Benátky - 4/2018

Každý den strávený ve městě má co nabídnout ze svých zásob kouzel. Benátkám to prostě sluší a ještě dlouho budou uloženy v mém srdci i duši.

Kde dnes najdete na světě kouzelné město, kam nevjede automobil a vyhlídkový autobus? Benátky byly a stále jsou městem chodců a lodí samozřejmě. Autobusem jsme v Benátkách jeli v podstatě jenom dvakrát - při cestě z letiště a zpět. Jinak se skutečně všechno vozí na lodích nebo na vozících. Vaporetto neboli místní "MHD" funguje výborně.

Hned na letišti Marco Polo jsme si koupili kartu pro turisty (Venezia Unica Card). Možností je více, ale my jsme zvolili pouze dopravu bez turistických vstupů a podobně. Vzhledem k délce pobytu jsme se rozhodli pro kartu na 72 hodin za 40 €. K tomu jsme si však museli ještě zvlášť zakoupit za 8 € jízdenku na autobus z letiště do města.

Zastávka autobusu s označením Aerobus (linka č. 5) je hned před vchodem do letiště a jezdí třikrát do hodiny. Cesta na benátské náměstí Piazzale Roma trvá něco přes půl hodiny.

Po Benátkách jezdí asi 20 různých linek společnosti ACTV (každá má vlastní trasu, barvu a číslo) a 4 linky společnosti Alilaguna. Mapa linek vaporetta je na každé zastávce, ale nejlepší ji mít vytištěnou u sebe. Zastávky na rozdíl od staveb nejsou na kůlech, ale pouze připoutány řetězy.

Každé parkování vaporetta má své kouzlo. Kapitán připluje někdy napoprvé, jindy musí zařadit zpětný chod, než přirazí k zastávce. To už je připraven jeho pomocník (průvodčí), který zručně loď připoutá a odstraní zábradlí. Většinou se na cestující usmívá a ochotně poradí, na které zastávce se nacházejí, a pomůže jim se zavazadly.

Kdo se už vynadíval na úžasné fasády okolo Canalu Grande může zvolit linku č. 2, která jede stejnou trasou jako linka č. 1, ale staví jen na každé třetí stanici. Tudíž plavba kanálem je daleko rychlejší.

Chůze je náročná, plavba někdy nezbytná. Ale vždy s jízdenkou. I v Benátkách se plaví revizoři.

Většina činností je spojena v Benátkách s vodou a tudíž loděmi. Záchranná služba, hasiči, policie, odvoz odpadků, prodejci zeleniny, zásobování, stavební činnost a mnoho dalšího.

Na východě začíná svítat a do Benátek pomalu přichází časné ráno. Město se ale probouzí velmi pomalu. Na chodnících se objevují první rozespalí a zívající lidé. Po kanálech začínají plout první loďky a do ulic vyjíždí uklízecí četa.

Benátky bez lidí? Je to možné, ale člověk si musí přivstat. Na náměstí Piazza San Marco sice již čeká několik lovců fotografií, ale jinak zde vládnou holubi.

Klid, ticho a pohoda mě přivítaly na Piazza San Marco, v nejkrásnějším salónu na světě. Člověk neví, kam se má dívat nejdříve. Chiesa (Basilica) di San Marco (Bazilika sv. Marka), Palazzo Ducale (Dóžecí palác), Campaniledi San Marco (Zvonice sv. Marka), Torre dell´Orologio (Hodinová věž) nebo jedna z nejvíce dekorovaných staveb světa, Biblioteca Marciana (knihovna).

Během dne lze velmi těžko objevovat a vnímat kouzlo města. Člověk vedle člověka, z Benátek se stává těžko prostupná džungle. Šumění hlasů přehluší nejenom šum moře. Do italštiny se mísí neskutečné množství řečí, jako v Babylóně. Ve dne i večer se stává průchod náměstím docela utrpením. A ke všemu se zde lidé nechávají ozobávat šílenými holuby a ještě se u toho fotografují.

Hromadné několikahodinové zájezdy do Benátek mění toto krásné místo na úroveň Disneylandu horší kvality. V co nejkratším času je potřeba vidět a vyfotografovat co nejvíce "atrakcí". Samozřejmě jsou i takové solidní cestovní kanceláře, které připraví pro své klienty třídenní zájezd (ovšem první a třetí den je cesta autobusem).

Že člověk nebyl v Benátkách, když nenavštívil Baziliku sv. Marka nebo Dóžecí palác také uvnitř? Tuto radost jsme si odpustili. Čekat dvě až dvě a půl hodiny frontu se nám opravdu nechtělo. Sice se zakoupenou předplacenou kartou (Venezia Unica Card)) by to mělo být jednodušší, ale stejně si ten požitek člověk nemůže podle mě vychutnat. Hlava na hlavě, postupovat v davu, nezastavovat se,....

Obdobně to platí také pro hlavní ulice. Život se zde přelévá z uličky do uličky jako voda z kanálu do kanálu, pouze na můj vkus strašně moc hlučně.

Klidu a pohody si po ránu užívají i novomanželé. Dvakrát jsem spatřil, jak si říkají své ANO.

Jak se tady vyznat a neztratit se? Chce to dobrou mapu a samozřejmě trochu smyslu pro orientaci. Město je rozděleno na šest čtvrtí (Sestier) - Santa Croce, Cannaregio, Dorsoduro a Giudecca, San Polo, San Marco a Castello. Celkem je v nich přes tři tisíce ulic a uliček. Těm širokým a dlouhým se říká Strada, ale podle průvodce by měla být v Benátkách jenom jedna - Strada Nuova ve čtvrti Cannaregio. Významné budou také určitě ulice lemované obchody (Ruga) či místa větvení ulic (Ramo).

Ale nejkrásnější a nejkouzelnější jsou ty nejužší (Calle), které jsou někdy celkem dlouhé nebo průchody spojující dvě ulice (Sotoportego). Význam názvu Piscine většinou člověk sám od sebe neodhalí. Je to ulice vedoucí místy, kde byly dříve bažiny. Obdobně je to v případě Rio Terà,ulice, která vede na místě zasypané řeky či kanálu. A když se člověk prochází po nábřeží, tak většinou spatří před názvem Fondamenta.

Při toulky po Benátkách je úplně jedno jakým směrem člověk vyrazí. Většinou ho spleť uliček dovede k nějakému kanálu. Když má štěstí, tak je tam most nebo v případě Canale Grande zastávka Vaporetta. To pro případ, že má již bolavé nohy, a chce se chvíli houpat na vlnách.

Když turista spatří na začátku uličky značku "slepá ulice", měl by zbystřit. Jinak totiž člověk může jít i několik set metrů a skončit na uzavřeném dvoře nebo u vody. Mám vyzkoušeno, tyto cedule jsou pravdivé.

Kouzelné jsou ulice na východě města, kde "po italsku" věší prádlo. A občas si u toho z balkónu nebo okna také povídají, někdy i hlučněji.

Aby toho nebylo málo, tak v Benátkách je téměř 130 náměstí. Velká jsou Campo, menší Campiello a mini náměstíčka nebo jenom větší dvory uvnitř bloku domů si říkají Corte. A samozřejmě nemohu nezmínit ten nejdůležitější výraz pro náměstí. Ale na přídomek Piazza má v Benátkách právo jen Piazza San Marco. Obdobně je to v případě Piazzale Roma, to je také jediné. Končí na něm všechny linky autobusů.Piazzetta neboli malé náměstí jsou ve městě dvě, Piazzeta San Marco a Piazzetta dei Leoncini.

Na závěr tohoto povídání se budu asi opakovat, ale ty nejkrásnější zážitky mám z brzkého rána, kdy jsem v uličkách potkával metaře a něco málo místních, kteří spěchali do práce. Pravda, večerní atmosféra také není špatná. Jednoho dne jsme tam například zažili nějakou bujarou oslavu studentů.

Benátky, to je především voda, která pronikla do všech uliček, člověk na ni narazí na každém kroku. Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale my jsme se v Benátkách nejednou přesvědčili, že většina cest končí u nějakého kanálu. Dál to prostě po souši nešlo.

Uvádí se, že je zde okolo 170 kanálů. Názvem Canal se však mohou pyšnit pouze tři. Samozřejmě Canal Grande, dále Giudecca a Cannaregio. Ostatním se říká Rio.

