Objevování kouzelného pohoří Karwendelgebirge - září 2015

Začátkem měsíce září jsme jako obvykle začali plánovat naše podzimní víkendové cestování do Alp. Vymyslel jsem sice tři možné víkendové termíny, ale opět nebylo jednoduché najít shodu. A také to vypadalo, že poprvé nebude platit "potvory mají štěstí", jelikož klasické podzimní babí léto s několikadenní azurově modrou a bezmráčkovou oblohou se konat v námi požadovaných termínech nebude.

I přesto jsme se dohodli a zájem o výpravu byl od počátku veliký. Chvílemi jsem si říkal, zda bude stačit jedno auto nebo pojede celý zájezd. Nakonec však osud provedl selekci. Toho, že opět nepojede Petr ze Staré Role, jsem se obával, přesto jsem to zkusil. A tak mi nezbývá si naivně říkat: "Snad příště." Brzy to vzdal také Míra, jelikož jeho nová dáma ho chtěla mít tento víkend sama pro sebe. Tudíž zůstal ve hře z Karlových Varů pouze starý dobrý parťák Láďa. Západočeské teritorium ještě z potenciálních zájemců zastupoval Jarda z Mariánských Lázní, který projevil tentokrát nebývalou iniciativu. A pak tu byla samozřejmě sekce z Moravy. Franta, Drahoš, Medvěd a nějaký bratranec.

Jak se nám však blížil termín, začaly přicházet z meziříčské meteorologické stanice od meteorologa pozorovatele Františka více než špatné zprávy, které nakonec vyústily v jasnou odpověď: "Nejedeme."

A tak se nám několik dní před odjezdem snížil počet členů výpravy na tři. Ale dne následujícího přišel i meteorolog profesionál Jarda s více než pesimistickou předpovědí, kterou zhodnotil slovy: "Přeci tam nebudu moknout a mrznout."

Škoda, ale i ve dvou lidech se cestuje dobře. S Láďou jsme se shodli na tom, že není důvod cestu rušit. Jsem sice meteorologický laik, ale pohled na internet zvládám. Stránky rakouské i německé včetně konkrétní horské oblasti, kam jsme se chystali, se shodovali: "Polojasno, občas i trochu více zataženo, ale především nulové srážky." Lepší zprávy jsme si nemohli přát a tak bylo rozhodnuto. Z reality všedních dnů, které jsou plné hluku a přeplněných ulic, se chystáme uniknout do přírodní harmonie a malebných zákoutí pohádkových Alp.

Přišel náš den, pátek 25. září roku 2015. Odpoledne ve tři hodiny odjíždíme z Karlových Varů. Za necelou hodinu jsme na hranicích a poté následuje klasická cesta po dálnici směr Mnichov a Garmisch-Partenkirchen. Asi dvacet kilometrů za tímto turistickým střediskem se nachází Mittenwald, kam jsme přijeli patnáct minut po dvacáté hodině. Na tachometru 452 km a v krku ohromná žízeň. Celkem bez složitého hledání jsme objevili dolní stanici lanové dráhy (933 m.n.m.), u které bylo prázdné a přiměřeně klidné parkoviště. Nebylo, co řešit. Prohlížíme si okolí. Nahoře nad námi se objevuje osvětlená vrchní stanice lanovky a dole začíná ožívat nebo usínat městečko, které kdysi vyrostlo v horní části údolí Isar, pojmenovaném po stejnojmenné řece. Město Mittenwald má bohatou historii, která sahá až do časů Římské říše, ale to dnes večer zkoumat nebudeme. Vybalujeme věci, něco dobrého večeříme, bumbáme a poté uleháme do spacáků vedle auta. Před půlnocí ukazuje teploměr příjemných + 9°C a vlhkost 79 %.

Sobotní ráno nás budí v sedm hodin a pohled na teploměr nám říká, že se toho moc nezměnilo (+ 8°C a 84 %). Také pohled na oblohu nám nekazí náladu. Balíme věci, což je v případě cesty automobilem podstatně jednodušší než, když musí člověk dát kompletní výbavu do kletru.

