Výlet do Berchtesgadenských Alp - Watzmann - září 2012

Již v srpnu jsem začal nasávat alpský vzduch a plánovat letošní podzimní putování. Vymyslel jsem sice tři možné víkendové termíny, ale ono se to podařilo uskutečnit hned napoprvé.

Zájem o výpravu byl od počátku veliký. Chvílemi jsem si říkal, zda bude stačit jedno auto. Nakonec však osud provedl selekci. Od počátku bylo skoro jasné, že se nezúčastní Petr ze Staré Role. E-maily nečetl, telefony nebral a nakonec jsem komunikoval s jeho manželkou, která řekla, že je v Chorvatsku a že až se vrátí, tak ho s námi stejně nepustí. Škoda, je to dobrý parťák. Snad příště.

Jako první se mi ozval Jarda, který projevil nepopsatelný zájem o účast ve výpravě. Následně však po konzultaci s jednou významnou osobou v oboru cestování vznesl ještě nějaké dotazy, ale svoji přítomnost v Alpách potvrdil.

Skoro stálý neúčastník našich výprav Láďa tentokrát zareagoval nezvykle rychle a jasně. Poprvé, co ho znám, odpověděl na e-mail a dokonce potvrdil svou účast telefonicky. Nezvyklá a nečekaně dobrá zpráva.

S Frantou jsem automaticky počítal. Byl to ten, s kým jsem se chystal řešit podrobnosti ohledně horského putování, ale jednoho dne zvedám telefon. Ahoj! ... praskla mě šlacha, jdu do nemocnice. Nejedu. Snad příští rok. Týden před odjezdem se tudíž snížil počet členů výpravy. Škoda, ale i v pěti lidech se cestuje dobře.

Čtvrtek 6. září 2012

Ráno mám již sbaleno a čekám na upřesnění odjezdu. To přichází po deváté hodině. Nejprve mi volá Jarda, že ho "vzaly záda" a tudíž se nemůže hýbat. Škoda, ale i ve čtyřech lidech se cestuje dobře. Volám tedy Láďovi, abych se dozvěděl, kdy bude mít v práci volno a on říká, že nikdy. Opět se (jako v roce 2008, v roce 2009 i v roce 2010) dozvídám, jak je pracovně zaneprázdněn, vytížen a že se bez něho karlovarské Lázeňské lesy neobejdou. Škoda, ale i ve třech lidech se cestuje dobře.

Ve 13 hodin a 15 minut odjíždím z Karlových Varů směr Cheb, kde doplňuji pohonné hmoty a pokračuji na Přimdu. Zde se chvilku po 15. hodině vítám s Drahošem a Medvědem. Překládáváme věci do mého auta a v 15 hodin 30 minut odjíždíme v automobilu Peugeot 4007 směr hraniční přechod Rozvadov. Kousek za ním, na stejném místě jako minulý rok, stojí auto s německou pohraniční policií. My však tentokrát vypadáme asi důvěryhodněji, jelikož nás nezastavují.

Okolo Mnichova projíždíme po obchvatu a pokračujeme po dálnici A8 na Salzburk. Před rakouskými hranicemi odbočujeme doprava na silnici B20. V lázních Bad Reichenhall volíme jednu ze dvou možností, jak dojet k našemu dnešnímu cíli, a to odbočku na B21 a u městečka Fronau sjezd na silnici B 305. Pomalu se začíná stmívat a tak se naše pohledy nevěnují ani moc okolní přírodě. A to je dobře. Kdybychom viděli ty krásné vysoké kopečky, tak bychom možná naše zítřejší plány změnili.

Za městem Ramsau začínám pomalu hledat na pravé straně komunikace místo, kde jsme nocovali v roce 1999. Je potřeba sledovat nalevo od silnice tekoucí Ramsauer Ache až do místa, kde se do této říčky vlévá potok Wimbach. Zde odbočujeme vpravo a po mostě přijíždíme k parkovišti Wimbachbrücke / Wimbachklamm (650 m.n.m.), které leží nad potokem v ústí doliny Wimbachtal. Dobrá věc se podařila a tak po ujetí 497 kilometrů zastavujeme ve 20 hodin na zadním parkovišti vlevo, které je celkem rozumně ukryté. Něco dobrého ještě večeříme, bumbáme a poté uleháme do spacáků vedle auta.

