Výlet na nejvyšší horu Slovenska a Polska a cesta do Alp - srpen 1998

Pátek 14. srpna 1998

V 17 hodin a 15 minut odjíždíme s Láďou z Karlových Varů směr Praha a Brno. O půlnoci se nacházíme na Česko - Slovenské hranici. Pokračujeme přes Ružomberok a Liptovský Mikuláš do obce Východná. Zde zastavujeme a nacházíme místo ke spaní. Vodu jsme však neobjevili a tak si místo čištění zubů dáváme jedno pivo. V půl třetí uleháme do spacáků.

Sobota 15. srpna 1998

Ráno vstáváme až okolo deváté hodiny a jedeme směrem Tatranská Štrba, kde odbočujeme k Štrbskému plesu. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.355 metrů. Zde nejprve svačíme a před jedenáctou hodinou se vydáváme na jednu z nejoblíbenějších túr ve Vysokých Tatrách, výstup na Rysy.

Túru zahajujeme na známém Štrbském plese. Po jeho břehu přejdeme nejprve kolem Hotelu Patria a poté pokračujeme po Tatranské magistrále, po červené turistické značce až k rozcestí červené a zelené značky. Odtud se vydáváme po zeleně značené turistické cestě až k Popradskému plesu. Celou tuto cestu, od Štrbského až k Popradskému plesu, zvládáme asi za 1 hodinu a 30 minut. Po kamenité cestě, která vede lesem, míjíme spoustu informačních cedulí, jež nás informují o přírodě, kterou procházíme. Popradské pleso se nachází v nadmořské výšce 1.495 metrů. Dále pokračujeme po modře značené turistické stezce. Přibližně po třiceti minutách chůze se od modré značky odděluje trasa červená, po které jdeme vpravo. Nejprve stoupáme kosodřevinou podél Žabího potoka, pak se naše cesta stáčí k východu a vzhůru pokračuje v četných serpentinách ve strmém travnatém svahu. Během cesty několikrát křížíme potok buď přes kameny, nebo po dřevěné lávce. Chodník je místy poničený a zasypán sutí stejně jako jeho okolí. Přibližně hodinu nám zabere výstup na Žabí plesa, která jsou ve výšce 1.919 metrů nad mořem a obcházejí se zprava. Odtud již můžete obdivovat vrchol Rysů. Po dalším přibližně kilometru jsme dorazili před prudký výšvih, který je jedním z technicky nejobtížnějších úseků výstupu na Rysy. Jeho nejstrmější část je zajištěna fixními lany a řetězy. Musíme dávat pozor, neboť jsou zde hladké žulové plotny, které jsou vyhlazeny podrážkami bot turistů, kteří tudy za uplynulá léta prošli. Pak již chodník pokračuje v serpentinách k Chatě pod Rysy. Kousek pod chatou nás vítá informační tabule "SLOBODNÉ KRÁLOVSTVO RYSY - VÍTAJTE".

Tato nejvýše položená tatranská chata, která je postavena v nadmořské výšce 2.250 metrů, je otevřena pouze v průběhu letní sezóny. Důvodem jsou časté laviny, které chatu již několikrát zčásti nebo zcela zničily. Od chaty k vrcholu zbývá "již jen" čtvrt kilometru, avšak výškového, to je něco přes půl hodiny chůze. Nejdříve pokračujeme po červené turistické značce táhlým stoupáním do sedla Váha. Zde jsme za vynaloženou námahu odměněni báječným výhledem do České doliny a na desítky jedinečných vrcholů. Zkoušíme hledat Lomnický štít nebo Gerlachovský štít, který je nejvyšší horou nejen Tater, ale celých Karpat.

