Řecko - 10/2018

Čtvrtek 18. října 2018

Z domova odcházím v 19 hodin 15 minut. Poprvé nasazuji těžký batoh a jdu pěšky na nádraží, jelikož MHD používám pouze v ohrožení života. Žlutý autobus mě v osm hodin odváží z Karlových Varů do Prahy. Tady absolvuji pěší přechod z Florence na hlavní vlakové nádraží, odkud odjíždím půlnočním vlakem směr Slovensko.

Pátek 19. října 2018

V Bratislavě vysedám z vlaku v šest hodin. Mám dost času, počasí je rozumné a tak se vydávám pěšky na letiště. Procházka je to sice příjemná, ale ke konci se mi těch osm kilometrů s dvacetikilovým batohem zdá trochu náročnější. Trénink na následující dni je však potřeba.

Chvíli po svém příchodu do odbavovací haly se potkávám s Drahošem a Frantou. Nastává dobalování věcí a příprava na odlet, který nastává pět minut před jedenáctou, tedy přesně podle letového plánu. Obdobně ve správný čas, tj. ve 12 hodin 30 minut přistáváme na ostrově Korfu ve stejnojmenném hlavním městě.

Jelikož nechceme propásnout odplutí nejbližšího trajektu, jedeme do přístavu autobusem. U pokladny, kterou nacházíme celkem snadno, kupujeme za 10,50 Eur lodní lístek. Trochu složitější je zjistit, která z lodí je ta naše. Ale i to zvládáme a nastupujeme na celkem velký koráb, který odplouvá v 15 hodin.

Stoupáme až na horní palubu, kde si celou dobu užíváme sluníčka. Podle údajů v jednom průvodci měla cesta trvat jednu hodinu. Jak jsem záhy zjistil, trochu naivní byla moje představa. Plavbu z Korfu trvá do přístavního města Igoumenitsa dvě a čtvrt hodiny.

Nejprve se loučíme pohledem na mizející ostrov Korfu, abychom posléze vyhlíželi na druhé straně řeckou i albánskou pevninu.

Po vystoupení nastává nečekaně složitá situace při hledání autobusového nádraží. Chodíme sem i tam a stále se nám to nedaří. Nakonec sice vidíme menší ceduli na jedné křižovatce, ale to už nám ujel autobus do Ioanniny. Je pravda, že další jede večer v osm hodin, ale co bychom dělali tak pozdě ve velkém městě.

Nakonec se tedy rozhodujeme využít nabídky taxi, která je sice dražší, ale budeme v horách přesně tam, kde potřebujeme být, abychom se mohli zítra vydat na výlet. Řidič, který nás veze, jede tak dlouhou trasu asi poprvé, jelikož vůbec neví, kam chceme. Situace je pro něho složitější také proto, že už venku panuje tma. My mu sice říkáme název Mikro Papingo, ale asi jsme také zmínili jméno kaňonu Vikos. A vzhledem k tomu, že toho šofér již měl patrně dost, tak nedaleko vesnice Negrades zatočil k bráně továrny stáčející minerální vodu, která měla také název Vikos. Tady se odehrálo náročné vysvětlování, ale nakonec vše dobře dopadlo a my pokračujeme dále do hor.

Pindos je největší řecké pohoří, které se táhne severovýchodním směrem od albánských hranic a skládá se z několika horských masivů přesahujících výšku 2000 metrů. Ústřední město horské oblasti a současně správní centrum se nazývá Ioánnina. Toto malebné městečko v severozápadním cípu země se rozkládá necelých 60 km od adriatického pobřeží a přibližně 40 km od řecko-albánských hranic.

Severně od Ioanniny vyúsťuje horstvo v působivé vápencové masivy s mnoha pozoruhodnými krasovými jevy. Jedná se o jihozápadní okraj zmíněného pohoří Pindos, kde lze podniknou mnoho zajímavých výletů. Jedná se ale o místo pro turisty ne zcela ideálně přístupné a tudíž je potřeba počítat s jízdou automobilem. Buď si člověk auto půjčí, nebo jako my využije služeb taxi. Stopování je v tomto kraji dost nejisté. Dnes lze již bez problémů dojet po horské (ale asfaltové) silničce přes Megalo Papingo do kamenné vesničky jménem Mikro Papingo. My jsme do cíle dnešní cesty přicestovali až v půl deváté večer a tudíž nejprve hledáme a naštěstí brzy nacházíme celkem příjemné místo pro nocleh u zdejšího kostela.

Připravujeme věci na spaní, pojídáme domácí zásoby, zaháníme žízeň českým pivem a s lahvinkou moravské slivovice plánujeme zítřejší celodenní túru rozeklaným vápencovým masivem. V plánu máme totiž na výstup na krasovou planinu Astraka.

Déšť neočekáváme, tudíž uleháme na trávu. V půl jedenácté se chystáme ke spánku za celkem příjemné teploty + 12°C (vlhkost 68 %). Brzy k nám přichází první pejsek, ale chová se přátelsky. A tak si v klidu užíváme výhled na oblohu. Prostě klasika. Člověk, když se v noci vzbudí, zkontroluje, kam odjel Velký vůz, nebo kam odcestovaly jiné hvězdy a pokračuje ve spaní.

Sobota 20. října 2018

Do celkem příjemného rána (teplota + 11°C, vlhkost 67 %) vstáváme v osm hodin a balíme věci. Rozhlížíme se a zjišťujeme, že se jedná se malebnou, údajně nejmalebnější osadu na úbočí zmíněné Astraky, která vypadá na první pohled opravdu pěkně. Brzy si ale uvědomujeme, že tu něco chybí. Vesnice s domy vyskládanými z šedobílého kamene a střechami z břidlicových plátů jakoby ztratila svého ducha. Obyčejní lidé, asi nejčastěji pastýři, se patrně odstěhovali. Nebo se před námi schovali. Většina domů je prázdných a některé chátrají. Z těch lepších vznikly stylové kamenné hotely a taverny s ubytováním.

Po kamenem dlážděných cestičkách klapou naše boty a nedaleko kostela objevujeme informační středisko, které nás ale moc nenadchlo. Jediná ucházející mapa byla na stěně, kde chybělo světlo. A tak vyrážíme v půl desáté z nadmořské výšky 975 metrů po kamenném chodníku do prudkého kopce na okraj vesnice.

Brzy přicházíme k prvnímu přístřešku (1.015 m.n.m.), kde je tekoucí voda. My máme svoji, kterou nechceme vylévat, i když na mapě jsou naznačena místa se zdrojem vody. Člověk je přeci jenom naučen neriskovat a raději to táhnout na zádech než zůstat bez této životodárné tekutiny.

