Azorové zápisky a obrázky – část čtvrtá (Lagoa, Agua de Pau, PraiaTrinta Reis, Vila Franca do Campo, Miradouro da Sra da Paz, Ermida de Nossa Senhora da Paz, Faial, Madalena, Horta)
Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.
*
17. září 2019
Ráno se v půl osmé vydávám s Láďou do obchodu pro pečivo. Není sice jednoduché najít otevřenou prodejnu, ale nakonec slavíme úspěch. Zpátky jsme také trefili, a tak po vydatné snídani balíme věci a v půl jedenácté odjíždíme.
Volíme cestu podél pobřeží a hned v prvním městečku zastavujeme. Lagoa, to je především přístav a velice zajímavý. Procházíme se a pozorujeme místní lidi, převážně rybáře a jejich pomocníky. Nevšední podívaná.
Celkem jsme ušli čtyři kilometry. Čas však neúprosně utíká, jsou již dvě hodiny a my chceme ještě objevit nějaký zajímavý pohled na skalní kráter v moři nedaleko od nás.
Pokračujeme tedy do město Vila Franca do Campo, kde je u moře vyznačená vyhlídka. Což o to, pohledy jsou odsud zajímavé, ale potřebovali bychom někam výš, abychom viděli dovnitř.
Nejprve zastavuje u čerpací stanice, jelikož auto budeme muset vrátit s plnou nádrží a poté jedem do kopce nad město. V mapě jsme si našli vyhlídku Miradouro da Sra da Paz (220 m.n.m.).
Kromě ní je zde také menší, ale krásný kostel obklopený zelení a květinami. Jmenuje se Ermida de Nossa Senhora da Paz a vede k němu zajímavá stavba schodiště.
Nezáleží, zda je člověk věřící či nikoliv. Určitě nikdo nespěchá po schodech a prohlíží si jednotlivé úrovně zdobené náboženskými motivy.
Opět jsme tedy vystoupali o kousek výš, a tak si užíváme další úžasné panoramatické výhledy do okolí i na moře. Myslím, že vidíme ten kráter přesně tak, jak jsme chtěli.
Je jisté, že se jedná o další příjemnou zastávku při putování ostrovem, ale čas utíká rychleji, než bychom chtěli, a tak musíme spěchat na letiště. Volíme proto cestu po dálnici, která má však jisté zajímavosti, na které nejsme úplně zvyklí. Například tady mají kruhový objezd. Ale každá země má patrně jiné silniční zvyklosti.
Na letišti vracíme automobil chvíli po třetí hodině, tudíž nemáme tak velké zpoždění. V hale ještě dobalujeme věci a řešíme ostatní záležitosti před odletem.
Letadlo Bombardier Q400, které náleží mezi nejmodernější dvoumotorová turbovrtulová letadla na světě, se vydává na cestu ve čtvrt na šest a my definitivně opouštíme Sao Miguel, největší a nejosídlenější ze všech devíti ostrovů.
Pico, tak se jmenuje druhý ostrov, který navštěvujeme při našem azorském putování. Letadlo se sice trochu houpalo, což ocenil zvláště Drahoš, ale přelet o vzdálenosti 250 km zvládlo bez problémů za tři čtvrtě hodiny.
Vzhledem k předpovědi počasí a plánovanému výstupu na nejvyšší horu, jsme se rozhodli pro malou úpravu původních plánů a z letiště Aeroporto do Pico se chystáme rovnou do přístavu, kam je to devět kilometrů.
Na internetu se lze dočíst, že z letiště jezdí autobus, což potvrzuje také informační cedule. Logicky by se dalo očekávat, že pojede vždy po příletu letadla, kterých tady přistane pouze několik za den. Ale není tomu tak. Také časy odjezdu hledáme marně.
Několik taxíků zkušeně rozebrali ty nejrychlejší, ostatní si půjčují auto nebo již mají domluvený odvoz. My máme naštěstí Frantu. Opět si vyhlédl „oběť“, kterou jde požádat o cigaretu. Tentokrát to byl letištní policajt. František poté, co od něho vyloudil kuřivo, se ho zeptal na zajištění taxi, čehož se pán ochotně ujal. Sice si neodpustil poznámku, co všechno po něm ještě budeme chtít, ale vůz za chvíli přijel. A dokonce pro hodně lidí, tudíž se tam vešli také dva turisté z Německa. Více lidí znamená vždy příjemnější cenu. Nás čtyři vyšla cesta tedy na pouhých 10 eur.
