Amerika, Mexiko, Kanada a Karlštejn

Amerika, Mexiko i Kanada se nacházejí daleko i blízko. V tom prvním známějším případě by musel člověk letět přes "velkou louži", ve druhém případě se stačí vydat kousek za Prahu a navštívit velice zajímavou soustavu jámových vápencových lomů v Českém krasu. Mezi nejznámější z nich patří právě Velká Amerika, Mexiko, Kanada a Malá Amerika. V jejich okolí lze objevit i několik dalších větších i menších lomů. Každý lom má vedle hlavního název i další jméno či označení. Pojmenování získaly jednotlivé lomy převážně až v trampské době. Prvotním impulzem byl patrně název Amerika, který je doložen pro samotu, nacházející na náhorní planině se poblíž dolů, již z roku 1859, kdy ji 1. listopadu dostal do pachtu pod názvem "Kadluvtýnská Kopanina, tzv. Amerika" na 11 let Josef Habětín, rychtář z nedaleké Mezouně.

Česká republika má pestré geologické podloží, které je po staletí zkoumáno a někde také těženo. V Českém krasu začaly nové vápencové lomy vznikat během 19. století. Hlavním důvodem byl rozvíjející se průmysl v okolí, především železárny a ocelárny v Kladně. V okolí byly sice funkční doly, především u Tachlovic, ale ty nestačily pokrýt narůstající potřebu. A byla hledána nová ložiska kvalitního vápence. Nejprve Pražská železářská společnost otevřela v roce 1891 lom Čižovec a roku 1900 se začalo dobývat v prostoru dnešních lomů Amerika. Dělo se tak od východu a postupně zde vznikly dva velké lomy "Amerika" a "Kozolupy", přičemž lom Amerika byl rozdělen výrazným zlomem na dvě vzájemně posunuté části dnes nazývané "Velká Amerika" a "Mexiko". Lom "Kozolupy" dnes tvoří východní část Velké Ameriky.

Ke konci druhé světové války uvažovali Němci zřídit v oblasti lomů Ameriky podzemní zbrojní výrobu, avšak k realizaci nedošlo. V "Trestaneckém lomu" fungoval za války pracovní tábor pro zločince a v letech 1945-1946 zde byli umístěni zajatí a uvěznění Němci. V roce 1945 byla Pražská železářská společnost znárodněna a následně přejmenována na Středočeské uhelné a železnorudné doly, národní podnik se sídlem v Kladně, kam přešly i vápencové lomy Mořina stejně jako do nově vytvořeného podniku Železnorudné doly n.p. Nučice v roce 1950. V době následující si vzal komunistický režim patrně nehezký příklad od fašistů, jelikož v Trestaneckém lomu nechal zřídit tábor nucených prací pro politické vězně, který fungoval v letech 1949 až 1953. A podle doložených informací dokonce komunisté "předčili" praktiky němců. Zařízení je totiž označováno jako jeden z nejhorších komunistických pracovních táborů pro politické vězně. Lidé, kteří pobyt v něm přežili, ho nazývali "český Mauthausen" či "vápencové peklo Mořina".

Důlní provoz v oblasti lomů Ameriky byl ukončen v roce 1963, k definitivnímu zavření však došlo až o rok později. S útlumem přišly organizační změny a lomy se staly samostatným závodem Železnorudných dolů a hrudkoven Ejpovice, který pro změnu roku 1977 přešel pod n.p. Rudné doly Příbram. Po sametové revoluci přišla v roce 1993 privatizace a začlenění do společností ČEZ. Na začátku roku 1994 vznikla společnost "Lomy Mořina, spol. s.r. o.". V současné době probíhá těžba vápenců pro odsiřování elektráren, saturačních vápenců pro cukrovary a výrobu cementu.

Lomy Amerika se v 60. letech staly oblíbeným místem trampů a nudistů. Rekreaci a zábavu, které měly příchuť zakázaného ovoce i prvky adrenalinu, občas vystřídal rychlý útěk. Pobyt návštěvníků v lomech totiž nenacházel pochopení úřadů. Veřejná bezpečnost tady dělala pravidelné kontroly a pořádala policejní zátahy proti záškodníkům. Důvodem bylo poškozování majetku státního podniku, rušení nejvýznamnějšího zimovišť netopýrů ve středních Čechách, politické aspekty, ale také úrazy, někdy i smrtelné. Časté zde tudíž byly policejní zásahy proti návštěvníkům lomů. Pochopení nenašli ani jeskyňáři, kteří chtěli zdokumentovat zdejší podzemí a krasové jevy. Po sametové revoluci se vedly diskuze, ale nic se nedělo, až okolo roku 2000 byla v lokalitě vyznačena turistická značená trasa a dnes zde je možné také spatřit informační cedule geologické naučné stezky západní částí Českého krasu "Mořina - Lom Velká Amerika".

