Pohoří Totes Gebirge a Grosser Priel - srpen 2016

Přišel náš den, pátek 26. srpna roku 2016. V 11 hodin vyjíždím z Karlových Varů směr Mariánské Lázně, kde přisedá Jarda. Další naše cesta vede do Českých Budějovic. Zde jsme po telefonickém navigování nabrali Frantu a pokračovali k hranicím u Dolního Dvořiště a dále na Freistadt a Linz, kde jsme se trochu projeli, než jsme objevili tu správnou cestu z města ven. Absence jakýchkoliv ukazatelů nás totiž mírně překvapila. Následuje Traun, Ried im Traunkreis, Scharnstein, Grunau im Almtal a obec Habernau, které je tak malá, že jsme ji ani nepostřehli a přehlédli odbočku směrem na Almtaler Haus.

Skončili jsme tudíž naši pouť v 18 hodin 30 minut na velkém parkovišti u jezera Almsee v nadmořské výšce 589 metrů.

Následuje zahnání žízně a příprava na výlet. V 19 hodin 15 minut vyrážíme po trase č. 214 širokou šotolinovou cestou údolím s velmi mírným stoupáním.

Až do nadmořské výšky cca 800 metrů nám to trvá přibližně jednu hodinu. Počasí přeje, ale brzy se začíná stmívat. Avšak ještě stačíme před sebou spatřit skály, které se hlásí začínajícím prudkým stoupání. Tudíž je rozhodnuto o ukončení dnešní poutě. Mezi devátou a půl desátou hledáme travičku na nocleh, ale nakonec se musíme spokojit se štěrkovou postelí.

Připravujeme věci na spaní, něco dobrého večeříme a bumbáme. Teplota hodinu před půlnocí je neskutečných 17^oC a vlhkost 77%. Na spaní to sice jde, ale horší je to s teplým pivem a slivovicí.

***

Sobotní ráno nás budí v šest hodin. Teplota ani vlhkost se moc nezměnily (17^oC a 76%). Balíme věci a v 6 hodin 30 minut se dáváme na pochod, s dvacetikilovými batůžky na zádech. Čeká nás radikální změna ohledně profilu terénu. Včerejší stoupání pozvolné se mění ve značně prudké.

Kozí stezky jsou proloženy sem tam nějakým jistícím lanem a občas nám cestu ulehčí i žebřík. Výstup je naštěstí celou cestu ve stínu a tak přicházíme do sedla Röllsattel (1.755 m.n.m.) celkem v pohodě. Cesta nám sem trvala něco přes tři hodiny.

Následuje krátká přestávka a svačina. A samozřejmě obhlídka okolní úžasné přírody. V 11 hodin pokračujeme mírným sestupem až k příštímu rozcestí, kde jsme za půl hodiny. Tady se rozhodujeme, co dál. Franta hlásí drobné zdravotní problémy, a tudíž upouští od výšlapu na nejvyšší kopeček. Po chvilkové poradě jsem jako nejmladší člen výpravy určen do výstupového družstva v počtu jednoho člověka. Nepotřebné věci schovávám za nedaleký kámen a vyrážím v pravé poledne vlevo po cestě č. 201, která je červeně značená.

Je trochu teplo, asi 30^oC ve stínu, který však, aby člověk hledal lupou. Po relativně pohodovém začátku následuje brzy drsné hodinové stoupání pod Rote Kögel (2.062 m.n.m.). Tady si říkám, že by to chtělo přestávku ve stínu a pořádnou dávku vody. To první nenalézám celý zbytek dne a s tím druhým musím po čertech dobře šetřit. Trošku jsem to se zásobou vody podcenil.

Jsem v tomto pohoří poprvé a říkám si, že Mrtvé hory dostály svému jménu. Chvílemi si připadám, jako kdybych se pohyboval nad kamenolomem. Šedá barva kamene a zase šedá barva kamene. Ale jsou to určitě velice impozantní pohledy na náhorní planinu, pouze by to chtělo více času na toulání a hledání zajímavých momentů pro fotografii. Když jsem plánoval tento výlet, tak jsem několikrát četl obdobný postřeh, že pokud chce člověk vidět něco opravdu zajímavého, tak má navštívit Totes Gebirge. A jednoznačně souhlasím. Rozpukané skály a několik metrů hluboké propadliny dotvářejí jedinečný ráz této opravdu bizardní krajiny.