Canal Grande, to je hlavní dopravní městská tepna ve tvaru písmene "S" dlouhá asi čtyři kilometry, o které mnozí prohlašují, že je to nejkrásnější ulice světa. Podél kanálu leží mnoho zajímavých památek a budov.

Ostatně celé Benátky jsou podle mě město neskutečných fasád, na nichž je zaznamenán architektonický um Benátčanů. Paláce, šlechtická či měšťanská sídla nebo kostely. Ruku si zde podává románské, gotické, renesanční, barokní, maurské, byzantské i starořecké umění. Člověk si v Benátkách připadá jako mezi kulisami k historickému filmu.

Benátky se zrcadlí ve vodách laguny, vše je vidět dvakrát. Poprvé ve skutečnosti a podruhé jako kouzelný obraz na vodní hladině, který se s každým záchvěvem vody mění.

Benátkám se také říká město sta ostrovů, ale je jich možní více, já to nepočítal. Velké ostrovy jsou členěny kanály na menší i úplně ty malé. A proto tady musí být mosty. Ani ty jsem nepočítal, uvádí se číslo 400, možná i o něco více. V dřívějších dobách byly samozřejmě dřevěné, ale dnes je jich většina kamenných. Pár výjimek ze dřeva (okolo padesáti) nebo z kovu (snad kolem šedesáti) naštěstí zůstalo.

Když vidím ty vyklenuté mosty, tak si říkám, zda sem vůbec jezdili koňské povozy a koně? Každopádně dnes mají mosty schody a pilný návštěvník města se po nich nahoru a dolů něco našlape.

Mostů hodně, ale ty tři nejznámější se klenou do oblouku přes Canal Grande. Nejslavnější a nejnavštěvovanější most je určitě Ponte di Rialto. Jedná se o první kamenný most v Benátkách, postavený roku 1592 podle návrhu Antonia da Ponte. Ještě koncem 19. století to byl jediný most, po kterém bylo možné přejít přes Velký kanál. Základy tvoří 12 tisíc pylonů (???), které jsou funkční dodnes. Když se člověk po mostě dlouhém 48 metrů a širokém 22 metrů prochází, tak si říká, zda je to ještě most nebo stavba s 12 obchody na každé straně. Asi proto je také jeden z nejznámějších mostů v Benátkách neustále obležený turisty.

Ponte degli Scalzi - most bosonohých mnichů. Oblouk je sklenut z bílého istrijského kamene. Původně zde stál železný most z dob rakouské nadvlády nad Benátkami, který byl roku 1934 nahrazen tímto v tradičním duchu podle návrhu architekta Eugenia Miozzi. Most spojuje benátské čtvrti Cannaregio a Santa Croce. Nachází se hned vedle vlakového nádraží Santa Lucia, před karmelitánským kostelem Santa Maria di Nazareth, známějším pod jménem Chiesa degli Scalzi. Podle tohoto kostela taky dostal své jméno. Scalzi znamená v italštině "bosý".

Ponte dell'Accademia. Další z mostů přes Canal Grande. Tento původně železný most byl otevřen 20. listopadu 1854. Pro změnu na kamenný se rozhodli v době, kdy byl v havarijním stavu. Nakonec ale postavili roku 1933 dřevěný most podle projektu inženýra Eugenia Miozziho. To, že je skutečně ze dřeva jsem však nepoznal, jelikož ho právě opravovali.

Ponte della Costituzione. Poslední postavený most přes Velký kanál. Někdy nazývaný Ponte di Calatrava. To podle jména architekta, který ho navrhl. Otevřený pro veřejnost byl teprve v září 2008. Jeho stavbu provázely skandály. Benátčané ho moc rádi nemají. Za deště most klouže. Schody jsou nepravidelné a tak je místem častých pádů.

Ponte dei Sospiri. Most vzdechů. Nikoliv však milenců, jak se někde uvádí, ale vězňů. Spojuje totiž Dóžecí palác na jihovýchodní straně s věznicí. Vězni, kteří po něm přecházeli, si šli vyslechnout rozsudek. Většinou smrtelný. Při pohledu z malých okýnek mostu si tak naposledy povzdechli nad svobodou venku. Za své jméno ve skutečnosti vděčí anglickému básníkovi Lordu Byronovi.

Ponte dei Tre Archi. Nádherný most se třemi oblouky. Vypíná se nad Canale di Cannaregio. Patří mezi největší benátské mosty. Původně byl dřevěný. Údajně byl schválně postavený jako nepříliš vysoký, aby bránil přístupu nepřítele do Benátek.

Ponte dei Pugni.Most rváčů. Na něm si to čas od času spolu rozdávaly dve znepřátelené skupiny Benátčanů. Bitvy s přesně danými pravidly se těšily značnému zájmu diváků. Na vyznačené páry šlépějí (jsou tam dodnes) se postavili bojovníci a na vše dohlíželi v protilehlých rozích rozhodčí. Jelikož neměl most tenkrát zábradlí, tak rváči končili často ve vodě.

Kanály i bezprostřední okolí Benátek mají také funkci silnice, a proto nechybí dopravní značky. A někdy jsou to zajímavé situace - prudké brzdění, zpětný chod, vyhýbání se a místo kormidelníků, kteří proplouvali pod mosty a nahoře i na bocích to byly někdy jenom centimetry.

Mostů, které jsou něčím známé nebo se odlišují, je v Benátkách samozřejmě více, než jsem popsal. On vlastně každý je svůj. Nejkrásnější jsou po ránu, kdy je klidná vodní hladina. To se odráží nejenom kouzlo mostů v lesklém vodním zrcadle.

Původním centrem města byla vyvýšená oblast Rialta. Rivoalto by totiž mělo znamenat vysoký břeh, ale žádný kopec nečekejte. Zato tady najdete nejstarší rybí trh, který funguje už od 5. století, údajně bez přerušení. Každý tu chce vydělávat. Dnes, stejně jako v minulosti. A tak bylo potřeba občas veřejně připomínat, že obchod musí být poctivý. Známé přísloví o rybě smrdící od hlavy platilo i v Benátkách.

V prvním patře nad rybím trhem se nacházely kanceláře státního zástupce. Vedlo tam schodiště, které by nebylo až tak zajímavé, kdyby se pod ním nenacházely dvě brány z tepaného železa. Jedna velká, druhá menší. Na té větší lze spatřit nápis PISCIS PRIMUM A CAPITE FOETET. Tedy "Ryba smrdí od hlavy". Otázkou je pro koho platilo toto rčení. Zda mělo upozornit nakupující, aby posoudili, jestli je ryba čerstvá nebo to mělo být varování například pro "obyvatele" v prvním patře, kterým by moc mohla dokázat změnit jejich myšlení. Tyto myšlenky se objevují a začínají "smrdět" právě v hlavě.

Na rybím trhu lze spatřit ještě jednu zajímavost, mající vztah k nepoctivosti. Na budově rybárny je připevněná tabulka, která již v dávných dobách informovala zákazníky o minimální velikosti ryb, které smí obchodníci na trhu prodávat.

Četl jsem v nějakém průvodci, že trh by se měl konat každý den mimo neděli, od 7 do 14 hodin. Tyto údaje ale nemohu potvrdit. Já jsem vidět po ránu jenom prázdné prostranství? Ale stejně by asi člověk ryby nekupoval.

O něco více mě tedy zajímalo sousední tržiště se zeleninou, ovocem a kořením. Podobný sortiment ale mají skoro na každém náměstí nebo širší ulici a ceny se nějak výrazně neliší.

Město se naučilo žít s turisty a časem místní zjistili, že se na tom dá i vydělávat. Někteří obchodníci to pojali po svém. A tak bohužel na mnoha místech v Benátkách na proslulou italskou gastronomii a pohostinnost zapomeňte. Alespoň tam, kde je mnoho turistů. Určitě není dobré využívat tzv. "menu turistiko", které je drahé a obyčejné. Restaurace s cedulemi a obrázky jídel, kde jejich"naháněči" člověka tahají za rukáv dovnitř, nás nezaujaly a myslím, že jsme o nic nepřišli.

