Výlet Allgäuských Alp - Krottenkopf - říjen 2011

Jako námořníci připlouvající po roce do stejného přístavu, kde na ně čekají hospody a snoubenky vždy o maličko starší, také my se vracíme letošního podzimu na stejné místo. To, co jsme tam minulého roku zažili a viděli, nás lákalo k návratu do těchto míst. Uplynulo 383 dnů a jsme opět v Algäuských Alpách. Také jsme o něco starší, pouze na těch horách to není tolik poznat.

Plánování letošního podzimního výletu nebylo jednoduché. Podařilo se to uskutečnit až ve čtvrtý víkendový termín. Nakonec jsme se ale shodli, že jsme vybrali ten nejlepší čas pro putování po horách. Kalendářně bylo sice již léto nenávratně pryč, ale to, co předvedlo počasí na přelomu září a října, to málokdo pamatuje. Tentokrát jsme se rozhodli navštívit kopeček, který se jmenuje Grosser Krottenkopf. Je to nejvyšší vrchol Algäuských Alpách a dle informací by měl být dobře dostupný a tudíž jsem na něj myslel již od minulého roku, co jsme se vrátili.

Pátek 30. září 2011

V 9 hodin a 30 minut odjíždím z domova do Staré Role, kde vyzvedávám Petra, a vydáváme se na cestu z Karlových Varů na Přimdu. Zde se vítáme s Frantou, Drahošem a poznáváme nového člena našeho letošního putování (a snad i příštích výprav), který jest zván Medvěd. Smutným účastníkem našeho setkání je Jarda, který stále tvrdí, že musí pracovat. Nereaguje ani na naši nabídku, že ho uneseme. Patří mu však náš dík, že se postaral o doplnění tekutin účastníků výpravy.

V 11 hodin 30 minut odjíždíme v automobilu Peugeot Boxer, abychom těsně za hraničním přechodem Rozvadov zastavili na výzvu německé dálniční policie. Evidentně jsme je zklamali, jelikož zjistili, že nejedeme do Německa pracovat, ani loupit, nýbrž se toulat po horách. Okolo Mnichova projíždíme již zkušeně po obchvatu, jelikož jsme to tady prozkoumali minulý rok i na jaře při cestě na letiště. Standardní je i pokračování po dálnici na Garmisch-Partenkirchen. Všichni očekávají poslední krásný víkend a tak aut přibývá. A to tak, že hodně. Konec dálnice a přechod na obousměrný provoz tudíž znamená v němčině "stau". A tak asi půlhodiny popojíždíme a je nám jasné, že náš cestovní plán hned na začátku dozná jistých změn. Do Garmisch-Partenkirchen stejně jako minulý rok nezajíždíme, nýbrž odbočujeme v městečku Oberau a volíme cestu po horské silnici ST 2060. Kocháme se báječnou okolní přírodou i krásným jezerem Plansee. Přejíždíme německo-rakouské hranice a pomalu se blížíme k našemu cílovému místu, kterým je vápencové pohoří s názvem Allgäuské Alpy. Stejně jako minulý rok jsem si v průvodci přečetl, že se jedná o souvislý hřeben dobře využitelný pro několikadenní přechod s přespáním na horských chatách. A stejně jako minulý rok i letos jsme si zde naplánovali pouze dvoudenní přechod se spaním na zemi.

Pokračujeme přes město Reute po silnici č. 198, která vede údolím Lechtal podél řeky Lech. V 16 hodin 30 minut přijíždíme do vesnice Bach, kde nalézáme na pravé straně odbočku. Silnice vede nejprve podél řeky a poté se vine lesem a končí na parkovišti u spodní stanice lanovky Lechtaler Bergbahn. Trochu smutně však musíme konstatovat, že dnes provozní dobu kvůli nám neprodloužili. Poslední sedačka odjela v 16 hodin 15 minut. Odjíždíme tudíž i my, a to zkoumat okolní možné cesty do kopců, které by nás trochu přiblížili horám. Dopadlo to ale tak, jak jsme čekali. Všude je zákaz vjezdu. Tudíž se vracíme k lanovce, kde využíváme služeb bezplatného parkoviště. Z mrazící tašky vyndáváme pivo, abychom zahnali všudypřítomnou žízeň. Po sedmi hodinách cesty jsem utahaný a rozlámaný. Ovšem když se rozhlédnu po horách, jako by mě pokropili živou vodou.

Franta vyráží neohroženě vstříc Algäuským dobrodružstvím

Je pěkný teplý podzimní podvečer, který nechceme strávit na parkovišti u auta. Balíme tedy věci a v 17 hodin 45 minut odcházíme. Vlevo od informační budky a spodní stanice lanovky vede značená cesta. Jdeme zčásti po vyšlapaném chodníku, abychom se posléze objevili na šotolinové cestě. Sluníčko stále svítí, je příjemně. Až na ten kopec. Převýšení spodní a horní stanice lanovky je 600 výškových metrů. Středně těžké batohy máme na zádech, žádnou zátěž nelze odkládat. Máme tam totiž samé důležité cestovatelské vybavení (například pivo, slivovici a meruňkovici). Úžasnou pohodu a klid trochu narušují šílení motorkáři, kteří testují, co vydrží zdejší příroda a ochránci přírody, jestli tady nějací fungují.

Společné foto, kdybychom se někde ztratili

Stále do kopce, ale stále ještě pořád s úsměvem

Pomalu přicházíme nad hranici lesa a v 19 hodin 15 minut nás vítá vrchní stanice lanovky, u které se také nachází horská chata Berggasthof Jöchelspitze s krásnou zahrádkou. Bohužel je zavřeno. A tak místo piva si vychutnáváme pohledy do údolí při západu slunce.

Horská chata Berggasthof Jöchelspitze

Následně volíme ještě krátký výstup asi o dalších 100 výškových metrů, kde nacházíme příjemné místečko na spaní. Už se setmělo a citelně se ochlazuje. Připravujeme si věci na spaní, papáme a bumbáme. Moravská sekce naší výpravy připravila na dnešní večer kulturní program s názvem "co se nám letos dobrého na stromech urodilo". Kromě stále snižující se teploty (teploměr se dostává až k + 4°C) se také začíná projevovat vysoká vlhkost (okolo 90 %). Jednou z mála výhod této teploty je to, že jídlo se nám přes noc zcela jistě nezkazí. Noc je sice ještě mladá, ale výše uvedené podmínky nás zahánějí již před osmou hodinou do spacáků. Usínáme asi o hodinu později pod jasnou oblohou, na které září tisíce hvězd.

Měsíček už nás vítá, hvězdičky ho budou brzo následovat

Sobota 1. října 2011

Dnes vstáváme výjimečně brzo

Ráno se teploměr vyšplhal až k + 6°C, vlhkost je podobná jako večer. Před sedmou hodinou vstáváme a balíme věci. Vypadá to dnes na krásný den. Slunce se začíná prodírat ranním oparem a propůjčuje okolním kopcům žlutý tón. Mapu sice moc podrobnou nemáme, ale směr naší cesty je jasný. Kousek nad námi je malá chata a tak se k ní nejprve vydáváme. Chvíli před námi sem přišli dva místní horalové, kteří pozorují jeleny. Poskytujeme jim požadované informace o Československu a oni nám o Alpách. Chatička slouží jako malé horské muzeum. Dnes je ale zavřeno a tak pokračujeme. Zpočátku nám sice není úplně jasné, kde náš cíl leží, ale značení cesty je vynikající, zabloudit se zde snad ani nedá. Jedinou výhradu máme k cílovým časům. Někde je doba chůze zkrácena, jinde se patrně uvažuje s dlouhými přestávkami.

Človíček je stejně úžasný jako chata i muzeum

Čeká nás úžasný den s ještě famóznější přírodou

Se sluníčkem se dnes budeme kamarádit celý den

Po chvíli se před námi objevuje kopeček Jöchelspitzte (2.226 m.n.m.). Cesta vede okolo něho z pravé strany a potkáváme na ní velké stádo ovcí, které ženou tři pasáci a jedna pasačka do údolí. Moc velkou radost z nás nemají, jelikož ovečky začínají před námi utíkat do všech možných stran. Vytahujeme fotoaparáty a pálíme jeden snímek za druhým.