Nespěcháme. Přemýšlíme. Láďa zkouší opatrně navrhnout variantu s lanovkou a je patrně překvapen mojí odpovědí. Dříve bych jednoznačně volil pěší chůzi, ale přeci jenom léta přibývají. Hlavním důvodem je však roční doba. Večer se brzy stmívá a při započítání doby výstupu nahoru a sestupu dolů, jsme zjistili, že by nám toho času pro toulání se po vrcholcích moc nezbylo. Je rozhodnuto, odcházíme ke spodní stanici lanové dráhy, kterou tady vybudovali v roce 1966. První jízda se koná v 8 hodin 30 minut a je potřeba za ní zaplatit 16,50 € (jednosměrná pro dospělého). Bližší údaje je možné dohledat na internetu: http://www.karwendelbahn.de/

Necelých deset minut se vznášíme rychlostí 10 m/s a z kabinky pozorujeme pěšinky pod námi, které zajímavě traverzují celkem dost příkrý svah. Konečná se jmenuje Karwendelbahn - Bergstation. Nacházíme se v nadmořské výšce 2.244 metrů. Před odjezdem jsem četl, že tuto lanovku nepotkalo zatím žádné neštěstí a stejně tomu tak zůstalo i při naší cestě.

Chvíli se rozhlížíme, co vše tam mají zajímavého, ale svačinu máme svoji a na pivo je moc brzy. Studujeme mapu a po deváté hodině se vydáváme na výlet. Okolní krajina je tichá a kouzelná. Její vzhled trochu vylepšilo sněžení v minulých dnech.

Naše putování začínáme po "Panoramaweg Passamani", která je zde vybudována pro ty, kteří vyjedou lanovkou a chtějí se rozhlížet při hodinové procházce a poté se vrátit do údolí. Vydáváme se od stanice ve směru hodinových ručiček po široké štěrkové cestě. Po pár minutách se zastavujeme u vyhlídkového místa, odkud je dobře vidět město Mittenwald ležící více jak jeden kilometr pod námi. Vzadu za ním se zdvihají vrcholky masivního vápencového pohoří Wettersteingebirge.

Pohodová cesta nás přivádí asi po dvaceti minutách na rozcestí, kde si upřesňujeme naše další plány. Vlevo se nachází jištěná cesta na nejvyšší vrchol této oblasti, kterým je Westlicher Karwendelspitze (2.384 m.n.m.), ale je tam skupinka lidí a tudíž bychom tam museli patrně čekat. Proto volíme cestu doprava, kde se nachází nástup na Mittenwalder Höhenweg (Mittenwalder Klettersteig) č. 276. Mělo by se jednat o mírně až středně náročnou trasu, která je dobře udržovaná a značená, ale časově náročnější pro toho, kdo se potřebuje vrátit na výchozí místo.

Obloha se nějak nechce stát tmavomodrou, ale sluníčko občas nesměle vykukuje. S každým vyšlápnutým výškovým metrem se nám nabízejí zajímavější pohledy na válející se mlhu v údolí a objekt vrchní stanice lanovky. Zkoušíme samozřejmě fotografovat, ale na ideální snímky bychom potřebovali trochu lepší světelné podmínky.

Klettersteig neboli jištěná cesta. Právě na takovou jsme se vydali a tak se není, co divit, že je tady první lano i žebříček, po kterém vylézáme na první menší vrchol. Jeho jméno zní Nordliche Linderspitze a nacházíme se v nadmořské výšce 2.372 metrů. Cesta nám sem od lanovky trvala necelou jednu hodinu. Oblačnost se trochu protrhává a nám se otevírají zajímavé pohledy na okolní hory, pohoří i do nižších poloh.

Následuje mírné klesání, po kterém se dostáváme na další rozcestí. Jmenuje se to tady Gatterl a nacházíme se v nadmořské výšce 2.266 metrů. Zde bychom mohli sice odbočit do údolí, ale nás zaujal zajímavý skalní útvar, který je před námi. Zdálky vypadal neschůdný, ale nyní zde objevujeme několik žebříků. Opět nás čeká velice zajímavý úsek, který zdaleka nahoře nekončí. Pokračujeme v chůzi po skalnatém hřebínku, který je zajištěn ocelovými lany a také nějakou dřevěnou lávkou.

