Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat

Nejjednodušší a snad nejlepší bude popsat nezapomenutelné zážitky tak, jak se staly. Nic nezveličovat, nic nepřidávat. Kapverdy to nepotřebují. Romantika i silné emoce tady čekají na každém kroku.

Dvacet minut před osmou, s malým zpožděním způsobeným postřikem proti námraze, se letadlo odlepilo z ranveje a opět nastal ten zázrak. Ze země nevidí člověk skoro nic, ale ze vzduchu se mu otevírá úchvatný pohled.

Letadlo míří na jihozápad. My také a po chvíli opouštíme českou hroudu. Podmínky v nevelkém letadle společnosti Travel Servis jsou lehce nepřijatelné, ale nastoupili jsme do Boeingu 737 - 800 dobrovolně, tak se nedá nic dělat. V malém nevýrazném prostoru mají výrazně prostornější lidé problém se pohybovat a ostatní se jim vyhýbat. Nakonec ale sedm hodin uletělo jako nic a letadlo se blíží k rovníku, což je znamení, že cíl není daleko.

Když přelétáme nad ostrovem Sal, tak se nám z letadla naskýtá nebývalý pohled. Vypadá to, jako bychom měli přistávat na Marsu, jelikož vidíme nehostinnou krajinu tvořena písečnými pláněmi. Na zmíněné planetě jsem sice ještě nebyl, ale brzy vidím drobný rozdíl. Dole pod námi spatřuji krásné široké pláže lemující průzračně čisté moře.

Po 5.125 kilometrech přistáváme v 12:55 místního času na ostrově Boa Vista. Někteří človíčkové zde vystupují, pro nás je to však pouze mezipřistání a tudíž čekáme v letadle na dočerpání pohonných hmot a nastoupení lidí, kteří končí svou dovolenou na tomto ostrově. Vše trvá asi čtyřicet minut. Následuje patnáctiminutový přelet zpět na sever, na sousední ostrov Sal, který je vzdálený něco přes padesát kilometrů. Po osmi hodinách a patnácti minutách strávených v letadle vystupujeme v 13:55 do příjemné teploty 25°C. Ochlazení, skoro až na bod mrazu však přichází záhy.

V odbavovací hale se ukázněně řadíme do dlouhé fronty, jelikož potřebujeme vstupní vízum. Když se do své kukaně přiloudá jediný úředník, který je patrně schopen dávat razítko, tak se ozývá potlesk. Řada lidí před námi se však skoro nezmenšuje a tudíž také my postupujeme velice pomalu k pasovému odbavení. Občas totiž jeden šikovný celník přivede dopředu lidi, které údajně trápí nějaká nemoc. Dali to o sobě vědět tak, že před tím strčili tomu pánovi "nějaké" papírky do ruky. Posunujeme ručičky o dvě hodiny dopředu a čekáme. Začínají se objevovat drobné konflikty, jelikož úředník odbaví jednoho člověka asi za pět minut a při tom počtu lidí tady někteří budou nocovat. Tlačenice, pískot, křik i nadávky. Jeden turista ze Slovenska si ztěžuje, ale následně se omlouvá, jelikož je mu sděleno, že by také nemusel obdržet vízum. Úspěšnější a neodbytnější je mladá dáma ze Španělska, která umí výborně portugalsky. Důrazným hlasem oznamuje, že se rozhodla volat velvyslanectví a tak nakonec přichází další celníci a ledy se začínají hýbat. Fronta se posouvá a jeden z uniformovaných nás posílá za svá záda, na ostrov Sal, který se stane na jeden týden naším domovem. Vízum může také vyřídit cestovní kancelář, i když je to dražší. Běžně to na letišti ale probíhá v pohodě, to pouze tentokrát někteří zaměstnanci stávkovali. Naštěstí na nás kufry počkaly, což se nedá říct o autobusu. Vzhledem ke zpoždění musel být nejenom pro nás přistaven speciální mikrobus, který nás v půl páté odváží na jih. Jedeme do turistického městečka Santa Maria, což je sice nejrušnější místo na ostrově s největším počtem hotelů, ale pokud někdo očekává luxusní hotelové komplexy, pulzující město s obchody plnými luxusního zboží a hlučnými diskotékami, bude zklamán. Já nikoliv.

Druhý den ráno jdu před sedmou hodinou vyhlížet východ sluníčka, ale drobná oblačnost mi nepřeje. Nevadí, oblékám plavky a užívám si ranní koupel v moři. Moc takových nadšenců není. Nechápu. Voda je příjemná, má asi 24°C.

U moře trávím na můj vkus nezvykle mnoho času, ale je tady na jihu ostrova opravdu krásně. Sal je totiž rájem na zemi pro toho, kdo se chystá na plážové válení nebo procházky po několik kilometrů dlouhé malebné pláži s bělostným jemným pískem. Strmé hory a hluboká údolí s panenskou přírodou jsou sice také na Kapverdách, ale ne na tomto ostrově.