Pátek 7. září 2012

Rána jsou různá. Některá nechají člověka spát i po východu slunce, jiná vtrhnou do jeho snů, neptají se na náladu ani fyzickou kondici a jasně zavelí: "Jsem tvoje dnešní ráno, vstávat!" A přesně tak to začalo i dnes. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy na horách vstával v pět hodin, ale jak se později ukázalo, byl to dobrý nápad. Ještě za tmy dobalujeme nejnutnější věci a za dvacet minut odcházíme. Nejsme zde sami. Již v tuto brzkou dobu přijíždějí první nadšení turisté. Všímám si, že všichni poctivě platí parkovné a tak činíme totéž. Orientace je bezproblémová, značená cesta totiž vychází přímo z parkoviště. Ukazatel nám sděluje časový údaj, že k chatě Watzmannhaus to trvá čtyři hodiny. Je tma. Ne jako v pytli, ale čelovku si pro jistotu rozsvěcuji. Široká štěrko-šotolinová cesta začíná nabírat nezvykle prudké stoupání. Zkoušíme odhadovat procenta sklonu a Medvěd dodává, že do tak strmého kopce u nich nejezdí ani lanovka. Utěšujeme se, že za další zatáčkou se cestička určitě trochu narovná, ale ona se k tomu stále nemá.

Obloha se pomalu stává tmavomodrou a sluníčko začíná na východě nesměle vykukovat. Nabízejí se nám zajímavé pohledy na válející se mlhu v údolí a vylézající sluneční paprsky mezi kopci. Vychutnáváme si úžasný okolní klid, který je rušen pouze sípavým dechem našich netrénovaných plic. Slunce se začíná prodírat ranním oparem a propůjčuje okolním kopcům mnohobarevný tón. Naivně se občas zastavím s myšlenkou udělat nějakou zajímavou fotografii. To bych však nesměl tak spěchat a musel bych si vyhledat co nejlepší kompozici pro snímek a vyčkat na ideální světelné podmínky.

Na první mýtinu s horskou chatkou Stubenalm, která se nachází přibližně v nadmořské výšce 1.100 metrů, přicházíme v půl sedmé. Po chvíli následuje spodní stanici nákladní lanovky k chatě Watzmannhaus a další objekt, Mitterkaseralm. V obou chalupách je možné přes den koupit nápoje a občerstvení. Na jednom místě nás zaujal obrázek s výjevem z 19. století, kde myslivci zastřelili pytláky nebo naopak. Každopádně zde měli obdobnou zábavu jako u nás na Klostermannově Šumavě.

Stoupáme vstříc slunečním paprskům a první z nich ochutnáváme v sedm hodin, když se nacházíme u lesní klimatologické stanice ve výšce 1.500 metrů nad mořem. Dočítám se, že se jedná o zařízení Bavorské zemské společnosti pro les a lesní hospodářství (www.lwf.bayern.de). Získávají se zde údaje meteorologické, měří stav ovzduší, shromažďují informace o půdě, rostlinách, stromech a podobně. V tomto místě se pohodlná cesta mění ve stezku.

U opuštěné chaloupky s názvem Falzalm končí lesní porost a my se natrvalo dostáváme nad hranici lesa a stoupáme po horské louce. Pod námi se objevují další velmi zajímavé pohledy do údolí. Před sebou vidíme náš ranní cíl, avšak chata se stále nějak nepřibližuje. Již delší dobu také pozorujeme jeden zajímavě tvarovaný vrchol, který se jmenuje Klein Watzmann (2.307 m.n.m.).

V osm hodin přicházíme po dřevěných schodech a ze stejného materiálu vytvořeného chodníku do sedla před chatu Watzmannhaus. Čas výstupu dle ukazatele jsme tedy zkrátili o hodinu a dvacet minut. A to si myslím, že jsme šli pohodovým tempem. Předcházeli nás podstatně rychlejší lidé. Zase je pravda, že jsme během této části cesty neudělali žádnou delší přestávku, se kterou je zde patrně uvažováno.

Máme za sebou zdolání 1.290 výškových metrů, odpočinek a dobrá snídaně by se hodily, už se těšíme. Samozřejmě bychom mohli zajít do chaty, ale shodli jsme se na tom, že si gurmánský zážitek necháme na odpoledne. Stoupáme tedy ještě chvíli, až nacházíme přiměřeně vhodné svačinové místo. Ohříváme se na sluníčku a papáme domácí zásoby.

Po skončení dvacetiminutové siesty pokračujeme v cestě do kopce. Ona ani jiná možnost není. Snažil jsem se své spoluvýšlapníky i sebe přesvědčovat, že za dalším viditelným vrcholkem bude buď mírnější stoupání, nebo dokonce již cíl naší cesty. Ale ani jedna možnost nepřicházela stále v úvahu. Vždy a vždy se objevuje nahoře před námi další kopeček. A tak se stále znovu ukazuje, že nás čeká ještě dlouhá a náročná cesta.