Přesto si myslím, že zde stále moc o turisty nestojí. Nevedou sem žádné výrazné ukazatele, tudíž toto místo může člověk snadno minout. My jsme přijeli od Kozolup po silnici do obce Mořina. Kdybych neměl nastudovánu mapu, tak bych parkoviště u silnice s odpadky a křovím, které nevypadá na první pohled nějak zajímavě, mohl lehce minout. Oni jsou zde vlastně parkovací plochy dvě a také na druhé straně silnice stojí auta, když je zde hodně lidí. Na první pohled sice nic moc, ale stačí kousek popojít nebo spíše povylézt na val a najednou člověka ohromí takový výhled, který by tu asi vůbec nikdo nečekal. První lom, který je těsně u parkoviště, se nazývá Velká Amerika a též mu někdo říká Východní lom nebo lom Východ. Má přibližnou velikost 750×150 metrů a hloubku 67 až 80 metrů. Jedná se o největší ze zdejších lomů. Jeho dno lomu je na úrovni 322 m.n.m. a v minulosti zde bylo 6. těžebních pater. Po úroveň 335 m n. m. (5. patro) je lom zčásti zatopen. Na obhlídku jsme se vydali po jeho levé neznačené straně. Kdo to tady nezná, může být trochu zklamán, jelikož z cesty toho není moc vidět. Amerika je sice krásná a fascinující a návštěva je nezapomenutelný zážitek. Nafotit tu krásu ale není jednoduché. Existuje pouze několik míst, kde to lze. Sice vyšlapané pěšinku ukazují, že lidé zkoušejí chodit na hranu lomu na různých i podobných místech, ale je potřeba být velmi opatrný. Vstup je na okraj lomů je zapovězen, označen páskou. A je to dobře, člověk by měl být opatrný, aby se nepodíval na dno rychleji, než je záhodno.

Na konci lomu Velká Amerika se otvírají zajímavé pohledy a lze s opatrností kousek dolů sejít. Vidíme sice na dně lomu lidi chodící i koupající se, ale s ohledem na naši vlastní bezpečnost však musíme respektovat, že nejen do tohoto, ale i do všech dalších lomů, kolem kterých půjdeme, je vstup zakázán.

Na dohled je před námi další lom, který se jmenuje Mexiko. Také tento má i jiné názvy - Trestanecký lom, Deštivý lom, lom Shniloušák. Jeho velikost činí přibližně 300x100 metrů a hloubka 80 metrů. Na dno lomu nesvítí nikdy slunce a nachází se tam několik menších jezírek. Ve stěnách lomu jsou vidět štoly, do kterých se lze dostat výhradně pomocí jeskyňářské techniky a horolezeckých lan.

Náš plán je jednoduchý. Budeme pokračovat zleva, abychom se posléze k autu nemuseli vracet po stejné cestě. Avšak ne každý plán se posléze ukáže jako ideální. Jdeme sice po vyšlapané pěšině, ale chvílemi máme pocit, že po ní chodí více zvěře než lidí. Cesta vede po úbočí kopce, který se vypíná nad funkční vápenkou. Rámus, prach, žádná přírodní idylka. Postupně se noříme do hustého porostu, ze kterého si netroufám určit správný směr, kudy bychom se měli napojit na značenou cestu. Nakonec k naší "radosti" obcházíme takto skoro celé Mexiko. Původní záměr navštívit ještě Malou Ameriku se začíná měnit při pohledu na zamračenou oblohu. Po žluté značce přichází zpět k autu v momentě, kdy začíná prudce pršet.

Jedeme k břehům řeky Berounky, kde se rozkládá městys Karlštejn. Historie obce, která byla 23.1.2007 prohlášena za městys, je stejně dlouhá jako dějiny nesporně slavnějšího hradu. Pojmenování obce se během času vyvíjelo, nejprve bylo shodné s názvem hradu, aby se v 15. století změnilo podle příbytků, v nichž žili původní obyvatelé na Budy. V 18. století přijala obec název Budňany a od roku 1952 se vše vrátilo k původnímu názvu Karlštejn.

