Cestování po ostrově Fuerteventura - říjen 2007

Fuerteventura 2007

Fuerteventura má mnoho "nej" mezi Kanárskými ostrovy:

- je geologicky nejstarším

- je také nejdelší

- svou rozlohou 1.659 km² je to druhý největší ostrov (po Tenerife)

- je také nejvýchodněji položeným, nachází se asi 100 km od afrického kontinentu

- je nejméně osídlený a zatím turisty nejméně navštěvovaný.

Ostrov vznikl zhruba před 70 miliony let vulkanickou činností. Krajinu Fuerteventury tvoří především pouštní povrch se sopečnými horninami. Podnebí je zde velmi suché, ale zároveň nejteplejší ze všech ostrovů. Je tu patrný vliv afrického klimatu ze saharské pouště. Díky malé vzdálenosti od afrického kontinentu sem vítr přináší další písek ze saharských pouští, který přispívá ke vzniku nových pláž.

Během dvou dnů naší rodinné dovolené jsme se ho rozhodli trochu prozkoumat. V pondělí si půjčujeme vůz Kia Picanto z půjčovny Orlando a po jedenácté hodině odjíždíme poznávat jaký je tento kanárský ostrov. Pro dnešní den volíme zkoumání severu a vnitrozemí ostrova. Jedeme okolo měst Costa Calma, Tarajalejo, Tuineje a Antigua. Po cestě vidíme v jedné z vesniček nám již z minulých dovolených na jihu Evropy známý úkaz. Ve stínu odpočívají muži a vypadají velice spokojeni. Naturelem jsou místní lidé typičtí jižané - "maňana, fiesta, práce nemá nohy, neuteče".

Poté, co projíždíme vnitrozemím, se stáčí silnice opět k moři a jedeme okolo hlavního města Puerto del Rossario. Nad ním se na severovýchodním pobřeží ostrova rozkládá národní park "Parque Natural de las Dunas de Corralejo" s písečnými dunami podobným jako v Maspalomas na ostrově Gran Canaria. Celková rozloha, na které se rozkládá přírodní park, je kolem sedmadvaceti kilometrů čtverečních. Jediný rozdíl oproti dunám v Maspalomas, je snadný přístup autem, jelikož skrz duny vede asfaltová silnice i s parkovištěm po okrajích. My zde také zastavujeme na okraji silnice, vítr moc silný nefouká a tak bychom neměli překážet písečnému pluhu, který zde občas odklízí ze silnice nafoukaný písek. Nejdříve jdeme na prohlídku písečných dun. Na jedné z nich zkouší Agátka a Terezka gymnasticko akrobatické sjezdy. My se rozhlížíme po krajině, která vypadá jako Sahara. Připomíná to tu dalekosáhlou poušť bez známky civilizace. Liduprázdná oblast, vítr ve vlasech a písek všude, kam se mu jen podaří dostat. Poté se přesouváme na druhou stranu silnice, kde se podél celého parku v délce asi sedmi kilometrů se rozkládá několik pláží s báječnou možností koupání.

Před městem Corralejo, které se nachází na nejsevernější části ostrova, si dopřáváme výhled na ostrůvek Isla de Los Lobos a na sousední ostrov Lanzarote, který od Fuerteventury odděluje asi deseti kilometrový průliv. Celou cestu zkoušíme také vyhlížet africké břehy. Ve městě Corralejo se zastavujeme pouze za účelem dokoupení tekutin, od návštěvy největšího turistického letoviska upouštíme a pokračujeme dále. Po chvíli přijíždíme do bývalé velmi významné obce El Cotillo, která leží relativně blízko od hlavního letoviska Corralejo na severním cípu ostrova Fuerteventura. Zde navštěvujeme malou strážní věž, která se tyčí nad hlavní písečnou pláží Playa del Castillo. Na věž je přístup zdarma, stejně jako na výstavu obrazů, která se koná uvnitř. K dispozici jsou zde také informační materiály a mapky.