Jedná se sice o chodecký terén, ale také o pořádnou zkoušku trpělivosti. Je to logické, časový ukazatel u chaty sděluje na vrchol jdoucím, že musejí počítat se třemi hodinami chůze. Začíná mi být jasné, že to dnes nebude žádná legrace. Po další hodině chůze do příkrého kopce mají někteří z nás pocit, že již několikrát umřeli a své batohy vlečou jen silou vůle. Ale i ta se začíná pomalu vytrácet. Četl jsem, že kopeček Hocheck má dva předvrcholy, ale my jsme jich napočítali podstatně víc.

Jdeme podél červených značek, ale občas také vedle. Ono je to skoro jedno, jestli se člověk drží striktně na značené cestě nebo o 50 metrů vedle. A tak stoupáme, plazíme se a lezeme s našimi batůžky částečně po suti, občas po skalkách. Počty jsou jednoduché. Od chaty potřebujeme zdolat přes 700 výškových metrů náročného a příkrého stoupání. S tím nic nenaděláme. Čas máme dobrý a tak nespěcháme.

Kocháme se krásnými a ještě krásnějšími pohledy na okolní hory a fotografujeme. Doslova s každou zatáčkou a s překonáním každé výškové vrstevnice se nám naskýtají velkolepé scenérie. Je pravda, že takové detaily jako délka cesty nebo sklon svahu si již nepamatuji ze své návštěvy tohoto kraje v roce 1999, ale jinak to tu vypadá jako před lety. Například skály mi připadají pořád stejné. A to je určitě na tom světě nejsprávnější a nejkrásnější.

Okolo nás procházejí i probíhají místní sportovci. Těm je hej, když nemusí tahat středně těžký batoh na zádech. Žádnou zátěž ale nelze odkládat. Máme totiž samé důležité cestovatelské vybavení (například pivo nebo slivovici). Na alkoholu samozřejmě závislí nejsme, ale slyšeli jsme, že ve zdejším vápencovém pohoří je málo vody a tak jsme si nabrali zásoby tekutin na cestu. Počasí máme dnes ideální pro horské putování. Za deště nebo po něm by kamenný povrch nebezpečně klouzal. Cesta je také občas náročnější a vyžaduje v některých pasážích i použití rukou.

Všechno jednou musí přijít a tak se před námi po čase objevuje první skalka, která je označena křížem. V 10 hodin 40 minut přicházíme na kopeček Hocheck, který je předvrcholem hory Watzmann a nachází se v nadmořské výšce 2.651 metrů. Na Hochecku objevujeme kromě kříže novou dřevěnou boudu. Původní Winterraum, kterou jsem zde viděl minule, už asi dosloužila. V případě nepříznivého počasí by se dovnitř mělo vejít až dvacet človíčků, pro nouzové přespání je ale potřeba uvažovat s menším počtem.

Přes den je tady možno odložit věci a jít na vrchol na lehko. To vše souhlasí, až na to, že zde většina lidí končí svou pouť a vrací se zpět k chatě. Dále pokračují pouze šíleně horsky vyzbrojeni turisté. Ale když vidím, jak se zaučují s pásy, karabinami a neumějí si nasadit přilby, tak si říkám, že by to možná šlo. Ale je tam nějaký horský vůdce nebo něco takového podobného a ten tvrdí, že se dál bez výbavy nechodí.

A tak otvíráme s Drahošem a Medvědem pivo a připíjíme si na krásný den. Po prvním loku však vidím přicházet manželský pár, který pořizuje na dřevěné "startovací rampě" předvrcholové foto a chystá se pokračovat dále jen v běžném odění. Odkládám pivo, vznáším dotaz a je rozhodnuto. Odpověď by se dala volně přeložit do češtiny, že mám před sebou procházku po kolonádě a tudíž se není čeho bát. Žádám parťáky o pohlídání batohu a dopití piva. Především druhá část mé prosby jim nečiní žádný problém.

.

.

Odcházím deset minut po jedenácté s tím, že časový údaj na ukazateli zní jedna hodina. Hned první hřebínek a ocelové lano na něm vypadá hodně zajímavě a náročně, takový prubířský kámen. Ale jak později zjišťuji dále už je to jednodušší. Cesta dle mého názoru není nebezpečná ani bez jištění. Je potřeba být opatrný, v přiměřené fyzické kondici a především v klidu si promýšlet každý krok. Ocelová lana jsou natažena v některých exponovanějších místech, tedy přesně tam, kde to je potřeba. Cesta uběhla rychleji, než jsem čekal, její čas jsem totiž zkrátil na polovic. A tak dvacet minut před polednem stojím na druhé nejvyšší hoře Německa. Vyšší ze dvou vrcholů hory Watzmann se jmenuje Mittelspitze a vyrostl do nadmořské výšky 2.713 metrů. Je zde zajímavý kříž a pamětní deska. V jednu chvíli jsem zde dokonce sám s králem Berchtesgadenska, jak je hora Watzmann nazývána.

