Cesta do Alp - Berchtesgadenské Alpy a Goldberggruppe - srpen 2002

Pátek 16. srpna 2002

Po mém příjezdu k Hájovně jsme prvních sedmdesát minut strávili logistickou podporou akce, neboli jsme vozili a balili věci a Láďu - na Hájovně, na Drahomíře, u Dášenky a podobně. Franta kontroloval naše počínání z Restaurantu Hestie. Ve 22 hodin a 45 minut nastal konečně ten správný čas a loučíme se s Karlovými Vary. Půl hodiny před půlnocí čerpáme naftu na Svatém kříži a poté nepozorovaně projíždíme do slavné Evropské unie. V Německu jedeme přes Mnichov až před Eglhartig, kde jsme v půl třetí ulehli na odpočívadle.

Sobota 17. srpna 2002

Ve třičtvrtě na devět vyjíždíme a u vesnice Wasserburg odpočíváme a snídáme. Dále pokračujeme směr Traunstein a Inzell. Zde jsme vyhledali jezírko Thumsee, ve kterém jsme se mezi ledovými krami vykoupali. Toto krásné menší jezero se nachází asi 5 km od města Bad Reichenhall a okolo něho prochází pěšina, jejíž část zkoumáme. Poté odjíždíme k vesnici Weissbach, nad kterou jsme objevili ubytování na jednom horském parkovišti. Poté jsme papali a bumbali.

Neděle 18. srpna 2002

Bylo ráno, den třetí - neděle. My se probouzíme a vstáváme po čtvrté hodině a před pátou se vydáváme na výlet. Ano je to dobře napsáno, tak brzo se nám podařilo vyjít. Nevídáno, neslýcháno! V šest hodin přicházíme na první na rozcestí a třičtvrtě hodiny poté k jezeru Seehornsee. Naše cesta střídavě stoupá a klesá, ale především nabízí pěkné výhledy na vodní plochu i okolí. Ovšem největší nádhera přichází teprve, když jsme minuli vzdutí a začínáme stoupat údolím. Zleva se připojil potok Diessbach s křišťálově průzračnou vodou, která v četných tůních přecházela do světle modrých až světle zelených odstínů. Ani malé vodopády nemají chybu.

Nad protější stranou přehrady se pro změnu zdvíhají vysoké skály. Před osmou hodinou jsme dobyli vrchol Seehorn v nadmořské výšce 2.322 metrů a zapsali se tady do návštěvnické knihy. Posnídali jsme zde také.

Ve čtvrt na devět pokračujeme. Trasa je v mapě značena tečkovaně a občas také přerušovaně. Mapa má asi pravdu, nejedná se o procházku po kolonádě.

Chatu Wimbachgrieshütte (1.327 m.n.m.) jsme navštívili v jedenáct hodin. Zde jsme každý ochutnali jedno točené pivo Hellesbier - 0,5 lt za 3 Eura. Čtvrt hodiny před polednem se jdeme projít kousek pod vrchol Watzmannu, do výšky asi 1.800 m.n.m.

V půl druhé se obracíme a pokračujeme směr Trischübel (1.754 m.n.m.), Hundstodgatterl (2.188 m.n.m.) a k chatě Ingolstädterhaus (2.132 m.n.m.). Zde jsme v 18 hodin opět potkali žízeň a tak jsme si každý zopakovali 0,5 lt za 3 Eura. Půl hodiny poté jsme se vydali směr přehrada Diessbach Stausee, kterou jsme si prohlíželi ve 20 hodin a 30 minut. Pár minut před desátou jsme přišli na parkoviště.

Na nohou jsme byli včetně přestávek okolo 17 hodin a 30 minut,

délka dnešního výletu byla cca 30 km, převýšení činilo 2.730 metrů.