A tak se houpu v mořských vlnách nebo ležím v moři tlumených hovorů, užívám si pohody i klidu, zapomínám na starosti a shon všedních dnů. Nejčastěji okolo sebe slyším jazyk český, slovenský či polský, který není naštěstí přehlušen hlasitou ruštinou či ukřičenou východoněmčinou.

Vítr vanoucí od východu mírní žhavé paprsky slunce. To sice pálí jako v tropech, ale díky tomu větru není člověku vedro a nepotí se. Na Kapverdách je tudíž možné se dobře a příjemně opálit a zhnědnout, aniž byste se u toho pekli jako na rožni. A když se nad ostrovem usadí oblačnost, tak to vůbec nevadí. Sluníčko opaluje i přes mraky, což na druhou stranu může být nebezpečné, když si to člověk neuvědomí. Skoro rovníkové slunce není dobré podcenit.

Hned první dopoledne se před jedenáctou hodinou dle doporučení vydávám na molo, kam se rybáři vracejí z moře a přivážejí své úlovky. Někteří tady ryby také čistí a prodávají. Někdo by mohl říct, zajímavé divadlo pro turisty, ale všiml jsem si, že několik místních tady ryby kupuje.

Fascinující zážitek. Celé Kapverdy na jednom malém dřevěném molu! Vypadá to, že centrum společenského života v Santa Maria je právě tady. Nelze si také nevšimnout barevných koleček, která jsou určená k manipulaci a převozu ryb či mušlí.

Kapverdské souostroví neboli Kapverdy, portugalsky Cabo Verde je skupina deseti ostrovů u pobřeží západní Afriky. Dříve kolonie Portugalska je od roku 1975 nezávislou republikou. Nejnavštěvovanější jsou ostrovy Boa Vista a Sal, které se řadí mezi severní skupinu ostrovů a jsou označované jako návětrné. Ostrov Sal je malý, na délku má asi třicet kilometrů a šířka se pohybuje mezi pěti až dvanácti kilometry. Žije tady asi 11 tisíc obyvatel, ale pochybuji, že to lze nějak seriozně spočítat. Úředním jazykem je portugalština, při trošce štěstí se lze domluvit anglicky nebo kapverdskou kreolštinou, ale nejjistější je to pomocí rukou a úsměvu. Říká se, že když se tu člověk na někoho usměje, tak mu to dotyčný vrátí dvakrát. A skutečně jsou tady příjemní a pohodoví. Kapverďané mají světlejší pleť, jelikož se jedná o míšence. Jsou klidnější povahy a národní heslo "NO STRESS" neboli "buď v pohodě a nic neřeš" naplňují dokonale. Výše uvedená dvě slova jsme během pobytu slyšeli nebo viděli někde napsané nesčetněkrát.

Také další ráno sleduji východ sluníčka při pravidelném ranním koupání v moři. Když se tak rozhlížím nalevo i napravo, celkem jsme ve vlnách všehovšudy tři. Na břehu několik lidí běhá, jinak je tu prázdno.

Většina lidí ještě spinká stejně jako rezort Belorizonte, kde jsme ubytováni. Je to příjemné místo, hned u pláže. Líbí se nám tady. Stejně jako včera i dnes jsem si všimnul, že celý den a patrně i noc hlídá někdo u vstupu z hotelového komplexu na pláž. Myslím, že to není z důvodů bezpečnosti. S tou by tady neměly být problémy. Ale řekl bych, že je na ostrově velká nezaměstnanost a tak se snaží dát lidem nějakou šanci. A také by to mělo asi odradit prodavače různých suvenýrů, kteří mají na pláž vstup zakázán.

Komu však vstup nezakazují patrně nikam, jsou pejskové. Člověk je vidí v ulicích, na plážích, u restaurací, obchodů, prostě všude. Jsou však úplně v pohodě. Většinou leží a odpočívají. Neštěkají, neotravují, na člověka nijak nedorážejí.

Za další doporučení bychom tímto chtěli poděkovat paní delegátce Petře, která na ostrově již několik let žije, a tudíž ví toho více než dost. Kdo poletíte na ostrov Sal, určitě se nechte také inspirovat níže uvedeným. Nebudete litovat.

Malá, ale výrazná modrá budova, kterou by člověk ani nehádal na Evangelický kostel. Ale když vidíme křížek na střeše a nápis nad vchodem IGREJA DO NAZARENO, víme, že jsme tu správně.

Prostě zařízený interiér se brzy zaplňuje a v půl desáté začíná pravidelná nedělní mše. Kněz se dává do zpěvu, na klávesy ho doprovází postarší muž a na bicí malý klučina. Postupně se k nim přidávají děti různého věku. Přes viditelnou plachost jiskří dětské oči zvědavostí a úsměv některým vtiskl do tváří dolíčky. Atmosféra je samozřejmě umocněna tím, že se jedná o poslední den v roce. Ale také na klasické kázání dochází a dokonce se našel tlumočník do angličtiny, jelikož jsou zde i další turisté.