V sedle Váha odbočuje cesta vlevo k severu. Po upraveném turistickém chodníku pokračujeme směrem k vrcholu Rysy. Chodník, připomínající lázeňskou promenádu, traverzuje po západním úbočí tohoto vrcholu. V samotném závěru túry se cesta značně větví. Někteří turisté si zde vytvářejí své vlastní chodníky. Směr se těžko udržuje, ale nakonec se podle značení dostáváme skalním, částečně suťovým žlábkem až na vrchol Rysů. Počasí je hezké a tak se snažíme si vychutnat famózní výhledy. Ale je to náročné. Dnešní den se k výstupu na Rysy odhodlalo velké množství turistů včetně dvou jeptišek, takže je tam téměř boj o místo. Samotný vrchol, kde se dá pohodlně postavit nebo posadit, aby byl dobrý výhled, není příliš prostorný. Je tudíž problém se na vrcholu zdržet delší dobu, natož si vychutnat "božský klid" a v klidu posedět. Přesto se nám podařilo udělat pár pěkných fotek a celkový dojem z výstupu je bezchybný.

Rysy jsou nejvyšší horou Polska a jeden z nejvyšších vrcholů Slovenských Tater. Tato hora má ve své podstatě vrcholy dva. Slovenský (2.503 m.n.m.) a polský (2.499 m.n.m.) Oba jsou od sebe vzdáleny asi 20 metrů a mezi nimi prochází státní hranice. Polská strana Rysů je strmější. Výstup od Štrbského plesa na Rysy nám trval něco přes tři hodiny, což je dobrý čas. Stejnou cestou se vydáme i nazpátek. U Chaty pod Rysy se na chvíli zastavujeme a pozorujeme, jak si někteří lidé kupují občerstvení, jiní dokonce obědvají. Jelikož jsme dnes dobyli nejvyšší vrchol Polska, naše volba je jasná. "Hlad je převlečená žízeň" a tak si dáváme pivo, "najvyššie čapované pivo v strednej evrópe".

Po příchodu zpět k autu popojíždíme asi 16 kilometrů na jiné, klidnější parkoviště. Zde vaříme večeři z domácích zásob a plánujeme. Nedaleko od nás jezdí vlak. Jdeme se tudíž podívat na zastávku a je rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že jsme naplánovali brzké vstávání, uleháme již okolo desáté hodiny.

Celkové převýšení dnešního dne činilo 1.145 metrů.

Neděle 16. srpna 1998

Ráno vstáváme brzy a ve 4 hodiny a 27 minut odjíždíme vlakem - zubačkou do stanice Vyšné Hágy (1.125 m.n.m.). Městečko Vyšné Hágy spadá do oblasti Štrbského plesa a proslavila je hlavně léčebna tuberkulózy, která je využívána dodnes. Ze zastávky jdeme ještě za šera a hledáme žlutou turistickou značku. Prohlížíme si léčebný areál a domy pro místní lidi. Vypadá to, že se zde kupodivu moc hotelů nenachází. Pokračujeme po žlutě značené stezce, která vede z větší části lesem. Jsme zde úplně sami, nepotkáváme žádné lidi ani medvědy. Nad hranicí lesa se napojujeme na červenou značku, Tatranskou magistrálu ze Štrbského plesa. Nacházíme se v horní části Batizovské doliny, poměrně malém údolí na jižní straně centrální části Vysokých Tater. Kousek od nás je Batizovské pleso (1.884 metrů), které nás přivítalo nádhernou scenérií. Je to jedno z menších tatranských ples na úpatí Gerlachovského štítu na Batizovském potoce. Zde svačíme, relaxujeme a zkoumáme další cestu. Na západní straně ohraničuje údolí hřeben Končisté, na severní straně hlavní hřeben Vysokých Tater a na východě masiv Gerlachovského štítu. Okolo nás je opravdu krásně, průzračná voda plesa, majestátní Gerlach a především božský klid.

Trochu jsme si oddychli a poté se vydali na druhou, závěrečnou část našeho výstupu. Obcházíme částečně pleso po viditelném chodníku mezi obrovské balvany a hledáme nástup do skal. Zpočátku se nám to moc nedaří. Není tady totiž žádné značení, jelikož výstup na Gerlachovský štít je povolený pouze s horským vůdcem. My jsme však žádného nepotkali a tak pokračujeme sami. Přes dno doliny, na travnatou vyvýšeninu, která se táhne do nitra Batizovské doliny, až po plotnovité stěny, padající z terasy. Jdeme kolem masivu, ve kterém je Gerlach ukryt až do horní části údolí, kde se vypíná samostatná skalní věž Kostolík. Zde je nám jasné, že jsme daleko a tak se vracíme na terasu pod Batizovský žlab, kde se nad sutinou objevuje bílá skála, tzv. Bílá stěna.