K dalšímu odpočívadlu (1.200 m.n.m.) přicházíme v půl jedenácté. Je zde také pitná voda a my se rozhodujeme zůstat déle, jelikož jsme ráno snídali pouze něco malého se slivovicí. S partou Francouzů, které zde také odpočívala, jsme si popovídali mezinárodním jazykem, kořalkou. Oni nabídli svůj poklad a my moravské švestky. Člověk musí přeci dbát na své zdraví. Dezinfekce těla i duše se nesmí podcenit.

Po hodině pokračujeme ve stoupání a brzy přichází zpestření našeho výletu. Naštěstí s dobrým koncem. Sice již nějakou dobu slyšíme zvonit ovce, ale skrz křoviny a lesík je nevidíme. Za to my jsme brzy odhaleni. Na kontrolu přibíhají hlídací psi a svým štěkotem dávají najevo, kdo tady vládne. Vzhledem k tomu, že se nacházíme na turistické stezce, tak jsou asi naučeni výletníky nekousat. Kdyby ale člověk byl zvědavý a chtěl spatřit ovečky, tak by asi zažil věci nepěkné.

U dalšího odpočívadla, které se nachází v nadmořské výšce 1.525 metrů, zastavujeme na čtvrt hodiny. Toto místo je sice bez vody, ale to nám nevadí. Okolo nás lze vidět, že mírně vzrostlé stromy střídají ty zakrslé, okolo kterých nastupujeme do snad nekonečných klikyháků pěšinek pod kopcem. Jsme na cestě teprve druhý den, ramena si postupně zvykají na popruhy kletru.

S každým dalším výškovým metrem se nám otevírají úžasnější pohledy na okolní kopce i do údolí. Myslím, že tady člověk může rozumět přírodě, aniž by byl znalcem v oboru geologie, botaniky či podobných oborů. Před jednou hodinou se zastavujeme opět na čtvrt hodiny u dalšího suchého přístřešku, který ale kupodivu není ani na té jejich mapě. Asi je novější a nestačili ho tam dokreslit.

Poslední přístřeškem, který nabízí odpočinek i vodu, se nazývá Krouna (1.750 m.n.m.). Odpočíváme tady půl hodiny před závěrečnou částí výletu. Majákem naší dnešní cesty je horská chata, která je již brzy na dohled, ale její dosažení není zase až tak snadné, jak se na první pohled zdálo.

Jmenuje se Astraka refuge a přicházíme k ní ve tři čtvrtě na tři. Usedáme na venkovní terasu. Sluníčko svítí příjemně, ale fouká trochu vítr. Ostatně nacházíme se v nadmořské výšce 1.950, a tudíž to na žádné velké svlékání není.

Nejprve si dáváme pivo a poté jsme se rozhodli ochutnat místní polévku, která má být údajně vyhlášená. Dnes podávají čočkovou, jež nám sice chutnala, ale zase kdoví jaký skvost to nebyl.

Zvažujeme, co s načatým dnem. S batohy se nám již daleko chodit nechcete a tak je nakonec odkládáme o kousek dál. Rozhodli jsme se pro krátký výlet na nedaleký kopeček. Chceme se trochu rozhlédnout a překonat dvoutisícovou hranici.

Světla je stále dost a tak si říkáme ještě za ten další hrbek a ještě dál, až jsme celkem daleko od chaty. Rozhlížíme se po krasové planině Astraka, jejíž průměrná nadmořská výška činí okolo 1.850 metrů a nejvyšším bodem je nedaleký vrchol Mt. Astraka (2.436 m.n.m).

Planina je převážně tvořena vodorovně uloženými deskovitými vápenci. Nejzajímavější je část svažující se k jihozápadu, kde jsou propasti a hluboké závrty, přičemž planina je na okrajích ukončena příkrými srázy a hlubokými roklemi. Je lahůdka vedle druhé a tak plánujeme u plechovky piva, co zítra.

Došli jsme nakonec celkem daleko, ale to vůbec nevadí, jelikož si při zpáteční cestě vychutnáváme úžasný západ slunce, které se pomalu ukládá ke spánku a vrcholky hor ozařuje pohádkovými červánky. Ke svým věcem přicházíme okolo půl sedmé, kdy už je tma. Vaříme čaj a pojídáme domácí zásoby. Ke spaní volíme travnatý plácek nedaleko chaty. Slyšíme sice psi, ale stále ze stejné vzdálenosti, tak nezbývá doufat, že je chatař večer neodváže.

Devátá hodina večerní nám říká, že je vhodné ulehnout, jelikož se začíná ochlazovat. Co však také zjišťujeme a nemáme z toho velkou radost, je přibývající vlhkost. Údaje na teploměru a vlhkoměru mi říkají + 4°C a 78 %. Okolní přírodě začínají drkotat zuby. Nebo že by to snad nebyla příroda? Ani na to připravené pivo již nemám nějak chuť. Naštěstí máme dobře vybavenou lékárničku. A tak se čas se pomalu blížil k půlnoci stejně jako hladina slivovice ke dnu.

Neděle 21. října 2018

Nedělní ráno nám přichystalo překvapení v podobě teploty + 2°C a vlhkosti 98 %. Franta dokonce tvrdí, že měl na spacáku námrazu. Ta nízká teplota by až tak nevadila, ale vše máme dokonale vlhké.

A sluníčko se moc nemá k tomu, aby nás navštívilo. Když se nakonec přeci jenom ukázalo, tak zase brzy zalezlo za mraky.

Vzdáváme tedy sušení a věci schováváme za kameny.

Okolní hory schovávající se v oblačnosti se probouzejí velice pomalu. Chvíli čekáme, zda se počasí umoudří a některý kopeček vystoupí z mraků, ale poté měníme naše plány. Výšlap na blízký kopec by sice byl hodnotným zážitkem, ale nic bychom neviděli. Zajímavé by také asi bylo vyhledání jedinečného přírodního úkazu, propasti Provatina, která se údajně svou hloubka 405 metrů řadí na první místo v Evropě, ale v mlze bychom tam mohli spadnout.

A tak se rozhodujeme jít do míst, kde je těch mraků trochu méně. V půl desáté odcházíme dolů k vyschlé vodní ploše, kde jsou zajímavé nápisy z kamenů. Chceme najít jedno zajímavé jezero, i když přesně nevíme, kde se nachází. Ale brzy objevujeme ukazatele a také značení na kamenech je přiměřené.

