ZIMNÍ VÝSTUP NA SNĚŽKU

Během svého pobytu v Krkonoších před koncem roku 2011 jsem se rozhodl pro výšlap na Sněžku. Kromě toho, že jsem chtěl vystoupat na naši nejvyšší horu, mne také lákaly krásné výhledy do okolí. První věc se mi podařila 29. prosince, tedy hned na první pokus, na druhou záležitost mělo počasí trochu odlišný názor. Proto jsem si výstup na Sněžku následujícího dne zopakoval.

29. 11. 2011

Dopoledne jsem vyšel z Hotelu Energetik, který se nachází jihozápadním směrem od Pece pod Sněžkou v blízkosti sjezdovky a kopce Hnědý vrch. Asi po 500 metrech jsem se ocitl u turistického ukazatele "Severka" (přibližně 1.000 m.n.m.), od kterého vedly mé kroky po zelené turistické značce. Tři kilometru chůze v hlubokém sněhu do mírného, chvílemi i prudšího kopce, mi trvaly o trochu déle, než jsem čekal. Z toho důvodu jsem také vynechal první možnost občerstvení, která se mi naskytla v Chalupě na Rozcestí. Nacházím se na jedné z hlavních a nejznámějších hřebenových křižovatek v nadmořské výšce 1.348 metrů. Zde pro mne začíná putování po otevřených krkonošských hřebenech. Jdu po červené a společnost mi dělá mlha, ostrý nepříjemný vítr a sníh.

K dalšímu turistickému rozcestníku (1.357 m.n.m.) přicházím po necelých dvou kilometrech. A opět mne vítá jedna velmi známá horská chata, která se jmenuje Výrovka. Počasí nevypadá, že by se mělo zlepšit a tudíž, jestli chci dnes dosáhnout svůj cíl a také se ve zdraví vrátit, musím i zde odmítnout možnost občerstvení. Ukazatel nabízí turistům cestu ve třech směrech. Já se vydávám tam, kde v mlze tuším Sněžku. V létě by se mělo jednat o pohodlnou a celkem nenáročnou cestu dlouhou necelých 5 kilometrů. Ale dnes, nikdo neví. Moc lidí nepotkávám, čím to asi bude.

Následuje 1,5 kilometru stoupání, občas i prudkého. Viditelnost se zhoršuje asi tak na tři, někdy pouze dvě tyče. V nadmořské výšce 1.509 metrů, v místě mezi Luční a Studniční horou objevuji další turistický ukazatel a zajímavou kapličku, která zde byla vystavěna jako památník obětem hor v roce 1957. V té době totiž původní památník (symbolický horský hřbitov) v Obřím dole zničila lavina. Uvnitř malého kamenného domečku jsou tabulky s údaji o tragických událostech, jména dalších obětí jsou na společné desce. Jen od roku 1935 zahynulo v Krkonoších přes 50 osob. Původní kaplička byla postavena na památku tragické smrti Václava Rennera v roce 1798.

Z tohoto místa mne čeká jeden kilometr klesání. Po cestě bych měl míjet Rennerův kříž, připomínající další horskou tragédii, smrt Jakuba Rennera (11. dubna 1868), majitele Luční boudy. Ale neviděl jsem ho. Cesta mne přivádí k Luční boudě, dnes asi nejznámější a nejnavštěvovanější horské boudě v Krkonoších. Leží v nadmořské výšce 1.400 metrů a byla to asi první horská bouda, založená nad hranicí lesa. Podle nalezeného kamene s letopočtem se její vznik datuje do roku 1623. Pravděpodobně však existovala již ve druhé polovině 16. století, původně jen jako prostý úkryt při staré obchodní "slezské" cestě. Jdu se na chvíli ohřát a také je potřeba dát si razítko do svého cestovatelského deníčku.

Zdržovat se však nemohu, jelikož stále ještě nejsem v polovině svého dnešního výletu. Vydávám se dále po modré turistické značce podél tyčového značení. Cesta bez velkých výškových rozdílů je dlouhá 2,5 kilometru. Obří sedlo (1.395 m.n.m.), kde dříve stávala Obří bouda, nabízí hezké výhledy do okolí nebo na Sněžku (to se mne dnes netýká) nebo občerstvení v polské chatě Dom Slaski. Nacházím se totiž na hranicích Česka a Polska.