Pondělí 19. srpna 2002

Dopoledne jsme po včerejším náročném výletě relaxovali a tudíž až po 13 hodině jsme pokračovali v jízdě. První zastávku jsme udělali u jeskyně Lamprechtshöhe (vstup 3 Eur). Nějak nás však nezaujala a tak jsme pokračovali k vodopádům Vorderkaserklamm a Rossruckklamm, které však měli málo vody. U prvního se platí vstupné 3 Eura, druhý je ke zhlédnutí zdarma. Shodli jsme se na tom, že je zde zajímavá možnost koupání a opékání neboli piknikování. Tak jsme zde také poobědvali. Další naše cesta vedla k jezeru Thumsee, které je necelý kilometr dlouhé a přes sto metrů široké. Nachází se nedaleko lázní Bad Reichenhall v nadmořské výšce 526 metrů. Zde jsme se vykoupali. Jedná se o příjemné místo, voda je sice studenější, ale zase tady mají travnatou pláž. Nikdo po nás nechtěl ani žádný poplatek za parkování nebo koupání.

Pokračovali jsme stále ve stínu mohutné hory Watzmann směrem Berchtesgaden a Hinterschönau, kde jsme si prohlédli parkoviště Hammerstiel (780 m.n.m.). Je to jedno z míst, odkud se turisté vydávají vzhůru do horských strání i k jezeru Königssee. Možná by se zde dalo zaparkovat i bez placení, přespat a druhý den odsud začít výstup. My jsme se ale vrátili na osvědčené místo, k jezeru Thumsee, kde jsme povečeřeli, pobumbali a ulehli.

Úterý 20. srpna 2002

Ráno jsme se vykoupali a jeli směrem Berchtesgaden. Pod vyhlídkou Kehlstein na parkoviště Alpeltalhütte (1.100 m.n.m.) jsme posnídali. Je to konečná silnice a pomalu sem přijíždělo množství lidí, kteří se chystali na túry do okolí a ke slavné Hitlerově čajovně "Adlerhorst" (Orlí hnízdo). Není zde špatně, asi odsud mohou být hezké vycházky, ale na nás moc lidí a tak jsme se pouze porozhlédli a pokračovali směrem průsmyk Steinpass, Lofer, Saafelden, Zell am See, Taxenbach a Rauris. Tato vesnici se nachází uprostřed impozantních horských masivů, přímo v srdci Národního parku Vysoké Taury, v legendárním údolí Raurisertal. Zde jsme zaparkovali, prošli se a načerpali informace. Je tady krásně, prohlížíme si zachovalou středověkou strukturu - křivolaké uličky a malé domky.

Pokračujeme přes Wörth k parkovišti Bodenhaus. Toto místo je známé jako rýžoviště zlata. Zde jsme se nasvačili, a protože dále lze pokračovat pouze po placené silnici, tak jsme zaplatili mýtné 9 Eur a jeli k dalšímu parkovišti na konci této placené silnice. Místo se jmenuje Mautstrasse Kolm Saigurn. Zde jsme sbalili věci a v půl osmé podvečerního času jsme se vydali na pěší výlet. Jedná se o celkem snadnou cestu v oblasti Goldberggruppe, která začíná na konci placené silnice (1.550 m.n.m.) a vede po široké zásobovací cestě do Kolm Saigurn. Od chaty Naturfreundehaus Kolm Saigurn pokračuje strmě vzhůru nejprve kousek lesem a potom po horských stráních kolem vodopádu Barbarafall až na rozcestí cest těsně pod chatou Naturfreundehaus Neubau. Odtud je to už jen pár desítek metrů ke zmíněné chatě, která je cílem dnešního dne. Chata je na některých mapách také uváděna pod jménem Neubau Schutzhaus. Cesta překonává výškový rozdíl 625m a nejsou na ní žádné obtížné úseky. Podle průvodce by výlet měl trvat 1 hodinu a 40 minut. Celkem se držíme normy a deset minut po jednadvacáté hodině jsme nakoukli do horské chaty Naturfreundehaus Neubau, která se nachází v nadmořské výšce 2.175 metrů. Původní záměr spát venku jsme změnili vzhledem k nejistému počasí a také díky návrhu famózní paní hostinské (1 nocleh + snídaně = 18 Eur, nocleh bez snídaně není možný).