Cesta představuje mírné stoupání, které se však odehrává po celkem pohodlné cestičce. Po hodině a čtvrt putování od chaty přicházíme k dračímu jezeru Drakolimni. Kousek před ním jsme pokořili hranici dvou tisíc metrů.

Dračí jezero neobývá žádný drak, ale malé prehistorické ještěrky. Údajně vypadají jako malí dráčci. Ale my jsme žádné neviděli. Tak kdoví, jak to je.

Nevíme, kam se dívat dřív? Zda do okolních roklí nebo k jezeru a přes něj k chatě, odkud jsme přišli. Obdivujeme také houževnatost a magickou krásu stromů i rostlin vyrůstajících přímo ze skály.

Je krásně a v této části planiny se nabízejí také úžasné výhledy celkem bez oblačnosti a tudíž jsme se rozhodli vystoupat na jednu skalku. Její jméno neznáme, ale je to nejvyšší bod našeho dnešního putování. A nemá to tam chybu.

Sestoupili jsme zpátky k jezeru a na řadu přišlo "vrcholové" pivo, jelikož tam nahoře to nějak foukalo. Času máme dost, není kam spěchat. To kouzlo okolo nás se musí prožít i zapít. Přichází sem také několik dalších lidí, ale je neděle a tak většina lidí volí sestup do údolí. Včera těch človíčků bylo více.

V pravé poledne odcházíme a cestou zpět k chatě sledujeme přibývající oblačnost. Proto se také dlouho nezdržujeme u chaty ani u batohů. Je pravda, že potřebujeme usušit vlhké věci z noci, ale sluníčko je více vidět o kousek níž.

Tak sestupujeme a loučíme se s planinou Astraka, oděnou do oblaků. První i druhý přístřešek přecházíme a zastavujeme až u třetího, kde na necelou hodinu rozkládáme věci a odpočíváme. Společnost nám sice dělá sluníčko, ale někde v dáli slyšíme hřmění. A tak se raději v půl čtvrté vydáváme na poslední úsek našeho dnešního výletu.

Vypočítané jsme to tam nahoře asi měli dobře nebo jenom platí obyčejné "mrchy mají štěstí", jelikož první kapky deště začínají smáčet zem, když přicházíme zpět do vesničky Mikro Papingo. Nebe pláče. Pro někoho to mohou být slzy smutku, pro nás naštěstí slzy radosti, jelikož déšť nás zastihl při vstupu do taverny.

Chvíli jsme seděli na kryté zahrádce a pozorovali pergolu, která byla porostlá kiwi.

Poté jsme se přesunuli dovnitř, jelikož venku celkem dost pršelo a trochu se ochladilo. Nám však bylo dobře. Ochutnali jsme místní víno a s ním vlastně i kousek zdejší krajiny. Majitelé nám k němu dali něco na zakousnutí.

V devět večer, když déšť ustal, jsme se přesunuli ke kostelu. Místo na spaní jsme tedy zvolili stejné jako předevčírem. Pouze jsme nevěřili vyjasňující se obloze a raději ulehli do podloubí.

Pondělí 22. října 2018

Ráno se probouzíme se zachmuřenou oblohou nad hlavou, ale vypadá to podstatně lépe, než byla původní předpověď. Dokonce si troufáme odhadovat, že vůbec nezmokneme. Je také celkem teplo (+ 12°C a vlhkost 71 %).

Balíme věci a naposledy si prohlížíme kostel "Church of Taxiarches" i vesnici Mikro Papingo. Místo, kde je odbočka do kaňonu Vikos, nacházíme bez problémů, jelikož zdejší značení je kupodivu celkem dobré.

Sestup po stezce je proložen mírnými stoupáními, přičemž uprostřed trasy je potřeba absolvovat jeden velký krpál, kde jsme se dobře zapotili s našimi batohy na zádech. Odměnou jsou nám ale krásné výhledy. Hlinito-kamenitá cesta je občas doplněná kamennými schody.

Již ve vesnici se k nám připojil pejsek a celou dobu nás doprovází. Patrně v očekávání, že mu asi dáme část naší svačiny. Ale my si říkáme, že bychom se ho poté nezbavili. On je však velice trpělivý, ale naštěstí hodný. Neštěká, nekouše, jenom s námi pochoduje.

Fantastické výhledy se nabízejí například u obřího žulového prstu. Ale člověk by se musel hodně snažit, aby během tohoto putování objevil nějaké místo, kde to není hezké či není na co koukat.

V posledním úseku stezka prudce klesá mezi mechem porostlými stromy. Její povrch je po včerejším dešti mírně kluzký, tudíž musíme dávat pozor. Sestup o téměř 500 výškových metrů nás přivádí na dno vyschlého vápencového kaňonu Vikos, kam přicházíme za hodinu a půl. Nacházíme se v úžasné panenské přírodě, v údajně nejhlubší rokli na světě. Alespoň se tak praví v Guinessově knize rekordů.

Ono ale určitě záleží na správné definici takového kaňonu. Někdo preferuje hloubku, kterou počítá nejraději od rovinaté okolní plochy. Jindy se klade důraz na poměr hloubky a šířky, čímž se nepočítají některé na světě hlubší, ale rozevřenější soutěsky. V případě Vikosu jsou na okrajích náhorní plošiny skoro svislé stěny kaňonu v některých místech vysoké až přes jeden kilometr.

Nejvyšší kopce mají výšky přes 1.700 metrů nad mořem a my se prochází v nadmořské výšce okolo 700 metrů. Šířka u dna rokle dlouhé cca 20 km činí od 30 do 150 metrů. Ty údaje se v tištěných publikacích i na internetu liší a já to také nepřeměřoval. Ono to ostatně není vůbec důležité, aby si člověk vychutnával tu krásu kolem sebe.

Odkládáme batohy a jdeme se projít suchou částí soutěsky. Voda je tady schována pod zemí a na povrchu teče asi jenom při deštích. Nejprve volíme cestu přímo řečištěm plným velikých bílých balvanů, které přelézáme a přeskakujeme. Posléze objevujeme pěšinu o pár metrů výše, která vede částečně listnatým lesem. Na konci by do této rokle měla ústit jedna boční soutěska, která má zajímavé obyvatele. Ale do těch míst nejdeme. Sice je to tam také určitě kouzelné, ale my máme v plánu pokračovat druhým směrem, k vodě.

