po staré silničce plné kravinců a bobků a nejvyššího místa dosahujeme v dalším sedle, které se jmenuje Arcu Correboi (1.246 m.n.m.). Napravo od nás si stále prohlížíme nejvyšší vrcholky ostrova, pohoří Gennargentu. V tomto zvláštním a krásném kraji jsme si jako náš další cíl vyhlédli jezero Lago alto del Flumendosa. Mělo by se nacházet v horách, obklopené vysokými štíty Cúccuru é Mufloni a Monte Perda Liana. Dříve než jsme čekali podle mapy, vidíme na silnici odbočku.

Volba mezi novou silnicí a původní cestou byla jasná

Je to ještě silnice nebo pěšina pro zvířátka?

Na takový povrch jsme přece zvyklí z domácích silnic

Některé oblázky nás však překvapily

Vydáváme se tudíž tímto směrem. Krajina je zde liduprázdná a divoká. Ještě divočejší je však silnička, ze které musíme občas odhazovat kameny, abychom vůbec projeli. Několikrát zvažujeme návrat, ale nakonec vždy řekneme: "popojedeme ještě kousek a uvidí se". A že je to úžasná podívaná. Okolo nás kvetou byliny, rostou keře macchie, volně se pasou kravičky i stáda ovcí, vidíme též toulat se koně a přes cestu nám přebíhají divoká prasata. Potkáváme obyčejné farmáře, kteří se starají o svůj dobytek, pastviny a jejich oplocení. Jeden z nich projíždí kolem nás v terénním automobilu, a tudíž opět zvažujeme otočit auto směrem zpět, jelikož cesta místy vypadá skoro nesjízdná. Nakonec ale zase pokračujeme za původním cílem. Je nám jasné, že jsme patrně zvolili jinou cestu, než jsme původně zamýšleli. Asi po jedenácti kilometrech jízdy po této zajímavé silnici konečně spatřujeme jezero. Těsně před ním nás zaujala dopravní značka, oznamující nebezpečí v podobě nečekaných přílivových vln. Tato informace trochu koliduje s našimi plány. Uvažovali jsme zde vyhledat nocleh. Kromě výše uvedeného nás tady ani žádné místo zvlášť nezaujalo a tak pokračujeme dále. Jedeme do vesnice Villanova Strisáili, kde se zastavujeme v obchodě.

Jezero Lago alto del Flumendosa

Nejenom podle mapy, ale i ve skutečnosti zjišťujeme, že se pomalu blížíme k moři, kde však spát nechceme a tak jsme si na mapě vyhlédli dvě jezera. Pokračujeme tudíž přes městečko Villagrande směrem na východ. Po čase odbočujeme a přibližně hodinu jezdíme podél říčky, která spojuje obě jezera a hledáme místo ke spaní. U menšího jezera se nachází objekt elektrárny, který je velmi střežený a tudíž pro účely spánku nedobytný. Okolo většího jezera se již vyskytují rákosové a podmáčené plochy. Tudíž lze očekávat, že si zde již reservovali místo komáři.

A tak jedeme dále a na jedné pastvině vidíme opět další zajímavé stádo ovcí. Zastavujeme a fotografujeme. Kdesi jsem četl, že jejich počet více než dvakrát přesahuje počet samotných Sardů. Je to možné.

Pecora

Nakonec nacházíme zajímavý plácek u jednoho opuštěného domu, kde na nás není od silnice vidět. Následuje večeře, pivko a zasloužený spánek pod palmou a vedle opuncií.

Čtvrtek 14. 4. 2011

Krásné čtvrteční ráno

Vstávat a vzhůru za dalším krásami Sardinie

Ráno vstáváme již okolo sedmé, balíme věci a čtvrt hodiny před osmou opouštíme nocležiště. Směr naší cesty je jasný, mořské pobřeží na východě ostrova. V 8 hodin 30 minut přijíždíme nejprve do většího města Tortoli a po pěti kilometrech do rušného a nejvýznamnějšího turistického centra v regionu, které se rozkládá v zálivu Arbatax na úpatí krásného mysu Capo Bellavista.

Parkujeme u přístavu

Tortoli Marina, jak se dříve nazýval Arbatax, to jsou především slavné a jedinečné, rudé porfyrové útesy (Roccie Rosse) z červeného porfyru, které se nacházejí napravo od přístavu. Prohlížíme si skály, na které bývá údajně nejpůsobivější výhled při západu slunce. To je zde však plno lidí. Soudě podle velkého parkoviště sem určitě přijíždějí celé autobusy turistů. Dnes po ránu jsme tady skoro sami a to má také svoje kouzlo. Procházíme se, lezeme na skalky, rozhlížíme se po romanticky červených porfyrových útesech a fotografujeme.

Když jsme dostatečně nabaženi pohledů na tyto zajímavé skalní útvary, tak se jdeme ještě podívat do přístavu. Vidíme malé jachty, větší osobní lodě i nákladní obří plavila. Především asi v sezóně sem připlouvají také trajekty například z Janova. A z lodí vystupují staří mořští vlci a užívají si na pevnině. Soudíme tak podle vysklených vstupních dveří místního přístavního baru, který se jmenuje La Rosa dei Venti.

Před desátou hodinou odjíždíme. V tomto místě se naše putování obrací směrem k severu, jižní část ostrova necháváme neprobádanou. Sluníčko svítí, nacházíme se na pobřeží a tudíž naším dalším úkolem je nalezení vhodného místa ke koupání. To se daří kousek za městem, kde v 10 hodin 15 minut zastavujeme. Je zde krásná písečná pláž a opět přiměřeně studená mořská voda. Následuje koupání v Tyrhénském moři (součást Středozemního moře) a na sluníčku věcí i těla sušení. Pozoruje nás místní člověk, který upravuje okolí kiosku. Škoda, že není otevřeno, rádi bychom se občerstvili. Ale velkou tržbu by asi neměl, jelikož sem těžko někdo jiný kromě nás v tuto dobu zavítá.

Trošku by ta voda mohla být teplejší

Pokračujeme po hlavní silnici až do (skoro) horského městečka Baunei (480 m.n.m.). Zastavujeme u farního kostela Chiesa di San Nicola di Bari ze 17. století, který si prohlížíme a poté se vydáváme na procházku úzkými uličkami. Shodujeme se, že se jedná o příjemné malé městečko, které jako by bylo přilepeno na svahu vápencového masivu.

Farní kostel Chiesa di San Nicola di Bari

Tento zajímavý domeček nelze nevyfotit

Na konci města nás kromě obvykle rozstřílené cedule zaujal zajímavý pomník obětem z druhé světové války

Něco pro Drahoše

Po prohlídce Baunei jedeme několik set metrů dál, kde se nachází odbočka k fotbalovému stadiónu, který byl vystavěn na skalnatém ostrohu. Více než jeho umístění, však našeho fotbalového odborníka Drahoše zaujal písečný povrch. Škoda, že je vstup na stadion uzavřen. A tak se vracíme zpět na hlavní silnici a jedeme kousek do kopce. Ve 12 hodin 15 minut zastavujeme a svačíme. Vybrali jsme si místo s úžasným výhledem na východní pobřeží. Mne to však nestačí a tak se drápu skoro nepropustným, trnitým a velmi pichlavým keřovitým porostem macchie, riskuji rozedraný oděv a krvácející šrámy.Ale výsledek stojí za to. Každý výškový metr přináší úžasnější výhledy. Celé úrodné údolí Ogliastry mám jako na dlani a vychutnávám si beze spěchu jeho jedinečnou atmosféru. Divoká a krásná Ogliastra, o celkové rozloze 1843 km2, se rozprostírá od pobřeží po hornaté vnitrozemí. Někde uvádějí, že název Ogliastra je odvozen od piastry, divoké olivy, která roste všude kolem, jinde se lze dočíst, jméno regionu pochází ze slova " Agugliastra" kterým námořníci v dobáchminulých označovali 128 m vysokou skálu, jíž lze spatřit severně od Santa Maria Navarrese, nyní známou pod názvem Sa Pedra long (Dlouhý kámen). Zpět k autu sestupuji opět porostem macchie. Tento, pro Sardinii nejtypičtější křovinatý porost, pokrývá jako zelený koberec velké plochy území nejen při pobřeží. Je to takové křoví či houští, které je složené z mnoha druhů keřů a jiných rostlin. Jedná se především o jalovec, vřesovec dřevinný, pryšec křovinný, oleandr, kručinka, hlodáš evropský, planika, ale také orchidej, kosatec, rozmarýn, levanduli, šalvěj lékařskou, ostropestřec mariánský, tymián a mnohé další.

Po svačině pokračujeme po této zajímavé horské silnice směrem na Dorgali a kocháme se pohledy na krásné vápencové pohoří. Blížíme se do oblasti, jež se vyznačuje svou strohou a drsnou krásou strmých bělostných stěn a strží. Před čtrnáctou hodinou přijíždíme do sedla Genna Silana (1.017 m.n.m.). Zastavujeme zde a chystáme se na malý výlet. Někde tam před námi by měla být slavná soutěska Gola di Gorropu.

V 14 hodin 15 minut odcházíme a po chvíli míjíme piknikové místo, které upravuje strážce místního parku. Ukazuje nám informační ceduli a zapisuje si náš počet. Očekáváme zaplacení poplatku, ale místo toho nám přeje příjemnou cestu. Přání bylo zapotřebí, jelikož pohledem dolů i do průvodce teprve nyní zjišťujeme, co nás čeká. Kdybychom nemuseli zvládnout převýšení cca 600 metrů, tak jsme tam za chvíli. Je pravda, že dolů to jde dobře, ale ta představa návratu. Po cestě potkáváme více divokých prasat než lidí. Ale nejsou vůbec divoká, už si patrně zvykla na turisty. Vyrážíme tudíž vyzbrojeni chutí brzo spatřit slavný kaňon. Pro místní by ještě před několika lety bylo nepochopitelné, že se někdo vydává na cestu beze zbraně. Jedině dobrá puška mohla totiž zaručit bezpečnost a jistý návrat. Taktéž místní nechápou, že se někdo může zříkat loveckých zážitků nebo radosti ze střelby. O tom, že se na Sardinii stále střílí, svědčí občas nalezené patrony a také umělecky proděravěné dopravní značky. Co by taky jiného dělali místní v lese a v přírodě. Turistiku zde nepěstují. A tudíž se na takové výletníka dívají s jistou podezíravostí jako na někoho, kdo nejí maso a nelíbí se mu krásné ženy. Dnes však jdeme po cestě, kam občas turista zabloudí. Procházíme okolo zajímavých torz chat nebo přístřešků postavených z větví a kmenů, které patrně sloužili pastevcům jako úkryt. Jdeme lesem i nízkými křovinami a stále jsme hodně vysoko. Chvílemi uvažujeme o správnosti našeho směru, jelikož turistické značení zde samozřejmě opět není. Asi po hodině chůze vidíme zajímavou skalní věž a před ní konečně zabočuje naše cesta dolů doprava. Začíná úsek cesty, který je vhodné absolvoval v pevné obuvi. Myslím si, že pro neturisticky laděné lidi to není správná volba. Celkem nám to dolů od auta trvalo jednu hodinu a dvacet minut. Nacházíme se na začátku kaňonu. Z pravé strany sem chodí asi většina návštěvníků. Od parkoviště před Dorgali jim cesta trvá jednu a půl hodiny. V tomto případě, na rozdíl od našeho výletu, se jedná o příjemnou vycházku k divoké vápencové soutěsce okolo říčky Flumineddu.