Chování některých místních podnikatelů je více než zajímavé. Například jejich "koperto", ke kterému ještě někde připočítávají "servizio" ve výši 10% z celkové ceny (včetně koperta). Čím více u nich člověk utratí, tím má větší smůlu! Prostě konečné ceny na účtence se někdy blíží černému humoru. Jako v nehezkém divadle, kdy herec testuje, kolik toho publikum unese. (To neplatí o podniku na fotografii).

Nezapomeňte ochutnat benátský drink Aperol spritz s plátkem pomeranče a olivou nebo sklenku Prosecca, tradičního bílého perlivého nápoje a to nejlépe v menších barech, kam chodí místní.

Ceny tady neuvádím, jelikož je to opravdu hodně odlišné. I v Benátkách mají například happy hour (kolem 18. hodiny) a pak lze v malých zastrčených barech ochutnávat za rozumné peníze. Navštívit zapadlé uličky či menší náměstí mimo hlavní turistické trasy se určitě vyplatí.

Samozřejmě v Benátkách je potřeba ochutnat také výtečnou kávu. Italské espresso je totiž jenom výtečné. Především ráno jsem viděl lidi spěchající do práce, ale i studenty, kteří se zastavili na svoji ranní kávu a někdy také dortík. Objednali, zaplatili, vypili, prohodili pár slov a šli dál.

Co podle mě není třeba kupovat, je určitě pitná voda. Mají zde pítka či fontánky, a jelikož z toho pili místní, tak jsme se nebáli.

Chvíli jsme v Benátkách hledali, než jsme našli jednu lahůdku. Říká se jí Bruschetta (brusketa) a je to opečený chléb nebo bageta, na kterém jsou rajčata, bazalka, sůl, pepř, česnek, olivový olej. Někdy svou velikostí překvapí.

Dokonalá pizza na dokonalém místě! To je také věc, která se musí v Itálii vyzkoušet. Asi bych úplně nedoporučoval kousky ohřívané pizzy prodávané okénkem na ulici. My jsme si našli ve východní části města trattorii a pizzerii jménem DAI TOSI (Castello 738, Secco Marina), kde jsme byli více než spokojeni.

Ochutnávku pravé (možná i levé) italské zmrzliny člověk též nemůže vynechat. Někdy je těžké si vybrat z toho množství. Gelateria je skoro na každém kroku. Hlavně nekupovat nějaké dovážené "průmyslové" zmrzliny.

Nedaleko zastávky "MHD" Fondamente Nove jsme v ulici vedoucí do města okolo kostela Chiesa di Santa Maria Assunta objevili malou útulnou vinotéku, kde prodávají skvělé stáčené Prosecco za 3 Eur. Žádná atrakce pro turisty, nakupovali tam především místní. Kdyby to někdo hledal, tak naproti je prodejna COOP.

Když už jsem zmínil supermarket, tak myslím, že jeho návštěvou nic člověk nezkazí. Sice to někomu může být proti srsti, ale my jsme tam objevili výborné sýry (vážené, ne balené) za super cenu. A v případě Benátek se nejedná o nějaké mega obchoďáky (ty by se tam ani nevešly), nýbrž obchody, kam chodí nakupovat především místní.

Vzal jsem to tentokrát nějak zeširoka, ale chtěl jsem se podělit o zkušenosti a postřehy nejenom s Edit, kamarádkou mé ženušky, která do Benátek pozítří odlétá.

Socha sv. Jana Nepomuckého. Někdo by si mohl říct, co dělá náš svatý v Benátkách? Ono to asi není tolik známé, ale Giovanni Nepomuceno je mimo jiné patron gondoliérů a jedním z patronů Benátek (dalšími jsou sv. Marek, sv. Theodor a sv. Roch).

Socha sv. Jana Nepomuckého se v Benátkách nachází v místě, kde se spojují Canale di Cannareggio a Canal Grande. Jestli jsem se dobře rozhlížel, tak je to jediná socha na břehu slavného kanálu.

Autorem sochy z mramoru by měl být italský sochař Giovanni Maria Morlaiter. Většina soch zobrazuje svatého Jana Nepomuckého obdobně. Rozeznatelné jsou většinou jednotlivé části kanovnického roucha - biret, kapuce, almuce, rocheta a klerika. Kněz bývá častěji vyobrazen s biretem na hlavě, pouze v těch případech, kdy má obličej odvrácen směrem k nebi, drží sejmutý biret v levé ruce. V náručí má většinou krucifix, nejvýraznější symbol křesťanství a případně ještě palmu, která symbolizuje vítězství. Ani jedna z posledně zmiňovaných věcí neplatí, jelikož socha má patrně uražené ruce nebo je snad nedodělaná? Bližší údaje jsem zatím nezjistil.

To, podle čeho lze sochu Jana Nepomuckého rozpoznat na první pohled, je pět hvězd okolo jeho hlavy. Mají připomínat legendu, podle níž našli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo. Hvězdy symbolizují i pět ran Kristových či pět písmen slova TACUI (mlčel jsem), které společně s prstem před ústy připomíná zachování zpovědního tajemství. Vedle Panny Marie je sv. Jan Nepomucký jediným světcem, u kterého je svatost označena hvězdami. Také v tomto případě hvězdy chybí a tak by skoro člověk mohl být na pochybách, zda se jedná o správného světce.

Socha Jana Nepomuckého je postavena na válcovitém podstavci, který má dole ještě jeden stupeň. Podstavec zdobí nějaký nápis a obrázek, to jsem ale detailně nestudoval. Spíše jsem uvažoval, zda mohl skutečný Jan z Pomuka navštívit Benátky? Těžko říct, o jeho životě se toho moc neví. Ale po určitou dobu se nacházel nedaleko, tudíž mohl do těchto míst zavítat. Třeba mohl navštívit kostel Chiesa di San Geremia, před kterým se dnes jeho socha nachází.

Pocházel ze vsi Pomuk, dnešního Nepomuku, městečka v západních Čechách, které v té době spadalo pod cisterciácký klášter. Místo narození i následné pokřtění v místním kostele je jasné, shodují se na tom všichni. Jisté pochyby však panují ohledně data narození. A nejde jenom o dni, ale ani o roku jeho narození není žádný přesný záznam. Uvádí se první polovina 14. století, nejčastěji mezi lety 1340 až 1350.

Určení věku převážné většiny lidí z dané doby je složité. Datum úmrtí u těch, co byli slavní nebo k nim váže nějaká událost, je často známo. Den narození ale málokdy, proto se objevují pokusy to vypočítat. První časový údaj, který se vztahuje k osobě Jana (Johánka) z Pomuku, je rok 1369. V této době, po studiích na pražské univerzitě, se stal veřejným notářem a odborníci odhadují, že mu mohlo být přibližně 25 let. Následně dělal písaře, oltářníka a faráře. V roce 1383 odchází do italské Padovy, kde studuje čtyři roky na slavné universitě kanovnické právo. Dosažený titul "doktor dekretů" mu po návratu do Čech otevřelo cestu do pražské arcidiecéze. Od 1. října 1389 se stal kanovníkem kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Asi nejdůležitější etapa jeho života začala v roce 1389, kdy byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Tento úřad díky svým pravomocím hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství a v neklidné době konce 14. století také ve sporu mezi arcibiskupem a králem. Ten se týkal velkého západního schizmatu, kdy Jan z Jenštejna se postavil za římského papeže Urbana VI., zatímco král podporoval Avignon. Přestože si původně oba muži byli blízcí, tak brzy mezi nimi konflikt přerostl na život a na smrt. Roku 1393 došlo ještě ke zhoršení vzájemného vztahu. Příčinou sporu bylo jmenování biskupů a dalších představitelů vysokých církevních úřadů, konkrétně králův plán na zřízení nového biskupství v západních Čechách, jež mělo oslabit arcibiskupovu moc. Král se rozhodl dát arcibiskupovi významnou lekci, ale Jan z Jenštejna se o tom dozvěděl a nechal prostřednictvím svého generálního vikáře, Jana z Pomuku, potvrdit nového opata v Kladrubském klášteře, místě, kde plánoval král zřídit zmíněné biskupství.