Vracíme se a kromě dna kaňonu pozorujeme také špičaté skalní jehly i všemožné otvory ve skalách, z nichž některé mohly kdysi sloužit jako úkryt či obydlí. Ale to by byl moc složitý průzkum, i když určitě zajímavý.

Horská oblast Zagori, jedna z nejkrásnějších přírodních lokalit Řecka (severozápadní část kontinentálního Řecka)představuje ojedinělý a velice vzácný ekosystém. V parku lze najít přes tisíc druhů rostlin a za zmínku stojí také rozmanitá fauna včetně velkých savců.

Každému návštěvníkovi nabídne Zagori něco ze zásoby svých kouzel. Stačí se jenom rozhlížet. My však kromě krás zdejší přírody pozorujeme záškraby na stromech, poválené keře či zvířecí trus. Ve zmíněné boční rokli žije totiž až 20 medvědů hnědých. Nejsou to ale údajně krvelační zabijáci, avšak ani roztomilý mazlíčci. A tak jsme je nešli přepočítávat.

Člověk si při návštěvě rokle říká, že s medvědy má z domova jisté zkušenosti. Třeba ti, co se potkali u Kolína nebo Vojtu, Kubu a Matěje v krásném večerníčku Méďové či snad medvídka Pú. Živé jsem je také viděl, například v berounském medvědáriu, ale vždy mezi námi byla nějaká zábrana. Tady je krásná volná příroda.

Rozhlížím se kolem sebe a vzpomínám na zaručené rady, co dělat, kdyby se nějaký huňáč objevil. Člověk nesmí dát najevo strach (no nevím), zachovat klid (ani tady si nejsem jistý), vyvarovat se panických situací a hlavně neutíkat (ono se to hezky řekne, ale ….) Je pravda, že s dvacetikilovým batohem na zádech bych asi daleko neutekl. Tudíž přichází na řadu další doporučení. Lehnout si na zem, smotat se do klubíčka, chránit si hlavu, krk i břicho a nehýbat se. Ale ruku na srdce, znáte někoho, kdo by řekl: "Ano, funguje, to!"

Naštěstí to řešit nemusíme, vracíme se k batohům a pokračujeme dál. Chceme navštívit místo, kde vyvěrá voda a suché koryto se mění v řeku. Značení v tomto úseku už takové ideální není. Stoupáme k vesnici Vikos, což je správný směr, ale dole jsme patrně minuly nějakou cestu podél rokle.

Nakonec tedy opět odkládáme batohy a jdeme dolů mezi stromky a keři po cestě, která by měla odpovídat naším záměrům. A zvolili jsme dobře. Nejprve objevujeme krásný kostelík Panagia ukrytý mezi prvními meandry tyrkysové řeky. Malý příjemný kostelík je otevřený a ve vedlejší místnosti patrně někdo i nedávno vařil či topil a možná v nouzi přespal na zemi. V případě nepříznivého počasí to je určitě zajímavé místo.

My si dnes prohlížíme především tu část, kde se nachází ikony, malby na stěně i další předměty vztahující se k pravoslavné církvi.

A poté již jdeme o pár metrů dál, abychom spatřili Voidomatis, údajně jednu z nejčistějších řek v Evropě. Okolo ní byl vyhlášen Národní park Vikos - Aoös. Řeka je dlouhá okolo 15 kilometrů a teče směrem k albánským hranicím. Ale ještě předtím se vlévá do řeky Aóos. V místech, kde se nyní nacházíme, se však moc o řece mluvit nedá. Voda tady totiž nevyvěrá prudce, nýbrž z mnoha malých pramínků, z nichž některé lze jen stěží vypozorovat.

Uvádí se, že se jedná o nejkrásnější místo spodní části kaňonu. Asi něco na tom bude. Člověk si například klade otázku, kde se tu z ničeho nic vzalo tolik křišťálové vody neuvěřitelně modré či neskutečně tyrkysové barvy? Původně jsem si myslel, že objevím nějaké silné vývěry vody, ale přítoky vody abych lupou hledal. Voda sem prosakuje z míst tam někde nahoře, kde jsme byli včera. Jak dlouho jí trvá, než zvládne těch více, jak tisíc výškových metrů si netroufám odhadnout.

Nejenom barvou nás řeka Voidomatis zaujala, ale také teplota její průzračné tyrkysové vody nezůstala bez našeho povšimnutí. Uváděnou hodnotu 3° až 4°C jsme museli samozřejmě přezkoušet. Žádné velké koupání se však nekonalo. Při ponoření do vody jsme došli k závěru, že ten údaj asi nebude daleko od pravdy.

A tak obědváme. Jídlo se postupně stěhuje z batohů tam, kam bylo již notnou chvíli hlasitě přivoláváno. Užíváme si pohledů na řeku i její okolí, jelikož takovou kulisu k jídlu každý den člověk nemá. I sem za námi zavítal náš starý známý pejsek, naštěstí sám, bez medvěda.

Po jídle nás čekalo náročnější stoupání. Nejprve k odloženým batohům a poté s nimi do vesnice Vikos, kam přicházíme v půl třetí. Jedná se o velice známé místo, jelikož tady mají jednu z několika proslulých vyhlídek na kaňon a k řece Voidomatis.

My ty nádherné pohledy již známe, ale samozřejmě se tam jdeme podívat. Pohled z vyhlídky je sice určitě nezapomenutelný zážitek, ale bez pěší procházky dole v korytu by to nebylo ono. A proto jsme si ještě naplánovali na další turistickou lahůdku, ale až zítra.

Jdeme projít po vesnici, která je malá a také skoro bez lidí. Kostel mají zavřený, ale vedlejší objekt naštěstí ne. Taverna, záchytná pavučina žíznivých kolemjdoucích, nás vítá.

Usedáme dovnitř, jelikož se venku trochu ochladilo. Ochutnáváme řecké bílé víno a řešíme počasí. Oproti původním předpokladům nám naštěstí zatím dnes nepršelo a tak se zajímáme, zda to vydrží.

Ve čtyři hodiny nakonec odcházíme po silnici, která vede mírně z kopce, a tudíž se rozhodujeme na ní zůstat. Náš zrak směřuje vpravo dolů, do míst, kam přijdeme zítra. A také na zajímavě se klikatící silnici, po které jsme jeli první den večer. Je to jedna z křivolakých horských silnic, které propojují malé vesnice roztroušené v okolí.

Po hodině chůze nás vítají první domy ve vesnici Aristi. Tudy jsme také projížděli první den. Sice již byla tma, ale nešlo si nevšimnout, že toto místo žije raftingem. Dnes nás však zajímá něco jiného. Musíme najít kryté místo ke spaní, což se daří překvapivě brzo.