Pokračuji skoro bez přestávky. Vidina (i když skoro nic nevidím) posledního jednoho a půl kilometru ke splnění svého dnešního úkolu je lákavá. Tempo musím mírnit. Kamenný chodník je značně namrzlý a k tomu silné poryvy větru. Výstup je možný pouze s pomocí zábradlí z železných řetězů. Dneska by se hodilo nazout mačky na boty, ale kdo by s nimi jezdil do Krkonoš, když jsem plánoval se pohybovat pouze po značených cestách. A přece potkávám několik lidí, kteří takto uvažovali.

Ve 13 hodin 15 minut přicházím na Sněžku. Jsem v nadmořské výšce 1.602 metrů, výš už to nejde, není kam stoupat. Nejvyšší hora České republiky svůj český název získala údajně roku 1823, kdy první české pojmenování znělo "Pahrbek sněžný". Další používaný název byl "Sněžovka". Polovina vrcholu je česká, druhá půlka patří Polsku. Pocit je to úžasný, rozhled skoro žádný. Ale přece jenom něco vidím. Nejstarší budovou na Sněžce je rotundová kaple sv. Vavřince z roku 1681, stojící na polském území. Její výška činí 14 metrů a nechal ji postavit slezský šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch. Dalším výrazným objektem je polská horská bouda, tvořená třemi spojenými tvary stříbrné barvy připomínajícími létající talíře (slouží též jako meteorologická stanice). Zajímavé spojení a kontrast zároveň: scifi a 17. století. Těsně pod vrcholem se ještě nachází horní stanice dvojsedačkové lanovky. Já však hledám a také nalézám objekt, který jsem zatím ještě nikdy neviděl.

Říkalo se, že Krkonoším vždy vládli muži. Jedna žena se však svým počinem v minulých letech určitě zapíše do dějin Sněžky. Je to bývalá poštmistrová z Pece pod Sněžkou Jaroslava Skrbková. Před čtyřmi lety se jí podařilo splnit skoro utopistický sen, do úspěšného konce dotáhla krkonošskými ochranáři zprvu odmítanou budovu nové České poštovny. Architekty Martina Rajniše a Patrika Hoffmana při tvorbě vrcholového projektu inspirovaly snadno demontovatelné expediční stavby přizpůsobené arktickým podmínkám.

Česká poštovna nazvaná Anežka nedosahuje ani velikosti malého rodinného domku (plocha 74 m2, obestavěný prostor 346 m3), ale přesto se již záhy stala neodmyslitelnou součástí kontextu nejvyšší české hory. O její návštěvu je velký zájem za každého počasí. Konstrukce budovy je dřevěnou skládačkou z 20 tisíc dílů. Stavba se terénu dotýká pouze dvanácti patkami, ve kterých jsou zabetonované ocelové profily. Plášť stavby je tvořen zdvojeným sklem a dřevěnými okenicemi, jejichž nastavením je možno proměnit moderní prosklenou budovu na dřevěnou boudu, a přizpůsobit ji tak aktuálním povětrnostním podmínkám. U severní strany Poštovny se nachází venkovní točité schodiště, které vede na vyhlídkovou terasu. Sklepy původní České boudy byly zachovány a slouží jako zázemí Poštovny.Budova byla 10. srpna 2007 vysvěcena arcibiskupem Karlem Otčenáškem a otevřena prezidentem Václavem Klausem. Za prvními dveřmi objektu se nachází vstupní zázemí, které má kdykoliv zajistit minimální úkryt návštěvníkům hor. Za dalšími dveřmi je možno u poštovního pultu zakoupit nápoj nebo něco k zakousnutí. A především tady může člověk zakoupit pohlednici 1602 metrů vysoké Sněžky, dát na ni originální razítko a zásilku přímo zde podat. Jedná se totiž o regulérní poštu, nejvýše položený poštovní úřad v České republice. Poštovna má přiděleno PSČ 542 91. Turisté tak nejsou ochuzeni o originální poštovní razítko na svých pozdravech a vrchol Sněžky je povýšen na místo vyhledávané filatelisty z celého světa. Po návratu se z novin dozvídám, že původní investor, paní Skrbková prodala objekt koncem roku 2011 za nezveřejněnou cenu. Novým majitelem se stal Milan Blaha z Moravské Třebové.