*

Osudný den nastal 20. března 1393, kdy se vikář Jan z pomuka stal jako zastánce práva a spravedlnosti obětí mocenského střetu mezi cholerickým králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V důsledku králova hněvu a vzteku byli po krátké hádce zajati čtyři muži z arcibiskupova doprovodu, mezi nimiž byl i Jan z Pomuku. Dalšími byli míšeňský probošt Knobloch, oficiál Puchník a arcibiskupův hofmistr Něpra z Roupova. Nejprve byli vyslýcháni a poté brutálně mučeni. Jan během tohoto mučení zemřel, zbývající tři přežili a byli propuštěni. Okolo deváté hodiny večerní bylo Janovo tělo svrženo z Karlova mostu do Vltavy. Původně se předpokládalo, že zemřel utonutím, ale následná objevená poranění hlavy vedou k domněnce, že zemřel ještě před vhozením do řeky. O necelý měsíc později (17. dubna) bylo Janovo tělo nalezeno rybáři (podle legendy) na pravém břehu Vltavy. Mělo se tak stát v místech dnešního Dvořákova nábřeží. Tělo rybáři předali řádu Křižovníků s červeným srdcem (Cyriaci), kteří jej pochovali v kostele sv. Kříže u svého kláštera (dnes již zrušeného). Slavnostnějšího pohřbu se Jan z Pomuku dočkal až v roce 1416, ale zato na významném místě, v katedrále sv. Víta.

Osudy Jana z Pomuku však jeho smrtí neskončily. Politickou vraždu střídá zázrak. Začíná se šířit legenda o jeho životě a především mučednické smrti. Objevuje se také domněnka, že Jan byl vyslýchán a zabit kvůli neporušení zpovědnímu tajemství. Odmítl totiž vyzradit králi Václavu IV., čeho se týkala zpověď královny Žofie. Údajně nevěry. Královna byla o patnáct let mladší a krásná, tudíž je možné, že král trpěl žárlivostí. Proč tedy neuznávat slušného člověka, kterého zabila mocenská svévole. Ale tato historicky nedoložená verze je nepravděpodobná. Jan Nepomucký by asi těžko mohl být zpovědníkem královny, když patřil do blízkého okolí arcibiskupa a tudíž se netěšil králově oblibě. Pravda Janova konce bude tedy asi trochu jiná. Král Václav IV. chtěl na místě kláštera v Kladrubech vytvořit nové biskupství v čele se svým člověkem, čímž by zmenšil moc arcibiskupa. Avšak Jan z Pomuka potvrdil 10. března 1393 proti vůli krále nového opata Olena, navrženého zástupci kladrubského kláštera.

Významnější snahy o kanonizaci Jana z Pomuku začínají od druhé poloviny 17. století. Za blahoslaveného prohlásil Jana 31. května 1721 papež Inocenc XIII. a 19. března 1729 byl papežem Benediktem XIII. svatořečen. Je zajímavé, že do této doby také spadají první pokusy o vědecká zjištění. V roce 1719 byla provedena exhumace, při které měl být v téměř neporušeném stavu nalezen jazyk. Toto samozřejmě zapůsobilo na věřící jako zázrak a posloužilo to mimo jiné jako důvod (jeden ze čtyř zázraků) ke svatořečení. Později (70. léta 20. století) se však při antropologickém průzkumu ukázalo, že se jednalo o mumifikovanou mozkovou tkáň.

V Benátkách je asi 15 tisíc domů, z toho přibližně 900 paláců, šlechtických a měšťanských sídel a něco přes sto kostelů. Těch posledně jmenovaných je opravdu hodně. Když jde člověk několik minut kterýmkoliv směrem, objeví nějaký svatostánek. Benátky jsou městem kostelů. Část je přístupná zadarmo, do jiných se platí vstup. Jsou to především ty, které zdobí originál některého malířského mistra (Tizian, Veronese, Tintoretto, ...).

Nejznámější je samozřejmě Bazilika sv. Marka. Tento hlavní kostel města postavili na místě původního z první poloviny 9. století, protože jim roku 976 vyhořel. Na půdorysu rovnoramenného řeckého kříže vyrostl v letech 1063 - 1094 nový chrám, který završili pěti mohutnými kupolemi pokrytými plechem. Třílodní, převážně cihelný kostel má rozměry 76,5 x 62,6 metrů. Předlohou byl údajně chrám Svatých apoštolů v Konstantinopoli. Bazilika si má dodnes byzantský ráz a je to jeden z nejlépe zachovalých příkladů byzantské architektury, i když některé doplňky na fasádě jsou již gotické.

Hlavní průčelí se nachází směrem do náměstí. Ve 13. století byla představena klenutá vstupní předsíň o rozměrech 62 x 6 metrů, kterou zastřešili osmi menšími kupolemi. Průčelí chrámu má pět portálů a pět lunet, které vyplňují mozaiky se zlatým pozadím.

Na horní galerii stojí od roku 1250 čtyři pozlacení oři z bronzu, které přivezli Benátčané z křížové výpravy roku 1204 stejně jako mohutné bronzové dveře a další bohatou kořist soch a sloupů. Je pravda, že pozlacené antické čtyřspřeží trochu cestovalo. Sochy původně stály v Římě, odkud si je římský císař Konstantin Veliký vzal s sebou do Konstantinopole. Tady si je po čase vyhlídli křižáci a dovezli je do Benátek. Ale ani tehdy jejich jízda neskončila, jelikož je roku 1798 nechal Napoleon převézt do Paříže. Avšak po prohrané válce se roku 1815 vrátili zpět. Natrvalo. Skoro, jelikož ke konci minulého tisíciletí byly zrestaurovány a uloženy v muzeu. Na původním místě je nahradily bronzové kopie.

Dále se o této famózní stavbě nemá cenu rozepisovat. Ona je totiž nejúžasnější ve skutečnosti. Já jsem si ty nejlepší pohledy vychutnával vždy po ránu, kdy bylo okolo kostela skoro prázdno. Kdo se chce podívat dovnitř, musí se obrnit trpělivostí. Většinou si totiž na návštěvu počká v dlouhé frontě.

Chrám sv. Marka je sice nejobdivovanější, ale zbývajících 104 kostelů (někde jsem totiž četl celkový počet 105) je také kouzelných. Některé jsou zajímavější zvenku, jiné uvnitř. Člověk, když je poprvé v Benátkách, tak se zpočátku snaží fotografovat všechny zajímavé stavby. Za chvíli se ale v tom začne ztrácet a druhý den neví, který kostel fotil a který nikoliv. Recept je tudíž jednoduchý. V klidu se procházet a kochat se fasádami, a když je některý svatostánek otevřený, nakouknout dovnitř. V případě placeného vstupu je dobré se zeptat, co že tam mají tak výjimečného. Ale také v tomto případě platí přímá úměra. Čím údajně zajímavější věc se nachází uvnitř kostela, tím více návštěvníků a méně klidu.

Když jsme ve čtvrti Dorsoduro procházeli náměstím Campo San Pantalon, nic netuše jsme vstoupili do otevřených dveří kostela Chiesa di San Pantalon. Postaven byl v letech 1668 - 1686 a svým vnějším vzhledem se jedná o stavbu nenápadnou, kterou by mohl člověk minout. A to by byla chyba. Jen co návštěvník vstoupí dovnitř a zvedne hlavu, spatří něco neskutečného.

Martirio e gloria di San Pantaleone je údajně největší plátno na světě. Nevím, zda tento údaj je správný, jelikož jsem někde četl o rozměrech 25 x 50 metrů, jinde psali o ploše přes 440 metrů čtverečních. Ale jisté je, že celý strop kostela vytváří neskutečně působivou kulisu. Stovky postav znázorňují výjevy z příběhu mučednictví i slávy lékaře a velkého benátského patriota, svatého Pantaleona, který zemřel na následky mučení mezi lety 305 - 310. Autor, italský barokní malíř Giovanni Antonio Fumiani (1645 - 1710), pracoval na obraze téměř 24 let (1680 - 1704) a podařilo se mu vytvořit dokonalou iluzi 3D prostoru. Podle legendy mistr zahynul při pádu z lešení, když dokončoval poslední detaily svého veledíla. Ale rok úmrtí se uvádí až šest let po dokončení díla, tak kdoví, jak to bylo.

V kostele jsou i další zajímavá díla, například od Paola Veroneseho nebo Antonia Vivariniho. Ale když sem někdy zajdete, určitě mi dáte zapravdu, že je těžké se dívat jinam než na strop. Jsou prostě věci, které lze pouze obdivovat.