Hned na začátku vesnice je kostel, který byl postaven i s malebným a především volně přístupným podloubím. Branka do areálu je také otevřená, tudíž nebudeme překonávat žádnou překážku a místním lidem by to nemělo vadit. Co na to psi, to teprve uvidíme.

Trochu se ještě rozhlížíme po vesnici, ale s prvními dešťovými kapkami vcházíme do taverny. V půl šesté začíná pršet a my jsme opět v suchu. Dobře to tam nahoře naplánovali. Lépe než pravily všechny předpovědi před naším odletem, které věštily dva dny srážek.

Opět ochutnáváme místní stáčené víno a k tomu si kupujeme grilovanou fetu, jelikož to byla první taverna, kde nám nedali nic k ochutnání jako pozornost. Asi je to tím, že v sezóně je tady spousta turistů a tudíž chybí trochu ta atmosféra. Před osmou hodinou odcházíme na naše nocležiště. Je příjemně, teplota + 17°C a vlhkost 57 %.

Úterý 23. října 2018

V noci sice trochu zapršelo, ale to nám nevadilo, jelikož jsme měli střechu nad hlavou. Ráno nás vítá sice zamračená obloha, ale vypadá to, že i dnes bychom se mohli obejít bez deště. Také teplota přec noc klesla pouze o jeden stupeň.

V osm hodin vstáváme a já se jdu projít po vesnici. Byl mi svěřen náročný úkol, mám koupi chléb. Na první pohled vypadá Aristi jako menší městečko a tak nepředpokládám, že bych se vrátil s prázdnou. Ale, jak jsem již napsal, jedná o turistické místo, které je zaměřeno na vodáky. Tudíž objevuji několik společností zajišťující rafting a také další taverny, různé druhy ubytování či občerstvení. Avšak obchod tady nemají. Proč taky, místní se patrně odstěhovali, alespoň já jsem nikoho při své půlhodinové procházce nepotkal.

V devět hodin odcházíme s vědomím, že máme kousíček chleba a každý jenom jedno pivo. A žádnou dezinfekci, domácí kořalka došla. Kousek pod kostelem objevujeme pomník, ale komu byl vystavěn, jsme nezjistili.

Jdeme opět po silnici, jelikož se potřebujeme dostat dolů k řece, kde by se měl nacházet jeden zajímavý most. Ještě než ho objevujeme, si prohlížíme jiný, který je buď zcela nový, nebo šikovně opravený. Cesta přes něj vede k nějakému kostelu. Zvažujeme o tom, ale nakonec od návštěvy upouštíme, jelikož máme ještě dnes kus cesty před sebou.

Řeka Voidomatis je překlenuta řadou novějších i kouzelně starých kamenných mostů. My nejprve přicházíme k mostu Aristi bridge, který sice není tím největším skvostem, ale řeka zde začíná kouzlit svými barvami i zátokami.

Kromě pěších turistů právě do těchto míst často zavítají také kajakáři a milovníci raftingu. U zmíněného mostu je totiž nástupní místo pro plavby po řece. Ale my jsme tady mimo sezónu a ještě ve všední den, tudíž si užíváme náramného klidu.

Kousek za mostem Aristi bridge začíná velice zajímavá naučná stezka podél pravého břehu řeky. Jedná se o celkem pohodlnou procházku, ale na střevíčky to není. Sice prvních několik desítek metrů je vydlážděno, ale poté se jde po lesní cestě, což je i pro nohy příjemnější.

U vstupu se dočítáme, že máme vzácnou příležitost, mimo potěchy z této omračující a obzvlášť nádherné krajiny, stát se se součástí unikátní výpravy do minulosti, do vzdálených prehistorických časů, do poslední doby ledové. Po provedení archeologického průzkumu bylo podél stezky umístěno 14 ukazatelů, kde se lze dozvědět spoustu zajímavých věcí. Například informace o životě a četných aktivitách kočovných lovců s luky a šípy mladší doby kamenné (před 17 500 - 9 500 lety) nebo o místních paleo-environmentálních podmínkách (geologie, fauna, vegetace), které tehdy převládaly v tomto hornatém a drsném, ovšem různorodém a na přírodní zdroje bohatém biotopu.

Poutník by se měl občas zastavit. Teprve tehdy lze spatřit to, co spěchající turista nevidí. Krajina totiž žije. Jako prvního zástupce zdejší fauny obdivujeme mloka skvrnitého. Jsme spokojeni, i když informační panel nabízí možnost spatřit i další zvířátka, třeba medvěda. Ale nemusíme mít všechno. Myslím, že i dnes se bez setkání s ním v pohodě obejdeme.

A tak se vydáváme na putování po úžasné stezce okolo meandrující řeky Voidomatis, která nás láká celou škálou svých barev sejít každou chvíli ke břehu. Voda mění barvy, od modré až po zelenou. Záleží, jak právě svítí slunce či jaké stíny vrhají okolní stromy.

Délka této naučné stezky je uváděna čtyři kilometry a čas dvě a půl hodiny. Většinou jdou lidé tam a zpátky, nás čeká cesta pouze jedním směrem, ale za to s těžkými batohy na zádech. Celkově se jedná o pohodovou trasu, pouze přibližně uprostřed je prudší stoupání, které tam vložili kvůli úžasné vyhlídce, ze které si člověk užívá především pohledy na dominantu zdejší krajiny, řeku Voidomatis, která se dole vlní jako nádherná tyrkysová stuha.

A není to pouze voda, která nás zaujala. Okolo nás rostou stovky let staré stromy, především platany. Některé jsou až neskutečně zkroucené, porostlé kapradím a mechy, vykotlané, někdy i polámané, že s bujnější fantazií se člověk přenese do minulosti, třeba doby ledové nebo do nějaké pohádky.

Hotová botanická zahrada nebo muzeum, jelikož některé zdejší stromy lze vnímat jako krásné obrazy na výstavě. Autor neznámý, cena nevyčíslitelná.

Chvíli tajuplný les mlčí, aby se posléze, když zafouká vítr, stromy mezi sebou rozpovídali. Mohutní samotáři či skupinky stromů vytvářejí občas nad cestou temnozelenou klenbu, skrz kterou pronikají sluneční paprsky.

U jednoho z informačního panelu čteme o tom, že zde probíhal archeologický výzkum, který poskytl informace z doby horního paleolitu (před cca 17.000 až 13.000 lety) o životě kočovných lovců s luky a šípy. Je tam také nakreslená skála s jeskyní, a uveden název Klithi rockshelter. My však žádný kamenný přístřešek Klithi nevidíme.