Většinou mše ještě pokračuje dalším zpíváním, tudíž očekáváme, že se svým hlasem pochlubí dámy. Ale nic se neděje. Dozvídáme se však, že máme přijít večer v deset hodin. Původně jsme s tím nepočítali, ale není o čem uvažovat. V našem programu na poslední hodiny tohoto roku dochází ke změně.

Hned vedle kostela objevujeme jeden zajímavý obchůdek, jehož majitel se na nás usmívá, i když nic nekupujeme. S úsměvy mu úžasně pomáhá jeho dceruška. Čiší z nich obou neskutečná pohoda.

Cestou zpět na hotel se zastavujeme v katolickém kostele, kde probíhá také zpívaná mše. Není to špatné, ale předchozímu zážitku se to rozhodně nevyrovná. Nelitujeme, že jsme dali přednost baptistické mši před tou katolickou.

Místní obyvatele cestovní ruch živí, tudíž se nelze divit, že se na turistu nějaký obchodník nalepí a chce ho odvést do svého krámku či obchůdku, nebo mu něco prodat přímo na ulici.

A občas je tam těch člověků nějak hodně, což asi není pro každého. Samotářům je sem vstup zakázán. Ale brzy většinou všímavý turista zjistí, že není místní jako místní. Kapverďané jsou většinou více v pohodě, na ulici tolik neprodávají a neotravují. Častěji nabízejí zboží v kamenných obchodech, kde se při nákupu nesmlouvá. Zboží je označeno cenou, většinou v eurech. Je však dobré mít připraveny drobné, jelikož se může stát, že obchodník vrátí část v eurech a zbytek v místní měně, kterou je kapverdské escudo (CVE). Oficiální kurs je 1 EUR = 110 CVE, ale když mají člověku vrátit, tak si to zjednodušují a za 1 euro dají pouze 100 escudos. Avšak když má člověk zaplatit třeba 5 euro, tak musí vysázet poctivých 550 escudos.

Smlouvat lze na ulici, ale tam je k dostání převážně zboží z pevniny, i když samozřejmě tvrdí, že to je zaručeně Cabo Verde suvenýr. Prodávají ho například Afričané ze Senegalu či Guineje-Bissau. Ty lze celkem dobře rozpoznat, jelikož jsou černější a mají svérázný přístup k lidem. Hned, jak někoho spatří, tak se na něj vrhnou se slovy: "Helou maj frend. Wer ar jů from?" A když jim na tuto hru člověk přistoupí, následuje objetí okolo ramen a pokračování rozhovoru: "Ahoj, jak se máš?" Následně to chce hodně šikovnosti, abyste se takového obchodníka zbavili. Jelikož oni by vám vnutili i svůj nos mezi očima.

Naše dopolední putování končí opět na mole. Ty pohledy na místní, na rybičky i na širé moře se snad nemohou nikomu omrzet.

Litujeme, že jsme nedovezli z domova nějaké české bonbóny, jelikož většina dětí neotravuje a nežebrá, nýbrž se rádi nechávají fotografovat a báječně se usmívají.

Poslední letošní v moři koupání, na pláži opalování, výborné papání i bumbání a večer hodinek hlídání. Když nastává ten správný čas, tak jdeme opět do města. Cestu ke známé modré budově zvládáme již bez problémů. Jak bylo naplánováno, tak se stalo.

Kostel je brzy skoro plný a my pozorujeme, že jsme tentokrát jediní turisté. Na kytaru hrají dva mladíci, u bicích je ten stejný klučina jako dopoledne. Chvílemi to připomíná rockový koncert. Na stěně se promítá text v portugalštině a všichni zpívají. S radostí, nikoliv z povinnosti.

Někdo také roznáší papírky, na které lidé píší přání. Také my jsme požádáni, abychom sdělili, jak by se měl v příštím roce změnit svět.

Užíváme si úžasnou atmosféru. Stejně jako dopoledne je to neskutečný zážitek. Kdyby mě někdo řekl u nás doma, že budu tak unešený z návštěvy kostela, určitě bych nevěřil. Ale vše je o lidech. Ty místní vypadají opravdu v pohodě a neustále se usmívají. Když někde čerpat energii, tak právě tady.

Cestou do centra se chvíli zastavujeme na hlavní ulici před katolickým kostelem, kde připravují nějaký silvestrovský průvod. Uvažujeme počkat, ale nedaří se nám získat žádné informace a při pohledu na alkoholem posilněné aktéry průvodu se nakonec rozhodujeme pokračovat v návratu na hotel.

Do půlnoci zbývá ještě půl hodiny, ale kde se vzal, tu se vzal, půlnoční ohňostroj na Kapverdy zavítal. Jasné proudy světla začaly vystřelovat na tmavou oblohu nejenom k našemu překvapení o něco dříve. Patrně se místní nemohli dočkat.

První den v roce 2018, stejně jako poslední dny v minulém roce, se jdu ráno v sedm hodin podívat na východ slunce a pohroužit své tělo do vln Atlantického oceánu. Tentokrát jsem tam sám. Všichni asi prožili náročnou silvestrovskou noc.

