Poznávání ostrova Lanzarote - říjen 2006

Lanzarote

Isla del Fuego (Ohňový ostrov)

Isla de los Volcanos (Ostrov vulkánů)

Lanzarote je čtvrtým největším (pořadí Tenerife, Fuerteventura, Gran Canaria, Lanzarote) z Kanárských ostrovů. Jedná se o nejsevernější a nejvýchodnější ostrov Kanárského souostroví, tedy nejblíže břehům severní Afriky (pouze asi 100 km od břehů Afriky). Současně je z něj nejblíže do kontinentálního Španělska.

Lanzarote dostalo jméno po Lanzarottovi Maloiselovi, rodáku z Janova, který zde přistál v roce 1312 a později mu posloužil jako odrazový můstek k dobytí dalších území.

Správně patří k autonomní oblasti Kanárských ostrovů v rámci Španělského království a spolu s Gran Canarií a Fuertaventurou k východní provincii s hlavním městem Las Palmas de Gran Canaria.

Lanzarote vzniklo společně s Fuerteventurou zhruba před 19 milióny let a je tak nejstarší z Kanárských ostrovů. Ale zároveň také nejmladší. Čtvrtina ostrova byla zalita před dvěmi a půl stoletími lávou. V osmnáctém a devatenáctém století prošel ostrov katastrofami v podobě dlouhých a hromadných sopečných erupcí. Vzhled ostrova se velmi změnil.

Lanzarote je ostrov sopečného původu. Nesčetné kužely a zuhelnatělá údolí zde tvoří záhadnou a jedinečnou krajinu. Není potřeba si představovat měsíční krajinu, stačí navštívit tento ostrov. Objevíte zde pocit člověka na místě, kam ještě nikdo nikdy nevkročil. Popustíte-li uzdu fantazii, budete si při pohledu na zdejší krajinu připadat jako na Marsu. Vyprahlý ostrov Lanzarote je plný kamení a lávových polí. Přesně jako ze sci-fi filmů o misích na Rudou planetu. Ale kdo sem zavítá, nedá na něj dopustit.

Klima je velmi mírné a příjemné díky blízké Sahaře a tlumení rozdílů okolním mořem. Průměrná roční teplota vzduchu je 20 stupňů a moře má mezi 17 a 18 stupni celsia v zimě a 22 stupni v létě. Pro svoji blízkost k Sahaře je pitná voda na ostrovech značný problém. Užitková voda se získává v odsolovacích zařízeních, ale pít se nedá, ani ochutnávat se nedoporučuje.

Lanzarote drží historický primát. Jako vůbec první z kanárských ostrovů ho dobyla španělská koruna roku 1402 a ukradla jej původním obyvatelům Guančům, národu, který i dnes zůstává zahalen mnoha tajemstvími - třeba, kde se vlastně vzal. Ochrana mocné říše ale klid zdejším novousedlíkům nezaručila. Z blízkých marockých břehů se často vydávali piráti, drancovali pobřeží ostrova a unášeli obyvatele, aby je pak výhodně zpeněžili na trhu s otroky. A to Arabové nebyli jediní, kdo připlouvali loupit. V 16. století se sem vydávali i piráti v britských službách nebo francouzští bukanýři. Všechny tyto útoky přispěly k tomu, že o století později se počet lidí na ostrově snížil na tři stovky. V letech 1730 - 31 zde zuřící sopky několikrát vybuchly a zničily 11 vesnic i okolní políčka. Mnoho obyvatel uteklo především na ostrov Gran Canaria. U těch, co zůstali, momentální zármutek pak za pár let vystřídala radost. Lidé zjistili, že lávová pole jsou docela úrodná. Dnes tak ostrov obývá téměř 90 tisíc lidí. Co je to ale proti novodobým nájezdům: turisté na rozdíl od pirátů ale peníze přinášejí. Ročně jich přijede zhruba dvacetkrát tolik, kolik je Lanzaroťanů.

Ostrov Lanzarote není zas tak velký, aby nebylo možno ho projet skrz naskrz za pár dní. Ze severu na jih měří asi 60 km a v nejširším místě svého protáhlého tvaru nemá o moc víc než 20 km. Celkem to dělá rozlohu 864 km2 (údaje se poněkud liší i podle toho, zda jsou započítávány přilehlé malé ostrovy). Do jeho oblasti patří další skupina malých ostrůvků na severu: La Graciosa, Alegranza, Montaňa Clara, a skaliska Roque del Este a Roque del Oeste. Přestože se na území ostrova nachází značné množství vulkanických kuželů, je to nejméně hornatý kanárský ostrov.

