Putování po Arménii - březen 2009
Upozornění pro čtenáře
V textu se mohou objevovat problematická témata jako alkohol, mluvnicky nesprávné výrazy,
politicky nekorektní údaje, zeměpisně nepřesné informace, a podobně!!!
Asi půl roku před obvyklým termínem našeho cestování jsem v rozhlasových zprávách zaslechl informaci, že ministr zahraničí navštívil při svých cestách také Arménii. Povídali tam, že se jedná o krásnou zemi, kde žijí příjemní lidé. V minulých letech byly sice v Arménii nějaké válečné konflikty, ale dnes už by to měla být bezpečná země. Ze školy jsem si matně pamatoval, kde se tato země nachází, přesnou polohu jsem však musel vypátrat v atlase. Myšlenka navštívit tuto zemi se mi zalíbila. Začalo tudíž hledání a zjišťování informací, abych mohl posléze toto téma předložit při jednom z našich restauračně-relaxačním setkání Láďovi. Ani jsem moc nevěřil, že by se nápad mohl ujmout, ale nakonec slovo Arménie začalo být skloňováno a používáno v našich rozhovorech čím dál tím častěji.
Jedním z důvodů, proč nakonec padla volba cesty právě na Arménii, je skutečnost, že o ní existuje na internetu i v knihách celkem málo informací. Je lákavé jet na místo, které není sice detailně popsáno, ale je jasné, že má své kouzlo.
V polovině ledna jsem si řekl, že již nastal ten správný čas a tak jsem začal hledat na internetu letecké spojení a poté jsem zašel do kanceláře Asiana za naší známou letenkovou paní, která nám opět našla zajímavou cenu letenky do Arménie. Toto objednávání má také kouzlo v tom, že rezervace trvá pouze jeden den, a proto je potřeba se rozhodnout skoro ihned. Následovalo několik telefonátů Láďovi a Frantovi a posléze jsem dostal schválení ke koupi letenek. Franta to dalším telefonátem rozšířil ještě o jednoho parťáka. Příští den jsem všem oznámil, že "není cesty zpět", letenky jsou zakoupeny.
Před odletem si na internetu zjišťuji informace o místě našeho putování a dovídám se například toto:
Arménská republika (Hajastani Hanrapetuťjun, Հայաստանի Հանրապետություն) leží v okrajové poloze Zakavkazska na rozloze asi 30.000 čtverečních kilometrů. Země je to převážně hornatá, téměř polovina arménského území leží v nadmořské výšce nad 2.000 metrů. Arménie nemá přístup k moři. Sever země je součástí horského pásma Malý Kavkaz, jih je součástí araratské plošiny. Na severu hraničí s Gruzií (164 km), na východě s Ázerbájdžánem (566 km), na jihu s Íránem (35 km) a na západě s ázerbájdžánskou enklávou Naxçivan (221 km) a Tureckem (268 km).
V současnosti žije v Arménii přes 3 miliony obyvatel. Z toho jedna třetina v Jerevanu. Arméni tvoří naprostou většinu, z významnějších menšin lze jmenovat Rusy a Kurdy. Rovněž Náhorní Karabach je nyní osídlen téměř výlučně Armény. Dalších přibližně 8 milionů Arménů žije mimo svou vlast, což je i důsledek jisté krutosti arménských dějin. Arménský původ mají i některé ve světě známé osobnosti jako např. Cher, Charles Aznavour, Andre Agassi či Gary Kasparov. Typická arménská příjmení končí většinou koncovkou "-ian", jako třeba známý hudební skladatel Aram Chačaturjan či Arťom Ivanovič Mikojan, konstruktér slavných letounů MiG. Významným pojítkem arménského národa je bezpochyby arménský jazyk a také arménské písmo. Původ arménštiny není stoprocentně jistý, ale převážně je pokládána za součást indoevropské větve jazyků. Hovoří se jí alespoň od 6. století před Kristem. První dokumenty v klasickém jazyce (grabar) jsou však až z doby po zavedení arménského písma na začátku 5. století zásluhou Mesropa Maštoce. Kromě početných dialektů, existují v dnešní době dvě základní varianty moderní arménštiny: západní větev, užívaná v diasporních komunitách blízkovýchodního původu a východní větev, která je oficiálním jazykem Arménské republiky a hovoří se jím i v Íránu a v zemích bývalého SSSR. Pro běžného návštěvníka je však arménská výslovnost více než krkolomná a proto jistě uvítá, že kromě pozdravu se není potřeba k dorozumění nic učit, neboť se lze v Arménii běžně domluvit rusky.
Arméni přišli v 7.stol.př.n.l. z jižní Evropy a usadili na východě Malé Asie. V roce 301 bylo v Arménii přijato křesťanství jako státní náboženství. V roce 1454 si Arménii mezi sebe rozdělily Osmanská říše a Persie. Povstání Arménů proti Turkům v 18. a 19. století, pokusy Ruska o dobytí tohoto území v letech 1828 a 1878, masakry, kterých se opakovaně dopouštěli Turci a Kurdové na Arménech (1895-1897), a genocida (1915 - 1917), vedly ke zdecimování Arménů. V roce 1920 byla část Arménie připojena k Sovětskému svazu, část arménského etnického teritoria zůstala v Gruzii a Ázerbájdžánu a zbytek zůstal součástí Turecka. V roce 1991 získala Arménie nezávislost na Sovětském Svazu a stala součástí SNS. Dějiny Arménů se v mnohém podobají dějinám Židů. Mnoho Arménů, stejně jako Židů, žilo už od starověku v diaspoře. Arméni tvořili malé, ale významné menšiny v mnoha zemích světa. Stejně jako Židé se stali Arméni terčem genocidy. Odhaduje se, že během první světové války a krátce po ní zabili Turci kolem 1,5 milionu Arménů. Velká část historické Arménie (Arméni ji dnes označují jako Západní Arménii), včetně jezera Van a posvátné hory Ararat, je dnes na území Turecka. Menší část Arménie (tj. Východní Arménie) se stala součástí Sovětského svazu. Poměrně málo známou skutečností je fakt, že o osudu Arménů se dohodl turecký prezident Mustafa Kemal Atatűrk s bolševickým vůdcem Vladimírem Iljičem Leninem a Arménii si rozdělili.
Arménie je parlamentní republika. Jednokomorový parlament (Národní shromáždění) má 190 křesel a je volen na 3 roky. Současný prezident Robert Kočarjan je nestraník a vládne s podporou parlamentní koalice. Arménie se dělí na 10 provincií a hlavní město.
Arménská apoštolská církev, ke které se hlásí většina Arménů, je jedním z nejstarších náboženských společenství na světě - a přitom je mezi jinými národy téměř neznámá. Na světě nenajdeme moc zemí, v nichž by národní identita byla tolik svázána s náboženstvím tak jako v Arménii. Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství za státní náboženství. Stalo se tak již roku 301 našeho letopočtu, o něco dříve než v Gruzii a římské říši. Arméni a Gruzínci byli obklopeni samými muslimy, a tak není divu, že křesťanská víra měla pro ně mimořádný význam. Přispěla významně k uchování národní totožnosti v těžkých dobách nájezdů, utiskování nebo snahy o vnucení jiné víry.
Ani tento rok Láďa "nezklamal". Vichřice sice vynechala jeho revír, ale zato probíhalo nějaké nesmyslné kácení stromů nad silnicí, které by se údajně bez něho nemohlo konat, a proto den před odletem oznámil, že se budeme muset bez něho obejít.
Poznámka autora: výše uvedený odstavec je jasný pouze tomu, kdo četl zápisky z minulých let. Snad už se v příštím roce obejde mé vyprávění bez těchto vět.
Pátek 20. března 2009
Pět minut před devátou hodinou dopolední odjíždíme Frantovým autem z Karlových Varů. Cesta na parkoviště P 41 u mnichovského letiště trvá dvě a třičtvrtě hodiny. Vzhledem k pokročilému času tady rychle přendáváme a balíme věci a 16 minut po poledni odjíždíme autobusem k terminálu č. 2. Ve 13 hodin a 10 minut středoevropského času odlétáme se společností Aeroflot z Mnichova v letadle AIRBUS A 321-200 s těmito parametry:
| počet cestujících | 186 pasažérů |
| cestovní rychlost letadla... | 845 km/hodinu |
| délka/výška letadla | 44,51 metrů/11,76 metrů |
| rozpětí křídel | 34,09 metrů |
| vzletová hmotnost | 89 tun |
Letadlo není plné a tak si rozsedáme na volná místa k okénkům. Venku okolo nás je ale oblačnost a tudíž toho moc nevidíme. A tak chvíli spíme, chvíli jíme, chvíli pijeme nealkoholické nápoje. Společnost Aeroflot zavedla asi úsporná opatření a pivo i víno již nedává zadarmo. V 18 hodin a 25 minut moskevského času přilétáme na letiště Sheremetyevo. Ačkoli si myslíme, že při tranzitu procházíme v již bezpečném prostoru, jsme opětovně prohlédnuti včetně zouvání si bot. Času máme více než dost a tak se procházíme po "velkém a slavném letišti". Vzhledem k tomu, že jsem zde nikdy nebyl, tak jsem si představoval ohromné, prostě "ruské" letiště. Někdo by to tady však mohl označit jako "provinční letiště v rekonstrukci". Ale ono je to jedno. Všude dobře, na letiště Sheremetyevo nejlépe, ale velice sucho. Zkoumáme a hledáme místo, kde bychom se mohli bránit žízni, která nás začíná přepadat. Svoji roli hraje také zvědavost ochutnat ruské pivo. Navštěvujeme tedy restauraci "Robinson", kde si každý dáváme 1*lahvové pivo Baltika za 150 Rublů (točené pivo stojí 250/půllitr). Platíme 17 USD. Při takovéto platbě kurz není asi nejideálnější, ale zase člověku nezůstanou žádné drobné ruble. Zjišťujeme, že se jednalo o jednu z mála restaurací, kde přijali platbu v cizí měně a tak se vydáváme zkoumat činnost automatu na výměnu peněz. Bankovní operace se jeví v prvé fázi jako náročná, ale nakonec se dobrá věc podařila a měníme 10 EUR za 453 Rublů. Vzhledem k tomu, že značka Baltika je sice známá, avšak více se hodí do reklamy na hokej než na pití, navštěvujeme jinou část haly, kde každý ochutnáváme jeden lahvový Carlsberg.
| Pivo "Baltika" | láhev 0,5 lt... | 150,00 RUB |
| Pivo "Carlsberg"... | láhev 0,5 lt | 150,00 RUB |
| Kurs v bankomatu v Moskvě na letišti... | 1 EUR = 45,3 RUB |
| Přepočet kursu na českou měnu | 1 RUB = 0,57 Kč |
Následuje nástup do letadla a ve 23,00 moskevského času odlétáme. Je to opět se společností Aeroflot, v letadle A 320-200 s těmito parametry:
| počet cestujících | 150 pasažérů |
| cestovní rychlost letadla... | 870 km/hodinu |
| délka/výška letadla | 37,57 metrů/11,76 metrů |
| rozpětí křídel | 34,09 metrů |
| vzletová hmotnost | 77 tun |
Sobota 21. března 2009
Ve tři hodiny Arménského času přilétáme do Jerevanu. Vyplňujeme formulář, měníme peníze (směnárna je otevřena non-stop) a platíme za vízum, které se následně objevuje v našich pasech. Vše probíhá celkem rychle a bezproblémově. Nejsou potřeba fotografie, ani žádné další doklady.
| Kurs ve směnárně v Jerevanu na letišti... | 1 EUR = 493 AMD |
| Přepočet kursu na českou měnu | 100 AMD = 5,27 Kč |
| Poplatek za vízum v Jerevanu na letišti | 15.000 AMD |
Batohy také dorazily v pořádku a tak ve čtyři hodiny vcházíme do haly. Letiště v Jerevanu (Zvartnots international airport) je malé a dost "mrtvé". Sesypali se na nás jen asi tři taxikáři s nabídkou odvozu do centra. První útok odrážíme a začínáme plánovat. Návštěvu hlavního města jsme se rozhodli nechat si jako perličku na závěr výletu. Hledáme tudíž na mapě první místo, kam se vydáme. Protože jsme do Arménie přijeli s vizí prozkoumat nejdříve sever a potom střed, případně jih země, padla volba na pohoří Aragats. Ve čtvrt na pět odjíždíme v taxi do městečka Eschmiadzin. Zde si potmě prohlížíme kostely a kláštery. Taxikář nám také ukazuje místo, kde byl pokřtěn. Po cestě kupujeme vodu v PET lahvích. Dále projíždíme okolo města Ashtarak, abychom po hodině jízdy vystoupili v městečku Byurakan. Chvíli se procházíme, ale vzhledem k tomu, že je ještě tma, tak si nalézáme místo ke spaní před zdejším obchodem a chvíli před šestou hodinou uleháme.
Cena za taxi (auto žiguli) ve třech lidech
| Vzdálenost cca 35 km | 4.000 AMD |
| Základní cena za taxi v Arménii... | 100 AMD / 1 km |
V půl osmé vstáváme, balíme věci a snídáme. Místní lidé nás začínají okukovat. My naopak pozorujeme probíhající stádo ovcí, odjíždějící autobus a v dáli z mraků vykukující Ararat. Ač se zdá být tak blízko, tak je ve skutečnosti, především pro Armény, hodně daleko. Ararat je symbolem Arménie a místem, kde přistála bájná Noemova Archa. Nachází se však v muslimském Turecku a zůstává tak mementem nesmazatelné křivdy a obrovské tragédie doprovázející vyhnání Arménů na začátku 20. století. Arménsko-turecké vztahy mají stále silný emocionální náboj. Paradoxem je, že tato krásná hora je vidět z více než jedné třetiny území a tudíž k ní denně mnoho obyvatel Arménie vzhlíží a mluví o ní. Hora Ararat stále také dominuje státnímu znaku Arménie.
Meteorologické údaje v 7 hodin a 30 minut (Byurakan)
| Nadmořská výška... | cca 1.500 m.n.m. |
| Teplota | + 2°C |
| Vlhkost | 50 % |
V osm hodin odcházíme. Na zádech mám svůj "malý" dvacetikilový batůžek. Jak se časem ukáže, vždycky tam mám věci, které nakonec nepoužiji. Člověk většinou potřebuje méně věcí, než je ochoten si připustit. A tak se vydáváme na cestu, abychom viděli Arménii a zkusili objevit i její skrytou tvář, kterou v turistických průvodcích nenajdeme. Nejprve stoupáme po asfaltové silnici přes zbývající část městečka Byurakan, na kterou navazuje plynule vesnička Antarut. Turistické značení a stezky zde neexistují, tudíž pokračujeme neustále po silnici. Se stopováním asi nebudeme mít štěstí, jelikož žádná auta nejezdí. Neustále nabíráme výšku a okolo silnice přibývá sněhu. Každou chvíli se zastavujeme a ohlížíme zpět, kde je vidět úžasná hora Ararat. Ta hora je prostě magická a monumentální tím, jak se najednou zvedá z nadmořské výšky okolo 1000 metrů až k 5165 metrům nad mořem. Celý den nás ty pohledy fascinují.