Na začátky soutěsky sedí prodavač vstupenek. Na internetu jsem četl několik vyprávění o návštěvě kaňonu a všechny lidičky dole vítala krásná a příjemně se usmívající slečna. Nás takové štěstí nepotkalo, ale posléze zjišťujeme, že to nevadí. Jelikož to, co jsme při prohlídce soutěsky viděli, je lepší než ta nejkrásnější a nejusměvavější dáma. A tak platíme každý 5 Eur za vstup. Výše se odvíjí o toho, zda se člověk rozhodne zakoupit si poloviční prohlídku nebo celé vstupné. My volíme druhou možnost a přijímáme rady, kterým směrem se máme vydat. Před námi se totiž nacházejí balvany větší než velké a hned na začátku je nám jasné, že nevíme kudy jít. Jdeme tudíž podle rady nejprve vlevo a poté vpravo, ale ono je to jedno.

Na internetu a v průvodcích píší, že je potřeba jistá chůze a dobré boty. Potud to souhlasí, avšak výraz, že "procházka soutěskou je úžasný zážitek", bych si dovolil opravit. Žádná procházka, regulérní lezení a plazení se přes i pod obrovské, dokonale vyhlazené a kluzké balvany, které znesnadňují průstup a občas znemožňují průchod. Nadpozemské zážitky jsou zde zaplaceny nejen penězi, ale také námahou a potem. Abych přírodě pouze nekřivdil za to, co tady vytvořila, tak musím také říct, že se občas střídají obtížná místa s lehčími úseky, které vedou po naplaveném štěrku. A tak si užíváme pevné půdy pod nohama, než se zase vyplazíme na nějaký ten "kamínek". Před námi balvany, okolo nás vysoké a strmé skalní stěny soutěsky, nahoře úzký pás modré oblohy, no prostě úžasné místo.

Stojíme dole a koukáme nahoru. Seshora dolů by to mohly být také zajímavé pohledy, ale nevšimnul jsem si, že by tam vedla nějaká cesta nebo byla vyhlídková plošina. Rozmanitost skalních forem je úchvatná stejně jako barevné kontrasty hornin. Obdivujeme toto divadlo, které zde vytvořila příroda. Nejbizarnější tvary kamenů i skalních stěn jsou určitě rájem pro ambiciózní fotografy, avšak člověk by zde musel strávit více času, pozorovat sluníčko a hru světla i stínů. I přesto fotografujeme stinné srdce kaňonu a doufáme, že se bude doma na co dívat. Prodíráme se dál a dál dnem tohoto sardinského Grand Canyonu, o němž místní tvrdí, že je nejhlubší evropskou roklinou. Zcela určitě tomu tak není, ale kaňon je to parádní. Délka by měla být údajně pět kilometrů, ale to se nám nepodařilo ověřit. V nejužších místech dosahuje soutěska šířky pouhých necelých deset metrů s výškou stěn 200, možná i 300 metrů. Ani to jsem však neměřil. Opravdu zajímavé místo, které se jen tak někde nevidí. Určitě i horolezci by si zde přišli na své. Asi bude něco na tom, že kdo tento přírodní zázrak Sardinie neviděl, jako by na tomto ostrově ani nebyl. Stejně tak jako kdysi zanechaly přírodní síly stopu na této části zemského povrchu, tak návštěva kaňonu zanechá jistou propast pocitů v každém, kdo toto místo navštíví.

Občas hledáme také říčku Flumineddu, která se však na většině míst ztrácí v podzemí. Právě tento, zdánlivě líný, ale věčný vodní tok vytvořil během miliónů let gigantickou průrvu. Postupně se dostáváme až na místo, jež je zavaleno masivními skalními bloky. Stojíme tváří v tvář opravdu velkým kamenům, jejichž překonání a tudíž pokračování v cestě roklinou by vyžadovalo použití horolezeckých pomůcek. Taktéž se shodujeme, že čtyřicet minut, které jsme věnovali bádání této impozantní skalní soutěsky Gola di Goropu již stačí a tak se obracíme a stejně složitě se dostáváme zpět. Občas si zkoušíme zajímavou akustiku skalního kaňonu. Na jednom místě si buduji z úlomků skály primitivní kamennou stavbu, abych dal ostatním vědět, kudy jsem šel. Avšak když se rozhlédnu, zjistím, že "mužiků, je zde více. Tudíž tato má snaha k orientaci moc nepomůže. Myslím si, že většina návštěvníků se spokojí s vyhlídkou do chřtánu této gigantické skalnaté jizvy v krajině nebo sestoupí k první tůňce, jež poskytuje příjemné osvěžení.

Po návratu k informačnímu studentovi si bereme zde uschované věci a částečně se rozdělujeme. Franta se rozhodl zchladit si bolavé nohy ve vodě. My však po ukončení návštěvy kaňonu ihned vyrážíme vzhůru, abychom měli část náročného výšlapu za sebou. Asi po čtvrt hodině jsme se zastavili na krásném travnatém plácku a zchladili si žíznivá hrdla českými plechovkami. Po chvíli okolo nás prochází Franta a my ho za čtvrt hodiny následujeme.

K autu přicházíme před osmou hodinou večerní. Převlékáme si zpocené věci a řešíme, co dále. Procházka se nám trochu protáhla oproti původnímu plánu a budeme muset brzo hledat nocleh. A jak tak povídáme, tak si všimneme otevřené restaurace na návrší. Ochutnat místní pivo a něco dobrého ze sardinské kuchyně máme také v plánu. Nedaleko silnice objevujeme zavřený objekt pizzerie s terasou pro případ nočního deště. Je tudíž rozhodnuto a ve 20 hodin 15 minut již sedíme v restauraci. Nejsme zde vůbec sami. Restaurace by byla asi v tuto dobu zavřena, nachází se totiž v sedle skoro na samotě. Ale dnes se zde koná úvodní setkání účastníků třídenního šíleného závodu v běhu, jízdě na kole a na kanoi nebo něco takového. A tak pozorujeme sportovce, ptáme se na informace, bumbáme a papáme.

Nejprve si objednáváme na zahnání žízně místní pivo. Na Sardinii jsou k dostání dvě domácí značky - Ichnusa a Dreher. Na stole se nám objevuje první z nich. Držím pivní láhev, dívám se na ni a říkám si, copak s ní je divného. Není snad jako ostatní? Tvar i zátku má, na štítku nápis. To všechno souhlasí, ale přece je něco jiného. Velikost, objem. Na etiketě se dočítám, že pro žíznivého člověka je v lahvi připraveno 0,66 litru piva.

K jídlu si každý objednává něco jiného, abychom si to postupně vyměňovali a ochutnávali. Na našem stole v restauraci tříhvězdičkového hotelu Silana se objevuje například toto:

Malloreddos primavera (fatti in casa, sono i tipici gnochetti sardi di semola)…..7,50 Eur

Ficardiu a tratou (carasau integrale inumdito con acqua calda, salda di pomodoro, pecorino grattugiato e l´uovo poché)….. 8,00 Eur

Culurgiones al pomodoro (fatti in casa, sono ravioli tipici col ripieno di patate e pecorino dolce) …..9,00 Eur

Braciola di maiale locale…..11,00 Eur

Patatine al forno…..4,50 Eur

Pane e coperto……2,00 Eur

Pivo Ichnussa Bionda Sardegna (v lahvi o obsahu 66 lt)…..2,80 Eur

Vino rosso - cannonau della casa (ve džbánku - 1 lt)…..5,00 Eur

Liquori…..2,00 Eur

Před odjezdem na Sardinii jsem četl, že jenom ti nejstatečnější a nejodvážnější znalci sýru budou chtít ochutnat formaggio marcio neboli Casu Marzu. Hned po příletu na ostrov jsme se shodli, že objevení a ochutnání této laskominy bude jedna z našich priorit. Tento sýr, který je záměrně infikován larvami sýrohlodky, je specialitou na Sardinii. Vzniká naříznutím sýra Pecorino sardo, do nějž jsou vpraveny zárodky sýrohlodky drobné. Červíčci přispívají v sýrové hmotě exkrementy ke kvasnému procesu uvnitř sýra. Výsledkem je aromatická hmota krémové až tekuté konzistence. Nejčastěji se k sýru přikusuje domácí chléb a zapíjí se doušky silného červeného vína Cannonau. Součástí každého jídla je i jeho příběh. Někdy ho člověk zná dopředu, jindy se ho dovídá při konzumaci nebo až po ní. Když je ve správném stádiu rozkladu, tak si buď člověk počká, až z něho červíčci vylezou nebo sýr pojídá i s červy. Z těchto, údajně hygienických důvodů ho nelze dovézt do ČR. K dostání je tudíž pouze na Sardinii, a to neoficiálně. Jeho výroba a distribuce je zakázána směrnicí EU. My jsme se pokoušeli poprvé na tento sýr zeptat v jedné prodejně, ale tam se nám vysmáli a dali nám najevo, že nemáme šanci sýr sehnat. Podruhé jsme se pokusili zeptat ve výše zmíněné restauraci ještě před objednáním jídla a pití, ale obsluhující nám řekla celkem rezolutně, že ho nemají. Až před půlnocí, když jsme udělali rozumnou útratu a bylo jasné, že nevypadáme na nějaké kontrolory EU, tak náš druhý dotaz dopadl podstatně lépe a po chvíli se objevila před námi miska s báječným pokladem jménem Casu Marzu. Ihned jsme začali zkoumat, kde jsou červíčci. Původně jsem si myslel, že budou větší, ale na velikosti přece nezáleží. Sýr však byl již patrně v pokročilejším stádiu zralosti, červíčci byli líní a neběhali. Tak jsme je za trest snědli všechny, žádný neutekl. Nejdříve jsme si mysleli, že miska bude málo pro čtyři lidi, ale sýr byl velmi výrazné a silně štiplavé chuti. K snídani bych si doma asi nedával, ale o dnešní půlnoci jsme s touto "třešničkou na dortu" byli více než spokojeni.

V jednu hodinu po půlnoci opouštíme restauraci a uleháme na terase "naší pizzérie". V noci nás vzbudili šílení sportovci, kteří vyráželi s čelovkama na hlavě na první etapu.