Také my jsme se rozhodli prohlédnout si krásy ostrova pomocí automobilu. V sobotu dopoledne vyjíždíme od hotelu na okraj městečka, kde se koná vždy ve středu a v sobotu místní trh a my samozřejmě nesmíme chybět. Zde jsme učinili drobný nákup dárečků a poté pokračujeme po silnici č. 702 přes Femés, odkud je úžasný výhled na celou Playa Blancu a na sousední Fuerteventuru a ostrůvek Los Lobos. U městečka Uga se napojujeme na silnici č. 2 a po několika kilometrech projíždíme městečkem Mácher a následně městem Tias. Posléze na pravé straně míjíme letiště Aeropuerto de Lanzarote, na kterém jsme před dvěma dny přistáli.

Většina průvodců a lidí, kteří navštívili ostrov tvrdí: "Když přijedete na Lanzarote, neřiďte se pravidlem, že hlavní město je třeba navštívit. Arrecife, to zdejší, toho příliš k vidění nenabízí". Tudíž také my jsme se rozhodli toto město objet po okružní silnici č. 3. Avšak vloudila se navigační chybička a tudíž brzy začínáme nedobrovolně poznávat krásy tohoto malého velkoměsta. Nejvíce nás zaujalo, že místní úřady patrně s turisty projíždějícími autem jejich městem nepočítají. Jak jinak si vysvětlit fakt, že ukazatelů směru je zde velmi málo a na některých křižovatkách se nám zdálo, že je jich ještě méně. Za to jsme zde objevili kruhový objezd se semafory, což nás trochu překvapilo. Ale vše jsme zvládli dobře a po chvíli pokračujeme po silnici č. 1 směr Tahíche.

Na okraji tohoto města zastavujeme a jdeme navštívit vilu Césara Manrique, ve které sídlí Fundación César Manrique a muzeum. Netradiční sídlo bylo vybudováno přímo do lávového pole ve vulkanických bublinách. Jedná se o příjemně moderní dílo pod krásnou oblohou pokrytou nádhernými mraky.Dům se jménem Taro de Tahiche, je jedinečně krásný, univerzální případ včlenění obytného místa do přírody. Je výrazem mikrokosmu Lanzarote, výrazem podstaty ostrova, který ač je zpustošený po tamním vulkanickém výbuchu, je ve skutečnosti místem vhodným k životu a je ve své podstatě krásný. Kromě prohlídky famózního "bytečku pana Manrrique" jsme zde shlédli všestranné autorovo dílo, ale i obrazy jeho současníků včetně Picassa. Vedle muzea stojí památník stavby Monumento del Campesino zhotovený z nádrže staršího rybářského člunu.

César Manrique byl nejvýraznější osobností ostrova a umělcem, který uspěl i ve světě. Se stopami této významné osobnosti jsme se setkávali prakticky na celém ostrově. Tento umělec, malíř abstraktních obrazů, architekt a urbanista se narodil roku 1919 v hlavním městě Arrecife, kde prožil část dětství, poté se jeho rodina odstěhovala na severní pobřeží, kde žil v úzkém kontaktu s přírodou a začal se zajímat o umění. V 60. letech byl již slavný malíř, žil v Madridu a měl mnoho výstav po celé Evropě, potom tři roky žil v New Yorku, kde se osobně seznámil a často i spřátelil s mnoha významnými umělci. Přestože úspěšně vystavoval v Evropě i v Americe, vždycky jej něco táhlo domů. Jeho rozhled a práce ale byly mnohem širší, než jen štětec, plátno a barevná paleta. Na přelomu 60. a 70. let si uvědomil, že kouzlo jeho domova spočívá v tom, jaký je a nikoliv v betonu, který začal požírat Kanárské ostrovy. V roce 1968 se vrátil natrvalo na Lanzarote. Když uviděl první nově postavený výškový hotel (Gran Hotel v Arrecife), upřímně se zděsil a rozhodl se zabránit tomu, aby se z ostrova stala "turistická továrna". Začal se věnovat především urbanismu a architektuře a ve spolupráci s místní vládou se zásadním způsobem zasloužil o regulaci rozvoje turistiky na ostrově a posléze vyhlášení ostrova Biosférickou rezervací (krátce po jeho smrti). Zasazoval se tak, aby se i nadále stavělo v tradičním duchu a aby ochrana životního prostředí byla na prvním místě. Mnoho jeho projektů se zakládá na vztahu příroda - člověk. Ne ve smyslu, kdy je člověk pánem, ale kdy člověk pomáhá dotvářet to, co příroda začala.