Začínáme si také všímat, že kolem cesty se objevují různé budovy a ploty. Vypadají jako armádní objekty nebo nabuřelé zotavovny, ale skoro všechny budovy jsou asi neobydlené. Některé jsou ještě rozestavěné, jiné opuštěné a zdevastované, několik jich je také udržovaných. Je jasné, že to je pozůstatek z doby Sovětského Svazu. Podle štěkajících, ale naštěstí uvázaných psů, poznáváme, že jeden nebo dva domy jsou stále užívány.
V půl jedenácté se na čtvrt hodinky zastavujeme u jednoho z objektů, kde visí cedule "bar". Neděláme si však iluze, je jasné, že pivo zde nemají pro nikoho, ale sněhu kolem je dost pro všechny. V jedenáct hodin přicházíme k odbočce do hor. Zde je už sněhu celkem dost i na silnici, sedlo je v zimě určitě neprůjezdné.
Za další čtvrthodinu procházíme okolo meteorologické stanice, která funguje patrně i v zimě. Nezastavujeme se, nýbrž pokračujeme po zasněžené cestě. Po chvíli u nás zastavuje auto s řidičem a dámou. Ptají se nás na cestu k pevnosti. Po krátkém rozhovoru si přisedáme a vezeme se asi 500 metrů. Poté řidič další jízdu vzdává a jak posléze zjišťujeme, při couvání měl asi velké problémy. Terénní automobil vypadal sice robustně, ale byl obut patrně do letních pneumatik. Jdeme pěšky po silnici, která se však dá pouze tušit pro množství sněhu, které na ní leží. Žádné stopy tady nejsou, nikdo tudy asi nechodí. Cesta je lemovaná stožáry vysokého napětí. Sníh skřípe pod nohama a mysl sama uspořádává tok našich myšlenek. Co podnikneme dál? Celkem se brzy shodujeme na odpovědi a měníme náš dnešní cíl. Nejvyšší hora Arménie nebude dobyta. Podle informace člověka z meteorologické stanice řádí nahoře velmi silný vítr. Taktéž množství sněhu, které se zde nachází, není ideální pro plynulou chůzi s dvacetikilovým batohem na zádech. Cesta je sice náročná, ale pořád je schůdnější než některé karlovarské chodníky a silnice.
Aragats je vyhaslá sopka s obrovským kráterem (cca 200 km2) a čtyřmi vrcholy na obvodu, jižní 3.879 m.n.m., východní 3.908 m.n.m., západní 3.995 m.n.m. a severní 4.090 m.n.m. Mezi východním a jižním vrcholem je mírné údolí, na jehož konci se nachází vesnice Aragats. Ze všech okolních vulkánů je nejvíc postižen erozí, jeho kráter byl v důsledku zalednění přeměněn na ledovcový kar, svahy jsou rozbrázděny četnými erozními údolími. Na spodních svazích jsou zvláštním jevem velké balvany černě kouřového sopečného skla obsidiánu.
Prohlížíme si vlevo od nás Amberd. Jedná se o zbytek pevnosti ze 7. století na jižních svazích hory Aragats. Dle průvodce je to impozantní kyklopská pevnost stojící na ostrohu vytvořeném dvěma říčními koryty. Do dnešní doby se částečně zachoval vodovod společně s kostelem a obrannými valy a pozůstatky historického města. Nedaleko od pevnosti je hezký, solitérně stojící arménský kostelík. My však vidíme nějaké zdi v dáli vykukující z množství sněhu. Z mapy zjišťujeme, že tam v létě vede silnice nebo zpevněná cesta. Kudy se tam ale máme dostat dnes, to je nám záhadou. V hlubokém sněhu se občas celkem dosti boříme a tak v pravé poledne konstatujeme, že ani tento cíl nebude ten pravý. Odbočku k pevnosti sice nakonec nacházíme, ale cesta jde pořád nahoru okolo několika vrcholů a pak se patrně vrací k pevnosti. Možná bychom tam večer došli, možná taky ne.
Ve 12 hodin a 15 minut se otáčíme. Dolů jdeme po stejné cestě, opět také okolo meteorologické stanice. Právě sem přijeli lidé na sněžném skútru. Dá se tudíž usuzovat, že tato stanice bude v provozu celoročně. Jednu budovu s kopulí vidíme také přímo dole v obci Byurakan. Podle údajů na internetu by měl být další objekt (meteorologická stanice - fyzikální ústav) přímo pod nejvyšší horou, u jezera Kari Lich (Qarilich) v nadmořské výšce 3.250 metrů. Jestli tam skutečně je, tak se jedná patrně jen o automatický, nebo pouze letní provoz. Zcela určitě tam nikdo pravidelně v zimě nejezdí (nebo možná odjinud).
Pokaždé při návštěvě nějaké země se snažím pozorovat život místních lidí. Před cestou do Arménie jsem četl, že člověk musí být opatrný, jelikož hlavním "pracovním nástrojem" mnoha lidí je vodka. Tuto činnost ovládají velice dokonale a člověk neznalý a netrénovaný se rozhodně nemá pokoušet s nimi držet krok. V 15 hodin jsme na okraji vesnice Antarut a vidíme za plotem nějaké lidi. Zkoušíme se ptát, zda ještě dnes jede autobus. Místo odpovědi dostáváme pozvání: "I davajtě sa mnoj vypiť vodku." Inu, odmítnout se to nedá a ani nechceme. A tak jdeme dále. Na zahradě osm chlapů pojídá opečená křidélka a zapíjí to vodkou. Ihned po našem příchodu se uvolňují tři místa na lavici a jsme zapojeni do "procesu". Dobrovolně, povinně se přidáváme a připíjíme si na všechno možné. Kulturní výměna probíhá a čas ubíhá. Maso je jemně spálené a silně osolené (snad by nemusela hrozit žloutenka). Vodka je asi ta nejlevnější, která se dala sehnat a je nám nalévána celkem dost rychle na náš vkus. K masu a vodce přikusujeme lavaš, arménský chléb, který si většinou pečou zdejší lidé doma. Povídáme si rusky a učíme se arménsky. Dozvěděli jsme se, že "na zdraví" se řekne "anuž". Ale toto slůvko se neříká při přípitku jako u nás, ale až poté, co do sebe člověk "kopne" obsah skleničky.
Poznáváme zde, co je to po arménsky žíti,
jednu sklenku vodky za druhou do dna píti.
Při tomto krásném bumbání jsem si vzpomněl na jeden vtip, který pochází údajně z Arménie.
"Synek se při četbě Bible ptá tatínka, za jak dlouho by člověk vylezl na Babylonskou věž...
No synku, tak 5 nebo 6 dní by to trvalo vylézt nahoru... A co kdyby pak člověk spadl dolů, přežil by to?... To víš, že ne! Copak by někdo mohl přežít těch 6 dní bez vodky?"
No synku, tak 5 nebo 6 dní by to trvalo vylézt nahoru... A co kdyby pak člověk spadl dolů, přežil by to?... To víš, že ne! Copak by někdo mohl přežít těch 6 dní bez vodky?"
Pití vodky však nabírá na rychlosti, a proto hledáme způsob, jak uniknout. Ptáme se znovu na odjezd autobusu. Místo odpovědi nás přemlouvají, abychom zůstali, a nabízejí nám dokonce nocleh. Přesvědčování, za stálého nalévání vodky, je opravdu usilovné. Nám je ale jasné, že musíme odejít, tento druh zábavy bychom dlouho nevydrželi. Naštěstí se jedná o celkem rozumné lidi a tak nám nakonec sdělí, že jediný bus jede v 16 hodin. Tento čas se naštěstí blíží, a tudíž se loučíme a po chvíli odcházíme s o poznání lehčím krokem. I ty batohy jakoby vážily méně. První neplánované setkání s místními lidmi bylo zajímavé a poučné. Přežili jsme to.
Cena za jízdu autobusem za 3 osoby na trase Byurakan - kousek před Jerevan
| Vzdálenost cca 22 km... | 6.999 AMD |
(cena asi nedopovídá realitě, patrně řidič dospěl k názoru, že má peněz málo a my naopak dostatek)
Již přes den jsme uvažovali, že bychom chtěli zkusit v Arménii jízdu vlakem. V autobuse tuto myšlenku dále rozvíjíme a tak vystupujeme kousek od Jerevanu u železniční tratě. Pěšky jdeme na nádraží, kde si povídáme s náčelníkem stanice. Na naši otázku, kdy pojede vlak na jih, odpovídá "možná dnes, možná zítra, ale jenom nákladní". Cestování druhým směrem je podobné. Kdysi měla Arménie významnou tranzitní polohu na turecko-iránském pomezí s jediným sovětským železničním spojením do obou těchto států. Po rozpadu Sovětského svazu a uzavření hranic s Azerbajdžánem, je zdejší železnice patrně pouze pro okrasu. Prověřujeme tedy alespoň, zda jsou koleje opravdu širokorozchodné. Poté pokračujeme pěšky do vesnice Prošjan a odsud maršrutkou skoro do centra, dle řidiče, blízko železničního nádraží. To však nikde nevidíme a tak se vyptáváme. Jaké je však naše překvapení, když většina lidí neví, kde je nádraží a tvrdí ještě k tomu, že v Arménii žádné vlaky nejezdí. Nakonec asi po hodinové chůzi železniční nádraží nacházíme. Zde se dovídáme, že vlak snad nějaký dnes jel. Informace to ale není přesvědčivá a tak se pomalu loučíme s myšlenkou, že "ochutnáme" arménskou železnici. Potvrzuje to naše předchozí zjištění, že v současnosti je v Arménii železniční provoz minimální. Návštěva tohoto místa však nebyla úplně zbytečná. Před nádražní budovou stojí jedna z dominant města, jezdecká socha Davida Sasunského, legendárního vůdce povstání proti Arabům.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase Prošjan - Jerevan
| Vzdálenost cca 10 km... | 600 AMD |
Nejčastějším veřejným dopravním prostředkem v Arménii je maršrutka. Je to mikrobus stavěný tak pro 12 až 14 lidí. Často jich tam jezdí i více. V tomto dopravním prostředku je lepší sedět, jelikož maršrutka je totiž uvnitř vysoká asi 165 centimetrů. Vydržet v předklonu půl hodiny se dá, ale pak se narovnat. Maršrutky mají své pravidelné linky, které jsou označeny čísly. V číslování spojů však nešetří nápady. Často vidíme i tříciferná čísla nebo číslici doplněnou písmenem, přičemž se jedná o úplně jiný spoj než ten, který je označen samostatným číslem. Výhodou maršrutek je, že zastaví kdekoliv.
Stmívá se, na noc nechceme zůstat ve městě a tak volíme pro změnu odvoz v taxi. V 19 hodin a 45 minut odjíždíme z Jerevanu. Naším cílem je jezero Sevan, kde vystupujeme přesně po hodině jízdy. Je tma, a tudíž se rozhlížíme po místě ke spaní. Nakonec rozbalujeme věci nad jezerem, u bufetu, který je v tuto dobu mimo provoz. Něco málo pojíme, vypijeme, a protože je zima, tak brzo uleháme. Spíme i nespíme, celou noc na nás totiž štěkají psy. Asi je jim chladno a tak nechtějí spát. Nám je také zima, ale spát, na rozdíl od nich, bychom chtěli.
Cena za jízdu v taxi za 3 osoby na trase Jerevan - Sevan
| Vzdálenost cca 60 km... | 19.000 AMD |
Neděle 22. března 2009
Konečně je ráno a objevují se první sluneční paprsky. Snad nám brzo rozmrznou věci i naše kosti. Ohříváme se na sluníčku, prohlížíme si krásné jezero, barvu jeho vody i okolních skal a horizont krajiny.
Meteorologické údaje v 7 hodin a 10 minut (jezero Sevan)
| Nadmořská výška... | 1.920 m.n.m. |
| Teplota | - 4°C |
| Vlhkost | 47 % |
Jezero Sevan, zvané díky svým tyrkysovým vodám "modrá perla Arménie" nebo "modré oči Arménie", se nachází v nadmořské výšce asi 1.916 metrů a skoro ze všech stran je obklopeno horami. Jedná se o největší jezero na Kavkaze a jedno z největších a nejvýše položených vulkanických jezer na světě. Jezero Sevan je známé v Arménských zdrojích jmény Geghama Tzov a Gegharkouniats Tzov (jezero Gegham a jezero Gegharkounik).
Vodní plocha má rozlohu okolo 1000 km2 (hladina kolísá). Jezero je necelých 80 km dlouhé a v jednom místě až 30 km široké. Hloubka je však pouze několik desítek metrů (asi 40 m, nezkoušeli jsme to). Díky své rozloze nahrazuje Arménům moře. Ústí do něj 28 krátkých řek. Vytéká však jen jedna, říčka Hrazdan, na které byla v letech 1936 - 1962 postavena šestistupňová Sevano-Hrazdanská kaskáda. Výsledkem je jedna vodní elektrárna vedle druhé. Koryto toku bylo rozšířeno, což byla hlavní příčina poklesu hladiny. Odtok z jezera byl moc velký, proto byl vyprojektován 48 km dlouhý tunel, který do Sevanu přivádí vodu z řeky Arpy.
Břehy jezera přibližně určují hranici národního parku, který vznikl pro ochranu krásné přírody a pro život zvířat a rostlin. V jezeře se vyskytuje 29 druhů lososů, včetně některých, které žijí pouze zde, jako je například Salmo ischchan (Pstruh sevanský).
My se nacházíme na západním břehu, poblíž novodobého města Sevan, u vjezdu na skalnatý poloostrov Akdamar, vybíhající do jezera. Ještě v roce 1952 to byl přitom ostrov. Poté však klesla voda kvůli sovětské hydroelektrárně téměř o 20 metrů a z ostrova se stal poloostrov plný pláží a parků. Poloostrov není velký, a tudíž naší pozornosti nemůže uniknout klášter Sevanavank. Po snídani se vydáváme na jeho prohlídku. Jedná se o dva kostely vedle sebe. Chrámy St. Arakelots (sv. Arakelotse) a St. Astvatzatzin (sv. Matky Boží) byly postaveny v roce 874 a sponzorovala je sunitská princezna Mariam. Po několik století byl klášter významným církevním centrem a byl navštěvován poutníky z celé Arménie. Prohlížíme si ornamenty na stěnách a khatchkary v okolí. Celé to zde působí prostě, přehledně, ale také tajemně.
Khatchkary (chačkary,kačkary) jsou kamenné kříže, které byly nedílnou součástí středověkého arménského skulpturálního umění. Ozdobný kříž (khatch v arménštině) byl sekán do obdélníkových desek nebo přímo do skal. Styl a vzhled křížů se liší dle staletí, ve kterém byly provedeny a také podle autora. Tyto ornamentální kříže by se daly přirovnat k našim smírčím kamenům. Na rozdíl od nich ale nepřipomínají události tragické, nýbrž byly pořízeny při významných událostech.
Z nadhledu, na vrcholu poloostrova, pozorujeme jezero Sevan a okolní hory. Po cestě zpět si na úpatí kopce prohlížíme budovy, z nichž jedna je patrně klášterní jídelna a druhá škola, ubytovna nebo něco podobného. Objekty jsou funkční a slouží svému účelu.