Je to ale velice zajímavá informace na to, abychom ji nechali bez povšimnutí. A tak nás napadá jediná možnost, zkusit se vydrápat do prudkého svahu. A odměna přichází záhy. Prohlížíme si úžasný skalní úkryt, který sloužil tady hluboko v rokli řeky Voidomatis jako dočasné sezónní bydlení lovců od konce jara do léta. Když si lovci uvědomili postupného zlepšování klimatu a ústupu ledu v pohoří Pindos, začlenili tuto důmyslnou ekologickou niku mezi své kočovné trasy. Provedené výzkumy poskytly cenné informace. Archeologové zde nalezli například pazourkové oblázky nebo zvířecí zuby, které sloužily k výrobě nástrojů i ozdob. My tady objevujeme už jenom zbytky kostí, které zde zanechali archeologové. Nebo možná medvědi, co si pochutnali na zvědavých turistech. Na skále nás také zaujaly zajímavé černé skvrny, které připomínají asfalt. Doba jejich vzniku a původ pro nás zůstávají zatím trochu záhadou.

Své kouzlo mají také zdejší velmi staré říční terasy. Dozvídáme se, že během chladných období (před cca 80.000 až 20.000 lety) měla řeka Voidomatis průtok vody mnohonásobně větší. Hladina byla až o 15 metrů výš! V nedalekém pohoří Tymfi byly totiž ledovce. Ono i dnes při větších srážkách může být putování podél koryta řeky náročnější. V některých místech je totiž terén podmáčený.

Další kouzelné místo se nachází nedaleko. Jedná se o kostelík Agii Anargiri ukrytý za stromy na pravé straně od cesty, tudíž by ho mohl někdo přehlédnout. A to by byla škoda. Nachází se na skalce a tudíž je potřeba k němu vystoupat několik schodů. Ale stojí to určitě za trochu námahy.

Jako i další kostelíky jemu podobné se tento může chlubit prostým, ale přitom krásným vzhledem zvenku. A samozřejmě překrásnými freskami uvnitř. Člověk si vždy klade otázku, proč zrovna na takto odlehlém místě postavili takovou stavbu. Jednoznačně, alespoň pro mě se jedná o srdeční záležitost, stejně jako v případě včerejší návštěvy kostelíka Panagia. Velebný svět se zlatou výmalbou. Ikonostas je přizpůsoben rozměrům svatostánku.

Po prohlídce jdeme k řece, kde opět zkoušíme teplotu vody. Koupání nám připadá o kousek (asi o jeden teplotní stupeň) příjemnější než včera. Je čas oběda, a tudíž není, kam spěchat. Pohodovější místo bychom těžko hledali.

A také si musíme užívat ty úžasné pohledy. Brzy to již bohužel skončí.

Po jídle pokračujeme a brzy se dnes již poněkolikáté potkáváme s jednou dámou z Itálie, která si udělala sama výlet po této cestě. Ale na rozdíl od nás tam i zpět, jelikož na začátku měla auto. Opět jsme se pozdravili, popovídali a nakonec i vyfotografovali.

Kde se vzal, tu se vzal, místo pěšinky kamenný chodník se ukázal. A nám je jasné, že se pomalu blíží konec našeho putování po naučné stezce. Tušíme, že nás čeká lahůdka, ale to co vidíme, předčí naše očekávání.

Přicházíme totiž k opravdovému zdejšímu skvostu, k jednomu úžasnému mostu. Jmenuje se Klidonia a je to původní kamenný krasavec. Přecházíme z jedné strany na druhou a prohlížíme si ho ze všech stran.

Kdo by chtěl vidět pouze most s kaskádovitým splavem pod ním a neměl by chuť nebo čas putovat po stezce, tak může přijet na nedaleké parkoviště u taverny. V létě tak činí asi hodně lidí, jelikož u mostu je pod stromy několik dřevěných lavic a stolů, ideální k odpočinku a pikniku.

Jsou čtyři hodiny a my řešíme, co dál. Na mapě jsme si vyhlédli jeden kostel, který by měl být na nedalekém návrší. Batohy tedy schováváme do křoví a jdeme po široké cestě, která by nás podle mapy měla brzy dovést k požadovanému cíli. Ale cesta brzy končí a pokračuje do kopce pouze pěšinka. Zprvu si namlouváme, že je vyšlapaná od lidí, ale nakonec si musíme přiznat, že to bude od zvířátek. Od jakých si ani nechceme domýšlet. Vzpomínám na rady, co si počít, když se člověk prodírá křovinami se špatnou viditelností. Začínám proto občas dělat hluk. Zda to má vliv na naše případné setkání s medvědem, nevím, ale Franta se pokaždé lekne a zanadává. Snad má stejně dobrý sluch i ten medvěd a zavčasu nás zaregistruje, aby se nám vyhnul.

Je nám jasné, že orientace bude mnohem složitější, než se podle té mapy dole původně zdálo. Vzdát to ale nechceme a tak pokračujeme instinktivně a po čichu. Hrajeme se zdejší přírodou prodíranou přes trnité keře, vzrostlé stromky i vysokou trávu s občasným balancováním na hraně nějaké skalky. Rukama zkoušíme odhrnovat větve, které jsou důmyslně či zlomyslně rozloženy do několika úrovní, aby nám současně šlehaly do obličeje, trhaly oblečení i podrážely nohy. A při tom všem ještě musíme odhadovat, kde by mohl být cíl naší cesty.

Ve chvíli, kdy objevíme širokou cestu, tak si myslíme, že máme vyhráno, ale ona záhy končí a opět bloudíme a hledáme. Bez nadsázky můžeme říct, že jdeme místy, kam ještě lidská noha nevkročila. Je to jako vždy jednoduché, buď cestu najdeme, nebo si uděláme vlastní.

Nakonec ale úspěšně stojíme před kostelem, jehož název nám následně sdělil ukazatel "Monastery of the Evangelistiria". Už dlouho tady asi nikdo nebyl a bohužel je také zavřený. Ale odměnou jsou nám krásné výhledy do okolí, mimo jiné do rokle, odkud jsme přišli nebo k vesnici, kam se chystáme večer.

Náš zrak také směřuje k nedalekým horám, které by již měly být na území Albánie. Ta je totiž nedaleko, tak 15 kilometrů. Ale její návštěvu při letošním putování neplánujeme.