Na východě začalo svítat, pomalu přicházelo časné ráno. Já zkouším požádat svůj fotoaparát, aby dokázal divy. Objektiv mi však hlásí, že neumí zaostřit. Blednoucí noc sice již předala svou vládu, ale má ji ve svých rukou podivný šedavý ranní opar tam někde u písečné Afriky.

Rok 2018 bude určitě náročný a tak poctivě odpočívám, nabírám síly na pláži i u baru. Po večeři se vydáváme opět na procházku. Naše kroky směřují nejprve pro změnu na molo, kde se s námi rozloučilo sluníčko, a noc zatáhla oponu nad celým krajem.

Chvíli se touláme po městě a nakukujeme do několika obchodů. Chceme totiž koupit černé tričko s nápisem "NO STRESS", ale bez dalších smajlíků či jiných obrázků. Všude kroutí hlavou a nabízejí nám vše možné i nemožné. Až v jednom krámku objevujeme pana obchodníka, pro kterého není nic problém. Sedá k počítači a píše nápis. My souhlasíme a tak ze speciální tiskárny vyjede fólie, kterou záhy nažehlí na tričko, přičemž před tím s námi probere umístění. Vše je hotovo za několik minut k naší i jeho spokojenosti. A cena zůstává stejná jako u již hotových výrobků, 10 Eur.

Den poté jsme si udělali procházku po městě ještě za světla, jelikož jsme chtěli navštívit místní supermarket. Kdo by hledal nějaký větší objekt, tak se nahledá. Nám se to napoprvé také nezdařilo, ale dnes trochu větší obchod v přízemí jednoho bytového domu již nacházíme. Tentokrát jsme tedy skoro úspěšní, ale zhodnotit sortiment se nám nepodařilo. Paní za výlohou nám ukazuje, že mají zavřeno. Evidentně byli zaskočeni i místní, jelikož žádné upozornění na dveřích nebylo. Ale nikdo nenadává. Pohoda, otevřou zítra. Snad.

Kromě nějakých suvenýrů chceme především koupit konzervu tuňáka. Říká se, že je povinnost odvézt si z Kapverd červenou kulatou tři sta gramovou plechovku, uvnitř které by měl být poctivý kus masa a ne nějaká břečka v oleji.

Pokračujeme dál, procházíme se a prohlížíme si, jak lidé bydlí a žijí. Náhodou jsme také zabloudili do míst, kde se nachází Mercado municipal neboli trh s ovocem a zeleninou i vším možným. Je to ale malý trh a právě zboží uklízeli. No, uklízeli? Co šlo, to narvali do plechových sudů, ze kterých to zase zítra vyndají na pulty.

Nejenom cestovní kancelář nabízí různé výlety. Také ve městečku i na pláži lákají prodejci na celo či půldenní putování po ostrově, plavbu lodí za žraloky nebo kocábkou s proskleným dnem, jízdu na čtyřkolkách, windsurfing či kitesurfing. Určitě to nemusí být špatné, ale nás to nezlákalo. Rozhodli jsme se pro individuální toulky po ostrově. Ve středu dopoledne si přebíráme automobil, za který platíme 70 EUR plus 200 EUR jako zálohu. Z domova mám vytištěnou mapu, jelikož sehnat na Kapverdech nějakou rozumnou patrně nelze. Sice v městečku Santa Maria jsou dva objekty označené jako infocentrum, ale jedná se o prodejnu suvenýrů a potřebné informace tady člověk hledat nemůže. Co jsme však našli, byli dobří parťáci na cestu, Adél a Kubu.

Za volant terénního vozu Toyota Hilux usedl nejprve služebně starší, ale věkově mladší řidič, Kuba. První naší zastávkou je vesnička Murdeira ležící na západním pobřeží. Původně to byla malá zemědělská a rybářská osada, ale dnes se jedná o turisticky oblíbenou destinaci zejména díky klidnému prostředí a průzračně vodě i čisté několikakilometrové pláži.

V zátoce se turistům nabízí zajímavý pohled na Lví horu (Monte Leao). Tento 165 metrů vysoký kopeček získal svůj název díky tvaru ležícího lva. Alespoň tak se praví v prospektech a píše na internetu. Ale řeknu vám, není lev jako lev. Já osobně mám trochu jiné představy, jak by mělo toto zvířátko vypadat. Ale na něco musí turisty nalákat, když nabízejí výlet po ostrově.

Dalším naším cílem je přístavní město Palmeira. Kromě menších rybářských bárek tady kotví i velké lodě, které přivážejí na ostrov potraviny, balenou vodu i všechno ostatní zboží. Na předměstí lze spatřit administrativní budovy a velkosklady, odkud si majitelé obchodů, hotelů a restaurací potřebné věci odváží.