Po návratu balíme věci a půl hodiny před polednem odcházíme. Jdeme po silnici, na jejíž druhé straně jsou koleje. Včerejšího večera, v noci, ani dnes přes den jsme žádný vlak neviděli. Údajně jezdí pouze každý druhý den do Tbilisi, ale nakolik je to pravdivá informace, těžko říct. Pro jízdu osobních vlaků asi neexistuje důvod, jelikož jsou pomalé a pro místní lidi i drahé. Nákladních vlaků po rozpadu Sovětského Svazu a souvisejícího krachu arménského průmyslu také výrazně ubylo.
Po chvíli chůze objevujeme objekt s názvem "Bohemia Resort". Jedná se o celkem luxusní hotel s bazénem. Majitel je Armén, který podniká v Praze. Do hotelu jezdí údajně spoustu českých turistů. Nás však zajímá něco jiného - točí se tady pivo Chodovar. Bohužel je zde ale zavřeno. Sezóna ještě nezačala. A tak si po dovolení od personálu prohlížíme areál a pořizujeme fotografie.
Meteorologické údaje ve 12 hodin a 5 minut (jezero Sevan)
| Nadmořská výška... | 1.920 m.n.m. |
| Teplota | + 8°C |
| Vlhkost | 46 % |
Pokračujeme ještě dále pěšky, abychom po chvíli stopli automobil. Řidič nás "ochotně" zavezl do asi 2 kilometry vzdáleného města Sevan, přímo na stanoviště taxikářů, kteří se na nás okamžitě vrhli a nabízeli odvoz kamkoliv. Dobrovolně, povinně souhlasíme, jinak bychom museli zaplatit za předchozí stopování. Jako náš další cíl jsme si zvolili klášter Hayravank. Domlouváme cenu a odjíždíme. Nejprve si po cestě prohlížíme sedmnáctitisícové město Sevan, které ale není moc hezké. Tvoří ho shluk polorozpadajících se paneláků ze sovětské doby, proti kterým jsou naše sídliště krásná a elegantní. Na okraji města, hned vedle sídliště pozorujeme pasoucí se krávy a koně. Cesta v taxi pokračuje opět podél stejnojmenného jezera až ke klášteru Hayravank, kde jsme v 13 hodin a 45 minut. S taxikářem se domlouváme, že na nás počká a poté nás odveze k dalšímu našemu zajímavému místu. Fotografujeme a prohlížíme si klášter ze 13. století, nacházející se na břehu jezera Sevan. Stovky let mu vtiskly nějakou únavu, trochu klidu a něco moudrosti.
Cena za taxi za 3 osoby na trase Sevan - klášter Hayravank
| Vzdálenost cca 18 km... | 5.000 AMD |
Po chvíli vidím přijíždět další auto, které po zastavení vysazuje nějakou paní. Jsem k němu nejblíže, a tudíž jsem zaslechl rozhovor: "děti, řekněte paní nashledanou". Ihned jsem zpozorněl a dal se s osádkou auta do řeči. Jednalo se o rodinu z Čech, žijící a pracující v Gruzii. Povídáme si a mimo jiné přišla nabídka, zda chceme s nimi jet kousek na sever k jednomu klášteru. Připomínám jim, že v autě vidím řidiče, jeho manželku, dvě děti, lyže, tašky a dvě nebo tři rybky v igelitce. Odpověď je jasná: "jestli chcete, během deseti minut vše přeskládáme a můžeme společně pokračovat".
Jsou nabídky, které se neodmítají. Platíme taxikáři domluvenou cenu a sdělujeme mu, že další kšeft mít nebude. Ač se to zpočátku zdálo jako nemožné, za chvíli (ve 14 hodin a 30 minut) odjíždíme v autě, kde kromě původní osádky a nás tří jsou i naše tři velké batohy. Cesta vede opět podél jezera, míjíme také místo, kde jsme nocovali. Pokračujeme na sever a všichni si všímáme jedné zajímavé věci. Občas nějaký, u silnice stojící člověk, mávne na auto, ale stopař to evidentně není. Většinou je dotyčný u malé boudy, ve které se, jak posléze zjišťujeme, nachází kanystry s benzínem. Podle vzhledu objektu a způsobu prodeje lze usuzovat, že se nejedná o oficiální čerpací stanici a dotyčný patrně nemá licenci. Cena je ale asi příznivá, jelikož u nich lidé zastavují. Kdo ale nezastavuje, jsou policisté, i když jich kolem jezdí dost. Proč asi?
Cesta do Dilijanu vede na sever a překonává průsmyk ve výšce 2.114 m.n.m. V dnešní době se ale již nevjíždí úplně do sedla, jelikož je zde vyhlouben tunel. Jakmile se projede na dilijanskou stranu, krajina rázem mění svůj charakter. Strmé kopce, tvořící výrazný reliéf, již nejsou holé a suché jako na jižní straně, nýbrž jsou porostlé všudypřítomným smíšeným lesem. Samotné město Dilijan je poměrně rozlehlé a slouží jako lázeňská a rekreační oblast bez průmyslu. Městem jenom projíždíme a v 16 hodin zastavujeme u majestátního klášterního komplexu, který se jmenuje Haghartsin a leží asi 7 kilometrů od hlavní cesty zcela skrytý v nádherné kopcovité krajině uprostřed krásných lesů. Kdo ve středověku neznal místní pěšinky, vůbec jej nenašel a neměl šanci se k němu dostat. Vystupujeme a prohlížíme si "překrásný" areál. Kromě několika návštěvníků je zde i početná stavební firma s jeřábem, nákladním autem, centrálou a spoustou dalšího materiálu a nářadí. Podle průvodce se snažíme určit, za kterým lešením se nachází která část komplexu. Trochu je to zklamání, ale nedá se nic dělat, musíme to brát takové, jaké to je. Vlastně, jaképak zklamání. U nás by asi byla taková památka pro turisty uzavřena, ale tady je možno navštívit všechny části klášterního komplexu. Pohybujeme se pod jeřábem, vedle sbíječek, nikdo nám nebrání. Naší pozornosti neuniknou ani "citlivě" obetonované základy a hromady původních kamenů, které se válejí venku a nejsou zrovna ideálně označené pro původní navrácení. Českým památkářům by asi vstávali vlasy hrůzou.
Klášter byl založen v 10. století, kdy byl postaven kostel sv. Řehoře vyzdobený rozetami s motivem lidských postav. Tento chrám na půdorysu kříže má boční kaple ve všech čtyřech rozích. Krytý vchod, tzv. gavit, byl dokončen v roce 1213. Gavit je nedílná součást většiny arménských chrámů. Zatímco hlavní prostory slouží k provádění velkých mší, do vstupních gavitů (postavených často mnohem později) přicházejí lidé zapalovat svíčky a pronést svou soukromou modlitbu. Jeden ze sloupů kostela podél zdi je údajně dutý. Místní pověst praví, že sloužil jako úkryt pro cennosti kláštera v době války. Hlavní katedrála kláštera a současně největší stavba areálu je zasvěcena sv. Matce Boží (Surb Astvatsatsin) a byla postavena roku 1281 na principu kopulovitého chrámu. Kopule je vyzdobena oblouky, jejichž sloupce jsou spojeny lištami. Malý kostel sv. Štefana je z roku 1244. Hlavní atrakcí kláštera je jídelna z roku 1248, která má dvě haly. Haghartsinský refektář je jednou ze dvou přeživších staveb tohoto druhu v Arménii (druhý je v klášteře Haghpat).
Nádvoří a přístupová cesta je stíněna košatými korunami stromů, pod kterými místní prodávají arménským návštěvníkům i turistům svaté obrázky.
V 17 hodin končíme prohlídku a domlouváme se na odvozu na okraj Dilijanu. Posádka automobilu nás velmi ochotně odváží přesně tam, kam asi potřebujeme. Jsme na okraji krásného zalesněného pohoří. Lesů je v Arménii málo - pouhých 7%. Ještě počátkem 90. let to přitom byl více než dvojnásobek. Po rozpadu Sovětského svazu však nastala krize a lidé spotřebovali v tomto těžkém období spoustu dřeva na topení. Jedním z mála míst, kde se zalesnění zachovalo, jsou právě hory poblíž města Dilijan. Následuje hledání noclehu. Netrvá to dlouho a k naší radosti objevujeme báječné piknikové místo u potoka.
Po vybalení věcí rozděláváme oheň a večeříme. Má to tady však jednu drobnou vadu. Není to poprvé, co jsme si všimli, že ke každému odpočinkovému neboli piknikovému místu musejí místní dojet autem, pěšky ni krok. Protože to tady asi bylo nad síly i terénního automobilu, tak nechali krásnou loučku upravit zemním strojem. Procházet se po cestě, kterou prohrnul buldozer, člověku neskýtá zvláštní potěšení.
Tma a zima přichází opět brzo a proto okolo 21. hodiny uleháme.
Meteorologické údaje ve 20 hodin a 10 minut (nad Dilijanem)
| Nadmořská výška... | cca 1.400 m.n.m. |
| Teplota | + 3°C |
| Vlhkost | 49 % |
Pondělí 23. březen 2009
Meteorologické údaje v 7 hodin a 5 minut (nad Dilijanem)
| Nadmořská výška... | cca 1.400 m.n.m. |
| Teplota | - 4°C |
| Vlhkost | 42 % |
Ráno je opět kolem nás trochu bílo, výjimečně nad ránem mrzlo. Je časné jaro, klepeme se ve spacáku, na kterém se sráží jinovatka. Na potoce by se dalo skoro bruslit, voda v lahvi vykazuje netekoucí stav, naštěstí máme kvalitní slivovici. S její pomocí jsme schopní sbalit zmrzlé věci a spacák do batohu, posnídat a připravit se na cestu. V 8 hodin odcházíme do Dilijanu. Je to město s 14 tisíci obyvateli, nacházející se v nadmořské výšce 1.229 metrů. Leží uprostřed krásného pohoří plného dubových lesů - přírodní rezervace. V některých prospektech je nazýváno jako "arménské Švýcarsko".
Přicházíme do centra města, kde objevujeme monumentální pomník 50. výročí socialistické Arménie. Okolo nás se již probouzí krajina a její vegetace. Sluníčko nám radí se převléct, už je totiž podstatně větší pohoda než ráno. Doporučovanou návštěvu muzea vynecháváme, jelikož v tuto brzkou dopolední dobu mají zavřeno. Odcházíme k autobusovému nádraží. Ve městě vidíme celkem dost vojáků i vojenských aut. Jedná se o strategické místo blízko průsmyku, tudíž zde asi bude nějaká vojenská posádka. Autobusové nádraží pamatuje slávu Sovětského Svazu. Dnes však už se venkovní areál částečně rozpadá a uvnitř velké odbavovací haly sedí na židli jedna paní prodávající jízdenky. Maršrutky i autobusy zastavují venku, do areálu nezajíždějí. My se domlouváme na ceně a na cílovém místě a v 9 hodin odjíždíme. Po necelé půlhodině překonáváme průsmyk, respektive projíždíme celkem novým tunelem. Vlevo od nás je původní stará cesta a také nejvyšší hora pohoří, vrchol Mt. Gt. Majmech (2.642 m.n.m.). Na druhé straně tunelu nás čeká sjezd k jezeru Sevan, do oblasti, kterou již dobře známe. Projíždíme také okolo malého městečka Gagarin, pojmenovaného patrně po slavném sovětském kosmonautovi.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase Dilijan - Hrazdan
| Vzdálenost cca 53 km... | 3.000 AMD |
Deset minut před desátou hodinou vysedáme na hlavní silnici nedaleko města Hrazdan (Razdan). Podle mapy a informací se jedná o větší město s 41 tisíci obyvateli v nadmořské výšce 1.735 metrů. Při pohledu od hlavní silnice nám to však připadá jako větší vesnice. Asi kilometr jdeme pěšky a hledáme nějaké centrum nebo autobusovou zastávku. Okolo nás jede prázdná maršrutka a zastavuje. Domlouváme si cíl cesty a cenu. První zastávka je na "autobusovém nádraží" na okraji města, které spočívá v zaparkovaných minibusech na prašné křižovatce. Zde řidič zastavuje a jeho kolega se jde ptát, kudy se dostaneme tam, kam chceme. Místa, která bychom chtěli navštívit, jsou dvě. Nejprve máme v úmyslu vidět kostel Bjni a poté lázeňské městečko Arzakan, o kterém Franta tvrdí, že jsou to takové "Mariánské Lázně". Velitel autobusu sice tvrdí, že ví kam jet, ale my brzy poznáváme, že mu to evidentně není jasné. Ve vesnici Alapars nabírá řidič kamaráda, údajného znalce okolí. Pomocí jeho rad se dostáváme do Arzakanu. My však stále trváme na první zastávce, kterou je kostel. Přistupuje proto místní stařík a radí řidiči cestu. Před koncem městečka stařík vysedá a ukazuje řidiči směr do kopce po úzké asfaltové silnici. Autobus se rozjíždí, ale v půli kopce "mu dochází dech" a proto couvá na začátek. Řidič se ale nevzdává a na druhý pokus dojíždí asi o jeden metr dále. Při třetím pokusu mu velitel vozu drží řadicí páku na jedničce, která mu vypadávala a dostavuje se úspěch. Vyjíždíme o pár metrů výš, kde se nachází odbočovací cesta. Řidič sem zacouval, aby se mohl rozjet a pokračovat v šíleném vyjíždění do dalšího kopce. Autobus dostává pořádně zabrat a to je nám líto a proto nabízíme, aby zastavili, a my šli dále pěšky. To je však asi pod jejich úroveň a proto řidič pokračuje v postupném zdolávání cesty, která posléze mění svůj charakter z asfaltové na písčitou, hliněnou i kamenitou. V 11 hodin vidíme v dáli na návrší kostel, a proto po domluvě pokračujeme "po svých". Řidič však tvrdí, že potřebuje peníze na pohonné hmoty, ale že přijede a odveze nás ještě k lázním. Původní sazba se "kupodivu" zvýšila, a tak smlouváme a nakonec se domlouváme. Batohy si bereme s sebou, co kdyby "zabloudil".
Po deseti minutách chůze do kopce stojíme u částečně rozbořeného kostela nebo kláštera, který se jmenuje Neghuts Monastery. Tudíž jsme jinde, než jsme původně chtěli, ale rozhodně je to zajímavé místo nadané zvláštním tvarem a uspořádáním, které vzbuzuje pocit posvátna. Prohlížíme stavbu zevnitř i zvenku a fotografujeme. Momentálně zde kromě nás nikdo není. I když je stavba částečně rozpadlá, je nám jasné, že se nacházíme ve stále živé svatyni. Stěny jsou na některých místech ozdobeny vyrytými kříži všech velikostí a tvarů. Kolem oltáře, pokrytého voskem z hořících i vyhořelých svíček, visí nebo jsou položeny jednoduché obrázky. Interiér je zařízen prostě. Právě touto jednoduchostí se arménské svatyně asi nejvíce liší od katolických kostelů, jejichž okázalá výzdoba má návštěvníka ohromit. Venku okolo kostela je opět vzpřímeno nebo povaleno velké množství khatchkarů. Některé jsou porostlé žlutavým lišejníkem stejně tak jako zdi kláštera.
Čtvrt hodiny před polednem scházíme pod kopec, kde na nás čeká autobus, který, ač se to zdá nemožné, popojel ještě kousek nám naproti. Chudák vozidlo, během těch pár set metrů dostalo tak zabrat, že je zralé na generální opravu.
