Azorové zápisky a obrázky – část osmá (Piedade, Calheta do Nesquim, Ribeiras, Madalena, Bandeiras, Lisabon)

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.
*
22. září 2019
   

Vstáváme po osmé hodině. V klidu balíme věci a snídáme. Ve tři čtvrtě na deset odjíždíme na východ ostrova k městečku Piedade, kde má být slavná vinařská oblast. Nejprve se nám ji nedaří najít. Na mapě je sice jasně vyznačená, ale ve skutečnosti, kde nic, tu nic. Žádné hrozny nevidíme. 

    

Jedeme pomalu a kocháme se bujnou subtropickou vegetací pokrývající úrodnou půdu. Všemožná zeleň okolo nás čaruje v zahradách i ve volném prostoru. Pořád je na co se dívat. Vlhkost a teplo, to je to, čeho na Azorech mají na rozdávání. 

    

 

Kde se vzala, tu se vzala, kouzelná zahrada s vínem se před námi objevila. A v ní jeden zajímavý člověk. Zve nás dál a dává nám ochutnat víno. Chvíli si povídáme anglicky, portugalsky i česky. 

     

     

Chceme si od něho koupit víno, ale on nám ho věnuje. A hned dva demižony. Zkoušíme platit, ale odmítá. Nakonec mu volá jeho manželka, a tak se loučíme a odjíždíme. 

     

   

O kousek dále navštěvujeme vesničku Calheta do Nesquim se zajímavým kostelem. Před chvílí tady skončil svatební obřad. Kostel je otevřený, a tak do něho nakukujeme. 

    

  

Na okraji malého náměstí je otevřen nevelký obchůdek, který navštěvuji, abych zjistil, co nabízejí. Proti mně si stoupne malý klučina a pohledem mi říká, abych si ho vyfotografoval. 

    

Venku si dáváme kávu. A samozřejmě fotografujeme. Je to tady poklidné a kouzelné místo s úžasnou atmosférou. Zajímavé domečky, příjemní lidé. 

     

   

Za rohem objevujeme menší hangár, ve kterém je velrybářské muzeum i loděnice. Místní nás zvou dovnitř a hned shánějí paní, která umí anglicky, aby nám sdělili informace o sobě, o muzeu, o historii i současnosti. 

    

    

   

Dozvídáme se, že když byl zakázán rybolov, tak vymysleli závody, aby se nenudili. A daří se jim asi dobře. Alespoň tak soudíme podle pohárů a cen. Moc se nám tady líbí a patrně by bylo možné domluvit plavbu na moři, ale nás bohužel tlačí čas. 

      

   

Ještě, než definitivně opouštíme vesnici, tak volím okružní jízdu okolo místního hřbitova a pozorujeme políčka, vinice a pastviny, které od sebe oddělují zídky z černého kamení nebo živý plot z modrých hortenzií. Na jednom místě svačíme fíky, hroznové víno a řešíme, zda to, co roste před námi, je anýz. Shodujeme se, že ano a zaznamenáváme si dalšího zástupce zdejší flóry, kterého jsme spatřili. 

    

  

V jednu hodinu zastavujeme v městečku Ribeiras, kde se nejprve rozhlížíme po náměstí, abychom posléze nakoukli do obdobného velrybářského muzea. Na delší prohlídku ale nemáme čas. 

    

  

Hlavním důvodem návštěvy tohoto místa je totiž něco jiného. Ve svých poznámkách mám uvedenou existenci koupaliště plněného vodou z oceánu. Nutno říct, že realita předčila očekávání. Piscina Municipal de Santa Cruz das Ribeiras. Vstupné se zde neplatí, i když jsou k dispozici převlékárny a toalety. 

     

V bazénu voda stále cirkuluje, takže je krásně čistá a rozumně studená. Moc se nám tady líbí, užíváme si to. Na vstupném jsme ušetřili, tudíž necháváme alespoň útratu v přilehlém baru za pivo. Necelá hodina uběhla jako nic a my musíme pokračovat. 

    

 

O čtvrt hodiny později ještě zastavujeme, prohlížíme si a fotografujeme, jelikož nás zaujalo městečko Lajes do Pico. 

     

Poté už musíme bez další zastávky do hlavního města Madalena, kde ještě narychlo nakupujeme něco domů. Před odletem na Azory zamluvil Franta ubytování nedaleko letiště. Zpočátku trochu bloudíme, ale nakonec se daří, a tak v 16 hodin vyndáváme všechny věci z auta. 

    

Já s Láďou jedeme vrátit auto na letiště. Vše proběhlo bez problémů. Drobné zpoždění ani nezaznamenali. 

    

   

Zpátky jdeme pěšky. Není to daleko, ale nám trvá cesta dlouho. Neustále se totiž zastavujeme a rozhlížíme. Je pořád na co koukat a co fotografovat. 

    

Po návratu následuje večeře, která sestává ještě z našich domácích zásob – polévka ze sáčku a rybičky. Nechce se nám to vozit domů. Vše zapíjíme vínem, jelikož ho máme pořád celkem dost. 

    

  

V podvečer se vydáváme na procházku do vesnice Bandeiras. Tady k naší radosti objevujeme otevřený bar. Dáváme si pivo, koukáme na fotbal a užíváme si poslední večer na Azorech. Pozítří ráno budeme již doma. 