Ovečka, Sheep, Ovca, Schaf, Mouton, Pecora, Oveja, Oвца

Na počítání oveček je ještě brzo

Ovečky pokračují dolů do údolí a my stále vzhůru po značené pěšině. Před námi se zvedá další kopec. Měl by to být Rothornspitze. Obcházíme ho zleva, a protože se začínáme blížit do míst, kde nás bude chvíli doprovázet stín, tak se zastavujeme a snídáme i svačíme najednou. Je totiž už 8 hodin 15 minut a ještě jsme dnes nejedli. Kromě posilňování se svačinou a doplňování tekutin také pozorujeme zajímavé okolí. Vpředu před námi již vidíme zbytky kdysi slavného ledovce Schwarzmilzferner. Usuzujeme tudíž, že bychom měli vpravo od něho vidět již náš cíl, kterým je kopeček Krottenkopf. Avšak posléze se ukazuje, že tomu tak nebude. Čeká nás ještě dlouhá a náročná cesta.

Copak je to před námi za zajímavé kopečky

Hlad a žízeň

Vyhlížíme ledovec a uvažujeme o jeho návštěvě

Po skončení půlhodinové siesty pokračujeme ještě chvíli okolo kopce, až přicházíme do mírného sedla, které se jmenuje Gumpensattel (2.277 m.n.m.). Zde nás ostražitě z patřičné vzdálenosti pozoruje jedno zvířátko, asi zbloudilá ovce. Jdeme dál, z pravé strany obcházíme kopec Strahlkopf. V 9 hodin 15 minut přicházíme k rozcestníku, kde čteme, že se zprava připojuje cesta č. 437. Cedule dále oznamuje, že první zastávkou by na ní byl po 40 minutách chůze kopeček Karjoch (2.350 m.n.m.). My však jdeme druhým směrem, jelikož náš cíl je jinde.

První malé zpestření chůze po alpských pěšinkách

Za chvíli absolvujeme sestup zajímavým skalním úsekem, po kterém následuje traverz přes suťové pole a mírný výstup. A v tomto místě se zastavujeme. Nacházíme se v nadmořské výšce asi 2.150 metrů. Otevírají se zde totiž před námi zajímavé pohledy. Především na náš dnešní cíl a na cestu, která nás k němu ještě čeká. Konečně vidíme Krottenkopf velký, vlevo od něho se nachází nenápadný vedlejší vrchol Hornbachspitze (2.533 m.n.m.). Celkově to však není zrovna nejoptimističtější zjištění. Musíme totiž nejprve klesnout asi o sto výškových metrů, abychom poté opět vše vyšlápli. Nedá se nic dělat, vyrážíme. Po chvíli přicházíme na křižovatku značených cest na úpatí hory Krottenkopf. Napojujeme se na cestu č. 432. Doposud jsme byli v horách skoro sami, nyní se ale dostáváme na horskou dálnici. V opačném směru je možno sestoupit přes Rossgumpental do rakouského městečka Holzgau nebo přes kopec Mädelejoch přejít do Německa k horské chatě Kemptner Hütte.

Také tento traverz neí bez zajímavosti

Zatím ještě netušíme, co nás čeká za chvíli

Všude kolem je spousta krásy

To, že musíme nejprve dolů a pak zase nahoru již nám tolik krásné nepřipadá

A tak stoupáme, plazíme se a lezeme s našimi batohy. 600 výškových metrů náročného a příkrého stoupání, které nás čeká, je šestset metrů. S tím nic nenaděláme. Okolo nás procházejí i probíhají místní sportovci. Těm je hej, když nemusí tahat spacák, karimatku, oblečení, pivo a slivovici. Počasí je dnes ideální pro výstup na vrchol. Za deště nebo po něm by skalní povrch nebezpečně klouzal. Cesta je totiž občas náročnější a vyžaduje také použití rukou.