Po dobrých stupech vylézáme stěnou nahoru na polici a po ní do kotle, který se vytvořil ve žlabu. V levé části kotle jsou řetězy, pomocí kterých se dostáváme pod asi šestimetrovou stěnu, tzv. Batizovskou probu. Toto místo vypadá trochu náročněji, ale zvládáme ho dobře. Po umělých stupech a pomocí řetězů se dostáváme stěnou nahoru na skalní polici, po které přejdeme na žebro a dosahujeme střední části hlavního, obrovského a širokého žlabu. Cesta vede v jeho levé části. Směr dalšího pochodu by nám podle nastudovaných informací měl ulehčovat vyšlapaný chodník a ochozené skály. Nám se to až tak jasně nejeví. Značení není žádné, možná by se ten horský průvodce hodil.

Žlabem stoupáme stále nahoru, jednou v pravé, podruhé v levé části. Žlab se v horním konci rozšiřuje v menší kotlinku. Není nám zcela jasné, kde je Gerlachovský štít. Vrchol nevidíme. Rozpoložení zdejších kopečků se nám jeví trochu jiné, než máme na mapě. Rozhlížíme se a nahoře jsme zahlédli člověka, který jde doleva. Co kdyby potřeboval poradit? Odbočujeme tedy za ním na vrcholový hřeben severním směrem, napravo by měl být Kotlový štít. Závěrečný úsek už zdoláváme v pohodě a lehce vystoupíme na Gerlachovský štít. Na nejvyšší vrchol Vysokých Tater jsme se dostali pět minut po poledni. Jsme ve výšce 2.654 metrů nad mořem. Nejvyšší hora Slovenska je pokořena, počasí nám přeje, výhledy jsou nádherné. Fotíme se u kříže označujícího nejvyšší bod. Rozhled nám trochu kazí oblačnost, ale i přes ni vidíme, že výše už bychom ve Vysokých Tatrách ani na Slovensku být nemohli.

Cesta zpět je také v pohodě. Nejprve asi dvě hodiny trvá opatrné sestupování skalou k Batizovskému plesu. Je tu dost volného kamení a tak je třeba být při chůzi opatrnější.

Z Batizovské doliny pokračujeme po Tatranské magistrále - červené turistické cestě, po kamenném chodníku k Popradskému plesu. Zde jsme si udělali přestávku, během níž jsme si každý ulovili dva zlaté bažanty na zahrádce místního restaurantu. Následuje již jen pětikilometrová asfaltová cesta k autu, kam jsme došli v sedm hodin. Poté jsme se vykoupali, něco pojedli a večer se uložili ke spánku.

Celkový čas túry včetně přestávek po trase: Vyšné Hágy, Batizovské pleso, Gerlachovský štít, Batizovské pleso, Popradské pleso, parkoviště je 14 hodin.
Celkové převýšení dnešního dne činilo 1.529 metrů.

Pondělí 17. srpna 1998

Ráno vstáváme po šesté hodině a jedeme do městečka Starý Smokovec. Zde kupujeme pohledy a za chvíli je také posíláme. Poté "otáčíme kormidlo" a vydáváme se zpět k českým hranicím. Již ráno jsme si naplánovali, že než opustíme tento stát, tak ochutnáme dobré slovenské halušky. Ukázalo se však, že to není až tak jednoduché. Všude, kde zastavíme, nám odpovídají, že halušky připravují až v poledne. Nakonec se ale dobrá věc podařila a brynzová odměna na nás čekala v Salaši na okraji Považské Bystrice.

Okolo čtrnácté hodiny jsme přejeli hranice a dvě hodiny poté zastavujeme v Buchlovickém restaurantu "Záložna". Dále pokračujeme okolo Brna a z pražské dálnice odbočujeme v Humpolci. Po několika kilometrech zastavujeme a jdeme se vykoupat do kachňovitého rybníka. A jelikož nám plaváním vytrávilo, jdeme povečeřet do restaurace "U Ondřeje" v Ondřejově. Dále jedeme přímou cestou k rakouským hranicím. Zde asi působíme opět nedůvěřivě, jelikož se rakouský celník dožaduje otevřít páté dveře. Zpočátku nám to připadalo jako pokus o vtip, jelikož auto má pouze čtvero dveří, ale nakonec jsme mu zavazadový prostor odhalili. Z hranic odjíždíme směrem na noční Linz a Salzburk. Něco málo za posledním jmenovaným městem jsme zvolili benzínovou stanici k malému odpočinku v autě, vzhledem k tomu, že se blížila druhá hodina v noci.