K místu, kde se nacházím, se pojí různá "nej". Je možno tady spatřit nejvýše umístěný hraniční kámen, nejvyšší trigonometrický bod, nejvýše postavenou církevní stavbu a je zde největrnější místo České republiky nebo již zmíněný nejvýše položený poštovní úřad. Kdysi jsem četl, že když počasí neumožní nádherné kruhové výhledy, může si člověk alespoň z vyhlídkové plošiny s mapou v ruce popsaná místa představit. Ale dnes si neumím představit, jak bych se na tu plošinu dostal, když mi dělá problém udržet se na nohou i v relativním závětří.

Také já navštěvuji Českou Poštovnu, ochutnávám zde teplou griotku a především plním hlavní úkol dne. Včera mi totiž volala dcera a říkala, abych jí poslal pohled ze Sněžky. Razítkuji pohledy i deníček a zapisuji se do vrcholové knihy. Nyní mi tedy ještě zbývá splnit další úkol, který spočívá v bezpečném návratu na hotel.

Opouštím nejvyšší vrchol, sestupuji s nejvyšší opatrností po zamrzlém chodníku a vydávám se po stejné cestě, po které jsem přišel.

Původně jsem uvažoval o nějaké změně, ale počasí se stále nezlepšuje. Trasu si jakžtakž pamatuji, tyčové značení je také dobré, tudíž nebudu riskovat. Jdu po hranici s Polskem po červené značce směrem na západ po Větrném hřebeni. Konstatuji, že název odpovídá, možná by se chvílemi mohlo uvažovat o změně na vichřicový hřeben. Bývalou Obří boudu tentokrát míjím skoro bez zastávky.

Po levé straně bych měl poté vidět Úpskou rokli. Modrá značka mne přivádí k Luční boudě. Uvažuji o návštěvě restaurace a nějakém nápoji, ale brzo se bude stmívat, tak raději pokračuji. Čeká mne totiž poslední dnešní stoupání. Asi po půlhodině se nacházím na druhém nejvyšším místě celé mé dnešní trasy, dnes již podruhé. Od Kapličky by se mi měly nabízet nádherné pohledy na Sněžku, Studniční horu, Bílou louku a celý hraniční hřbet. Ale již jsem se smířil s tím, že dnes nic neuvidím a asi ani toho moc nevyfotím. Následuje sestup k Výrovce. Horskou boudu s kaskádou malých oken ve velmi šikmé střeše navštěvuji, abych se alespoň na chvíli ohřál a dal razítko do deníčku.

K Chalupě na Rozcestí přicházím již za mírného stmívání a tak jdu dovnitř. Kromě povinného razítka si objednávám teplou griotku. Nespěchám, zbytek cestu půjdu tak jako tak za tmy.

Po půl hodině odcházím za pomoci světla z čelovky a dokonce i hvězd. Začalo se částečně vyjasňovat (a to jsem té griotky zase tolik nevypil). Na hotel přicházím před osmnáctou hodinou. Celkem jsem dnes ušel 24 kilometrů, stoupání a klesání raději nepočítám.

30. 12. 2011

Po ránu sice trochu sněží, ale občas se oblačnost protrhává a tak se dopoledne vydávám z Hotelu Energetik dolů do Pece pod Sněžkou s ještě nejasným cílem dnešního výletu. Dole se však celkem brzy rozhoduji, že bych to mohl dnes zkusit znovu. Hlavní část výstupu tedy zahajuji v Peci pod Sněžkou, městečku, které je připomínáno již v 15. století. Název obce "Pec" patrně vznikl počeštěním německého pojmenování Pezter. Druhá část "pod Sněžkou" byla přidána v roce 1948, aby se odlišila od stejnojmenné obce na Šumavě (dnes Nová Pec na Prachaticku).