Palmeira je také místo, odkud lze plout lodí na jiný ostrov. Možnost je jedna věc, druhou jsou jistota a spolehlivost. Nemám to sice vyzkoušeno, ale nikde jsem neviděl jízdní řád nebo nějaké bližší informace. Tudíž to bude asi vše o domluvě.Je dost možné, že osobní lodní doprava mezi ostrovy již nefunguje. Každopádně tento přístav je spolu s letištěm jediným spojením ostrova se světem. Letenka stojí v řádech stovek EUR, přičemž cena se liší podle toho, který ostrov chceme navštívit. Přelet trvá necelou hodinu a společnost Cabo Verde Airlines létá i dvakrát denně, ale časy letů určitě nejsou kdovíjak dopředu pevně dané.

Také tady nás objevují pouliční prodejci a snaží se nám vnutit cokoliv, především to, co my nepotřebujeme. Pozdravíme, slušně odmítáme a především se s nimi nepouštíme do dlouhého rozhovoru, ani nikam nevydáváme, což jsme se už naučili.

Následuje neplánovaná projížďka po městečku Palmeira, jelikož hledáme odbočku k našemu dalšímu cíli. Asfaltová silnice však pokračuje pouze k hlavnímu městu a tudíž jezdíme chvíli kolem a dokola a zkoušíme odhadovat, která z nezpevněných prašných cest by mohla být ta správná. Jelikož se to ukazuje nakonec jako tvrdý oříšek, tak se raději ptáme.

Cestou necestou přijíždíme podél vulkanického pobřeží brzy k jednomu ze dvou turistických magnetů na ostrově Sal, k atrakci, kam míří každá výprava turistů. A tudíž musíme také otevřít peněženku, jelikož tady vybírají vstupné, 5 Eur na osobu. Už zde parkuje několik mikrobusů a dodávek s turisty, jelikož unikátní přírodní oblast Burancona na severozápadě ostrova patří k povinným zastávkám.

Nejprve procházíme vstupní halou, kde je restaurace, ale především tam nabízejí upomínkové předměty. Nejlepším prodavačem jistě pravé africké suvenýrové veteše je totiž volný čas a tak lidé zde nakupují, co předchýlí ještě nepotřebovali. Nás ale žádné upomínkové, vzpomínkové, připomínkové či všelijaké možné i nemožné harampádím nezaujalo a jdeme se podívat na avizovaný div světa. Ale světe div se, nic se nekoná. Máme prý přijít jindy.

Ale co jim nelze upřít je jazyková vybavenost. Alespoň tak lze usuzovat z informační cedule, na které nám sdělují, že může k místu sestoupat pouze skupinka ve složení 1 PRUVODCE + 6 NAVSIEVNIC.

A co že je tedy ten turistický magnet? Magic eye neboli magické či tyrkysové oko. Přírodní jeskyně vyhloubená mořskými vlnami. Voda sem přitéká dlouhým tunelem a na hladině vody se občas lomí paprsek světla a vytváří dojem modrého diamantu, který je vidět dvoumetrovým otvorem. Na obrázcích to vypadá úžasně, ve skutečnosti to možná někdo již také spatřil. Ale abych jim zase úplně nekřivdil. Četl jsem, že nejlepší lom světla nastává v letních měsících.

Místo získalo svůj název Buracona podle výrazu "buraco", což znamená "díra". Nachází se zde totiž zajímavý přírodní lávový bazén neboli laguna s vodou, která je neustále doplňována z moře obřími vlnami. Ty se tříští s hlasitým burácením o skály tvořené čedičem, tufem i znělcem a zpěněná mořská voda stříká vysoko nad hlavy přihlížejících.

Trochu z toho přírodního úkazu běhá mráz po zádech, když si představím, že někdo údajně leze dolů nebo dokonce skáče do vody. Ale to určitě nesmí být moře rozbouřené jako dnes. V případě klidné mořské hladiny se tady lidé normálně koupou. Takže plavky s sebou.

Ostrov Sal by měl být geologicky nejstarší z celého souostroví. Vznikl sopečnou činností zhruba před cca 50 miliony let. Malá geologická výstavka se nachází při cestě k vyhlídkovému altánu, ale jedna velká výstava je všude kolem. Také za plotem je vidět, jak kdysi láva stékala a na pobřeží ji vlny dotvořily a uprostřed některých útvarů vznikla jezírka.

A tak se také my tady chvíli procházíme a pozorujeme tu zajímavou podívanou. Každá větší vlna krásně zní a v laguně rozehrává jiné, ale vždy zajímavé divadlo, které vypadá z každého místa úplně jinak. Člověk by tady mohl strávit mnoho času, především, kdyby chtěl ulovit nějakou tu zajímavou fotku.

Nedaleko od vstupu do areálu objevujeme pole s planými malými melouny. Měly by mít lehce halucinogenní účinky. Jak na koho? Pochybuji, že se najde takový odvážlivec, který by pozřel větší množství. My jsme posléze ochutnali a o nějaké chuti se rozhodně mluvit nedá. Trpké, kyselé, hořké, no prostě nepoživatelné.

