Azorové zápisky a obrázky – část sedmá (São Roque do Pico, Reserva Florestal de Recreio do Mistério de Sao Joao, Montaha do Pico, Furna Abrigo)

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.
*
20. září 2019
     

    

 

Brzy poté, co jsme usnuli, nás budí silný vítr a zpočátku slabší déšť, který postupně přidává na intenzitě. Zkouším se různě schovávat pod igelit, občas také trochu spím, ale nakonec to ráno se svítáním vzdávám. Jsem promočený stejně jako moje věci. Naštěstí je ale příjemné teplo. Pršet také přestalo a fouká mírný vánek, který postupně suší věci. 

       

   

Název areálu jsem si přeložil jako Lesní rezervace a rekreační místo s růžemi. Je pravda, že kytiček je tady více než dost. A tak si to tady u snídaně prohlížíme. 

     

  

Následně odchází Franta dolů do města, Drahoš zůstává hlídat věci a já s Láďou jdeme pešky po místních zemědělských silničkách směr letiště. Asi na půli cesty stopujeme a máme štěstí. Řidič sice zpočátku tvrdí, že jede pouze k hlavní silnici, ale nakonec nás odváží na odbočku k letišti. Zbývajících půl kilometru zvládáme v pohodě. 

    

 

Na letišti jsou dvě autopůjčovny, z toho jedna dělá důležitou. Nelíbí se jí platební karta a má i nějaké další výhrady. Obracíme se tedy na tu druhou a tam je vše v pořádku. V pravé poledne odjíždíme z letiště a za půl hodiny nakládáme Drahoše i všechny věci. Pokračujeme přímo na nejvyšší místo ostrova, kam lze automobilem zajet. 

     

Vítá nás parkoviště pod horou Pico. Vládne zde mlha. Moc aut a lidí nevidíme. Máme trochu smíšené pocity, když se vydáváme do informačního centra zjistit informace ohledně zítřejšího výstupu a počasí. Bude sice lépe než před několika dny, ale patrně žádná sláva. My jsme však rozhodnuti, zítra nebo nikdy. 

     

Následuje jízda na sever ostrova, kde ve tři hodiny zastavujeme v městečku São Roque do Pico u sochy Monumento ao Baleeiro. Nedaleká budova je Museum da Industria Baleeira, kam činí vstupné příjemných 2 eur na osobu. Pozvání přijímáme a udělali jsme dobře. K vidění je toho tady více než dost. 

   

Muzeum je připomínkou dávných časů, kdy se většina místních lidí věnovala lovu velryb. Prohlížíme si zajímavé exponáty i fotografie z dob největší slávy rybolovu i jeho konce. Některé obrázky, na kterých je vidět zabíjení, kuchání a množství krve, jsou pro silnější povahy.
     

      

Muzeum je čisté a upravené. Exponáty mají dobře uspořádané a nasvětlené. Je zde možno shlédnout také film pojednávající nejenom o velrybářském průmyslu. 

    

Budova, ve které se nacházíme, byla vlastně továrnou na zpracování velryb. Jak uvnitř, tak na dvoře je možnost prohlídky kotlů, kde se vařil z velrybího tuku olej. 

    

Líbí se nám, ale půl hodinka stačí. Odjíždíme do obchodu nakoupit něco k večeři a následně zastavujeme v obci Companhia de Baxo. Potřebujeme dosušit věci, což se na slunci a mírném větru daří. A také máme hlad. Celý den vyhlížíme, zda ten „náš“ kopeček nevyleze z mraků. 

  

Při následné cestě se již rozhlížíme po nějakém noclehu. To se daří na místě nazvaném Reserva Florestal de Recreio do Mistério de Sao Joao. Opět jsme objevili báječné piknikoviště. Prostě náš standard na Azorech. 