Úterý 18. srpna 1998

Ráno před osmou hodinou pokračujeme. Jako první zastávku volíme typické rakouské rekreační středisku Zell am See, kde jsme se v jezeře Zeller See vykoupali. Pět kilometrů jihovýchodně od tohoto městečka opouštíme údolí řeky Salzach a silnice začíná stoupat zelenajícím se údolím Fuschertal. V půl dvanácté přijíždíme do střediska Ferleiten, za kterým začíná slavná Glossglockner Hochalpenstrase. Jedná se o jednu z nejpůsobivějších cest přes Alpy. Platíme mýtné a jedeme pomalu po této krásné horské silnici, jež stoupá řadou strmých zákrutů až do Fuschertörlu. Zde je oblíbené vyhlídkové místo a zároveň začátek vedlejší silnice vedoucí na Edelweissspitze. Cesta je dlouhá asi 2 km a končí na parkovišti v nadmořské výšce 2.571 metrů. Výhledy jsou opravdu famózní. Rozhlížíme se a počítáme. Z tohoto místa by totiž mělo být vidět 37 třítisícovek a 19 ledovců. Určitě jízda po této, byť ne zrovna levné silnici je dobrá volba.

Po projetí tunelem pod průsmykem Hochtor sestupuje cesta ke křižovatce. My se dáváme doprava po neméně slavné Gletscherstrasse až na vyhlídkový vrchol Franz Josephs Höhe (2.367 m.n.m.). Zde jsme zastavili na parkovišti a rozhlížíme se kolem. Přímo naproti nám se zvedá 1500 metrů vysoká východní stěna Grossglockneru do výšky 3.798 m.n.m. Pozorujeme také místní horolezce a posléze jsme se je rozhodli vyzpovídat ohledně výstupové cesty z této strany na nejvyšší rakouskou horu. Přímo pod námi se válí široký Pasterze, krásný a největší ledovec ve Východních Alpách. Turisty vozí dolů k ledovci plnému trhlin lanovka, ale cena je dost vysoká a tak se jdeme projít a podívat po cestě kousek za hotel.

Z Franz Josephs Höhe následuje k hlavní silnici krásný sjezd opět s báječnými výhledy. Pokračujeme směrem Heiligenblut a Lienz. Z vesnice Huben se cesta klikatí z údolí Iseltal do vysokohorského údolí Kalsertal. Placená silnice Kalserglocknerstrasse v délce asi 5 kilometrů vede z vesnice Kals východním směrem k hotelu Gasthof Lucknerhaus. My po ní přijíždíme až k večeru, závora je nahoře, závorník šel asi už spát. Tudíž pokračujeme k hotelu, kde jsme objevili krásné horské parkoviště, na jehož okraji jsme zastavili, povečeřeli a ulehli do spacáků.

Středa 19. srpna 1998

Ráno vstáváme v půl šesté, snídáme a zjišťujeme, že prší. Vidíme, že nic nevidíme, jelikož je zataženo a mlha. Přesto jsme v půl desáté vyrazili směr vzhůru. Po necelé hodince procházíme okolo Luckerhütte a posléze přicházíme k Stüdlhütte, která se nachází na úpatí vrcholu Luisengrat. Jelikož se nám Glossglockner stále schovává v mlze a mracích, rozhodli jsme se ho jít hledat. Stoupáme na kopeček s názvem Schere do nadmořské výšky 3.037 metrů.

Zde se zkoušíme projít po ledovci, ale nedaří se nám v mlze a oblačnosti najít tu správnou výstupovou cestu. Za těchto podmínek nemá cenu pokračovat, nejvyšší hora Rakouska zůstane nepokořena. Vracíme se k chatě Stüdlhütte. Zde navštěvujeme restaurant a dáváme si jedno dobré točené pivo, vybumbané v nadmořské výšce 2.802 metrů.

