Azorové zápisky a obrázky – část druhá (Terra da Ferraria, Lagoa Azul, Lagoa Verde, Monte Palace, Lagoa do Canario, Sete Cidades)

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.

*
15. září 2019 

   
Pohodový spánek na měkké travičce? Poprvé byl narušen v půl druhé, kdy přivedli nějakou skupinku lidí, aby jim ukázali místo, kde se připravuje slavné jídlo. Človíčkové byli sice velice ohleduplní a na hlavy nám nešlapali, ale jejich hlasité „pšš“ nás dokonale všechny probudilo. Obdobné se opakovalo za dvě hodiny a v půl šesté přijelo auto s prvním hrncem cozida. Sice nás nechali spát a nikam nevyháněli, ale jelikož je brzy následovaly další osádky automobilů s dalšími hrnci, tak jsme nečekali, až obsadí všech devět děr pro přípravu jídla a začali jsme balit věci. 

    

   
Mezitím se již v budce usadil hlídač, od kterého bylo sympatické, že jsme mu nevadili, nevyháněl nás ani nechtěl nic platit. Přesto v půl osmé odjíždíme. Opouštíme Caldeiras da Ribeira Grande a pokračujeme po severozápadním pobřeží. V nedalekém městečku Ribeira Grande kupujeme snídani a začínáme vyhlížet místo, kde ji přesuneme do hladových bříšek. 

   












   
Pomalu se již dostáváme na západní cíp ostrova, kde nás zaujala další vyhlídka. Z Miradouro Escalvado se rozhlížíme a v dáli vidíme náš budoucí cíl.
   

  
Pokračujeme ještě několik kilometrů a před městečkem Ginetes, odbočujeme u kostela Chapel Ermida De Nossa Senhora de Fatima z hlavní silnice dolů k moři. Závěrečné serpentiny pod kopcem Pico das Camarinhas nás v půl desáté přivádějí na to správné místo. Jmenuje se Terra da Ferraria. 

   


Zastavujeme na okraji velkého parkoviště. Rozhlížíme se po okolí, fotografujeme zajímavé útesy a také svačíme. Franta odchází o kousek dál dospat, co v noci zameškal. 

   

   
Kousek od nás je dům s bazénem, který je sice napuštěný, ale bez lidí. My se tam také nechystáme, jelikož by zde mělo být něco zajímavějšího. 

    

   
Když jsme dojedli, bereme si věci na koupání a jdeme asi 250 metrů po upravené cestě, na které míjíme převlékárny a WC. V sezóně tady funguje patrně také občerstvení, které je dnes ale zavřené. 

   

   
Podle houfu lidí je jasné, že najít zátoku v moři, kam vytékají termální prameny, nebude těžké. Slézáme po žebříku do teplé vody a plaveme k okraji, kde je nejtepleji, chvílemi až dost teplo. Zpočátku se divíme, že je v této části zátoky prázdno, ale posléze to chápeme. Udržet se tady a neomlátit se o kameny není jednoduché, když přijde ta správná vlna. Ale člověk je tvor učenlivý, a tak si brzy vychutnáváme luxusní termální koupel. 

   

   
Na vše dohlížejí dva plavčíci, kteří začnou zběsile pískat na píšťalku, když se chce někdo vydat ze zátoky na širé moře. Zajímavostí je určitě také to, že vstup do zátoky, převlékárny i WC, vše je zdarma. 

   

   
Jedná se o skutečně zajímavé místo a my si to užíváme. Ale čas kvapí a my chceme ještě dnes někam popojet. A tak v pravé poledne odjíždíme zpět na hlavní silnici, ze které odbočujeme v obci Várzea. 

   

   
Chystáme se navštívit další z velice zajímavých míst. Nespornou specialitou ostrova São Miguel jsou jezera, která se vytvořila v kráterech někdejších sopek. A právě do jednoho z velkých kráterů míříme.

  


   
Nejprve však zastavujeme na hraně kaldery a fotografujeme. Dál však nepokračujeme, jelikož volá Franta, který se vyspal a vykoupal a rád by s námi zase cestoval. Vracíme se tedy pro něho a na vyhlídce si ještě jednou užíváme pohledy na zátoku a její okolí. 

      

   
Před jednou hodinou odjíždíme na druhý pokus, tentokrát již v plné sestavě. Opět na hranu kaldery a dolů do obrovského sopečného kráteru, kde se nacházejí krásná jezera. Nejprve nás však čeká městečko Sete Cidades.
   

   
Prohlídku tohoto úžasného místa musíme spojit s hledáním nějakého nocležiště. Jedeme tedy na severní okraj jezera Lagoa Azul, které je největším jezerem na ostrově. V místě, kde cesta končí, se nám to líbí.
   

   
Prohlížíme si také tunel či nějaké vodohospodářské dílo s názvem Canal de Saída. Podle mapy sem vodu přivádějí roury ze severozápadní části ostrova, ale technické detaily jsou mi zatím neznámy.
   

   
Okolo jezera jsou asi tři sta metrů vysoké, skoro kolmé zalesněné svahy, které dodávají tomuto místu úžasné kouzlo. Naproti nám, na jednom místě, na horní hraně kaldery, objevujeme mezi stromy ukrytou budovu, kam se ještě dnes chystáme podívat.
   

   
Odjíždíme tedy zpět přes město na hráz, která odděluje jezera Lagoa Azul a Lagoa Verde. Vede tudy příjezdová silnice ze dvou směrů, kudy lze vyjet ven z kaldery. Podle informační tabule by o kousek dále mělo být něco zajímavého, tak se tam vydáváme.
   