Němci vystoupili u zamluveného apartmánu, my jsme se nechali v 19 hodin vysadit v přístavu, kde panuje nezvyklý klid. Ale lidé a informace tady jsou, a tak se dozvídáme, že dnes jede již jenom jeden trajekt, a to v jednadvacet hodin. Času máme tedy dost, a tak jdeme nejprve ven posvačit, poté kupujeme lodní lístky za 3,60 eur na osobu a necháváme si odbavit zavazadla.
Bez batohů odcházíme na krátkou procházku okolo kostela a zátoky do nejbližší hospody. Hraje se totiž fotbal. On je v televizi vlastně skoro každý den nějaký zápas, ať přímý přenos nebo ze záznamu. Především Franta a Drahoš nic nenamítají.
Já se po jednom pivu vydávám na malou procházku k moři, kde sleduji západ slunce nad ostrovem Faial, kam se večer chystáme.
Ve tři čtvrtě na devět jsme již na lodi a pozorujeme, jak nastupují lidé a přijíždějí automobily. Přednost má sanitka, o které nám sdělili, že převáží pacienta do domácí péče, jelikož na jeho domovském ostrově není specializovaná nemocnice.
Trajekt odplouvá přesně, tedy v 21 hodin a my sledujeme práci lodníků. Následně se procházíme po lodi a také s Frantou zkoušíme kvalitu zdejšího točeného piva.
Po půlhodinové plavbě kotvíme u ostrova Faial. Vzdálenost mezi městy Madalena a Horta je osm kilometrů.
Horta, správní středisko ostrova, je zahaleno do tmy a nad ním je celkem velká oblačnost. Proto zkoušíme hledat nějaký přístřešek. Drahoš zůstává u batohů, které následně za deště složitě odnáší do restaurace. My tři ostatní se rozcházíme po městě. Já jdu na kopec ke klášteru, kde však nic nenalézám. Obdobně dopadli i ostatní, a tak Franta v hospodě u cigarety domlouvá nocleh.
Původně jsme byli ujištěni, že nabídka ubytování je z křesťanské lásky, ale nakonec si za ni nechal majitel penzionu zaplatit 45 eur. Ubytoval nás v přízemí, v apartmánu, kde byl původně nějaký bar, tudíž tam chyběla okna. Abychom mohli v noci větrat, tak jsme provedli drobné úpravy vchodových dveří. Uleháme tedy spokojeně o půlnoci.
*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-treti.html
Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-pata-nossa.html
*
17. září 2019
Ráno se v půl osmé vydávám s Láďou do obchodu pro pečivo. Není sice jednoduché najít otevřenou prodejnu, ale nakonec slavíme úspěch. Zpátky jsme také trefili, a tak po vydatné snídani balíme věci a v půl jedenácté odjíždíme.
Volíme cestu podél pobřeží a hned v prvním městečku zastavujeme. Lagoa, to je především přístav a velice zajímavý. Procházíme se a pozorujeme místní lidi, převážně rybáře a jejich pomocníky. Nevšední podívaná.
Objevujeme také rybí restauraci, kde si člověk může vybrat rybičku a oni mu ji připraví. My však nyní nemáme hlad. Škoda, že jsme sem nezavítali včera večer.
Před odjezdem se mi daří přemluvit ostatní, abychom si dali kávičku. Ostatně jeden nedaleký podnik si o naši návštěvu přímo říká. Turistů do něho asi moc nezavítá, ale nám se tady líbí.
Další naší zastávkou je městečko Agua de Pau. Kromě nás sem zavítala také změna počasí, a to právě v okamžiku, když se vydáváme na místní kopeček ke kostelu Ermida de N.S. Do Monte 1931. Zajímavá je také nedaleká vyhlídka, ale prudký déšť nám moc nedovoluje fotografovat. Naštěstí je teplo, tak to zmoknutí příliš neřešíme.
Počasí se brzy umoudřuje a my zastavujeme u dalšího vyhlídkového místa, kde sušíme věci, rozhlížíme se a mačkáme spouště fotoaparátů.