Manrique se velmi silně zasadil o využití tradičních architektonických prvků ostrova. Při těchto snahách si vzal za vzor typické lanzarotské stavební prvky - klasické komíny, kanárský dřevěný balkón a podobně. Bílá barva stěn, která nejlépe slouží k chlazení bytů, rámuje zeleň dveří a oken, která je připravená ze zbytků barev používaných k natírání člunů. Za svou práci ve prospěch ostrova si nikdy nevzal žádné peníze a obdržel celou řadu evropských ocenění (např. 1978 Světová cena za ekologii a turismus, ocenění Evropského parlamentu v roce 1986), další ocenění získal za svá umělecká díla. Vyprojektoval též různé nové stavby a rekonstrukce na Lanzarote i na dalších Kanárských ostrovech. V jeho činnosti ho podporoval i španělský král Juan Carlos, kterému v roce 1986 napsal osobní dopis "Lanzarote umírá!". V něm mimo jiné uvedl: "Malý ostrov musí být jako divadlo. Když jsou všechna místa vyprodána, nesmí se prodávat další lístky." Nesmírným osobním nasazením se mu podařilo zabránit neřízené výstavbě mamutích hotelových komplexů a dosáhnout rozumného kompromisu tak, aby turisté na ostrov rádi přijížděli a přinášeli potřebné peníze na straně jedné, a přitom příliš nepoškozovali unikátní prostředí ostrova. Prosadil řadu pravidel, z nichž se posléze staly de facto zákony nebo přímo zákony formou urbanistických plánů. Např. hotely musí mít nejvýše 3 až 4 patra, aby nepřesahovaly výšku palem a příliš nenarušovaly krajinný ráz. Lanzarote mu posmrtně udělilo titul Hijo Predilecto (Nejmilejší syn).

Zahynul 25. září 1992 při dopravní nehodě. Jeho odkaz udržuje nadace Fundación César Manrique, která sídlí v jeho domě, podporuje umění a vede mládež k umělecké výchově.

Přes Tahíche pokračujeme dále po silnici č. 1. Po cestě jsme minuli Jardin de Cactus. Jedná se patrně o hezkou věc, ale ne vše se dá stíhat. Jedeme tudíž až za městečko Arrieta, kde se nachází Jameos del Aqua.

Výstavba této jeskyně a její krásná úprava pro návštěvníky byl opět jeden z Manriqueho činů. Vedle známých ornamentů, které zdobí její prostor, poskytuje vnitřek jedné z vulkanických jeskyní auditorium se 600 sedadly, na jehož pódiu vystupují známé umělecké osobnosti ze světa hudby, tance a divadla. Každoročně zde probíhá Mezinárodní festival vizuální hudby na Lanzarote. V této jeskyni vytvořil César Manrique také subtropickou zahradu s tyrkysovým jezerem, sochami a plastikami. Všude spousta palem a různé jiné vegetace, prostě pohádka pro smysly. V jeskyních, v obdélníkovém jezírku žijí malí bílí slepí krabi, kteří se jinak vyskytují pouze v mořských hlubinách. Zatím se ještě neví, proč jsou tady, tak daleko od svého přirozeného prostředí. Nahoře nad jeskyní je součástí návštěvních prostor muzeum s expozicí o vulkánech a vzniku Kanárských ostrovů, které vlastně vznikly sopečnou činností. Zde Agátka, dožadující se stále výbuchu sopky, byla konečně spokojena, jelikož v muzeu kromě různých exponátů promítají na obrazovce záznamy erupcí sopek.

Druhou jeskyni Cueva de los Verdes jsme z časových důvodů také vynechali a pokračujeme po silnici č. 201 na sever ostrova. V městečku Yé odbočujeme na silnici č. 202, po které jsme dojeli na nejsevernější bod naší cesty, na parkoviště u Mirador del Río. Zde navštěvujeme vyhlídku, která vznikla z bývalé pevnosti, jež měla ostrov chránit před útočníky z moře. Vyhlídku v první polovině 70. let vyprojektoval opět kdo jiný než César Manrique.