.

.

Obloha je úplně jasná a viditelnost tudíž výborná až úžasná. Watzmannu se také říká nadoblačná hora vznášející se nad Berchtesgadenem, ale dnes obláčky nejsou skoro nikde a tak se rozhlížím kolem dokola a kochám se. Fotografuji a věnuji se úchvatné panoramatické přehlídce vrcholů, které se nemohou okoukat. Avšak ne pouze před sebe a nahoru je třeba se koukat. Také pohled dolů je zajímavý. Nelze si totiž nevšimnout, že o 2.110 metrů níž se nachází jezero, které se jmenuje Königssee a na jeho konci jezírko podstatně menší s názvem Obersee. Dle možností natahuji krk a prohlížím si proslulou a obávanou východní stěnu hory Watzmann, která stoupá přímo z jezera. Jedná se o nejvyšší skalní (neledovcovou) stěnu východních Alp.

Kousek před sebou vidím interesantní vrcholové pokračování v podobě kopečku jménem Südspitze. Jedná se o druhý vrchol, který je o jeden metr nižší. Časový ukazatel praví dvě hodiny, tudíž by se to mělo asi zvládnout za dobu něco přes jednu hodinu. Uvažuji a počítám, ale nakonec mi vychází, že by moji parťáci na mne dlouho čekali a tak v pravé poledne odcházím zpět.

.

Očekával jsem na vrcholu ostřejší vítr, avšak panuje zde krásný, skoro letní den. Zpáteční cesta je stejně pohodová jako výstup na vrchol a tak ve 12 hodin 30 minut přicházím opět na kopeček Hocheck. Zde následuje zasloužená přestávka a jedna dodatečná vrcholová plnotučná Plzeň. Na Mittelspitze by se to z bezpečnostních důvodů nehodilo.

Na Hochecku bychom se mohli sice ještě zdržet. Je zde například umístěna pamětní deska, ze které se dozvídáme, že pár let před námi zde byl korunní princ Německé říše a Pruska Friedrich Vilhelm. Přesto ve 12 hodin 50 minut opouštíme výškovou kótu 2.651 metrů s vědomím, že nás čeká zajímavý sestup. Nohy totiž již trochu bolí a to teprve teď dostanou zabrat. Těžko soudit, zda se jde lépe nahoru nebo dolů. Při výstupu chybí fyzička a člověk lapá po dechu. Při sestupu pro změnu nevím, zda mne bolí více lýtka, kolena nebo chodidla.

Po dvou hodinách přicházíme k chatě Watzmannhaus, která se nachází na vrcholu Falzköpfl. Na rozdíl od rána ji tentokrát nemíjíme. Větší část našeho dnešního výletu máme za sebou a tudíž malá rekapitulace je na místě. Nejprve krátce hovoříme s jedním českým párem, který se do těchto míst vydal, aby zde prožil romantický víkend. Zažívá místo toho zklamání, jelikož je chata obsazena. Snažíme se mu vysvětlit výhody spaní na parkovišti vedle auta, ale je to marné. Pán v letech by raději s mladou dámou strávil noc v postýlce než ve spacáku.

Chata Watzmannhaus (http://www.davplus.de/watzmannhaus) patří D.A.V. (Deutschen Alpenverein - Německému alpskému klubu), sekci Mnichov. Původní chata na tomto místě (1.930 m.n.m.) byla postavena v letech 1887 až 1888. Pro velkou návštěvnost došlo mezi roky 1908 až 1911 k její přestavbě, ze které vzešla současná podoba chaty. Další významná rekonstrukce se konala okolo roku 2006, jejíž součástí byla stavba čističky vody a vytvoření nových podzemních rezervoárů této blahodárné tekutiny. Dieslové generátory byly nahrazeny ekologicko-kogenerační jednotkou. Kapacita chaty je sice okolo 200 lůžek, přesto bývá často obsazená.

Profesionální lešenář Medvěd nejprve kontroluje, zda je správně postavené lešení na jižní fasádě budovy a poté procházíme lokálem a ocitáme se na báječné zahrádce.