Pátek 15. 4. 2011

V sedm hodin vstáváme a za půl hodiny odjíždíme. Během následující cesty ale ještě několikrát zastavujeme. Výhledy od silnice na soutěsku jsou grandiózní.

Silnice stále klesá až do Dorgali, což je staré kamenné umělecké městečko. Před ním však ještě zkoumáme jeden nový silniční tunel vedoucí k moři. Vedle něho si prohlížíme původní, podle nás ještě zcela vyhovující tunel. Nad městečkem Dorgali zastavujeme u jedné zajímavé vyhlídky. Nejsme zde úplně sami. "Chvíli" před námi sem zavítal Ježíš a stoupl si na podstavec. Výška sochy sice nedosahuje symbolických 33 metrů a nepodobá se slavnému betonovému Spasiteli z Rio de Janeira, ale je hezká a určitě má svoji zajímavou historii. Rozhlížíme se po okolí a posloucháme. Slyšíme zde téct vodu, a tudíž chceme doplnit plastové lahve a opláchnout se, ale máme smůlu. Objekt vodárny je zavřený a žádný pramen ani studánku nenacházíme.

Pokračujeme přes město a až za ním si uvědomujeme, že jsme zde mohli zastavit a návštěvu spojit s načerpáním pohonných hmot. Nějak jsme pozapomněli, že kromě nás i autíčko potřebuje bumbat. V mapě a v průvodci jsme si vyhlédli další náš cíl a tak v devět hodin zastavujeme na parkovišti. Jmenuje se to tady Sorgenti Su Gologone. Nejprve vydatně snídáme. Jídlo i nápoje jsou z našich domácích zásob nebo zčásti již zakoupené na Sardinii. Z toho má samozřejmě "velkou" radost prodavač z místního kiosku. Po dobré snídani se vydáváme na prohlídku areálu. Platíme vstupné 2 Eur a nejprve objevujeme zajímavý kostelík, jehož název jsme se nikde nedočetli. Po jeho prohlídce se vydáváme vzhůru do kopce hledat něco zajímavého. Brzo však zjišťujeme, že tam nic asi není a vlastně ani nevíme, co by tam přesně mělo být. Nic nenacházíme a tak se vracíme zpět a vedle kostelíka si prohlížíme zajímavou tůňku. Dočítáme se, že jsme u základů horského pásma Supramonte, vzniklého v době před 136 - 190 milióny let z vápence. Tuto oblast o celkové ploše okolo 170 km2 ohraničují okolní obce Oliena, Dorgali, Urzulei a Baunei. Zdejší prameny se nacházejí asi 103 metrů nad mořskou hladinou a byly označeny jako Su Gologone a Sa Vena. Jedná se o nedotčenou fascinující přírodní oblast. O prameny je velký zájem ze strany přírodovědců, geologů i historiků.

Jezírko, které máme před sebou, je vstupní místo k jeskyni s čistou sladkou vodou. Údajně se doposud nepodařilo zjistit, jak je jezírko hluboké. My to také dneska nebudeme zkoušet. Ve vodě, které místní údajně přisuzují léčivé účinky, bychom měli zahlédnout pstruhy. To se nám nedaří, ale objevujeme zde mince různých měn a hodnot. Z geologického pohledu je Su Gologone typického ledovcového původu. Voda má po celý rok konstantní teplotu 12 st. Celsia.V roce 2004 dosáhli speleologové místo, kde se formují proudy. Množství vody v tomto vodním rezervoáru, ještě pod maximálně dosaženou hloubkou, má odhadnutelný objem asi 100 miliónů metrů krychlových. Tmavý tok vody, který se v útrobách pohoří Supramonte štěpí, ukončuje jeho tok přesně u pramene Su Gologone, kde se voda a světlo poprvé potkávají. Toto místo přitahuje ročně hojný počet podvodních speleologů, mezi nimiž jsou i ti, kteří patří k celosvětově nejlepším. Nejdůležitější a nejúspěšnější objevy provedl v roce 2010 Ital Alberto Cavedon. Dosáhl dodnes nepřekonanou hloubku 135 metrů, aniž by se k základu pramenů přiblížil. Někde by tady měl být také pramen "Sa Vena", jež se dle průvodce nachází v dobře viditelné skalní struktuře, která obklopuje hlavní pramen. Pro příjem vody bylo v tomto místě vybudováno sběrné místo. Odtud je čerpána voda velmi dobré kvality v objemu 100 litrů za vteřinu, kterým zásobuje veškeré okolní vesnice. Tento zdroj je bezpochyby nejdůležitějším na Sardinii a může v období dešťů překročit 10.000 litrů za vteřinu. Nic však nenacházíme a tak se vracíme k autu podél říčky Rio di Oliena.

Odjíždíme a kousek za parkovištěm odbočujeme vlevo. Po cestě několikrát zastavujeme, jelikož zde mají pro turisty nainstalované informační cedule. Nejprve jsme u nějaké malé jeskyně s názvem La Grotta Rifugio. Je to malá jeskyňka, do které vlezou pouze ti hubenější. Na informačním panelu se dočítáme, že se jedná o přírodní vápencovou jeskyni, objevenou Speleologickou společností z Nuora v roce 1957. V jeskyni byly prováděny v roce 1977 a 1978 vykopávky. V pohřebišti bylo nalezeno jedenáct lidských koster. Objevy náleží ke kultuře Bonu Ighinu (4.700 - 4.000 let př.n.l. - střední neolitická doba). Pra-nuragská kultura Bonu Ighinu přijala své jméno z lokality místa blízko vesnice Mara v provincii Sassari. V jeskyni bylo také objeveno mnoho předmětů - válcovitá nádoba s rukojetí ve tvaru zvířecí hlavy, rozličné primitivní nástroje vyrobené z kostí, špičáky z divokého kance, náhrdelníky vyrobené z kamene a mušlí.

My jsme zde již nic neobjevili a tak pokračujeme a užíváme si úžasné výhledy do okolí. Jedeme střídavě po štětové i kamenem dlážděné cestě. Další zastávka je u informační tabule Valle di Lanaitho. Prohlížíme si nádhernou krajinu údolí Valle di Lanaitho s vápencovými stěnami. Údolí je velmi známé pro svoje výjimečné přírodní prostředí a archeologická naleziště. Je přibližně sedm kilometrů dlouhé, poměrně úzké a lehce zakřivené na jednom konci. Na pravé straně údolí se nachází masivní vápencové stěny zvané Corros, na jejichž opačné straně je možno spatřit tvář města Oliena a údolí Cedrino River. Na levém břehu, na území Dorgali, může člověk obdivovat kopce Monte Omene, Monte Gutturgios a Monte Tiscali, jež toto místo oddělují od údolí Oddoene Valley. Údolí Valle di Lanaitho je zvlášť bohaté na místní typy vegetace i divoké fauny. Kdybychom nejeli autem, mohli bychom spatřit divokého kance, kozu, zajíce, lasičku, koroptev, káně nebo orla královského. V údolí se nachází nezpevněná silnice, která tvoří okruh a umožňuje přístup do mnoha míst pohoří Supramonte. Pro zdejší krajinu jsou charakteristické úzké rokliny, hluboké skalní trhliny, špičaté vrcholy, útesy a jeskyně, vytvořené množstvím podzemních vod. Zdejší jeskynní systém se řadí k nejrozsáhlejším v Evropě.

Pokračujeme po nekonečné cestě, která se vine tímto krásným a opuštěným údolím. V závěru překonáváme některé trochu složitější úseky cesty. Jsou zde krátery po loužích nebo snad vyschlé slepé říční koryto. Nedaleko odtud teče řeka Rio de sa Oche. Obracíme se proto a částečně se vracíme, abychom půl hodiny po poledni přijeli do místa, které se jmenuje Comune di Oliena. Zde už jsou kromě nás další turisté. Nejprve jdeme k centrálnímu objektu zdejší oblasti s informačním střediskem a průvodcovskou službou. Jmenuje se Rifugio Sa Oche (Sa Ohe). V první polovině 19. století sloužil objekt jako lesní obydlí. Po tomto období se stal důležitou a významnou zastávkou pastýřů a zemědělců, kteří pracovali v údolí a následně také místem pro setkávání speleologů, archeologů a v dnešní době slouží pro turistické průvodce. Zjišťujeme možnosti a nakonec kupujeme vstupenky na vše, co je zde k vidění. Cena je sice 10 Eur na osobu, ale věříme, že to bude stát za to. Čeká nás návštěva jednoho archeologického místa, prohlídka dvou menších jeskyní bez průvodce a jedné velké jeskyně s průvodkyní.

Nejprve se vydáváme s další skupinou návštěvníků asi jeden kilometr pěšky k místu, jež se nazývá Sa Sedda ´e sos Carros. Na levé straně údolí, na úpatí hory Monte Udde, asi 300 metrů vysoko nad cestou k jeskyni Sa Oche vznikla nuragská vesnice. Obydlení je doloženo v době mezi 13. a 9. století př.n.l., tedy mezi mladší dobou bronzovou a dobou železnou. Během vykopávek objevili archeologové nová obydlí budovaná okolo centrálního nádvoří obklopené vápencovými zdmi. Jedná se o zajímavý architektonický a přírodní prvek, který byl ve zdejší suché oblasti vápencového pohoří Supramonte vytvořen. Prohlížíme si pozůstatky vesnice výjimečné architektury a mimořádného stavitelství z doby Nuragské. Přenesli jsme se do dob pohanských rituálů, kdy se uctíval kult vodního božstva a posvátné vody. Nejvíce nás, asi jako každého, zaujala kruhová místnosti o průměru dva a půl metru a výšce jeden metr osmdesát centimetrů. Jednalo se o vodní svatyni, která byla postavena z kvádrů z tmavého čediče s podlahou z vápencové horniny. Tudíž zde vznikl zajímavý kontrast. Podél vnitřní zdi probíhá hezky opracovaná lavice z čedičových bloků. Uprostřed místnosti se nachází na válcovitém soklu velká nádoba, která byla vytvořena z jediného pískovcového bloku a která je opatřena dírou pro odtok vody. Stěny místností byly vytvořeny z řad čedičových bloků, v kterých jsou otevřené trojúhelníkové niky, jejichž účel byl pravděpodobně pro obětní dary nebo liturgické nástroje. V jedné řadě, asi ve výšce jednoho metru, je sedm původních dekorativních elementů ve formě mufloní hlavy. Některé z nich mají na parozích malou dírku, v které byl pravděpodobně upevněn čep. Mufloní hlavy mají v tlamě otvor, který byl spojen s kanálem, jež probíhal okolo celé místnosti a byl zabudován ve zdi. V dojemné a působivé hře stříkaly ve vodním chrámu paprsky vody okolo hlav sedících lidí do nádoby ve středu místnosti. Ukončení zdiva svatyně tvoří malý šikmý čedičový blok uspořádaný jako vystupující konzoly. Přesto však panuje domněnka, že nebyl určen pro zakrytí. Předpokládá se proto, že prostor byl ochráněn lehkou dřevěnou konstrukcí nebo baldachýnem. V svatyni byly při průzkumu nalezeny různé předměty z bronzu, například lodička, která sloužila jako olejová lampa.

