Azorové zápisky a obrázky – část třetí (Rocha da Relva, Ponta Delgada, ananasová plantáž)
Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.
*
16. září 2019
Ráno nespěcháme se vstáváním a balením věcí. V klidu si vychutnáváme snídani a užíváme poslední chvíle u jezera.
První zastávka je ve městečku Ginetes. Zaujal nás nejprve místní kostel, ale má zavřeno. Na rozdíl od obchodu, kde nakupujeme něco k jídlu a k pití.
V půl desáté nacházíme přístup k moři. Luxusní pláž to sice není, ale vykoupat se lze. Kdysi tady byl bazén s mořskou vodou, ale příroda této vymoženosti nepřála. Nevadí, alespoň tu není tolik lidí.
Také se chvíli procházíme okolo útesů, rozhlížíme se a fotografujeme.
V jedenáct hodin pokračujeme přes Candeláriu a Feterias směrem k hlavnímu městu. Před ním se však ještě rozhodujeme pro aktivní zastávku neboli procházku po turistické cestě s označením Rocha da Relva.
Jedná se o zajímavou pobřežní cestu, která klesá až skoro k moři, k malé osadě. Vydáváme se po patrně jediném přístupu, kterým se lze dostat suchou nohou do vesničky Rocha da Relva.
Pozorujeme okolní domečky, většinou prázdné. Cestou potkáváme místní lidi. Jeden jede na oslíkovi, druhý má osedlaného koně, do kopce se jim nechce šlapat pěšky. Uvědomujeme si, že nás to také při cestě zpět čeká, ale po svých.
Úžasnou okolní přírodu neochutnáváme pouze očima, objevujeme totiž zarostlou zahradu s vinnou révou. Dobrá svačinka.
Po půl druhé jsme zpátky u auta a pokračujeme na severovýchodní okraj města Ponta Delgada, kde mají ananasovou plantáž. Lze tady dobře a bez poplatku zaparkovat.
Ani vstup do objektu není zpoplatněn a na uvítanou dostáváme ochutnat ananasový likér. V obchodě si prohlížíme zajímavé věci, které nejsou sice nejlevnější, ale hezky dárek by nebyl problém si vybrat. Bohužel bychom to museli ještě zbytek pobytu na Azorách tahat v batohu.
Ani vstup do objektu není zpoplatněn a na uvítanou dostáváme ochutnat ananasový likér. V obchodě si prohlížíme zajímavé věci, které nejsou sice nejlevnější, ale hezky dárek by nebyl problém si vybrat. Bohužel bychom to museli ještě zbytek pobytu na Azorách tahat v batohu.
Tak se vydáváme na procházku okolo skleníků, do kterých nahlížíme. Informační cedule nám sdělují, o jaké stádium pěstování se jedná. Poznáváme tedy období 24 měsíců, od výhonku až po utržení ananasu.
Vypadá to, že zde nepoužívají pesticidy, ale zkrátka vykouří celý skleník. Proto jsou některé dveře zavřené.
Když jsme si vše prohlédli, odcházíme přes prodejnu na venkovní zahrádku, kde usedáme a objednáváme si ananasový džus a mochito z ananasu. Chutná to báječně.
Ve tři hodiny odjíždíme na místo, kde jsme si přes Booking domluvili ubytování. Asi půl hodiny zkoušíme někoho sehnat po telefonu, aby nám sdělil kód ke vstupu do objektu. Taktéž se pokoušíme řešit zaparkování auta, jelikož jsme to měli slíbené. Nakonec se vše daří.
Následuje vybalování věcí a malá procházka na protější městskou pláž, kde trávíme příjemné pozdní odpoledne, ve vodě i na suchu. Vysluněni a vykoupáni ochutnáváme pivo v pobřežní restauraci.
Poté odnášíme věci na byt a v půl šesté jdeme na nedalekou zastávku, kde čekáme tři čtvrtě hodiny na autobus, který jezdí každých půl hodiny. Kdo si počká, ten se dočká. Také na nás se štěstí usmálo, i když jsme tomu již ani nevěřili.
Z autobusu vystupujeme u renesanční pevnosti Forte de Sao Brás, kterou vybudovali na výběžku nad mořem. Tady začíná naše procházka po hlavním městě a správním středisku Ponta Delgada.
Hned za pevností navštěvujeme rušný (v tuto hodinu již ale celkem klidný) přístav. Hledáme u něho nějakou námořní putyku, ale ta jediná, co jsme objevili, nesplňuje naše očekávání. Chceme totiž ochutnat nějaké rybičky.