V pravé poledne přijíždíme k lázním. Přesně, jak říkal Franta, jsou to skoro Mariánské Lázně. Autobus zastavil u jednoho přízemního domku, který neměl žádné označení a byl zavřený. Na jeho boku sice vyvěral teplý železitý pramen, který posléze ztékal do potoka, ale to bylo vše. Naše představy o koupelích se rozplynuly. Tak alespoň zkoušíme vodu a omýváme si nohy.
Řidič a jeho parťák okamžitě využívají situace a nabízejí nám možné i nemožné - koupel, ubytování, odvoz, prostě na co si vzpomeneme, to zařídí. Ujišťují, že za to nic nechtějí, ale nám je jasné, že si na závěr za to nechají dobře zaplatit. Volíme tudíž pro ně nejhorší variantu, a to odvoz k mostu přes řeku a zde se s nimi chceme rozloučit. Oni však mají jiný názor a loučit se nechtějí. Stále něco nabízejí, a když vidí, že to myslíme vážně s odchodem, požadují doplatek. My jim vysvětlujeme, že zaplaceno dostali, a že my opravdu dále chceme jít pěšky podél řeky. Nakonec vytahují poslední trumf. Pod mostem, na kterém stojíme, neteče podle nich řeka Hrazdan, nýbrž se jedná o nějakou odpadní stoku a my tudíž zabloudíme. Studujeme raději ještě chvíli mapu, ale nakonec se dáváme na pochod.
Cena za jízdu maršrutou (taxi) za 3 osoby na trase Hrazdan - Arzakan
| Vzdálenost cca 30 km... | 7.000 AMD |
Je půl jedné a my se vracíme zpět na okraj městečka Arzakan a dále pokračujeme po pravé straně řeky. Musíme jít bohužel po silnici, jelikož zde žádné stezky nebo turistické cesty nejsou. V Arménii turistiku nepěstují a lidé tady pěšky nechodí. Konečně jdeme zase pěšky a stáváme se tak přímými účastníky našeho putování. Naše zážitky, postřehy jsou plnější než při jízdě vozidlem. I v naší paměti by se toho mohlo více uchovat. Rozhlížíme se po krajině. Vlevo za řekou vidíme velkou oplocenou oblast, jejíž účel však nejsme schopni identifikovat. Jsou tam určité drobné objekty, také nějaká odvětrání zpod země a tak podobně. Na vojenský objekt to nevypadá. Podle průvodce by na řece Hrazdan měla být jedna elektrárna vedle druhé, tak možná i toto s tím souvisí. Hodinu po poledně se zastavujeme, usedáme na louku, svačíme a odpočíváme. Za třičtvrtě hodiny pokračujeme a při pohledu vlevo vidíme pracovat a odpočívat rodinu na velké zahradě - sadu, u níž tvoří chatku stavební plechové buňky. Nejsme už tak daleko od hlavního města, tudíž to, co vidíme, označujeme za Jerevanské chataření. Ve čtvrt na dvě přicházíme ke krásnému kostelu, který vypadá jako nový. Při jeho prohlídce se dozvídáme, že se jmenuje Teghenik a byl opravdu postaven před šesti lety. V současnosti se vedle něho ještě dostavuje církevní škola. Odpočíváme, na nádvoří ochutnáváme dobrou pitnou vodu, Franta se dává do řeči s místním staříkem a posléze je obdarován jablky. Moc aut nejezdí, a tudíž pokračujeme dále po svých.
V 15 hodin přicházíme do vesnice Karashamb. Zde se zastavujeme u obchůdku. Jedná se o klasické smíšené zboží, kde mají všechno. My si pečlivě prohlížíme místní zboží a nakonec si kupujeme tři piva. Poté, co nám je prodavač otevřel, nás napadlo se zeptat, zda tudy náhodou nejezdí autobus. Odpověď nás trochu překvapila: "jezdí, každý den ve tři hodiny odpoledne". Zkontrolujeme čas, rychle vypijeme piva a těšíme se na svezení. Místo autobusu však po chvíli v novém autě přijíždí místní omladina a mládenci se s námi dávají do řeči. Mimo jiné také potvrzují, že by mohl jet autobus. Ale nezní to moc přesvědčivě. Čekáme, povídáme a také si jdeme prohlídnout "krásný" kaňon, který se nachází asi 100 metrů od obchodu. Jako přírodní útvar by mohl vypadat opravdu zajímavě. Dole teče říčka, okolo níž jsou úžasné strmé skalní stěny. Křesťanství sice v Arménii přijali jako první, ale slovo ekologie a starost o přírodu ještě neznají. Místním totiž tento kousek krásné přírody slouží jako smetiště i skládka dohromady. Je to něco šíleného, kdo neviděl, neumí si představit. Člověk nemusí být horlivým ochráncem přírody, ale těžko ho při tomto pohledu může napadnout něco jiného než šílený nepořádek, kontaminace životního prostředí a devastace krásné přírody. Dokud toto nezmizí a místní se to neodnaučí, tak sem budou jezdit pouze odpadkoví turisté. Při tomto nepořádkovém rozjímání vidím právě člověka s kolečkem plným odpadků, kterak přijíždí na okraj rokle a obsah v klidu vysypává dolů. Vypadá to, že to tak dělají všichni a připadá jim to jako normální věc. Těžko říct, zda je to z finančních důvodů nebo neúcta k přírodě a nezájem o krásu arménské flóry a fauny.
Pojem "třídění odpadků" bych v Arménii zařadil do kategorie sci-fi.
Po cestě zpět k obchodu míjím budovu pošty. Chtěl jsem poslat pohled, ale je zavřená. Jak později zjišťuji, je to možná dobře, aspoň jsem ušetřil peníze.
V 15 hodin a 30 minut už prodavač tvrdí, že asi dnes ten autobus nepojede. I my jsme pochopili, že by se čekání mohlo protáhnout do večera, a tak pokračujeme pěšky. Jdeme přes celou vesnici a poté do kopce, odkud je krásný výhled na velkou část našeho dnešního pochodu. Následuje křižovatka, kde nám deset minut před čtvrtou hodinou zastavuje žiguli s dvoučlennou osádkou. Spolujezdec je sympatický kameník ve velmi dobré vodkové náladě. Než je nám dovoleno dát batohy do zavazadlového prostoru auta, vytahuje odsud skleničky a láhev vodky a připíjíme si. Poté, co je flaška prázdná, odhazuje ji do pole. Franta se snaží upozornit na to, že to nebyl dobrý čin z hlediska ekologie. Tento názor však místní velice pobavil. Stopem se vezeme asi tři kilometry na okraj dalšího městečka, které se jmenuje Argel. Vystupujeme na stanovišti minibusů a čekáme. Obloha se trochu zatahuje a začíná jemně pršet. Naštěstí v 16 hodin a 20 minut odjíždíme maršrutou č. 253. Po dvacetipěti minutách jízdy vysedáme v místě, na mapě označeném, Nor Geghi. Na křižovatce navštěvujeme obchod a kupujeme tekutiny na večer. Následuje asi kilometr pěšky a nacházíme se u "Sanatoria Arzni", kde jsme se rozhodli vzhledem k zatažené obloze ubytovat. Kdyby byl po rozpadu Sovětského svazu tento objekt dokončen, jednalo by se o veliký luxusní hotelovo-lázeňský komplex. Dnes se však nacházíme v nedostavěném betonovém skeletu, chátrajícím zde přes patnáct let. Patrně se jedná o další důkaz toho, jak do Arménie z Ruska tekly peníze, svědectví dávno zašlé slávy a ruského megalomanství.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase Argel - Nor Geghi
| Vzdálenost cca 12 km... | 300 AMD |
Idylka tedy nic moc, ale nebude na nás pršet. Nejprve schováváme batohy a poté se jdeme porozhlédnout po okolí. Podle mapy i průvodce se jedná o lázeňské místo. V "Mariánských Lázních" už jsme byli, do "Karlových Varů" se chystáme, a tak jsme si to zde pracovně pojmenovali " Františkovy Lázně".
Ještě je brzo na spánek, jdeme tedy na procházku. Nedaleko odsud je sanatorium, které je podle přijíždějících automobilů asi otevřené. Vypadá nově i opraveně. Má totiž dvě části, jednu asi původní a jednu novou. Ptáme se ze zvědavosti na ceny. Dozvídáme se následující: 15.000 ve starší, 20.000 v nové budově za pokoj pro tři osoby. Nic pro nás, my už máme "rezervaci" v jiném sanatoriu. Několik metrů níže vyvěrá minerální pramen, což nemůžeme nechat bez povšimnutí. Je studený a chuťově ho lze řadit až hodně daleko za slivovici. Ale ochutnat jsme museli. Po tomto degustačním zážitku sestupujeme dolů k řece, kde se nachází asi hlavní původní lázeňská budova. Kdysi, když byla v provozu a byla udržovaná, tak to zde vypadalo hezky, opravdové lázně, promenáda, altánky, záhonky a vše, co k tomu patří. Dnes ale vítr mlátí s dveřmi a okny, které ještě zbyly, fasáda opadává rychleji než listí ze stromů.
V 19 hodin přicházíme zpět do našeho nocležiště. Déšť asi bude pokračovat celou noc, a proto vybíráme místo, kde bychom zůstali pokud možno celou noc v suchu. Při našem výběru bereme v potaz i stáří a kvalitu betonového díla, jelikož si říkáme, že je lepší být trochu mokrý než před deštěm pod tunovým betonovým, náhodně spadlým dílcem ukrytý. Ustláno je brzo, následuje tudíž večeře. Restaurant ještě neotevřeli, tak se musíme spokojit s domácími zásobami a tekutinami arménskými i moravskými. Tma je brzo. Povídáme, plánujeme a posléze usínáme.
Meteorologické údaje ve 21 hodin a 30 minut (pod Arzni u řeky)
| Nadmořská výška... | cca 1.100 m.n.m. |
| Teplota | + 8°C |
| Vlhkost | 62 % |
Úterý 24. března 2009
Meteorologické údaje v 7 hodin a 30 minut (pod Arzni u řeky)
| Nadmořská výška.. | cca 1.100 m.n.m. |
| Teplota | + 7°C |
| Vlhkost | 64 % |
Ráno již neprší. Balení věcí a příprava probíhá v již tradičním rytmu. V půl deváté odcházíme z našeho ubytovacího sanatoria. Zprvu jdeme po známé cestě, až za budovou lázní začínáme objevovat nepoznané. Nápisy na cedulích informují o tom, že u řeky jsou místa, kde se grilují čerstvé rybky. Samozřejmě večer, nikoliv nyní ráno. Objevujeme velký lázeňský altán, kde by také to spaní nemuselo být špatné. Při následném stoupání vidíme napravo stáčírnu minerální vody a lázeňskou léčebnu. Oboje však již několik let není v provozu. Sečteno a podtrženo, kdyby se ten slavný Sovětský svaz nerozpadl tak brzo, tak to mohly být opravdu arménské "Františkovy Lázně". Život v údolí se však dost podstatně změnil, když zavřeli nebo nedostavěli lázně a lázeňské komplexy.
Město Arzni máme na levé straně, napravo opouštíme krásný, skalnatý kaňon řeky Hrazdan. Jsme na cestách již pátý den. Ramena si sice zvykla na popruhy batohů, ale i přesto hledáme nějakou zastávku, jelikož dnes neplánujeme celodenní pěší výlet. Hodinová chůze stačila k tomu, abychom se ocitli na křižovatce, kde již čekají lidé. A další přicházejí. Jsme zvědavi, komu dá řidič přednost. Nám s našimi batohy nebo místním studentům. Vše dopadlo velmi dobře. Mládež nastoupila a nám se naděje na rychlý odjezd při pohledu na plný bus rozplývá. Řidič nám však pokynul, a dal nám tím najevo, že autobus není zas tak plný, abychom se tam nevešli. Velice šlechetné gesto, které jsme nezažili v Arménii poprvé ani naposled. Někdo by mohl říct, že máme "po čertech" veliké a těžké kletry, ale pro arménské řidiče jsou to obyčejné batůžky, ve kterých nevidí žádný problém a nechtějí ani za ně zaplatit. V 9 hod. a 45 minut odjíždíme maršrutkou č. 258.
Během jízdy si všímám zajímavé věci. Sedící lidé nabídnou stojícím, právě přistoupivším človíčkům, půlku své sedačky, a tito skoro vždy nabídku přijmou. Na věku a pohlaví nezáleží. Lidé se snaží navzájem si pomáhat, ulehčit si tím cestu, sedící podrží stojícím zavazadlo a podobně. Zajímavé. Možná to souvisí s údajnou existencí předpisu, že všichni cestující musí sedět.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby (Arzni - Jerevan)
| Vzdálenost cca 20 km.. | 600 AMD |
V půl jedenácté vystupujeme u centrálního autobusového nádraží Sasuntsi Davit. Čtyřproudovou silnici překonáváme podchodem, ve kterém je několik obchůdků. My si vybíráme jeden s občerstvením a kupujeme si pirožky, kuřecí a s masovou směsí. Je to dobrá a chutná volba.
| Pirožek v Jerevanu u autobusového nádraží... | 100 AMD / kus |
Naproti autobusovému nádraží se nachází jídelna, hezky vypadající a čistá, s příjemnou obsluhou. Mají zde velký výběr jídel, z nichž je jich mnoho i připraveno k odběru za pultem, tudíž člověk může zrakem zhodnotit výtvor místní kuchyně a ví přibližně, co ho čeká. Všichni jsme si dali dvojitou arménskou kávu, Drahoš se rozhodl zkusit polévku i nějaké, údajně národní jídlo. Podle jeho výrazu to volba nebyla špatná, ale mohla být také lepší. Komentoval to slovy: "bez chuti a bez zápachu".
Stále ještě zvažujeme jednu variantu našeho cestování. Drahoš má telefonní číslo na nějaké lidi na severu Arménie. Nejprve se nám nedaří dovolat se z našeho mobilu, a proto zjišťujeme informace o telefonování v Arménii. Obsluha v jídelně nám doporučuje zakoupit si arménskou SIM kartu za 1000 AMD, přičemž z této částky lze 800 AMD provolat, což by mělo být asi 80 minut. My jsme se nakonec dovolali, ale nějak si úplně nerozuměli. Drahoš říká, že by se měli ozvat zpět, ale nestalo se tak.
V hale autobusového nádraží zjišťujeme, v kolik hodin nám jede autobus na jih, a poté si jdeme prohlédnout hlavní město země. Asi 500 metrů odsud směrem do centra se nachází továrna na jeden z nejznámějších a nejžádanějších arménských koňaků, který je pojmenován jako posvátná hora Arménů, Ararat. V pravé poledne navštěvujeme budovu a ptáme se na možnou exkurzi. Termín prohlídky výroby nápoje, který se pro vývoz do Ruska stále jmenuje armjanskij konjak, jinam do světa již jen armenian brandy, je však až na odpoledne a vstupné činí 3.500 AMD na osobu. Jdeme se tedy alespoň podívat do podnikové prodejny.