Ve čtvrt na jedenáct přicházíme na kótu 2.305 metrů nad mořem, což je kopeček jménemSüdliche Linderspitze. I tady nám počasí povolí nějaké zajímavé pohledy do okolí. I na sebe. Fotografovat je potřeba. Jinak se zde ale moc dlouho nezdržujeme a jdeme dále. Jeden vršek střídá druhý. O deset minut později čteme u další skalky pro změnu ceduli s názvem Gamsanger a výšku 2.188 m.n.m. Při dalším putování míjíme dřevěnou budku, která slouží jako přístřešek v nouzi. Na dveřích má pověšenou dopravní značku "Zákaz vjezdu cyklistů". Zajímavé. Dojet až sem na kole, to by chtělo kus cyklistického umění.

Chvíli z kopce a poté opět nahoru. Zajímavá skalní štěrbina je jištěna kromě lan také ocelovými tyčemi. Zajímavé schodiště, které je zakončeno dalším žebříkem. Následují další méně či více výrazné a ostré skalky, po kterých přicházíme v půl jedné na vrchol se jménem Sulzleklammspitze v nadmořské výšce 2.323 metrů.

Je čas na malou přestávku. Rozhlížíme se do vzdáleného okolí i kolem sebe. Není to poprvé, co jsme si totiž všimli, že se tady vyskytuje a nám dělá společnost nějaký černý pták se žlutým zobákem, něco jako větší kos. Není jeden, je jich samozřejmě víc a především jsou zvědaví na naši svačinu.

Ale za dobrotu na žebrotu. My jsme jim dali drobky a oni chtěli podstatně víc. Na scénu z Hitchcocka to není, ale svačinu odložit nemůžeme. Pravděpodobně by to mohlo být kavče žlutozobé anebo kavče červenozobé s hnědožlutým zobákem, nevím nejsem ornitolog. Ale, co znám dobře, to jsou záběry z filmu Ptáci a člověk si je nemůže nevybavit, když zjišťuje, že kavek tady nějak přibývá.

Balíme tudíž věci a pokračujeme v putování. Následují další více či méně exponované úseky, které jsou ale vždy výborně zajištěné. Dle stupnice obtížnosti se jedná o cesty typu "A" a "B", tedy v podstatě náročnější horské chodníky. Jištění je přesně tam, kde je potřeba. Občas některé úseky přecházejí ve stupnici obtížnosti do "C", to když je na kolmější stěně žebřík. Ale je to celkem pohoda. A především to úžasné počasí. Jsou sice mráčky, ale viditelnost je rozumná a co je nejdůležitější, vůbec nefouká vítr. Absolutně to nechápeme. V těchto výškách bychom na hřebenech hor očekávali alespoň mírný vítr, ale ono je celý den úžasné bezvětří. Náramně si užíváme toto naše podzimní putování.

Když se občas roztrhne oblačnost, tak vidíme, že pohoří Karwendel je odlišné svým divokým charakterem od sousedních horských skupin. Projevuje se to především existencí zajímavých roklí a dlouhých neosídlených dolin, které se nacházející velmi hluboko (až tisíc metrů) mezi jednotlivými hřebeny. Jen na málo zdejších vrcholů stoupají lehké cesty. Většina výstupových cest do vyšších poloh je v Karwendelu uměle jištěna. Jistící lana, lávky, schody, kotvy, kramle, žebříky, stupačky i čepy. Člověk tady najde všechno. Někdo používá název "ferrata", které pochází z italského Via ferrata - železná cesta, ale v Německu i Rakousku se ale člověk častěji setká s označením "klettersteig".