Opět se vydáváme na cestu do nikam, jelikož nebýt automobilů před námi, horko těžko bychom hledali správný směr. Postupně se dostáváme do centrální části ostrova, kde brzy vidíme parkovat auta i mikrobusy. Jsme tady správně. Vystupujeme a koukáme do dáli, kde před námi vystupuje z vyschlé pustiny vodní jezírko, aby se následně vytratilo, kdybychom se moc přiblížili. Mělo by se jednat o jediné místo na ostrově, kde lze pozorovat fata morganu. Paráda, člověk nevěří svým očím.

Všichni odjíždějí na jih, ale já nabízím opačný směr. Je zajímavé, že mi posádka uvěřila a moc se nezajímá. Když se začali vyptávat, už bylo pozdě se otáčet. Jestliže jsem předchozí jízdu označil výrazem "cestou necestou", tak nyní na mapě čárkovaně vyznačená trasa vzbuzuje náš údiv. Platí přímá úměra. Cesta se neustále proměňuje a naše cestovní rychlost se snižuje. Očekáváme, že brzy skončí, jelikož správný směr je třeba hledat instinktivně a po čichu.

Ale opět se potvrdilo, že při cestování se zabloudit nedá. Každá cesta někam vede. A proč také trávit čas úvahami o zabloudění, když je lepší pozorovat tu krásu kolem. Nejprve vidíme nějakou siluetu v dáli a záhy se z ničeho nic před námi otevírá nádherný pohled na moře a můj vysněný maják Faro Antigo de Farol. No maják? Člověk musí mít velkou představivost.

Maják byl kdysi nejdůležitějším navigačním bodem pro námořníky, kteří pluli okolo ostrova. Moře vypadá sice zdánlivě klidně, ale určitě umí změnit podobu. Lodě ale začaly mít navigace a maják dosloužil stejně jako jeho posádka. Dnes je tady klid, který ruší pouze šumění oceánu.

Kdysi tady možná byl maják, který propichoval oblohu. Dnes jsou jeho pozůstatky malebně rozložené mezi zříceninami obslužných budov. Na zvídavé dotazy novinářů, proč jsem zvolil tuto zastávku, jsem odpovídat nemusel. Sem totiž jen tak někdo nezavítá. Ale s podivnými pohledy svých spolucestovatelů jsem něco dělat musel. A nebylo to těžké. Vždyť se nacházíme na nejsevernějším bodu ostrova a dopoledne jsme vyjeli pro změnu z nejjižnějšího místa. To má přeci své kouzlo. Otázkou zůstává, zda to tak vnímala také Adéla, která si všimla, že zde telefon nemá signál a uvědomila si, že opravdu široko daleko nikdo není.

Když jsme se dostatečně vynadívali, sedáme do vozu a jedeme zpět krajinou opuštěnou ovládanou magickou pouští. Krajinou obrovskou a tichou, ve které nejsou hotely, restaurace, domy či chatrče ani lidé. Jenom my.

Pojem "jedeme" asi zcela nevystihuje naši cestovní rychlost. Rozhodně jsme si nemohli stěžovat, že nám v hlavě zůstane jenom rozmazaná a pro budoucí vzpomínky nečitelná šmouha. Na tachometru se totiž většinou drží ručička na hodnotě 10 km/hod. Víc nám povrch nekomunikace nedovoluje.

Okolo nejvyššího kopce Monte Grande (406 m.n.m.) přijíždíme do středu ostrova. A kde se vzali, tu se vzali, na křižovatce nás dva oslíci přivítali. Chvíli nato přijíždíme k lidem, kteří pozorují fata morganu, abychom se zde napojili na lepší pouštní cestu.

Ta nás přivádí do jedné z mála zelených oblastí na ostrově. Oáza stromů získala svůj název Terra Boa (dobrá země), jelikož se zde dříve získávala voda z podzemních zásob. Ještě dnes lze spatřit torza větrných čerpadel.

V srpnu a září je na Kapverdách nejtepleji, ale občas se objeví přívalové deště. Někdy nelze ani po této cestě projet, jelikož se voda do vyprahlé půdy skoro nevsakuje. Místní toho využívají a zkoušejí pěstovat fazole a kukuřici. Dnes ale kolem sebe vidíme akácie a naší "rychlou" jízdou jsme patrně vyrušili volavky bílé.

Jakmile jsme opustili zeleň, objevuje se před námi hlavní město ostrova, kterým je Cidade de Espargos. Nás však zaujme obrovská chudinská čtvrť, postavená na předměstí z plechů a vyřazených přepravních kontejnerů. Slum je v zajímavém kontrastu s nově postavenými pastelově omítnutými domy. Nezaměstnanost a chudoba je patrně na ostrově vysoká. Kromě místních tady určitě také přebývají nelegální přistěhovalci z afriky, kteří se přes Kapverdy snaží dostat do Evropy. Například patnáctimilionový Senegal patří v poslední době k zemím, odkud se v přepočtu na obyvatele pokouší utéct do Evropské unie nejvíce mladých lidí. Přitom tato země zažívá ekonomický růst a nepatří mezi rozvrácené a válkou zmítané africké země.