Odcházím zpět do výčepu a objednávám třikrát Mass. Z báječně usměvavých tupláků se všichni radujeme. Před slavnostním přípitkem je potřeba se také vyfotografovat. A poté si již u piva tohoto i druhého (menšího) vychutnáváme pohledy na kopečky i do údolí. Je zde sice úžasně a nějaký ten žejdlík bychom ještě zvládli skousnout, ale bumbáme za tvrdá eura a především nás čeká ještě zajímavý sestup. Víc jak hodinu a půl jsme sice odpočívali, ale jediný strečink, který jsme poskytli našim tělům, bylo to, že jsme do nich lili zdravou chmelovou tekutinu.

Slunce se začíná dotýkat vrcholků hor, a proto v 16 hodin 30 minut odcházíme. Čeká nás opět nekonečné potěšení z pohybu. Po půlhodince, chvíli před tím než zajdeme do lesa, ještě zastavujeme, abychom si užili poslední dnešní sluneční paprsky. Také svačíme a kontrolujeme, zda se během dne nezkazila slivovice.

Jdeme po stejné cestě jako ráno. Na nějaké experimenty jednak není čas, ale také chybí síly. Další přestávka se koná u jedné z kouzelných chaloupek, které byly postaveny kdysi kvůli dobytku, ale dnes slouží turistům. Paní domácí říká, že již nevaří a nabízí nám pouze nápoje. My však odmítáme a zkoumáme zdejší tekoucí vodu. Je tady sice nápis, který hlásá, že voda není pitná, ale paní říká, že to zvládneme. Patrně sem cedulku umístili kvůli tomu, aby lidé dělali tržbu.

Deset minut před osmou hodinou večerní přicházíme k autu na parkoviště. Už se setmělo a citelně se ochlazuje. To nám však nemůže zabránit v tom, abychom šli okusit teplotu vody v místní říčce a to přímo na vlastním těle. Opravdová koupel to sice není. Na to je málo vody a také její teplota nám říká, že kdybychom se potopili na delší dobu, tak by mohla mezitím voda nad námi zamrznout. Na řadu přichází papání, bumbání a příprava věcí na spaní. Jak se již stalo dobrým zvykem, ani tentokrát nezklamala moravská sekce naší výpravy a připravila na dnešní večer kulturní program s názvem "co se nám letos dobrého na stromech urodilo". Usínáme pod jasnou oblohou, na které září tisíce hvězd.

Dnešní výlet byl hodně dlouhý (skoro 40 km), v horách se to na kilometry špatně počítá. Na nohou jsme byli čtrnáct a půl hodiny a překonaly jsme převýšení 2.073 metrů a to samé dolů. Při cestě jsme nahlíželi do mapy Kompass 14 - Berchtesgadener Land Chiemgauer Alpen, 1:50 000.

Sobota 8. září 2012

Ráno je tepleji, než jsme čekali, teploměr se vyšplhal až k + 8°C. Vstáváme již v sedm hodin, jelikož přijíždějí stále noví a noví turisté. Parkoviště se čím dál tím víc zaplňuje a občas to vypadá, že nám chce nějaký řidič ušpinit naše spacáky a zlámat naše kostičky. Naštěstí v popředí leží Medvěd a o jeho postavu by se většina aut zastavila, některá i rozbořila. Balíme věci a zkoušíme něco dělat s našimi bolavými těly. První věc se daří, druhá bude chtít ještě nějaký čas.

Vypadá to dnes opět na krásný den. My jsme však trochu bolaví a unavení a dnes to vypadá na poznávací zájezd. Žádný delší výšlap neplánujeme. Jedeme do městečka Berchtesgaden, kde již na kruhovém objezdu vidíme odbočku naším směrem. Po chvíli se ocitáme na parkovišti Obersalzberg, respektive soustavě parkovišť. Sice přesně nevíme, jak má vypadat a kde se nalézá to, co hledáme, ale je jisté, že to tady není. Posléze zjišťujeme, že se musí pokračovat speciálním autobusem, který by měl stát 1 Euro. Parkujeme tedy a platíme v automatu, balíme nutné věci a jdeme, dokud zde není moc lidí. Záhy je však naše tempo přibrzděno pohledem na informační ceduli. Autobus je sice připraven, ale stojí 15,5 Eura. Shodujeme se, že za tyto peníze nechceme příští hodiny strávit v davu lidí. Tam nahoře by to sice mohlo být zajímavé, ale kdyby tam byl člověk sám.

V roce 1923 objevil Adolf Hitler kouzlo berchtesgadenského kraje. Po převzetí moci v Německu nacionálními socialisty byl Obersalzberg zabrán nacistickým režimem a prohlášen jako vůdcovo osobní ochranné území s horským statkem uprostřed. Nacistický vůdce Adolf Hitler a také někteří další členové jeho vedení si toto místo vybrali za svůj druhý domov. Důvody, které vedly Hitlera k přestěhování do tohoto regionu, byly zcela všedního rázu. Nenáviděl totiž ruch městského života a jeho dům v Obersalzbergu pro něj představoval oázu pokoje a klidu.