Následuje procházka po městě a návštěva jedné z tržnic. Obhlížíme sortiment i ceny a kupujeme vitamíny.
| Ředkvičky | 400 AMD/svazek |
| Pomeranče.. | 1.500 AMD/kg |
Poté se naše cesty rozdělují. Franta shání baterie do fotoaparátu, což je jeho, vedle dobíjení telefonu, oblíbená činnost na našich akcích. Já s Drahošem si prohlížíme budovy, ulice, lidi a také jednu velkou sochu. Koho má představovat jsme však neodhalili. Ale líbí se nám, tak si ji fotografujeme. Po návratu se na internetu dozvídám, že by se mělo patrně jednat o tuto osobu: Alexandr Miasnikian (1886-1925), arménský bolševik, významný představitel Komunistické strany, předseda rady komisařů Arménie z roku 1921. Zemřel při havárii letadla.
Při procházce po Jerevanu si nelze nevšimnout, že se všude hodně staví. V centru i na okrajích města panuje čilý stavební ruch, Jerevan je jedno velké staveniště. Za několik let to tu asi bude vypadat úplně jinak. Nové budovy se tváří sice poněkud neskromně, ale je třeba říct, že poněkud velkorysejší architektonický styl Jerevanu, který nemá žádné historické centrum, celkem sluší. Navíc městu nechybí ani zeleň. My však pozorujeme také nebe nad Jerevanem, které se začíná pomalu zatahovat. Vítr fičí, profukuje víc a víc.
Při zpáteční cestě fotbalista Drahoš pošilhává po objektu národního stadionu. Je na něm vidět, že jeho návštěva by byla pro něho velkým zážitkem a proto se tam s ním vydávám. Drahoš fotografuje a prolézá stadion od shora dolů i od zdola nahoru, zleva doprava i kolem dokola. Není jednoduché ho tam odsud dostat. Na stadionu, který se jmenuje Hrazdan sídlí jeden z nejlepších fotbalových klubů v zemi, jehož jméno "Ararat Jerevan" je opět spojeno s názvem posvátné hory.
Pro cestu zpět na autobusové nádraží volíme zkratku, která je, jak už tomu bývá, asi trochu delší, ale zase jsme viděli jinou část města. Na místo určení však přicházíme až v půl třetí. Naštěstí třetí člen naší výpravy je zodpovědný a na zakoupení jízdenek čekal již ve dvě hodiny. Několik málo míst bylo ihned vyprodáno.
Deset minut před odjezdem řidič nahání cestující a přesně v 15 hodin odjíždíme. Chvilku předtím začalo silně pršet, bouřit a padat kroupy. Nyní si říkáme, že to souvisí se silným větrem, který jsme zažili ve městě a který byl velmi nepříjemný, jelikož vířil prach, kterého je v Jerevanu všude dost. Rozjezd minibusu byl klasický neboli odpovídající místním podmínkám. Po pár metrech řidič zastavuje a nabírá dva lidi, na konci nádraží zastavuje znovu, tentokrát u automobilu. Něco dohaduje a posléze mu člověk předává cestovní pas a 1.000 AMD. A tak po 15 minutách popojíždění to vypadá na skutečný odjezd. Během dalších několika kilometrů však zastavuje řidič ještě dvakrát, vždy u prodejny autodílů. Pokaždé se ale vrací s nepořízenou. Co shání, nevíme. Snad dojedeme. Naše obavy plynou ne jenom z technického stavu vozidla, ale také kvůli počasí. Všude na silnici je několikacentimetrová vrstva krup a vody.
Cesta vede z Jerevanu nejprve po dálnici, která končí u města Ararat. Celou tuto dobu se kocháme výhledy na bájnou horu stejného názvu. Je sice trochu schována v mracích, ale stejně je na ní krásný pohled. Všímáme si také kláštera Khor Virap, který je významným poutním místem. Jedná se o monastýr s údajně nejromantičtější polohou ze všech arménských klášterů a s krásným výhledem na údolí Ararat a biblickou horu Ararat. Proto je tento pohled často vidět na internetu nebo na pohlednicích. Návštěva tohoto místa by určitě byla zajímavá. My to však z časových důvodů odkládáme na jindy a pokračujeme v maršrutce dále na jihovýchod. Cesta ubíhá poměrně svižně, silnice vede araratskou plošinou, je ve slušném stavu a bez zbytečných zatáček. Zajímavé místo je u vesnice Yeraskh. Zde na křižovatce odbočujeme vlevo, tudíž na východ. Rovně je silnice zatarasena, jsou tam totiž hranice Arménie s Azerbajdžánskou enklávou Nakhichevan. Vzhledem ke vzájemným vztahům obou zemí se není co divit, že nefunguje železnice, jelikož tato také pokračuje na sousední území. Kousek odtud je trojmezní bod, kde se stýkají hranice Arménie, Turecka a Nakhichevanu. A o několik kilometrů dále je ještě území Iránu.
Poté, co se vzdalujeme od tohoto bodu, cesta se zvedá do hor. Kamenité a bezlesé kopce, suché a ohlazené skály. Na pravé straně pozorujeme hraniční pohoří. Nebylo by až tak zajímavé, kdyby nám jeden člověk v minibuse neukázal vojenské základny na hřebenu hor. Arménie a Azerbajdžán jsou stále ve válečném stavu, i když už je dávno naštěstí klid zbraní. Autobus usíná, ti lidé asi všechno kolem znají. Jenom my se z okénka minibusu vydržíme dívat celé tři hodiny na měnící se krajinu. Spolucestující nás pozorují, jak ukazujeme na každý kopeček a každý druhý fotíme. Ale vždyť je kolem tolik krásy. Až na to počasí. Prší a prší. Také pohled na oblohu nevěští nic lepšího. Jízda pokračuje přes Karki a Birali, kde silnice začíná klesat a stáčet se na jihovýchod k ázerbájdžánským hranicím. V okolí městečka Areni vidíme kvetoucí stromy a zahrady. Je poznat, že sjíždíme do nižší nadmořské výšky. Ale pouze na chvíli, jelikož dále pokračujeme proti proudu řeky Arpa. V městě Yeghegnadzor řidič zastavuje, aby nastoupila nějaká jeho známá. Vzhledem k tomu, že cílové místo se začíná blížit, přemýšlíme o tom, co budeme dělat, když prší. To ještě netušíme, že nás déšť trápit nebude. Necelých 20 kilometrů za posledně jmenovaným městem odbočujeme vlevo. Rovně pokračuje silnice směrem na iránskou hranici. Začíná tam část území Arménie, které dokazuje spletitost národnostních poměrů. Zdejší úzká část území, koridor, odděluje od Azerbájdžánu jeho Nachičevanskou část.
Silnice začíná prudce stoupat a přetížená maršrutka zdolává s obtížemi serpentiny. Ne jenom nadmořská výška se mění. Ke změně dochází i ve skupenství padajících srážek, déšť se mění ve sníh. A sněhu přibývá, a to tak, že hodně. Záhy se nacházíme v regulérních horách. V posledním průsmyku začíná před námi jedno auto na klouzající silnici bruslit. Náš minibus to zvládá bez problémů.
V 18 hodin a 30 minut (půlhodinové zpoždění) vystupujeme za hustého sněžení v lázních Jermuk (Dzhermuk). Již chvíli před příjezdem jsme se řidiče zeptali na nocleh. Takto konkrétní dotaz není dobré vznášet, jelikož se člověk uváže na jednu osobu a je těžké se pak z té situace dostat. Avšak dnes jsme nechtěli za tmy a hustého sněžení chodit v neznámém místě a hledat. Řidič telefonicky domluvil člověka, který nás čekal na zastávce a dovedl do hotelu "Evmari". Zde nám hoteliér nabídl velké apartmá s koupelnou a tekoucí teplou vodou i s ledničkou. Cena byla celkem rozumná a tak jsme se domluvili. Nejdříve jsme vybalili věci, které byly ještě trochu vlhké. Poté jsme se navečeřeli a šli na procházku po lázních. Posledně zmiňované slovo je tentokrát na místě. Jermuk je lázeňské městečko, jedno z významných míst v Arménii, město nazývané "Karlovy Vary Východu". Před dvaceti lety zde byl rušný život. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k útlumu lázeňství, ale vypadá to, že se to tady zase postupně rozvíjí. Podmínky jsou zde ideální, svěží zdravý vzduch, nadmořská výška 2.070 metrů, minerální prameny, v okolí krásné hory a rokliny.
My jsme nejprve obešli část města, dále jsme zavítali k pětihvězdičkovému hotelu a poté jsme navštívili krásně nasvícenou kolonádu, kde jsme ochutnali prameny. Zkoušeli jsme také hledat restauraci, kde by měli točené pivo, ale neúspěšně. V této době je mimosezóna a moc lidí tady není. Naopak v létě a v zimě je zde údajně plno.
A tak jsme skončili na pokoji a plánovali, co dál. Také jsme hledali v televizi zprávy a počasí. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že vítr, který jsme zažili v poledne v Jerevanu, posléze ještě zesílil a odnesl si s sebou několik střech. Také krupobití a silný déšť nadělaly dost škody.
Večer a v noci pořád sněží. Jedno přísloví praví, že po velkém dešti vyjde zase slunce. Ale co bude zítra po silném sněžení, to nikdo nevíme.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby (Jerevan - Jermuk)
| Vzdálenost cca 168 km.. | 6.300 AMD |
Nocleh v hotelu
| Třílůžkový pokoj se sociálním zařízením.. | 10.000 AMD |
Středa 25. března 2009
Ráno si prohlížíme oblohu a vypadá to celkem dobře. Oblaka odcházejí a začíná se objevovat slunce. Nejprve jsme koupili chutný místní chléb, posnídali a sbalili věci, jelikož jsme si minulý den domluvili odvoz po obědě. Původně jsme plánovali delší pobyt a procházku po okolí včetně návštěvy pramenů železité vody a jezírek, které jsou vzdálené asi 5 km. Nakonec jsme si vybrali jiné cíle pro dopolední výlet. Nejprve jsme šli na okraj města, kde se nachází lyžařský svah a vlek. Jedná se o novou věc, o které se ani nepsalo na internetu. Vlek byl postaven italským investorem, firmou Leitner, za 3 měsíce v létě roku 2007. Do provozu byl uveden v lednu 2008. Jedná se o moderní zařízení včetně příslušného zázemí, vlek je dlouhý 1.000 metrů, okolo něho jsou dvě sjezdovky, spodní stanice je ve výšce 2.100 m.n.m., vrchní v 2.450 m.n.m. Tuto sezónu byl vlek v provozu od konce listopadu do začátku března. Vypadá to, že je sněhu dost, ale před několika dny tady pršelo, a proto ukončili lyžování. Obsluha vleku zde však byla a tak jsme si zakoupili jízdu nahoru a zpět. Já jsem jel na dvousedačce s vlekařem Armanem a dozvěděl jsem se výše uvedené i jiné zajímavé věci. Investor chce údajně ještě rozšiřovat areál, u vrchní stanice by měl přibýt menší lyžařský vlek. My nahoře fotografujeme a kocháme se krásnými pohledy na okolní hory, město Jermuk a jeho symbol, kterým je jelen na kopci nad ním. Při cestě dolů mi Arman říká, že v létě při posledních večerních jízdách lanovky je možno v lese vidět medvěda. Také zjišťuji informace o životě v Arménii. Dozvídám se například, že každý muž musí na vojnu na dva roky. Většinou se slouží na hranicích Karabachu s Ázerbajdžánem. Na půlku jeho kamarádů se někdy střílelo, ostatní se vojně vyhnuli nebo je teprve čeká.
Nedaleko od vleku se nachází památník obětem z konfliktu v Náhorním Karabachu. Je to už několikátý, který jsme při našem putování viděli nebo uvidíme. Také skoro při každém rozhovoru přijde na toto téma řeč. Musela to být a stále je věc hodně diskutovaná.
Druhým naším cílem je kaňon řeky Arpy a vodopád. Už podruhé procházíme okolo nové nebo zrekonstruované továrny - stáčírny známé minerální vody, která se jmenuje stejně jako město, a která se vyváží do Iránu a Gruzie. Vedle továrny před mostem odbočujeme doprava po úzké asfaltové silnici, která je v současnosti zapadaná sněhem. Po několika zatáčkách však sníh najednou mizí. Důvod je jednoduchý. Ze stráně vyvěrá teplý pramen a odtéká do strouhy. Zkoumáme ho a také ochutnáváme.
Po chvíli jsme již dole pod městem u říčky Arpa. Jdeme asi dva kilometry po proudu, přecházíme na druhou stranu a poté konečně vidíme slavný vodopád. Vzhledem k tomu, že není moc vody, i když v okolí je sněhu dost, tak to zase až tak vodopád nepřipomíná. Dle mého názoru žádný zázrak. Jejich podoba známá z internetu, pochází asi z období prudkých dešťů, kdy jsou opravdu monstrózní. Dnes pouze stéká potůček po skaliskách. Ale kaňon řeky, která pramení kousek nad městem, je krásný, stejně jako pohledy nahoru k městu. Vracíme se stejnou cestou. Já s Drahošem jdeme ještě na místní poštu. Kupujeme si zde pohledy. Výběr moc velký není, ale nakonec jsem s lícovou stranou pohlednice spokojen a tudíž zbývá vyplnit i druhou stranu pozdravem domů. Poté pohled předávám paní poštmistrové a výslovně se jí ptám, zda ten pohled pošle a zda je v pořádku poštovní známka. Vše odkývala a slíbila. Kdesi jsem četl, že psaní pohledů je vlastnost ryze česká. Jisté je však, že v Arménii si na takové věci asi nepotrpí. Do dnešního dne totiž pohled nedorazil.
František šel k hotelu, jelikož jsme měli z včerejšího večera domluvený odvoz. Vše klaplo a ve 14 hodin a 15 minut odjíždíme. První zastávku naplánoval řidič, potřeboval načerpat do auta ze zásobníku plyn. Při této operaci musíme vystoupit z automobilu a tak si prohlížíme čerpací stanici. Při tomto čerpání pohonných hmot totiž nesmí být nikdo v autě, mají tady z plynu evidentní respekt. Ale je zajímavé, že kouření obsluhy a čekajících řidičů v blízkosti čerpací stanice jim nevadí.
Další zastávku plánujeme my. Jedeme se podívat k nádrži Kechut, která se nachází kousek od města na řece Arpa. Zajímavá je tím, že odtok na levé straně je do řeky, na pravé do 48,6 km dlouhého tunelu, který přivádí vodu z řeky Arpy do jezera Sevan. Jedná se o megalomanskou stavbu z dob Sovětského Svazu, která však nebyla asi vůbec jednoduchá. Potrubí vede skrz hory a má spád přibližně 1 promile. Vyměřit, naplánovat a vybudovat takovou akci byl hodný úderníků ze Sovětského Svazu. Práce se začaly v roce 1962 a dílo bylo dokončeno v roce 1980. Stavba tunelu probíhala ve velice složitých inženýrsko-geologických podmínkách a ve velkých hloubkách. Uložení tunelu od povrchu Vardenského horského hřbetu dosahuje místy až na kótu 1320 metrů. Proces ražby doprovázely takové jevy, jako jsou zákmity hornin, emise plynů CO2, objev termálních podzemních vod, jejichž teplota dosahovala 65 st. C, vysoká geotermální teplota okolních hornin dosahující 42 - 48 st. C. Kromě vlastní ražby tohoto důlního díla bylo tudíž potřeba intenzivně provětrávat a ochlazovat tunel. Do provozu byl tunel uveden patrně v březnu 1981. Ročně by jím mělo protéct 250-270 mil. m3 vody.