S jednou či dvěma skupinkami lidí jsme se sice potkali, ale jinak je kolem nás úžasně tichá a klidná krajina. A tak pokračujeme ničím a nikým nerušeni po skalnatém hřebeni podél lan. Čeká nás poslední úsek, který by mohl odradit slabší povahy. Skalní hřeben je zde celkem úzký a po obou svých stranách přechází v prudký sráz. Také tady je však možnost jištění nataženým lanem a tak je lepší se dívat před sebe a vynechat pohledy dolů. Přibližně za další půlhodinu jsme na kopečku, který má jméno Kirchlspitz (2.303 m).

Za ním nás čeká ještě poslední krátký zajímavý skalní hřbet a to již vidíme dolů, do sedla, kam následně začínáme klesat. Skalnatý terén přechází v trávu, která je však místy zasněžená a kluzká, tudíž i tady je potřeba jisté opatrnosti. A hlavně nespěchat. Zastavit se, rozhlížet se a třeba si postavit svého prvního letošního sněhuláka.

Sice ztrácíme výšku, ale pořád se nacházíme ještě dost vysoko. Sedlo Brunnsteinanger se pyšní nadmořskou výškou 2.153 metrů a nedaleko něho postavili kdysi chatu Tiroler Hütte. K ní však my nejdeme, nýbrž chvíli odpočíváme přímo v sedle. Svačíme a samozřejmě se dělíme o náš proviant s černými opeřenými kamarády, kteří také pokukují po plechovce s "vrcholovým" pivem.

V půl druhé odcházíme. Dnes se bude brzy stmívat a náš výlet ještě zdaleka není u konce. Opouštíme klasickou, ale velice krásnou a zajímavou hřebenovku s dalekými výhledy v případě odpovídajícího počasí. Délka této Mittenwalder Höhenweg by měla být něco přes pět kilometrů, ale vzdálenost se v tomto terénu těžko měří a není tím nejdůležitějším parametrem.

Pěšina se ze sedla stáčí do Německa a tak se loučíme s hraničními kameny. Většina naší předchozí cesty totiž vedla po hranici s Rakouskem. Při pohledu do mapy i do údolí je nám jasné, že nás čeká náročný sestup po cestě Brunnensteinsteig. Z nadmořské výšky 2.153 metrů potřebujeme na nevelké vzdálenosti sestoupit o více jak 1.200 výškových metrů!

Klikatící se pěšinku střídají skalky i jištěné úseky. Občas jednoduchý terén se stává náhle lehce dramatickým. A především nohy dostávají zabrat. Pod námi se objevují velmi zajímavé pohledy do údolí. Tam, že máme ještě dnes dojít? Je jasné, že máme před sebou nezáživný návrat do údolí.

S ubývající nadmořskou výškou znatelně přibývá vegetace. Příroda se při sestupu neustále proměňuje. Nejprve kleče, poté malé stromy a stále ještě strmé stráně s keři. Po více jak hodinovém putování vcházíme do lesa, který jsme neustále viděli někde tam dole pod sebou.

A za chvíli se ocitáme u chaty Brunnensteinhütte (1.560 m.n.m.), kterou jsme také již delší dobu pozorovali a pomalu jsme přestávali věřit, že k ní dojdeme. Zastávka a případné občerstvení v chatě by nebyly od věci, ale možná bychom se již poté nepostavili na nohy.

Pod chatou potkáváme oslíka, se kterým si Láďa rozumí a přeje si fotografii. Následně se dělí o jablíčko. Ale dělba dopadla spravedlivěji pro osla. Toto, na pohled milé zvířátko, by člověku při trošce nepozornosti sežralo také celou svačinu stejně jako ty opeřenci nahoře.

Asi po jedné hodině chůze od chaty se ocitáme u dalšího rozcestí. Trochu nám zde nesouhlasí cesty skutečné s těmi v mapě zakreslenými. No v mapě? Máme jeden plánek stažený z internetu a pak jednu "wanderkartu", která určitě byla kvalitní i aktuální, když ji tvořili, ale to bylo kdysi dávno ještě v minulém tisíciletí. Zaujal nás ukazatel, podle kterého přicházíme záhy k zajímavé lávce, postavené nedávno. Kam dál? Raději se vracíme a pokračujeme po původní cestě lesem do údolí.