O šest kilometrů dál opouštíme hlavní silnici, abychom objevili místo nazvané PraiaTrinta Reis. Kdysi funkční hydroelektrárnu dnes připomíná muzeum Central Hydroeléctrica 1911.
Je půl jedné a my se rozhodujeme pro krátký, ale zajímavý trek po cestě označené PR39SMI Quatro fábricas da Luz.
Úžasná příroda i pozůstatky elektrárny a potrubí. Pořád něco objevujeme a potkáváme také údržbáře, kteří se starají o průchodnost stezky. Nakonec přicházíme až k horní nádrži.
Cestou zpět se ještě jednou zastavujeme v polorozbořeném objektu elektrárny. Místo je to tajemné a já zde chvíli stojím v mlčenlivém úžasu.
Před odjezdem se mi daří přemluvit ostatní, abychom si dali kávičku. Ostatně jeden nedaleký podnik si o naši návštěvu přímo říká. Turistů do něho asi moc nezavítá, ale nám se tady líbí.
Další naší zastávkou je městečko Agua de Pau. Kromě nás sem zavítala také změna počasí, a to právě v okamžiku, když se vydáváme na místní kopeček ke kostelu Ermida de N.S. Do Monte 1931. Zajímavá je také nedaleká vyhlídka, ale prudký déšť nám moc nedovoluje fotografovat. Naštěstí je teplo, tak to zmoknutí příliš neřešíme.
Počasí se brzy umoudřuje a my zastavujeme u dalšího vyhlídkového místa, kde sušíme věci, rozhlížíme se a mačkáme spouště fotoaparátů.
O šest kilometrů dál opouštíme hlavní silnici, abychom objevili místo nazvané PraiaTrinta Reis. Kdysi funkční hydroelektrárnu dnes připomíná muzeum Central Hydroeléctrica 1911.
Je půl jedné a my se rozhodujeme pro krátký, ale zajímavý trek po cestě označené PR39SMI Quatro fábricas da Luz.
Úžasná příroda i pozůstatky elektrárny a potrubí. Pořád něco objevujeme a potkáváme také údržbáře, kteří se starají o průchodnost stezky. Nakonec přicházíme až k horní nádrži.
Cestou zpět se ještě jednou zastavujeme v polorozbořeném objektu elektrárny. Místo je to tajemné a já zde chvíli stojím v mlčenlivém úžasu.
Celkem jsme ušli čtyři kilometry. Čas však neúprosně utíká, jsou již dvě hodiny a my chceme ještě objevit nějaký zajímavý pohled na skalní kráter v moři nedaleko od nás.
Pokračujeme tedy do město Vila Franca do Campo, kde je u moře vyznačená vyhlídka. Což o to, pohledy jsou odsud zajímavé, ale potřebovali bychom někam výš, abychom viděli dovnitř.
Nejprve zastavuje u čerpací stanice, jelikož auto budeme muset vrátit s plnou nádrží a poté jedem do kopce nad město. V mapě jsme si našli vyhlídku Miradouro da Sra da Paz (220 m.n.m.).
Kromě ní je zde také menší, ale krásný kostel obklopený zelení a květinami. Jmenuje se Ermida de Nossa Senhora da Paz a vede k němu zajímavá stavba schodiště.
Nezáleží, zda je člověk věřící či nikoliv. Určitě nikdo nespěchá po schodech a prohlíží si jednotlivé úrovně zdobené náboženskými motivy.
Opět jsme tedy vystoupali o kousek výš, a tak si užíváme další úžasné panoramatické výhledy do okolí i na moře. Myslím, že vidíme ten kráter přesně tak, jak jsme chtěli.
Je jisté, že se jedná o další příjemnou zastávku při putování ostrovem, ale čas utíká rychleji, než bychom chtěli, a tak musíme spěchat na letiště. Volíme proto cestu po dálnici, která má však jisté zajímavosti, na které nejsme úplně zvyklí. Například tady mají kruhový objezd. Ale každá země má patrně jiné silniční zvyklosti.
Na letišti vracíme automobil chvíli po třetí hodině, tudíž nemáme tak velké zpoždění. V hale ještě dobalujeme věci a řešíme ostatní záležitosti před odletem.