Po prohlídce pokračujeme po stejné silnici, po které jsme včera přijeli. Během cesty několikrát žádáme o zastavení a fotografujeme divoký kaňon řeky Arpy. Kousek za městem Yeghegnadzor jsme odbočili vlevo a jeli podél potoka pěknou soutěskou mezi vysokými skalami. Po asi šesti kilometrech se skály trochu rozestoupily a na levé straně se objevil načervenalý klášterní komplex Noravank, vystavěný na skále nad údolím, na severní straně malebného kaňonu řeky Amagha. Už při tomto pohledu bylo jasné, že bude něco pravdy na tom, že patří k nejkrásnějším v Arménii. Noravank v Arménštině znamená "nový klášter".
Založen byl až ve 13. století, o 600 let později než většina arménských klášterů. V 15 hodin a 45 minut vystupujeme, platíme a loučíme se s taxikářem. Celou jednu hodinu si prohlížíme úžasný klášterní komplex, krásné údolí pod ním a do červena zbarvené skály všude okolo. Není to jen soubor krásných budov, ale způsob jakým se věže kostelů zvedají k okolním skalám i nad údolí potoka v souladu s okolní krajinou. Z architektonického hlediska je klášter originální. Dominantou jsou dva vysoké kostely blízko u sebe, starší chrám sv. Jana Křtitele (Surb Karapet) byl budován postupně (1216-1227). Později k němu byla ještě přistavěna kaple svatého Řehoře (1275). Novější a větší chrám Matky Boží (Surb Astvatsatsin) byl dokončen v roce 1339. Tento je zajímavý navíc tím, že je dvoupatrový. V přízemí je obřadní síň s hrobkou, ve druhém patře, které je přístupné pouze po úzkém vysutém schodišti bez zábradlí, umístěném na fasádě, je pak vlastní kaple. Druhý kostel má vstupní halu s náhrobními kameny přisazenou před sebe, je také výškově oddělený, vejít dovnitř se musí po malém vnitřním schodišti.
Celý komplex byl důkladně zrekonstruován v letech 1995-1999 díky peněžním darům Arménů žijících v zahraničí, zejména v Kanadě. V této době byla také přistavěna moderní správní budova, ve které se nachází malá společenská místnost nebo možná jídelna, byt opata a správce kláštera. V zahradě jsme také objevili pramen s fontánou. Jelikož by zde měla téct omlazující voda, tak i my ochutnáváme a mládneme.
Cena za taxi za 3 osoby na trase Jermuk - Noravank
| Vzdálenost 76 km (+ několik zastávek na fotografování)... | 8.000 AMD |
Po prohlídce kláštera, která je mimochodem stejně jako u všech ostatních arménských klášterů zdarma, v 16 hodin a 45 minut odcházíme. Kousek od Noravanku je vinařská vesnička Areni a bylo by hříchem se tam nezastavit a neokoštovat vyhlášené místní červené víno. Náš další cíl je tudíž jasný. Před odchodem jsme nastudovali mapu, zeptali se opata na informace a prohlédli si dalekohledem pěšinu na protějším svahu a bylo rozhodnuto.
Po silnici jsme šli pouze asi necelý kilometr a poté jsme zvolili zkratku. Už její začátek se lišil od toho, co jsme se dozvěděli. Přes potok nevedl žádný most, a proto jsme skákali. Dopadlo to dobře, nikdo se nekoupal.
Pokračujeme po kamenito-hliněné cestě, která se klikatí pořád do kopce, až do nadmořské výšky okolo 2.000 metrů. Zabloudit bychom snad neměli, ostatně nám to také na srdce kladl opat před naším odchodem z kláštera. Blízko se totiž nachází hranice Arménie s Azerbajdžánskou enklávou Nakhichevan. Určitě tam žijí také dobří lidé, ale asi bychom se těžko dostávali oficiálně zpátky přes hranici dvou států, které jsou spolu stále ve válečném stavu.
V 18 hodin vylézám jako první na asfaltovou silnici vedoucí do Areni. Právě přijíždí dodávka, ve které jede parta chlapů, vracejících se z pohřbu ve vesnici Khachik. Kluci jsou sice ještě někde dole pod svahem, ale i přesto zkouším stopovat. Auto zastavuje a k našemu údivu se nevezeme v nákladním prostoru, nýbrž uvnitř auta spolu s ostatními. Je tam sice trochu těsno, devět chlapů a tři velké batohy jsou i na tuto dodávku více než dost.
Kousek nad městečkem zastavujeme a prohlížíme si ho z nadhledu. Poté pokračujeme do centra, kde v 18 hodin a 30 minut vystupujeme. Svačíme a vzhledem k tomu, že se blíží večer, řešíme co dál. Už se k nám také začíná scházet místní zvědavá omladina. Areni se nachází kousek od ázerbájdžánské hranice. Je to vinařská vesnice nebo městečko, které je proslulé místním červeným vínem, které bychom chtěli dnes večer ochutnat. Ale nevypadá to, že by tady byly nějaké hospody, vinárny nebo bary. Vzpomínáme si na nabídku jednoho z chlapů cestujícího v autě, na kterou jsme nereagovali. Ale než stačíme něco vymyslet, kde se vzal, tu se vzal, v krásném starém žiguli náš čelavěk přijechal. Razmik se jmenoval a ihned se nám věnoval. Nejprve projevujeme přání podívat se k místnímu kostelu a toto je ihned splněno. Jedeme na návrší kousek nad vsí, jemuž dominuje krásná stavba.
Kostel Svaté Matky Boží byl postaven roku 1321 na pláni nad údolím řeky Arpy podle plánů architekta Momika. Na fasádě lze pozorovat vyryté kříže na jednotlivých kamenech. Tvar kříže byl použit v jednom štítu i pro dva otvory. Půdorysná plocha kostela je v základní formě rovnostěnu, ve kterém jsou otevřeny dva oblouky na jih a západ. Oba vstupní otvory mají pravoúhlý, obdélníkový rám, nad kterými jsou plochy s reliéfy zobrazující Madonu a dítě. Vnitřek kostela je charakterizován dvěma složenými pilíři v západní zóně, přičemž toto uspořádání je poměrně vzácné v Arménii. Pro liturgické účely se užívají především dvě apsidy. Interiér kostela je opět jednoduchý, prostý, ale krásný. Jedná se o další stavbu, která svými vyváženými tvary má přímo magický půvab. Jako všechny ostatní i tento kostel byl postaven řemeslníky, kteří dovedli odhadnout strukturu a rozpoznat kouzlo kamene. Vnitřní prostor nepůsobí na člověka chladně, i když je celá stavba z kamene.
Prohlížíme si kostel zvenku i zevnitř. Kláštery a kostely v Arménii jsou až na výjimky volně přístupné. Návštěvník se může, nikým nerušen, procházet po ošlapané kamenné podlaze mezi sloupy a pod kopulemi, v jejichž vrcholu je otvor, jímž do prostoru vniká paprsek světla.
Náš průvodce je chytrý člověk, což zjišťujeme hned u této první zastávky. Ukazuje, jak vypadal terén okolo stavby, když byl malý. Poté se zde konaly archeologické práce a postupně byly okolo kostela odhalovány krásné a zajímavé kačkary a jiné kameny. Některé zobrazují motivy zvířat a lidí, přičemž ten druhý případ není moc obvyklý v Arménii. Z návrší si také prohlížíme městečko a okolí.
Kousek od kostela je hřbitov a vedle něho památník obětem z konfliktu v Náhorním Karabachu. Dovídáme se, že také do Areni v době Karabašského konfliktu dolétl granát z Azerbajdžánské enklávy Nakhichevanu. Chtěli asi podpořit boje na druhé straně Arménie, v Náhorním Karabachu.
Stmívá se a tak přijímáme pozvání k našemu hostiteli domů. Trochu jsme se toho obávali, ale obavy to byly zbytečné. Měli jsme velké štěstí na člověka, kterého jsme potkali. Nejprve si prohlížíme sklep rodinného domu, kde se nachází všechno možné i nemožné. Je zde uložené víno, kompoty, zelenina, pečou zde chléb a odehrává se tady spousta dalších více či méně důležitých činností. Poté jsme si šli prohlédnout zahradu, na které je dominantní stavbou suchý záchod, slepičí výběh a králíkárna. Zahrada je pečlivě udržována, rostou tady ovocné stromy, vinná réva a různé druhy zeleniny. O kus dále mají ještě vinohrad. Následně se přesouváme do kuchyně, kde spolu s naším hostitelem usedáme ke stolu. Jeho žena Azmik a dvě dcery (Donara a Stela) začínají vařit a obsluhovat vzácnou návštěvu. Syn Miri vše zpovzdálí pozoruje. Na stůl se mezi prvními potravinami dostává červené víno a zajímavá čirá tekutina, jejíž půvab záhy odhalujeme. Drahoš a Franta volí pro dnešní večer "vodku", jak náš hostitel nazývá domácí pálenku z vína, kterou osobně svou pilnou prací přivedl na svět. Já zůstávám celý večer u vína, i když samozřejmě ze studijních důvodů ochutnávám i vynikající pálenku. Mezitím vykouzlila paní domácí na stole před námi úplnou hostinu. Postupně se zde objevuje samé zajímavé jídlo - dva druhy domácích sýrů, doma zavařené hovězí maso, zelenina ze zahrady a podobně. Všímáme si jedné zajímavé byliny. Kromě dobrého vzhledu, má i příjemnou chuť, asi by to mohl být salát polníček. Dovídáme se, že ji sbírají někde za vesnicí a to pouze přibližně dva měsíce, poté už neroste.
Papáme, bumbáme a povídáme. Musím uznat, že poprvé při svých cestách si dobře popovídám. Děkuji bolševikům, že mě tenkrát proti mé vůli ruštinu vtloukali do hlavy. Rozhovor samozřejmě není bez chyb, ale domluvíme se o všech tématech a dozvídáme se například následující:
- Areni má asi 2.000 obyvatel a nachází se v nadmořské výšce 961 metrů
- je zde škola
- naopak zde není žádná továrna a po rozpadu Sovětského svazu je tudíž hodně lidí bez práce
- také náš hostitel přišel o práci, stará se tudíž o vinohrad, zahradu, dobytek a podobně
- jeho rodina žije převážně z domácích zásob, jedenkrát za rok zabijí krávu, maso zavaří a to jim vystačí na celý rok
- vyrábí si vlastní chléb, dva druhy sýru
- 5 až 6 krát za rok zavlažuje vinohrad (za 1 m3 vody platí 9,- Dramů)
- voda v domácnosti teče neustále, kohoutek nezavírají, za vodu se neplatí
- voda se doma nepije, velmi podivínsky jsme vypadali, když jsme o ni požádali
- pouze brambory nepěstují, Razmik je kupuje poblíž Sevanu, kam jezdí prodávat jablka
- v Areni není dosud rozveden plyn, končí asi 15 kilometrů odsud, ale do dvou let by se to mělo změnit
- Arménie nemá ropu ani plyn, pouze kamení a trochu zlata
- všechno zboží se dováží z Ruska přes Gruzii
- když byly ozbrojené problémy Gruzie a Ruska, byla Arménie vlastně uzavřená (fungoval sice minimální dovoz z Iránu, také z Turecka se dováželo zboží, ale kvůli zavřeným hranicím přes Gruzii.
- Gruzínci vzhledem ke svým sporům s Ruskem nemohou létat do této země přímo, proto jezdí do Jerevanu a cestují z místního letiště
- osobní vlaky v Arménii žádné nejezdí, nákladní sporadicky, v provozu zůstaly pouze služební vlaky, kterými železničáři kontrolují sjízdnost trati.
Nabumbáni, napapáni a nainformováni jdeme v půl třetí spát.
Čtvrtek 26. března 2009
Ráno vstáváme okolo deváté hodiny, jdeme na čerstvý vzduch na zahradu a poté do kuchyně, kde nás čeká snídaně, jejíž součástí je také opět výborná kořalka. Zkoušeli jsme sice odmítnout, že běžně tuto tekutinu k snídani nepijeme, ale záhy jsme pochopili, že by se jednalo o urážku hostitele. Následně jsme se i domluvili na oboustranně rozumném finančním vyrovnání za papání, bumbání a spinkání.
Prohlížíme si také znovu zahradu a část vesnice, kde se nacházíme. I zde stojí domy z červeného tufu, jak je v Arménii zvykem. Některé jsou zčásti nebo zcela omítnuté, jiné na úpravu fasády teprve čekají a možná se ani nedočkají. Vše záleží na penězích. V jedenáct hodin, po dlouhém loučení, nás odváží Razmik na stanoviště maršrutek. Po cestě mu sdělujeme, že potřebujeme poradit, kde se dá koupit stáčené víno. Otáčí se a jedeme opět k němu domů, kde se koná obchod. Jako dárek jsme dostali hruškový kompot a tašku jablek. Kompot ochutnal Franta až doma, tak nemohu posoudit jeho klady a zápory. Batohy nám ztěžkly o nakoupené věci a dary, brzy budeme muset za ně ujíst něco z domácích zásob.
| Domácí víno stáčené do PET lahve... | 1.000 AMD/3 litry |
| Domácí kořalka do PET lahve | 1.000 AMD/1 litr |
Pět minut po poledni odjíždíme maršrutkou směr Jerevan. Řidič je opět ochotný a neodradí ho ani naše velké batohy, které ne zcela jednoduše dostáváme do minibusu, a to opět bezplatně. Po cestě si mimo jiné prohlížíme hranici se sousední Azerbajdžánskou enklávou Nakhichevan, kterou jsme viděli předminulý den, nebo také lidi pracující na vinohradu, zkoumáme i průjezd okolo měst Ararat, Artashat a Masis nebo železnici, po které vlaky nejezdí a podobně. Ale většinou naše pohledy končí u bájné hory Ararat, která je dnes vidět podstatně lépe než minule. V souvislosti s tím si vzpomínám, že nás během našeho putování místní několikrát upozornili, že oni neříkají Ararat, ale Masis. Ani tentokrát nenavštěvujeme významné poutní místo, monastýrek Khor Virap, který se choulí ve stínu tureckého Araratu, ještě však na arménském území.
Konečná jízdy je ve 13 hodin a 45 minut na okraji Jerevanu, na jednom ze stanovišť meziměstských odjezdů maršrutek. Na chvilku uvažujeme, že dojdeme do centra pěšky, ale po té si vzpomeneme na naše putování po Jerevanu z před dvěma dny a na informace, které nám dávali místní. Bylo to složité zjišťování, že vlaky v Arménii jezdí minimálně. Obdobně by asi dopadlo zkoumání názorů místních lidí na pěší putování. Pěšky lidé chodí v Arménii asi jenom za trest.