Vzhledem k velikosti ostrova jsme samozřejmě hlavní město viděli dnes již několikrát a to především kvůli jeho dominantě, velkému americkému radaru na kopci. A tak se tam vydáváme. Až nahoru (107 m.n.m.) lze vyjet autem. Do areálu k radaru a, který sleduje letecký provoz nad středním Atlantikem, se samozřejmě nesmí, ale fotografování vojenské základny nikomu nevadilo.

A tak si užíváme zajímavé výhledy do okolí i na město, které spíše připomíná přerostlou vesnici. Ostrov byl osídlen až na konci 18. století, když se zde začala těžit sůl. Proto na rozdíl od ostrovů Boavista a Santiago, které Portugalci začali osídlovat už v druhé polovině 15. století, nelze na Salu obdivovat koloniální architekturu.

Je zde také jeden stánek se suvenýry, ale nikdo nás neláká a nic nám nenabízejí. Jeden člověk v uniformě sedí ve stínu a nevnímá nás. Zda patří ke stánku nebo k radaru jsme nezjistili. Obdobně nám svoji příslušnost nenahlásil odpočívající pejsek.

Dole ve městě navštívujeme jeden obchod, který po našem odchodu zavřel stejně jako většina dalších. Espargos je totiž v poledne trochu línější a ulice skoro vylidněné. A tak jsme se nasytili tímto městem celkem brzy, aniž by na nás dýchla pravá africká atmosféra skloubená s evropskými prvky. Nevadí, někdy příště.

Pokračujeme na východ ostrova, kde nás čeká na dnešním výletě další placená záležitost a jedno z největších lákadel na ostrově. Ale stojí to za to. Jsme přeci na Salu neboli solném ostrově, který dostal svůj název podle obrovských přírodních nalezišť soli. Ty v minulosti napomohly k rozvoji ekonomiky, ale dnes jsou především velkým lákadlem pro turisty.

Cesta k solnému jezeru Salinas poblíž osady Pedra de Lume je značená a proto brzy zastavujeme na malém parkovišti. Bereme si věci, platíme 5 Eur a procházíme tunelem do rozsáhlého kráteru bývalé sopky. Ten byl původně celý pod vodou, ale když se tato část ostrova zvedla, zachytila se zde mořská voda, která brzy vyschla, a solný lom byly na světě.

Sůl se zde průmyslově těžila do začátku padesátých let minulého století, kdy se to přestalo vyplácet. V současnosti se těží jen malé množství soli, především pro potřeby zdejší prodejny. Lidí sem jezdí hodně a mnoho z nich si odnáší balíček soli.

V dnešní době se část lomu zaplavuje uměle mořskou vodou a těžbu soli nahradil turistický ruch. Voda je tady údajně až 26 krát slanější než v moři a skoro se vyrovná podmínkám v Mrtvém moři. Díky vysoké hustotě je prakticky nemožné se do vody potopit nebo se snad dokonce utopit. Lezeme do vody a opravdu není jednoduché plavat nebo nohy udržet pod hladinou. Voda tak nadnáší naše tělo i duši.

Voda v jezírcích je hodně teplá a spolu se sluníčkem vytváří zajímavé mikroklima. Lidé, které trápí lupénka, ekzémy či jiné kožních onemocnění, využívají fyzikálních vlastností jezera zejména ke své léčbě. A během své dovolené na ostrově sem jezdí každý den. Ty musí ale omládnout během dovolené. Místní totiž říkají, že 10 minut v tomto jezírku se rovná mínus 10 let. Tak nevím, asi to neplatí pro všechny.

Návštěvníkům jsou k dispozici převlékárny, záchodky a sprchy se sladkou vodou. V případě posledně jmenovaného přepychu je to za 1 Eur. Je také možné navštívit obchůdek nabízející různé suvenýry, především balíčky koupelové a kuchyňské soli. A pro ty, kteří potřebují spláchnout sucho a slanou chuť v ústech, je zde bistro.

Jezero Salinas a vesnici Pedra de Lume spojovala v době aktivní těžby soli stará lanovka, která přepravovala sůl z lomu přes hranu kráteru až na pobřeží. Její pozůstatky jsou dnes zajímavou atrakcí.

Na okraji obce Pedra de Luma hledáme odbočku kolem pobřeží. Naplánovali jsme si dnes ještě dva cíle. Jako první jsme chtěli zvolit žraloky, ale přejeli jsme to. Sice na jednom místě se k nám hrnou místní, ale my máme vsugerováno, že se jedná o nějakou zátoku. Možná je to také tím, že nás na jednom místě zaujaly barvy pobřeží, kterých na ostrově tolik není. Je pravda, že tu krásu doplňuje plastový odpad, jelikož lidé tady patrně neuklízí. Obstarává to za ně vítr.

Nakonec tedy končíme u pohřebiště mušlí, což byl náš druhý cíl. Jedná se o zajímavé místo, kde lze nasbírat celkem krásné mušle. Což také činíme. Brodíme se ve vodě i touláme po břehu a hledáme ty nejlepší kousky.

Poté zkoušíme jet podél pobřeží, jelikož je v mapě čárkovaná cesta, ale brzy jsme nuceni to vzdát. Bylo by to asi náročné, možná vhodnější pro čtyřkolky. Už jednou jsem nás dnes nalákal do neprobádaných částí ostrova, podruhé mi to nevyšlo.

A tak otáčíme a jedeme zpět k žralokům. Zastavujeme ale o kousek dál, abychom se vyhnuli místním naháněčům. Jdeme do vody sami a po chvíli vidíme opravdu ty správné ploutve. Brzy to však vzdáváme, vlny jsou dnes trochu větší, než je záhodno.

Když je klidné moře, tak by měli malí žraloci připlouvat až k lidem a dotýkat se jich. Jejich rodiče jsou někde daleko, tak je to prý bezpečné. Ale věřte jim. Každopádně to dnes nemůžeme zjistit, jelikož vlny nedovolují, abychom šli dál nebo tyto zajímavé rybičky doplavali blíž k nám.

Pokračujeme zpět k Pedra de Luma a kocháme se. Kapverdské ostrovy jsou asi opravdu stále rájem na zemi. Na mnoha místech lze najít ještě nedotčenou panenskou přírodu, průzračně čisté moře i pohádkové pláže bez lidí.

Tak už jsme viděli a zažili, co jsme naplánovali a především zjistili, že i na tak malém, vyprahlém ostrově je toho dost k vidění. Začíná se také stmívat a tak se vracíme do Santa Maria. Poznávací výlet po ostrově Sal skončil. Já bych sice ještě o něčem věděl, avšak Adéla ještě nevečeřela a my už máme také hlad.

Při cestě po ostrově jsme projeli všechny typy komunikací - od čtyřproudové skoro dálnice po písečné pisty v poušti. Nejdůležitější silnice spojuje hlavní město s jihem ostrova a jsou na ní vybudované kruhové objezdy. Zajímavostí je, že z nich vždy vedou jen dvě cesty - ta, po které přijíždíme a ta, kterou pokračujeme. Ostrov Sal se na svůj boom teprve chystá.

Další den a vlastně poslední podvečer na ostrově odcházíme objevovat a hledat ještě nějaké nové pohledy na Kapverdy. Pouze tak se nám ostrovy trochu přiblíží a my jim také. Nejprve, kam jinam, opět na molo. Poslední západ slunce a vzhůru do městečka. Ještě se chceme pokochat atmosférou a také nakoupit nějaké drobné dárky.

Po návratu na hotel volíme degustační menu, které se jim opravdu povedlo. Po celou dobu našeho pobytu vařili tak zajímavě a chutně, že jsme neměli potřebu ani experimentovat a hledat něco ve městě. Samozřejmě jsme se při procházkách ulicemi dívali, ale nic nás nezaujalo. Nikde na pláži jsem neviděl grilovat ryby a klasickou restauraci jsem nevyhledal, jelikož v hotelové kuchyni uměli výborně a na několik způsobů připravit rybičky.

Poslední dopoledne odpočívám na pláži a vnímám jeho slabé doteky. Už je tady totiž zase ON. Vlastně je tu pořád. Je tu jako doma, asi se tady narodil. Vítr a Kapverdy jsou nerozluční kamarádi. Občas se mu daří i hlasitě rozezpívat okolí, třeba když žene miliony zrnek písku do moře. Užívám si poslední svoje koupání v Atlantiku v krásné čisté vodě a poměrně velkých vlnách. Než odejdu z pláže, uzavřu kousek moře v sobě a budu se snažit ho tam udržet ještě nějakou dobu.

Na letišti tentokrát probíhá odbavení v pohodě a docela rychle. A tak brzy sedíme v hale a pozorujeme na jedné ze dvou obrazovek údaje, které jsou lehce nevěrohodné. Čas, který tam svítí, nesouhlasí s tím, který je uvedený na letence. Současně s námi odlétá například letadlo do Hamburku a patrně jim tam někdo chybí, jelikož několikrát vběhne do haly pracovník letiště a vyvolává "Hamburk, Hamburk".

Je jasné, že nás také nemine zpoždění, a tak nezbývá čekat. Uletět nám to ale nemůže, jelikož u jedné z obrazovek stojí posádka našeho letadla. Patrně se tady střídá s tou, která přiletěla z Prahy přes ostrov Boa Vista. Kapitán kroutí hlavou a nakonec něco říká posádce a odcházejí. Stála tam s nimi nějaká paní a tak se jí jdu zeptat. Dozvídám se, že to je manželka kapitána. Ten prý již nechtěl čekat a tak řekl, že to jdou prorazit, jelikož se potřebují připravit na let. Zajímavé poměry panují na zdejším letišti. Nakonec jsme ale odletěli a za krásných pět a půl hodiny přistáváme v Praze, kde nás pomalu vítá zimní půlnoc.

Co je na Kapverdách nejlepší? Pohoda a božský klid, přičemž se jedná o časově i finančně dostupnou exotickou destinaci, která ještě nepodlehla masové dovolenkové turistice. Člověk si tady odpočine, vyčistí hlavu a přitom může spatřit i zajímavé věci.