Na náměstí Campo San Giacomo di Rialto se nachází stejnojmenný kostel (Chiesa San Giacometto di Rialto), který zde byl vystavěn na přelomu z 11. a 12. století. Také v tomto případě zde již předtím stál původní svatostánek, který měli údajně postavit již v 5. století, což by se jednalo o nejstarší kostel v Benátkách. Současný vzhled dostala budova v roce 1601, kdy proběhly rozsáhlejší úpravy. Kostel vypadá sice také zajímavě, ale určitě nejvýraznějším prvkem je původní gotický portikus s obrovskými hodinami ukazujícími 24 hodinový čas.

Naproti kostelu, na vzdálenějším konci náměstí, je shrbená kamenná postava - socha Gobba di San Giacomo, tzv. Rialtský Gobbo - Hrbáč z roku 1541. Ten podpírá žebřík vedoucí k nízkému sloupu z egyptského mramoru. Jednalo se o jakousi úřední desku. Na postavu hrbáče lepili či jinak připevňovali různé vyhlášky, soudní rozsudky, nařízení či satirické články. Někdy také po zádech Hrbáče vystoupal pověřený úředník na vedlejší vyšší sloup, aby odtud přečetl novou městskou vyhlášku či nařízení. Sousoší mělo údajně ještě jednu funkci. Provinilcům tady končil trest, který dostali za nepoctivé obchody. Potrestání spočívalo v tom, že člověk musel běžet nahý z náměstí Svatého Marka až k Hrbáči, kde pokleknout a sochu objal a políbit.

Mezi kostely, které mě něčím zaujaly (byly to skoro všechny, které jsem viděl), se řadí také Bazilika Santa Maria Gloriosa dei Frari postavená v letech 1338 - 1443. Jedná se o typickou ukázku benátské gotiky. Měla by to být také po bazilice sv. Marka druhá nejdůležitější a nejvýznamnější církevní stavba v Benátkách. 83 metry vysoká věž je z let1361 - 1369 a je to druhá nejvyšší kampanila ve městě (po zvonici sv. Marka).

Až do začátku 19. století byl kostel majetkem řádu františkánů, který sice vyznával chudobu, ale tento kostel vyzdobil neuvěřitelným množstvím nádherných obrazů a soch. Interiér se může pochlubit hodnotnými uměleckými díly od Tiziana, Giovanni Belliniho (v kostele se nacházejí tři největší italské renesanční obrazy) nebo sochou sv. Jana Křtitele od Donatella, přičemž se jedná o jediné dílo toho slavného toskánského sochaře v Benátkách. Bazilika se může pochlubit také několika významnými hrobkami, jelikož zde v průběhu let pohřbívali nejváženější osobnosti Benátek.

Jedním ze zajímavých kostelů na břehu Canal Grande je například Chiesa San Simeon Piccolo ve čtvrti Santa Croce. Tudíž ho nelze přehlédnout, když člověk pluje ve Vaporettu. A proto také u něj není moc klidu a jedná se spíše o turistickou atrakci.

Postaven byl v letech 1718 až 1738. Autorem návrhu ve stylu neoklasicismu je místní architekt Giovanni Antonio Scalfarotto. Kromě zajímavého interiéru určitě každého upoutá mohutná kupole kostela.

Kostel žebravého řádu dominikánů Santi Giovanni e Paolo je uváděný také jako Chiesa San Zanipolo. Postaven byl na místě staršího kostela v letech 1333 - 1430 a také on se řadí mezi nejvýznamnější chrámy města. Kostel vyniká sice velkými rozměry, ale také architektonickou střízlivostí. Portál, který je vyzdobený byzantskými reliéfy, patří k nejstarším architektonickým prvkům renesance v Benátkách.

Na prostranství před kostelem se nachází údajně jeden z nejslavnějších jezdeckých pomníků v dějinách výtvarného umění. Socha Bartolomea Colleoniho je také zajímavá tím, že podstavec je hrobkou tohoto slavného italského vojevůdce (velitel žoldáků) z 15. století. Benátské republice odkázal svůj majetek za podmínky, že mu postaví pomník. To se také stalo, avšak ne před slavnou bazilikou, jak si Colleoni přál, nýbrž o kousek dál. Autorem tohoto díla odlitého z bronzu je Andrea Verrocchio.

Kostel Chiesa di San Geremia ve čtvrti Cannaregio je alespoň pro mě zajímavý především tím, že se před ním nachází socha Jana Nepomuckého. Je pravda, že zmíněnou sochu kdekdo přehlédne, ale svatostánek nikoliv. Vystavěn byl totiž v místě, kde se spojují Canale di Cannareggio a Canal Grande. Každý, kdo pluje lodí, si patrně dříve než samotného kostela všimne jeho 43 metrů vysoké věže.

Kostel Santa Maria della Salute, známý pod názvem Salute, je monumentální barokní bazilika římsko - katolické církve. Nachází se v úzké části zvané Punta della Dogana v místech, kde končí (začíná) Canal Grande a to také z něho dělá charakteristickou dominantu Benátek. Tento impozantní kostel je dobře vidět, když člověk dojde na okraj náměstí svatého Marka a naopak od kostela jsou zajímavé pohledy na náměstí a vše, co k němu patří.

Velkolepá vysoká budova s obrovskou bílou kopulí byla v Benátkách postavena na počest Panny Marie, na paměť konce morové epidemie v roce 1630, která si vyžádala okolo 40 tisíc obětí. Proto také zkrácený Salute (zdraví a spása). Kostel nechal postavit benátský senát a stavba byla dokončena roku 1681.

V různých průvodcích či článcích se lze dočíst, že kostel Chiesa dei Santi Apostoli di Cristo, zkráceně nazývaný Santi Apostoli, patří mezi nejstarší kostely Benátek. Ale mnoho zdejších svatostánků bylo postaveno na místě původních kostelů. Tudíž určit, který byl ten první, není vůbec jednoduché.

Kostel se nachází na stejnojmenném náměstí, na rušné benátské ulici Strada Nuova. Podle pověsti nechal tento kostel postavit biskup San Magno di Oderzo poté, co se mu zjevilo 12 apoštolů. Uvádí se sice rok 640, ale první písemné dokumenty pocházejí až z dob pozdějších.

A tak bych mohl pokračovat, ale těch kostelů je v Benátkách opravdu hodně. A každý z nich má co nabídnout ze svých zásob kouzel. (Na fotografii Chiesa dei Santi Geremia e Lucia, jeden z kostelů založený dle legendy svatým Magnusem).

Murano, "ostrov sklářů", se nachází v laguně poblíž Benátek. Tvoří ho také skupinka ostrůvků, které jsou propojeny mosty, ale kvůli nim sem tolik turistů nejezdí. Tento ostrov je znám totiž především kvůli sklářství a to již od roku 1291, kdy byli kvůli nebezpečí požáru všichni výrobci benátského skla přestěhováni z Benátek právě na Murano.

Brzy se stalo Murano významným sklářským střediskem v Evropě. Na jednu stranu měli místní skláři velká privilegia, na druhou se ale nemohli se svou živností odstěhovat, jelikož by jim hrozil přísný trest. Tajemství výroby zdejšího skla, perel a lustrů bylo přísně střeženo, jelikož se jednalo o zajímavé a žádané výrobky široko daleko. Obchod přinášel Benátské republice velké zisky.

Benátské sklo, to byl a je stále pojem. Zrcadla zasazená do broušeného rámu nebo lustry vytvořené v podobě skleněných kytic, všechno mistrně zpracované do nejmenšího detailu. Ty nejlepší kousky jsou drahé a vzácné jako šperky.

Na ostrově je nespočet obchůdků se sklem, kde lze koupit možné i nemožné. Benátské sklo je jediné na světě a tak by někdo mohl říct, že se tento vyhlášený artikl prodává sám, ale místní nehodlají reklamu podcenit (viz foto).

Málokdo odolá si odvézt z Murana nějaký dárek. A nemusí to být to nejdražší, mají zde i kouzelné drobnosti. Sklo z místních dílen lze koupit i v samotných Benátkách, ale tam si musí dát člověk pozor na výrobky "made in China". A myslím, že i cena bude vyšší než na Muranu.