Při archeologickém průzkumu jiného prostoru, objektu studny, byl objeven rituální stůl elipsovitého tvaru z čediče. Na povrchu měl čtyři malé kulaté vyklenutí a ve středu plochy jednu velkou prohlubeň s dvěma odtokovými dírkami. Jednalo se o liturgický předmět, okolo kterého se konaly rituály. Byly zde objeveny pozůstatky různých objektů a zdí, vodních i kanalizačních systémů. Vědci se také snažili porozumět zdejšímu, zajisté problematickému vodnímu systému ve vápencové oblasti pohoří Supramonte, ve kterém dešťová voda bezprostředně proniká do půdy, a důsledkem toho vznikají jeskyně a podzemní vodní toky. Lidé nuragského národa, kteří zde žili, museli mít obdivuhodné plánovací schopnost v oblasti hydrauliky, když při tak složitých geomorfologických podmínkách, které vápencová půda pohoří Supramonte poskytovala, byli schopni si zajistit dostatek vody jak pro běžný život, tak i pro náboženské rituály.

Po návratu se vydáváme na návštěvu dvou nedalekých jeskyní, které se jmenují Grotta Sa Oche (Sa Ohe) a Grotta Su Ventu. Jedná se o jeskyně v působivých vápencových stěnách, kde příroda v průběhu věků vytvořila tajemné spiknutí krásy. Prohlížíme si pouze dostupné části prostor, ale vypadá to, že jejich výzkum pokračuje a bude patrně poskytovat nová překvapení. Obě jeskyně patří mezi nejdůležitější a nejslavnější ze speleologického a hydrologického hlediska ve zdejší oblasti.

Pokračujeme si prohlédnout poslední místo, kterým je jeskyně Grotta Corbeddu - Sondaar. Od informačního střediska jdeme vlevo do kopce, abychom se asi po čtvrt hodině ocitli před vstupem do této jeskyně. Průvodkyně otvírá ocelovou mříž a my jdeme dovnitř, i když se vlastně vydáváme na cestu zpět časem na počátek existence člověka na Sardinii. Je to doba asi 20 tisíc let před n.l. Také zde si prohlížíme přírodní sochařské umění vzácné až výjimečné krásy, které po dlouhou dobu tvořila voda tvarováním bílý vápencový kamene. Přes třicet let zde probíhal výzkum, při kterém byly nalezeny nejstarší pozůstatky lidské přítomnosti na Sardinii a na středomořských ostrovech, patřící do období od paleolitické doby ke starodávné bronzové době. Kromě objevu přítomnosti člověka, zde byly nalezeny stopy pravěkého jelena z doby před 30-ti tisíci lety. Objevy, které byly učiněny v těchto místech, jsou velmi důležité pro rekonstrukci Sardinské prehistorie.

Jeskyně byla útočištěm legendárního loupežníka Giovanni Salis Corbeddu, podle kterého byla následně pojmenována. Ohledně banditů na tomto ostrově se uvádějí různé údaje. Já jsem se dočetl například, že celkem na Sardinii bandité unesli 370 lidí, což je průměrně 2,7 únosů ročně. K prvnímu zaznamenanému únosu došlo koncem května 1875. Obětí byl šlechtic Antonio Meloni Gaja z Mamoiady, malé vesnice v srdci Sardinie. První cizinec, kterého kdy unesli bandité, byl Angličan Carlo Wood 13. května 1890. Žádost o výkupné byla 100.000 lir, ale nakonec bandité dostali pouhých 1.270 lir. 25. července téhož roku byli v Aritzu uneseni další dva cizinci - Jules Paty Louis a Regis Pral. Jules Paty byl propuštěn 21. srpna, ale únos Regise Prala, syna bohatého průmyslníka z Valence, způsobil diplomatický incident mezi tehdejším ministerským předsedou Francescem Crispim a sardinskými úřady. Crispi nařídil, aby se případ vyřešil jakýmkoliv nejrychlejším způsobem, ale nakonec byl Regis Pral osvobozen bez výkupného díky Giovannimu Corbeddu Salisovi, jednomu z nejtvrdších banditů v celém regionu. Prefekt Marongiu slíbil Salisovi cokoliv bude chtít výměnou za pomoc s osvobozením uneseného. Salis Corbeddu toho dosáhl, ale odmítl odměnu a stal se ochráncem utlačovaných. Byl úspěšný tam, kde ministři, prefekti a policie byli bezradní. Zajímavé vyobrazení tohoto bandity je na jedné ze stěn informačního objektu.

Po ukončení prohlídky tohoto místa jedeme zpět po stejné cestě až na hlavní silnici. Po chvíli přijíždíme do vesnici Oliena, která je nádherně situovaná na úpatí vyprahlých hor Supramonte. Vzhledem k prudkému dešti zastavujeme pouze u benzínové stanice. Po dalších 18 kilometrech přijíždíme do městečka Orgosolo. Nacházíme se v centrální Sardinii, v kraji Barbagia. Římané to zde označovali za území barbarů. Nikdy se jim totiž nepodařilo úplně ovládnout místní pastevce. Tato oblast i město jsou mnohým specifické.

Vítají nás rozstřílené informační tabule s nápisem Orgósolo. Od nich toto město vypadá jako každé jiné, člověk by se zde ani nezastavil. Žádná krása to tady není - na první pohled úplně normální větší ves s mnoha betonovými stavbami. Řada z nich je rozestavěná - nepochybně už dost dlouho a pár let to tak zřejmě ještě zůstane. Ale jakmile vjedeme do centrální části, tak je nám jasné, že jsme zde správně.

Zastavujeme a prohlížíme si zajímavé domy, které zdobí originální velkoplošné malby. Hlavní atrakcí Orgósola jsou totiž muráles. To, o čem si jinde povídají nebo píší, tady kreslí. Celé centrum je vlastně jedno velké umělecké dílo, které komentuje zahraniční i domácí události. První kresby vytvořil místní učitel a žáci střední školy. Jejich nápad byl nejprve veřejností odmítnut, ale postupně začali do Orgosola jezdit známí umělci i z kontinentální Itálie. Místní si uvědomili, že je tyto umělecké výtvory mohou dobře živit. Motivy jsou různé, sociální i politické - první světová válka, válka ve Vietnamu, vzpomínka na komunisty, dvojčata v New Yorku, pád Bagdádu, proroctví o konci světa, diskriminace Sardů ve vlastní zemi, nezaměstnanost či Sardové na koních. Některé malby se podobají slavné Piccasově Guernice, jiné jsou kopií Jeana Miróa, další zase vtipnou karikaturou. V poslední době ale řada maleb vznikla jen proto, aby do Orgosola přijíždělo stále více turistů. Přesto je návštěva Orgosola zajímavým zážitkem.

Nenavštívit patrně nejznámější a nejslavnější vesnici (či město) Sardinie by byla chyba. Je to vesnice odporu a rebelie proti italskému státu. V roce 1967 se vláda v Římě rozhodla vybudovat v nedalekém horském údolí Pratobello vojenskou základnou. Místní obyvatelé i lidé z okolí však obsadili louky a postavili se proti armádě a policii. S jejich nenásilným odporem sympatizovala tenkrát celá Sardinie a díky tomu nedošlo ke krveprolití. Orgósolo se však proslavilo i něčím jiným, vlastním způsobem krevní msty. Spory se zde řešily vendetou s pomocí lesorie, tradičního sardinského ovčáckého nože. Banditismus tu přetrval až do 20. století a údajně zde i v nedávné době docházelo k únosům bohatých podnikatelů a jejich dětí. Únosy po zaplacení výkupného končívaly až na drobná zranění nebo uříznuté ucho celkem šťastně. Do zdejšího prostředí je zasazen známý film z 60. let 20. století od italského režiséra Vittoria de Sety - Bandité z Orgosola, který je postavený na autentickém projevu sardinských neherců.

Procházíme se, pozorujeme a fotografujeme. Objevujeme jeden zajímavý obchod se suvenýry, kde nakupujeme dárečky domů. Paní nám za odměnu a také asi s vidinou dalšího obchodu dává ochutnávat proslulý sardinský nápoj. Mirto, typický sardinský likér, se vyrábí z myrty obecné. Z voňavých fialových (červených) bobulí myrty vzniká červené "Mirto", z listů pak "Mirto" bílé. My jsme okusili nápoj načervenalé barvy. Poté jdeme ven, a jelikož drobně prší, navštěvujeme protější kavárnu, kde si dáváme další dobré espresso i capuccino. Drahoš zkouší kulinářský experiment a sladí si presso skořicovým cukrem. Myslím, že Sardové by se od něho mohli učit, jak pít správně ochucenou kávu.

Venku nám stále dělá společnost drobný déšť, obloha je zatažená a bude se asi brzo stmívat. Potřebujeme zavčasu vyhledat nějaký krytý nocleh. Městečko Orgosolo proto opouštíme v 18 hodin 30 minut a pokračujeme asi 20km do města Nuoro. Prohlížíme si to zde z auta a hledáme odbočku na jeden kopeček, který jsme si našli v mapě. Nakonec objevujeme směr Monte Ortobene a absolvujeme asi 8 kilometrů dlouhou cestu plnou zatáček na vrcholek hory. Nacházíme se v nadmořské výšce 955 metrů. Chvíli se projíždíme a procházíme. Z několika míst by měl být krásný výhled do údolí, na pohoří Supramonte i na město. Bohužel je tma a zataženo a tak si musíme s výhledy počkat na ráno.

Na vrcholku Monte Ortobene se nachází několik objektů chat, restaurací, kaváren mezi nimi pobíhají divoká prasata, stále štěkající psi a procházejí se krávy. A bohužel i človíčkové jsou zde. Není jednoduché něco objevit, ale nakonec si vybíráme krytou vstupní terasu jednoho domu, který není obydlen ani oplocen. Ve 20 hodin 30 minut zastavujeme. Následuje večeře, pivo, víno a také slivovice. K tomu všemu nám vyhrávají kapky deště.

Sobota 16. 4. 2011

V 9 hodin odjíždíme. Sice již neprší, ale oblačnosti je pořád stále dost. Z krásných výhledů opět tedy není nic. Jedeme zpět dolů do města Nuoro, které je jedním z největších ve vnitrozemí. Návštěva by byla na celý den, tak ji vynecháváme, zastavujeme pouze u čerpací stanice pro benzín. Ohledně další cesty na sever chvíli váháme mezi volbou podél moře nebo přes vnitrozemí. Nakonec volíme druhou možnost. Silnice trochu stoupá do kopce, zajímavě se kroutí a okolo nás se začínají objevovat ještě zajímavější věci. Přijíždíme na úchvatnou a divokou náhorní planinu. Přírodní prostředí ostrova je velmi bohaté a dokáže překvapit svými barvami. Nejprve zastavujeme a prohlížíme si jeden polorozbořený nuragh, abychom posléze přibrzdili v oblasti se zajímavými stromy, jež mají dolní část kmene "neoblečenou".