Letadlo Bombardier Q400, které náleží mezi nejmodernější dvoumotorová turbovrtulová letadla na světě, se vydává na cestu ve čtvrt na šest a my definitivně opouštíme Sao Miguel, největší a nejosídlenější ze všech devíti ostrovů.
Pico, tak se jmenuje druhý ostrov, který navštěvujeme při našem azorském putování. Letadlo se sice trochu houpalo, což ocenil zvláště Drahoš, ale přelet o vzdálenosti 250 km zvládlo bez problémů za tři čtvrtě hodiny.
Vzhledem k předpovědi počasí a plánovanému výstupu na nejvyšší horu, jsme se rozhodli pro malou úpravu původních plánů a z letiště Aeroporto do Pico se chystáme rovnou do přístavu, kam je to devět kilometrů.
Na internetu se lze dočíst, že z letiště jezdí autobus, což potvrzuje také informační cedule. Logicky by se dalo očekávat, že pojede vždy po příletu letadla, kterých tady přistane pouze několik za den. Ale není tomu tak. Také časy odjezdu hledáme marně.
Několik taxíků zkušeně rozebrali ty nejrychlejší, ostatní si půjčují auto nebo již mají domluvený odvoz. My máme naštěstí Frantu. Opět si vyhlédl „oběť“, kterou jde požádat o cigaretu. Tentokrát to byl letištní policajt. František poté, co od něho vyloudil kuřivo, se ho zeptal na zajištění taxi, čehož se pán ochotně ujal. Sice si neodpustil poznámku, co všechno po něm ještě budeme chtít, ale vůz za chvíli přijel. A dokonce pro hodně lidí, tudíž se tam vešli také dva turisté z Německa. Více lidí znamená vždy příjemnější cenu. Nás čtyři vyšla cesta tedy na pouhých 10 eur.
Němci vystoupili u zamluveného apartmánu, my jsme se nechali v 19 hodin vysadit v přístavu, kde panuje nezvyklý klid. Ale lidé a informace tady jsou, a tak se dozvídáme, že dnes jede již jenom jeden trajekt, a to v jednadvacet hodin. Času máme tedy dost, a tak jdeme nejprve ven posvačit, poté kupujeme lodní lístky za 3,60 eur na osobu a necháváme si odbavit zavazadla.
Bez batohů odcházíme na krátkou procházku okolo kostela a zátoky do nejbližší hospody. Hraje se totiž fotbal. On je v televizi vlastně skoro každý den nějaký zápas, ať přímý přenos nebo ze záznamu. Především Franta a Drahoš nic nenamítají.
Já se po jednom pivu vydávám na malou procházku k moři, kde sleduji západ slunce nad ostrovem Faial, kam se večer chystáme.
Ve tři čtvrtě na devět jsme již na lodi a pozorujeme, jak nastupují lidé a přijíždějí automobily. Přednost má sanitka, o které nám sdělili, že převáží pacienta do domácí péče, jelikož na jeho domovském ostrově není specializovaná nemocnice.
Trajekt odplouvá přesně, tedy v 21 hodin a my sledujeme práci lodníků. Následně se procházíme po lodi a také s Frantou zkoušíme kvalitu zdejšího točeného piva.
Po půlhodinové plavbě kotvíme u ostrova Faial. Vzdálenost mezi městy Madalena a Horta je osm kilometrů.
Horta, správní středisko ostrova, je zahaleno do tmy a nad ním je celkem velká oblačnost. Proto zkoušíme hledat nějaký přístřešek. Drahoš zůstává u batohů, které následně za deště složitě odnáší do restaurace. My tři ostatní se rozcházíme po městě. Já jdu na kopec ke klášteru, kde však nic nenalézám. Obdobně dopadli i ostatní, a tak Franta v hospodě u cigarety domlouvá nocleh.
Původně jsme byli ujištěni, že nabídka ubytování je z křesťanské lásky, ale nakonec si za ni nechal majitel penzionu zaplatit 45 eur. Ubytoval nás v přízemí, v apartmánu, kde byl původně nějaký bar, tudíž tam chyběla okna. Abychom mohli v noci větrat, tak jsme provedli drobné úpravy vchodových dveří. Uleháme tedy spokojeně o půlnoci.
*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-treti.html
Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-pata-nossa.html
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za každý komentář :)