Stojíme na parkovišti, v místě kde se kdysi nacházela Hitlerova rezidence Berghof. Klid zde dnes určitě není a tak zkoušíme prodat parkovací lístek (3 Eura za den), což se nám daří a odjíždíme. Podle mapy i našich orientačních schopností zjišťujeme, kde by se asi mělo slavné Orlí hnízdo (Adlerhorst) nacházet. Zkoušíme horu Kehlstein (1.885 m.n.m.) objíždět ze dvou stran, ale všude jsou zákazy vjezdu. Přiblížit se lze pouze pěšky nebo zmíněnými autobusy. Na konci jedné cesty zastavujeme na parkovišti Wanderparkplatz Hinterbrand. Vzhledem ke krásnému počasí je zde rušno. Mnoho turistů se odtud chystá vydat na výlet k Orlímu hnízdu, na okolní vrcholky, horské chaty nebo k jezeru Königssee. Nedaleko odtud se také nachází mezistanice lanové dráhy Jennerbahn (www.obersalzbergbahn.de), která vede od jezera Königssee na horu Jenner. My s našimi bolavými nožičkami volíme ze všech nabízených možností odjezd a při cestě zpět si vychutnáváme krásné a zajímavé pohledy na horu Watzmann. Ještě jednou se zastavujeme na parkovišti (Parkplatz der Dokumentation Obersalzberg), abychom si prohlédli zázemí. Nachází se zde obchůdky, restaurace a informačně dokumentační středisko se stálou výstavou, za kterou však chtějí zaplatit. Stálá výstava Institutu pro současné dějiny místa Obersalzberg a diktatury národního socialismu (www.obersalzberg.de) může být zajímavá především pro toho, kdo hledá informace o dané době, ale my se dnes shodujeme, že placeného Hitlera nemusíme a tak odjíždíme.

Dalším naším cílem je historické tržní město Berchtesgaden. Zastavujeme na jednom z parkovišť a jdeme se projít. Nejprve navštěvujeme nedaleko centra města evangelický kostel Christuskirche. Postaven byl v roce 1899 a spravuje ho Evangelicko-Lutheránská církevní obec Berchtesgaden.

Od roku 1978 stálo město Berchtesgaden u zrodu příprav vzniku Národního parku Berchtesgadensko, kterému také propůjčilo své jméno. Časem se tento park stal jednou z velkých obchodních značek zdejšího kraje. Objevujeme zajímavé informační středisko národního parku (www.nationalpark-berchtesgaden.bayern.de), kde si prohlížíme výstavy a propagační materiály. Samozřejmě neopomeneme si prohlédnout na mapách a modelu náš včerejší výlet. Kousek odtud objevujeme také známý pohled z Berchtesgadenu na Watzmann (Velký Watzmann - hlavní hřeben vpravo, Malý Watzmann s hlavním vrcholem Watzmannfrau (2.307 m.n.m) - vlevo a mezi nimi Watzmannkinder, přičemž dětí by mělo být sedm. My jsme se však k takovému číslu nedopočítali.

O tomto místě se vypráví prastará lidová pověst. V dávných časech vládnul zlý a krutý král Watzmann. Byl to surový zuřivec, jenž miloval jen lov a sebe. Společnost mu dělala stejně drsná žena s jejich dětmi, které byly také vychovávány a vedeny ke zlu. Jednoho dne dorazil král se svojí družinou na lesní pastvinu, kde se páslo stádo. Před chýší pokojně seděla na čerstvém seně pastýřka a v náručí něžně chovala dřímající dítě. Vedle ní ležel jejich věrný pes a její muž, pastýř, odpočíval uvnitř. Hluk lovců však přerušil klid lesní samoty a pastevcův pes začal štěkat. Záhy se však na něj vrhla králova psí smečka a jeden ze psů mu prokousl hrdlo, zatímco druhý zatnul svoje ostré zuby do těla děťátka a třetí pes strhnul k zemi matku. Král zatím přijel blíže, uviděl to neštěstí, zarazil koně a jal se děsivě smát. Pojednou vyšel ven ovčák, kterého probudil štěkot psů a křik jeho ženy. Když spatřil, co se stalo, tak zabil jednoho ze psů, zrovna toho, kterého měl král nejraději. Tímto skutkem rozezlený král poštval své pacholky a psy na ovčáka, který si přitiskl na prsa svoji bezvládnou ženu. Vzápětí padli ovčák i jeho žena roztrháni krvelačnými psy ke svému dítěti a krutý král se opět smál. Tu došla Bohu trpělivost. Zaburácela bouře ve výšinách, zakvílelo vytí v propadlinách, a lovečtí psi krále, královnu i jeho sedm děti zardousili. Jejich krev stékala do údolí a jejich mrtvá těla vrostla do skály.