Konečně jsme objevili korkové duby. Ze stromů rostoucích na ostrově, je právě korkový dub nejdůležitější. Sardinie je totiž jeho významným pěstitelem, což ji činí jedním z největších exportérů korku v Evropě. Korkové duby rostou především v centrální části a na severu ostrova. Již při prvním pohledu na tyto stromy nás upoutala sloupaná kůra a sytě hnědá barva kmenů. Dub korkový se využívá pro získávání přírodního korku olupováním borky v intervalech 6 až 12 let. První sklizeň (první loupání) se může provést po cca 25 letech od výsadby (kmen korkového dubu má dosáhnout minimálně 70 cm v obvodu), ale kvalitní korek pro výrobu zátek se získá až po třetí sklizni. Tehdy totiž teprve dosáhne kůra požadované kvality. Nejvhodnější doba pro loupání je červenec. Korková sklizeň ale začíná obvykle v červnu a trvá asi 3 měsíce. Korek z prvních sklizní se zpracuje převážně na dekorativní účely. Každý strom nese označení data poslední sklizně, přičemž kůra se většinou sklízí v pravidelných intervalech. Když je strom "zralý na sklizeň", oloupou se silnější větve a kmen stromu. Tenčí větve se nechají být. Práce se musí provádět opatrně, aby se nepoškodily oranžové membránky pod kůrou. Měly by totiž zůstat při loupání kůry nedotčené, jelikož právě tudy proudí do stromu živiny. Proto se používají na sklízení zvláštní sekerky. My jsme na Sardinii v dubnu a na sklizeň bychom museli čekat několik měsíců a tak pozorujeme i něco jiného. Korkové duby se pěstují na "korkových plantážích", které jsou podobné alejím ovocných stromů. I v našem případě jsme stromy objevili na otevřené světlé ploše a tudíž je mezi nimi dost místa pro ovečky. Ty, které vidíme my, se pasou zprvu klidně, ale posléze usoudí, že na druhé straně silnice by mohlo být lépe a tak přeběhnou pod svodidly za asistence ovčáckého psa přes cestu. Země se zachvěla, citlivé seismologické přístroje by určitě zaznamenali otřesy, stejně jako jsme je pocítili my. Stádo se totiž prohnalo jenom pár metrů od nás.

Pokračujeme a naší další zastávkou, stále ještě v provincii Nuoro, jeidylické městečko Bitti. Opět konstatujeme, že každá vesnice nebo městečko má svůj osobitý ráz. Toto město má ještě jakýsi bonus navíc. Proslavilo ho totiž pěvecké kvarteto Tenores di Bitti, které je nejslavnějším představitelem tradiční ostrovní formy vícehlasého zpěvu. Jedná se o tvorbu, která vychází ze sardinské tradiční hudby, z podnětů přírody. Tenores di Bitti zpívají v půlkruhu s hlavami nakloněnými k sobě - do ohniska energie. Jejich projev údajně připomíná některým posluchačům bečení ovcí či bučení krav, avšak tyto tajemné zpěvy okouzlily např. Franka Zappu či Petera Gabriela. Exčlen slavných Velvet Underground John Cale o této hudbě dokonce prohlásil: "Kdybych takhle uměl zpívat, prodal bych svou duši ďáblu". Čtveřice zpěváků založila ve své rodné provincii Nuoro školu s výukou této tradiční sardinské hudby. Dostali také nabídku od vydavatelství Real World Petera Gabriela, album 'S amore 'e Mama bylo nahrávané v sardinských kostelech, barech a prehistorických ruinách.

Zastavujeme na náměstí. Je sobotní dopoledne, 10 hodin 40 minut. Okolo nás vidíme samou pohodu. V městečku to vypadá jako v malé vesnici, kde se všichni znají a potkávají se. Tradiční dopolední setkání, které se asi koná skoro v každé vesnici i městě. Muži stojí pohromadě a diskutují o něčem. Dost možná o fotbalu, což je zde na ostrově jejich velice oblíbené téma. Procházíme se uzounkými ulicemi kroutícími se ve svahu a prohlížíme si toto příjemné městečko. Na první pohled je zde pusto a prázdno, ale když někoho potkáme, tak se usmívá a nemá problém se nechat vyfotografovat.

Hledáme také nějaké občerstvovací zařízení, ale dopředu je nám jasné, že asi úspěch slavit nebudeme. Turistická sezóna ještě nezačala a kvůli místním se zde moc nevyvařuje. Necháváme si poradit a odjíždíme na okraj města, kde objevujeme restauraci. Byla by to patně dobrá volba, ale dnes je z nepochopitelných důvodů zavřeno. Asi mají sanitární den. Nedaleko odsud objevujeme trhy. Mají zde opět všechno možné i nemožné, zeleninu, ovoce, oblečení, nářadí a spoustu dalších věcí. Pouze občerstvení chybí.

Pomalu končící trhy tedy opouštíme a jedeme směrem, kde nápis oznamuje možnost jídla. Patnáct minut před polednem zastavujeme u restaurace Trattoria Sos Chercos Bitti. Prohlížíme si zajímavý objekt i pana domácího, u kterého si objednáváme jídlo. Před započetím kreativního kulinářského servisu nás majitel provádí po svém panství. Ukazuje nám jednotlivé místnosti určené k oslavám. V jedné z nich nás zaujali obrazy. Například je zde namalován pan domácí v kroji jako představitelem tradiční formy zpěvu.

Opět ochutnáváme různé místní speciality a talíře si navzájem vyměňujeme. Na stole se postupně objevuje:

PASTA DELLA CASA ….. 8,00 Eur (domácí těstoviny)

VITELLO ALLA GRIGLIA …..10,00 Eur (telecí roštěná)

MAIALE ALLA GRIGLIA ….. 8,00 Eur (vepřová roštěná)

PATATINE FRITTE ….. 4,00 Eur (hranolky)

K jídlu připíjí řidič Franta domácí stolní víno a my ostatní vodu. Nebo to bylo naopak? Když už se chystáme k odchodu, tak se pan domácí projevuje jako opravdový obchodník. Nejprve nám nabídl kávu a poté nás přemluvil na ochutnávku jeho speciality. Jako sladkou tečku nám přináší sýrový dezert s medem. Čerstvý sýr politý medem je opravdu lahůdka nad jiné báječná.

Dobře nasyceni i naladěni odjíždíme ve 13 hodin 15 minut. Nejprve jedeme kousek zpět k městečku Bitti a poté přes vesnici Onani, kde nás zaujala opět zajímavě rozstřílená cedule. Obyvatelé na Sardinii patrně již neuskutečňují krevní mstu, bandity okrádající pocestné by zde turisté také asi neměli potkat, ale místní chlapy pořád patrně ještě bez pušky neudělají ani krok. Zákony o držení palných zbraní se v tomto kraji příliš nedodržují. Na zemi lze běžně nalézt prázdné nábojnice. Lovné zvěře tu není mnoho, a tak si střelci během lovů krátí dlouhou chvíli palbou do dopravních značek. Na vysvětlenou se říká, že to má na svědomí vínem rozjařená mládež, ale bůhví, jaká je pravda. Není to však pouze rozstřílená značka, čeho jsme si všimli, a tudíž zajíždíme do vsi. Prohlížíme si uličky i kostel s farností Sacro Cuore di Gesu´ a poté sjíždíme k zajímavému kamennému kostelíku S.Pietro.

Cesta vnitrozemím je sice zajímavá, avšak pomalá. Pokračujeme tudíž přes vesnici Lula na dálnici E840, která nám bude dělat nějakou dobu společnost. Po 30 kilometrech míjíme napravo město Siniscóla a silnice se přiblížuje pomalu k moři. Nic zajímavého však nemůžeme najít a tak se pomalu před námi objevuje velké město Olbia. Zde zjišťujeme, že buď zrušili na mapě nakreslenou odbočku, nebo jsme ji přehlédli. Nevadí, ihned jsme si vyhlédli nový cíl, kterým je zajímavý výběžek, poloostrůvek Golfo Aranci. Jedeme po silnici podél pobřeží a v místě nazvaném Portisco zastavujeme v 17 hodin 15 minut za účelem koupání. Na své pokožce okoušíme sílu sardinského slunce vysoko na modré obloze a pak své tělo smáčíme ve vodě, jejíž barva je podobná modrému nebi nad námi. Mořská zátoka je lemovaná třpytícím se pískem. Počasí je úžasné a tak třičtvrtě hodiny uběhlo jako nic.

Pokračujeme po silnici č. 125 a okolo nás se začínají objevovat vinice. Stejně jako na evropském kontinentu se také na Sardinii tradice pěstování vinné révy po staletích zachovala. Zdejší obyvatelé věří, že za svoji dlouhověkost vděčí pravidelnému a rozumnému popíjení vína. Zkoušíme zastavit u jednoho vinařství, ale ceny zdejší nejsou vhodné pro naše peněženky a rozlévané víno zde nevedou. Blíží se osmnáctá hodina a také město Archazena. Nejprve chceme prozkoumat nějaké památky na okraji města, avšak je již zavřeno. Jedná se o Nuraghe Malchittu a Nuraghe Albucciu. Chvíli si to zde prohlížíme a poté odjíždíme po obchvatu města. Bedlivě sledujeme ukazatele směru, které upozorňují na množství dalších pamětihodností. Křižovatky a silnice jsou však ve skutečnosti trochu jinak poskládané než nám ukazuje mapa. Když k tomu přidám směrové cedulky, které jednou ukazují doleva a podruhé doprava ke stejnému cíli, tak nám z toho vyjde, že jezdíme okolo města Archazena a nevíme, kde jsme. Nakonec přeci jenom nacházíme dvě zajímavá místa. Prvním je Nuraghe la Prisgiona. Zde je sice ještě průvodkyně a návštěvníci, ale od silnice je nuraghe vzdálený jenom několik metrů a tudíž šetříme vstupné a fotografujeme a prohlížíme si ho zvenčí. Také v tomto případě není založení stavby ještě úplně vyjasněné. Doposud prováděné průzkumy ukazují na využívání mezi 14. a 9. stoletím před naším letopočtem. Vidíme hlavní věž, dvě boční věže a nádvoří obehnané kamennou zdí.