   

Jedeme tedy ještě pro Frantu do Madaleny, kde dokupujeme nějaké potraviny na grilování. Poté se vracíme na vyhlídnuté místo. Následuje papání a bumbání. Stále řešíme zítřejší počasí a výstup na nejvyšší kopeček. Když člověk potřebuje rozhodnout důležité věci, tak se má soustředit. My se soustředěně díváme na dno demižonu s vínem i lahve slivovice. Díváme, povídáme a maso jíme. 

Před půlnocí odcházím s Láďou přes silnici do dětského areálu, kde je měkká travička, Franta s Drahošem zůstávají pod přístřeškem. V noci to trochu fouká, ale stromy naštěstí nepadají. 

*
21. září 2019

Ráno vstáváme o něco dříve, než je na našich cestách zvykem. Balíme věci, snídáme a před osmou hodinou odjíždíme. Na mapě jsem našel dvě zkratky, ale obě se po čase ukázaly jako neprůjezdné, aniž by tam bylo nějaké upozornění. 

     

Nakonec tedy až před devátou hodinou přijíždíme na parkovišti pod horou Pico, kde je již dost plno. A my máme obavy, že se na nás nedostane povolení ohledně vstupu na nejvyšší místo. Na internetu někdo psal, že přímo až na vrchol pouští pouze 40 lidí denně. Jinak na výšlap do kaldery by to mělo být 140 osob. 

   

Kupujeme si tedy čip (vstupenku) za 20 eur, vyplňujeme o sobě údaje a zjišťujeme další informace ohledně výstupu a počasí. Moc šancí nám nedávají, že spatříme sluníčko. Možná také proto dovolují dnes většímu množství človíčků se vydat nahoru. Patrně si říkají, že je to přestane bavit a brzy se vrátí. Anebo je ten počet nesmysl, jelikož oficiálně tam neměli nic uvedeno. Každopádně je lepší být na parkovišti, u základny Casa da Montanha, co nejdříve. 

    

Pět minut před půl desátou vyrážíme na výšlap. Každý máme u sebe GPS, pomocí kterého nás mohou dole sledovat na monitoru. K dokonalému špiclování slouží také dvě kamery, které potkáváme po cestě. 

   

Po celé trase je rozmístěno 47 kůlů, kterých se musí člověk držet. Pokud se stane něco mimo vyznačenou trasu, tak volají rescue team a jejich výjezd stojí hodně (1250 euro). Ztráta GPS také není levná záležitost (270 euro). 

      

Člověk se snaží sledovat kůly a určit si co nejlepší cestu, ale není to vůbec jednoduché. Je tam totiž vyšlapáno spousta cestiček, a tak na nás občas nějaký chytrý průvodce zavolá a vyhrožuje pokutou, že šlapeme na zelený povrch. Mě to však připadá, že si každý jde, kudy chce. 

    

Sleduji značky na kůlech a odpočítávám, kolik cesty ještě zbývá na vrchol. Samozřejmě se neustále dívám na oblohu. Chvílemi to vypadá, že se začíná protrhávat oblačnost, ale brzy opět mají mraky vše pod svou kontrolou. 

    

Když se blížíme k hraně kaldery, začíná slunce nesměle prokukovat skrz mraky a brzy se objevuje modrá obloha. Darebáci mají opět štěstí. Pořizujeme fotografie a rozhlížíme se. Ještě nás čeká poslední část výstupu na vrcholovou špic, která bývá často ukrytá v mracích. 

   

     

Není tomu dlouho, co vystoupil ostrov Pico z mořských vln. Já to sice nepamatuji, ale bylo to před pouhými 300 tisíci lety, což z hlediska historie Země, je doba zanedbatelná. Vzpomínám si na články o tom, že se vulkán čas od času probudí, tudíž dýmá kouř a z podzemí tryskají proudy lávy, možná i nějaké kameny létají. Ale naposledy se tomu tak stalo v roce 1963, což také nemohu pamatovat. 

   

  

V 11 hodin 40 minut stojím na nejvyšším místě Portugalska. Kopeček jménem Montaha do Pico vyrostl kdysi do nadmořské výšky 2.351 metrů. Úžasný je nejenom pocit z úspěšného výšlapu, ale také z toho, že se oproti ránu umoudřilo počasí. 