Ještě nemám úplně jasno kudy nahoru a kudy zpět. Obří důl láká, ale nevím, zda je schůdný. Zkusím to a uvidím. Cesta je částečně vyšlapaná a tudíž tady někdo šel. Ale záhy zjišťuji, že jsou zde ještě nějaké chaty a šlápoty dál jsou značně zaváté. Ale pokračuji, není zde žádný zákaz, naopak vidím kus před sebou se někoho pohybovat. Viditelnost se krok od kroku zhoršuje, ale přesto se kochám. Cesta vede stále do kopce. Obří důl je zajímavě vyvinuté horské údolí ledovcového původu, které se rozkládá mezi Pecí pod Sněžkou a úpatím Sněžky sevřené Širokým hřbetem a Studniční horou. Ve vrchní části, která se začíná otevírat, přibývá oblačnosti, drobného sněženi a větru. Zde pro mne začíná putování po otevřených krkonošských hřebenech. Skoro by to chtělo tyče, abych se neztratil. Také dnes se mi začíná rozplývat představa idylického putování na Sněžku za slunečného počasí.

Po modré značce, kterou jsem skoro celou cestu neviděl, přicházím do Obřího sedla (1.395 m.n.m.). Zjišťuji, že také dnes na tom budu s hezkými výhledy do okolí nebo na Sněžku obdobně jako včera. Občerstvení v polské chatě Dom Slaski opět vynechávám a pokračuji dobýt Sněžku. Schází mi k tomu posledních jeden a půl kilometru. Kamenný chodník je značně namrzlý a k tomu silné poryvy větru. Zjišťuji, že moje osobní meteorologická předpověď selhala. Před chvílí jsem si totiž říkal, že horší počasí než včera již být nemůže. Chvílemi se však ukazuje, že to je možné. Silné poryvy větru dělají z nasazování kapuci velmi zajímavou věc. Zážitky při cestě nahoru i pobyt na nejvyšší hoře České republiky jsou obdobné jako včera. Ani dnes mi není umožněno prohlédnout si detailně Krakonošovo panství.

Ve 13 hodin 20 minut přicházím na Sněžku. Jsem v nadmořské výšce 1.602 metrů, výš už to nejde, není kam stoupat. Po 24 hodinách opět na nejvyšší hoře České republiky. V oblačnosti rozeznávám obrysy rotundové kaple sv. Vavřince z roku, polské horské boudy i budovy nové České poštovny.

Ani dnes mi počasí neumožňuje nádherné kruhové výhledy, ani výstup na vyhlídkovou plošinu, tak navštěvuji interiér České Poštovny. Opět tady razítkuji pohled, vhazuji ho do schránky a zapisuji se do návštěvní knihy. Paní za pultem mne poznává a diví se, co mě sem přivádí v takovém počasí druhý den po sobě. Ochutnávám teplý tekutý štrúdl a na její doporučení si dávám svařené víno.

Zpátky se vydávám po žluté turistické značce okolo vrchní stanice lanovky. Moc lidí jsem dnes nahoře neviděl a moc jich ani po cestě nepotkávám. Moje kroky vedou skoro souběžně s lanovkou kolem nepřístupného vrcholu Růžové hory.

Brzy procházím okolo stanice lanovky Růžová hora. Zbývá ještě asi další kilometr stále po žluté na místo nazvané Růžohorky. Odtud pokračuji po zeleně značené cestě, která výrazně klesá Růžovým dolem. Zpět do Pece pod Sněžkou přicházím lesem po zelené turistické značce. Na závěr dnešního dne musím ještě absolvovat asi tříkilometrové stoupání k hotelu. Opět se k večeru vyjasňuje obloha a to jsem v Peci nic nepil. Ale přípitek bych si zasloužil, dnes mám v nohou dalších 22 kilometrů a především další návštěvu vznešené dámy jménem Sněžka.