Středa 21. srpna 2002

Ráno jsme vstali v půl sedmé, dobře posnídali a dvacet minut po sedmé hodině jsme se vydali na pochod. Nad chatou Naturfreundehaus Neubau jsou bývalé zlaté doly a zbytky středověké zlatokopecké vesničky. Začíná zde také vyhlídková a naučná stezka vedoucí až ke spodnímu okraji ledovce Vogelmaier Oschenkar Kees, který stéká až od vrcholu Hoher Sonnblicku.

Po mokrém železném žebříku jsme vzápětí přešli ledovcovou říčku a uviděli skály Obermayerfelsen a jezírko pod ledovcem. Prohlíželi jsme si skalnaté vrcholy Goldberg-Tauernkopf, Alteck a Windischer Kopf, Sonnblick však odtud ještě k zahlédnutí nebyl. V půl deváté přicházíme k chatě Rojacher Hütte (2.719 m.n.m.). Jedná se opravdu o malinkatou chatu na začátku ledovce. Podle průvodce by sem cesta z Naturfreundehaus Neubau měla trvat 1 hodinu a 45 minut, my jsme to zvládli o kousek rychleji. Rojacher Hütte nese jméno po provozovateli a majiteli zdejšího horského dolu Ignazi Rojacherovi (1844 - 1891), který do Rauriesertalu zavedl elektrické světlo a telefon a na Sonnblicku v roce 1886 postavil první horskou meteorologickou observatoř v Evropě, za což od císaře Františka Josefa I. obdržel vyznamenání za zásluhy - kříž s korunou. Chatu v roce 1899 a na jeho památku nechal postavit jeho přítel a poradce Wilhelm Ritter von Arlt.

V devět hodin odcházíme na poslední úsek naší cestu. Naším cílem je jedna z těch "malých", nenáročných třítisícovek, patřící do skupiny Goldberggruppe, která je jednou ze čtyř hlavních skupin Vysokých Taur (Venedigergruppe, Glocknergruppe, Goldberggruppe a Ankogelgruppe) a ze všech těchto čtyř je nejnižší. Jejím nejvyšším vrcholem je Hocharn (3254m). Oblast má bohatou historii, v minulosti zde ve výšce až 2400 m.n.m. probíhala těžba zlata a stříbra. První zmínka o těžbě sahá až do druhé poloviny 15. století, největší rozkvět však zaznamenala v druhé polovině století 19.

Asi nejznámějším vrcholem v oblasti je Hoher Sonnblick, který leží přibližně 20 km východně od Grossglockneru. Na tento "kopeček", který se nachází v nadmořské výšce 3.106 metrů, přicházíme v 10 hodin a 15 minut. Prohlížíme si zde čtvrtou nejvýše položenou chatu v Rakousku (první je Erzherzog Johann Hütte - 3.454m, druhý je Brandenburger Haus - 3.272m a třetí Hochstubai Hütte - 3.195m). Horská chata Zittelhaus stojí přímo na vrcholu společně s meteorologickou stanicí. Dozvídáme se, že je to jedna z nejvýše položených meteorologických observatoří v Evropě a že zde probíhá měření nepřetržitě od roku 1886.

V jedenáct hodin se vydáváme na zpáteční cestu.

V pravé poledne jsme zpět na chatě Rojacher Hütte, kde činíme půlhodinovou plechovkovou přestávku. Pět minut před druhou hodinou odpolední jsme u chaty Naturfreundehaus Neubau. I zde následuje přestávka na jídlo, pití a také na balení věcí, jelikož jsme si zde něco ráno schovali. Deset minut před patnáctou hodinou odcházíme na poslední sestupový úsek. Auto otvíráme v 16 hodin a 25 minut. Chvíli povídáme a bumbáme a poté přejíždíme na parkoviště Bodenhaus. Zde začalo pršet, ale to nám nebrání, abychom něco dobrého uvařili, schování pod zadními dveřmi auta. Poté jsme objevili domeček, ve kterém jsme se schovali před deštěm a ulehli ke spokojenému spánku.

