NEDĚLNÍ CESTA NIKOLIV DO STŘEDU ZEMĚ, ALE POUZE DO STŘEDU EVROPY, NA KOPEČEK DYLEŇ A DALŠÍ ZAJÍMAVÁ MÍSTA - II

Člověk nemusí hned padnout na zadek, když se ocitne v Německu, ale přece jenom... Kolem silnice vidím pořádek a po obou jejích stranách je posekaný pruh trávy šíře asi jeden metr. Ale nevím, zda mám koukat na silnici, která je v lepším technickém stavu než naše dálnice nebo na okolní stromy. Mají zde totiž ptačí budky, což není zas tak neobvyklé. Avšak oni je číslují. Zda kvůli evidenci nebo je to nějaký výzkumný projekt?

Ze silnice odbočuji do lesa, zabloudit se nedá. Stále se držím žlutého značení. Dřevěný ukazatel mi sděluje, že k civilizaci mi zbývají ještě 4 kilometry. Po čase les končí, začínají pole a v dáli spatřuji městečko Neualbenreuth. Okolo lánu s bramborami přicházím na asfaltovou silnici a před sebou vidím zajímavou kapličku.

Malá, ale na pohled příjemná Schönstatt Kapelle stojí na křižovatce dvou místních silnic v malebné krajině. Církevní požehnání obdržela 1. května 1978. Na lavičce odkládám batoh a vstupuji. Je otevřeno, nikdo to zde nehlídá. Prohlížím si kapličku uvnitř i zvenčí.

Před kaplí objevuji pamětní kámen na trávě před kapličkou. Je to vzpomínku na Josefa Kentenicha, který se narodil v Německu v Gymnichu u Kolína. Známý je jako zakladatel schön-stattského díla. Tato myšlenka vznikla v roce 1914 a vyvinula se z výchovné práce tohoto kněze, který se prosazoval o prohloubení křesťanského života. Vzniklo dílo, které se brzy z Německa rozšířilo do všech pěti světadílů. K přerušení činnosti organizace došlo za války. Kentenich byl jako nepřítel státu na čtyři roky uvězněn v koncentračním táboře. Na konci války kněze osvobodili a on se mohl věnovat dál své záslužné práci. Netrvalo to však dlouho. Josef Kentenich se dostal do sporu s mnohými církevními osobami, které nakonec dosáhli svého. V roce 1951 byl Kentenich zbaven úřadu a poslán do vyhnanství do Milwaukee (USA). Odtud jej až za 14 let povolal nazpět samotný papež Pavel VI. Dokonce Kentenicha osobně přijal a vrátil mu kýženou svobodu. Kněz se vrátil opět do svého působiště a setrval tam až do své smrti 15. září 1968.

Pro další pokračování své cesty nemusím ani zkoumat mapu. Kousek nad sebou vidím nějakou zajímavou rozhlednu. Byť to není úplně můj směr, byl by hřích její návštěvu vynechat, když už jsem v tomto kraji. Čeká mne mírné stoupání v délce necelý kilometr.

Hraniční rozhledna Grenzlandturm stojí na kopci zvaném Lerchenbühl nad Neualbenreuthem.O postavení rozhledny se rozhodlo na sněmu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v roce 1958. Slavnostní otevření a vysvěcení nové věže proběhlo 4. 6. 1961. Věž je vysoká 19 metrů a na rozhledové patro je potřeba zdolat 82 schodů. Na zahradě areálu rozhledny stojí model dyleňské turistické chaty v měřítku 1:6, která stála pod vrcholem Dyleně do roku 1948 a byla postavená chebskou sekcí Alpského horského spolku.

Rozhledna je otevřená spolu s kavárnou v období od března do prosince ve dnech čtvrtek až pondělí od 10 do 22 hodin. Na přesnou otvírací dobu je lépe se informovat na telefonu 09638550 nebo na internetových stránkách:

http://www.neualbenreuth.de/tourismus/sehenswertes/bauten/grenzlandturm.html

Před rozhlednou je příjemná a idylická pivní zahrádka, kde seděla také paní vedoucí. Když viděla, že se objevil nový človíček, přišla ke mně a ptá se, zda chci navštívit rozhlednu. Vidím informaci, že vstupné činí 1 Euro a sděluji dámě, že mohu nabídnout podstatně tvrdší měnu v dnešní nejisté době problematické Eurozóny. Ona se však asi zapomněla podívat do věštecké koule a nepochopitelně odmítá. To vše mi sdělila jedním krásným úsměvem a otevřením dveří do rozhledny. Jak šlechetný čin, neboť asi na mne poznala, jak bych byl šíleně smutný, kdybych nemohl se vydat nahoru.

Schody tudíž radostí skoro vybíhám a do kraje se rozhlížím. Grenzlandturm je již přes 50 let charakteristický a nezaměnitelný symbol oblasti Neualbenreuth

Spokojen odcházím do centra městečka. Čeká mne asi 1,5 km a výškový rozdíl oproti rozhledně přibližně mínus 100 metrů. Vydávám se ulicí Turmstrasse, avšak po chvíli zastavuji. Na pravé straně vidím další zajímavou kapličku. Pojmenovaná je Maria Frieden a vysvěcená byla v roce 1963.

