Vzpomínky a obrázky z Holandska roku 2008

Holandsko, jehož oficiální název zní Nizozemské království (Koninkrijk der Nederlanden) je sice malá, ale krásná a zajímavá země. Když jsme ji v roce 2008 navštívili, začali jsme s poznáváním od severu. Do země přijíždíme z Německa po dálnici A7 a hned na úvod jsme si vychutnali jeden skutečný zážitek. Tím byla jízda po 32 kilometrů dlouhé hrázi Afsluitdijk, která jakoby někde v dáli končila v moři, ale ona "pouze" odděluje Severní moře od největšího nizozemského jezera IJsselmeer.

Nízké země, jak někdo také nazývá Nizozemsko, se rozkládají opravdu v nízké nadmořské výšce a třetina území má dokonce zápornou hodnotu své výškové kóty. Blízkost moře a odvěký zápas obyvatel této země s velkou vodou tak poznamenával snad odjakživa jejich život. Lidé se snaží dělat všechno možné, aby zabránili záplavám a usměrnili moře, které po celou historii odplavovalo pevninu a zmenšovalo jim již tak nevelkou zemi. U zrodu jednoho z první významných projektů s názvem Zuiderzeewerken stál v roce 1886 vodohospodářský inženýr Cornelis Lely. Jeho hlavním úkolem bylo zjistit možnost vysušení některých přímořských oblastí. V roce 1891 dostal plán pevnějších obrysů. Bylo navrženo uzavření Zuiderzee (Jižní moře). Nizozemský parlament toto odsouhlasil v roce 1916.

Afsluitdijk je ochranný val proti povodním, který rozděluje záliv Zuiderzee na dvě části: Waddenzee a uměle vytvořené jezero IJsselmeer, do kterého ústí řeka IJssel. Tato důležitá uzavírací hráz spojuje provincie Severní Holandsko a Frísko a byla zbudována v letech 1927 až 1933. Je 32 kilometrů dlouhá, v některých místech až 90 metrů široká a průměrně 7 metrů vysoká. Roku 1934 byla otevřena spojovací silnice mezi městem Den Oever v Severním Holandsku a vesnicí Zurich ve Frísku.

Afsluitdijk měla původně dva vodohospodářské komplexy sloužící k regulaci průtoku mořské vody do přímořských oblastí za hrází - propusť u Den Oever a Kornwerderzand. Avšak v roce 1998 se zjistilo, že kapacita těchto propustí je nedostatečná vzhledem k stoupající hladině Severního moře a snižování půdního povrchu. A tak se o tři roky později začal projektovat třetí komplex s názvem Breezanddijk.

Po prohlídce hráze pokračujeme po stejně označené dálnici směrem na jih. Okolo silnice pozorujeme pro Holandsko typické zelené plochy a na nich se pasoucí ovečky, někdy i koně a krávy. Moře se nám sice na chvíli schovalo, ale voda je snad všude kolem nás. Různě velké vodní plochy se vyskytují ve městech i vesnicích. Úzké vodní kanály dostaly kdysi svůj speciální název - grachty. V jejich vodní hladině se zajímavě odrážejí poetické domečky z červených cihel se svými zvláštními holandskými okny.

Přes úzké vodní kanály probíhající městy vede množství mostů. A ne jenom po nich jezdí jeden cyklista za druhým. Většina Holanďanů totiž používá k přepravě kolo. Proč taky ne, když je Holandsko jedna velká placka. A k tomu cyklisté požívají v Nizozemí značných výsad a kolize automobilu s cyklistou většinou padá na vrub řidiče. A že musí být člověk v automobilu občas velmi trpělivý, někdy je totiž proud kol nepřetržitý. Zajímavé scény na holandských ulicích se naskýtají především po ránu. Desítky, někde i stovky kol vyjíždějí v podobný čas, patrně za každého počasí. Všichni jsou si rovni, asi není problém potkat vedle sebe ředitele a jeho podřízeného.

A Holandsko, to jsou také sýry. Různé druhy, vždy kvalitní, čerstvé a chutné jsme okusili na různých místech. Za patrně největším sýrovým zážitkem jsme se vydali do příjemného, čistého a hezkého městečka Alkmaar, které leží asi 35 km severně od Amsterdamu a 10 kilometrů od pobřeží Severního moře. O tomto městě v západní části Holandska lze najít různé informace, ale při pohledu na některé typické fotografie, je hned každému jasné, že Alkmaar je především o sýrech.

