Božídarský Špičák (1.115 m.n.m.)

Božídarský Špičák, který většina lidí nazývaný zkráceně jen Špičák, je výrazný kupovitý vrchol viditelný z mnoha stran. Leží asi 2,5 kilometru jihozápadně od městečka Boží Dar.

Jedná se o čedičový suk ve tvaru kupy, údajně nejvyšší ve střední Evropě!. Jeho temeno je ploché protáhlé o rozloze přibližně 100 x 30 metrů (já jsem to ale neměřil).

Božídarský Špičák převyšuje okolní povrch asi o 50 metrů. Jeho prudké balvanovité svahy jsou pokryty smrkovým lesem, který místy doplňují listnaté stromy. Na jihozápadním svahu je malý opuštěný lom, kde lze vypozorovat sloupcovou odlučnost čediče.

Na vrcholu se nachází geodetický bod a lze tady též objevit staré hraniční kameny z 18. století, které oddělovaly důlní revíry (božídarský a hornoblatenský nebo jáchymovský). Vrchol je součástí NPR Božídarské rašeliniště, a proto je nepřístupný. Je tam sice vyšlapaná pěšinka, ale výhledy jsou pouze částečné vzhledem k tomu, že je Špičák zalesněn.

Nejblíže se pod kopec přibližuje červená značka z Božího Daru na Hřebečnou. V okolí je ale vedena hustá síť turistických cest, cyklostezek i zimních lyžařských tras.

Dnes je tedy vstup na vrchol zapovězen, ale vždy tomu tak nebylo. Kdysi tam stával menší vyhlídkový gloriet. Na mýtině pod kopcem byla stejnojmenná vesnice a oblíbený hostinec s poetickým názvem Wunderblume (Zázračná květina), který byl otevřený v roce 1914. Na úpatí Špičáku se také těžil cín v dole, po kterém patrně získal hostinec název. Ta zázračná květina tady možná někdy také rostla nebo se o ní jenom vypráví v pověstech.

Nejenom na tomto místě, ale i v jiných částech Krušných hor "se žilo". To, co se ale odehrálo v krátkém časovém horizontu po roce 1945, na velmi dlouho změnilo oblast Krušnohoří téměř k nepoznání. Kromě zaniklých obcí a měst zmizela pečlivě obdělávaná pole a zarostly pastviny. S odsunem Němců odešly i místní kulturní tradice, lidové zvyky a rukodělná výroba. Najednou neměl kdo pokračovat v utváření zajímavého a specifického rázu krajiny Krušnohoří. Stavby, které se nerozpadly, byly buď cíleně zbourány, nebo rozebrány na stavební materiál. A tak, když se dnes člověk zatoulá do zdejší krajiny, nespatří vyhlídku, vesnici, hostinec ani důl. Jediné, co lze na některých místech ještě vypozorovat, jsou různě velké a hluboké dolíky. Je to pozůstatek po zdejší těžbě cínu, který se tady rýžoval v období mezi 16. a 18. stoletím.