Na ostrově jsou zajímavá sklářská muzea, kde lze obdivovat nádherné současné výrobky i úžasné sbírky staršího skla. Když přijde člověk ve správnou dobu na správné místo, může také shlédnout práci sklářů.

Mezi architektonické perly ostrova patří zcela jistě Basilica dei Santi Maria e Donato. Kostel, který se datuje do 12. století (původně snad dokonce snad století sedmé), má zajímavou apsidu se sloupořadím, ale především na podlaze úžasné mozaiky z byzantských dob.

Člověk by se na mozaiky vydržel koukat neskutečně dlouho. Tisíce, možná i více kostiček dokážou určitě v každém probudit smysl pro krásno. Ať jsem se podíval zleva či zprava, pokaždé byla mozaika jinak osvětlena a já jsem v ní spatřoval trochu něco jiného.

Nedaleko se nachází San Pietro Martire, další krásný kostel. Sám o sobě je zajímavý, ale většina lidí tady hledá obraz "Křest Ježíše" od slavného italského malíře jménem Tintoretto. Ale k vidění je tam toho více, například "Trůnící Madonna se svatým Markusem a dóže Agostino Barbarigo", což jako své vrcholné dílo vytvořil italský malíř Giovanni Bellini v roce 1448.

Pojem "Murano - ostrov skla" si člověk uvědomí také před posledně zmíněným kostelem. A vlastně nejenom tam, prostě na každém kroku.

Na Murano jezdí vaporetto (místní MHD). Proto si myslím, že není třeba využívat služeb taxi, jejichž řidiči (lodivodi) to zkoušejí různě a podobně. Třeba, že svezou lidi zadarmo, když si tam něco koupí. Ale nakonec to může vyjít pěkně draho. Je pravda, že vaporetta bývají někdy plná, jelikož ostrov Murano patří k nejnavštěvovanějším cílům v Benátkách.

Nejenom při plavbě na Murano jsme proplouvali kolem jednoho zajímavého ostrova. Jmenuje se San Michele a je dokola obehnán nápadně oranžovou zdí. Také na cestu sem lze využít "MHD", ale je dobré vědět, že tento celý ostrov patří mrtvým. Jedná se totiž o benátský hřbitov. I z lodi může člověk zahlédnout velké hrobky a v průvodci se dočte, že odpočinek našlo i několik slavných osobností.

Pro někoho to může být daleko, ale během půl hodinové plavby členitou benátskou lagunou na vzdálený ostrov Torcello je pořád co pozorovat. Po cestě je vidět například několik opuštěných ostrůvků, kde kdysi žili lidé. Dnes se stavení rozpadají a brzy tam nic nezbude.

Ostrov Torcello není zajímavý jenom svou vzdáleností, ale je úplně jiný. Kouzelný. Avšak zase odsud posud. Jestliže budete někde číst, že tady nejsou turisté, restaurace a vládne všude božský klid, tak s touto informací nakládejte přiměřeně.

Určitě se na ostrov vydejte při své návštěvě Benátek. Torcello má své kouzlo, především je zde spoustu zeleně a také chybí hotely. Restaurace ale ano, což není zase tak špatné, jelikož po návštěvě zdejší perly může člověk usednout ke sklence prosecca a nechat v sobě doznívat zážitky.

A o jaké to perle, že se zmiňuji? Raně křesťanský chrám Santa Maria Assunta je bezesporu jedinečnou památkou nejenom tohoto ostrova. Například před vlastním vstupem do chrámu lze spatřit fragmenty kruhového baptisteria, křtícího bazénku ze 7. století.

Ostrov Torcello byl osídlený mezi 5. a 6. století a nejstarší stavbu v laguně - katedrálu Santa Maria dell'Assunta založili roku 639. Brzy ostrov obývalo přes deset tisíc lidí a Torcello předčilo i samotné Benátky. Proč tedy ta změna? Ve středověku se tady vyskytla patrně kvůli četným bažinám malárie a ostrov začal postupně upadat na významu, až se skoro vylidnil.

Ale zpět k té úžasné stavbě, která zaujme především nezvykle vysokým cihelným průčelím z roku 1008, kdy stavitelé chrámu (pocházeli patrně z Lombardie) použili přesně tvarované pálené cihly z červené pádské hlíny. Své kouzlo má také systém falešných sloupů a slepých arkád, který umocňuje výšku stěn.

Burano, "ostrov nádherných krajek a barevných domů". Nejpestřejší, nejbarevnější, nejmalebnější ostrov v benátské laguně už zdálky člověk pozná podle vysoké a trochu šikmé zvonice kostela San Martino.

Háčkované krajky, tyto místní skvosty, se zde vyrábějí již od 15. století, ale poslední dobou není především ze strany místních žen takový zájem o jejich ruční výrobu. A tak velká část výrobků, které se návštěvníkům ostrova nabízejí, jsou z dovozu. Dílnu tady člověk asi těžko navštíví, ale tradiční buranské staré krajky lze spatřit v místním muzeu krajek Museo del Merletto.

Krajky možná lze přehlédnout, ale zdejší barevné rybářské domky v žádném případě. Murano je díky svým pestrobarevným domečkům lemujícím kanály velice krásným ostrovem a tudíž cílem mnoha návštěvníků. Ale i přesto je zde oproti Benátkám ještě celkem klid.

Výlet na tento malebný ostrov určitě doporučuji nejenom kvůli těm fasádám, které se začínaly pomalovávat údajně kvůli tomu, aby muži poznali své domovy, když se plavili na lodi po moři. Venkovní posezení u sklenky Prosecca či šálku espressa na břehu kanálu nebo přímo na pobřeží nemá chybu.

Linka č. 2 nás z Benátek přepravila na ostrov Lido, kde hned po vystoupení z Vaporetta pozorujeme, že není ostrov jako ostrov. Kousek od přístavu začíná široká ulice lemovaná restauracemi, obchody i hotely. Jdeme po ní a zjišťujeme, že nám tady něco "nehraje". Automobily. Nechápu, proč 12 kilometrů dlouhý ostrov potřebuje automobilovou dopravu, ale je to tak. Mezi auty se pletou kola, která se zde půjčují. Myslím, že tento dopravní prostředek spolu s autobusy by klidně postačoval k přesunům na ostrově. Ale patrně tomu nerozumím.

Trajekty sem přivážejí automobily, patrně kvůli tomu, že se jedná o významné přímořské letovisko. Úzký ostrov Lido tvoří jakousi přirozenou přírodní přehradu mezi Benátkami a otevřeným mořem. Je zde spoustu krásných pláží, na některé je vstup volný, jinde se platí.

Ostrov Lido mají v podvědomí lidé také kvůli Benátskému filmovému festivalu, který je nejstarší svého druhu na světě. Festival založil hrabě Giuseppe Volpi di Misurata v roce 1932 a podle zakladatele nese název také jedna z hlavních cen (Coppa Volpi), která je udílena nejlepší herečce a nejlepšímu herci. Mostra Internazionale d´Arte Cinematografica di Venezia, který se koná na přelomu srpna a září, patří také samozřejmě mezi ty nejprestižnější.

Nejlepší film festivalu obdrží hlavní cenu, kterou je Zlatý lev (Leono d´Oro). Většina slávy se odehrává v hlavním sídle mezinárodního festivalu, v historické budově Palazzo del Cinema, která se nachází na ulici Lungomare Marconi. Objekt byl postaven v modernistickém stylu a otevřen 10. srpna 1937 před začátkem pátého ročníku festivalu. Jak se filmový svátek stával známějším, objevovaly se úvahy o rozšíření hlavní budovy. Došlo k tomu na začátku padesátých let, ale původně uvažovaný ambiciózní projekt nebyl nakonec realizován. Budova vypadá velice zajímavě jak ve skutečnosti, tak na fotografii. Když jsem zmáčkl spoušť, tak jsem netušil, že výsledek bude vypadat jako kresba.

Festival a pláže sem lákají mnoho lidí, ale mě tady něco přebývalo (automobily) a něco chybělo (atmosféra). Rozhodně se Lido dle mého názoru nemůže vyrovnat dalším ostrovům v okolí Benátek, které jsem navštívil. I přesto jsme si vychutnali náš několikahodinový pobyt na ostrově. Na jeho vzdálenější straně jsme usedli na venkovní zahrádku kavárny a pozorovali lidi, jak se vracejí z nákupů či z kostela.