Po tomto příjemném odpočinku jsme se dali na zpáteční cestu k autu. Zde jsme povečeřeli, pobumbali a usnuli.

Čtvrtek 20. srpna 1998

Ráno vstáváme v šest hodin a za čtvrt hodinky odjíždíme. Vzhledem k časné ranní době se dostáváme z placené zóny bez placení. Závora je stále nahoře, závorník asi ještě spí. Po chvíli jízdy jsme si našli hezké svačinové místečko s vodopádem za zády a zde jsme posnídali. Vracíme se do vesničky Huben a odtud vzhůru údolím Tauerntal směrem k tunelu Felbertauerntunnel, který na druhé straně ústí v údolí Amertal. Do placeného tunelu vjíždíme po osmé hodině a dále pokračujeme směr Mittersill až za městečko Neukirchen, kde se nacházejí jedny z nejznámějších vodopádů v Alpách, Krimmlerské vodopády. Zastavujeme na parkovišti a zjišťujeme, že je to zde nehezký turistický průmysl. A tak se pouze procházíme po okolí, až se náhodou dostáváme k vodopádům se stoprocentní slevou na vstupném. Prohlížíme si úžasný vodopád, který se láme ve třech různých stupních. Vítá nás zde množství valící se vody, které se za mohutného hukotu mění na jemnou mlhovinu. Jedná se o největší rakouské vodopády a jedny z nejvyšších vodopádů v Evropě. Na světě existují patrně jenom čtyři vyšší. Místo je to sice hezké, ale je zde moc lidí na náš vkus.

Vracíme se k autu a pokračujeme zpět po silnici, po které jsme přijeli. U městečka Rosental odbočujeme vpravo do údolí Obersulzbachtal. Po chvíli jízdy zastavujeme na parkovišti Hopffeldboden v nadmořské výšce 1.066 metrů. Jedná se o přírodní horské parkoviště, které je sice neplacené, avšak skoro plné. Kromě několika automobilů je zde ještě stádo krav. Následuje odpočinkové odpoledne a večer.

Pátek 21. srpna 1998

Ráno vstáváme ve 4 hodiny a po třiceti minutách příprav vyrážíme ještě za tmy na výlet. Po cestě snídáme u Obersulzbachhütte a k chatě Kürsingerhütte (2.548 m.n.m.) přicházíme v 9 hodin. Hodinu poté již stojíme na okraji ledovce Obersulzbachkees.

Zde doplňujeme výstroj o mačky a vydáváme se po mírném svahu tohoto ledovce.

Po cestě si prohlížíme horský hřeben zvaný Vysoké Taury, který je pokládán za jedno z nejpůsobivějších pohoří v Evropě. Na vrchol pohádkového štítu Grossvenedigeru, který je asi třetí nejvyšší horou Rakouska, přicházíme v 13 hodin a 55 minut. Jsme v nadmořské výšce 3.666 metrů. Rozhled není ideální, jelikož jsou kolem nás mráčky a mlha. Naštěstí po sestoupení několika výškových metrů je opět lepší počasí a můžeme se rozhlížet a fotografovat.

Cesta zpátky je o něco rychlejší i přesto, že nám v závěru trochu pršelo. K autu přicházíme v 19 hodin a 30 minut. Převlékáme se, balíme věci a ještě kousek popojíždíme. K noclehu volíme Durchholzen chvíli před půlnocí.

Celkový čas túry včetně přestávek byl 15 hodin.
Délka výletu dosahovala cca 40 kilometrů. Celkové převýšení dnešního dne činilo 2.600 metrů.

Sobota 22. srpna 1998

Vstáváme v sedm hodin a jedeme do Německa. V Rosenheimu zastavujeme na nákup a poté pokračujeme směrem Mnichov a Cheb. Do Karlových Varů přijíždíme v 17 hodin.

Na cestách jsme byli 9 dnů, tj. asi 192 hodin. Autem jsme ujeli 2.475 km. Po vlastních nohou jsme nejvýše vystoupali do výšky 3.666 metrů nad mořem.