Další naše kroky vedou do historického centra. Nejprve navštěvujeme Františkánský kostel (http://www.franziskaner-berchtesgaden.de/) a poté si kolem náměstí Marktplatz a Schlossplatz prohlížíme krásné domy ozdobené na fasádách freskami.

Je teplo, pivo by se hodilo, ale kamarádi jsou ohleduplní. Jako řidič bych smutně koukal. V Berchtesgadenu i jeho okolí je sice mnoho dalších zajímavých věcí, ale my odjíždíme jižním směrem asi dva kilometry za město. Jezero Königssee leží v jihozápadní části Bavorska a skoro celá jeho plocha patří do Berchtesgadenského národního parku. Je třetím nejhlubším jezerem v Německu. Táhne se od severu na jih v délce 7,7 kilometru a v nejširším místě by se naměřilo 1,7 kilometru. Jezero vytvořené ledovcem je téměř ze všech stran obklopeno strmými stěnami hor. Königssee je údajně nejčistším jezerem v Německu. Z tohoto důvodu se zde plaví pouze lodě s elektromotorem, veslice a šlapadla.

Díky této malebné poloze a okolním scenériím je jezero častým cílem turistů, což lze poznat hned při příjezdu na ohromné parkoviště. Původně jsme si mysleli, že si tady někde uděláme polední pauzu, najíme se a vykoupeme. Avšak realita je jiná. Jezero Königssee je jeden velký byznys. Parkoviště pro tisíc a jedno aut, motorek i autobusů, od kterého vede ulice lemovaná šílenými obchody se zajímavými cenami. Na jejím konci je molo, od kterého vyplouvají výletní lodě.

Nekontrolovatelné davy lidí podnikají u pokladen boj o jízdenku (www.seenschifffahrt.de). Těšili jsme se k jezeru, ale toto mít nemusíme. Avšak když už jsme tady, tak se jdeme kousek projít. Naším cílem je vyhlídkové místo, které je vzdálené asi 15 minut chůze. Zde si chvíli vychutnáváme pohledy na úžasné Königssee. Kolem jezera by mohla být zajímavá procházka, která by mimo jiné poskytla "třešničku na dortu" v podobě pohledu na skoro kolmou skálu hory Watzmann. My se však nepodíváme na místa, kde jsme včera potili krev, jelikož by to chtělo více času a lepší stav našeho těla.

Pochopili jsme, že klidné koupání a nikým nerušené papání tady čekat nemůžeme a tak definitivně odjíždíme z Berchtesgadenského kraje. Ještě nějakou dobu pokračujeme ve stínu mohutné hory Watzmann a samozřejmě zastavujeme a fotografujeme. Ze zasněného pohledu na tento krásný kopeček mne občas probrala poznámka mých společníků: "To kdybychom viděli při příjezdu, tak jsi nás tam nedostal". Ale myslím, že to nemysleli špatně, pouze litovali, že už odjíždíme a že jsem na dnešní den nenaplánoval také nějaký výšlap.

Je to krásný pohled z dálky na horu Watzmann. Promítáme si, kde jsme včera začali výlet a kam až jsme došli. Není se, co divit, že nás bolí celý člověk. Byl to solidní výkon. Pokračujeme přes Fronau na okraj města Bad Reichenhall, kde se nachází jezero Thumsee. Zdejší vodu však nacházíme studenou a také množství človíčků nás přimělo k rozhodnutí opustit tento kraj definitivně. Jedeme směs Siegsdorf, Traunstein a u vesnice Chieming poprvé spatřujeme Chiemsee.

Toto velké jezero na jihovýchodě Německa se také nazývá Bavorské moře. Má rozlohu 79,9 km2 a maximální hloubku 73,4 metru. Leží v nadmořské výšce 518 metrů. Na jezeře plavou 4 ostrovy - Herrennsel, Fraueninsel, Krautinsel a Schalch. Jezero je napájeno potokem Tyroler Ache přitékajícím z Chiemgauských Alp. Ten však do něj kromě vody přináší také štěrk a písek a tak se vodní plocha pomalu zanáší. Z jezera odtéká řeka Alz, která následně předává svou vodu do řeky Inn a do Dunaje. Na jezeře je čilá vodní doprava a rozvinuté rybářství (http://www.chiemsee-schifffahrt.de/). Četl jsem, že jezero pomalu zaniká. V době svého vzniku na konci doby ledové (asi před 10 tisíci lety) mělo plochu 240 km2.