Následuje krátká zastávka u další zavřené památky, kterou je Tomba di Coddu Vecchiu. Škoda, že nemůžeme dál. Nabízí se nám totiž zajímavý západ slunce. Pokračujeme tedy zpět do města, kde se zastavujeme na nákup. Blíží se večer a tak si začínáme hledat nocleh. Na mapě jsme vyhlédli klášter a kostel, kde jsme shledali teoretické možnosti ke spánku. Zůstalo však pouze u teorie. Z města sice vyjíždíme dobře, jelikož podle mapy míjíme železniční nádraží. Jedeme přes koleje a prohlížíme si známou úzkokolejnou dráhu Palau-Sassari. V případě, že by s námi cestoval železničář Jarda, tak by zde byla samozřejmě povinná zastávka. Takto pokračujeme směrem, který nám ukazuje cedule s názvem Bassacutena. Tudíž jasné potvrzení správnost naší cesty. Poté se však událo něco, co se nedá vysvětlit. Asi jsme museli odbočit z hlavní silnice, ale nikdo z nás si toho nebyl vědom. Tudíž bych spíše řekl, že na mapě se v tomto případě vyskytují značné nepřesnosti. Nasvědčuje tomu i to, že jsme přijeli na silnici číslo 133 v místě zvaném Luogosanto. Zde jsme odbočili doprava, k moři. A tudíž bychom měli přijet do vesnice Bassacutena z druhé strany. Avšak kde nic tu nic. Dojeli jsme skoro až k moři. Tma přibývá a tak ve 20 hodin 30 minut zastavujeme na celkem zajímavém místečku. Následuje večeře, bumbání a spinkání.

Neděle 17. 4. 2011

Vstáváme po sedmé hodině, balíme věci a posléze odjíždíme. Cíl je jasný. Přijíždíme opět k moři do starobylého městečka Palau, kde nás zaujal mimo jiné krásný přístav.

Nedaleko odsud se nachází erozí vymodelovaná skulptura v žulové skále, která by měla připomínat jedno zvířátko. Objekt vidíme již zdálky a hledáme v něm tvar mohutného medvěda. Přijíždíme sem chvilku po osmé hodině, parkoviště je ještě zavřené, stejně jako vstup do areálu. A tak se věnujeme snídaňování.

Capo d´Orso je místní rarita, na kterou se jezdí dívat denně stovky návštěvníků. Otvírá se zde v 9 hodin a tak vcházíme jako první. Kupujeme vstupenky a dozvídáme se, že je část vyhlídkové trasy zavřená pro návštěvníky vzhledem ke špatnému stavu. Běžíme tudíž nahoru, abychom zkontrolovali, jak je to s tou uzávěrou. A taky pořizujeme fotografie bez lidí. Po chvíli přicházejí další návštěvníci a také paní, která kontroluje, zda nikde neopouští vymezené prostory a pomocí vysílačky reguluje počet lidí.

Výstup nahoru je krátký, nenáročný a stojí za to si tam vyšlápnout. Prohlížíme si zajímavý žulový blok a spolu s medvědem zhlížíme na zátoku a moře. Nabízejí se nám úžasné výhledy do okolí. Podle mapy se snažíme pojmenovat jednotlivé ostrovy. Patrně vidíme La Maddalenu, San Stefano a Capreru. A někde v dáli by měla být vidět i Korsika. Při dobré viditelnosti lze spatřit bílé útesy nejjižnějšího korsického města Bonifacio.

Po půl hodině odcházíme. Zjišťujeme, že jsme zvolili dobrý čas pro návštěvu. Dole totiž již čeká jeden autobus turistů, jejichž řeč je nám nějak povědomá. Studenti nějakého střední školy si udělali asi školní výlet na Sardinii. Po ránu, před příjezdem mnoha turistů, zde byla celkem pohoda. V létě to tady ale musí být jako na Karlštejně. Při návštěvě této komerce člověk musí počítat také se zaplacením vstupného (2,- Eur). Poplatku za parkoviště ve stejné výši jsme se vyhnuli, jelikož při našem příjezdu bylo ještě zavřeno a posléze se nám již nechtělo přejíždět. U auta zkoušíme ještě hledat nejlepší místo pro fotografii, ze které by bylo jasné, že se jedná o medvěda.

V 9 hodin 50 minut pokračujeme a chystáme se navštívit patrně nejseverněji položenou část Sardinie (když pomineme ostrovy k ní náležející). Nejprve se jedeme podívat na místo, které se jmenuje La Marmorata a dále přes Terravecchia do městečka Santa Teresa di Gallura. Silnice vede okolo přístavu nahoru mezi porosty macchie, ze kterých nesměle vykukují střechy kamenných vil. Objevujeme zde zajímavé "přístřešky", jejichž obyvatelé se jistě neživí rybolovem. Vychutnáváme si pohledy na sardinské luční květiny i na rozsáhlé křovinaté porosty středozemní "macchie", která jako zelený koberec pokrývá velké plochy. A ne jenom zde. S tímto porostem se setkáváme prakticky každý den. Macchie nejsou jenom při pobřeží, nýbrž se šíří i na místech, kde dříve stávaly lesy, jež zničil požár, nebo byly vykácené, a často prorůstají i do ploch zanedbané zemědělské půdy.

Obdivujeme Sardinii pro rozmanitost její flóry. V době naší návštěvy hraje tento ostrov všemi možnými barvami. Oficiálním symbolem Sardinie je pivoňka, na kterou je ještě asi brzo nebo jsme neměli štěstí na její objevení. Máme možnost však obdivovat sukulentní velkokvětou alpínku, která se jmenuje Delosperma a předvádí se nám v plné své kráse.

Vracíme se zpět do nejsevernějšího městečka Sardinie cestou okolo přístavu a zastavujeme u zajímavé věže s názvem La Torre di Longonsardo (Torre Spagnola la Turri). Jedná se o jednu z mnoha strážních věží, které byly v minulosti na Sardinii vybudovány. Z její vyhlídkové plošiny se nám nabízí krásný výhled na celou skalnatou pobřežní oblast. Na stěně věže si čteme jména padlých ve válkách. Pěšina k moři nás zase přivádí ke kříži a jednomu pomníku.

Následně popojíždíme do městečka Santa Teresa di Gallura, kde se jdeme projít po náměstí. Skoro celou jeho plochu mají pro sebe zabranou malí fotbalisté a nikomu to nevadí. Před odjezdem si prohlížíme také místní kostel.

V tomto místě končí naše putování na sever a začínáme se pomalu vracet k místu našeho odletu. Jedeme jihozápadním směrem podél pobřeží a začínáme hledat místo ke koupání. U směrového ukazatele Costa Paradiso odbočujeme a sjíždíme k moři. Nacházíme se v přírodní rezervaci, okolo nás jsou vysoké a nepřístupné skály. Vypadá to, že je zde jediná přístupová cesta klikatící se mezi horami až k samému moři. Zkoušíme zastavovat na několika místech. Typické pro tuto oblast jsou malé plážičky sevřené mezi skalami. Oni to vlastně ani pláže nejsou, ale betonová mola pro lodě. Ty nejlepší místa ke koupání jsou asi schovány mezi skalami. Krásu růžových skalisek vytvarovaných větrem doplňují úžasné kytičky okolo nich rostoucí.

Popojíždíme o kousek dál. Pořád se nacházíme v nějakém velkém areálu plném apartmánů. Jedná se o moderní rekreační oblast. Vjezd zde není zakázán a tak si nakonec nacházíme místečko přiměřeně vhodné ke koupání. Zdejší pobřeží zkoumáme pěšky i autem a konstatujeme, že se jedná o zajímavé místo. Jedna malá zátoka vedle druhé, okolo nich zajímavé skalky. Za každou skalní stěnou je ukryta nějaká zátoka, ve které pozorujeme snad všechny odstíny modré barvy. Mořem rozervaná skaliska bizarních tvarů vrhají určitě za každé denní doby jiné stíny a při soumraku to zde může být tajemné místo.

Prohlížíme si také zdejší ubytovací zařízení. Stejně jako v minulých dnech i tady vidíme nízkopodlažní objekty nebo bungalovy, které by neměli stát blíž než 300 metrů od moře (touto vzdáleností si nejsem všude jistý) a jejichž barva fasády se snaží splývat s okolním prostředím. Velké betonové hotelové hrady jsme na Sardinii neviděli. Důvodem je patrně to, že turistický boom na ostrově Sardinie propukl oproti ostatním destinacím později.

Ve 14 hodin 15 minut odjíždíme. Po cestě vidíme další nuraghy, ale nezastavujeme. Posledním naším cílem při severním pobřeží Sardinie je pohádkové město Castelsardo, které je půvabně situované na mohutných skalách nad Středozemním mořem. Kdybychom sem přijeli v dobách minulých, tak se město jmenovalo Castelgenovese nebo Castelaragones, jelikož s vlastníky měnilo i jméno.

Vydáváme se na prohlídku středověkého romantického hradu i půvabného historického centra. Procházíme okolo pozůstatků městských hradeb, které pocházejí patrně z 12. století. Platíme vstupné 2 Eur a vstupujeme do areálu hradu, který byl v minulosti zrekonstruován a jenž dal jméno celému středověkému městečku Castelsardo. Z jeho vyhlídkové plošiny je úžasný výhled na městečko i na ostrovy v moři. Vlevo vidíme ostrov Isola Asinara, vpravo stále ještě břehy Korsiky. Navštěvujeme také výstavu v Muzeu košíkářství. V jednotlivých místnostech se nacházejí velké a někdy ještě větší vitríny. Uvnitř lze spatřit různé ručně vyráběné a pletené věci. Myslím si, že interiér hradu za návštěvu zase až tak moc nestojí. Trochu mne zde chybí původní středověká atmosféra.

Po ukončení prohlídky pomalu sestupujeme i vystupujeme stinnými křivolakými a prudkými uličkami ve starém městě. Procházka je velice příjemná a skoro na každém kroku objevujeme zajímavá zákoutí.

Objevujeme také historické kostely ukryté v těchto uličkách. Nelze si například nevšimnout katedrály Sant´ Antonio Abate s vysokou zvonicí zakončenou zářící majolikovou kopulí. Dovnitř nejdeme, chtějí 2,5 Eur za vstup. Místo toho se procházíme okolo katedrály po terase, ze které jsou úžasné pohledy dolů pod hradby a na skaliska bičovaná mořskými vlnami.

Poté jsme vystoupali o kousek výš, kde navštěvujeme farní kostel Santa Maria delle Grazie (Chiesa di Santa Maria). Tento je otevřen zdarma a tak nahlížíme dovnitř. Sestupujeme po několika schodech, jelikož je kostel zasazen do skály pod úrovní ulice. Uvnitř to vypadá trochu potemněle, ale i tajemně. Zaujal nás kříž ze 13. století - Critu Nieddu a krásný obraz Madony. Mělo by se jednat o vrcholné dílo španělsko-sardinské malířské školy z 15. století. Po prohlídce se pomalu vydáváme na cestu zpět k autu. Procházíme okolo obchůdků se suvenýry ručních řemeslných výrobků. Také v mnoha domečcích mají pootevřené dveře nebo okna a v nich je rozložené ručně pletené zboží. Typické jsou především košíky všech možných velikostí, barev a tvarů. Koupit tady lze také bronzové sošky, výrobky z korku, šperky z korálu, porcelán, keramika, košíčky z palmových listů a další. Procházíme úzkými a křivolakými uličkami, do kterých si slunce složitě hledá cestu. Do některých možná nezabloudí vůbec. Také zde máme občas nad hlavami malé balkóny ozdobené vypraným prádlem nebo květinami.

