NEDĚLNÍ CESTA NIKOLIV DO STŘEDU ZEMĚ, ALE POUZE DO STŘEDU EVROPY, NA KOPEČEK DYLEŇ A DALŠÍ ZAJÍMAVÁ MÍSTA - I

Jedu autem z Karlových Varů na Cheb a u Jesenické přehrady odbočuji na Mariánské Lázně. Na silnici č. 21 se však dlouho "neohřeji", jelikož po několika kilometrech odbočuji vpravo a pokračuji přes vesnice Okrouhlá, Stebnice, Lipová a Doubrava. Konečná je kousek za vsí Mítina.

Mýtina je místní částí obce Lipová. Současný název je novodobý, ves se vždy jmenovala St. Albenreuth. Vesnice vznikla asi ve 14. století a ve středověku zde existovala tvrz, která bohužel později zanikla. Před druhou světovou válkou byla Mýtina poměrně velkou obcí a žilo zde přes 800 obyvatel, téměř výhradně Němců. To se zásadně změnilo po odsunu v roce 1945. O tři roky později se vesnice ocitla v izolaci vzhledem k těsné blízkosti hraničních zátarasů. Většina zdejší zástavby byla zbořena. Do dnešní doby zůstalo v devastované vsi jen několik posledních domů, z nichž některé jsou navíc v havarijním stavu. Období socialismu naopak jeden velký objekt přidalo, rozsáhlý areál kasáren pohraniční stráže, který posléze sloužil jako stanice pohraniční policie. Dnes mi to zde připadá nevyužívané. Četl jsem, že Policie prodala areál soukromé osobě a měl by zde vzniknout penzion. Zatím to však nevypadá, že by se zde mělo něco dělat. Ale to mne neodradilo od mého záměru začít v tomto místě svůj pěší výlet. Auto jsem zaparkoval před branou areálu, dále po cestě není možno pokračovat, jelikož je zde zákaz vjezdu.

Asi po 500 metrech chůze do mírného kopce se ocitám na křižovatce polních cest. Jmenuje se to zde Mýtina a své další záměry porovnávám s turistickým ukazatelem. Vydávám se vlevo po červené turistické značce. Široká cesta z mírného kopce mne přivádí po jednom kilometru k turistickému rozcestníku s přístřeškem, jež se jmenuje Kyselecký Hamr (551 m.n.m.). Zde se vydávám vpravo, stále po červené.

Nejprve sestupuji k potoku, abych posléze absolvoval sice mírné, ale dlouhé stoupání. Následující ukazatel (po dalších 3 km) se jmenuje Oldřichov. To už se sice nacházím na úpatí vrchu Dyleň, ale dnes mne ještě čeká náročný výlet a proto návštěvu tohoto místa vynechávám.

Vesnice Oldřichov (Ulrichsgrün) byla od roku 1293 majetkem chebských klarisek. V roce 1850 se Oldřichov stal osadou obce Mýtina. V roce 1926 postavil Chebský alpský spolek na západním svahu Dyleně horskou chatu, která se spolu s vesnickou hospodou U zelené louky stala oblíbeným výletním místem. Počátkem 30. let 20. století měl Oldřichov 127 obyvatel, kteří bydleli ve 27 domech.Poloha vesnice v hraničním pásmu však rozhodla po roce 1945 o jejím dalším osudu. Od roku 1951 začala její systematická likvidace. Až do poloviny 60. let zůstal stát jeden velký statek, který byl používán pohraničníky. Následně byl však také rozbourán a použit jako stavební materiál při stavbě rekreačních chat důstojníků pohraniční stráže. Zdi těchto chat v okolních vsích a model alpské chaty v sousedním bavorském Neualbenreuthu jsou posledními věcnými svědky o bývalé vesnici jménem Ulrichsgrün.

Vytahuji zde na pomoc turistickou mapu, jelikož mne zaujalo dvojí značení s odlišnou nadmořskou výškou a také skutečnost, že budu odbočovat z široké cesty. Klasická cedule klubu českých turistů označuje toto místo za Oldřichov s nadmořskou výškou 651 metrů. Vedlejší ukazatel mi sděluje, že se nacházím na Zastavení naučné stezky Stebnický potok č. 15 v nadmořské výšce 658 metrů. Zatím jsem dnes pil jenom vodu a čaj, ale výškový rozdíl těchto dvou značení určitě není sedm metrů. Vyřešení rébusu nechám chytřejším a pokračuji.

Těsně za tímto místem se vydávám vpravo po úzké lesní cestě. Pro pohodovou jízdu na kole by bylo určitě lepší pokračovat rovně. Mne čeká opět stoupání, sice pozvolné, ale dlouhé. Stezka má místy štěrkový povrch, občas nad ním vítězí tráva. Nahoře vycházím na široké lesní cestě, kde zprvu zvažuji další směr. Nejdřív jdu vpravo k rozcestníku (Pod Dylení - 823 m.n.m.), abych se posléze vrátil a pokračoval po červené značce, pro změnu opět do kopce.

Stoupání je ukončeno na asfaltové cestě, kde se přidává zelená turistická značka. Zbývajících 200 metrů je již pohodových.