V měsících duben až září se každý pátek dopoledne (10,00-12,30 hod.) konají na Alkmaarském náměstí (třída Waagplein) světově proslulé sýrové trhy. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších atrakcí v zemi. Podívaná je to opravdu velkolepá. Celá plocha náměstí je pokryta žlutými bochníky holandského sýra, které jdou do dražby. Prodané kusy se nejprve váží a potom je odnáší pomocníci v bílých krojích s barevnými klobouky. Používají k tomu speciální závěsná vahadla (dřevěné sáně).

Tradiční sýrové trhy se konají před středověkým vážícím domem ze 14. století. Na náměstí lze také navštívit sýrové muzeum (Het Hollands Kaasmuseum). Přihlížející sice mají možnost ochutnat sýr, ale k zakoupení výrobků slouží stánky okolo náměstí. Také my jsme ochutnávali a nakoupili sýry různého stáří, chuti i velikosti. Levnější jsou ty mladší, o něco více peněz stojí sýry zrající až osm měsíců. Myslím, že je lépe si nechat odkrojit z velkého sýrového bochníku než nakoupit celé malé turistické bochníčky. Ne jenom ve stáncích čekají kromě sýrů na turisty různé další suvenýry a lákadla. A když člověk dostane žízeň, tak může ochutnat pivo a navštívit místní muzeum tohoto moku (Nederlands Biermuzeum De Boom).

Návštěvník, který sem přijede, tak se musí připravit na to, že se jedná o velký byznys náročný pro jeho peněženku. Tím nechci odrazovat od cesty do Alkmaaru, protože vlastní sýrové představení je úžasné a líbilo se mi stejně jako město. Jenom tady člověk nemůže očekávat, že si vychutná skutečnou atmosféru provázející výrobu sýrů. Za tou musí jet na některou z mnoha zemědělských farem.

Město Alkmaar není těžké najít na mapě. Zaparkovat se nám také podařilo bez problémů na jeho okraji. Když chce člověk vidět dobře, co se děje na sýrovém trhu, musí počítat s velkým množstvím lidí a tudíž přijít dříve. My jsme tam byli v dubnu a již okolo deváté hodiny bylo na náměstí turistů více než dost. Po zhlédnutí velkolepého sýrového představení jsme si ještě v blízkosti centra prohlédli jeden zajímavý větrný mlýn stojící na vodním kanále. Jedná se o další ze symbolů Holandska, které byly kdysi velkým pomocníkem lidí. Zhruba již od patnáctého století sloužily k odčerpávání vody z rozsáhlých mělčin. Dnes je nahradila elektřina a moderní čerpadla a v některých mlýnech bylo zřízeno muzeum. Přesto se jedná stále o typickou stavbu pro Holandsko, jejíž vyobrazení nechybí na typických pohlednicích či prospektech. Nejčastěji láká k návštěvě země usměvavá dáma v dřevácích, s tulipánem v ruce u větrného mlýna.

Pokračujeme v jízdě stále na jih provincií Noord Holland. Nedaleko Amsterodamu jsme si na mapě vyhlédli malý ostrov jménem Marken a na něm stejnojmennou vesničku, kterou jsme se rozhodli navštívit. V raném středověkuse dalo dostat na ostrov suchou nohou. Část pevniny se však po záplavách ve 12. století ocitla pod vodou a z území sahající k dnešnímu ostrovu se stala součást moře. Ještě v polovině minulého století byla jediným spojením s pevninou lodní doprava. Téměř osm století byl ostrov izolován. Teprve v roce 1957 postavili několik kilometrů dlouhou hráz, která vesnici zpřístupnila vozidlům. Naštěstí z větší části jen pro místní, turisté musí pěšky.

Břehy ostrova Marken omývala kdysi slaná voda Zuiderzee (Jižního moře) a v okolí ostrova byl čilý lodní ruch. Jednalo se o mořskou bránu Amsterodamu, kudy pluly lodě nizozemské obchodní flotily do celého světa. Roku 1932 byl však dokončen Afsluitdijku, hráz oddělující Zuiderzee od Severního moře a tak byl ostrov Marken obklopen největším sladkovodním rezervoárem země, nazvaném Ijsselmeer. V roce 1976 byla dokončena hráz mezi Enkhuizenem a Lelystaden a od té doby leží ostrov v jezeře Markermeer.