Prohlídky bylo dost, začínáme mít hlad. Odjíždíme tudíž dolů do města, kde zkoušíme hledat restaurace dle průvodce. Jednu, která by měla být levnější, objevujeme, avšak neshledáváme ji vhodnou pro naši peněženku. Procházíme se ještě chvíli po hlavní ulici a zastavujeme se v podniku jménem Havana Club. Dáváme si zde pivo a nic k jídlu, jelikož je kuchyně ještě zavřená. Vracíme se tudíž do podhradí, kde navštěvujeme jednu malou restauraci. Objednáváme si dva druhy menu. Franta volí "z taktických důvodů" mořské potvory, po kterých je mu večer špatně. Něco z toho totiž nemůže, ale neví přesně, co a neví, zda to tam vůbec bylo. Každé Sardské menu má několik chodů. Ochutnáváme opět báječné těstoviny i zajímavě obloženou studenou mísu. Hlad jsme zahnali, nebylo to úplně špatné, ale mohlo to být lepší.

Vydáváme se ještě hledat nějaký obchod s potravinami a tekutinami, ale bez úspěchu, v neděli je vše zavřené. V 18 hodin 30 minut pokračujeme po silnici SS 134 vedoucí do vnitrozemí, kde se asi pět kilometrů za městem nachází mohutný lávový blok ve tvaru slona. Asi čtyřmetrový vulkanický útvar Roccia dell´ Elefante je zajímavý a ke cti mu je, že tato prohlídka je volně přístupná, bez vstupného.

Silnice dál je dočasně uzavřena a tak volíme náhradní trasu. V 19 hodin zastavujeme ve vesničce Tergu, na jejímž okraji se nachází zajímavý farní kostel Nostra Signora di Tergu. Prohlížíme si patrně jeden z nejvýznamnějších příkladů románské architektury na ostrově. Působivý kostel a pozůstatky kláštera jsou architektonickým drahokamem, umístěným ve venkovské krajině na konci obce.

Jedná se asi o velké poutní místo. Na prostranství před kostelem se dnes konala nějaká slavnost nebo pouť. My jsme však přijeli pozdě. Realizace stavby je spojována s osobou Maurianuse I z Torres, který vládl patrně v letech 1065 to 1082. Vybudován byl staviteli z Pisy a Lombardie. Vysvěcení se datuje do roku 1117 a v roce 1122 je kostel uváděn ve vlastnictví světově proslulého benediktinského opatství Montecassino. V roce 1444 se stal součástí arcidiecéze z Torres. Kostel byl stavěn s využitím červeného trachytu a jasnějšího vápence, použitého pro účely dekorace. Fasáda, které chybí vrchní díl (rozpadl se během staletí), je dělena na dvě úrovně. Dolní část má dva nárožní čtverhranné pilíře a dva polosloupy podpírající dva oblouky s jemně zdobenou obloukovou římsou z vápence. Centrální portál je také z vápence, zdobený motivem akantového listu. Rostlinné motivy jsou též prezentovány v bíle orámované horní úrovni fasády. Jsou ve slepých lodžiích s pěti arkádami, ve kterých jsou obsaženy neobvyklé geometrické dekorace. Specifický výraz dávají také fasádě dva boční sloupy, jež mají klikatící se tvar. Dominantou centrální arkády je malé rosetové okno. Boční strany jsou charakterizovány falešnými sloupy s lombardským pásem. Na severní straně je robustní věž čtvercového půdorysu se zvonem. Interiér je na půdoryse latinského kříže s hlavní a příčnou chrámovou lodí. Apsida s obdélníkovým půdorysem byla přestavěna v roce 1164. Do stejné doby se datuje nahrazení válcové klenby hlavní lodě chrámu nynějším dřevěným krovem.

Odjíždíme podél hlavní silnice městečka Tergu, která se jmenuje Viale dei Benedetti. Její část od kostela po první křižovatku lemuje křížová cesta jedinečného druhu. V tomto případě by se možná mělo říkat křížová silnice. Obdivujeme zde patnáct sousoší z růžového trachytu, které vytvořil Stefano Chessa. Via Crucis neboli křížová cesta zpodobňuje utrpení Krista na jeho poslední cestě z domu Pilátova až na horu Kalvárii. Zdejší se odlišuje tím, že nevede jako obvykle do kopce a nemá čtrnáct zastavení, nýbrž o jedno víc. Patnácté zastavení pojednává o Ježíšově zmrtvýchvstání. Člověk sice nemusí věřit legendě o spasiteli, ale určitě na něho zdejší místo dojem udělá.

Kousek za touto vesnicí projíždíme "lesem" větrných elektráren. Stovka jich určitě je. Některé se točí, jiné odpočívají. Dnešní putování končíme v asi třítisícovém městečku Nulvi. Nejprve si to zde prohlížíme a současně hledáme místo pro spaní. Poté vyjíždíme nad městečko a objevujeme celkem zajímavý plácek.

Jedeme tedy zpět a prohlížíme si Nulvi z interiéru jednoho restaurantu. K Drahošově radosti je zde zapnutá obrazovka televizoru a tak sledujeme fotbalové utkání Neapol - Udine, které skončilo 1:2. Půl hodiny před půlnocí se odebíráme na nocležiště.

Pondělí 18. 4. 2011

Vypadá to, že bude dneska den jak vymalovaný. Je to den poslední a my toho chceme ještě hodně stihnout, tak ani nesnídáme, rychle balíme věci a v půl osmé odjíždíme zpět do města, kde se zastavujeme pro benzín. V 8 hodin 15 minut parkujeme v městečku Ploaghe. Je zde malé náměstí, zajímavý kostel a několik dalších objektů (Chiesa San Pietro Apostolo, Palazzo Rettorale, Oratorio di S. Croce, Camposanto Vecchio, Oratorio Del Rosario).

Vydáváme se hledat obchod, ve kterém posléze kupujeme něco ke snídani. K autu se vracíme jinou ulicí, kde objevujeme nejprve kostel Chiesa S. Antonio da Padova a poté zajímavý pomník místním obětem z let 1940 - 1945, postavený před základní školou.

V 9 hodin odjíždíme a ihned za městečkem začínáme hledat jedno velice zajímavé místo. Po patnácti minutách zastavujeme asi 15 km jihovýchodně od města Sassari (při silnici Sassari - Olbia). Snídáme a prohlížíme si románskou baziliku Santissima Trinitá di Saccargia.

Je to jeden z nejlépe dochovaných pisánsko-románských kostelů, které lze v Sardinii vidět a jedna z nejkrásnějších církevních staveb na Sardinii. Byla vybudována v toskánsko-lombardském slohu. Ke stavbě bylo použito kvádrů černého čediče a bílého vápence, které vytvářejí zajímavé, avšak pro tyto objekty typické, černobílé ornamenty. Například krásně zdobené průčelí. Zádumčivá románská bazilika se nalézá uprostřed osamělé pláně a při příjezdu působí na člověka trochu jako zjevení. V bezprostředním okolí se nalézají základy rozlehlého opatství. Tato krásná a majestátní památka na půdorysu kříže není pouze shlukem stavebního materiálu. Stavitelé baziliky vložili do projektu před několika staletími energii, která vyzařuje do okolí i dnes.

Název Pisánské kostely se odvozuje z období 11. až 14. století, kdy Sardinie měla těsné spojení s Pisánskou republikou. V té době se na ostrově se usazovaly různé náboženské řády a přivážely si sem vlastní stavitele. Když jsme dosnídali a dostatečně jsme si prohlédli baziliku zvenku, jdeme dovnitř. Platíme rozumné vstupné ve výši 2 Eur a vcházíme do skoro prázdného interiéru. Myslím, že právě tato minimální výzdoba dává kostelu zajímavou středověkou atmosféru. Uvnitř si prohlížíme například v hlavní lodi příčné černé trámoví, kamenné výtvory na zdech nebo zajímavé fresky.

V 10 hodin 45 opouštíme toto úžasné místo. Pokračujeme po dálnici a z časových důvodů míjíme Sassari, druhé největší město Sardinie. Náš další cíl je totiž jinde. Jedeme po východním okraji přírodní rezervace a pomalu se blížíme k zátoce Porto Conte. Před námi se objevuje dramaticky působící mys Capo Caccia, který se tyčí vysoko nad krásnými modrými vodami středozemního moře.

Bylo by zde možno strávit celý den, je zde několik vyhlídkových míst i trekové trasy, ale většinu návštěvníků lákají tyto divoce romantické útesy kvůli jeskyni Grotta di Nettuno. Dnes parkujeme celkem v pohodě, v létě to může být asi kvůli velkému množství lidí problém. Vydáváme se pěšky po mnoha schodech, po závratném schodišti Escala del Cabirol, katalánský název znamená kozí schody. Sestup ze 110 metrů vysokého útesu k ústí jeskynního komplexu pomalou chůzí trvá asi 15 minut. Dole zjišťujeme, že vstupné podražilo oproti průvodci na 12 Eur.

Trochu nás také odrazuje velký počet lidí, ale když už jsme dole, tak se vydáváme na prohlídku jeskyně Grotta di Nettuno. Říká se, že je to jedna z nejmalebnějších jeskyní na ostrově. Měřit by měla na délku asi 1.200 metrů. Uvnitř se nachází velké podzemní jezero, které je dlouhé 120, široké 50 a hloubka činí místy až 9 metrů. Procházíme hlubokými temnými chodbami i po otevřeném prostranství. Jeskyně je tvořena několika sály. Monumentální prostory zdobí bohaté a pestré krápníky. Prohlížíme si zajímavě zakroucené a zbarvené stalagmity, které pomalu rostou až ke stropu a úžasně tvarované stalaktity, jež se odrážejí v hladině jezírka. V průběhu tisíciletí vzniklo působením vody ve skalách mnoho jeskynních útvarů. Obdiv k nim je o to větší, když si uvědomím, že růst těchto vápencových útvarů je velmi pomalý. Je to zhruba 1 kubický centimetr za 100 let.

Po ukončení prohlídky sledujeme něco jiného zajímavého. Zaujalo nás, jak nastupují do lodi návštěvníci jeskyně, kteří odmítají absolvovat zajímavou cestu po schodech, a tudíž sem přijíždějí lodí z přístavu Alghero. Údajně mohou vidět u ostrůvku Isola Foradada ve skále profil spisovatele Danta Alighieriho. Vystoupit z lodi do prostoru jeskyně není vůbec jednoduché. Loď k tomuto výletu uzpůsobená má na přídi speciální můstek s pojezdovými kolečky a je tak umožněno vystupování i v případě, že moře není příliš klidné.