A také jsme měli to štěstí, že se právě konaly trhy. Na první pohled to vypadalo jako lákadlo pro turisty, ale posléze jsme zjistili, že se zde pohybují převážně místní lidé. Nakupovali snad všechno, květiny do oken, oblečení, boty, jídlo. Bylo zajímavé je pozorovat.

Zbrojnice Arsenale začala vznikat na okraji Benátek ve 12. století a po svém rozšíření ve stoletích 14. až 16. se také stala nejdůležitější námořní loděnicí na světě. V době největší slávy zde pracovalo až 16 tisíc lidí, kteří dokázali postavit a plně vyzbrojit galéru v neuvěřitelně krátkém čase. Bylo to vlastně takové malé opravárenské město, kde byly mimo jiné hutě, velké výrobní prostory i menší dílny, sklady a vše, co souviselo se stavbou, vyzbrojováním či opravami benátských galér.

Nic však netrvá věčně, ani sláva zbrojnice Arsenale. Po pádu republiky (1797) nechal Napoleon doky zavřít a částečně zničit. Z roztavených kanónů a bronzových plastik se odlily vítězné pomníky oslavující francouzskou revoluci.

Dnes je areál bývalé zbrojnice, který obklopují krásné hradby s cimbuřím, z velké části opuštěný. Je patrně pod vojenskou správou, a proto je pro veřejnost nepřístupný. Zajímavá možnost je plavba Vaporettem číslo 41 nebo 42, které projíždí přímo skrz Arsenale, okolo bývalých doků.

Nejvíce lidí přichází k hlavnímu vchodu, který roku 1460 v podobě triumfálního oblouku vybudoval Antonio Gambello. Vstupní bránu střeží dva lvy, které přivezl roku 1687 admirál Francesco Morosini z Řecka. Třetí lev bez hřívy na zadních nohách má na bocích runový nápis.

A před hlavní bránou je toho ještě více k obdivování, stejně jako uvnitř, kam se ale obyčejný smrtelník nedostane. V kdysi největší zbrojnici světa totiž uchovávají Benátčané jeden velký poklad. Když se vysloví Bissone, tak to člověku moc neřekne, ale gondola, to už je známější pojem.

Člověk chystající se do Benátek, často slyší, že když se nesveze gondolou, tak jakoby nebyl v tomto kouzelném městě. Ale ona to již taková romantika, jak se uvádí, není. Jednak odradí cena, která činí přes den 80 Eur a večer to zaokrouhlí 100 Eur. A především štíhlé černé gondoly se stojícím a zpívajícím gondoliérem v pruhovaném triku a placatém klobouku na zádi nejsou na vodě sami. Vodu Canalu Grande čeří nejenom Vaporetta (místní MHD), ale i nespočet menších motorových člunů. Já jsem si tudíž vystačil s prohlídkou tohoto jedinečného nezaměnitelného plavidla barvy černé pouze ze břehu.

A gondoly, na kterých bych se chtěl svézt, ty byly velice dobře uschované, v bývalé zbrojnici Arsenale. Benátské historické lodě typu bissone jsou krásné barevné a úžasně vyzdobené lodě, které vyjíždí na vodu při podzimní benátské regatě. Těchto barokních skvostů (kopií) je celkem deset: Bizantina, Cinese, Floreale, Nettuno, Pescantina, Querini, Rezzonico, Veneziana, Cavalli Marini a Geographia.

A jelikož vše se vším souvisí (a když ne, tak alespoň něco s něčím), tak po svém návratu z Benátek jsem se jednoho dne ocitl v Praze, kde jsem spatřil dvě z výše uvedených úžasných lodiček. U Karlova mostu se totiž letos (15. května) uskutečnili slavnosti Navalis, na které přivezli 17 metrů dlouhé gondoly Cavalli (koně znázorňují rychlost benátských lodí) a Geografia (dáma s glóbem má připomenout význam benátských objevitelských cest). Četl jsem někdy, že dokonce poprvé opustily Benátky a ochutnaly tak sladkou vodu.

Z Karlova mostu to úžasné představení bedlivě sledoval svatý Jan Nepomucký, jeden z patronů země české i benátských gondoliérů. Já jsem sice gondoly nespatřil na vodě, ale pohled na ně v situace, kdy se chystaly jako nadměrný náklad na zpáteční cestu, také byl zajímavý.

Když se vysloví slovo Benátky, tak se někomu vynoří obrázek města na vodě s černými gondolami, chrámem svatého Marka a Dóžecím palácem, jinému bloudění městem v davu turistů a houfu holubů. Každý to pojme po svém. Jisté je však jedno. Do takového kouzelného místa, jako jsou Benátky, se nemá člověk vydávat s myšlenkou, že chce vidět a stihnout všechno. Benátky se musí prožít a ne jenom proběhnout.

Třeba názvů a označení si Benátky vysloužily mnoho:

"Vznešené a jedinečné město". Mohu než souhlasit. Líbilo se mi tady a to tak, že hodně.

"Plovoucí muzeum". Například fasády domů si tady člověk prohlíží opravdu jakou obrazy v galerii.

"Město romantické lásky i kněžek lásky". Ano. I po šestadvaceti letech manželství miluji svou ženu a Benátky byly ideálním místem pro náš romantický pobyt. Z tohoto důvodu neumím posoudit, nakolik jsou stále Benátky městem kněžek lásky.

"Město karnevalu a masek". Vlastní karneval jsme sice nezažili, ale jeho existence je cítit po celý rok na každém kroku.

"Město prvního židovského ghetta". 29. května 1516 vešlo v platnost nařízení o vyčlenění benátských židů na jedno místo, na ostrůvek vedle Rio di San Girolamo, čímž vzniklo první ghetto v Evropě. Dnes je tady několik synagog, knihovna a muzeum, ale celkově mě židovská čtvrť moc nezaujala. Myslel jsem, že se bude výrazněji odlišovat od zbytku Benátek, ale málem jsem ji přešel.

"Město, kde měl domov Marco Polo". Já jsem tady však žádnou sochu či jinou připomínku na tohoto zajímavého cestovatele neobjevil. A možná také proto si někteří turisté pletou Marca Pola se sv. Markem. Ale on je mezi nimi trochu rozdíl. Jeden odplul odtud objevovat divy světa a druhý, světe div se, byl do Benátek přivezen, aniž by se ho zeptali. Jak praví legenda, připutovaly sem ostatky svatého Marka, jednoho ze čtyř evangelistů, v roce 828 z Alexandrie a následně pro tak "vzácnou návštěvu" zbudovali důstojný svatostánek, baziliku svatého Marka, kde je dnes tělo sv. Marka uloženo pod hlavním oltářem.

"Město hrdých lidí, kteří si téměř tisíc let podrželi nejen svou formu demokracie, ale především nezávislost a samostatnost". V době své největší slávy ovládaly Benátky nejenom své okolí, ale také část dnešního Chorvatska, Albánie, Krétu, Kypr, část řeckého pobřeží i další ostrovy ve Středomoří. Město dóžat, šlechty, řemeslníků, obchodníků, kupců, rybářů, umělců a stavitelů paláců i lodí bylo významnou námořní pevností, která zajišťovala obchod mezi Evropou a Blízkým východem.

"Město chodících holubů a létajících lvů". To první platí ve velkém. Holubů je zde opravdu více než dost. Aby ne, když je lidé krmí a u toho se ještě fotografují. Musím říct, že tomuto druhu zábavy jsem na chuť nepřišel. Podstatně více mě zaujali létající lvi. Sice jsem letět žádného neviděl, ale křídla mají skoro všichni. Vlastně ty dva vedle Baziliky ne, což využili holuby, aby si je ochočili.

Patrně nejznámější lev s křídly se nachází na jednom ze dvou sloupů na Piazzettě. Ostatně lev v nejrůznějších podobách je motivem na více památkách ve městě. Lva patrně každý umělec neviděl na vlastní oči a tak pracovala jeho fantazie.

Z některých jde tudíž strach, s jinými by si člověk mohl hrát. Některý se "narodil" Benátkách či okolí, jiný byl přivezen třeba z Athén, jako lvi před bránami Arsenálu, budovy ústřední benátské zbrojnice.