Času na přemýšlení nebylo moc, jelikož nás ihned po vystoupení z maršrutky odlapil jeden taxikář. Nejprve jsme chtěli do centra a odtud pokračovat maršrutkou, ale poté jsme se domluvili na odvozu k římskému chrámu Garni. Po cestě jsme však plán změnili a prodloužili naší jízdu až ke klášteru Geghard, který se nachází asi 40 kilometrů na východ od Jerevanu. Z auta sledujeme arménskou krajinu. Jedná se převážně o polopouštní oblast s křovisky a suchou travou. Všude okolo jsou hory s pustými svahy. Lesy jsou zde vzácné. K našemu cíli přijíždíme pět minut před třetí hodinou. Pod klášterem končí silnice a u parkoviště prodávají místní lidé domácí pečivo, sušené ovoce a různé suvenýry. Geghardský klášter totiž vzhledem ke své malé vzdálenosti od Jerevanu je velmi frekventovaný. Zvláště v neděli sem přijíždí řada věřících na bohoslužby, obětovat beránka anebo pro štěstí přivázat kapesník na keře kolem kláštera.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase Areni - Jerevan
| Vzdálenost cca 110 km... | 3.600 AMD |
Cena za taxi ve třech lidech na trase Jerevan - Geghard
| Vzdálenost cca 30 km... | 7.000 AMD |
My si jako "základní tábor" vybíráme místo za klášterem, kousek od kouzelné jeskyně a můstku přes potok. Zde odkládáme batohy a postupně se vydáváme na prohlídku jeskyně a klášterního komplexu. Ten, kdo právě hlídá věci a svačí, může pozorovat keře a stromky v okolí, na které místní uvazují kousky látky. Když si něco člověk přeje a přiváže na keř kousek látky, splní se mu to. Všude kolem jsou uvázány desítky, stovky nebo možná tisíce kapesníčků, hadříků či kousků látek.
Geghard (Ajrivankh) je klášter v údolí Azat, asi 7 km od Garni. Geghardský klášter zahrnuje množství kostelů a hrobek, přičemž většina z nich je vytesána přímo do skály. Tyto podávají představu o vrcholu arménské středověké architektury. Komplex středověkých budov je situován v nádherné krajině a je obklopen skalnatými štíty. Klášter Geghard byl podle legendy založen ve 4. století jako jeskynní klášter, kamenné budovy náleží až do pozdějšího období. Hlavní chrám, zasvěcený Panně Marii, byl postaven ve 13. století a přiléhá těsně ke skále, ve které jsou další dva jeskynní chrámy a hrob zakladatele kláštera. Lze si jen těžko představit, že oba skalní kostely začali lidé vytesávat shora, to znamená nejdříve otvor, kterým dnes dopadá světlo. Následovalo postupné rozšiřování, až vytesali dávní kameníci celý prostor chrámu. Ze skalního masivu jsou vytesány sloupy i klenba. Teprve když bylo dílo hotovo, prorazili z boku průchody.
Podle legendy zde byla kdysi uchovávána část kopí, kterým byl jedním z římských vojáků probodnut na kříži Ježíš. Podle tohoto trnu se také tento skalní klášter jmenuje. Kostel je zřejmě nejstarší stavba, je jednoduše zdobený s krásnými dřevěnými vstupními dveřmi. V pozdějších dobách byla před kostel přistavena vstupní síň či menší sloupová hala, která je větší než samotný kostel. Hala má prolomenou klenbu s íránskými motivy uprostřed. Otvorem v klenbě je celý prostor osvětlen. Tato místnost navazuje na další dvě haly, které jsou kompletně vytesané do skály včetně sloupů a otvorů ve vrcholcích kleneb. V první hale je svatý pramen s živou vodou a s bazénkem. Říká se, že kdo se této vody dotkne, zůstane déle mlád. Vybaveni informací o tomto jevu, jsme to samozřejmě i my vyzkoušeli. Zda to funguje, napíši v některém z dalších zápisků z putování. V případě, že to nefunguje, a zestárnu předčasně, neschopen psát, tak pověřuji jednoho z mých společníků, aby to dali světu vědět.
Součástí kláštera je ještě třetí skalní síň, do které je samostatný vstup zvenku a ze které je malým okénkem umožněn průhled do ostatních hal. Klášter, přestože dnes je plný turistů, stále žije a kromě křtů se zde provádí obětní rituály, při kterých se porazí ovce či kuřata a jejich maso se dává chudým lidem v blízkých komunitách. Chrám sv. Řehoře má navíc vynikající akustiku a často zde proto je možno slyšet zpívající sbor popů. Na seznam UNESCO byla lokalita zapsána roku 2000.
Na jednom místě se zastavuji a poslouchám vyprávění představeného kláštera. Dovídám se, že Armény po staletí provázelo hlavně utrpení. Jedna po druhé tudy táhly plenící armády Peršanů a Římanů, Řeků a kavkazských Iberů, Arabů a Seldžuků, Mameluků a Mongolů. Nejtěžších let se pak Arméni dočkali při tureckých pogromech v letech 1915 až 1916. Žádný bůh, který kdy byl v této zemi vyznáván, nebyl k místním lidem milosrdný. Arménská církev a její kláštery se ale staly i v těch nejtěžších dobách oporou národního sebeuvědomění. Možná právě proto si církev uchovala tak silný vliv dodnes. Plným právem mohl katholikos Narses Velkomyslný prohlásit: "Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy."
Umělecké provedení kláštera, šerosvit a vůně dávnověku uvnitř něho vytvářejí překrásnou atmosféru, že se nám ani nechce toto místo opouštět. Přesto v 17 hodin odcházíme.
Nejprve jdeme asi půl hodiny po asfaltové silnici. Dle mapky z internetu i dle našeho úsudku by mohla nějaká cesta vést dole okolo říčky Azat. V Čechách by bylo více než jasné, že v takovém krásném údolí podél řeky povede turisticky značená cesta. Zde jsme však s takovými úvahami opatrnější. Přesto odbočujeme vlevo na polní cestu, která však po chvíli končí a my sestupujeme okolo "zajímavých" rour do kaňonu říčky Azat. Hádáme, jaký je jejich účel. Odpověď se dovídáme záhy, když přicházíme na místo, kde panuje čilý stavební ruch i v tuto pozdní dobu. Jedná se o stavbu hydroelektrárny. Průvodcem po staveništi se nám stává zajímavý místní dělník, který pamatuje dobře Sovětský svaz, a tudíž ovládá ruštinu. Ve vzpomínkách z cest si rád spojuji nějaké zajímavé místo a zajímavý rozhovor. Pointu této debaty lze však těžko popsat několika slovy, ta se musí vyprávět. Slovník tohoto báječného člověka byl sice famózní, ale některé jeho části by se dali publikovat až po dvaadvacáté hodině.
Po necelé půlhodině se loučíme a pokračujeme po cestě, která vede i nadále podél vodovodních rour a nad řekou. Dole ve vodě už poněkolikáté vidíme něco, co kdysi jezdilo. Dávat auto do šrotu? Proč? Potok nebo řeka jsou blíž.
Postupně přicházíme do zajímavého údolí, kde začínáme hledat místo ke spaní. To se nám daří v devatenáct hodin. Na druhé straně říčky objevujeme piknikové místo, rozděláváme oheň, papáme a bumbáme. O půlnoci jdeme spát.
Meteorologické údaje ve 20 hodin a 15 minut (u říčky Azat)
| Nadmořská výška.. | cca 1.200 m.n.m. |
| Teplota | + 4°C |
| Vlhkost | 54 % |
Pátek 27. března 2009
Meteorologické údaje v 7 hodin a 5 minut (pod Arzni u řeky)
| Nadmořská výška.. | cca 1.200 m.n.m. |
| Teplota | - 1°C |
| Vlhkost | 65 % |
Ráno v devět hodin odcházíme. Po několika minutách se ale zastavujeme na mostě a prohlížíme si informační ceduli. Dovídáme se, že se nacházíme u vchodu do přírodní rezervace "Khosrov". V sezóně by se zde mělo asi platit vstupné, nyní jsme tady sami a tak se nerušeně procházíme a rozhlížíme. Jedná se o místo s dobrými příležitostmi k pozorování dravců. Při trošce štěstí bychom tady mohli potkat také sněžného leoparda. Původně se ochránci přírody domnívali, že leopard vyhynul již v 60. letech minulého století. Avšak nedávné výzkumy ukázaly, že zvíře stále přežívá v Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu. Jedná se asi ale o plaché zvířátko a tak setkání s ním odkládáme na neurčito a pokračujeme po pravém břehu řeky. Jdeme okolo dvou elektráren a jednoho rekreačního zařízení s chatkami, restaurací a rybolovem nebo rybochovem. V 9 hodin a 45 minut se zastavujeme u mostu, který vede nad říčkou Azat. Unikátní kamenný klenutý most byl postaven v 11. století a je opravdu zajímavý.
Z mostu vidíme všude kolem sebe nádhernou černou skálu. Začíná zde oblast nazvaná Garni Gorge, která je snad ještě báječnější. Pozorujeme černou čedičovou skálu, kterou tvoří pěti i šestiboké sloupce, jeden vedle druhého. Spolu vytvářejí pravidelné rovnoběžně či vějířovitě uspořádané sloupce, jejichž šířka je 20 až 30 centimetrů a délka od několika až po snad desítky metrů. Tyto sloupce, když zvětrávají, tak se celé odlupují. I když se jedná o pořádný kus tvrdé čedičové skály, tak to tady vypadá tak nějak zvláštně křehce, až snad mimozemsky. Prohlížíme si tento úžasný přírodní výtvor a samozřejmě hodně fotografujeme. Jedná se o trochu větší Panskou skálu u Kamenického Šenova. Také zde to připomíná píšťaly varhan.
Odcházíme v 10 hodin a 15 minut a za chvíli procházíme okolo elektrárny. Kromě skal směřuje náš zrak také k řece. Je teplo, nápad na koupel není vůbec špatný. Nacházíme tudíž místo s dobrým přístupem k vodě a pácháme očistu. Koupání však vzhledem k teplotě vody netrvalo dlouho, ale i přesto se člověk cítí jako znovuzrozený. Po dvacetiminutové přestávce odcházíme. Jdeme ještě několikset metrů podél řeky a poté stoupáme prudce do kopce. Užíváme si krásné pohledy do kaňonu řeky Azat. Pěšina nás v 11 hodin a 30 minut přivádí ke Garni. Před vstupem je parkovištěm, na kterém prodávají místní lidé domácí pečivo, sušené i zavařené ovoce a různé suvenýry. Chrám Garni je velmi známý a nachází se blízko od Jerevanu, tudíž ho navštěvuje hodně turistů.
Je to asi jediná památka v Arménii, kde se vybírá vstupné. Platíme tudíž a začínáme si prohlížet nejkrásnější antické dílo na někdejším "sovětském území", nově rekonstruovaný řecký iónský chrám Garni z 1. století. V areálu se nachází také budova informací s prodejnou upomínkových předmětů a pohledů. Kromě chrámu je možnost navštívit malé muzeum, prohlížet si pozůstatky ostatních staveb nebo si užívat krásné pohledy do údolí a na protější kopce.
Garni je zasvěcený bohu slunce Heliovi a je to v Arménii poněkud neobvyklá památka. Ale má své vysvětlení. Chrám byl postaven v prvním století našeho letopočtu. V tehdejší Arménii to nebylo nic neobvyklého. S příchodem křesťanství ve třetím století byly ale všechny pohanské chrámy zbořeny a nahrazeny křesťanskými kostely. Chrám v Garni se však velice líbil sestře krále Trdata III. a tak na její přání zůstal zachován a později se stal místem letního sídla královské rodiny. Dnes může vidět návštěvník rekonstruovaný chrám. Zajímavé je tudíž srovnání dle fotografií v informačním středisku, před opravami toho z původního chrámu moc nezůstalo. Chrám v pevnosti Garni začal stavět král Trdat I. někdy kolem roku 77 našeho letopočtu. Po stranách stojí 8 sloupů, vepředu je jich šest. Schodiště podpírají dva Atlanti. Vedle chrámu lze spatřit základy kostela ze 7. století. Římské lázně vznikly ve 3. století v rámci helénistické přestavby pevnosti na královský palác. Neodbytně připomíná stavbu typu aténského Partenonu. Není však vystavěn ze snadno opracovatelného mramoru, nýbrž ze zdejšího tvrdého čediče. A stavební materiál se v Arménii nezměnil ani později. V době, z geologického hlediska zcela nedávné, to na Arménské vysočině vřelo desítkami, možná stovkami vulkánů. Proto také můžeme při návštěvě Arménie vidět všude kolem sebe to nepřeberné množství kamenů. Každá z hornin má jiné vlastnosti, jinou barvu, jinou tvrdost. Kamenické umění ve zdejším kraji sahá do hluboké minulosti. A Arméni se naučili kameni dokonale rozumět.
Chrám Garni byl společně s klášterem Geghard v roce 2000 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Jako přírodní park UNESCO byla navíc vyhlášena soutěska kolem řeky Azat.
Chrám Garni určitě stojí za zhlédnutí, i když… Člověku tady chybí trochu té atmosféry, kterou měl možnost okusit v již navštívených klášterech. Taktéž je zajímavé shlédnout fotografie, jak vypadal chrám před rekonstrukcí a zauvažovat, zda se vůbec mělo opravovat.
Po hodinové prohlídce odcházíme přes vesnici Garni. Zvažujeme její prohlídku, ale poté měníme plány a nasedáme do odjíždějícího autobusu. Konečná je v 13 hodin a 15 minut na okraji Jerevanu. Kde se přesně nacházíme, nevíme, ale jsme spokojeni. Vzhledem k tomu, že má začít v noci pršet, rozhodli jsme se sehnat nějaký nocleh a v centru by to asi bylo dražší. Máme hlad a tak jdeme na obhlídku tržnice a okolního tržiště, kde nacházíme malé sympatické občerstvení. Objednáváme si kebab a pivo. Ptáme se také na ubytování a jedna možnost je nám doporučena. Ve 14 hodin a 30 minut nacházíme motel. Zde si domlouváme nocleh za speciálních podmínek, které spočívají v tom, že si batohy můžeme nechat na pokoji, ale ubytovat se můžeme až večer v deset hodin. A díky tomu bude cena více než zajímavá. Co chtějí dělat s tím pokojem po zbylých sedm hodin, nevíme. Asi jde jenom o princip. Levnější cena obsahuje pouze přenocování, za delší pobyt si člověk musí připlatit.
Cena za jízdu autobusem za 3 osoby na trase Garni - Jerevan
| Vzdálenost cca 22 km... | 750 AMD |
Odcházíme zpět k tržišti, kde si u podchodu kupujeme sladký pirožek. Poté nás maršrutka č. 90 odváží (pět minut před patnáctou hodinou) do centra. Po půlhodinové jízdě vysedáme u hlavního autobusového nádraží. Objevujeme zde bufet s točeným pivem Gyumri. Samozřejmě z čistě studijních důvodů musíme točené pivo vyzkoušet.