Po ukončení prohlídky se vydáváme zpět k autu po schodech nahoru. Rozhodl jsem se počítat a dospěl jsem k číslu 651 schodů. Kdo se zalekne této procházky, tak se ochudí o zajímavé výhledy na moře, ostrov Isola Foradada i okolní skály. I když samozřejmě z lodě může být pozorování také krásné.

Sedáme do auta a jedeme asi jeden kilometr, kde se nachází odstavné parkoviště a značená vyhlídka, z níž je nádherný výhled na obě strany mysu.

Čas pokročil, už je půl druhé a vzhledem ke krásnému počasí se chceme ještě jednou na Sardinii vykoupat. Nejprve objevujeme místo, kde se nedá zajet k moři, což však Frantu neodradilo. Zbývající část výpravy kontroluje teplotu lahvového piva. Shledáváme ji více než dobrou a tak koupání odkládáme. Když ukončil Franta průzkum pláže, tak jedeme k nedalekému majáku a strážní věži Torre Nuova. Je odsud hezký výhled na celou zátoku Porto Conte a k mysu Capo Caccia.

Ostrov byl v minulosti častým cílem útoku pirátů. Zlom přišel až roku 1570, kdy se v té době na Sardinií vládnoucí Španělské království, rozhodlo neustálým útokům čelit. Španělé přišli s plánem, postavit na ostrově pobřežní bariéru, jejíž základ budou tvořit strážní věže. Za deset let vyrostlo na Sardinii na 30 obranných pevností, které jsou dnes zpřístupněny veřejnosti a organizují se v nich výstavy a nejrůznější propagační akce. Většina těchto věží je postavena na vyvýšeném místě blízko moře, tak aby byl nedaleký přístav pod ochranou.

Pokračujeme na pláž před Algherem. Nacházíme se v místech, kde jsme před šesti dny udělali svoji první zastávku při putování po Sardinii. Tehdy jsme moře pouze pozorovali, tentokrát se jdeme koupat. Dnes už jsou na pláži i další lidé. Ale i v tomto případě jsme jediní, kdo se odváží ponořit do mořských vln. Ostatní se pouze sluní. Je příjemně a tak i my se chvíli opalujeme a osycháme na slunci. Je to naše poslední koupání a odpočívání při letošním putování po Sardinii a tak si to užíváme. Ošklivé pláže na tomto ostrově neexistují. Jsou buď hezké, krásné nebo úžasné. Lze navštívit jak malé a liduprázdné pláže v odlehlých zátokách, tak i gigantické, několikakilometrové, kde je ale málokdy úplně prázdno.

V 16 hodin odjíždíme od pláže a za čtvrt hodiny parkujeme ve městě Alghero (Algheri, Algher) u přístavu.Poklidná atmosféra rybářského přístavu i příjemné slunečné počasí přímo vyzývají k ochutnáním výtečného "gelato". Výběr zmrzliny není jednoduchý, jelikož nabídka je velká. S kornoutem v ruce se vydáváme na prohlídku města, o kterém se říká, že je to malá Barcelona. Katalánština a španělský vliv je zde patrný na každém kroku, například některé názvy ulic jsou také v katalánském dialektu. My jsme zde strávili pouze něco přes hodinu, a tudíž to nemůžeme tak dobře posoudit.

Nejprve si prohlížíme rušný přístav. Chvíli se díváme na moře a na něm kotvící lodě a poté náš zrak směřuje na druhou stranu, kde se nachází robustní aragonské opevněné hradby s cimbuřím a obrannými věžemi. Zdi i věže trochu chátrají. Na jedné z nich je instalovaná pamětní deska věnovaná symbolu národního obrození a sjednocení Itálie, kterým byl a patrně stále je Giuseppe Garibaldi. Po schodech odcházíme od moře a stoupáme do historického centra města s jeho klikatými starobylými, převážně pěšími uličkami.

Procházíme okolo gotickékatedrály Santa Maria, ale z časových důvodů podrobnější prohlídku vynecháváme. Občas nakoukneme do některého z mnoha klenotnictví specializujících se na výrobky z korálu. Protáhlým náměstím Piazza Cívica, hlavní náměstí starého města, přicházíme pomalu zpět k přístavu. Mimo jiné nás tady zaujala významná dominanta města, zajímavý památník ve tvaru kotvy věnovaný obětem, které si v minulosti vzalo moře. Neprošli jsme sice zdaleka celou pobřežní část města, ale nikde nevidíme velké hotely u moře a tak to asi vypadá, že město uniklo osudu mnoha středomořských prázdninových letovisek a ubránilo se komerčnímu zneužití. Za historickým centrem začíná nové město s pravidelnou sítí rovnoběžných, ne moc zajímavých ulic, jejichž návštěvu odkládáme na nikdy.

Odjíždíme k benzínové stanici, kde trávíme idylickou čtvrt hodinku. Načerpat u samoobslužné pumpy je skoro nad naše síly. Nakonec se to daří a parkujeme u vedlejšího obchodního domu, kam se vydáváme na nákup. V obchodě si vyhlížíme něco k večeři a také dárky domů. Když člověk neví, co koupit, tak v dosti zemích bývá jistotou nákup dobrého sýru a báječného vína k tomu. Také na Sardinii se tímto výběrem nedá nic zkazit. Domů si kupuji dva druhy ovčího sýru, červené víno Cannonau a sýr Ricotta. První ovčí sýr se jmenuje Pecorino Sardo Fresco, je měkčí a má jemnější chuť. Druhý sýr, Pecorino Cuore Orgosolo je tvrdší a vyzrálejší.

Tento dáreček, který se po mém příjezdu domů objevil na stole, nebyl žádný nevyzrálý mladík ani zralý stařešina, ale úžasný sýr v nejlepším věku zralosti. Na své galantně pikantní chuti byl svádivý, smyslný, ale dostatečně sebevědomý. Jeho koupě byla dobrá volba, kterou příště zcela jistě zopakuji. A jak jsem tak sýr ochutnával, tak jsem si o něm něco přečetl. Sýr Pecorino uzrává až po osm měsíců a během této doby je denně omýván solnou vodou a obracen. Po úplném uzrání, vesměs tvrdá a tmavá kůrka se potírá olejem. Střed sýru samotného je světlé barvy s nádechem do šeda s velice pikantní chutí. Po celé Itálii lze najít mnoho druhů ovčího sýra Pecorino. Na trhu jsou k dostání v různém stádiu zralosti, zcela čerstvé, vydatně uzrálé, na chuti jemné i s chutí silně rozvinutou. Název pro sýr se odvozuje podle místa výroby (Pecorino Sardo, Pecorino Toscano, Pecorino Romano, Pecorino Siciliano) a podle délky zrání (Pecorino Stagionato - vyzrálé pecorino, Pecorino Semistaggionato - polovyzrálé, Pecorino Fresco - mladé pecorino). Sýr může také ochucovat různými ingrediencemi.

Po nákupu se nám zastesklo po benzínové stanici a tak se tam vracíme. Důvodem je poslední nesvítící čárka na ukazateli paliva. Když nám začal benzín přetékat z nádrže ven, tak jsme pochopili, že ji asi nedonutíme se rozsvítit. Drahoš mezitím zašel zkontrolovat fotbalovou mládež, hrající na vedlejším stadionu. Kdysi slavný místní klub Polisportiva Alghero tady najít nemohl, jelikož toto fotbalové mužstvo (založeno roku 1945) po bankrotu v roce 2010 zaniklo.

Poslední naší dnešní zastávkou je Fertilia, klidné a malé letovisko ležící blízko pobřeží u algherského zálivu. Dáváme si tady pivo, rekapitulujeme dnešní den a plánujeme zítřejší odlet.

Ve 20 hodin odjíždíme na předem vyhlédnuté místo. Nachází se na jedné slepé cestě do vnitrozemí. Pozorujeme, jak vychází měsíc, večeříme, bumbáme a balíme důkladně věci. Ráno již nebude moc času.

Úterý 19. 4. 2011

Budíček je dnes opravdu brzo, v půl páté. Ale jestli chceme odletět, tak je potřeba balit spacáky, karimatky a ostatní věci. Daří se to celkem dobře a tak pět minut před pátou odjíždíme. Za dvacet minut jsme na letišti. Kde se vzal, tu se vzal, před námi se ukázal člověk z autopůjčovny. Přišel, jak slíbil. Stav auta zvenčí ho až tak nezajímal. Jediná věc, kterou zkontroloval, byl ukazatel paliva a sdělil nám, že nesvítí poslední čárka. Marná byla naše snaha mu vysvětlit, že nádrž je plná. Letadlo za chvíli odlétalo a tak jsme zaplatili požadovaných 5 Eur. Asi z tohoto důvodu mají nejlevnější cenu za půjčení automobilu.

Odbavení je bezproblémové a tak v 6 hodin 30 minut odlétáme. Přesně za hodinu a půl přistáváme na letišti Memmingen.

Láďovi se zde očividně líbí a dělá vše proto, aby nemusel prostor letiště opustit. Například si vymyslel, že nemůže najít parkovací lístek. A tak všichni hledáme a přemýšlíme. Po čase ho to přestalo bavit a tak šel k autu a tam ho objevil. Platíme tudíž 35 Eur za parkování a odjíždíme.

A tak jsme si během těchto několika dní sestavili přibližný obraz o části Sardinie. Nebylo v našich silách prohlédnout si během naší krátké návštěvy Sardinie vše, co tento ostrov nabízí. Ani jsme se o to nepokoušeli. Četl jsem, že Sardové jsou jako osoby rezervované. Mne to zase až tak nepřipadalo. Je pravda, že jsme tam nezažili pokřikování na turisty, což občas patří k italské klasice. Z toho mála, co jsem tady viděl (a také četl), bych řekl, že obyvatelé Sardinie jsou hrdý a veselý národ, který lze charakterizovat následně: nelehký jazyk sardinština, tradiční a úžasné slavnosti (bohužel jsme nezažili) a s tím spojené kroje, výborná a zajímavá kuchyně a silný vztah k rodině a rodnému kraji.

Stejně jako na jiných místech, kde jsme v minulých letech byli a kterým je připisována existence bájné Atlantidy, také ani zde jsme ji neobjevili. Asi bychom potřebovali poradit od italského novináře Sergio Fraua, který v jednom ze svých poutavých příběhů označil Sardinii za ztracenou Atlantidu. Nicméně k historii Sardinie jsme si přičichli. Na zajímavé stavby z doby nuragské civilizace budeme určitě dlouho vzpomínat.

Při psaní výše uvedeného traktátu jsem čerpal ze svých vzpomínek. Pramen to však není dokonalý vzhledem k mému věku. Tudíž je možné, že je něco, co jsem napsal, je trochu jinak.