Opět je otevřená a opět vstupuji a rozhlížím se. Venku před kapličkou umístěn kamenný památník s chebským městským znakem postaveným při Chebském Zemském sněmu v roce 1967 na památku padlých, nezvěstných a odsunutých.

Pokračuji ve svém putování, ale zjišťuji, že čas běží skoro rychleji než já. Před sebou mám pohledné a malebné městečko Neualbenreuth, které se nachází na bavorsko-českých hranicích v kraji Tirschenreuth. Jeho návštěva by určitě byla zajímavá, ale snad někdy příště. Potřeboval bych na to určitě několik hodin.

Z centra města stoupám ulicí Zollstrasse a naposledy si prohlížím pohledné městečko Neualbenreuth rozložené v širokém údolí pod severozápadním svahem 940 metrů vysoké Dyleně, které Němci říkají Tillenberg. Následuje chůze po místní silnici St.2174, která přibližně po jednom kilometru končí u hraničního přechodu Mýtina - Neualbenreuth.

Po roce 1990 byl obnoven původní předválečný hraniční přechod Mýtina - Neualbenreuth. Vypadá to zde zajímavě a romanticky. Kdyby tady byla ještě závora a člověk po nás požadoval cigarety s velbjoudééém, tak bych si připadal jako v pohádce Tři veteráni. Hraniční přechod je pro pěší, cyklisty a koně v čase 6 - 22 hodin od dubna do září a v zimním období (říjen až březen) od 8 do 18 hodin. Na německé straně v těsné blízkosti přechodu je vysazena lípa Evropy připomínající náš vstup do Evropské Unie v roce 2004. Je tady klid a doufám, že zůstane. I když rozvoj se nedá zastavit. Někde jsem četl, že by poblíž měla být vybudována nová silnice překračující hranice, která bude dlouhá zhruba šest kilometrů a náklady na její stavbu jsou odhadovány na více než 253 milionů korun. Investorem by měli být společně Karlovarský kraj a Bavorsko.

Dnes se silnice na německé straně se otáčí zpět do městečka Neualbenreuth, já však pokračuji do Čech. Ještě mne dnes čeká navštívit jedno místo.

Oblast, ve které se nacházím, je také známa pod názvem Česko-Bavorský geopark. Jedná se o velmi unikátní území s projevy miliony let trvajících geologických procesů kolem řeky Ohře. V této oblasti se totiž nachází příkopová propadlina, která patří mezi geologicky nejaktivnější oblasti Českého masivu. Poslední vulkány (Komorní a Železná hůrka) zde chrlily lávu ještě v poslední době ledové. Přibližně jednou za 25 let zde zaznamenají zemětřesné roje a někdy i poměrně silné otřesy. Pozůstatky seizmické činnosti jsou patrny do současnosti, což sem přitahuje turisty i odborníky z celého světa.

Asi 200 metrů za hraničním přechodem mne upozorňuje ukazatel, že je potřeba odbočit vlevo. Jdu po vyšlapané pěšině na okraji pole a lesíku zhruba dalších čtvrt kilometru. Tam na mne čeká známá neznámá, sopka Železná hůrka (Eisenbühl). Prohlížím si vysokou stěnu ze sopečných vyvřelin různých barev a posléze se vydávám na horní hranu, abych si vychutnal také pohled svrchu.

Je poznat, že sem občas někdo zavítá, například 23. srpna 1823 zde byl Johann Wolfgang Goethe, ale většího množství lidí jako na Komorní hůrce se není třeba obávat. A to je dobře, člověk si to tady může v klidu prohlédnout. Pohoda je zde určitě také, protože je Železná hůrka odlehlejší, k civilizaci je relativně celkem daleko. U hraničního přechodu je informační cedule, odkud patrně vedla původní cesta mezi stromy. Ale dnes je to tam nějaké zarostlé a asi tudíž neprůchodné.

Železná hůrka je úplně nejmladší sopkou v České republice. Naposledy byla činná na rozhraní třetihor a čtvrtohor, to znamená někdy před 170 - 400 tisíci lety. Na vzhledu Železné hůrky se podílely minimálně dvě erupce. Při starší vznikly asi 15 metrů mocné vrstvy pyroklastických hornin. Na nich leží šikmo vrstvené tufy vyvržené během následující erupce. Dříve se tady těžil silniční štěrk a tím se otevřely vrstvy sopečného tufu. Pracovali zde také obyvatelé blízké vesničky Boden, která byla bohužel v roce 1953 srovnána pohraničníky se zemí. Od roku 1961 je sopka chráněna státem jako národní přírodní památka.

Železná hůrka je opravdu pěkný přírodní útvar. Zajímavé je, že si svůj půvab nechává do poslední chvíle pro sebe. Cestou od městečka Neualbenreuth jsem tušil, že tam někde by měla být, ale nebýt ukazatele, asi bych ji složitě hledal. Také při pohledu z Čech od Mýtiny je vidět mírně svažující terén, ale sopku by tam málokdo hádal.

Do konce dnešní cesty mi zbývají asi dva kilometry. U auta končí mé dnešní báječné cestování, končí i zajímavé zážitky. Volba výletu byla dobrá.