Azorové zápisky a obrázky – část pátá (Nossa Senhora da Conceição, Feteira, Parque Florestal do Capelo, Cabeço Verde, Furna Ruim, Cabeço do Canto, Gruta do Cabeço do Canto, Vulcao dos Capelihnos, Zona Especial de Conservaçao da Caldeira e Capelinhos, Praia do Norte, )

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku. 

*
18. září 2019

  

   

Ráno vstáváme před osmou hodinou. Balíme věci a brzy opouštíme ubytování. Venku nás vítá pošmourný den, a tak zvažujeme, co dál. Procházíme se městem a hledáme autopůjčovnu, jelikož původní úvahy o cestováním autobusem po ostrově neshledáváme jako reálné. 

  

  

Nakonec přicházíme do přístavu, kde si půjčujeme automobil. Na toulky ostrovem se vydáváme severovýchodním směrem. 

  

   

   

První zastávku jsme si vyhlédli kousek nad hlavním městem, kde se nachází památník Monumento de Nossa Senhora da Conceição, obrovská socha Nossa Senhora da Conceição i vyhlídka Miradouro de Nossa Senhora da Conceição. 

    

   

  

Je odtud vidět hezky do přístavu i na celé hlavní město, ale ty nejúžasnější výhledy by měly být na druhou stranu, přes moře. Nedalekému protějšímu ostrovu Pico vévodí impozantní sopečný kužel Montaha do Pico a zároveň nejvyšší hora Portugalska. Zdvihá se do výšky 2.351 metrů hned od moře, takže při pohledech z protějšího ostrova Faial působí ještě vyšší, než je ve skutečnosti. Já bych tomu docela i věřil, ale nejdříve by bylo potřeba udělat něco s tou oblačností. 

   

   

Jedeme dál a hned na další křižovatce odbočujeme do vnitrozemí ostrova. V městečku Feteira nakupujeme pečivo, mléko a vodu. Na chvíli si také sedáme ke kávě a sladkostem. 

  

   

   

Po půl hodině pokračujeme podél pobřeží k letišti Aeroporta da Horta, které nás patrně zaujalo natolik, že kousek za ním zastavujeme a fotografujeme. 

   

   

   

Před jedenáctou hodinou přijíždíme k piknikovému místu Parque Florestal do Capelo. Je to tady přímo úžasné. Svačíme a promýšlíme další program, jelikož předpokládáme, že nic lepšího ke spaní již dnes neobjevíme. 

   

   
Nejprve navštěvujeme zdejší malé muzeum, kde mají ukázku bydlení z dob minulých. Zajímavé.
  

   

V půl dvanácté se já s Láďou vydáváme na malý výlet. Zaujal nás totiž nedaleký kopeček s vyhlídkou a vysílačem. Vychutnáváme si úžasný klid a kocháme se květenou okolo nás. Nechápavě kroutíme hlavou například nad loukou máty. 

   

   

Po půl hodině stojíme na vrcholu vyhlídnutého kopečka, kterým je sopka Cabeço Verde v nadmořské výšce 488 metrů. Sice mraky s námi zcela nespolupracují, ale něco je vidět. 

 

   

   
Kráter vyhaslé sopky je zarostlý a skoro přehlédnutelný. Z naší strany se nejedná o prvovýstup, jelikož tady již kdysi kdosi postavil vysílač a podobné záležitosti.
 

   

   

Pokračujeme na západ okolo nepřístupné jeskyně Furna Ruim, za kterou začínáme klesat, aby se před námi postupně otevírali úžasné výhledy na pobřeží. 

   

   

Ale my si dáváme ještě jeden menší výstup. Zaujal nás kopeček, který se jmenuje Cabeço do Canto a vyrostl do výšky 347 metrů nad mořem. 

  



   

Kousek za ním objevujeme jeskyni, která se jmenuje Gruta do Cabeço do Canto. V tomto případě lze do ní nakouknout, a tak neváháme a vydáváme se na malý průzkum. 

  

Nedaleko odtud se nachází vyhlídkové místo s betonovou stavbou, odkud si již detailně prohlížíme pobřeží s majákem a sopečným okolím. 