Pokračuji v celkem solidním tempu po cestě, která vede přibližně po rovině s mírným klesáním i stoupáním. Takto jdu asi 1 hodinu k rozcestí, které míjím a pokračuji rovně další 1 hodinu 45 minut až k rozcestí a odbočce, odkud by se dostal člověk k chatě Priel-Schutzhaus.

Prohlížím si kopečky okolo sebe a zkouším určovat, který je Schermberg, Temlberg či Spitzmauer. Doufám také, že bych mohl uvidět ten nejvyšší vrchol, ale ze snu mne probere česká dámská výprava. Ta mě sdělí, že mě ještě čeká necelá hodina k odbočce na vrchol. Podaří se mi to zkrátit na 45 minut a tak deset minut před třetí hodinou jsem konečně v sedle Fleischbanksattel (2.123m.n.m.). Přede mnou je Grosser Priel. No přede mnou? Někde tam vzadu a nahoře je schovaný.

Odkládám batoh za šutr, beru si na výstup plzeňský vitamín B v plechovce a vyrážím na vrchol jenom na lehko. Okolo mne chodí oběma směry celkem dost lidí. Někteří jsou svěží, nechápu, jak je to možné? I když se plazím skoro po čtyřech, nejsem na tom úplně nejhůř. Ani fyzicky, ani psychicky.

Stále vyhlížím a stále nic nevidím. Až v 16 hodin 30 minut, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou se objevil impozantní železný vrcholový kříž. Už není kam stoupat, naštěstí. Jsem na kopečku jménem Grosser Priel v nadmořské výšce 2.515 metrů. Nejvyšší hora vápencového pohoří Totes Gebirge je dobyta. Už chápu, proč ten zajímavý a výstižný název Mrtvé hory. Celý den na slunci v tom neskutečném vedru, ani mě moc života nezbývá.

Otvírám hořkou plechovou odměnu, ale záhy pivo bohužel vylévám. Ono se totiž v tomto vedru skoro vaří. A tak, když slyším češtinu, nepohrdnu douškem slivovice a poté vyžebrám trochu vody. Zkouším posvačit, ale moc mi to nejede. Naštěstí jsou mi parádní výhledy dostatečnou odměnou za vynaloženou námahu.

Chvíli tedy odpočívám, samozřejmě nesmím zapomenout na zápis ve vrcholové knize, nezbytné fotografie a v 16 hodin 45 minut se vydávám na sestup. Začínám přemýšlet, co mě dneska ještě čeká, a počítám čas do setmění.

Na rozcestí u batohu jsem za tři čtvrtě hodiny. V sedle se nezdržuji a pokračuji po stejné cestě, kterou jsem přišel. Cesta je výrazná i dobře značená a tudíž se mohu kochat tou krásou kolem sebe, i když spěchám. Průběžně sleduji hodiny a je mi jasné, že ke klukům přijdu za tmy. Naštěstí mám vždy u sebe čelovku.

Výlet je to pohodový, až na to unavené tělo. Každé sebemenší stoupání mi dává najevo, že v tomto vedru jsem toho už dnes ušel více než dost. Ale moc možností mi nezbývá a tak si vzpomenu na slavnou větu, kterou řekl Emil Zátopek: "Když nemůžeš, tak přidej."

V 19 hodin 40 minut jsem v sedle pod Rote Kögel, kde mě vítá přicházející západ slunce. Následuje sestup kosodřevinou a krátká rovinka k místu, kde mám schované věci. Přebaluji batoh a skoro za tmy se vydávám k chatě Pühringerhütte (1.638 m.n.m.). Nacházím ji bez problémů asi za čtvrt hodiny, stejně jako Frantu a Jardu. Jdu koupit točené pivo a zaplatit dluh za kamarády, jelikož si oba nechali peníze v autě. Doplňuji také vodu do plastové lahve.

Zapíjíme dnešní den a chvíli povídáme. Pivo sice nechutná špatně, ale začíná se ochlazovat, tak v půl desáté odcházíme na nocležiště, které našel zkušený horský stopař Jarda. Za svitu čelovky překračujeme menší potok a závěrečné stoupání nás přivádí na plošinku. Teplotu 8^oC a vlhkost 76% uvítalo i naše plechovkové pivo, kterým se konečně dá dobře zapít večeře.

Následuje spánek, který si mé tělo zaslouží. Celkem čtrnáct a půl hodiny na nohou, s těžkým i lehčím batohem. Ráno jsme začali v nadmořské výšce 800 metrů a večer uleháme o zhruba 850 metrů výš. Mezitím jsem si ale odskočil do výšky 2.515 metrů nad mořem.