Pokračujeme do městečka La Oliva v suchém vnitrozemí. Zde zastavujeme na hezkém náměstí. U zdejší fontány se osvěžujeme a prohlížíme si mohutný trojlodní kostel s velkou tmavou zvonicí, jenž se pyšní vstupními vyřezávanými dveřmi. Kousek za městem u Villaverde si prohlížíme dva restaurované původní větrné mlýny. Další naše cesta vede do vyprahlého vnitrozemí.

Jedeme po velmi oblíbené vyhlídkové horské silnici a projíždíme několika zachovalými vesnicemi. Jednou z nich je krásná malebná vesnička Betancuria, která je památkově chráněná. Ještě však před ní se horská silnice stáčí do serpentin a po chvíli se ocitáme na nejvyšším bodě horského sedla. Zde spatříme odbočku vlevo s ukazatelem Mirador Morro Velosa. Cesta vede na vrchol hory Tegú do výšky 645 metrů. Bohužel pěkná budova na vrcholu hory, v níž byla restaurace je mimo provoz, a tak je i dole na odbočce zamčená závora, jenž zamezuje jízdu autem na vrchol. Zastavujeme alespoň u závory a kocháme se nádherné výhledy na celou centrální náhorní plošinu severní Fuerteventury i s výhledem na moře. Ostrov nabízí roztodivné barvy - od bílých a bíložlutých pláží, přes nafialovělý čedič, až k černé lávě. Příroda si s barvami této krajiny skutečně vyhrála. Exotických květů jsme během naší cesty moc nespatřili. Nejvíce je tu k vidění trnité roští, dále tu jsou palmy a pryšce. Mnoho druhů zvířat ani rostlin se zdejšímu suchému podnebí nedokázalo přizpůsobit. Ze zástupců fauny jsme potkali králíka či pouštní veverku, která nám přeběhla přes cestu.

Zpět na jih ostrova jedeme přes městečko Pájara. Po cestě nás zaujalo několik farem větrných elektráren, které využívají sílu neustále vanoucího vzduchu. Dnešního dne jsme ujeli 288 kilometrů.

Druhý den našeho automobilového putování jsme se vydali poznávat jihozápadní cíp poloostrova Jandía. Od roku 1987 jde o přírodní oblast Parque Natural de Jandía. Ve městě Morro Jable jsme odbočili doprava po celkem dobré asfaltové silnici, která však záhy končí a dál už vede pouze polní silnice s uježděným štěrkem, kterou průběžně kropí cisterna a povrch upravuje zemní stroj s radlicí. Asi po deseti kilometrech jízdy jsme narazili na první křižovatku, odkud vede silnice vpravo prudce do stoupání až na vrchol horského hřebene Roque de Moro. Ze sedla lze spatřit nádherný výhled na celou pláž Playa de Cofete, která dál pokračuje jako Playa de Barlovento. Tak rozlehlé a krásné pláže jsme zatím ještě nikde jinde v Evropě neviděli. Pláž je ještě delší než u hotelu, kde jsem předminulý den zkoušel provozovat ranní rozcvičku typu - proběhnu se z jednoho konce pláže na druhý a pak půjdu na snídani. Záhy jsem však zjistil, že vzhledem k velikosti pláže bych možná stihl tak akorát večeři.

Zkouším také vyhlížet nejvyšší horu ostrova, která se jmenuje Pico de la Zarza. Před třemi dny jsem se vydal do hor, ale vzhledem k mlze a velké oblačnosti jsem se asi fotografoval někde nevím, kde. Začínám mít pochybnosti, zda se jednalo o nejvyšší místo na ostrově. Ze sedla následuje několika kilometrový sjezd do vesničky Cofete. Cestou si uvědomujeme další "nej" zdejšího ostrova. Nikde ani živáčka, ostrov má málo obyvatel. V současné době zde žije asi 40 000 místních lidí, což je pouhých 29 lidí na kilometr čtvereční. Další "nej" však ostrovany poměrně hodně zužuje. Jedná se totiž o nejsušší kanárský ostrov a místní zde mají jeden velký problém - nedostatek pitné vody. Prší tu skutečně minimálně, deštivých je průměrně 20 dní v roce.