Z výšky 479 metrů je krásný výhled nejen na Lanzarote, ale především na ostrov La Graciosa (česky to znamená půvabná), který leží pouze jeden kilometr daleko a je od Lanzarote oddělen průlivem s písečným dnem, a proto je barva moře krásně azurově modrá. La Graciosa je obydlená asi pěti sty rybáři, kteří bydlí v jediné malé vesnici na pobřeží průlivu. Vzhledem k dobré viditelnosti je vidět i na ostrůvky Montaňa Clara a Allegranza (nejsevernější bod Kanárských ostrovů) a skalisko Roque del Oeste.

Další cesta směřuje již pouze jižním nebo jihovýchodním směrem. Nejprve do městečka Haría (před smrtí (1988-1992) zde žil César Manrique), které leží v širokém údolí, jež se nazývá Údolí tisíce palem. Zda je označení, co se týká počtu palem správné, zjišťovala Agátka hlasitým výpočtem. Brzy však byla umlčena svojí starší sestrou. Terezka následně potvrdila bystrou úvahou, že počet palem bude v pořádku. Následně stoupáme po serpentinách "alpského typu", což "oceňuje" ženská část osádky auta při pohledech dolů ze srázu. Co však získává kladné hodnocení, je vyhlídka Mirador de Haria, jež je bohužel neudržovaná a další vyhlídkové místo o kousek výš, kde se nachází restaurace a prodejna suvenýrů. Z obou míst je báječný rozhled na všechny strany, především však zpět na Údolí tisíce palem.

Zkušenému cestovateli však neunikne, že se blížíme k nejvyššímu bodu ostrova, který se jmenuje Peňas del Chache a leží ve výšce 670 m. K mé "velké radosti" je samozřejmě obsazen vojenskou posádkou. Nejprve se ještě jedeme podívat na místo s názvem Eremita de las Nieves, kde se nachází kostelík a je tady opět krásný výhled na všechny strany. A poté se kousek vracíme a parkujeme auto na okraji silnice. Dámská část "horské výpravy" zajišťuje výstup ze "základního tábora", tj. od auta a moje maličkost obula boty a vydává se vzhůru. V 17 hodin a 20 minut konstatuji, že bez zvláštního povolení, které se stejně nedá získat, to už na tomto ostrově výše nejde. Nacházím se totiž u plotu vojenského objektu. Nutno podotknout, že se jedná o dobrodružnou výpravu. Jak je vidět ze satelitního snímku, prostor, na kterém se vojenský objekt nachází, je na mapě zabílen.

Po Gran Canaria a Tenerife je tudíž dobyto nejvyšší místo třetího z Kanárských ostrovů.

Po návratu k automobilu jsme se vzhledem k pozdní době vydali na cestu k hotelu. Pokračujeme nejprve po silnici č. 10 a to až do Tequise. Jedná se o bývalé hlavní město, ve kterém se nachází několik kostelů, řada historicky cenných budov a vysoko nad městem je pevnost. Město odráží někdejší slávu, jíž se dnešní hlavní město Arrecife chlubit nemůže.

V neděli vyjíždíme z Playa Blanca po silnici č. 2 a naším prvním cílem je La Geria. Je to oblast o délce asi 15 kilometrů, která se nachází na východ od vesnice Yaiza. Od 18. století, kdy došlo ke zničení původních vinic erupcemi, se jedná o hlavní vinařskou oblast ostrova. Vinná réva se zde pěstuje v lávovém štěrkopísku, ve speciálních trychtýřích (odtud i název). Kondenzovaná voda se v trychtýři hromadí, ochranu před větry pak zajišťují kamenné zídky. Prohlížíme si stovky trychtýřů a kilometry zídek na rovině i v kopcích, které zde museli lidé vytvořit. Je to úžasná podívaná, ani déšť nám nevadí.

