Cesta do Alp - březen 1999

Pátek 26. března 1999

V 15 hodin a 15 minut odjíždíme s Láďou od hájovny do Olšových Vrat, kde přistupuje Míra. Pokračujeme do Prahy, kde kupujeme mapu "Berchtesgadener Land". Dále jedeme směr Strakonice, Volyně a Vimperk, kde zastavujeme na pivo a kávu. Následuje hraniční přechod Strážný a cesta po německém území přes Passau, Freilassing, Bad Reichenhall a Ramsau. Po ujetí 522 kilometrů zastavujeme o půlnoci na parkovišti Wimbachklamm (650 m.n.m.). Něco dobrého ještě večeříme a bumbáme a poté uleháme.

Sobota 27. března 1999

Ráno vstáváme po šesté hodině, připravujeme si věci a snídáme. Před odchodem platíme na parkovišti symbolické parkovné a poté, ve třičtvrtě na osm, se vydáváme na výlet. Nejprve jdeme po pěšině v blízkosti potoka, poté kousek po silničce až k rozcestí, kde cesta 441 odbočuje nahoru do lesa. Sněhu začíná být více než dost. Naštěstí jsme zvolili dobrou zimní výbavu včetně návleků na boty. Procházíme také nedaleko od spodní stanice nákladní lanovky na Watzmannhaus. V úseku, kde končí les, pokračujeme po zasněžené louce a poté strmě do kopce. Zde se objevují skalky, u kterých je nataženo jistící lano. Úsek však není tak exponovaný, tudíž se jde občas lépe s hůlkami. Je celkem jasno, a proto se kocháme pohledy na strmou severní stěnu hory Klein Watzmann (2.307 m.n.m.) a na přední část masivu Watzmann.

Po čase se nám objevuje i jeho první vrchol Hocheck. Po čtyřech hodinách chůze jsme stanuli u chaty Watzmannhaus (1.928 m.n.m.). Zde jsme udělali malou přestávku a posvačili.

Následující cesta by měla jít po kamenitohliněné stezce.Zpočátku obrysy cesty vidíme, ale poté se dostáváme do celkem hlubokého sněhu a trasu si musíme určovat sami. Traverzujeme západním svahem, občas se dostáváme na hřeben.

V patnáct hodin přicházíme na kopeček Hocheck, který je předvrchol Watzmannu a nachází se v nadmořské výšce 2.651 metrů. Je vyznačen krásným křížem. Počasí nám celkem přeje a tak se kocháme pohledem na Berchtesgadenské Alpy. Také vyhlížíme vrchol Watzmann - Mittelspitze.

Nezdá se být zase až tak daleko, ale ta cesta. Vede po skalnatém hřebeni, na jehož každé straně číhají několikasetmetrové srázy. V létě se může jednat o hezký zážitek, trasa je totiž jištěna ocelovými řetězy, připevněnými ke skále. Dnes však možnosti výstupu nevypadají nejlépe. Lana jsou sice zasněžená, ale sníh není zase až tak hluboký, aby se v něm dalo dobře jít. Ostré skalky na hřebeni jsou také trochu namrzlé. Především úvodní úsek, nejprudší část celého stoupání, nevypadá ideálně. Nahoru ještě možná ano, ale dolů?

Na Hochecku objevujeme kromě kříže starší dřevěnou boudu, winterraum. Zde je možno odložit věci a jít na vrchol na lehko. Také by se zde dalo asi v nouzi nejnutnější přespat. Hlavní vrchol vypadá blízko a v létě to nahoru nemůže trvat dlouho, ale dnes by nám to zabralo několik hodin. Vzhledem k pozdní odpolední době a ke sněhovým podmínkám se proto rozhodujeme pro návrat. Dobytí druhé nejvyšší hory Německa, kterou je Watzmann, odkládáme na jindy. Cesta zpět ubíhá rychle. Jde se dobře, jedná se totiž o příjemný sestup, jelikož sníh výborně tlumí dopady a nohy vůbec nebolí. K autu ale přicházíme už se stmíváním.

Neděle 28. března 1999

Ráno vstáváme před sedmou hodinou a odjíždíme. Naposledy si prohlížíme Berchtesgadenské Alpy. Po cestě na Mnichov snídáme u jezera Chiemsee, které je největší v Bavorsku a říká se mu "Bavorské moře". Společnost nám dělají a o naši svačinu žádají černobílá kachňátka a divocí rackové. Následuje cesta přes hraniční přechod Svatý Kříž. Domů přijíždíme po čtrnácté hodině.

Na cestách jsme byli přibližně 47 hodin.
Autem jsme ujeli 983 km. Po vlastních nohou jsme vystoupali asi do výšky 2.651 metrů nad mořem.