Sedlo se nám pořád nějak vzdaluje

Samé zajímavé věci nás čekají

Naštěstí jsme nechali batůžky tam dole

Okolo nás začíná krásné horské představení

Důležitá přestávka přichází v sedle Krottenkopfscharte, které se nachází v nadmořské výšce 2.350 metrů. Je 11 hodin a my zde odkládáme naše batůžky. Dále jdeme nalehko. Bereme si pouze něco na sebe, kdyby nahoře foukalo a do druhé ruky jednu vrcholovou plechovkovou odměnu. Z pohledu původního směru odbočujeme vlevo. Zpočátku stoupáme po štěrku v několika serpentinách. Poté následují skalní úseky, přičemž se dostáváme trochu napravo od vrcholu. V závěru překonáváme užší skalní žebro, desku a již vidíme vrcholový kříž. Chvílemi se zdá výstup náročnější, chvílemi se jde pohodlněji, celkově jsme zvládli převýšení 307 metrů asi za tři čtvrtě hodiny. V pravé poledne si tudíž již připíjíme Velkopopovickým kozlíkem a Starobrnem. Nacházíme se na nejvyšším místě Algäuských Alp. Název vrcholu zní Große Krottenkopf a vyrostl do nadmořské výšky 2.657 metrů neboli 8.714 stop. Obcházím kříž ze všech stran, rozhlížím se kolem dokola a kochám se. Občas slyším názor, že "kochat se" je divné slovo. Ale okolo mne je tolik krásy, že nelze dělat nic jiného, než se kochat. Obloha je úplně jasná a viditelnost tudíž výborná až úžasná. Nejprve vyhlížím nádherný vrchol Hochvogel, který je považován za symbol Allgäuských Alp, a který jsme navštívili minulý rok. A poté se věnuji postupně úchvatné přehlídce vrcholů, které se nemohou okoukat. Kousek ode mne stojí jeden človíčkem, který to tady asi zná velmi dobře. A tak se vyptávám. Kromě pásma Allgäuských Alp vidím některé z kopců, na které jsem v minulých letech vystoupil, například nejvyšší horu Německa Zugspitze nebo vrchol Schesaplana v pohoří Rätikon. Vidět jsou i kopečky v Itálii, například Ortler, nejvyšší vrchol pohoří Ortles. My se však nacházíme v blízkosti hranice dvou jiných států, Rakouska a Německa, a tak zkouším hledat, kudy tato hranice prochází. Když jsme se dost vynadívali na okolní kopečky, hledáme dole pod kopcem cestu, kterou budeme dnes pokračovat. Nemůžeme si tudíž nevšimnout zajímavého pohledu o více jak 400 metrů níž, kde se nachází kar, který se jmenuje Hermannskar a jehož dominantu tvoří ledovcové jezero Hermannskarsee.

Očekávali jsme na vrcholu ostřejší vítr, avšak panuje zde krásný, skoro letní den. Přesto ve 12 hodin 40 minut odcházíme. Cesta k batohům trvá přibližně stejně jako výstup. V sedle následuje přestávka. Plánujeme kudy dál. Jednou z původních možností byla návštěva jediného opravdového ledovce (Schwarzmilzferner), který si Algäuské Alpy zachovaly dodnes. Nalézá se v hlavním hřebeni na jižní straně vrcholu Madelegabel a jihovýchodním svahu kopce Hochfrottspitze. Vede tam cesta Heilbronner Weg, která pro nepřítomnost trhlin na ledovci není nebezpečná a její překonání nevyžaduje ledovcovou výzbroj. Samá pozitiva, i přesto však volíme jiný směr a deset minut před čtrnáctou hodinou opouštíme sedlo. Před ledovcem dáváme přednost skoro ledovcovému jezeru Hermannskarsee (2.216 m.n.m.).

Přicházíme k němu ve 14 hodin 30 minut. Soncna stále betálně rumpluje a tak je o koupání rozhodnuto. Po zjištění aktuální teploty vody však přehodnocujeme pojem "koupání". Ledové kry sice na hladině neplavou, ale teploměr by se musel hodně snažit, aby na stupnici nějaké plusové teploty vyčaroval. Přesto se hygiena konala a přežili jsme to. Následně řešíme žízeň. Piva je v batohu málo. Hospodu tady ještě neotevřeli. Nevím proč, když bychom jim tady udělali dobrou tržbu. A tak nezbývá nabrat vodu z jezera. Ve vodě sice vidíme plavat nějaké malinkaté alpské potvůrky, které však svými trhavými pohyby dávají najevo, že se jim tady žije dobře, tudíž nemůže být tato voda špatná a s největší pravděpodobností bude také poživatelná. Nikde zde nevidíme informaci místního zdravotního ústavu o tom, že voda je pitná, a tak se vlastně stáváme pracovníky neakreditované laboratoře a odebíráme vzorky a zkoušíme jejich vliv na lidský organismus. Jestliže o tomto podávám písemnou zprávu, tak je jasné, že jsem přežil a vzorky odpovídají platné legislativě. I tato voda, jako snad všude v Alpách, je báječná, neškodí hrtanu, nesvírá hrdlo, neotupuje ostří zraku, ani nepůsobí trnutí nervů.