Za další hodinu máme náročný sestup za sebou. Celková vzdálenost od posledně jmenovaného sedla až sem do údolí se podle mapy určit nedá, jelikož se pěšina neskutečně klikatila. Ale bylo to zajímavé, především pro naše nohy.

Zbývá již jen přesun po polní cestě k výchozímu bodu, kde nás čeká vozidlo. V půl šesté jsme v cíli. Chtělo by to pivo a odpočinek, ale my máme jiný plán. Pouze se přezouváme a jedeme dál. Chceme se totiž ještě dnes přesunout do jiné oblasti.

Karwendel je vápencové pohoří o rozloze 1.150 km², které svou většíčástí leží v Rakousku ve spolkové zemi Tyrolsko a jen okrajově zasahuje do Německa. Je to oblast celkově velmi skalnatá a divoká s hlubokými údolími a vysokými štíty. Vápenec zde vymodeloval velmi zajímavé skalní útvary - věže, cimbuří, brány, kolmé stěny i různě tvarované skalní hřebeny. Jižní hranici tvoří tok Innu, na západě je pohoří ohraničeno říčkou Drahn Bach, na severu údolím řeky Isar a východní hranicí je údolí Achental. Pohoří je sice zpřístupněno soustavou silniček, ale na velké části z nich je zákaz vjezdu. A tak zkoumáme kudy kam. Nakonec volíme cestu po placené silnici, kde však neplatíme. Z budky na nás pouze mávne člověk, že máme pokračovat. Možná kvůli tomu, že je již šest hodin večer. Projíždíme sice krásnou krajinou podél řeky Isar, ale na delší přestávky či procházky do okolí je pozdě. A tak zastavujeme pouze u jednoho vodopádu a nově vybudovaného mostu.

Následně zjišťujeme, že kreslič mapy nepovažoval za nutné, aby se mu shodovaly jím zanesené komunikace na papíře s těmi, které jsou ve zdejším pohoří ve skutečnosti. Ale zkušený horský vůdce a velitel vozu Láďa se s tím vypořádal bez větších problémů. A tak již za tmy přijíždíme po silnici č. 181 na parkoviště před městečkem Maurach, které se nachází v okrese Schwaz v rakouské spolkové zemi Tyrolsko. U jezera Achensee jsme objevili celkem rozlehlé přírodní parkoviště. Shodujeme se, že patrně nic lepšího dnes již nenajdeme a tak pokračujeme ještě prozkoumat zítřejší začátek výletu. Byť jsme to dopředu neplánovali, tak scénář pro následující den nám určily naše unavené nohy. Opět nepohrdneme službami zdejší lanové dráhy. Vracíme se k jezeru na vyhlídnuté místo. Vaříme dobrou večeři, hasíme žízeň a plánujeme. Láďa vypráví, co vše důkladně nastudoval u infocentra a doporučuje použít obě dvě lanovky. Pouze pořád nemůže pochopit, proč u té druhé nebyly bližší údaje.

Náročný den to byl, zmožené tělo turistovo se z toho bude ještě dlouho dostávat. Vlastně moc dlouho ne, pouze přes noc, zítra nás čeká pokračování. Večer v deset hodin je pořád ještě + 10°C (vlhkost 74 %) a tak uleháme do spacáků vedle auta s tím, že ani dnes nezažijeme mrazivou noc.

Také nedělní ráno ukazuje teploměr příjemných + 8°C a vlhkost 81 %.Vstáváme v sedm hodin, vaříme čaj a snídáme. Zkoušíme balit věci a něco dělat s našima bolavýma nožičkama. První věc se daří bez problémů, druhá by chtěla asi zázrak.

No co, domů kvůli tomu nepojedeme. Sedáme do auta a odjíždíme do obce Maurach na parkoviště ke spodní stanici lanové dráhy Rofan Seilbahn, která se nachází v nadmořské výšce 965 metrů. Kupujeme si lístek za 16,50 Eur a v 8 hodin 45 minut vstupujeme do první kabinky, která dnes jede. Je zde ještě skupinka lidí česky mluvících, od nichž se dozvídáme, jak je to s tou druhou lanovkou. Jedná se o turistickou atrakci "Airrofan" neboli Skyglider, což je nebeský kluzák, takový malý adrenalin, alespoň tak následně usuzujeme podle křiku lidí. My si tuto zábavu dneska odpustíme. Chceme se totiž podívat na ty kopečky tam nahoře. Bližší informace o lanovce i této oblasti lze najít na internetu:http://www.rofanseilbahn.at.