Zázrak se nestal. Škoda. Věž na Dyleni by určitě byla jednou z našich nejpozoruhodnějších rozhleden. Za hlubokého socialismu, kdy ji postavili, sloužila k radioelektrotechnickému boji se zákeřným buržoazním nepřítelem. Po roce 1989 ztratila svůj původní význam a bohužel připadla soukromníkům. Slovo bohužel používám, protože celý objekt je veřejnosti uzavřen. A je to několikanásobná škoda, jelikož z věže musí být úžasný výhled. Dyleň je totiž viditelná snad z každého vyhlídkového místa Karlovarského kraje.

V roce 2003 byl na ochoz nainstalován vysílací agregáty rádia a dalších subjektů a tudíž je jasné, že turisté se na rozhlednu podívají pouze v případě zázraku. Četl jsem, že jediný výstup se podařil pouze v roce 2009 členům Klubu přátel rozhleden, kterým majitel zcela výjimečně umožnil se na věž podívat. Bylo by úžasné, kdyby se podobná příležitost někdy opakovala.

Obcházím okolo plotu a představuji si, jaký neopakovatelný výhled z Dyleně by to asi byl. Jsem v nadmořské výšce 940 metrů na dominantním vrcholu severní části Českého lesa.

Zpět se mi nechce jít po stejné cestě, a tudíž pokračuji po zelené. Je pravda, že mi to úplně nehraje podle mapy, avšak směr mám dobrý. Na dvou křižovatkách lesních cest je potřeba se dobře zorientovat, ale dá se to zvládnout. Asi po kilometru přicházím na červeně značenou stezku, kde jsou již ukazatele k mému dalšímu cíli. Zbývá mi necelý kilometr a cesta vede zajímavě na území nikoho. Vlevo jsou české hraniční kameny a vpravo německé.

Zastavuji se u jedné německé informační cedule, která upozorňuje na zdejší prameny a další putování jejich vod. Nejprve navštíví říčku Wondreb, která se na českém území jmenuje Odrava a na svém dolním toku napájí vodní nádrž Jesenice. A poté voda pokračuje jako pravostranný přítok do řeky Ohře a následně do Labe.

Na území kterého státu se nacházím sice občas nevím, ale na kterém kontinentě, to je úplně jasné. V Evropě, dokonce v jejím středu (německy Mittelpunkt Europas). Nadmořská výška tohoto místa činí 815 metrů. Je pravda, že na výše uvedené označení si dělá nárok několik dalších míst v různých státech Evropy. Záleží na způsobu nahlížení a měření. Otázkou zůstává také samotná definice středu Evropy. Může to být například bod, který má stejnou vzdálenost od nejvzdálenějších bodů povrchu Evropy. Nebo se může jednat o těžiště desky ve tvaru Evropy. Také to lze definovat jako místo, které má nejblíže ke všem mořím, omývajícím břehy Evropy. Podstatným faktem je také to, zda k Evropě přičteme i její ostrovy či zda za Evropu budeme považovat Rusko nebo ne.

Ať je to tak nebo tak, na tom nejsprávnějším středu Evropy se určitě nacházím nyní já. Trigonometrická měření rakouských geografů z c. & k. vojensko-geografického Institutu ve Vídni zde byla prováděna v letech 1865 až 1873. První pozorování vedl Baron von Zezschwitz od 21. července do 31. srpna 1865 se svým teodolitem. Na základě těchto zjištění zde byl roku 1865 vyznačen trigonometrický bod prvního řádu.

V bezprostřední blízkosti bývalé železné opony, tři metry od hranic s Českem je žulový kámen o rozměrech 47 x 44 x 135 cm, jehož geografické souřadnice jsou 49°58' s.š. a 12°30' v.d.

Nápisy na kameni jsou následující:

přední strana: "Mittelpunkt Europas" a latinský text

levá boční strana: 1284 (značí první listinou doloženou zmínku o místu Neualbenreuth

1985 (značí rok postavení)

zadní strana: erby městečka Neualbenreuth a města Cheb

pravá boční strana: 1591 (Dohoda o územní příslušnosti)

1862 (Vídeňská smlouva mezi Bavorskem a Rakouskem)

Panuje tady krásný klid, jsem zde sám. Prohlížím si, co se okolo mne vše nachází, a zjišťuji, že přece jenom tak úplně sám nejsem. Společnost mi dělají mouchy a komáři. Sice jsem se před cestou nastříkal repelentem, ale asi to mělo pouze rituální význam. Ani jeden komár, ani jedna moucha to nebere vážně. Zkouším to s nimi nejprve po dobrém, ale jak se mám domluvit, když nevím, zda přiletěli z Čech nebo Německa. Pořizuji tedy fotodokumentaci a odcházím. Rozhodl jsem se, že pro cestu k autu zvolím zkratku přes Německo. Času mám dost, a tudíž mi nevadí, že většinou zkratka bývá delší a náročnější.

Značení mají Němci úžasné. Na informační tabuli jsem si vybral cestu, na níž by mne měly provázet značky se žlutým bodem. Nejprve jdu úzkou lesní pěšinou z kopce, abych posléze přišel na úzkou asfaltovou komunikaci. Auta žádná nepotkávám, podle mapy by zde ale neměl být zákaz vjezdu. Zaparkovat by se tady také někde dalo, tudíž to odsud asi bude pro automobilové cestovatele nejblíže ke Středu Evropy, odkud je možno pokračovat i na vrchol Dyleň.