Ubytování jsme vyhledali v nedalekém kempu, který je v majetku městyse a jmenuje se Autokemp Karlštejn. Od centrálního parkoviště je to do autokempu asi 800 metrů. Jedná se dle mého názoru o příjemné místo s ideálními podmínkami pro odpočinek. Kemp se nachází na levém břehu řeky Berounky. Návštěvníci mohou využít sportovní a dětské hřiště i ohniště. Přímo v recepci, kde nás uvítala velice příjemná a ochotná paní, je možnost zapůjčení několika druhů sportovního náčiní. My jsme zvolili badminton. Areál nabízí ubytování v chatkách, v přívěsech nebo jako my ve vlastním stanu.

Autokemp je otevřen přibližně od dubna do října. Na podrobnosti je dobré se podívat před návštěvou na jejich stránky (http://www.karlstejn-kemp.cz/). Vybavení včetně toalet a sprch je na dobré úrovni. Bylo zde příjemně a čisto. V areálu kempu je kiosek a kryté posezení. Kromě nápojů je zde i něco málo k jídlu. Vzhledem ke krátké době našeho pobytu ale nemůžeme dost dobře posoudit kvalitu podávaných nápojů a pochutin. Je pravda, že obsluha vypadala trochu unaveně, patrně po náročném létu.

Kromě dvou hlavních turistických "magnetů", kterými je hrad Karlštejn a vápencové lomy Amerika, jsou v okolí i další zajímavé cíle výletů. Člověk se nachází v krásném prostředí Chráněné krajinné oblasti Český kras, kde se může toulat například po naučné stezce Národní přírodní rezervací Karlštejn (http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-karlstejn.htm). Při cestě z kempu do Karlštejna jsme si také všimli zajímavé skály, na které je vidět disharmonické vrásnění vzniklé různou deformační schopností mocných vápencových lavic a deskovitých vápenců s břidlicemi během vrásnění. Informační cedule sděluje, že se skalní útvar jmenuje Budňanská skála a lze tady spatřit geologický profil hraničními vrstvami siluru a devonu (416 miliónů let plus nějaký ten den od napsání tohoto článku, respektive osazení informační cedule).

Ráno jsem se šel projít do Karlštejna a jeho okolí. Byl jsem tam skoro sám a musím říct, že toto místo má úplně jiné kouzlo, než když je plné turistů. Je to krajina zvláštní krásy, v níž stojí staroslavný hrad. Dlouho zůstávala obec Karlštejn a stále pro některé návštěvníky ještě je městys ve stínu hradu. Mnoho lidí přijíždějících na prohlídku hradu Karlštejn, šlape po svých nebo se veze v kočáře po silnici (zákaz vjezdu) od parkoviště u řeky Berounky vzhůru k slavnému hradu. Magicky k němu vzhlíží a tak si většinou ani nevšimnou další zajímavé památky, kostela svatého Palmácia v podhradí nebo půvabu vlastního městyse Karlštejn.

Koho by snad nezaujal kostela svatého Palmácia jako sakrální stavba, ten by měl určitě zbystřit při zaslechnutí jejího názvu. Jedná se totiž o jediný kostel tohoto zasvěcení v České republice. Kostel založil Karel IV. ve stejnou dobu jako hrad Karlštejn, to jest v roce 1348. U které stavby bylo kopnuto do země dříve, zatím nevím. V případě Karlštejna je známo položení základního kamene arcibiskupem Arnoštem z Pardubic dne 10. června. Kostel se dočkal svého dokončení v roce 1356, to znamená přibližně o jeden rok dříve než základní stavba hradu. I když v případě hradu probíhaly především vnitřní úpravy ještě v dalších letech. S rokem dokončení kostela je spojen i jeho název. Císař Karel IV. získal od arcibiskupa trevírského a říšského arcikancléře pro Galii a království Arelatské Boemunda ostatky mučedníka, trevírského konzula sv. Palmácia (Palmáce). Ke spravování kostela ustanovil císař karlštejnskou kapitulu v roce 1357. Denně se sloužily mše a vykonávala další duchovní i pastorační činnost.