Po vystoupení z kabinky vycházíme ven z budovy horní stanice (1.832 m.n.m.). Rozhlížíme se a zjišťujeme, že je to tady poněkud více turistické než ta včerejší destinace. A tak je zde také více lidí. Někteří z nich již vyrazili na výlet dříve, jelikož přespali v horské chatě Erfurter Hütte. Také dnes jsme se shodli, že na první pivo je brzy a tak vynecháváme možnost občerstvení v restauraci. Studujeme mapu možných tras i výletů a volíme cestu, kde těch lidiček bude patrně méně. Jako náš první cíl si stanovujeme kopeček jménem Hochiss, který je se svými 2.299 metry nejvyšší horou pohoří Rofan. Pohled na oblohu nám napovídá, že bude další krásný oblačný až zatažený den. Ale naštěstí opět bez deště.

Z náhorní plošiny, kde se nachází horní stanice lanovky, cesta mírně stoupá, tudíž se jedná o celkem nenáročný výstup úzkou cestou po zelené louce až k horskému úpatí. Počasí nám neumožňuje toho moc vidět před sebou a tak alespoň koukáme pod sebe.V některých místech se totiž kromě sněhu nachází také částečně zmrzlý rozbahněný povrch pěšiny, tudíž je potřeba jisté opatrnosti. Když se před námi z oblačnosti ukázala skalní stěna, očekáváme zpestření výšlapu v podobě žebříku, který byl v mapě zakreslený, ale nic jsme neobjevili. Cesta naopak skalní stěnu obchází po úzké pěšině zakousnuté do hory a tak je celkem logicky v některých svých částech prudší více než bychom čekali. S maximálním soustředěním postupujeme pomalu vzhůru. Naštěstí je trasa celkem dobře značená a tak jsme bez problémů přišli k odbočce kousek pod vrcholem. Závěrečný výšlap po zatravněném hřebeni nás brzy přivádí na vrchol kopečku Hochiss (2.299 m.n.m.). Trvalo nám to sem od lanovky něco málo přes jednu hodinu.

Vítá nás mohutný dřevěný kříž, na kterém je vrcholová kniha. Následuje samozřejmě náš zápis a poté jsme vylezli o jeden metr nahoru, abychom se nacházeli v nadmořské výšce 2.300 metrů. Chvíli se rozhlížíme, ale vidíme, že nic není vidět. Oblačnost je o kousek větší než včera. Co však nelze přehlédnout, jsou naši kamarádi, černí opeřenci. Vypadá to, že i dnes se budeme muset dělit o svačinu.

Zkoušíme se rozhlížet, kudy by mohla vést jištěná cesta na tento kopeček, ale nic nás nenapadá. Určitě ne tam, kde je prudce padající severní stěna končící na dně suťového kotle Anger Kar. Ale někudy tam chodí nebo spíše lezou. Podle mapy to je asi jižní směr s obtížností od "B" do "D". Kdyby nebyla ta oblačnost, tak bychom byli chytřejší.

Dolů z vrcholu se vracíme po stejné cestě, kudy jsme přišli. Ale jenom kousek, jelikož si chceme ještě výlet prodloužit. A tak se vydáváme východním směrem. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se před námi téměř kolmá stěna. Díváme se před sebe, kudy nahoru, protože není vysloveně žádná cesta vidět. Vypadá to, jako by tam lidé lezli, jak jim to nejlépe vyhovuje. Ale při detailnějším pohledu vidíme, že tato "trochu exponovaná" cesta je zajištěná fixním lanem. Po pěkném lezení, které je o to trochu náročnější než včera se dostáváme na malý skalní hřebínek.