Na ostrově je krásná rybářská osada, která si po osm staletí neustále udržuje svůj původní ráz a kolorit dávných dob. Vesnice je tvořena malými dřevěnými staveními, většinou zelené barvy s bílým obložením a červenými nebo červenohnědými střechami. Pečlivě udržované dřevěné domy byly postavené na kůlech a na vyvýšeninách, což bránilo jejich poškození během záplav.

Domky jsou doslova nalepeny jeden na druhém a většinou nemají žádné předzahrádky a tak v jejich bezprostřední blízkosti proudí celý den davy turistů. Místním to ale asi nevadí. V některých oknech nemají ani záclony či žaluzie, typický to jev pro Holandsko. Malebná obec má v současnosti necelé dva tisíce obyvatel. Ostrované většinou náležejí k místní silně protestantské komunitě a lze je občas, především o svátcích vidět v tradičním kroji (otázkou je nakolik tak činí kvůli turistům). Do roku 1991 byl Marken samostatnou obcí, poté byl ovšem sloučen se sousedním Waterlandem. Ostrov i vesnice jsou zcela jistě jedním z "pohlednicových míst" Nizozemí a velmi oblíbeným cílem turistů.

V obci lze zavítat do malého závodu na výrobu sýra a dílny, kde se zhotovují dřeváky. Kdo rád zajde do muzea, může navštívit Marker Museum, které přibližuje návštěvníkům minulý i současný život v Markenu. Otevřeno by mělo být od dubna do konce října. Vstupné je 2,50 euro. Jako na každém správném strategickém místě, ani zde nechybí maják. Nachází se na východní straně ostrova a jmenuje se Paard van Marken. Cesta pěšky k němu trvá asi 45 minut, ale měla by být také možnost svést se místním autobusem, což ale nemáme vyzkoušeno. Přehlédnout se ve vesnici nedá ani zdejší zajímavý kostel.

Odjíždíme zpět po hrázi a silnici N518 na pevninu. Jedeme sice směrem k Amsterdamu, ale prohlídku města jsme se rozhodli vynechat. Na to by bylo potřeba několik dalších dnů. Zůstáváme ale v provincii Noord-Holland a pokračujeme po dálnici A1 směrem k městu Amerfoort. Pocházet z Česka, navštívit Holandsko a nezavítat do města Naarden, by byla vážná chyba. Muzeum J. A. Komenského v Naardenu se oficiálně jmenuje Comenius Museum. Nachází se v severovýchodní části města, v místě, kde je také pohřben Jan Amos Komenský.

Komenský prožil posledních 14 let svého života v Nizozemí a byl pochován 22. listopadu 1670 v kapli valonského kostela v Naardenu. Počátkem 19. století byl kostel zrušen a na hrob se nějak pozapomnělo. Ještě v průběhu tohoto století se ale zájem o osobu Komenského obnovil. Nejprve byla v roce 1892 v Naardenu postavena mohyla, na níž byl nápis: "Jan Amos Komenský, učitel národů: rodem Moravan, jazykem Čech, povoláním bohoslovec. Vděčné potomstvo." A roku 1920 byl postaven poblíž kostelíka pomník Komenského, který je dílem sochařů Josefa Strachoňovského a Ladislava Šalouna.

Současně se pátralo, kde jsou ostatky Komenského uloženy. V roce 1929 byly objeveny a za spolupráce nizozemského a československého státu byla kaple v roce 1937 upravena jako vzpomínkové místo, jehož interiér vybavili čeští umělci a řemeslníci. Pro veřejnosti bylo mauzoleum slavnostně otevřeno 8. května 1937. Existovaly sice také pokusy o převezení ostatků učitele národů do rodné vlasti, ale ty ztroskotaly. Otázka hrobu J. A. Komenského se tedy začala řešit po stránce právní. Jednání mezi Nizozemským královstvím a Československou republikou vyústila dne 28. 3. 1933 v podpis mezinárodní smlouvy, podle které Československo převzalo do nájmu valonský kostel za symbolické nájemné jednoho holandského guldenu a zavázalo se kostel náležitě opravit a udržovat ho v důstojném stavu.