V roce 1422 byl kostel poničen husity a spojenými vojsky Pražanů a Poláků, patrně ze vzteku, že se jim nepodařilo dobýt hrad. Kostel svatého Palmácia se dočkal obnovy až na počátku 16. století za vlády krále Vladislava. Podoba, kterou získal po těchto opravách, se bez podstatných změn zachovala dodnes. Dlouho se však lidé z opraveného kostela neradovali, jelikož roku 1648 byl pro změnu poničen švédskými vojsky. S opravami se opět dlouho čekalo, ještě v roce 1706 je uváděn jako neužívaný a značně poškozený. V roce 1888 je doloženo vybudování schodů od silnice a je též zmínka o vymalování kostela, tudíž musel být již v této době také opraven. Poslední větší známá oprava kostela byla uskutečněna v roce, kdy byla báň kostela opatřena novou měděnou krytinou a obnovena fasáda. Současně byl proveden památkáři průzkum, při kterém bylo konstatováno, že větší část zdiva je původní. Z pohledu historie se jeví zajímavé malé okénko v presbytáři, které si zachovalo svoji původní gotickou podobu.

Kostel je jednoduchá stavba s plochým stropem a pětiúhelníkovým presbytářem zaklenutým sklípkovou klenbou. Okolo kostela je místní malý hřbitov. Přístup ke kostelu je ze dvou stran, zespoda lze vystoupat po schodišti nebo přijít od městyse pozvolně stoupající pěšinou. V interiéru kostela, do kterého jsem zatím neměl možnost nahlédnout, se nachází nový oltář patrona kostela sv. Palmácia realizovaný sochařem Petrem Váňou v roce 1991. Původní pozdně gotický oltářní obraz je nyní uložen v Rytířském sále na hradě Karlštejn. Spojení s karlštejnskou kapitulou bylo přerušeno v roce 1958, kdy se Budňany staly samostatnou farností s filiálním kostelem v Mořině. Kostel dnes spravujeŘímskokatolická farnostŘevnice a pravidelné bohoslužby se zde konají v neděli v 16:00 hodin. Více údajů je možné zjistit na internetu:http://revnice.farnost.cz/index.php?id=karlstejn)

Palmác(ius) byl trevírským konzulem. V latině znamená palmatius = držitel palmy neboli vítězný. Jednalo se o dobu pronásledování křesťanů za vlády římského císaře Diokleciána (284-305). Spolu se sv. Palmácem jsou uváděna i jména Tyrsa, Bonifáce, Leandra, Sotera, Alexandra, Hormisda, Papiria, Joviána, Krescenze, Konstantina, Justina, Maxentia a ještě dalších.Legenda uvádí, že to byli vojáci thébské legie tábořící severně od Porta Nigra (dnes patrně rozšířené údolí řeky Mosely v Porýní-Falc v Německu), od nichž bylo požadováno, aby obětovali římským modlám. Oni však s pevným rozhodnutím odmítli, vědomi si toho, že je lépe pro Krista snášet utrpení a pro vyznání víry zemřít, než si pro uctívání toho, co je jim cizí, zachovat pozemský život.Původ těchto mučedníků ani místo jejich zabití není doloženo. Později sice byl u Mosely postaven klášter "S. Marie od mučedníků.", ale přímé důkazy chybějí.

Svatý Palmác byl umučen v Trevíru 5. října roku 286 a v tento den má také své místo v kalendáři svatých. Nebýt Karla IV., neměli bychom u nás památku na tohoto světce. Historici uvádějí u císaře jistý kult ke světcům, jejich ostatkům a relikviím. Dokonce se někde píše o císařově sběratelské vášni, takový měl být údajně jeho zájem o vzácné ostatky svatých mučedníků. Zda za posílením kultu světců byla jeho záliba v drahocenných předmětech a umělecky hodnotných relikviářích či finanční zisk z poutí, které se k těmto relikviím konaly nebo posvěcení císařského majestátu a upevnění panovníkovy politické pozice se odborníci stále neshodli. Určitě v tom hrála ale nezastupitelnou roli císařova osobní zbožnost. Každopádně se jednalo o činnost, která neměla ne jenom v českých dějinách obdoby.

V pravé poledne opouštíme kemp a vracíme se na místo činu. Tentokrát jsme zaparkovali na druhém parkovišti, které je blíž výchozímu místu, ale je trochu schované. Cestu okolo Velké Ameriky již známe, ale přece jsme trochu překvapeni. Maličko nám sprchlo a pěšina tím i včerejším deštěm získala zajímavý bahnitý povrch, na kterém není problém uklouznout. Okolo Velké Ameriky a Mexika to již známe a tak neprobádaná krajina pro nás začíná v místě, kde jsme se včera vynořili z "pralesa".