Víno na Kanárské ostrovy přivezli Španělé v 15. století, a již o 50 let později byla polovina produkce exportována do Anglie, severní Evropy, portugalských a britských kolonií v severní Africe. Jedinečnost vín z ostrova Lanzarote spočívá nejen v subtropickém mikroklimatu (neskutečných 300 slunečních dnů v roce), s nepatrnými srážkami (150 mm/rok) a výrazným vlivem pasátových větrů, ale především ve specifickém lávovém podloží, které dodává vínům nezaměnitelný minerální charakter. Vinná réva, která zde vede neustálý boj s lávovou vrstvou silnou mnoho metrů, se pěstuje v trychtýřovitých jámách hlubokých až 3 metry. Tyto jámy spolu s nízkou obvodní zídkou chrání révu před neustálými nárazy větru, lávovým prachem a umožňují její růst s využitím každé kapky rosy, kterou pasát přináší z moře.

Přímo v oblasti lze toto víno ochutnat v několika vinných sklípcích a restauracích. Tudíž i my hledáme a posléze i nacházíme vhodný objekt s vínem. Také navštěvujeme muzeum vína ve vesnici Masdache s názvem Museo del Vino de Lanzarote.

Všeho s mírou neboli dost bylo lanzarotského lávového vína a tudíž pokračujeme po silnici č. 58 do městečka Yuco, poté po silnici č. 46 do vesnice Tinquatón, až nakonec dojíždíme po silnici č. 67 do návštěvnického střediska, které se oficiálně jmenuje Centrode Visitantes e Interpretasión de Macha Blanca. Zde si prohlížíme výstavu o vulkanologické činnosti na ostrově Lanzarote i o vlastním národním parku, do kterého se chystáme a který se jmenuje Parque Nacionál de Timanfaya. Poté, co na informacích vyžebráme mapku oblasti, odjíždíme směrem El Diablo. Po cestě, u vjezdu do parku, platíme vstupné, které je určeno na údržbu parku a je v něm zahrnuta i cena okružní jízdy autobusem. Následně zastavujeme na parkovišti u restaurace Islote de Hilario (architekt César Manrique), jelikož dále je vjezd pro automobily zakázán. Za pět minut nasedáme do autobusu a vydáváme se na projížďku po národním parku. Po cestě Ruta de los Volcánes jezdí pouze autobusy parku, cesta trvá asi 40 minut s komentářem v několika jazycích (španělština, angličtina a němčina). Cesta se vine jako had, hned nahoru, hned dolu takovým stylem, že slabší povahy mohou mít problémy se žaludkem. Mezi krátery, zbytky skal či pozůstatků horských masivů si člověk připadá jak na jiné planetě. Jediným mínusem je to, že z autobusu se nikde nevystupuje a fotit lze jen přes zavřená okna. I přesto se jedná o famózní podívanou, během níž obdivujeme "umění lávy", pozorujeme kraj, kde snad opravdu vládlo peklo. Celkem s námi autobus projede asi 14 kilometrů pustiny.

Následuje prohlídka vyhlídky s restaurací a okolí. Nejprve každý hrst lávových kamínků obdrží, avšak v dlani je pro jejich teplotu ne každý udrží. To, že teplota šest metrů pod zemí dosahuje kolem 300, až 400 stupňů Celsia je demonstrováno na zapalování větví a "umělých gejzírech". Místní zřízenec vhodí vidlemi suché roští do díry a to během několika sekund vzplane. Hned vedle dokazuje sílu země zase tím, že nalije kýbl vody do umělého vrtu a rychle uteče. Voda se okamžitě změní v páru, vyletí do několikametrové výše a zkropí některé přihlížející. Místy je také vidět, jak se geotermálním horkem tetelí vzduch. Občas také naše smysly zjitří zápach síry. Poté vstupujeme dovnitř objektu. Zdejší restaurace s otevřeným grilem využívá teplo z podzemí k přípravě jídel.