Po změně totalitního režimu u nás se prohloubili kontakty a spolupráce mezi oběma zeměmi. Do budovy sousedící s Památníkem se přestěhovalo Komenského muzeum (Comenius Museum Naarden), které bylo provozováno nizozemskými příznivci. V roce 2004 rozhodla vláda České republiky, že bude pečovat o Památník a financovat jeho provoz. Vše vyústilo dne 1. 12. 2004 v podpis mezinárodní smlouva mezi Muzeem J.A.Komenského v Uherském Brodě, městem Naarden a nadací Stichting Comenius Naarden, na jejímž základě je naardenské muzeum spolu s Památníkem provozováno. Od 24. května 2006 je zde umístěna stálá expozice Vivat Comenius s podtitulem Posel vzdělanosti, lidskosti a tolerance, kterou připravilo uherskobrodské muzeum. Snaží se návštěvníkům přiblížit osobu Jana Amose Komenského, jeho rozsáhlé dílo i nadčasové myšlenky. Muzeum pořádá různé výstavy a má také vlastní knihovnu s původními výtisky knih Komenského a literaturou o něm. Ohledně aktuální doby otevření a výše vstupného je dobré se podívat na webové stránky muzea (http://comeniusmuseum.nl/).

Pokračujeme na západ země a po cestě obdivujeme holandské zahrádky i pole a na nich všudypřítomné květiny. Do Holandska jsme se totiž mimo jiné vydali za jedním z jeho symbolů, za tulipány.

Slova Holandsko a tulipány, to je pro mnohé lidi synonymum. Tulipány jsou v této zemi oblíbenou výzdobou domácností, předzahrádek, dvorků i městských parků, kde kvetou jednotlivé druhy od jara až do léta. Ale Nizozemci milují veškeré druhy květin a ty se zde pěstují ve velkém. Úžasné a možná i nebezpečné pohledy se naskýtají při jízdě autem. Kolem silnic jsou barevná pole s tulipány, hyacinty, narcisy nebo liliemi. Pohled na rozsáhlá květinová pole kvetoucí ve všech možných barvách patří bezesporu k jednomu z největších zážitků při návštěvě země. Úzká silnice z obou stran zaplavená tisíci tulipány je opravdu nevšední podívaná. Je však potřeba za ní přijet zavčasu, jelikož by opozdivší se turista mohl posmutnět a srdce milovníka květin zaplakat. Tulipány se totiž z velké části také pěstují kvůli dobře prodejným cibulkám.

Je však zajímavé, že domovinou tulipánů není tato země, nýbrž Persie nebo oblast jižního Pamíru. Z těchto oblastí znají botanikové stovku původních druhů. Do Holandska doputovaly cibulky tulipánů přes botanickou zahradu ve Vídni. Vzhledem k ideálním podmínkám, které spočívají v hlinitopísčité půdě, se jim začalo v Holandsku nebývale dařit. Místní zahradníci dokázali vypěstovat různé tvarové i barevné druhy tulipánů a dnes udávají Holandští floristé tón květinové módě. Registrováno je na tři tisíce druhů těchto květin, mezi nimiž nechybí názvy "Královna noci" či "Černý diamant". Černá odrůda této květiny, která však v té době čekala na své objevení, inspirovala Alexandra Dumase k napsání knihy Černý tulipán.

Holanďané jsou však nejen dobří zahradníci, ale také šikovní obchodníci. Cibulky tulipánů i samotné rostliny se vyvážejí z Holandska do mnoho zemí světa po miliónech. Vypěstuje se zde 43 % tulipánu z celého světa. Nizozemci si exportem řezaných tulipánů a jejich cibulek přijdou ročně na několik miliard Eur. Další příjmy mají samozřejmě z turistiky.

Kdo se jede do Holandska podívat na kytičky, určitě by neměl vynechat návštěvu krásného květinového parku Keukenhof. Také my jsme si určili termín návštěvy země, abychom mohli zavítat do tohoto největšího květinového parku v Evropě, který se rozprostírá na ploše několika desítek hektarů uprostřed květinových polí a nabízí milióny květin na venkovní ploše i v pavilónech.