   

   

Sice jako za bezoblačné oblohy nevidíme všech pět centrálních ostrovů, ale s výhledy jsme více než spokojeni. Včera i dnes ráno předpovídali úspěšnost slunečného počasí na vrcholu maximálně do 20 %. 

   

    

Výstup nám trval dvě a čtvrt hodiny. Nahoře si to sice náležitě užíváme, ale trochu fouká, tak se vydáváme v pravé poledne na sestup. 

    

  

Kousek za hranou kaldery nacházíme ideální svačinové místečko v závětří. Samozřejmě opět fotografujeme a vyhlížíme k vrcholu, kam se teprve chystá Franta. Má totiž nějaké zdravotní problémy, kvůli kterým jsme byli přesvědčeni, že nepůjde až nahoru. Proto jsme také na něho nečekali. Ale k našemu překvapení nám sděluje, že když ž to zvládl sem, tak na tu špic se také vydrápe. 

    

Přejeme mu hodně úspěchů, a jelikož už jsme trochu rozsezeni a také není úplně na slunění, tak se pomalu vydáváme na sestup. 

    

  

Po cestě samozřejmě zase fotografujeme. Jednak je jiná viditelnost a také si již nepamatujeme, jaké jsme dopoledne pořizovali záběry. Digitální foťák to zvládne. Sice je mi jasné, že stovky fotografií si budu prohlížet opět jenom já sám, ale nevadí. Cvakám spoušť, jak to jde. 

     

Mimo jiné jsou také krásné pohledy směrem dolů, kde je nějaký skalní útvar – kráter. V mapě je to označené jako Furna Abrigo a mělo by se jednat o jeskyni. A můžeme konstatovat, že to souhlasí, jelikož jsme si ji trochu prohlédli. 

    

   

Zbývající úsek k informačnímu středisku zvládáme také bez problémů. Dole vracíme přesně v 15 hodin GPS a dostáváme diplom. 

    

     

Na parkovišti u auta se převlékáme, svačíme, bumbáme vínečko a odpočíváme. A samozřejmě vyhlížíme Františka, který přichází po jedné noze a s pochroumanou rukou v 17 hodin. Klobouk dolů před jeho výkonem, to by jen tak někdo nezvládl. 

     

V informačním středisku jsme mezitím zjistili, že dnes bylo na výšlapu asi 120 lidí a omezení na samotný vrchol nebylo žádné. Kdoví, jak to tedy je. 

   

Ve čtvrt na šest odjíždíme. Rychlost naší jízdy určují krávy procházející se po silnici. Zkušený řidič Láďa ale vše zvládá s přehledem. 

    

   

Možná je to nemoc, ale pořád vyhlížíme, kdy a z jakého krásnějšího pohledu uvidíme ten náš kopeček. 

      

     

Nejprve míříme do San Roque, kde nakupujeme jídlo k večeři a poté hledáme pláž. Vykoupat se dnes potřebujeme. 

    

     

Polehávání na plážích nebylo to hlavní, kvůli čemu jsme na Azory jeli. Ale jako vždy, když jsme u moře, tak se snažíme nešidit koupání. Také tentokrát jsme si mysleli, že si v oceánu pohodově zaplaveme. To se ale nestalo. Kamenité pobřeží s nepohodlným vstupem do vody nebo příliš velké vlny. Do boje s nimi se nám nechce, vítěz by nebyl jistý. 

    

Cestou na piknikové místo se ještě zastavujeme na jedné vyhlídce. Těch kouzelných pohledů není na Azorech nikdy dost. 

     

  

Po sedmé hodině jsme na místě. Zapálení ohně se jeví zprvu mírně složité, ale nikdo nepřijel hasit požár, a tak opět grilujeme, bumbáme a hodnotíme dnešní den. Po půlnoci jdeme spát.

*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-sesta.html

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-osma.html