"Město plné "dárků" z celého světa". Například na horní galerii svatého Marka stojí čtyři pozlacení oři z bronzu, které přivezli Benátčané z křížové výpravy stejně jako mohutné bronzové dveře. Už jsem o tom psal ve svém povídání "Benátky posedmé". A tak zmíním jiné zajímavosti. Na rohu baziliky a Dóžecího paláce je umístěna plastika Tetrarchů či Mouřenínů, která byla dovezená patrně ze Sýrie. Čtyři muži v přátelském objetí by měli představovat svornost a moc.

Těžko se nezmínit o dvou obrovských žulových sloupech na Piazzettě, nejkrásnějším salónu na světě. Je to vlastně jakási uvítací městská brána, která ukazuje, kudy se má vstoupit do města. Na prvním sloupu stojí řecký světec Theodor, který byl prvním patronem Benátek, ještě před evangelistou Markem. Zde je vyobrazen jako římský imperátor. Na druhém sloupu je lev svatého Marka, který sem doputoval patrně ve dvanáctém století ze severní Mezopotámie. Při pohledu na něj by někdy mohl říct, že přiletěl, ale křídla mu přidělali až Benátčané, stejně jako dlouhý dekorativní ocas. Lví sílu (patrně je myšlena síla a moc válečníků i obchodníků) zjemňuje kniha (představuje vzdělání a umění), o níž se opírají zvířecí tlapy.

Ale nejenom o lvech je umění. Benátky byly městem významných mecenášů umělců a díky tomu se nesmazatelně zapsaly do dějin evropského malířství, hudby, architektury i dalšího umění. Při toulkách městem se lze setkat se jmény: Tizian, Paolo Veneziano, Giovanni Bellini, Canaletto, Claudio Monteverdi, Antonio Vivaldi, Richard Wagner, Igor Stravinskij, Carlo Goldoni, George Sandová, Ernest Hemingway, George Gordon Byron, Johann Wolfgang von Goethe nebo Giacomo Casanova. I když ten posledně jmenovaný se věnoval trochu jinému umění, ale patrně to ovládal více než dobře. Zajímavostí však je, že Casanova, Benátčan celým srdcem, napsal své životní dílo v Čechách ke konci 18. století.

Nebyl jsem první z Čech, kdo navštívil Benátky. Přede mnou zde bylo mnoho poutníků, umělců, ale i nějaký ten král. Třeba v roce 1337 tady pobýval Karel IV., když pomáhal Benátkám v boji proti dalším italským městům.

Ve stoletím následujícím navštívil Benátky pan Lev z Rožmitálu v čele poselství českého krále Jiřího z Poděbrad.

Roku 1493 se vydal Jan Hasištejnský z Lobkovic po vzoru svého mladšího bratra na poutní cestu k božímu hrobu a zastavil se i v Benátkách. O svém putování sepsal cestopis.

V 16. století vyplul z benátského přístavu Oldřich Prefát z Vlkanova, astronom a zkušený cestovatel, a své zážitky zaznamenal v cestopise "Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny".

Roku 1607 se do Itálie vydal pan Bedřich z Donína a světlo světa spatřilo jedno z klasických děl české humanistické cestopisné literatury s názvem "Cestopis Bedřicha z Donína".

Benátky navštívil také skladatel Josef Mysliveček, kterému Italové říkali "Il divino Boemo" neboli "božský Čech". Asi není správné uvádět "navštívil", jelikož tento hudební skladatel období pozdního baroka a klasicismu v Itálii od roku 1763 žil a v Benátkách dokonce studoval hudbu.

Většina lidí zná dalšího návštěvníka Benátek, kterého zmíním. Karel Hynek Mácha, průkopník české turistiky, sem zavítal při své cestě do Itálie v roce 1834. Jelikož Benátky byly v té době pod rakouskou správou, tak vlastně ani necestoval do zahraničí. Jednalo se o velký prázdninový studentský romantický vandr, na který se vydal se svým přítelem Antonínem Strobachem. Karel Hynek Mácha sice o svém putování napsal cestovní deník, ale Benátkám moc prostoru nevěnoval.

Nedlouho poté (roku 1852) se vydává na cestu do Itálie a také Benátek chudý tovaryš Alois Beer. Také on si dělá o svých zážitcích zápisky a vznikne tak cestovní deník.

*

O několik let později se pro cestu na jih rozhodl Jan Neruda. V roce 1870 mu bylo třicet šest let a měl za sebou již několik cest po Čechách i v cizině. Své zážitky tento dobrý pozorovatel následně sepsal a vzniklo tak několik cestopisných fejetonů. Kniha "Obrazy z ciziny" obsahuje mimo jiné část nazvanou "Benátská zrcadla". Sice Jan Neruda uměl dobře popsat své poznatky, ale přesto není z knihy úplně jasné, kudy přesně cestoval. Ale v Benátkách se určitě zastavil.

*

Na rozdíl od dalšího skvělého spisovatele, kterým je Jaroslav Hašek. Ten nikdy v Benátkách nebyl, ale tomu nebránilo, aby vydal tři benátské povídky - "Půl hodiny po kanálu Grande", "Nešťastný gondoliér Vittore", a "V benátských mučírnách". Je zajímavé, co ho k tomu inspirovalo.

*

Také Jaroslav Seifert, úžasný básník a jediný náš nositel Nobelovy ceny za literaturu, měl asi krásný vztah k tomuto městu, což vyjádřil ve svém díle (například báseň Cesta do Benátek).

*

Kdysi jsem někde četl, že Jaroslav Seifert a Jan Zrzavý si spolu o Benátkách povídali. Ale patrně se tam nepotkali. I když všechno je možné. Český malíř, grafik a ilustrátor Jan Zrzavý tam nejprve jezdil jako návštěvník a bydlel v hotelích. Později se do Benátek, které miloval, vracel téměř jako domů. To lze také vypozorovat v jeho díle, například na pastelovém obraze Benátek. Jeho radostný pohled na město s barevnými odrazy slunce od laguny nebo magický noční pohled na slavný chrám "San Marco v noci".

*

Benátky také navštívil roku 1923 Karel Čapek, ale patrně ho moc neokouzlily a v Italských listech píše, že například na náměstí sv. Marka byl "úplně zmaten". Ve svém fejetonu se zmiňuje o věcech, které se mu líbily, ale celkově ho Benátky asi moc nenadchly.

I v případě Vítězslava Nezvala je možno mluvit o vlivu cestování na jeho tvorbu. Kdy přesně a jak na něho zapůsobily Benátky nevím, ale ve svém díle se o nich zmínil, například v básni "Jarní noc":

Co se to třpytí ve studni!
Noc májová noc zahrad
Svlékám tě budem necudní
Pojďme si spolu zahrát!

Májová noc jak zlatý úl
rozpouští v medovém jezu
hvězdy na křišťálovou sůl
s vůněmi lásky a bezu

Noc balkónů noc promenád
jak v Benátkách a v Nizze
Ty nevíš co to má znamenat
že zavírám okenice.

Skoro bych zapomněl na Jana Wericha a jeho úžasnou knihu "Italské prázdniny", kde trefně a se svým typickým humorem líčí zážitky z cesty po Itálii se svojí dcerou Janou.

Určitě jsem nezmínil mnoho dalších více či méně známých lidí, kteří Benátky navštívili. Budu rád, když mě někdo doplní nebo i opraví, jestliže mám nějaké nepřesnosti ve svém povídání.

Já osobně jsem ty nejhezčí chvíle zažil při brzkých ranních procházkách úzkými, sotva metr širokými uličkami a kolem kanálů. Cítil jsem se tady bezpečně a neměl jsem strach, ani když jsem se ocitl v některé temné slepé uličce. Na kapsáře jsem nenarazil, bezdomovce jsem sice viděl spát, ale nikdo mě neotravoval. Přes den se na některých místech vyrojili žebrající lidé (především z Afriky), ale také ti byli slušní.

A tak se tímto posledním povídáním loučím se Benátkami, kde jsme ochutnávali úžasnou zmrzlinu, zajímavé jídlo i vychlazený Spritz s olivou a plátkem pomeranče. Ale také se loučím s Benátkami plnými turistů, vznášejících se holubů i létajících lvů. To vše se mi vybavilo, když jsem si užíval poslední okamžiky před odletem domů.