Pro cestu zpět jsme zvolili vyšlapanou pěšinku, která nás přivádí na již známou polní cestu. Prodírat houštinami se nám nechce a tak jdeme pořád dál a hledáme nějakou lepší variantu. Ale ona se nedostavila a tak přicházíme až na silnici a je nám jasné, že to bude dlouhý výlet.

Nakonec přicházíme dolů k řece, odkud je to jeden kilometr do vesnice. Začínáme hledat nějakou otevřenou tavernu, hotel či obchod. Ale nevypadá to moc dobře. Ospalá obec Kalyvia, kde nic, tu nic. Raději si ani nezkoušíme představovat ten nejčernější scénář, kdy budeme trávit večer o zbytku vody, bez piva a dezinfekce.

Štěstí se však na nás usmálo, když bereme za kliku dveří u domu, kde je skoro tma. Uvnitř však sedí člověk a zve nás dál. Po celodenním putování máme žízeň a tak si objednáváme pivo. Zpočátku jsme tam s obsluhou sami, ale za chvíli přichází patrně paní majitelka.

Když jsme učinili další objednávku, tentokrát to byl džbánek vína, tak nás donesla něco dobrého k zakousnutí. Nejprve zapečené brambůrky s vajíčkem, které posléze střídají kousky hovězího, následují rajčata s balkánským sýrem a s dalším objednaným džbánkem vína kulinářský koncert pokračuje. Proslulá řecká pohostinnost, kterou by člověk možná nečekal v taverně. Ale v odlehlejších místech je to běžné.

Franta samozřejmě jako obvykle při vyprošené cigaretě zjišťuje informace od místních. Například se dozvídáme, že u jednoho stolu sedí Řekové i Albánci. Postupně se taverna zaplňuje, ale my jsme již zahnali žízeň a nečekaně i hlad a tak si kupujeme na večer tři piva a platíme. Paní šéfová sice chtěla útratu pouze za nápoje, ale my jsme jí přidali, jelikož tady bylo úžasně.

Než se chystáme zvednout, vidíme, že většina lidí má na stole malou lahvičku a k tomu připíjí vodu. Ptáme, zda je to rakie a na svých dvou parťácích poznávám, že bych ještě neměl schovávat peněženku. Zkusit se má všechno, a když je zde tak hezky, tak kam spěchat. Nadvakrát vypálené zkvašené vinné hrozny nám chutnají více než úžasně také protože nám přináší paní šéfová lahůdku největší, grilovaný sýr feta. Ani se nám nechce odejít, ale v nejlepším se má skončit. Že nedorazíme k batohům dříve, než padne tma, jsme věděli, ale bylo by dobré tam dorazit dříve, než padneme my.

K mostu přicházíme samozřejmě již za tmy a tak nás čeká zajímavé hledání našich batohů. Naštěstí si je nikdo nevypůjčil a my jsme je našli celkem brzy. Také místo pro nocleh jsme našli celkem brzy. Krytá a terasa taverny (informačního střediska) se nám jevila jako ideální. Sice jsme déšť neočekávali, ale zábradlí okolo terasy nám poskytovalo alespoň trochu klidu na spaní před nevítanými návštěvníky. Dalo by se říct, že uleháme na místě, kde lišky dávají dobrou noc, medvědi doufám ne.

Středa 24. října 2018

Probouzíme se před osmou hodinou do chladného a vlhkého rána (teplota + 8°C a vlhkost 90 %). Dlouho se tedy nezdržujeme, balíme věci a odcházíme na nedalekou hlavní silnici, kde zkoušíme stopovat.

Máme necelou hodinu do odjezdu autobusu. Aut jezdí sice dost a některá mají i dost místa pro nás, ale stopování patrně není tolik známo ve zdejším kraji. Řidiči zuřivě negestikulují, že za chvíli odbočují nebo, že mají plno, jenom nám prostě nezastavují. Nevadí, pojedeme autobusem.

Snad pojedeme. Půl desátá, kdy měl přijet autobus, je pryč a nic se neděje. Nakonec pět minut před desátou přijíždí a my se loučíme posledními pohledy s úžasnou krajinou kolem řeky Voidomatis. Okolo ní i kaňonu Vikos by se člověk mohl toulat klidně i týden. Myslím, že bych musel ještě několikrát navštívit toto místo, sčítat své zážitky i poznatky, abych mohl říct, že jsem to tady opravdu poznal.

Během jízdy autobusem sice také vidíme zajímavé věci, ale přece jenom víme, že už se pomalu blížíme do civilizace. Nejprve projíždíme městečkem Kalpaki, abychom v půl jedenácté vystoupili ve městě Ioánnina.

Ioánnina je ústřední město horské oblasti a správní centrum provincie Epirus. Hodně domů a ještě více lidí. Trošku velká změna. Ale je potřeba se s tím vyrovnat. Do malých batůžků si balíme potřebné věci a velká kletrová závaží necháváme na autobusovém nádraží ve skříňkách úschovny za krásný poplatek 1 Eur.

Vydáváme se na procházku městem, abychom poznali zajímavou řeckou Ioánninu, zahnali velkou naši žízeň a našli nějaký rozumný nocleh. Je to trochu změna, přece jenom se nacházíme ve velkém městě, něco podobného jako bychom v některém našem větším krajském městě hledali nocleh. Kdyby hrozil déšť, tak vyhledáme nějaký penzion či hotýlek, ale dnes je to zbytečné.

A tak se procházíme historickým jádrem, které se obehnané vysokými hradbami nachází na poloostrově zabíhajícím do jezera Pamvotis. Panorama této části města dotvářejí dvě mešity, upomínka na dobu turecké nadvlády. Ve starých čtvrtích si Ioánnina uchovala atmosféru venkovského města. Člověk nemá ani pocit, že se nachází v Řecku, občas balkánsko - turecký ráz města připomíná spíše orient.

Občas se někde zastavíme na pivo a také někdy dostaneme něco dobrého ochutnat. Je potřeba však vyhledat podniky někde na okraji města, kam chodí místní.

Pokračujeme do modernější části, nad kterou by měly být hřbitovy, venkovní divadlo a nějaký lesík. Celkem to souhlasí, i zajímavý kostel jsme objevili, ale nic z toho nás nezaujalo, tak jdeme zpět dolů k Ioannina Lake, které má tu zvláštnost, že jedná o jezero s výhradně podzemním odvodňováním.

V mapě nás zaujal ostrov na zmíněném jezeru a tak se tam vydávám s Frantou. Drahoš zůstává zkoumat pevninu. Plavba za 2 Eur nás přivádí na opravdu zajímavý ostrov, kde se nachází neskutečné množství klášterů. Já bych řekl čtyři, ale někde jsem četl, že je jich tam šest.