Začínám si říkat, že tento druh zábavy již není pro mě. Ale jen zaostřím zrak kousek před sebe, tak vidím další, obdobně zajímavý, skoro kolmý skalní útvar úžasných rozměrů a na něm další lano. No což. Je to o morálce a důvěře ve vlastní pohyb. Zpátky se mi nechce a tak pokračuji po hřebínku "nahoru, dolů".

Cesta zajištěna ocelovými lany obtížnosti "B" nás brzy přivádí na vrchol Spieljoch (2.236 m.n.m.). Něco málo je vidět a tak se chvíli rozhlížíme. Kopečky vystupující z oblačnosti a jedno zajímavé jezírko pod námi. Ale je třeba pokračovat. U ferat bývá zvykem, že po náročnější pasáži následuje odpočinková část, což vítám. I zde jsou některá místa sice zajištěna ocelovými lany, ale ta by byla potřebná až za mokra. Ocitáme se na menší horské loučce, kde u rozcestí potkáváme starší lidi o hůlce. Ty určitě po laně nelezli.

Říkám si, že tady není čas na hrdinství. Každý by měl znát své možnosti. Platí to na horách i v hospodě. Následuje tudíž malá porada, kde se s Láďou shodujeme na tom, že nahoru to po lanech ještě šlo, ale dolů by to bylo asi podstatně náročnější a tak jsme se rozhodli nepohrdnout velkorysé nabídce nouzové ústupové cesty. A udělali jsme více než dobře. Po čase potkáváme paní ze skupinky, se kterou jsme jeli ráno lanovkou. Ta nám ukazuje plánek náročnosti této oblasti a tam již nejsou cesty typu "A" či "B", nýbrž "D" a "E" a dokonce i "F", tedy natažený hromosvod na dlouhých kolmých i převislých stěnách.

Chvíli povídáme a pak nám paní nabídla, že nás vyfotí. Jsme rádi, i když často takové pokusy skončí buď tím, že na fotce nemáme nějakou část těla, nebo jsme úplní trpaslíci uprostřed fotky. Jenže tohle foto se povedlo. Děkujeme.

Podcházíme kopec Seekarlspitze (2.261 m.n.m.) a též výrazný vrchol jménem Rossköpfe (2.246 m.n.m.), kde vidíme i lidi regulérně lezoucí po kolmých skalách, samozřejmě s patřičnou výbavou. Má to však maličkou vadu na kráse. Je tam šíleně přelidněno. Početné výpravy nadšenců čekají ve frontě.

Nic pro nás. Odcházíme tedy dolů k lanovce, což není zase až tak krátká záležitost, jak se na první pohled zdálo. Ale je příjemně a také oblačnost se trochu roztrhává. Není kam spěchat. Rozhlížíme se po okolní kráse a často zastavujeme, abychom ji zachytili i obrazem. Před námi se otevírá nevídaný pohled na ostré zuby pohoří Rofan. Opravdu idylická krajina. A tak volíme zastávku další, která je i delší, jelikož se dostavil hlad. Svůj příděl si také opět žádají ty černé opeřené potvůrky.

K vrchní stanici lanovky přicházíme v půl třetí. Ještě naposledy se díváme na tu kopcovitou nádheru a poté zvažujeme, co dál. Sice si nejsme úplně jisti, zda je to rozumné pro naše bolavé nohy, ale nakonec přeci volíme pěší variantu. A to tak, že rovnou dolů tou nejkratší cestou. Nekončený sestup kroutící se lesní cestou si rozumně upravujeme zajímavými zkratkami. Ty jsou tentokrát opravdu kratší, ale zase podstatně náročnější pro naše dolní končetiny, jelikož jdeme chvílemi také po sjezdovce.

U auta jsme ve tři čtvrtě na čtyři. Také dnes se moc nezdržujeme a za deset minut jedeme dál. Hlavním naším cílem je maličko se přiblížit k domovu a přitom objevit nějaké rozumné spaní. Jedeme opět okolo jezera Achensee a také řeky Walchen. Není těžké se shodnout na tom, že naše těla by si zasloužila malinkou koupel. No koupel to asi nebude vzhledem k teplotě vzduchu i vody, ale drobné opláchnutí by neškodilo. Jenže tak už to většinou bývá, že když chce člověk něco objevit, tak se to nedaří.