Vesnici míjíme a vydáváme se zkoumat jednu doposud nerozluštěnou záhadu, kterou Fuerteventura nabízí svým návštěvníkům. Nad překrásnou a opuštěnou pláží Cofete, stojí v pustině vila Winter, opředená mnoha pověstmi. O záhadném domě na horském úbočí se v průvodcích příliš mnoho nedočteme, povídání o něm se údajně vyhýbají i místní obyvatelé. Proč stavěl německý architekt Gustav Winter rozlehlou vilu na tak odlehlém místě? Scházeli se ve vile po válce nacističtí pohlaváři a prchali odtud do Jižní Ameriky? Vedou pod vilou podzemní chodby ústící do přístavu v podmořské jeskyni? Nevíme, neudržovaná impozantní stavba se strážní věží se tiše a pomalu rozpadá.

Po španělské občanské válce věnoval fašistický diktátor generál Franco kus poloostrova Jandía Hitlerovi. Nacistický architekt Winter zde ještě před druhou světovou válkou začal s výstavbou luxusní veliké vily s mnoha pokoji, jednacím sálem a strážní věží. Právě zde, na konci světa, se pak za války setkávali pohlaváři nacistické tajné služby při nejutajenějších jednáních o dalších osudech světa. Několik měsíců po konci války sem přijížděly nejrůznějšími cestami nacistické špičky prchající před spravedlností a odsud se pak loděmi dostávaly do států Latinské Ameriky. Vila Winter byla údajně podzemním tunelem spojena s velkou podmořskou jeskyní, v níž mohly parkovat ponorky. Jedna z neověřených teorií například tvrdí, že nacisté utíkali do zahraničí právě v ponorkách, z nichž pak na širém moři přestoupili na lodě. Tudy se údajně dostal z Evropy také obávaný doktor Mengele. Vilu dodnes vlastní potomci architekta Wintera, kteří však bydlí na Gran Canarii a žijí životem obyčejných lidí střední třídy. Dům samotný je už hodně zdevastovaný, většinou tu sedí dva strážní, kteří zvědavcům zabrání ve vstupu. My jsme zde však nikoho nenašli. Objekt byl zavřený, ale působí tajemně, osamoceně, skoro až strašidelně. Když jsme se k němu přiblížili, začal foukat silný vítr. Zvedal proti nám oblaka prachu, písku, kamínků a vyluzoval zvuky, které jakoby nám dávaly najevo, že jsme zde nevítanými hosty.

Poté, co jsme provedli podrobný venkovní průzkum, vracíme se do vesničky Cofete. Zde vystupujeme na místní návrší. Zkoušíme sílu větru, jehož nárazům není jednoduché odolat a uvědomujeme si, proč by se mohly ve španělském názvu ostrova ukrývat hned čtyři významy: forte=silný, viente=vítr, aventura=dobrodružství, ventura=štěstí.

Život několika málo místních lidí může být zajímavý. Při pohledu na vesničku si říkáme, zdali se opravdu ještě nacházíme na vyspělé španělské půdě v Evropské unii nebo jsme se ocitli někde v albánské vesnici. Místní obydlí vypadají opravdu zajímavě.

Prohlížíme si rozbouřené moře a Playa de Cofete, což je nádherná asi patnáct kilometrů dlouhá písečná pláž. Koupání je tu ale zakázáno kvůli silnému příboji a nevypočitatelným mořským proudům. Zdejší oblast jakoby unikla tvrdým zásahům lidské civilizace. Pozorujeme hru barev a měnící se krajinu. U zdejšího pobřeží klesá strmě horský hřeben k moři, v některých místech zůstává jen úzký pruh, jinde se rozebíhá do krajiny. Stojí to za to vidět! Také navštěvujeme místní památník, jehož význam nám však zatím zůstává utajen. Možná to bude nějaký slavný "Majores", jak se dříve říkalo obyvatelům tohoto ostrova, který byl také nazýván "Maho" =země.