Na tak malé ploše tolik klášterů, to by stálo za podrobný průzkum. Bohužel jsme tady pozdě a už mají zavřeno, ale i tak si vychutnáváme úžasnou atmosféru. Ve středověku byl ostrov známým centrem mnichů, kteří tady postupně (od 13. do 16. století) vybudovali kláštery. První kláštery vznikaly ve 13. století, kdy se ve městě usadili aristokratické rodiny z Konstantinopole, kterou dobyli v roce 1204 křižáci. Během následujících staletí si kláštery získávaly prestiž jako významné kulturní instituce. V některých se nacházely také školy či knihovny, kde byly uchovávány kroniky.

V letech 1430 až 1913 vládli ve městě Turci. Jednou z významných osobností té doby byl vezír Ali Paša (Ali Pasha), albánský rodák ve službách Turků. Území, které ovládal vojenskou mocí i rafinovanými intrikami, se však velmi rozvíjelo. Zval sem učence, lékaře, řemeslníky i cestovatele. Ale asi o sobě dával moc vědět a požadoval také určitou nezávislost v rámci Osmanské říše a tak na něho sultán poslal své vojáky, když mu došla trpělivost. Ali Paša se uchýlil na ostrov, kde ho však dostihli a zastřelili.

A tak bych mohl pokračovat, jelikož dějiny tak malého ostrova byly neskutečně velké. Nakonec jsme přece jenom zavítali do interiéru jedné budovy. Otevřen byl kostel, jehož jméno zatím pro mě zůstalo utajeno. Ale důležitější než název je to, co jsme spatřili uvnitř.

To už se pomalu stmívá a my si vychutnáváme západ slunce při zpáteční plavbě na pevninu, kde se potkáváme s Drahošem.

Následuje večerní průzkum města a jeho taveren. Žízeň i chuť si žádají své.

Hodinu před půlnocí si vyzvedáváme batohy na autobusovém nádraží a jdeme k jezeru, kde je u veslařského stadionu hezká travička na spaní.

Čtvrtek 25. října 2018

Jsme schováni za křovím, tudíž nás ranní aktivní běžci neruší. Ale přece jenom velkoměsto si žádá, abychom vstali v půl osmé. Teploměr ukazuje příjemných + 8°C a vlhkost 80 %. Balíme věci a vyčkáváme na východ slunce, které se za horami ukazuje ve čtvrt na devět.

Poté jdeme na nedaleké autobusové nádraží, kde zůstává hlídat batohy Drahoš. Jako odměnu mu kupujeme chleba a pivo. Já s Frantou se vydáváme do města na drobný nákup a v mém případě se jedná také o návštěvu zdejší pošty, kde kupuji známky na pohledy.

Po desáté jsme zpět a v půl jedenácté odjíždíme autobusem po dálnici k moři. V přístavním městečku Igoumenitsa vysedáme patnáct minut před polednem. První naše kroky vedou samozřejmě k pokladně, kde se dozvídáme čas odjezdu, a tudíž si kupujeme lodní lístky. Já s Drahošem jdeme ještě do obchodu koupit pivo na cestu, jelikož změna nadmořské výšky i charakteru počasí je znát. Je krásné teploučko.

V půl jedné odplouváme. Dvě čtvrt hodiny se opalujeme na horní palubě, svačíme a zaháníme žízeň. Loučíme se s řeckou pevninou a pohledem zkoumáme, kde se na pobřeží nachází hranice s Albánií.

Při pohledu na mapu by člověk tipoval, že cesta nebude trvat tak dlouho, ale stejně jako při cestě tam jsme zvolili větší trajekt, který veze i nákladní automobily. Mohli jsme počkat na něco rychlejšího, ale není sezóna a nechtěli jsme riskovat, že odjedeme pozdě.

V dáli vyhlížíme ostrov, z kterého zítra odlétáme domů. Na Korfu vystupujeme patnáct minut před třetí a spěcháme najít domluvené ubytování.

Není to jednoduché a daří se nám to až za pomoci telefonních rad paní domácí.

Po odložení věcí se vydáváme na procházku městem a také k moři, kde se konečně poprvé koupeme v moři. Sice je to jenom obyčejná betonová "pláž", ale blíží se podvečer a brzy bude tma, tudíž si nelze vybírat. Voda je krásně teplá. Jsme spokojeni.

Raný večer, pozdní říjen. Náš poslední řecký večer věnujeme procházce po městě Korfu (Kerkyra). Hledáme něco dobrého na zub a zaháníme samozřejmě také žízeň. Po návratu na pokoj balíme věci a po půlnoci jdeme spát.

Pátek 26. října 2018

Ráno si k balení věcí vaříme kávu. Ve tři čtvrtě na osm opouštíme ubytování a jdeme pěšky s plnou polní na letiště. Máme času dost a jsou to jenom dva kilometry, proto neřešíme odvoz.

Letiště jsme našli, batohy máme odbavené bez problémů a dokonce odlétáme přesně podle plánu, tj. ve tři čtvrtě na deset. V letadle si nařizujeme hodinky na středoevropský čas. Letadlo Boeing 737-800 přistává v Bratislavě v půl jedenácté, tj. opět bez zpoždění.

Před budovou letiště se loučíme, kluci jedou městskou hromadnou dopravou na autobusové nádraží, já jdu pěšky na vlakové. Čeká mě opět pohodových osm kilometrů, během nichž pozoruji policejní manévry v hlavním městě Slovenska. Posléze se dozvídám, že to není kvůli mně, ale že přijel nějaký pan Macron. Asi je důležitější než já.

Do aleje před hlavním železničním nádražím přicházím před polednem a z jednoho autobusu vystupují moji parťáci. Autobusy jsou prý plné, tak pojedou se mnou. Ale záhy zjišťují, že "můj" RegioJet je obsazený. Jak se nakonec dostali domů, to by bylo na delší povídání. Já jsem jel do Prahy vláčkem, odtud autobusem a zbytek v Karlových Varech opět pěšky. Domovní dveře otevírám ve 20 hodin 45 minut. Končí jedno báječné cestování, končí i veliké zážitky.

Když končí báječné cestování, končí i velké zážitky, které tentokrát trvaly celkem 192 a půl hodin. Děkuji svým dvěma parťákům za krásné zážitky. Děkuji své ženušce za morální i materiální podporu. Děkuji také Jirkovi za překladatelskou pomoc.