Délka pobřeží jezera je 64 kilometrů a dost velkou část jsme museli objet, než jsme našli místo příhodné ke koupání. Na břehu jezera se nacházejí tři významnější obce nebo městečka. Prien am Chiemsee je od nás na druhé straně, o Chiemingu jsem se již zmínil a právě kousek za Seebruckem zastavujeme. Jmenuje se to zde Esbaum. Chceme se opláchnout a najíst. Oboje se nám daří. Sušíme také na sluníčku věci a zkoumáme nedaleko stojící informační tabuli a model staré římské cesty.

Cedule o zákazu parkování v noci a spinkání na tomto místě nás nutí k přemýšlení. Nakonec je rozhodnuto pokračovat. A opět nastává zajímavá situace. Když člověk nepotřebuje najít nocleh, tak vidí mnoho pohodových míst, ale když začne něco příhodného hledat, tak se nedaří. Nejprve jsme si říkali, že máme spoustu času, než se začne stmívat, avšak brzy se hodinová ručička přiblížila k sedmé a my pořád nevěděli, kde zastavit. Nacházíme se před městem Landshut a zaujala nás odbočka k hradu Burg Trausnitz. Bohužel zjišťujeme, že se nachází uprostřed městečka Achdorf, což je patrně předměstí Landshutu a tudíž moc človíčků na náš vkus. Zaujal nás také na okraji města sportovní areál SC Landshut-Berg, ale i zde bychom nebyli sami. A tak nakonec zastavujeme v 19 hodin 15 minut kousek za městem, kde nacházíme příhodné místo. Následuje teplá večeře a poetický večer u svíčky, slivovice a piva. Je čas hodnotit náš výlet a připít si na dosažené úspěchy.

Neděle 9. září 2012

Vstáváme po osmé hodině a balíme věci. Snídani odkládáme na později, jelikož teplota i vlhkost není ideální pro tuto činnost. Před devátou hodinou odjíždíme směrem na Regensburg. Je krásná slunečná neděle, času dost a tak se rozhodujeme ještě pro jednu koupel. Na mapě objevujeme nějaké jezero blízko Dunaje. Městečko se jmenuje Neutraubling a vodní plocha Guggenberger See. Jedná se o známý zdejší areál, soudě podle množství sportujících i odpočívajících lidí. Voda je přiměřeně zelená, ale místní lidí se koupají a tak je následujeme také my. Přijeli jsme na parkoviště asi o čtvrt hodiny dříve než výběrčí poplatku, a tudíž jsme to měli zadarmo.

V poledne odjíždíme přes Regensburg a Rozvadov na Přimdu. Zde přesedá moravská část naší výpravy. Nastává loučení a já pokračuji do Karlových Varů, kam přijíždím v patnáct hodin.

Na cestách jsem byl 74 hodin. Automobil ujel celkem 1.036 km.

Po vlastních nohách jsem vystoupal do výšky 2.713 metrů nad mořem.

Poděkování patří mé úžasné ženušce, která mne na tento víkend "vykopla" z tepla domova, abych zde nezlenivěl, samozřejmě mým dvěma báječným společníkům, že to se mnou vydrželi a také nádhernému babímu létu, které nám umožnilo vychutnat si neskutečný pobyt v krásném národním parku Bechtesgaden.

Bůh přikázal andělům, aby všechno krásné rozdělili rovnoměrně po celém světě. Andělé si nabrali do svých říz jezera, potoky a řeky, hory, kopce i údolí, stromy a květiny a letěli učinit, jak si Bůh přál. Ale dva z nich se za letu zastavili a obdivovali všechnu tu krásu, co nesli. Když je Pán uviděl, chvíli je nechal, ať se tím zázrakem kochají, ale pak řekl, aby letěli dál. Boží hlas však ty dva tak vylekal, že pustili záhyby svých šatů a vše krásné se vysypalo do jednoho místa. A podle legendy je právě tím místem Berchtesgadensko.

Masív Watzmannu se nachází na území Německa v oblasti Berchtesgadener Land jižně od Salzburgu. Člověk si při pohledu na mapu říká, proč Berchtesgaden proboha nepatří pod Rakousko? Jedná se totiž o zajímavý tvar území ve tvaru šipky zabodnuté do sousedního státu. Nevím proč je tomu tak, nicméně Němci jsou na svůj Watzmann i okolí patřičně hrdí.