Prvním větším překvapením je menší kopeček na konci lesa, jehož sklouznutí po mokrém bahnitém povrchu je velice zajímavé. Pokračujeme po okraji pole k silnici vedoucí do průmyslového areálu. Za ní cesta mírně stoupá až k lomu Kanada (Azurový lom, Modrý lom, lom Odkaliště), který dnes slouží jako odkaliště pro areál výroby stavebních hmot. Následující cesta vede po rovině a jsou z ní zajímavé pohledy na hrad Karlštejn.

Na okraji lesa přicházíme ke křižovatce cest, ale pokračování po žluté je jasné. K západnímu okraji lomu Malá Amerika je to již jenom 500 metrů. Kdo to tu nezná, může být trochu zklamán, jelikož výhledy jsou takové, že skoro žádné. Okraje lomu jsou zarostlé stromy. Přibližně 150 metrů dlouhý lom Malá Amerika má také další názvy (Rešná, Nákladový lom, Školka) a na jeho dně s nadmořskou výškou 348 metrů se nachází Rešenské jezero. Lom měl původně 5. těžebních pater, přičemž dnes je do 4. těžebního patra zaplaven průzračně modrou a hlubokou vodou.

V kolmých stěnách většiny lomů jsou vidět otvory štol. V některých těchto jeskyních uprostřed hladkých a příkrých skal lze dokonce zahlédnout i jasné pozůstatky lidské přítomnosti, např. lavičku, sedátko či křeslo. Některé lomy a šachty jsou totiž různě propojené a na internetu existují i popisy méně či více nebezpečných cest, ale do mnoha dalších míst se lezlo po laně s krosnou na zádech. O tom, že tyto amatérské pokusy byly velmi nebezpečné a končily zraněním či dokonce smrtí, svědčí pomníčky beze jména či smutné náhrobky s dřevěným křížkem.

Z Malé Ameriky je možné pokračovat po žlutě značené trase k místu, které se jmenuje Dub sedmi bratří a dále do Karlštejna. My však jdeme stejnou cestou zpět, vzhledem k tomu, že se potřebujeme dostat k autu. I když jsme tady byli již včera a také dnes jsme se rozhlíželi, i při zpáteční cestě se na několika místech zastavujeme a užíváme si pohledy na krajinu nevšední krásy a úžasného kouzla.

U východního konce lomu Mexiko je odbočka k vyhlídce a dvoumetrovému kamennému pomníku, vztyčenému na počest politických vězňů, kteří si tu za nelidských podmínek odpykávali trest. Jedná se také o místo, odkud jsou velice zajímavé výhledy na tento lom.

Před odjezdem se ještě jednou rozhlížíme po Velké Americe. Pohledy na tuto velkolepou přírodní scenérii jsou totiž za každého počasí jiné, ale vždy kouzelné. Myslím, že síla, která z takové krajiny vyzařuje, se přenáší i na lidi.

O lomech Amerika se vyprávěli různé tajemné pověsti či podivuhodné příběhy, které trampové také sepisovali. Nejznámější je o fantómovi podzemí, nacistickém vojákovi jménem Hans Hagen. Po ukončení 2. světové války se ve zdejších lomech ukrýval a v dobách následných se nečekaně zjevoval a zase mizel, okrádal a vraždil trampy. V jedné ze soustav štol Malé Ameriky dodnes visí část kolejnice, a pokud na ni někdo zabuší, dle legendy si pro něj přijde duch samotného Hagena a osud tohoto nešťastníka je zpečetěn. Mezi nejznámější díla o Americe patří "Pověsti Ameriky" od Ladislava Lahody.

Takové zajímavé místo, jako jsou tyto vápencové lomy, nemohli nechat ani filmaři bez povšimnutí. Z těch známějších filmů zde byly natáčeny přírodní scenérie pro slavnou českou parodii na western Limonádový Joe (1964 - Oldřich Lipský). Lomy posloužily také jako filmová kulisa pro pohádkový film Malá mořská víla (1976 - Karel Kachyňa) nebo pohádkový příběh Mucimutr (2011 - Vít Karas).