Oblast, která je stále ještě mírně aktivní, je považována za největší přírodní pozoruhodnost ostrova, ale také za jedinečný jev i v celosvětovém měřítku. Až do začátku 18. století šlo o nejúrodnější část ostrova, s řadou osad a intenzivním zemědělstvím. Jeho území je tvořeno výlevy lávy, které se vylily ze sopečných kuželů v třicátých letech osmnáctého století. Necelých šest roků bylo území o rozloze přibližně 200 čtverečních kilometrů (území velké skoro jako půlka Prahy) zaléváno lávou. Láva se spadem pokryla 11 vesnic a zpustošila skoro čtvrtinu ostrova. Jednalo se o jeden z největších výbuchů, které lidmi zaznamenávaná historie pamatuje. Řádění pokračovalo a země chrlila novou a novou lávu. Erupce trvaly mnoho let (další erupce ještě v roce 1824), desítky kráterů a láva o mocnosti až přes 10 metrů pokryly území několika desítek čtverečních kilometrů, které je až dodnes téměř bez rostlin a připomíná měsíční krajinu (také zde trénovali kosmonauti v rámci projektu Apollo). Je to místo, kde je možno na vlastní oči vidět, jaká síla dřímá v nitru této planety. Obvykle příroda formuje krajinu milióny let, tady stačilo pouhých roků šest. Dnes je tu národní park, ale peklo stále dřímá. Srdcem oblasti jsou hory s příznačným jménem Montaňas del Fuego, tedy Hory ohně.

Území parku je vyznačeno obrázky stylizovaných čertů, jejichž autorem je na ostrově všudypřítomný César Manrique.

Po ukončení prohlídky nasedáme do auta a odjíždíme. Na kraji národního parku míjíme další velké parkoviště, tentokrát se stanovištěm velbloudů, kde je možné vydat se na krátkou projížďku po parku. My tuto možnost vynecháváme a pokračujeme po silnici č. 67 do vesnice Yaiza, za kterým se napojujeme na silnici č. 704. Tato vesnice dvakrát získala titul "Nejkrásnější vesnice Španělska". Nám však připadají čisté a upravené prakticky všechny osady na ostrově. Také Yaiza byla zasypána popelem po velké erupci v 18. století, ale na rozdíl od většiny podobně postižených osad byla obec obnovena. Za vesnicí se napojujeme na silnici č. 704, která nás po chvíli přivádí do oblasti Montaňa del Golfo. Zde parkujeme před vesnicí El Golfo a jdeme se projít na vyhlídku, ze které je krásný vrchní pohled na celou oblast.

Zde zjišťujeme, že lidé do zálivu přicházejí z druhé strany. Dostat se od této přístupové silnice dolů na dno není možné, proto sedáme do auta, objíždíme kopeček a zastavujeme na jiném parkovišti. Poté jdeme prozkoumat místo zvané El Golfo. Jedná se o mořský záliv, obklopený zbytkem kráteru s dobře patrnými vrstvami lávy. Těsně u skal se nachází jezírko s výrazně zelenou (smaragdovou) vodou, která je způsobena určitými mikroorganismy. Na pláži je naleziště olivínů, které jsou zeleně zbarveny díky řasám ve vodě. Také my hledámemezi černými zrnky písku blýskající se zrnka zeleného olivínu. Při návratu k autu si prohlížíme skály v okolí, které hrají při odpoledním slunci všemi barvami od bílé až po černou a na kterých usedají hejna racků. A poté se již vzhledem k pozdní době vydáváme po silnici č. 2 na cestu k hotelu.

V pondělí vyjíždíme z Playa Blanca tentokrát nikoliv po silnici č. 2, ale po souběžné výletní silničce č. 701 a naším prvním cílem je Los Hervideros. Je to oblast, kde během erupcí tekla horká láva do moře, a vytvořila současná skaliska. Procházíme se tady a prohlížíme si různá zákoutí ve skalách a čekáme na výrazný příboj, který se zde objevuje i při jinak klidném moři. Ostatně i podle toho pochází název místa (hervir = španělsky vařit).

Poté sedáme do auta, necháváme se vést po silničkách okolo pobřeží a objevujeme skryté nepřístupné zátoky bičované vlnami Atlantiku, který se už chystá po pouti z Ameriky na přistání v Africe. Samozřejmě nezapomínáme opět jako včera sbírat blýskající se zrnka zeleného olivínu.

Dalším naším dnešním cílem je Salinas del Janubio, největší a nejzachovalejší saliny na ostrově. Jsou to ohromná pole, kde se získává sůl tradiční metodou odpařováním. Jedná se o bývalý mořský záliv Laguna de Janubio, který byl v letech 1730-1736 vyplněn oblázky a černým pískem. V 19. století byla těžba soli nejvýznamnější průmyslové odvětví na ostrově. Nyní se získává již jen menší množství soli pro potřeby obyvatel ostrova. Přesto je to krásný pohled. Jednotlivé čtvercové plochy se solí nebo slanou vodou hrají různými barvami podle toho, v jaké stádiu vysušování ta která je.