Poté pokračujeme po nám již dobře známé šotolinové cestě zpátky přes průsmyk. Na křižovatce cest se tentokrát dáváme doprava. Po cestě potkáváme další zástupce místní fauny. U cesty se pasou, nebo možná čekají na turisty, dva oslíci. Dali jsme jim kousek rohlíku a pokračujeme na nejjihozápadnější výběžek ostrova. Zde leží malinkatá obec nazývaná Puerto de la Cruz (shodou okolností má stejné jméno jako město na severním pobřeží ostrova Tenerife. Tato obec není ničím zajímavá až na to, že v její blízkosti stojí moderní větrná elektrárna využívající sílu větru, kterého zde fouká celkem dost. Avšak tato stavba ve srovnání s místem kde "chcípnul pes" se jeví jako poněkud kontrastní. O necelý kilometr dál stojí vysoký maják Punta de Jandía, z jehož okolí pozorujeme, jak se vysoké vlny z dvou různých směrů do sebe opírají, čímž vzniká velké množství vodní tříště. Poté sjíždíme z asfaltové silnice, která se zde najednou objevila v celé své délce několika set metrů, a parkujeme až skoro u moře. Pozorujeme vlny a sbíráme mušle. Včera jsme byly na nejseverovýchodnějším místě ostrova, nyní se nacházíme pro změnu na nejjihozápadnějším místě. Fuerteventura měří od severovýchodu po jihozápad asi 210 km. Na nejširším místě měří okolo 30 km, na nejužším pouze asi jenom 5 km. Na všech těchto místech jsme včera a dnes byli.

Následuje cesta zpět. Je pravda, že potkáváme během jízdy další turisty v autech, ale není jich zase tolik a tudíž občas zastavíme. Rozhlížíme se a uvědomujeme si, že je-li něčeho na Fuerteventuře skutečně nadbytek, pak je to právě prostoru. Ostrov Fuerteventura je opravdu bohem opuštěná krajina, kde stále je možno ještě najít místa, aniž uvidíte celý den živáčka, neuslyšíte auto, ani cokoliv jiného. Okolo druhé hodiny odpolední přijíždíme k hotelu. Dnes jsme ujeli pouze 79 kilometrů, ale auto vypadá, jakoby absolvovalo vojenské cvičení "Fuerteventurské bahno 2007".

Poslední den dovolené (24.10.2007) bylo krásné počasí a já pořád vyhlížel k nejvyššímu bodu ostrova. Moje žena mě pozoruje a nakonec mi povídá, ať se seberu a jdu na vycházku, nebo se mnou doma nebude řeč. A tak jsem se v pravé poledne pod rozpáleným sluncem vydal na výlet. Díky severozápadnímu vánku se dalo i v tuto dobu pohybovat. Rychlou chůzí jsem asi za hodinu a půl došel na nejvyšší horu ostrova, která se jmenuje Pico de la Zarza. Je to oplocené místo a vstup je zde povolen. Kochám se krásnými pohledy do okolí. Fuerteventura mi nabízí roztodivné barvy - od bílých pláží, přes nafialovělý čedič až k černé lávě. Ostrov je stejně jako ostatní Kanárské ostrovy sopečného původu. Příroda si s barvami této krajiny skutečně vyhrála. Také hledám místo, kde jsem byl před několika dny, když jsem neúspěšně hledal tento kopeček. Chyba se vloudila, protože jsem za tmy vešel do vedlejšího údolí.

Při cestě zpět zkouším hledat a zkoumat zdejší floru a faunu. Exotických květů tu moc bohužel není. Nejvíce vidím jako minulé dny trnité roští. Na ostrově je totiž jeden velký problém, a to nedostatek vody. Ze zvířat jsem ani dnes nepotkat králíka či pouštní veverku.