Zbývá nám posledních několik set metrů k silnici, u které se na chvíli zastavujeme, jelikož tady čeká Drahoš s autem. My však odmítáme odvoz, chceme se jít podívat na protější kopeček. 

  

Při přecházení silnice nás zaujala parta dělníků, kteří „pilně“ pracují. Abych jim nekřivdil. Dělají. Jedna věc je tempo práce, druhá smyls činnosti. O té první rozhodují sami, to druhé neovlivní. Upravují totiž místo, které podemlela voda při dešti. Myslím, že nejenom nám je jasné, že po dalším prudkém dešti to bude vypadat podobně. Ale dělníci nebudou bez práce. 

  

Úžasné pohledy se nám nabízejí. Nevíme, kam koukat dříve. Je pravda, že kdyby se psal rok 1958, tak bychom se asi tak v klidu nekochali. Tenkrát totiž vybuchla sopka Vulcao dos Capelihnos a hodně toho zničila. 

  

Maják však zázračně přežil, jenom je částečně zasypaný popelem. Jdeme se tedy k němu podívat. A opět pozorujeme dělníky i stavební stroje. Všichni to tady uklízejí, jako by měla přijet vzácná návštěva. Asi se o nás nějak dozvěděli. 

  

  

Nacházíme se na nejzápadnějším bodě našeho putování po tomto ostrově, ale vlastně i po celých Azorech. Nejzápadnější místo souostroví to ale není. To bychom museli na ostrov Ilha das Flores. 

  

   

Zastavujeme se také u malého velrybářského muzea, ale mají polední uklízecí pauzu. Konstatujeme však, že to žádná velká škoda asi není, když nakukujeme dovnitř. Je to jenom jedna místnost. Snad fotografie a písemné informace by mohly být zajímavé. 

My však sedáme do auta a v půl čtvrté pokračujeme. Kousek odsud severním směrem objevujeme oblast s názvem Zona Especial de Conservaçao da Caldeira e Capelinhos. Přijíždíme tam po silnici Ramal para a Faja, na jejímž konci je parkoviště, WC, dětské hřiště, a především možnost koupání. 

       

    

Bohužel jsou vlny větší, než je bezpečné, a tak si na hlavní pláž s převisem netroufáme. Ale do vody lezeme. Našli jsme si takový koupací koutek, kde se postupně střídáme. Sice bychom si chtěli zaplavat, ale Atlantský oceán má jiný názor.

   

   

Cestou zpět se zastavujeme u malého vinařského stavení, kde právě lisují hrozny. Lidé jsou velice příjemní a dávají nám hned ochutnat hrozny i čerstvý mošt. Chvíli na to se ještě chlubí fíkovou kořalkou, a tudíž my jim dáváme okoštovat pro změnu slivovici. 

  

   

   

Ochutnáváme také víno a posléze si u nich kupujeme pěti litrový demižon s mladým, ale chutným červeným vínem za osm eur včetně obalu. Jak posléze zjišťujeme, tak ten pro ně nemá asi tak velkou cenu. Nikdo nechce jeho vrácení a na několika místech vidíme se válet prázdné demižony. 

  

   

Následně odjíždíme hledat obchod, což se nám daří na okraji města Praia do Norte. V Mini Mercado Rumar nakupujeme ryby, koření a pivo. 

  

   

Jelikož součástí obchodu je i občerstvení neboli taková malá restaurace, tak se rozhodujeme ochutnat zdejší točené pivo. 

  

   

V dalších toulkách po ostrově již dnes nepokračujeme, nýbrž se vracíme zpět na vyhlídnuté úžasné piknikové místo, kterých, jak posléze zjišťujeme, se na Azorech nachází více. 

 

   



   

   
Sbíráme po okolí dříví, rozděláváme oheň, připravujeme jídlo, bumbáme a papáme. Je tady úžasně. Před půlnocí uleháme pod přístřešek, jelikož s tím deštěm to není tady nic jistého. Láďa v noci kontroluje počasí a po cestě lehce uklouznul.
*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-ctvrta.html

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-sesta.html