Vydáváme se tedy na prohlídku stmívajícího se města a průběžně nahlížíme do otevřených dveří restaurací či venku vystavených jídelních lístků. Na hlavní náměstí přicházíme městskou vstupní bránou vybudovanou v 18. století. Zajímavá a krásná stavba.
Naší pozornosti neunikne ani nedaleký farský kostel Igreja Matriz de São Sebastião z roku 1533. Především jeho půvabný manuelský portál z vápence se složitými reliéfy.
A kouzelné je vlastně i celé náměstí s přilehlými uličkami, které jsou velice zajímavě vydlážděné mozaikou z černo-bílých kamenů.
Také okolní domy mají své kouzlo. Většinou se jedná o bílé stavby s obrubou. A nezáleží, zda jsou to obytné domy, kostely či kláštery.
V jedné z restaurací se nakonec zastavujeme a k večeři volíme ryby, pivo a víno. Každý podle své chuti.
Následuje další procházka ulicemi, do kterých přichází pomalu tma. My však máme ještě chuť na něco dobrého, a tak se po chvíli usazujeme v jiné restauraci, kde si pro změnu dáváme tuňáka.
Kde se vzala, tu se vzala desátá hodina večerní se přiblížila a my se rozhodujeme pro odjezd na byt. Podle jízdního řádu by měl jet autobus, ale po půlhodinovém čekání na zastávce volíme taxi.
*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-druha.html
Pokračování zápisků a obrázků z Azor:
Vypadá to, že zde nepoužívají pesticidy, ale zkrátka vykouří celý skleník. Proto jsou některé dveře zavřené.
Když jsme si vše prohlédli, odcházíme přes prodejnu na venkovní zahrádku, kde usedáme a objednáváme si ananasový džus a mochito z ananasu. Chutná to báječně.
Ve tři hodiny odjíždíme na místo, kde jsme si přes Booking domluvili ubytování. Asi půl hodiny zkoušíme někoho sehnat po telefonu, aby nám sdělil kód ke vstupu do objektu. Taktéž se pokoušíme řešit zaparkování auta, jelikož jsme to měli slíbené. Nakonec se vše daří.
Následuje vybalování věcí a malá procházka na protější městskou pláž, kde trávíme příjemné pozdní odpoledne, ve vodě i na suchu. Vysluněni a vykoupáni ochutnáváme pivo v pobřežní restauraci.
Poté odnášíme věci na byt a v půl šesté jdeme na nedalekou zastávku, kde čekáme tři čtvrtě hodiny na autobus, který jezdí každých půl hodiny. Kdo si počká, ten se dočká. Také na nás se štěstí usmálo, i když jsme tomu již ani nevěřili.
Z autobusu vystupujeme u renesanční pevnosti Forte de Sao Brás, kterou vybudovali na výběžku nad mořem. Tady začíná naše procházka po hlavním městě a správním středisku Ponta Delgada.
Hned za pevností navštěvujeme rušný (v tuto hodinu již ale celkem klidný) přístav. Hledáme u něho nějakou námořní putyku, ale ta jediná, co jsme objevili, nesplňuje naše očekávání. Chceme totiž ochutnat nějaké rybičky.
Vydáváme se tedy na prohlídku stmívajícího se města a průběžně nahlížíme do otevřených dveří restaurací či venku vystavených jídelních lístků. Na hlavní náměstí přicházíme městskou vstupní bránou vybudovanou v 18. století. Zajímavá a krásná stavba.
Naší pozornosti neunikne ani nedaleký farský kostel Igreja Matriz de São Sebastião z roku 1533. Především jeho půvabný manuelský portál z vápence se složitými reliéfy.
A kouzelné je vlastně i celé náměstí s přilehlými uličkami, které jsou velice zajímavě vydlážděné mozaikou z černo-bílých kamenů.
Také okolní domy mají své kouzlo. Většinou se jedná o bílé stavby s obrubou. A nezáleží, zda jsou to obytné domy, kostely či kláštery.
V jedné z restaurací se nakonec zastavujeme a k večeři volíme ryby, pivo a víno. Každý podle své chuti.
Následuje další procházka ulicemi, do kterých přichází pomalu tma. My však máme ještě chuť na něco dobrého, a tak se po chvíli usazujeme v jiné restauraci, kde si pro změnu dáváme tuňáka.
Kde se vzala, tu se vzala desátá hodina večerní se přiblížila a my se rozhodujeme pro odjezd na byt. Podle jízdního řádu by měl jet autobus, ale po půlhodinovém čekání na zastávce volíme taxi.
*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-druha.html
Pokračování zápisků a obrázků z Azor:
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za každý komentář :)