Květinový park Keukenhof, který byl otevřen v roce 1950, je proslulý po celém světě a láká mnoho turistů. Z toho důvodu si myslím, že nejlepší doba pro návštěvu je ráno, ihned poté, co otvírají. To tam lze ještě něco vyfotografovat. Návštěvník se zde prochází po patnácti kilometrech pěšinek okolo nekonečných lánů krásných tulipánů, malebných jezírek, překrásných potůčků, půvabných altánů, starých stromů, uměleckých děl sochařů, menších či větších skleníků nebo větrného mlýnu, ze kterého se lze rozhlédnout po zahradě i okolí.

Kromě tulipánů jsou tady i další důmyslně vysázené a neskutečně pestrobarevné kytičky, například narcisy, begonie, krokusy, mečíky, chryzantémy, jiřiny, růže a také exotické rostliny.Květiny jsou po celou dobu výstavy podle potřeby obměňovány a dosazovány. Počty květin jdou do miliónů. A barvy? To si snad ani člověk neumí představit. Kromě kytiček tady každé jaro ještě kvetou okrasné stromy a keře.

Název Keukenhof (kuchyňský dvůr) vznikl patrně od místa, kde byl park založen. Jednalo se o bývalý letní zámeček hraběnky Jakoby van Beieren, která tady mimo jiné pěstovala koření a léčivé byliny. Keukenhof leží asi 30 km jihozápadně od Amsterdamu, nedaleko města Lisse. Většinou bývá otevřen okolo 20. března a brány zavírá okolo 20. května. Na bližší informace je dobré se podívat na jejich webové stránky (http://www.keukenhof.nl/nl/). Kdo se zatoulá na jaře do Nizozemska, ať se tam určitě podívá. Neudělá chybu, bude spokojen. Krása je sice záležitostí vkusu, ale tento květinový ráj se musí líbit asi každému.

Aby těch kytiček nebylo málo, tak jsme ještě zajeli kousek na jih, do nedalekého města Leiden, kde se nachází Hortus Botanicus Leiden, jedna z nejstarších evropských botanických zahrad. Založena byla roku 1590 a je úzce svázána s místní univerzitou. Během její existence v ní pracovalo mnoho významných botaniků. Například pan Carolus Clusius přivezl z Rakouska cibule tulipánů a jako první v celé západní Evropě začal v roce 1593 pěstovat tyto květiny.

Významnou součástí zahrady jsou skleníky. Zdejší bohaté a interesantní sbírky se specializují na východoasijské rody, tj. rostliny pocházející z bývalých holandských kolonií. Jsou zde k vidění kapradiny nebo masožravé láčkovky. V zahradě je také mnoho zajímavých a starých stromů, různé javory, ginkgo biloba, katalpa a další. V roce 2001 oslavila nejstarší rostlina v zahradě, Laburnum anagyroides (štědřenec), čtyřsté "narozeniny". Ve venkovní expozici je zajímavá asijská zahrada věnovaná známému vědci, von Sieboldovi, užitková zahrada či Clusiova zahrada, která byla vybudována na vzpomínku na tohoto významného botanika. Ani zde nechybí oranžérie, jež byla postavena v roce 1745 podle návrhu architekta Daniela Marota.

Ač nejsem botanik nebo znalec flory, musím říct, že se mi zde velmi líbilo a návštěvu mohu doporučit. Botanická zahrada se nachází v centru města, na ulici Rapenburg 73. Když chce zajet člověk až do blízkosti zahrady, není jednoduché ji najít a už vůbec není snadné zaparkovat. Po městě jsme totiž neviděli značení, které by nás přivedlo k zahradě. Také je zde mnoho jednosměrných ulic. Vstup do zahrady vede okolo původní historické kaple, dnes vysokoškolského klubu. Denní vstupenka činila v době naší návštěvy 5 Eur, pro děti polovinu. Ohledně aktuální doby otevření a výše vstupného je dobré se podívat na jejich webové stránky (http://www.hortus.leidenuniv.nl/).

Také v Holandsku lze zamířit za klidem a romantikou na zajímavé písečné pláže. Podél dvě stě osmdesát kilometrů dlouhého severomořského pobřeží leží řada oblíbených městeček nebo lázeňských míst. Když už člověk pozoruje v této zemi mořské vlny, bylo by chybou nenavštívit některé ze smělých vodních děl, které Holanďané vybudovali a opět si připomenout proč název Nizozemí je odvozen od pojmu "nízké země".