     

Po návratu na ubytování balíme věci a plánujeme zítřejší odchod na letiště. Spát jdeme kolem půlnoci. 

*

23. září 2019

Ráno vstáváme v sedm hodin a chvíli poté nám paní domácí přináší snídani. Zbývá ještě dobalit poslední věci a v osm hodin odcházíme. Cestu na letiště zvládáme bez problémů za tři čtvrtě hodiny. Naštěstí není ještě takové teplo, a tudíž ty plné batohy na zádech jsou v pohodě. 

    

 

Na letišti si v klidu odbavujeme věci a nasedáme do letadla Airbus A 320-214 společnosti SATA Azores. Azorské ostrovy opouštíme v 10:55, tj. s dvacetiminutovým zpožděním. V letadle si povídáme s účastníky německého zájezdu, kteří absolvovali na Azorech přibližně stejný program jako my, pouze s cestovní kanceláří. Vyšlo je to přes dva tisíce eur na osobu. 

   

V Lisabonu vysedáme s mírným zpožděním v 13:15. To ale nevadí, máme tady dost času. Dáváme si batohy do úschovny a jdeme na procházku po Lisabonu. 

    

Vydáváme se nejkratším směrem k pobřeží. Kousek za autobusovým nádražím se zastavujeme v supermarketu pro svačinu a pivo. 

    

Brzy se před námi otevírá nábřeží, v tomto případě Parque das Nações neboli Park národů. Jedná se o významné a zajímavé místo v Lisabonu, které se rozkládá zhruba na pěti kilometrech podél řeky Tejo a slouží jak pro volnočasové aktivity místních, tak pro turisty. Park národů zdobí řada vlajek. Kolik jich je tam, jsem nepočítal, ale tu naši jsem našel. 

    

Název této monumentální plastiky byl měl být „Homem-Sol“. Její autor Jorge Vieira se nechal inspirovat Sluncem i půlměsíci, které by měly evokovat lidskou postavu. Je asi 20 metrů vysoké a zajímavá je konečná povrchová barva železa. 

    

O kousek dál nás zaujaly další dvě zajímavé moderní sochy. První se jmenuje Plastic Iberian Lynx a je krásná nejenom na pohled, ale všiml jsem si, že lidem slouží jako doplněk jejich fotografií. Moc jsem toho o ní nezjistil. 

  

Ta druhá se jmenuje se Rhizome a v roce 1998 ji zde vytvořil Antony Gormley. Železnou sochu složil z devíti lidských postav v jejich přirozené velikosti. 

    

Ocenárium, veletržní objekty a další zajímavá architektura, přičemž velká část pochází z Expa 98, které se konalo v tomto městě. Moderní objekty jsou v kontrastu s historickým centrem Lisabonu. Ve všední den zde moc lidí není, což je příjemné. 

    

  

My volíme posezení i následnou procházku podél pobřeží. Pozorujeme například slavný 17 kilometrů dlouhý most Vasco de Gama nebo vyhlídkovou lanovku nad nábřežím řeky Tejo. 

    

Je tady sice mnoho zajímavých věcí, ale je potřeba myslel na návrat k letišti. Také uvažujeme o něčem teplém k jídlu, jenže většina občerstvení má přes poledne zavřeno. Tak se zastavujeme pouze na pivo a raději pokračujeme. Nechceme přijít pozdě na letiště. Už se těšíme domů. 

     

V 19 hodin si vyzvedáváme batohy a hledáme na informační ceduli náš plánovaný odlet ve 21:55 hodin. Ale on tam není. Vůbec. Ani zrušený. To je opravdu zajímavé. Jdeme proto k přepážce letecké společnosti Vueling, kde nám bylo řečeno, že let byl zrušen a nabídli nám letenku do Barcelony na přespříští den ráno (09:05 hod. = 25. 9. 2019). Na náš dotaz, že potřebujeme řešit také zmeškaný let z Barcelony do Prahy, řekli, že to není jejich záležitost. Dále nám nabídli ubytování v Lisabonu. My jsme si ještě vyžádali čas na rozmyšlenou. Je nám jasné, že zítra určitě v Praze nepřistaneme. Ale rádi bychom zjistili, kdy nás potká to štěstí a dorazíme domů. Franta zkouší volat na informační linku společnosti Kiwi, ale tam mluví pouze anglicky, a ještě k tomu ne moc srozumitelně a už vůbec ne ochotně. Nakonec nám poradili, abychom nabídku s letenkou a ubytováním přijali, že se náš let bude řešit následující den. Chvíli ještě přemýšlíme, ale nakonec kývneme Vuelingu a odjíždíme v taxi, které je také v ceně. Po chvíli vystupujeme před hotelem Holiday Inn Lisbon-Continental na ulici Rua Laura Alves 9. 

    

Na recepci se rozhodujeme pro dva dvoulůžkové pokoje, i když nám nabízeli samostatné ubytování, ale Franta rozhodl, že jim budeme šetřit náklady. A ihned podle ceníku vypočítal kolik. 

    

Následuje úžasná večeře s obsluhou. Sice jsme se těšili již domů, ale pořád to, co nás potkalo, je lepší než skončit na letišti.
*

Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-sedma-sao.html

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-devata.html