Po nábřeží Hrazdanu přicházíme na most, z kterého je hezký rozhled. Vidíme staré i nové domy nad řekou, které jakoby se chystaly do ní spadnout. Následuje dlouhá procházka. Jerevan je hlavním městem Arménie a z dob nedávných je u nás znám hlavně zprávami a la Rádio Yerevan. V dnešní době má asi milión a jedno sto tisíc obyvatel a nachází se v nadmořské výšce 1.015 metrů. Ačkoliv je Jerevan velmi staré město, založeno bylo již v 8. století před naším letopočtem, žádné historické památky se v něm v podstatě nezachovaly. Už ze zjištěných informací před cestou jsme věděli, že nemáme hledat staré město a úzké uličky, jelikož nic takového se zde nenachází. Celé město je nově vybudované na základě plánů jerevanského architekta Alexandra Tamaniana ve dvacátých letech 20. století. Centrum tvoří kruhový půdorys s širokými bulváry a moderními domy ze sovětské éry. Důležitá místa zdobí robustní betonové památníky a sochy. Hlavní dominantou je kulaté náměstí Republiky o velikosti asi 14 tisíc metrů čtverečných, které je obklopené moderními a architektonicky zajímavými vládními budovami, jež jsou obložené červeným tufem. Přicházíme až k budově Státní opery, před níž stojí socha nejznámějšího arménského skladatele, Arama Chačaturjana, autora slavného Šavlového tance. V blízkém parku se setkávají mladí lidé, umělci i penzisté. Prostě to tady žije. Mezi operou a pěší zónou objevujeme restauraci, kde mají mimo jiné točené pivo Plzeň, avšak za velmi nehezké peníze (1.200 AMD / 0,5 lt). Tudíž nic pro nás, kromě toho my také raději ochutnáváme místní nebo okolní výrobky. Prohlídku města končíme u tržnice, kterou již známe z minulé návštěvy města. Nejprve si před tržnicí dáváme šašlík a prohlížíme si krásně zdobenou budovu naproti přes ulici. Z bývalých mešit zbyla dnes v Jerevanu pouze jediná, která stále slouží svému účelu. Uvnitř tržnice nakupujeme domácí sýry a sladké arménské speciality. Deset minut před dvacátou hodinou jsme na zastávce u stadionu a za chvíli odjíždíme maršrutou do čtvrti, kde se nachází naše ubytování. Jelikož je ještě brzo, navštěvujeme jeden bufet, kde si dáváme pivo. Ve 22 hodin a 5 minut, tudíž dle pravidel, přicházíme do motelu. Konec dovolené se blíží a tak začínáme balit věci a upravovat batohy do takové podoby, aby je bylo možno přepravovat letadlem.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase okraj Jerevanu - Jerevan aut.nádraží
| Vzdálenost cca 15 km... | 300 AMD |
| Kebab a pivo na okraji Jerevanu (Občerstvení u tržiště)... | 1.000 AMD/kus |
| Sladký pirožek na okraji Jerevanu u podchodu | 40 AMD/kus |
| Šašlík v centru Jerevanu u tržnice | 600 AMD/kus |
Nocleh v motelu
| Dvoulůžkový pokoj se sociálním zařízením... | 5.000 AMD |
Sobota 28. března 2009
Ráno vstáváme okolo osmé hodiny a balíme věci. Z okna pozorujeme, že volba noclehu byla dobrá věc, jelikož venku prší. V půl deváté odcházíme z hotelu. Kapky deště sice bubnují na naše bundy, ale to nám nebrání ještě si užívat poslední hodiny arménského cestování. Následuje zase třicet pět minut v maršrutce a v 9 hodin a 20 minut vysedáme na autobusovém nádraží.
Cena za jízdu maršrutkou za 3 osoby na trase okraj Jerevanu - Jerevan aut.nádraží
| Vzdálenost cca 15 km... | 300 AMD |
Při toulání po Arménii jsem si vzpomněl, že jsem kdysi viděl v televizi pořad o zajímavém tržišti v Jerevanu. Nepamatoval jsem si však název, ani místo konání. A tak jsme se zkoušeli ptát, například v Jerevanu na autobusovém nádraží a nakonec jsme se k nějakým údajům dopracovali.
Franta zůstává v jídelně u autobusového nádraží, zahání hlad a hlídá batohy. Já s Drahošem jdeme do města. Při pohledu na zataženou oblohu nám je jasné, že to bude mokrý výlet. Ale ani déšť nás nemůže odradit od návštěvy tradičního sobotního trhu. Je údajně otevřen celoročně, ale pouze o víkendech. Informaci, že se koná i v neděli nemáme ověřenou. Při včerejší procházce jsme získali představu, kde by se měl konat. Jdeme z autobusového nádraží pěšky směrem do centra. Asi po 500 metrech míjíme nalevo továrnu na jeden z nejznámějších a nejžádanějších arménských koňaků, který je pojmenován jako posvátná hora Arménů, Ararat. Po nábřeží pokračujeme dále na most, z kterého je hezký rozhled. Z mapy se dovídáme, že se jmenuje "Мост победи" neboli "Victory Bridge". Následuje chůze po ulicích Argishti street, Italy street a Varzeg Sargsian street až k náměstí Republiky, ze kterého jdeme skoro přímým směrem ještě 200 metrů po třídě Nalbandyan. U první křižovatky objevujeme na pravé straně venkovní bazar, tržiště Vernissage. Cesta nám sem trvala asi dvacet minut.
Přicházíme včas, právě se zde začíná prodávat všechno možné i nemožné. Prohlížíme si haldy konzumního, asi ne moc kvalitního zboží, CD se "zcela jistě" originálními nahrávkami, duše do bicyklů, součásti motorů, cigarety, spodní prádlo, vodku, staré fotoaparáty a dalekohledy, plácačky na mouchy, arménské odznaky, vlaječky, plakáty, ale naštěstí také stánky arménských řemeslníků s krásnými a typickými arménskými produkty. Na ploše mezi ulicemi Aram street a Buzand street vidíme také obrazy, koberce, staré sbírky mincí a medailonů, šperky, knihy, vyřezávané ze dřeva, pěkné krajky, ručně vázané koberce, výšivky, keramiku, plakáty, jídlo, nářadí, dílů pro elektroniku a dokonce i domácí zvířata. Vzhledem k počasí se bohužel jedná asi jenom o zlomek toho, co zde lze spatřit v sezóně za svitu sluníčka.
Na déšť jsou však prodávající připraveni, mají nad sebou i mezi stánky nataženy velké plachty, pod kterými schovávají své "poklady". Návštěvu tohoto místa mohu určitě doporučit. Jednak zde člověk vidí spoustu zajímavých věcí i lidí, jednak se tady můžou také nakoupit dárky domů před odletem, jak jsme učinili my. Myslím si, že Vernissage je ideálním místem, kde lze poznat chuť Arménie. Řekl bych, že to je tržiště, které není určeno pouze pro turisty, nýbrž se jedná o jistý (asi konstantní) prvek kulturního i obchodního života v Jerevanu.
Na jarmarku se procházíme mezi ulicemi Nalbandian a Khandjian přes čtyřicet minut. Zpátky k nádraží jdeme také v dešti a také pěšky.
Při této i předchozích procházkách po hlavním městě mne fascinovala schopnost Arménů přecházet několikaproudové silnice na červenou. Mají na to svůj systém. Chodec vždy popojde v určitém intervalu o jeden pruh dále a čeká, až se mezi proudem aut vytvoří alespoň několikametrová díra, a v ten moment se posune o pruh dál. Svítí-li na semaforu zelená barva, postup je obdobný, v žádném případě to neznamená, že se může silnici přejít, aniž by dal člověk autům přednost.
Před jedenáctou hodinou jsme zpátky u Franty v jídelně a dáváme si boršč. Zbývá nám ještě několik hodin a tak se rozhodujeme pro náš poslední arménský výlet. Velkým autobusem č.111 jedeme do centra Armenské církve, do města Eschmiadzin.
Ceny v jídelně u autobusového nádraží
- boršč 700 AMD
- chléb 100 AMD
- polévka kuřecí s hráškem 500 AMD
- káva malá 100 AMD
Cena za jízdu autobusem za 3 osoby na trase Jerevan - Eschmiadzin
- vzdálenost cca 24 km 750 AMD
Poté, co zde v pravé poledne vystupujeme, nestačíme se divit. Podle zjištěných údajů se mělo jednat o překrásné duchovní místo, ale ve skutečnosti komunisté město přestavěli. Jsou zde nehezké paneláky, na okraji města je vidět nějaká továrna. Při této návštěvě, ale i při předchozích toulkách po arménských městech jsme začali rozumět tomu, proč se o Jerevanu říká, že je to perla Arménie. Ostatní města totiž připomínají spíše vesnice a tak je Jerevan mezi slepými jednookým králem.
Eschmiadzin je bývalé hlavní město, centrum arménské církve a nejvýznamnější poutní místo všech Arménů. Město se původně jmenovalo Vardgesavan a vzniklo ve čtvrtém nebo třetím století př. Kristem. Později bylo přejmenováno na Ečmiadzin, což znamená "Prvorozený sestoupil na zem". Toto malé město, ležící v nadmořské výšce 879 metrů asi 25 kilometrů na západ od Jerevanu, znamená pro Armény totéž, co pro katolíky Vatikán. Sídlí zde Katholikos, hlava ortodoxní Arménské apoštolské církve. Vstup do areálu zdobí nová slavobrána, která byla postavena v roce 2001 při příležitosti oslav 1700. výročí přijetí křesťanství. Sochy znázorňují sv. Tadeáše a sv. Bartoloměje, kteří přišli do Arménie v roce 35 šířit křesťanství, za což byli mučeni a nakonec zabiti. Nejenom alej za branou je lemována vzácnými kamennými arménskými kříži - tzv. Kačkary, které jsou dovezené z různých koutů bývalé arménské říše. Dominantní stavbou je katedrála Mayr Tačar, která je současně nejvýznamnějším kostelem v zemi. Svatý kostel stojí v příjemném parku, obklopen vzrostlými stromy a uzavřen stavbami s klášterním zázemím. Kostel byl vystavěn na půdorysu kříže, se zvoničkou na každém rameni. Ze strany hlavního vstupu je zvonice výrazně větší a zdobnější. Vnitřek je skromný, na stropě jsou malby s rostlinnými motivy. Atmosféru dotváří mohutný kužel světla přicházejícího vysoko umístěným oknem. Podle legendy žil ve třetím století král Trkades, který se zbláznil a myslel si, že je vepř poté, co nechal ukamenovat křesťanskou dívku, která ho odmítla. Z bláznovství dokázal vyléčit krále až křesťanský vězeň Gregory, který byl tou dobou 12 let vězněn v podzemní studni. Trkades z vděčnosti přijal křesťanskou víru pro sebe i pro celou Arménii. Gregory se stal svatým a na základě snu zvolil místo pro založení eschmiadzinského kostela. Mělo to být na místě, kde se mu prý zjevil Ježíš se zlatým kladivem. Údajně měl také podle Ježíšova vnuknutí, navrhnout plány katedrály. A navrhl je dobře. Nejenže přečkala více než tisíc let, ale nakonec ji UNESCO v roce 2000 zapsalo i na Seznam světového dědictví. Eschmiadzin je dnes považován za jedno z nejsvětějších míst v Arménii. A je to poznat podle množství lidí, kteří sem chodí.
Skoro hodinu se procházíme a prohlížíme si toto krásné a zajímavé místo, a samozřejmě fotografujeme. V půl druhé odjíždíme z Eschmiadzinu opět autobusem č. 111. Po cestě jedeme okolo Zvartnotsu, což jsou pozůstatky významného palácového kostela, který byl poškozen zemětřesením v roce 930. Kousek za tímto místem vystupujeme a rozhodujeme se utratit poslední drobné peníze. Vhodným místem k tomu je bufet na odbočce k letišti.
Následuje odchod na letiště, které je vzdálené asi kilometr. Dojem z příjemně prožitého arménského putování kazí trochu odletová taxa, kterou musíme zaplatit. Následovat by měla klasická odbavovací procedura. Posléze však zjišťujeme, že určité odlišnosti nás přece jenom čekají. Jednak nám skenují otisky prstů a ukládají je do počítače. A posléze slyším vyvolávat své jméno, odvádějí mne do místnosti se zavazadly a zde mi zabavují láhev báječného vína z Areni, kterou jsem měl v kletru. U Franty a Drahoše jim to nevadí nebo respektive si toho asi nevšimli. Těžko říct, zda jsou Arménské předpisy tak přísné nebo měli celníci chuť na lahvinku dobrého vína.
| Odletová taxa v Jerevanu na letišti... | 10.000 AMD |
V 16 hodin a 25 minut Arménského času odlétáme z Jerevanu se společností Aeroflot, v letadle A319-100. V 18 hodin a 40 minut Moskevského času přilétáme do Moskvy. Zde měníme v přístroji nazvaném "oбмeн валюты" 15 EUR za 671 rublů. Chceme totiž ochutnat točené pivo "Sibirskaya Corona", které se vyrábí v Omsku. Přemýšlíme, co se zbývajícími rubly, když v tom k nám přijde mladý pár z Uzbekistánu a žádají nás o provedení zajímavé směny peněz. Nejdříve nám prodávají 2 USD a poté, protože pracovali v Česku, s nimi měníme ještě 64 Kč, které jim zbyli. Jsou velice spokojeni, jelikož se zbavili jak amerických, tak českých peněz a získali ruskou měnu, aby si mohli ještě něco koupit. Takovéto směny se asi konají na letišti běžně, jelikož přístroj na výměnu peněz drobné nemění a tak má člověk většinou málo nebo pro změnu moc rublů. Eura ani dolary nechtějí přijímat skoro v žádném obchodě ani restauraci.
| Točené pivo "Sibirskaya Corona " 0,5 lt.. | 160,00 RUB |
| Kurs v bankomatu v Moskvě na letišti... | 1 EUR = 44,75 RUB |
Ve 21 hodin a 10 minut Moskevského času odlétáme z Moskvy. Přeřizujeme si hodinky a třicet minut po dvaadvacáté hodině (středoevropského zimního času) přistáváme v Mnichově. Půl hodiny nato odjíždíme z parkoviště P 41.
Neděle 29. března 2009
Ve čtyři hodiny středoevropského letního času přijíždíme do Karlových Varů.
Letošnímu cestování jsme věnovali 9 dnů, tj. asi 211 hodin. Letadlem jsme letěli 7.514 km, autobusem nebo maršrutkou ujeli 499 km, různými auty, včetně taxi, jsme najeli 941 km a pěšky ušli 104 km. Celkem to tedy bylo 9.058 km.
Když člověk řekne, že jede do Arménie, tak se většinou setká s podobnou odpovědí: "Do Arménie? A jako turisté?" Většinou to lidi vyvede z míry. Zemi, která od rozdělení Sovětského svazu prodělala válku s Ázerbajdžánem, roztržku s Tureckem, pokus o převrat a především neuvěřitelně zchudla, se turisté vyhýbají. My jsme však během několika dnů projeli část Arménie, země kde žijí samí pohodoví lidé. Snad někdy příště bude čas procestovat i další části země. Arménii lze určitě doporučit jako zajímavou, levnou, bezpečnou a velmi pohodovou alternativu, jak strávit dovolenou. Arménie láká nejen svojí rozmanitou přírodou a nedotčeností, ale hlavně pohostinností místních obyvatel, kteří jsou připraveni člověka kdykoli pozvat přes svůj práh.
Abych si většinu zážitků z toho cestování i za několik let pamatoval, tak jsem to raději zapsal. Nevím však, co na výše uvedené řeknou spolucestující. Po několik měsíců ruka má psala slova, hlava z nich skládala věty, které by měly odpovídat tomu, co si ještě z letošního cestování pamatuji. Občas mi ale připadalo, že nad tím vším ztrácím kontrolu.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za každý komentář :)