Nakonec zastavujeme na jednom malém parkovišti u jezera Tegernsee. Za chvíli se totiž bude stmívat a ke všemu se vyjasňuje, tudíž teplota vzduchu bude klesat. A to už bychom do žádné vody nevlezli. Jak jsme očekávali, koupel jako v lázních to nebyla, ale k autu jsme se vrátili jako znovu narození. Na cestu domů je pozdě a tak jsme si v mapě vyhlédli nedalekou oblast Bavorských Alp (Bayerische Alpen), kam přijíždíme okolo jezera Schliersee i přes stejnojmenné městečko. Zkoumáme okolí, především na levé straně od silnice Wendelstein (1.838 m.n.m.), nejznámější horu této části Alp. Nahoru je možné vyjet kabinovou lanovkou nebo zubačkou z Brannenburgu, která je nejstarší horskou ozubenou dráhou na světě. My však návštěvu tohoto zcela jistě zajímavého kopečku necháme na jindy a pokračujeme až do sedla u obce Tatzelwurm v nadmořské výšce 800 metrů. Žádné rozumné místo na spaní nás tady nezaujalo a tak se vracíme po silnici B 307 na okraj malebné vesnice Bayrischzell usazené v horském údolí Leizachtal.

V 18 hodin 30 minut zastavujeme na malém parkovišti. Je to vlastně dvojice parkovacích ploch určená pro návštěvníky zdejšího lyžařského areálu. Kousek nad námi je spodní stanice kabinové lanovky Bayrischzell Talstation Schwebelift na kopec Kitzlahnerkopf (1.496 m.n.m.). Pomalu se blíží večer, který bude o poznání chladnější. Na nebi vykukuje měsíc i nějaká ta hvězdička. Teploměr ukazuje ve dvaadvacet hodin + 4°C (vlhkost 94 %) a tak uleháme do spacáků vedle auta s tím, že možná dnes zažijeme lehce mrazivou noc.

Do pondělního rána vstáváme poprvé v půl páté. Nechystáme se však na žádný brzký výlet, pouze chceme shlédnout jedno představení. Obloha se totiž naštěstí skoro vyjasnila a tak si vychutnáváme pohled na zatmění měsíce.

Regulérně vstáváme v osm hodin. Moc se nám nechce, je zima, což nám potvrzuje i teploměr (teplota + 1°C a vlhkost 86 %). Pohled na okolní namrzlé střechy nám říká, že nad ránem muselo být patrně ještě "příjemněji". Balíme věci, které jsou suché, jelikož jsme byli schováni pod stromem. Vaříme čaj, snídáme a v devět hodin odjíždíme domů. V Karlových Varech jsme ve tři hodiny odpoledne. Na cestách jsme byli přesně 72 hodin, během nichž jsme autem ujeli 1.068 km. Po vlastních nohách jsme toho našlapali hodně, ale změřit to nejde. Nejvýše jsme vystoupali do nadmořské výšky 2.372 metrů.

Mám za sebou další putování, které dovede člověka dokonale nabít na určitý čas novou energií. Poděkování, že se zdařilo podle mých představ, patří mé ženušce, která mne na tento víkend "vykopla" z tepla domova, abych zde nezlenivěl, samozřejmě také kamarádovi Láďovi, že to se mnou vydržel a v neposlední řadě též čarokrásnému pohoří Karwendel.

Přibližně každý čtvrtý člověk (včetně Ládi a mé maličkosti) disponuje jistou genetickou výbavou, které se říká gen dobrodruhů. Projevuje se nutkáním riskovat a objevovat. Já myslím, že ne jenom na výše popsaném putování jsme riskovali rozumně a v přiměřeném množství, ale především jsme se snažili objevovat něco nového a zajímavého.

Pozn:

Přečtení tohoto článku doporučuje devět z deseti cestovatelů!