Projíždíme okolo Rotterdamu, největšího světového přístavu, jehož návštěva by byla také určitě zajímavá. Potřebovali bychom na to alespoň další den. Pokračujeme tedy po silnici N 57 do provincie Zeeland, jejíž velká část leží pod úrovní hladiny moře a před záplavami jí dnes chrání monumentální vodní dílo Delta.

Stavební projekt Delta, trval téměř 30let a stál skoro 2,4 miliardy dolarů. Je zajímavé, že toto dílo začalo vznikat na základě zákona Delta, který schválil v roce 1958 parlament. V říjnu 1986 otevřela královna Beatrix tuto nejmodernější mořskou bariéru. Jedná také patrně o největší vodní dílo svého druhu na světě. Náročnost finanční i technická byla zvolena proto, aby nebyla poškozena fauna a flóra Východní Šeldy. Protipříbojové uzávěry tvoří 62 gigantických posuvných ocelových vrat o tloušťce 5 metrů, výšce až 47 metrů a hmotnosti od 300 do 500 tun. Brány jsou umístěné mezi 65 prefabrikovanými betonovými pilíři, ze kterých jsou však vidět pouze "vrata", neboť větší část tohoto díla stojí pod vodou. Délka hráze je 9 kilometrů a podle výpočtů projektantů je tato část země bezpečná pro příští generace i přesto, že gigantické pilíře byly zapuštěny do písku. Spolu s dalšími přehradami, plavebními komorami a vlnolamy došlo k přemodelování celého jihozápadního pobřeží Holandska.

Vše o stavbě obřích železobetonových bran, které jsou schopni reagovat na střídání přílivu a odlivu, a přitom chrání pobřeží před přívalovými vlnami, se může člověk dozvědět na výstavě Delta Expo Neeltje Jans. Bližší informace o vstupném a otevírací době lze nalézt na internetu (http://www.neeltjejans.nl/en/deltaworks/delta-expo).

Pokračujeme na jih po silnici N 57 do města Middelburg a dále volíme jízdu po dálnicích až na jihovýchod země do nizozemské provincie Limburg. Holandsko je malá země, nízké nadmořské výšky, ale vysoké a dobré životní úrovně. Občas to vypadá, že v Holandsku je všechno malé. Města, ve kterých nejsou mrakodrapy, nýbrž půvabné domečky, plynule přecházejí do menších měst a vesnic. Jedním takovým je městečko Vaals, které se nachází přibližně 23 km východně od hlavního města provincie, Maastrichtu. Na území obce leží Vaalserberg, nejvyšší vrchol kontinentálního Nizozemí. O úplné nizozemské prvenství jej připravil antilský ostrov Sába, jehož činná sopka Mount Scenery dosahuje nadmořské výšky 877 metrů.

Rovinaté a placaté Nizozemí se ve svém jihovýchodním cípu zvedá do téměř závratných výšek. Samozřejmě je to myšleno na zdejší poměry. Dobýt vrchol tohoto poměrně rozlehlého kopce není až zas tak těžké. Autem lze skoro až k němu dojet po pohodlné silnici, která se v několika zatáčkách vine až na samotný vrcholek. My jsme zaparkovali hned na prvním velkém parkovišti a šli na procházku. Během necelých deseti minut objevujeme velký areál, jehož součástí je restaurace, občerstvovací kiosky, křovinatý labyrint, dětské hřiště a místo, kde se rovněž nachází samotný nejvyšší bod Nizozemí.

Brzo nacházíme tzv. "Drielandenpunt" - místo s nadmořskou výškou 322,5 metrů, kde se stýkají hranice Belgie, Nizozemí a Německa. Je zde osazen ocelový hraniční patník s nápisem a kousek opodál stojí vysoká ocelová vyhlídková věž. Vstupné na věž činí 3 Eur na osobu. Já jsem byl asi jediný, kdo šlapal nahoru pěšky, ostatní návštěvníci se svezli výtahem. Z vrcholku věže je pěkný rozhled na všechny světové strany do malebné krajiny tří států.

Nedaleko od městečko Vaals přejíždíme hranice do německého města Aachen a dále přes tuto zemi do Česka. Už když jsme plánovali návštěvu Holandska, tak jsme se smířili s tím, že zdaleka neuvidíme vše, co bychom chtěli. Nevadí, byli spokojeni, líbilo se nám.