Bitva na Bílé hoře – 8. listopadu 1620

Na západním okraji Prahy se nachází městská čtvrť Bílá Hora, které dominuje v nadmořské výšce 381 metrů stejnojmenné návrší. Původ názvu Bílá hora pravděpodobně souvisí s barvou kamene, jenž se v těchto místech nalézá. Ve středověku se zde v otevřených lomech těžila opuka. Ale tato vyvýšenina je známa především něčím jiným. V neděli 8. listopadu 1620 se zde konala bitva na Bílé hoře.

Českým nekatolickým stavům byla dána náboženská svoboda Majestátem Rudolfa II. roku 1609. Za vlády císaře Matyáše v letech 1610 až 1619 byly však svobody opakovaně porušovány katolickou šlechtou i církevními hodnostáři. Z těchto důvodů se začali poměry v Českém království vyostřovat. Klidu a pohodě nepomohla ani intervence pasovských žoldáků císařova bratrance Leopolda, kteří se pokusili obsadit celou Prahu. Naštěstí neúspěšně a proto již měsíc poté byli nuceni město ve spěchu opustit. Další známá událost se pojí k datu 23. května 1618, kdy byli z okna české dvorské kanceláře vyhozeni místodržící Martinic, Slavata a písař Fabricius.

Zajímavé je, že Pražané tuto "zábavu" prováděli již potřetí (1419 a 1483). Tentokrát se to sice obešlo bez obětí na životech, ale ukázalo se, že vyhazovat královské úředníky z oken se nemusí vyplácet. Někdy je totiž tento akt označován za jednu ze skutečností, která odstartovala třicetiletou válku. Krvavý evropský konflikt, známý jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání vzniklých po reformaci v 16. století (kalvinismus a luteránství), trval od roku 1618 do roku 1648. Válka skončila uzavřením Vestfálského míru.

Ale zpět do Prahy, kde se v letech 1618 až 1620 události dále vyostřovali a toto období je označováno za České stavovské povstání. V povstání českých stavů proti panování Habsburků se spojily náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. 31. července 1619 stavovský generální sněm v Praze schválil novou ústavu a Koruna česká byla přeměněna na konfederaci pěti republik. Na základě tohoto uspořádání byl Ferdinand II. generálním sněmem sesazen. Po volbě stavovským výborem se stal 4. listopadu 1619 českým králem Fridrich Falcký.

První válečná střetnutí se odehrávala mezi znesvářenými stranami již od konce roku 1618. Ta nejdůležitější bitva se však udála 8. listopadu 1620 na Bílé hoře. Jedná se zcela jistě o jednu z nejznámějších bitev u nás, i když trvala pouze necelé dvě hodiny. Účastnilo se jí 48 000 bojovníků. Proti sobě stálo 28 tisíc vojáků císaře Ferdinanda II. (armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské) a 21 tisíc vojáků českého krále Fridricha Falckého (česká stavovská armáda). Bitva skončila porážkou stavovského vojska. A není se co divit, když za sebe nechali válčit cizí žoldáky z Uher a Horních Rakous. Tato špatně placená a morálně rozložená armáda se dala nečekaně na útěk již po krátkém zkušebním výpadu armády císaře Ferdinanda, který chtěl pouze otestovat, jak bude skutečná bitva probíhat. Kdyby se katolické vojsko nemstilo na prchajících vojácích, ztráty by asi byly minimální. Takto však množství mrtvých dosahovalo 2000 až 5000 obětí. Na porážce se také údajně podepsalo nejednotné a špatné vedení stavovské armády. Fridrich Falcký snad dokonce v době bitvy obědval. Patrně nečekal, že než dojí poslední sousto, bude na Bílé hoře hotovo. Ale zase až tak hloupý asi nebyl, jelikož brzy pochopil, že jeho kralování skončilo. Tak si sbalil "svých pár švestek" a k tomu "trochu" zlata a stříbra z královské pokladnice a odebral se do exilu ve Vratislavi. Kvůli svému období vlády je také nazýván zimním králem.

Bitva na Bílé hoře znamenala faktický konec Českého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. Přibližně na tak dlouhou dobu totiž přišly České země o svoji nezávislost. V důsledku museli všichni lidé přejít na katolickou víru anebo odejít z Čech. Nelze se také nezmínit o popravě 27 předáků stavovského povstání (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

Během 19. století se postupně začal vytvářet mýtus, v němž Bílou horou skončila velká a slavná epocha českých dějin. A takové události si většinou žádají stavbu pomníku či památníku. Asi s prvním návrhem vystoupil v roce 1904 břevnovský starosta a starosta sokolské Podbělohorské župy Jan Kolátor. Navrhoval pomník jako prostou mohylou z tesaného kamene a hlíny. Jeho dokončení mělo být směřováno k datu výročí bitvy v roce 1920. Vedle tohoto návrhu byly zpracovány studie sochaře Stanislava Suchardy a architekta Josefa Gočára i projekt sochaře Františka Bílka na výstavbu monumentálního památníku. Z jejich návrhů sešlo, především pro finanční náročnost. Památník byl tedy realizován podle návrhu Sokolské obce a ta jej odevzdala národu 7. 11. 1920 jako připomínka třístého výročí bitvy.

Místo pro jeho stavbu bylo vybráno tak, aby odpovídalo prvnímu střetu vojsk roku 1620. Okolí dnešního památníku tvoří louka, která je částečně rozoraná. Mnohé asi překvapí, že tato nevelká plocha je obklopená zástavbou rodinných domů, z nichž některé zasahují až do pláně. Vily z první poloviny 20. století pokrývají větší část někdejšího bitevního pole. K vlastní mohyle vede ze dvou směrů vyšlapaná cesta. Bezprostřední okolí památníku je celkem udržované. Od památníku je hezký pohled na letohrádek Hvězda.

Památník je doplněn nápisem:

"PADLÝM BOJOVNÍKŮM SOKOLSKÁ ŽUPA PODBĚLOHORSKÁ 1620 - 1920"

V době památné bitvy to sem bylo z Prahy daleko. Dneska však už Bílá Hora patří definitivně k Praze. K památníku se lze dostat buď pěšky ze zastávky tramvaje či autobusu Bílá Hora nebo je možno autem odbočit z Karlovarské ulice do ulice K Mohyle nebo ulice Řepská. V omezené míře lze v těchto místech i parkovat. Kdo by se chtěl projít kousek dál, tak může navštívit další významné místo, které souvisí s bitvou - Letohrádek Hvězda nebo jednu místní ulici ve vilové části sousední čtvrti Břevnov, která nese název Osmého listopadu a byla pojmenována na upomínku slavné bitvy.