Čtvrtek 22. srpna 2002

Před sedmou hodinou jsme opustili "ubytovnu", vážnici pro místní skot, který ji však momentálně nevyužíval. Což bylo dobře, protože bychom se tam asi všichni nevešli. Nasedáme do auta a pokračujeme do městečka Wörth, kde kupujeme pohledy a o kousek dál zastavujeme a svačíme. Při další cestě projíždíme okolo vodopádů Kitzloch Klamm. Naším cílem je parkoviště, které se nachází nad městem Werfen v nadmořské výšce asi 1.000 metrů. Po deseti minutách chůze se ocitáme u boudy Wimmerhütte. Lákadlem je zde visutá lanovka, jež dopravuje turisty do výšky kolem 1600 m.n.m., přímo do náruče krásné alpské přírody. O tom, jestli se máme spolu s ostatními místo aktivního výstupu do hor nechat "zbaběle" vyvézt, ještě vedeme diskusi. Posléze vítězí lenost a za 4,40 Eur jsme využili tento dopravní prostředek a po chvíli vystupujeme u boudy Dr.-Friedrich-Oedl-Haus. Po stezce vylámané ve skalách stoupáme ještě dalších deset minut k obrovskému portálu jeskynního komplexu. Ledová jeskyně ve Werfenu je největší ledovcovou jeskyni na světě, ve které je ledem pokryto přes 30 tisíc čtverečných metrů. Vchod se nachází v nadmořské výšce 1.664 metrů ve strmé západní stěně hory Hochkogel. Prohlídka podzemí trvá asi 75 minut a je při ní nutné absolvovat 700 schodů nahoru a stejně tak dolů. Ale návštěvu můžeme jen doporučit, je to krása. V podzemních chodbách se nachází pohádková říše skal a ledových krystalů. Logicky by ledová jeskyně měla být vyhloubeným prostorem v ledu, ale v tomto případě je to jinak, trochu obráceně. Jeskyně je ve skále a led je v jeskyni.

Po ukončení prohlídky se venku rozhlížíme po okolí. Je odtud vidět celé údolí řeky Salzach, v dálce vrchol Hochkönig (2.941 m.n.m.) a samozřejmě také Vysoké Taury. Zpět k autu jsme šli pěšky, cesta trvala asi jednu hodinu. Z parkoviště jsme pokračovali směrem Pass Lueg a Scheffau, kde jsme povečeřeli. Poté jsme odbočili na placenou horskou silnici (auto 2 Eur, člověk 3 Eur.). Vzhledem k pozdní době nebylo komu platit mýtné a tak jsme pokračovali na konec cesty. Před Weissenbachem jsme zastavili u říčky, šli na malý výlet, poté něco snědli a vypili a šli spát.

Pátek 23. srpna 2002

Ráno vstáváme již v půl sedmé a jedeme k jezeru Mondsee, kde jsme posnídali a vykoupali se. Pokračujeme směrem Zeller See, Branau, Passau a Freyung, kde jsme něco málo nakoupili. Hranice do naší vlasti jsme přejeli ve Strážném třičtvrtě hodiny po poledni. Pokračovali jsme do Strakonic, kde jsme se rozloučili s Frantou. Já s Láďou jsme jeli přes Sušici a Železnou Rudu do známé Hojsovy Stráže, respektivě k hotelu Bílá strž. Zde jsme výletovali, bumbali, papali a hodnotili naši výpravu.

Sobota 24. srpna 2002

Ráno vstáváme po sedmé hodině a jedeme do Nýrska, kde snídáme. Další zastávkou jsou už Karlovy Vary, kam přijíždíme v 11 hodin a 15 minut.

Na cestách jsme byli necelých 8 dnů, tj. asi 182 hodin. Autem jsme ujeli 1.410 km. Po vlastních nohou jsme nejvýše vystoupali do výšky 3.106 metrů nad mořem.