V 15 hodin 30 minut odcházíme po cestě č. 432 a vlevo si prohlížíme kopeček Marchspitze (2.609 m.n.m.). Čeká nás opět nekonečné potěšení z pohybu po náročných vrcholových partiích zdejších hor a v závěru procházka po rovinkách, možná ještě i po pestrých, rozkvetlých loukách, jestli sejdeme do nižších poloh. My totiž ani nevíme přesně, kam chceme dnes dojít. Původní cíl nám byl rozmluven. Kolemjdoucí povídali, že jdou od chaty Hermann von Barth Hütte (2.129 m.n.m.), jejíž provoz po minulém víkendu ukončili. V místě, kde pěšina obchází vrchol Hermannskarspitze (2.472 m.n.m.) opět trochu stoupáme do sedla Schafscharte (2.320 m.n.m.). Po krátkém sestupu přicházíme na křižovatku cest. Zde se v 16 hodin 30 minut rozhodujeme opustit cestu k chatě a scházíme do údolí Birgertal.

V 15 hodin 30 minut odcházíme po cestě č. 432 a vlevo si prohlížíme kopeček Marchspitze (2.609 m.n.m.). Čeká nás opět nekonečné potěšení z pohybu po náročných vrcholových partiích zdejších hor a v závěru procházka po rovinkách, možná ještě i po pestrých, rozkvetlých loukách, jestli sejdeme do nižších poloh. My totiž ani nevíme přesně, kam chceme dnes dojít. Původní cíl nám byl rozmluven. Kolemjdoucí povídali, že jdou od chaty Hermann von Barth Hütte (2.129 m.n.m.), jejíž provoz po minulém víkendu ukončili. V místě, kde pěšina obchází vrchol Hermannskarspitze (2.472 m.n.m.) opět trochu stoupáme do sedla Schafscharte (2.320 m.n.m.). Po krátkém sestupu přicházíme na křižovatku cest. Zde se v 16 hodin 30 minut rozhodujeme opustit cestu k chatě a scházíme do údolí Birgertal.

Pro Drahoše byl dnešní výlet asi nenáročný a tak se ještě kousek prošel tam a zpátky, ale nakonec se rozhodl nás následovat. Asi po půlhodině se zastavujeme u krásného čistého potoka a doplňujeme vodu do lahví. Již zde se objevují první úvahy o ukončení výletu, ale nakonec převládá myšlenka, že do setmění je ještě času dost a tudíž pokračujeme. Postupně scházíme do údolí a okolo nás začíná vyrůstat les. V 18 hodin 30 minut se napojujeme na cestu č. 437. Pokračujeme a začínáme intenzivně hledat místo k noclehu. Brzo přijde tma, nohy už také mají dnes odslouženo. A tak v 19 hodin zastavujeme na loučce blízko potoka Bernhardsbach, který teče údolím Bernhardstal. Měkký spacáček láká, cestovní únava je velká. Vůle odolat odpočinku a pokračovat přestává stačit.

Opět se stmívá i ochlazuje celkem rychle, proto vybalujeme věci na spaní, papáme a bumbáme. Uvažujeme o rozdělání ohně, ale patně s prvním přiloženým polínkem by přijela policie, a o to moc nestojíme. Teploměr se zastavuje u hodnoty + 7°C, vlhkost šplhá opět k 90 %. Večer sice ještě nepředal vládu noci, ale výše uvedené podmínky nás zahánějí již po osmé hodině do spacáků. Usínáme asi o hodinu později pod jasnou oblohou plnou krásných hvězd a za zpěvu nekonečné písně nedalekého potoka.

Neděle 2. října 2011

Vstáváme po sedmé hodině a balíme věci. Snídani odkládáme na později, jelikož teplota i vlhkost je podobná jako večer. Před osmou hodinou odcházíme po široké cestě, která vede podél potoka, po jeho levé straně. Za chvíli přecházíme po mostě na druhou stranu a vlevo se začíná měnit údolí potoka v zajímavou rokli. V osm hodin 30 minut jsme došli k rozcestí, kde stojí chata Gibler Alm (1.208 m.n.m.). Zde se naše cesty rozdělují. Žíznivá část naší výpravy ve složení Drahoš, Franta a Petr se vydává přímou cestou do blízkého městečka Elbigenalp (1.039 m). Já a Medvěd jdeme do výchozího místa pro auto. Naše kroky vedou do kopce po zpevněné cestě. Původní představa o chůzi po vrstevnici se vytrácí poté, co asi půl hodiny šlapeme stále do kopce.

V místním lese žije asi hodně zvířátek. Alespoň tak usuzujeme podle toho, že hned na dvou místech vidíme zajímavý shluk krmelců. Poblíž místa, kde přecházíme potok Stienebach, se nacházíme v nadmořské 1.480 m.n.m. a kopec zde konečně končí. Už bylo na čase, začínali jsme si pomalu myslet, že se zase vyšplháme na Großen Krottenkopfes. U dalšího rozcestí trochu váháme. Směrové ukazatele nám úplně nesouhlasí, ale nakonec se vydáváme dolů z kopce. V Alpách se nachází nepřeberné množství potůčků, pramenů i studánek. Některé jsou známé, jiné člověk mine bez povšimnutí. My však nepatříme k těm, kteří by chtěli vynechat něco zajímavého. A tak, když jsme se na příštím rozcestí dočetli o nějakém vodopádu, rozhodli jsme se pro odbočku z plánované trasy i s vědomím, že si trochu zajdeme. A stálo to za to. Po deseti minutách stojíme na vyhlídkové plošině a kocháme se pohledem na vodopád. Nevítá nás však množství valící se vody, které se za mohutného hukotu mění na jemnou mlhovinu. To bychom museli přijít za jarního tání. Dnes zde moc vody není, ale i přesto je to hezké místo. Je celkem dost možné, že se k němu váže i nějaká zajímavá pověst či legenda. Hned u cesty se totiž nachází zajímavé vyřezávané dílo. Když jsme dostatečně vykoukáni a vyfotografováni, tak se vracíme na rozcestí a pokračujeme v cestě. Po chvíli definitivně opouštíme les a prohlížíme si alpské louky a první vesnická stavení. Skoro u každého objektu se setkáváme s nějakým zajímavým řezbářským dílem. Za jedním penzionem objevujeme úžasné odpočinkové místo se zajímavými vyřezávanými výtvory.

V 11 hodin přicházíme po dvoutisícpětsetpěti minutách opět ke spodní stanici lanovky Lechtaler Bergbahn, okruh je uzavřen. Přezouváme se a pozorujeme čilý turistický ruch. Poté odjíždíme dolů přes vesnici Bach do městečka Elbigenalp. Zde nás vítají u silnice položené batohy a v blízkém restauraci sedící spolucestovatelé.

Jelikož nechceme jet úplně po stejné cestě, po které jsme přijeli, tak pilně studujeme mapu a volba je následující. V městě Reute se odkláníme směr Fuessen, jelikož za tímto městem jsou nakreslena v atlase nějaká jezera a my se chceme ještě opláchnout a najíst. Nejprve zkoumáme jezero Bahnwaldsee, kde objevujeme pouze kemp, avšak žádný rozumný přístup k vodě. Odjíždíme tudíž k většímu jezeru, které se jmenuje Forggensee. Zde je hodně lidí a málo místa k parkování. Jinam se nám však již jet nechce a tak zastavujeme kousek dál od vody a obědváme stále ještě domácí zásoby. A poté testujeme teplotu vody a konstatujeme, že je ke koupání vhodná. Jsme však jediní, kdo došel k tomuto závěru. Ostatní lidé se pouze procházejí okolo jezera.

Pokračujeme směrem na Mnichov, Regensburg, Rozvadov a Přimdu. Zde přesedá moravská část naší výpravy. Nastává loučení a já s Petrem pokračujeme do Karlových Varů, kam přijíždíme večer v osm hodin.

Když jsem ostatní lákal na toto putování, tak jsem napsal, že se jedná se o příjemnou procházku na nejvyšší vrchol Algäuských Alp. Zda tomu tak skutečně bylo, to musí vyhodnotit ostatní účastníci zájezdu. Franta to přežil bez úhony a to je co říct vzhledem k jeho zdravotním menším i větším bolístkám. Jarda s námi nebyl, tudíž nějakou železnici s krásným nádražím nebylo potřeba hledat. Petr přežil ve zdraví i spokojenosti ne jenom výlet v Alpách, ale i cestu autem se mnou z Karlových Varů a zpět. U Drahoše si však nejsem jist, jelikož jsme neobjevili žádný úžasný fotbalový stadion (pro příště slibuji nápravu). Nový parťák jménem Medvěd mne mile překvapil. Fyzička, zájem o hory i domácí meruňkovice jsou u něho na té nejvyšší možné úrovni.

Na cestách jsem byl 58,5 hodiny. Automobil ujel celkem 1.085 km.

Po vlastních nohách jsem vystoupal do výšky 2.657 metrů nad mořem.