Vysušeni na slunci i ze solného zálivu odjíždíme směr oblast El Papagayo. Je to pobřežní oblast se silnicemi, které mají prašný povrch a jsou údajně sjízdné pouze s terénními automobily, avšak jezdí sem jak místní, tak turisté se všemi osobními automobily. Při vstupu se zaplatí poplatek za automobil ve výši 3 euro a poté si člověk může vybrat jednu ze sedmi pláží. Nás zaujala pláž, která se jmenuje jako celá oblast. A vybrali jsme dobře. Pláž El Papagayo se nachází na rozdíl od ostatních v zálivu. Okolo jsou krásná skaliska. A dole průzračná čistá voda, ve které je teplá voda a v ní více ryb, jak lidí. Prostě něco báječného.

Vykoupáni a opáleni jedeme naplnit nádrž auta k benzínové stanici a poté navštěvujeme poslední cíl naší cesty a tím je Faro de Pechiguera, dominantní maják asi 2 km západně od Playa Blanca. Objekt majáku je bohužel neudržován a nepřístupný. Prohlížíme si tedy bouřící Atlantik v jedné z nejjihozápadnějších částí ostrova. A poté jedeme k hotelu, kde auto vyklízíme a uklízíme a posléze slavnostním přípitkem končíme naši třídenní automobilovou pouť po ostrově, při které jsme ujeli 337 kilometrů. Tři dny je sice málo, ale i přesto můžeme prohlásit, že Lanzarote trochu známe.

Po celé tři dny jsme si kromě výše uvedeného prohlíželi také bílé přízemní nebo jednopatrové domečky s povětšinou zelenými okny a dveřmi, které působí v kontrastu s barvou lávy dojmem čisté, velmi pokorné krajiny. Základní stavební materiál na ostrově pochází ze sopek. Klasická zelená barva jako by tady chyběla. Na celém ostrově je minimum trávníků a snad ještě méně ploch s plevelem. Zato převládá barva červená, žlutá, fialová, černá, šedivá a oranžová. To všechno jsou barvy lávy. A že jí je tady víc než dost. Ostatně svědčí o tom i dvě jména ostrova, která se v souvislosti s ním objevují. Jedno označuje Lanzarote jako Isla del Fuego, což znamená v překladu Ohňový ostrov. Druhé pak jako Isla de los Volcanos, tedy Ostrov vulkánů. Obě jména jsou víc než příznačná. Vždyť někdejších sopek a jejich kuželů tu lze na relativně malé ploše napočítat na tři stovky! Poprvé, co jsme se ponořili do vnitrozemí, byli jsme ohromeni vulkanickými tvary. Celá unikátní krajina ostrova byla ostatně prohlášena za biosferickou rezervaci pod ochranou UNESCO.

Na první pohled toho na Lanzarote příliš není, jen vyprahlá a málo úrodná krajina, kterou obdělávat znamená dřít s minimálními výsledky. Ostrov má ovšem jedno velké plus. Lidé jsou zde velice pilní a o svůj ostrůvek starají. Městečka a vesničky jsou čisté a upravené stejně tak jako políčka nebo okolí silnic a parků.

Turistický ruch na tomto ostrově se začal rozvíjet později než na Gran Canaria a Tenerife. Není tak masový a klade se velký důraz na minimalizaci jeho negativních důsledků, o což se zasloužil především César Manrique.

Lanzarote je skutečně velmi krásný a neobvyklý kout naší planety. Našinci se ovšem tato krása může jevit jako poněkud nezvyklá. Místo malebných zákoutí lesíků s mechem a zurčícími potůčky rozervané skály, písek s kamením prorostlý tvrdými suchými křovinami, kaktusy či ojedinělou palmou, obrovské plochy polámaných lávových ker, které jsou dodnes v pohybu a všude přítomný jemný písek, vířící v silnějším větru ve vzduchu a pronikající i těmi nejmenšími štěrbinami naprosto všude. Propagační materiály cestovních kanceláří hovoří o průměrně jednom deštivém dnu v měsíci říjnu. Je možno však "při trošce štěstí" zažít i více. Nám se podařily hned tři deštivé dny za týden. Nutno však dodat ke cti zdejšího počasí, že deštík při teplotě okolo 23 až 24 stupňů Celsia byl stejně jako vítr teplý a příjemný.