***

Nedělní ráno nás vítá v půl sedmé (teplota 6^oC a vlhkost 89%). Vstávám a rozhlížím se. Teprve nyní vidím chatu, která je umístěna v mělkém údolíčku u jezírka Elmsee. Mlha na chvíli schovává vodní plochu i s chatou, aby nám ji za chvíli opět ukázala. Pohled na tu idylku je opravdu zajímavý.

Horská chata Pühringerhütte patří Rakouskému alpskému svazu OeAV sekci Wels, na jejichž stránkách lze nalézt podrobné informace (http://www.alpenverein.at/huetten/index.php?huette_nr=0182). Má kapacitu 78 lůžek, 30 v pokojích a 48 ve společné noclehárně. Většinou bývá otevřena od června do poloviny října. Zimní místnost (Winterraum) je v zimě otevřená a měla by pojmout až 30 lidí. Obecně lze říct, že chata patří mezi ty náročnější ohledně přístupu. A to jak do vzdálenosti, tak do převýšení.

Balíme věci a v sedm hodin vyrážíme. Zpočátku jdeme po rovině a hledáme jeskyňku Kleines Windloch, která je sice na mapě, ale ve skutečnosti se asi ztratila. Následuje mírné klesání k rozcestí v nadmořské výšce cca 1.600 metrů.

Odtud nás čeká opět stoupání, které není až tak náročné, jak jsme původně očekávali. Jdeme stále ve stínu, a proto také zatím odkládáme snídani. V půl deváté jsme v sedle v nadmořské výšce 1.830 metrů. Jelikož nás na tomto místě dostihly první dnešní sluneční paprsky (teplota 13^oC a vlhkost 91%), tak usedáme a snídáme.

Po půlhodině pokračujeme po cestě č. 203 a brzy se ocitáme ve světě bizarních skal. Je to až neskutečné, co tady dokázala příroda vyčarovat. Napravo míjíme Hochkogel (2.091 m.n.m) a pomalu se přibližujeme do míst, kde to výš nejde. Je nám tudíž jasné, že brzy zahájíme náročný sestup. Ostatně i na mapě jsou ty vrstevnice nějak moc na sobě namačkané.

Na malé vzdálenosti potřebujeme ubrat velkou nadmořskou výšku. To je vždy zárukou zajímavého putování. Také tentokrát je sestup "okořeněn" několika nataženými lany, které doplňují žebříky a kramle ve skále. Cesta znovu vede po velkých balvanech a překonává malé skalní stěny.

Sestup je bez problémů, pouze Franta nadává, protože mu odmítají poslušnost jeho boty. Tloušťka jejich podrážek by se dala měřit mikrometrem. Našlapuje sice co nejopatrněji, ale nakonec musí boty dohromady slepovat náplastí, což logicky vyřešilo situaci pouze na několik minut. Někdy by se dal na modlení, jiný by to vzdal úplně, ale Franta je protřelý horal a tak je mi jasné, že to dá, i kdyby měl jít bos.

K úpatí přicházíme hodinu po poledni a čeká nás zbývající část putování. Sice je to již pouze po rovině a z mírného kopce, ale potom, co máme v nohou, se jedná o docela únavnou cestu údolím po šotolině, které trvá neskutečně dlouho. Ve dvě hodiny konečně dorážíme na parkoviště k autu.

Franta přemýšlí, počítá a poté zavelí k odjezdu. Chce totiž stihnout vlak v Českých Budějovicích. I přesto se ještě zastavujeme na okraji jezera. Koupel je opravdu osvěžující a dokonce ne tak studená, jak by se dalo očekávat.

Pro zpáteční cestu kupujeme dálniční známku, a tudíž Frantu vysazujeme u nádraží v Budějovicích již v 17 hodin. Další zastávka je v Mariánských Lázních v půl osmé večer a v devět hodin jsem doma.

Mám za sebou další putování, tentokrát v čarokrásném, ale vyprahlém pohoří Totes Gebirge, které se opět podařilo, za což patří dík mé ženušce a samozřejmě horským kumpánům Frantovi a Jardovi. Někdo by mohl říct, že si hodně fandím, když budu tvrdit, že se mi opět povídání podařilo. Ale já věřím, že to dopadne jako "obvykle" a přečtení tohoto článku bude doporučovat devět z deseti cestovatelů.