   
Na konci cesty se chvíli procházíme, rozhlížíme a fotografujeme. Především všechny ty kytičky nás nenechávají v klidu. Rostou všude, dole okolo vody i o kousek výše. Stoupáme za nimi k objektům na čerpání pitné vody, které jsou bohužel zamčené. Nikde ani pramínek. Je to škoda, člověk by rád ochutnal tuto životodárnou tekutinu. 

   

    

Na obě jezera jsme se dnes dívali snad ze všech možných směrů. Okolní krajina je prostě více než nádherná! Škoda, že nemáme čas na výlet. Obejít jezero po břehu i kalderu po její hraně by bylo úžasné. Avšak chtělo by to alespoň dva dni navíc.
   







   
Za již zmíněným vyhlídnutým cílem musíme na horní hranu kaldery k vyhlídce Vista do Rei, kde v zatáčce zastaví snad každý turista. Kdo by byl snad již nabažen výhledy na jezera, ten určitě otočí hlavu na druhou stranu. V těsné blízkosti vyhlídky, na konci silnice, se nachází Monte Palace, zajímavý opuštěný hotel. 

   

   
Kdysi ho tady, na okraji sopečného kráteru postavili, ale moc dlouho neužívali, snad pouze jeden rok. Místo je to hezké s úžasným výhledem do okolí. Když není oblačnost a mlha. Ale drobný déšť se zataženou oblohou sem zavítá často. 

   

   
Možná za to mohlo počasí nebo to bylo moc velké sousto z pohledu obsazenosti hotelu. Pravý důvod ukončení činnosti jsem se nikde nedočetl. Jisté je, že hotel zarůstá zelení a moc to nevypadá, že by zase někdy mohl sloužit svému účelu. 

   

   
Vstup zakázán? Jak pro koho. Vidíme, že se po terasách a balkónech prochází několik lidí. Sice otevřená recepce nás nevítá, ale není těžké přelézt přes zídku. Zvědavost je velká. Četl jsem, že by tam mělo ještě zůstat něco z původního vybavení.


   
Ale není tomu tak. Objevujeme uvnitř pouze neskutečný nepořádek. Co se dalo odmontovat, to lidé odvezli, zbytek rozbili. Svou úlohu také sehrává voda, jelikož do objektu již nějakou dobu zatéká. 

   

   
Naštěstí nám dnes počasí přeje, a tak si užíváme vyhlídek, které se kdysi nabízely hotelovým hostům. Vymyšlené to tady měli dobře. Na jedné straně úžasné pohledy do blízkého i dalekého okolí, na druhé straně možnost výstupu do přírody přímo z každého podlaží hotelu vzhledem k jeho umístění do terénu.

     



   
Podle informací z internetu jsem si myslel, že se bude jednat o pozůstatky hotelu na nějakém utajeném místě, kde živáčka nepotkáme, ale venku jsou davy lidí a uvnitř také nejsme sami.
   

    
Po půl hodině prohlídka hotelu i pohledy z vyhlídky ukončujeme a sedáme do auta. Jedeme však pouze tři a půl kilometru na další parkoviště, ze kterého se vydáváme na malou procházku. Protože se nacházíme v přírodní rezervaci, přístup k jezeru a do okolního parku je možný pouze během dne. Poté se brána zavírá.
   

   
Čeká nás krátká chůze lesem z mírného kopce k třetímu tmavozelenému jezeru s názvem Lagoa do Canario. Úžasné. Další příklad toho, co může tento neuvěřitelný ostrov nabídnout. Břehy jezera jsou lemovány jasně modrými hortenziemi i zelenými kapradinami, které magicky rozjasňuje sluníčko. Každé jezero má svou specifickou barvu. Četl jsem, že to je dáno jejich vlastním ekosystémem, na kterém se podílejí i sinice.

Při následné jízdě ještě jednou zastavujeme, abychom se podívali na třetí největší jezero v této oblasti. Ale k Lagoa de Santiago lze patrně sestoupit pouze na jednom místě a moc toho ani vidět není.


   
A tak pokračujeme opět na dno kráteru do malebného městečka Sete Citades. Zaujal nás tady kostel, který si prohlížíme. Zkoušíme také hledat obchod, ale je neděle, tudíž máme smůlu. Je pravda, že ani ve všední den to tady nebude žádná sláva s nakupováním.
   

   
Zelená, modrá, na spaní dobrá. Dnes by pršet nemělo. Tak si vybíráme místo k noclehu, které jsme viděli jako první. Ještě je ale světlo, tak necháváme auto na okraji a jdeme na obhlídku místních restaurací.
   

   
Zkušení pivaři Franta s Drahošem „lehce“ kritizují kvalitu piva, ale nakonec musí uznat, že je to pořád lepší než být o žízni. Je také zajímavé pozorovat místní, jak se náruživě věnují společenské hře, patrně něco na způsob domina.
   

   
Po setmění se přesouváme na vybrané místo, něco málo papáme, něco více bumbáme a poté uleháme. V noci nás něco kouše. Možná to nejsou komáři, ale malé otravné mušky. Kdo ví. Je to daň za vysoké noční teploty, které atakují hranici 20 stupňů. Není o moc chladněji, jak přes den.

*
Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/2020/09/azorove-zapisky-obrazky-cast-prvni-sao.html
  
Pokračování zápisků a obrázků z Azor: