Cestování po Maroku - únor 2004
Sobota 7. února 2004
Ráno v pět hodin z Vyhlídky a o čtvrt hodiny později od Hájovny nás odváží "rychlotaxi" firmy LISTAV spol. s r.o. z Karlových Varů směr Praha. V půl sedmé jsme na letišti Praha - Ruzyně a v sedm hodin dvacet minut odlétáme se společností SWISSAIR v letadle AVRO RJ 100 na palubě s letušáky a ne s krásnými letuškami, které jsme očekávali.
Na letiště v Zurichu přilétáme v osm hodin čtyřicet minut. Odbaveni jsme v sektoru "E" místního letiště a poté se chvíli vozíme v místní letištní rychlodráze, a jelikož jsme se neztratili, tak následně usedáme v hale "B" na jedny z mála sedaček (Švýcaři asi neradi sedí). Zde studujeme cestovní podklady - plechovkový Litovel (vlastní dovoz z ČR) a pozorujeme "místní kuželkářské mužstvo". Před polednem se přesouváme opět "metrem" do sektoru "E" a z nástupiště č. 44 jsme připraveni odlétnout v plánovaných dvanáct hodin a čtyřicet minut. Pilot však nechce nic uspěchat a "zvedá kotvy" až jedenáct minut po třinácté hodině. Ve Španělsku, na letišti Malaga, přistáváme v patnáct hodin čtyřicet minut. Po prohlídce letiště odjíždíme pět minut po páté místním autobusem č. 19 na autobusové nádraží, odkud se vydáváme pěšky (cca 15 minut) k moři na prohlídku "spícího království", kterému zde říkají honosně přístav. V sobotu zavírají odbavovací halu již ve čtrnáct hodin. Na nás to však působilo, jako by byla zavřená již několik let podobně jako celý přístav, kde nás uvítaly prázdné doky, jedna rezavá nákladní loď a jeden vojenský křižník, sloužící tohoto času patrně jako muzeum. Námořníka jsme také žádného nepotkali, z návštěvníků jsme zde byli jediní a z místních obyvatel jsme si mohli popovídat pouze s racky. Poté, co jsme se nabažili místního přístavu, pokračujeme zpět na autobusové nádraží. Jako "znalci" Malagy jsme to vzali zkratkou a asi za půl hodiny jsme skutečně nádraží k naší velké radosti objevili. V devatenáct hodin třicet minut jedeme autobusem č. 18 do městečka Motril, kde jsme vystoupili ve dvaadvacet hodin. Místní avocadový sad jsme vybrali jako nejlepší možné místo ke spaní. Výběr to nebyl špatný. V noci jsme měli pouze jednu návštěvu a to místní pejsky, kteří byli naštěstí hodní.
| Zpáteční letenka pro 1 osobu: Praha - Zurich - Malaga..... | 10.106,00 Kč |
| Vzdálenost tam i zpátky | 4.340,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 2,30 Kč |
Autobus č. 19 (letiště - autobusové nádraží = jezdí každých půlhodiny)
| Cena za 1 jízdu pro 1 osobu..... | 1,00 Eur |
| Vzdálenost | 5,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,20 Eur |
| Cena za 1 osobu v autobuse = Malaga - Alméría.... | 13,17 Eur |
| Vzdálenost | 216,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,06 Eur |
Neděle 8. února 2004
Ráno přibližně v šest hodin se koná budíček. Místní mládež, tj. asi pět podnapilých jinochů, zastavila s autem kousek od sadu a začíná prozpěvovat. K naší radosti nás však nezahlédli, tak ležíme dále a posloucháme. Zpěv to nebyl špatný, ale jak praví přísloví: čeho je moc, toho je příliš. Okolo půl deváté jsme pochopili, že v případě našeho zájmu vydržet až do konce koncertu, bychom asi nestihli plánovaný autobus a možná ani trajekt. Tudíž potichu a opatrně balíme věci a nikým nezpozorováni jsme se odplížili ze sadu. V devět hodin a patnáct minut nasedáme do autobusu. Po cestě pozorujeme "skleníková království". Konstrukce obrovských rozměrů, potažené fóliemi a igelity, byly všude - na kopcích i na pobřeží. Co v nich pěstovali, jsme z autobusu nezjistili. V městě Almería vystupujeme v jedenáct hodin třicet pět minut. Za čtvrt hodiny již obhlížíme přístaviště, kde trávíme posléze celé odpoledne a večer.
Pozorujeme lidi i auta připravující se na noční cestu do Afriky a posléze kupujeme lodní lístek. Ač do odplutí trajektu zbývalo na české poměry hodně času, zde se cestující scházeli již kolem druhé a třetí hodiny a následně jich přibývalo. V podvečer ochutnáváme ve zdejším "námořnickém" baru něco málo Alhambříků.
| Točené pivo Alhambeer (0,25 litru)..... | 1,30 Eur |
Okolo půl desáté večer se začíná tvořit fronta na odbavení a lidé se jeví velmi nedočkaví. My máme času dost a tudíž až přibližně čtvrt hodiny po dvaadvacáté hodině opouštíme evropskou pevninu a vstupujeme na loď, kterou provozuje marocká společnost Ferrymaroc. Trajekt, kde nacházíme jedny z posledních míst, má stanovenou dobu odplutí na třiadvacátou hodinu. Kapitán zvedá kotvu o čtvrt hodiny později. Zbytek noci jsme strávili v kožených sedačkách červené barvy v polosedě a v pololeže. Loď byla celkem zaplněná, někteří leželi i na zemi. V přestávkách mezi spánkem jsme pozorovali velkou frontu "na něco", která se vytvořila hned po vyplutí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o marockou loď, tak jsme usoudili, že tam alkohol zadarmo nepodávají a tudíž jsme se přestali o toto zajímat.
| Cena trajektu Almeria - Nador (Ferrimaroc) pro 1 osobu..... | 31,00 Eur |
| Vzdálenost | 195,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,16 Eur |
Pondělí 9. února 2004
V pět hodin (v šest hodin původního času - v noci jsme si seřídili naše hodinky o jednu hodinu zpátky) kotvíme u afrických břehů. Konečně jsme na kontinentě, který byl pravděpodobně asi před dvěma milióny let kolébkou lidské rasy. Nedočkaví Marokánci opět spěchají ven a po sobě zanechávají "krásně šílený" nepořádek. My samozřejmě takticky vyčkáváme, až opadne fronta a loď se vyprázdní a mezi posledními se vydáváme směrem na pevninu. Cesta však neprobíhá tak rychle, jak jsme si představovali, jelikož ještě na spojovacím můstku se pracovník marocké pasové kontroly zajímá o vstupní razítko. Kde však by se v našich pasech taková věc vzala? A v tu chvíli je nám již jasné, proč všichni čekali frontu na lodi. Naštěstí první setkání s marockými úředníky bylo velice příjemné a bez jakýchkoliv nepříjemností. Byli jsme odvedeni do kanceláře a po krátkém rozhovoru pokračujeme dále. Obsáhlejší povídání nemělo smysl, jelikož my neumíme arabsky, francouzsky ani španělsky. Mladý a sympatický marocký úředník zase neovládá češtinu, angličtinu, ruštinu ani němčinu. Za to, že procedura proběhla tak rychle a dobře, můžeme poděkovat i fotbalistovi Pavlu Nedvědovi, jehož jméno bylo hlavním tématem rozhovoru.
V půl šesté se zbavujeme před budovou prvních "naháněčů" z taxíků a za zvuků muezzina se vydáváme pěšky na cestu do centra přístavního města Nador. Láďa rekognoskuje terén zkušenýma očima cestovatele a já ho doplňuji informacemi z průvodce. Podle nastudovaných podkladů jsme to měli vymyšlené dobře. Přeci si nebudeme na nějakých 500 m brát taxi. Pravda, orientace již od počátku trochu selhávala oproti plánu města, ale tím jsme se nenechali zmást. Namísto hlavní třídy, kde jsme se měli nacházet, procházíme stále ještě za tmy úzkými uličkami. Naštěstí s našimi malými, asi pětadvacetikilovými batůžky, by jistě nebyl problém vzít nohy na ramena před místními živly. Přibližně po půlhodině musíme "chtě nechtě" přiznat, že víme, že jsme v Africe, ale přesnější určení polohy nám dělá problém. Různá a podobná místní individua si netroufáme zastavit a tak jsme po chvíli požádali o radu dvě dámy. Poté, co slyšeli název města Nádor, zastavují nám taxi. Nám se to sice moc nelíbí, ale nakonec jsme svolili a nasedáme. A udělali jsme dobře, jelikož do Nadoru to bylo 12 km. Trajekt totiž nezakotvil v přístavu Nador, jak jsme si mysleli, nýbrž těsně vedle španělské enklávy Melilla, jež je spolu s Ceutou jedním ze dvou míst, které zbyla z bývalého protektorátu Španělské Maroko (1912 - 1956). Být současně ve Španělsku a na pevninské Africe se může podařit pouze na těchto místech. Tuto možnost si ale nacháváme na jindy.
| Cena za osobu v grandtaxi ve dvou lidech (mercedes) = přístav - Nador..... | 1,50 Eur |
| Vzdálenost | 12,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,13 Eur |
Po vystoupení z taxi jsme navštívili stanoviště dálkových autobusů CTM. Zde zjišťujeme, že tato společnost vypravuje pouze přímé spoje na delší tratě. Současně si uvědomujeme jednu celkem zajímavou věc a to, že nemáme ani jeden marocký peníz. Pokračujeme tudíž směrem ke kanceláři ONCF autobusů a po cestě hledáme peněžní ústav. Po chvíli jsme objevili banku "banque populaire", u níž čekáme na otevření do čtvrt na devět a poté měníme peníze.
| Kurs v bance "banque populaire"..... | 1 Eur = 10,826 Dh |
Meteorologické údaje v 7,45 hodin (měřeno venku před bankou u země) :
| teplota..... | 15°C |
| vlhkost | 78% |
Autobusy ONCF provozuje marocká železnice jako spojení z důležitých míst k vlakům. My jsme zjistili, že občas skutečně jezdí, ale nyní v zimě asi o něco méně (první a jediný jel v našem případě večer ve 20,00 hodin).
Pokračujeme tedy ke stanovišti grandtaxi. Zde si nás odchytil jeden vyvolávač a posadil nás do taxi, kde ještě asi půl hodiny čekáme na další spolucestující. Po doplnění počtu na 5 pasažérů + 1 řidič vyjíždíme dvacet minut před desátou. Auto značky mercedes je "zánovní", rok výroby tipujeme asi …., těžko říct. Možná ho zde zanechali francouzští okupanti na začátku 20. století, jelikož se jim zdálo opotřebované. Přední sklo mělo rozbité (zalepené samolepkami), zpětné zrcátko bylo také poskládané ze střepů, řadicí páka řadila občas jinak, než chtěl řidič, boční okénko jak jinak než vysklené (náhradní sklo přilepeno izolační páskou) a několik dalších drobností. Jedna z mála funkčních součástí byl tachometr, na kterém jsme sledovali průměrnou rychlost 120 km/hod. Řidičovi se občas jevila jako vhodnější jízda v protisměru, ale jinak cesta probíhala v pohodě. Jediná zastávka byla u místního pastevce, jehož vedlejší (avšak asi ne koncesovanou) činnost tvořila prodej nafty. Podobných majitelů mobilních naftových stanic jsme potkali ještě hodně.
| Cena za osobu v grandtaxi (mercedes) v šesti lidech = Nador - Taourirt..... | 40,00 Dh |
| Vzdálenost | 90,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,45 Dh |
Po cestě si poprvé prohlížíme marockou krajinu, její barevnost a nesmírnou rozlehlost, které tuto zemi bezezbytku charakterizují. V jedenáct hodin přijíždíme na stanoviště grandtaxi v městě Taourirt. Jeden ze spolucestujících má v úmyslu pokračovat také vlakem a tak společně zastavujeme petit taxi a jedeme přes město na vlakové nádraží. Kolik stála cesta, nevíme, jelikož to za nás zaplatil marocký dobrodinec - náš spolucestující. Na vlakovém nádraží jsme zakoupili jízdenky a čekáme venku na nástupišti do třinácti hodin na příjezd a odjezd vlaku.
| Cena za osobu ve vlaku (osobní - 2. třída) = Taourirt - Fes..... | 72,00 Dh |
| Vzdálenost | 228,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,32 Dh |
Podobně jako u trajektu již hodinu i více před odjezdem vlaku přicházejí lidé. Každý má v rukou, na zádech, na hlavě a podobně minimálně dvě až tři objemná zavazadla. Z našeho pohledu to vypadá jako velké stěhování, ale podle spokojeného výrazu místních lidí se jedná pouze o převážení "drobných věcí" patrně na trh nebo opačným směrem. Cestování vlakem v Maroku v tuto dobu (asi opravdu jenom v zimním období) je příjemné. I přes množství lidí na nádraží jsme si našli čisté a pohodlné kupé pro sebe. V městečku Taza si k nám přisedla spolucestující jménem BOUCHRA (čti Bušla). Nabídla nám dort, my jí sušenku a na zapití slivovici. Ač bychom se rádi dozvěděli nové věci o Maroku, moc jsme si nepopovídali. Bouchra uměla pouze arabsky, francouzsky, španělsky a italsky. Situace by se mohla jevit z hlediska jazykového jako neřešitelná, ale "český hajný" se domluví všude. Láďa postupně zjistil, kde bydlí, kdy se narodila, že studuje v Rabatu ekonomii, ráda tancuje a chodí na diskotéky, chodí ráda pěšky - procestovala skoro celé Maroko, ale v Evropě nebyla, lyžovat neumí, ale fandí fotbalu a má ráda moderní muziku. Poté začala psát Láďovi do deníčku názvy marockých skupin a zpěváků.
V tomto okamžiku jsem si je dovolil přerušit. Svoji drzost vysvětluji tím, že již několik minut stojí vlak ve stanici, kterou jsme si určili jako výstupní. Nevím, zda jsem našel u svého parťáka zcela pochopení, ale za chvíli již smlouváme cenu za grandtaxi před nádražím ve městě Fes. Avšak drahota to byla velká. Cesta do Azrou dle jejich ceníku byla 600 Dh, smlouváme až na 200 Dh a vysvětlujeme, že nepotřebujeme jet sami v autě, ale dál to nejde. Zastavujeme tudíž petittaxi a jedeme přes město na stanoviště grandtaxi. Zde to také zkoušeli nejprve za 600 Dh, ale poté odjíždíme v půl šesté za cenu 50 Dh za oba. Cesta probíhá obdobně jako minule, stav silnice i automobilu ničím kladným nepřekvapil. Vůz, grandtaxi značky mercedes, je však plně (dle marockých měřítek standardně) obsazen, tj. vpředu řidič a dva cestující, vzadu čtyři cestující. Cestou projíždíme přes "alpské městečko" Ifrane, poblíž něhož se nachází lyžařské středisko Mischliffen. Na začátku dvacátého století jej postavili Francouzi tak, aby jim připomínalo Evropu. V současnosti zde má marocký král Lovecký zámeček - Královský palác. My jsme však pozvání neobdrželi a tak pokračujeme bez zastávky do města Azrou, kam jsme dojeli ve třičtvrtě na sedm. Po vystoupení z taxíku jdeme pěšky okolo autobusového nádraží, okolo mešity a dále po hlavní ulici až na náměstíčko Place Saouika, kde se nachází hotel "Beausejou". Jedná se o hezký klasický hotýlek, přitom jeden z nejlevnějších ve městě, centrálně položený s pěknou střešní terasou. Zde jsme se ubytovali ve dvoupokojovém "apartmá".
| Cena za osobu v grandtaxi (mercedes) v šesti lidech = Fes - Azrou..... | 25,00 Dh |
| Vzdálenost | 90,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,28 Dh |
| Nocleh v hotelu v Azrou za dvoulůžkový pokoj bez sociálního zařízení..... | 60,00 Dh |
Pojedli jsme vlastní zásoby (klobásy, sýr) a marocký chléb (je opravdu báječný - velmi dobrý) a jdeme se podívat mezi trhovce. Před devátou jsme se vrátili a kupujeme si každý sprchování za 8 Dh. Představa, že uděláme něco pro hygienu, vzala za své, když spatřujeme místnost k tomu určenou. Následně také zjišťujeme, že se patrně trochu lišíme v názoru, co je to pojem "teplá voda".
Úterý 10. února 2004
Ráno před svítáním nás budí muezzin svým krásným cvičeným hlasem, kterým svolává k modlitbě. Vzhledem ke strategickému umístění hotelu jsme slyšeli hned dva hlasy ze dvou mešit. Možná to ale byly dva elektrické ampliony, jejichž volání k modlitbě se k uším věřících dostane pětkrát denně i přes hlomoz rušného města. Živí muezzini jsou v moderním islámském světě spíš jen součástí pohádek Tisíce a jedné noci. Je půl šesté a chvíli nato kokrhají kohouti.
Meteorologické údaje v 7,00 hodin (měřeno venku na parapetu okna - 1.patro):
| teplota..... | 12°C |
| vlhkost | 44% |
Po sedmé jde Láďa po čichu za delikátní vůní čerstvě pečeného chleba a kupuje jeden kousek za 1 Dh a k tomu sladkou pochoutku "La Bella Nekor" za 2 Dh. Následuje královská snídaně = marocko arabský chléb + maďarská čabajská klobása a českomoravská slivovice. Poté se chvíli rozhlížíme a fotografujeme z terasy hotelu (skoro každý hotel má terasu a většinou bez problému přístupnou). V devět hodin se vydáváme na návštěvu města, autobusového nádraží a především trhu.
K prohlídce jednoho z nejcharakterističtějších rysů zdejšího života jsme si vybrali velký azrouský úterní souk, provoněný šafránem a koriandrem. Vidět pravý "súk" je požitkem pro oko, ucho, chuť i nos. K pozorování i nakupování zde bylo skoro vše, na co si člověk vzpomene - koberce, předložky, pokrývky, šperky, minerálie, fosilie, dřevo, keramika, oděvy, kožené zboží, potraviny, zelenina, ovoce, koření, použité nářadí a součástky, zvířátka (menší i větší, živá i zabitá) a mnoho dalších věcí. Někteří prodavači měli zboží ve stáncích, jiní měli svůj bohatý sortiment zboží uložený podle druhu na nejrůznějších plachtách. Skoro všechno je možno na souku koupit nebo prodat, kromě odpadků, kterých je tady však snad více než zboží. I zde jsme měli možnost pozorovat marocký národní zvyk, rozsévat odpadky kolem sebe zcela bez zábran a bez jakýchkoliv úvah o jejich úklidu. Na souku se sjeli a sešli obchodníci místní i ze širokého okolí. Ještě více bylo kupujících. Třetí kategorii návštěvníků (v počtu dvou) tvoří pokoutní fotografové mačkající spoušť fotoaparátu od pasu, "nikým" nezpozorováni. Fotit se údajně na souku nemá a dotěrnému fotografovi hrozí zabavení filmu, například za asistence policisty, který stojí před vchodem.
Ne pouze na souku, ale i ve městech, vesnicích i pustinách jsou oblíbeným dopravním prostředkem oslíci a muly. Balancují s objemným a pestrobarevným nákladem na hřbetě, někdy se tam vejde i jezdec.
| Cena na souku - 1 kg pomerančů..... | 3 Dh |
Po jedenácté se vracíme do hotelu. Též hledáme poštu a posíláme pohled domů. Moc sice nevěříme, že dojde, jelikož prodavač říkal, že pohled musíme vložit do obálky. Toto však odmítáme učinit, jelikož chceme mít "kartičku" orazítkovanou. Poté se připravujeme na výlet s krycím názvem "cedr". V pravé poledne vycházíme z hotelu, a zkoušíme nejprve grandtaxi, ceny jsou však více než šílené. Proto zastavujeme petittaxi a jsme mile překvapeni cenou 5 Dh. Pouze však do té doby než řidič objel náměstí a zastavil u hotelu s názvem "Cedr". Naštěstí poté, co se vysvětlil omyl, nechtěl ani nic zaplatit.
Grandtaxi (grand = velký) - jedná se o velké taxi, né však rozměrem, nýbrž velikostí převážené skupiny lidí. Dalo by se též nazvat kolektivním taxi. Jezdí mezi městy, kde mají svoje velká stanoviště.
Petittaxi (petit = malý) - jedná se o malé taxi, které jezdí uvnitř města. Mimo město odmítá řidič jet.
Zjišťujeme tudíž, že jiný dopravní prostředek než naše vlastní nohy není k dispozici a jdeme nejprve po silnici a poté lesem, až nacházíme "slavnou cedrovou oblast plnou opic". Toto místo se nalézá na silnici Azrou - Er Rachidia asi 7 km od prvně jmenovaného města a roste zde cedr atlaský, blízký příbuzný cedru libanonského. Napravo po směru naší chůze je značená cedrová oblast, avšak nalevo od hlavní silnice stojí ukazatel k nejstaršímu cedru na světě. Vzdálenost není udána, tudíž předpokládáme krátký výlet. Asi po hodině svižné chůze jsme trochu znejistěli. Z obavy, že mineme onen slavný strom, jsme začali fotit stromky menší i větší. Ani fakt, že jsme za celou dobu nezahlédli a nebyli napadeni opicemi, nám nepřidal na jistotě. V půl čtvrté jsme však dvě opičky (asi makaky) spatřili a fotografovali. Následně nás kousek cesty doprovázeli psy šakalovití, naštěstí byli hodní a měli slušné vychování. A konečně deset minut před čtvrtou hodinou odpolední jsme uviděli asi 800 let starý a 40 metrů vysoký, v obvodu 7,5 metru měřící rozložitý velikán "Gouraudův cedr" (Cedre Gouraud). Za celou cestu jsme nikoho nepotkali, ale zde již jeden autobus parkoval, turisté nakupovali od stánkařů zkameněliny a polodrahokamy a krmili vlastními svačinami opičky. Nic zajímavého pro nás a tudíž jsme se vydali po asfaltové silnici, která se lehce svažovala a vinula v obloucích. Doposud (od hlavní silnice k cedru) to byla cesta prašná, ale sjízdná - zákaz vjezdu jsme nikde neviděli).
Po čtyřech kilometrech jsme přišli na hlavní silnici Ifrane - Azrou a po dalších čtyřech kilometrech jsme v půl šesté došli do hotýlku. Poté se odpočívalo a večeřelo a ve dvacet hodin jsme šli koupit chléb a vodu. Cestou necestou jsme dostali až do hotelu Panorama. Zde "bohužel" chleba ani vodu neměli a tak jsme si museli dát každý tři sklenky (láhev 0,24 litrů) marockého piva.
| Pivo "Special flag" z Fesu - láhev 0,24 litrů..... | 14 Dh |
V deset hodin večer jsme se vrátili nočním Azrou zpět do hotelu. Cesta to byla i v tuto dobu bezproblémová. Některé obchůdky jsou ještě otevřené, město žije klidným nerušeným životem.
Středa 11. února 2004
Vstáváme v půl šesté, při volání muezzina balíme věci a odcházíme na autobusové nádraží. Již v tuto raní dobu se začínají plnit kavárny a restaurace.
Muži v Maroku tráví den posedáváním, někdy poleháváním, diskusemi a pitím čaje. Někteří také obchodují se vším možným i nemožným a jezdí taxíky. Z čeho všichni žijí?? Těžko říct. Za celou dobu jsme neviděli místní muže živit se fyzickou prací - k tomu by se nesnížili, od toho jsou tam ženy a námezdní dělníci.
V šest hodin a patnáct minut sedíme v autobuse, který měl odjíždět v půl sedmé. Náhončímu (zástupce majitele nebo provozovatele autobusu) se však počet lidí nezamlouvá a tudíž ještě asi půl hodiny vyvolává název cílové stanice. Pět minut po sedmé vyjíždíme. Cestou občas někoho nakládáme a o kus dál někoho jiného zase vykládáme. Například uprostřed pustiny vystoupil místní učitel u jednoho domečku, který sice vypadal jako škola, ale kde by se tady vzaly děti?? Dále projíždíme přes pohoří "Střední atlas". Kromě marocké přírody, kterou tvoří krásné hory, chudé pastviny a pestrobarevné kamení, hlína a písek, si prohlížím i dírku v konstrukci autobusu, která se nachází vedle mé nohy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ač je člověk v Africe, tak vzhledem k nadmořské výšce a stavu dopravních prostředků, je dobré si plánovat i oblečení do autobusu (obdobně platí i v případě taxidopravy).
Nejvyšším bodem cesty je sedlo Col du Zad ve výšce 2178 m.n.m. Konečně také vidíme sníh v Africe, na okolních kopcích je nesouvislá sněhová pokrývka. První oficiální zastávka autobusu je v půl deváté v městečku Zeida. O čtvrt hodiny později pokračujeme dále pustou a neutěšenou polopouštní oblastí, až jsme deset minut po deváté dojeli do města Midelt. Řidič zde nechává autobus na autobusovém nádraží nastartován a "za chvíli", tj. ve třičtvrtě na deset pokračujeme dál. V jedenáct hodin jsme přijeli do města Rich. Zde se opět vystupuje, nastupuje a samozřejmě vyvolává, a tudíž čeká na patřičný počet lidí. Za dvacet minut pokračujeme. K Láďovi si přisedla mladá marocká žena v šátku (pouze na hlavě, ne přes obličej) a tradičním oděvu. Konverzace je však o poznání stručnější, než na jakou jsem u Ládi zvyklý. Taktéž postrádá důvěrný charakter, nedošlo k výměně adres, sdělení data narození, zájmů a podobně. Já, na rozdíl od kolegy, sleduji okolní působivou přírodní scenérii, překrásnou soutěsku řeky Ziz, ohromný, po tisíciletí vymílaný průsek okolo ní ve skalách Atlasu. Zde se také nachází strategický tunel, Tunel du legionnaire, který hlídá ospalý voják. Tunel legionářů se jmenuje po svých stavitelích z doby francouzské okupace. Prorazit tunel v roce 1930 v pevné skále bez použití těžké techniky byl určitě zajímavý druh zábavy, ale chuť otevřít cestu směrem dále na jih byla asi veliká.
Ve dvanáct hodin a třicet minut přijíždíme do města Er Rachidia. Zde nás odchytil "licencovaný" naháněč a nabízí možné i nemožné, avšak na "zkušené cestovatele" to je drahé. Nechali jsme se proto doprovodit na stanoviště grandtaxi a vyčkáváme do čtvrt na dvě, kdy odjíždíme.
| Cena za osobu v autobuse = Azrou - Er Rachidia... | 60,00 Dh |
| Vzdálenost | 269,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,22 Dh |
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Er Rachidia - Erfoud... | 25,00 Dh |
| Vzdálenost | 80,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,32 Dh |
Většina řidičů aut, autobusů a taxiků nechává během zastávky nastartované vozidlo. Nezáleží přitom na čase, půl nebo třičtvrtě hodiny je běžná doba.
Systém marocké taxislužby, tj. vztah mezi majiteli taxíků, provozovateli, řidiči a naháněči zákazníků, se nám jeví trochu složitější. Nejednou se stalo, že cestu nám domluvil jeden člověk, auto řídil někdo jiný a pro peníze si natáhl ruku opět někdo nám neznámý. V případě, kdy jsme platili větší bankovkou, jsme měli obavy, zda nám také nějaká ruka vrátí nazpět, ale vždy to bylo bez problémů. Asi opravdu člověk nemusí mít strach, nejsou to totiž čeští taxikáři.
V "bráně do pouště" neboli v městečku Erfoud, kdysi slavném pouštním centru, vystupujeme ve čtrnáct hodin a patnáct minut. Při čekání na další odvoz jdeme do restaurace na svou první "marockou berber whisky", tj. mátový čaj neboli "thé a la menthe".
V Maroku znamená popíjení čaje hotový rituál. Když člověk dostane pozvání na čaj, je potřeba počítat s hodinou času. Tradičně se malá kovová konvička s vodou pokládá na žhavé uhlíky, ale dnes už v některých domácnostech raději berou plynovou bombu. Do vroucí vody se vhodí zelený čaj a pořádná porce cukru, nakonec i máta (zelená, čerstvá a silně aromatická). Pak se konvička opět postaví na oheň či žár. Když se voda rozbublá, započne se se zdlouhavým přeléváním hezky z výšky do malých skleniček a z nich zase zpět do konvičky, poněvadž čaj musí získat správnou chuť a cukr v něm se musí dostatečně rozpustit. Po několikerém přelití začne ten, kdo nápoj připravuje, ochutnávat a je-li s dosaženou chutí a vytvořenou pěnou spokojen, začne nalévat do skleniček stojících na tradičním kovovém zdobeném tácu. Čaj vypadá jako černý, je silný a velmi sladký. Když člověk odmítá pít slazený čaj, tak je podivín a stejně mu ho nakonec sami osladí. Doma bychom asi tak často tento nápoj nepili, ale zde chutnal báječně. Podle marockého přísloví by člověk měl vždy vypít tři šálky čaje - první je silný jako život, druhý sladký jako láska a třetí lehký jako smrt.
Brzo zjišťujeme, že to s odjezdem nebude jednoduché, jelikož do všech "hospodských zahrádek" začínají nosit televize a všichni lidé se u nich shlukují, samozřejmě i včetně řidičů taxi. Od 15,00 hodin začíná totiž přímý přenos z Tuniska - zápas afrického mistrovství v kopané mezi mužstvy Tuniska a Nigérie. Vedle nás sedí Hassan, který chce také odjet naším směrem. Společně jsme vyhodnotili situaci a vzhledem k tomu, že po ukončení tohoto zápasu začíná další televizní přenos - hraje domácí Maroko proti Mali, jediná šance na pokračování cesty je o přestávce zápasu. V půl páté odjíždíme v grandtaxi v počtu pouze čtyř lidí, tudíž cena je vyšší, ale později bychom se dál už asi nedostali. Po cestě Hassan nakoupil vodu a přibral dva kamarády, takže do pouštního městečka Merzouga přijíždíme ve čtvrt na šest opět v klasické sestavě 6 pasažérů + 1 řidič. V těchto končinách se postupně mění asfaltové silničky v pisty, což v překladu znamená prašné cesty pouští.
| Cena za osobu v grandtaxi ve čtyřech lidech = Erfoud - Merzouga.. | 40,00 Dh |
| Vzdálenost | 50,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,80 Dh |
Spolucestující Hassan nechal zkušeně zastavit taxi před jejich rodinným hotelem. Nevypadá to zde špatně a tak jsme si dali čaj a přijímáme nabízený program. Tento začíná v osmnáct hodin nasednutím na velbloudy, v našem případě jsou to dromedáři. Dvouhrbá zvířata jsme zde neviděli. Karavana se vydává na cestu ve složení: Mohammed pěšky v turbanu, tradičním oděvu a v sundálách bez ponožek, na prvním velbloudu jménem Bob Marley sedí Láďa a na druhém, jménem Jimi Hendrixe, se kolíbám já.
Brzy se setmělo a na jasném nebi svítí hvězdy, které pozorujeme a vnímáme tichost Sahary, neuvěřitelné absolutní ticho, které se rozhostilo, když jsme opustili městečko. Cesta probíhá dobře, pouze jedenkrát je Láďa katapultován, když chvilkově odmítá poslušnost Bob Marley. Naštěstí Jimi Hendrix byl poslušnější a nepodařilo se mu mě shodit. I když po pravdě nebylo k tomu daleko, což je možno i posoudit podle fotografie, kterou jsem se snažil pořídit za jízdy. Výsledkem je celkem zajímavě rozmazaný obrázek. O další fotografování jsem se již nepokoušel, jelikož by to mohlo skončit pádem ze zvířátka nebo ztrátou fotoaparátu. Do oázy jsme dojeli v půl osmé. Jsme ubytováni ve velkém stanu a popovídáme si s Ibrahimem. Poté bumbáme další berber whisky a Ibrahimovi jsme dali ochutnat ček whisky (slivovici). Za chvíli se již podává skvělá večeře, kterou uvařil Mohammed a též jí s námi jedl. Tajine je výtečné. Před jídlem, během jídla i po jídle nesmí chybět jako aperitiv i preventivní léčebný medikament slivovice, Mohammed ale ochutnat nechce.
Tajine (tažin) - berberský způsob přípravy jídel v keramickém talíři s kuželovitým poklopem (neboli kónickou pokličkou). Pod nádobou mystického tvaru se topí dřevěným uhlím, směs se tím zahřívá a dostává zvláštní chuť. Nejdříve se pod poklicí vaří maso. V případě, že se jedná o kuřecí, tak většinou ještě před chvílí běhalo na tržišti. Poté se přidá cibule a česnek, trochu mleté skořice, mletého zázvoru a kurkumy. Nelze zapomenout na nakládané citróny, které jsou důležité pro marockou kuchyni. A poté je čas na nejexotičtější ze všech koření a bylin - šafrán. Je sice drahý, ale nemělo by se s ním šetřit, protože díky němu bude tento pokrm absolutně senzační. Ještě přidáme kapku vody, trochu papriky, soli, malinko rajčatového protlaku a celé to řádně zamícháme a necháme dusit asi třicet minut. Možno také přidat mrkev, petrželku i brambory.
Vzhledem k roční době je v oáze celkem prázdno. Tudíž máme velký nomádský stan sami pro sebe. Kromě nás jsou zde ještě tři výpravy. Někdo tam měl asi rádio, protože jsme se dozvěděli semifinálové výsledky fotbalových zápasů: Tunisko-Nigerie = 2:1, Maroko-Mali = 4:0.
Večer u ohně nám hrají a krásně zpívají Mohammed, Ibrahim a další dva berberští nomádové. Možná mezi nimi byli i Tuaregové neboli Modří mužové, příslušníci pouštního berberského kmene, původní kočovní chovatelé velbloudů a průvodci karavan. Hudba to byla báječná, rytmicky strhující tradiční berberská muzika. Hráli a bušili na bicí nástroje (hluboký, mužný buben darbuka, rachotivý dvojbubínek tar), píšťalu a další perkuse (například klapací dřevěný nástroj s poklicemi). Také texty písní byly zajímavé. Pojednávaly o bohu, o Proroku Muhammadovi, o těžkém životě a strastiplné cestě ke svobodě. Nebo také možná o něčem docela úplně jiném. Byly totiž zpívány v arabštině a berberštině a tudíž nám některé detaily unikaly. Při poslechu hudby pozorujeme oblohu plnou hvězd, oblohu, před kterou všechny oblohy, které jsme doposud viděli, blednou. Kocháme se neskutečně jasným nebem zasypaným miliardou zářivých hvězd.
Písečné duny Erg Chebbi blízko Merzougy jsou největší na Sahaře (dle místních největší na celém světě) a tím pádem velkou marockou turistickou atrakcí. Hotely zde pořádají vyjížďky v terénních autech nebo výlety na velbloudech. Turisté se zde pohybují blízko alžírských hranic (40 km).
| Výlet po poušti, večeře, nocleh v oáze, snídaně v hotelu - cena za 1 osobu.. | 400 Dh |
Čtvrtek 12. února 2004
Noc byla chladnější. Spali jsme pod dekami v tradičním nomádském stanu, tzv. chaimu. Rada našich hostitelů, že si nemáme brát spacák, nebyla ta pravá. Nad ránem jsme si vzpomněli na přísloví, které praví: Maroko je studená země s teplým sluncem. Už aby to slunko vylezlo.
Meteorologické údaje v 6,30 hodin
| teplota... | 7°C |
| vlhkost | 36% |
Ráno vstáváme v půl sedmé a jdeme na duny fotografovat východ slunce, které za chvíli začíná stoupat nad obzor. Tempo chůze není nejrychlejší, jelikož zabořené nohy v písku prokluzují vždy o půl kroku zpět. Vítr kolem nás přemisťuje zrnko písku po zrnku, zahlazuje každou stopu a na povrchu pouště vytváří dokonalé geometrické tvary, jejichž výraz umocňuje vycházející slunko. Zprvu šedavé duny mění svou barvu na žlutou, okrovou a oranžovou. Očarováni hledíme na to, co příroda stvořila. Opravdu skutečná poušť jako v knížkách a ve filmech. Pro toho, kdo je tu poprvé, je těžké pochopit rozlehlost pouště. Písečné duny dosahují výšky několika desítek metrů, jejich šířka a délka se počítá v kilometrech. To, co jsme viděli v minulých dnech a asi ještě uvidíme, je sice taky Sahara, avšak tmavě šedivá, bezútěšně kamenitá nebo skalnatá, naprosto nefotogenická pustina, ze které jde trochu strach i smutek.
Včera jsme pozorovali báječný západ slunce a dnes jeho ještě úžasnější východ. Člověk se mu logicky snaží v této pouštní zemi porozumět. Ale k ničemu to nevede. Logika, nelogika, slunko začíná pálit a vládne od rána do večera. Slunce je zde v celé krajině samo, chybí řeky, stromy, vodní plochy nebo tráva. Nic než písek a slunce, které se tady s ničím nedělí o svoje působení, o svoji sílu. Proto také ten teplotní kontrast mezi dnem a nocí.
Deset minut před devátou již osedláváme velbloudy a v deset hodin jsme u hotelu. Během výletu v poušti jsme nepotkali saharskou zmiji, černého škorpiona s tlustým ocasem a úzkými klepítky ani pouštní neboli palmovou krysu. Tato zvířata totiž spolehlivě poznají nejstrašnější bestii všech dob, člověka, a jdou mu z cesty.
V hotelu usedáme ke stolu, kde je již připravena báječná snídaně: marocký chléb, mazací sýr (veselá kráva), džem a máslo. Jakmile Láďa pohlédl na podnos se snídaní, nasál vůně a ochutnal, hned poznal, že se jedná o velbloudí máslo. Hostitel sice tvrdil, že margarin koupil v místním marketu, ale to bylo určitě jen ze závisti nad výtečnými Láďovými máslopoznávacími schopnostmi. Snídani zapíjíme mátovým čajem nalévaným z krásné konvičky a pěkně z vysoka. Poté balíme věci a ve čtvrt na dvanáct odjíždíme v grandtaxi, opět za doprovodu Hassana. V městečku Rissani jsme pět minut před dvanáctou a v restauraci Central Rissani hotel (na náměstí naproti stanovišti grandtaxi) pijeme čaj a čekáme na odjezd.
| Cena za osobu v grandtaxi ve třech lidech = Merzouga - Rissani.. | 20,00 Dh |
| Vzdálenost | 25,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,80 Dh |
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Rissani - Er Rachidia.. | 25,00 Dh |
| Vzdálenost | 101,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,25 Dh |
Pět minut před třičtvrtě na jednu pokračujeme opět v grandtaxi v klasické sestavě 6+1. V Er Rachidia vysedáme ve čtrnáct hodin a jdeme se podívat na autobusové nádraží. Zde nás odchytil Mohammed a od něho zjišťujeme informace v autobusovém café, samozřejmě při mátovém čaji. Dnes je to již pátý mátový tee. Mohammed nám ukazuje, že do Quarzazate dnes nejede autobus a seznámuje nás se svým bratrem, který nás posléze odvádí zpět na stanoviště grandtaxi. V patnáct hodin dvacet minut vyjíždíme v sestavě 6+1 a pozorujeme dění kolem nás. Stejně jako v minulých dnech vidíme i dnes mnoho důležitě se tvářících policistů, ve městě i uprostřed pustin na křižovatkách naprosto bezvýznamných polních cest. Maroko je plné důležitých policajtů a jejich uniformy se těší velké úctě. Řidiči aut i autobusů z nich mají respekt, zastavují na stopkách a snižují rychlost. Občas také sami od sebe zastaví, jdou k policejnímu autu a v ruce něco policistům podávají a poté pokračují.
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Er Rachidia - Tinerhir.. | 50,00 Dh |
| Vzdálenost | 138,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,36 Dh |
V městečku Tinerhir jsme pět minut po páté a ihned po vystoupení nás odchytává další taxikář, a tudíž za neuvěřitelné dvě minuty pokračujeme směr Todra.
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Tinerhir - Todra.. | 6,00 Dh |
| Vzdálenost | 15,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,40 Dh |
Cesta k samotné rokli vede po silnici vzhůru podél toderské palmárie, což je úrodný pás zeleně zužující se místy na pouhý tenký pruh palem mezi útesy. Na konci silnice, před brodem vedoucím do rokle samé, stojí hotel "Hotel El Mansour". Je to sympaticky zchátralý podnik, kterému prorůstá střechou několik palem. A právě zde nás grandtaxi vysadilo v sedmnáct hodin a dvacet minut. Ihned jsme odlapeni hoteliérem a po dohodě jsme se ubytovali. Poté se jdeme projít a "kocháme" se krásnou roklí Todra. Brzo však zapadlo slunko a tudíž se vracíme za úplné tmy. Cestou ještě zastavujeme v luxusnějším hotelu (těsně před centrálnější částí rokle) a ptáme se na pivo. "Pikolík" nás chtěl "upoutat" na židle s tím, že doveze jakékoliv množství piva z města (12 Dh za jedno marocké lahvové). Nám se to však nějak nezamlouvá, tudíž jdeme zpět do našeho hotelu. S úderem půl deváté se ozvalo zaklepání na dveře pokoje a je nám oznámeno, že je hotova objednaná večeře - pro dnešní den jsme zvolili Kaliya. Asi po třičtvrtěhodině nezbývá než upřímně pochválit kuchařovo umění, speciálně okořeněná směs masa a zeleniny byla báječná. Součástí většiny jídel je také zákusek - například skvělé marocké pomeranče, oloupané a posypané skořicí (nečekaně chutná a osvěžující kombinace). Po večeři nás zve spolumajitel (jeden ze čtyř bratrů) a jeho čtyři kamarádi na místní nápoj (míchané marocké víno s marockým pivem). Pitné to bylo, ale nemuseli bychom to každý den. Přitom si povídáme anglicky a německy a studujeme základy berberštiny a získáváme nezbytný kontakt na zdejší hotel. Okolo třiadvacáté hodiny jdeme na pokoj spinkat.
Meteorologické údaje v 23,00 hodin (pokoj - přízemí)
| teplota... | 12°C |
| vlhkost | 47% |
V rokli již nyní v únoru parkovalo několik karavanů, povětšinou u hotelů. Jedno auto bylo i v korytě řeky - dá se zde asi v pohodě přespat (když neprší). Obytné automobilové karavany jsme viděli i minulý den (německé, italské a belgické).
Pátek 13. února 2004
V devět hodin odcházíme z hotelu a fotografujeme. Pár metrů před námi zastavuje mercedes a řidič uklízí auto. My jsme dofotili a ptáme se na svezení. Jsme změřeni přísným pohledem, ale když zjistí, že jsme z Čech, tak nasedáme. Ve třičtvrtě na deset jsme v Tinerhiru. Řidič poděkoval za společnost, my za svezení (jednalo se o klasický stop bez placení, který se v Maroku podaří málokdy) a jdeme na autobusové nádraží. Pět minut po desáté již odjíždíme autobusem do města Ouarzazate, kde jsme ve čtvrt na dvě.
| Cena za osobu v autobuse = Tinerhir - Ouarzazate... | 40,00 Dh |
| Vzdálenost | 230,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,18 Dh |
V autobuse, když chce někdo vystoupit mimo zastávku, tak zatleská. Funguje to výborně. Taktéž je možné zvenku zamávat na autobus (né dálkový CTM) a šéf autobusu, pakliže není plno, zastaví kdekoliv.
Pneumatiky zdejších automobilů a autobusů nemají ani letní ani zimní vzorek. Oni totiž nemají vzorek žádný. Tak ojeté pneu jsme ještě neviděli. Po dobu našeho pobytu v Maroku jsme si nevšimli, že by policisté tento detail kontrolovali.
Před autobusovým nádražím je parkoviště grandtaxi a my odsud pokračujeme opět v grandtaxi ve třináct hodin a třicet minut. V automobilu značky mercedes byla klasická sestava 6+1, ale tentokrát s námi cestovaly tři berberské ženy.
Berbeři žijí ve vlastním fantastickém světě, který je umocněn řadou přísloví, pohádek, písní, pověstí a básní. Před zlem a působením džinů je chrání tetování, talismany a šperky. Tetování se vybarvuje práškem z rozdrcených listů nejrůznějších rostlin, které mu dodávají typické namodralé zbarvení. Všechna barviva, která používají, jsou přírodní - modrou poskytuje indigo, černou antimon, žlutohnědou hena a červenou barvu sušené květy vlčích máků. Tetování nejen zdobí, ale vypovídá i o kmenové příslušnosti a společenském postavení. Talismany zase chrání před zlými duchy. Zcela fascinující jsou berberské šperky, které jsou ve valné většině ze stříbra. Říká se, že jsou odrazem měsíčních paprsků a že nosí štěstí.
Do městečka Tazenakht přijíždíme deset minut před třetí, kupujeme čerstvý teplý chléb a jdeme do Café na mátový čaj. Cestou nás zastavují dva černí cestovatelé nebo študáci a žádají, zda si nás mohou vyfotit. Souhlasíme, aniž bychom požadovali zaplatit, jak je "dobrým" místním zvykem.
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Ouarzazate - Tazenakht... | 23,00 Dh |
| Vzdálenost | 91,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,25 Dh |
Meteorologické údaje v 16,00 hodin (na stole venkovní kavárny)
| teplota... | 18°C |
| vlhkost | 31% |
Z "Café" jdeme na stanoviště grandtaxi, kde jsme usmlouvali cenu z 30 Dh na 25 Dh a v šestnáct hodin a třicetpět minut odjíždíme. Tentokrát to však nebyl mercedes, ale peugeot, avšak podobného stáří. Sestava cestujících je však podstatně zajímavější. Vpředu sedí řidič, mladá berberská žena s dítětem a muž. V další řadě jsou dva muži a dvě berberské ženy. V poslední řadě jsme na sedačkách, které asi nebyly homologovány, my dva a jedna starší berberská žena. Za námi jsou položeny tašky, pytle s různými věcmi a na střeše naše batohy. Celkem tedy automobil veze 10 lidí + 1 řidiče.
Po cestě je měněna píchlá pneumatika a my fotíme a prohlížíme si krajinu marocké přední Sahary. Není zde pouze písek, ale spíše kamenitá a křovitá pustina. A v těchto náročných podmínkách žijí lidé, především pastevci, kteří však vypadají spokojeně. Stejně jako jejich děti, které se vracejí ze školy a naše zastávka je pro ně příjemné zpestření dne. Celkem se výměna pneu protáhla na 40 minut, jelikož řidič byl dosti neobratný a tudíž do města Taliouine přijíždíme v osmnáct hodin a čtyřicetpět minut. Trochu se procházíme při hledání noclehu a prohlížíme si stmívající se město. Nikdo nás neruší, nikdo nás nenahání, celkem máme klid při výběru ubytování. Deset minut po sedmé volíme hotel "Hotel Al Atlass". Tento se nachází v centru města na hlavní ulici. Večer následuje ještě procházka po městě a poté příprava na další den.
| Cena za osobu v grandtaxi v deseti lidech = Tazenakht - Taliouine... | 25,00 Dh |
| Vzdálenost | 85,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,30 Dh |
Meteorologické údaje ve 22,00 hodin (v hotelovém pokoji - 1. patro)
| teplota... | 18°C |
| vlhkost | 37% |
Nocleh v hotelu "Hotel Al Atlass"
| jednolůžkový pokoj bez sociálního zařízení... | 50,00 Dh |
| dvoulůžkový pokoj bez sociálního zařízení | 80,00 Dh |
| dvoulůžkový pokoj se sociálním zařízením | 120,00 Dh |
Je zde na chodbě "evropský" záchod a studená sprcha. Některé pokoje mají okna do schodiště, a tudíž jsou bez denního světla.
Sobota 14. února 2004
Dopoledne se procházíme po městě a jdeme se podívat na hlavní pamětihodnost, kterou je nádherná glaouiská kasba ležící na východ od města. Kasba neboli centrální palác je bohužel v současné době ve stádiu rozkladu. V nejlépe zachovalé části žije sice nějaká rodina, jinak jsou zde ale většinou ustájena hospodářská zvířata. Dovnitř jsme se nedostali, a tak si prohlížíme kasbu zvenku, včetně přístupných dvorků.
Při zpáteční cestě do města se zastavujeme ještě u jedné stavby. Po příchodu z výletu balíme věci a v poledne opouštíme hotel. Deset minut po poledni odjíždíme v grandtaxi zelené barvy a značky Opel v klasické sestavě 6+1. Do města Aoulous přijíždíme ve dvanáct hodin a čtyřicet minut. V café naproti autobusům pijeme čaj a posloucháme místního muzikanta, kterému posléze dobrovolně povinně dáváme jeden dirham.
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Taliouine - Aoulous... | 12,50 Dh |
| Vzdálenost | 34,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,37 Dh |
Ve čtrnáct hodin pokračujeme autobusem, který udělal nejdříve projížďku po městě, nabral "na palubu" několik lidí a za čtvrt hodinu pokračoval dále. Cestou přejíždíme horské sedlo Tizi n' Test ve výšce 2120 m.n.m. Po cestě k sedlu jsme během 30 km nabrali výšku plus 1.600 m. Ze sedla pro změnu klesáme, což nám nevadí, ale autobus to patrně špatně snáší, jelikož se stěží "doplazil" do vesničky Ijoukak. Zde řidič s několika pomocníky opravuje motor. Cestující jsou v pohodě, nikdo nenadává.
Po cestě jsme opět viděli "pracující ženy". Většinou nesou něco těžkého na zádech, například úrodu, kterou předtím sklidily na poli, zatímco muži řešili důležité věci v kavárně při sklence mátového čaje. Asi ještě pořád platí, co si člověk může přečíst v průvodcích - velké množství žen (především mimo velká města) je negramotných, vyšší vzdělání ženy by bylo překážkou při sňatku, vzdělanou a sebevědomou ženu by si tady za manželku nikdo nevzal.
My po chvilce pátrání zjišťujeme, že se nacházíme v místě, kam jsme si koupili jízdenky. Našim původním představám to však neodpovídá. Taktéž jsme doposud neobjevili mešitu Tin Mal, kam jsme si chtěli udělat výlet, jelikož je to jedna z mála mešit v Maroku přístupná nemuslimům. Po krátké poradě se rozhodujeme ve třičtvrtě na šest, kdy byl autobus opraven, pokračovat dále. Záhy jsme však odhaleni prodavačem jízdenek a tak si musíme připlatit. Celkem se to dalo čekat, jelikož jsme byli jediní turisté v autobuse. Před večerem jsme dojeli do Asni, poslední vesnice pod Toubkalem, kam jezdí autobus. Zde vystupujeme čtvrt hodiny před sedmou večerní po čtyřech a třičtvrtě hodinách jízdy z báječného a spolehlivého dopravního prostředku. Opět jsme odchyceni nahaněčem - člověkem v obleku s kapucí a druhým v džínách. Nabídka na ubytování vypadá dobře a tak ji přijímáme. Ve čtvrt na osm již u nich doma pijeme "berberskou whisky" a chvíli na to dostáváme jako předkrm velký hrnec kuskusu (nahrubo namletá pšenice + zelenina + ingredience dle chutí a možností). Asi na nás šetří, protože je bez masa. Při jídle jsme se dozvěděli výsledek finálového utkání afrického mistrovství v kopané - Tunisko : Maroko = 2:1. A to vysvětluje, proč jsme neviděli jásající davy po cestě, maročtí fotbalisté prohráli.
Okolo deváté pokračujeme v jídle, podává se tajine - opět bez masa. K jídlu již samozřejmě připíjíme čaj a jako zákusek jíme pomeranč. Hostitelé nám popisovali možnosti zdejších výletů a nabízeli výrobky místních obyvatel. Půl hodiny před půlnocí nás opouští a my přemýšlíme u slivovice, co podnikneme v dalších dnech.
| Cena za osobu v autobuse = Aoulous - Asni... | 52,50 Dh |
| Vzdálenost | 156,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,34 Dh |
Meteorologické údaje v 23,45 hodin (v pokoji - přízemí)
| teplota... | 15°C |
| vlhkost | 43% |
Neděle 15. února 2004
Meteorologické údaje v 8,00 hodin (měřeno na venkovním parapetu okna - přízemí):
| teplota... | 5°C |
| vlhkost | 48% |
Před osmou vstáváme, balíme věci a prohlížíme si pravou berberskou domácnost. Na rozdíl od okolí vesnice se jedná o uklizený a čistý dům, to jest centrální dvůr, ze kterého vchází do jednotlivých pokojíků. Za chvíli již popíjíme mátový čaj a snídáme vaječnou omeletu s chlebem. Poté nás přemlouvali na koupi dárků, což se jim asi za hodinu podařilo. Následuje krátký výlet na náhorní vápencovou plošinu Kik s vyhlídkou na nejvyšší horu severní Afriky Djebel Toubkal. Půl hodiny po poledni jsme zpět a obědváme tajine, tentokrát s masem. Zkušený šéfkuchař a gurmán Láďa ihned poznává, že se jedná o maso z muly. V jeho přesvědčení ho nezviklalo ani tvrzení místních, že muly nezabíjejí a tudíž ani nejí, jelikož jim slouží především k dopravě lidí a věcí. Od půl druhé do dvou vedeme zajímavou rozmluvu ohledně placení našeho pobytu. Názorově se v tomto tématu dosti rozcházíme. Rozhovor se odvíjí v řeči anglické, české, německé i posunkové. Nakonec nám hostitel řekl, že od nás žádné peníze nechce. Na toto jsme však nepřistoupili. Jsme jenom dva, oni jsou čtyři plus celé město známých. Kdoví jestli bychom ještě někam odjeli, kdoví jestli bychom vůbec někam odešli. Dáváme mu tudíž 300 Dh a jdeme hledat grandtaxi. Ve čtrnáct hodin odjíždíme a o čtvrt hodiny později vystupujeme v městě Imlil. Jedná se o malé městečko ve výšce 1740 m.n.m.
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Asni - Imlil... | 20,00 Dh |
| Vzdálenost | 17,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 1,18 Dh |
Při cestě přes Imlil hrdinně odrážíme davy průvodců a ubytovatelů. Kupujeme pouze vodu a chléb a v půl třetí se vydáváme s velkým batohem na zádech a malým batůžkem na prsou směr hory. Asi po hodině cesty procházíme okolo vesnice Aroumd ve výšce 1840 m.n.m. Až posud vede prašná pista a tudíž se dá do těchto končin zajet autem. Přesto místní lidé a velká část turistů používají muly. My se spoléháme pouze na vlastní nohy. Cesta vede údolím Ait Mizane. V této době je zde místo řeky vyschlé řečiště a malý potok na okraji. Ale podle šířky koryta a jeho vytvarování - vymletí od vody, to tu pro místní může být v době tání sněhu a prudkých dešťů celkem zajímavé. Stěny údolí jsou lemovány terasovými políčky s kukuřicí, brambory, cibulí, ječmenem, ale i ovocnými stromy a pastvinami.
Přibližně po další hodině a půl cesty přecházíme přes říčku a to těsně před příchodem do místa, které se jmenuje Sidi Chamarouch. Je zde několik chaoticky postavených hliněných stavení a látkových obydlí. Lidé se živí prodejem nápojů, občerstvení a suvenýrů turistům. Také zde nabízejí nocleh. My jsme zkušeně odolali a pokračujeme dále po stezce klikatě stoupající a poté traverzující údolí. Po cestě uhýbáme mulám, které tahají bagáž především francouzským turistům. Občas také potkáme člověka schovaného ve výklenku ve skále, který zde provozuje "obchod" s vodou, Fantou a Colou. V sedmnáct hodin a čtyřicet minut jsme vyhledali bivak ve výšce cca 2600 m.n.m. Nejdříve uvažujeme o spaní na trávě, poté však objevujeme "kamenný hotýlek" s jedinou místností přesně pro nás dva. Nevýhodou této roční doby je brzké setmění a vzhledem k ne příliš velkému teplu také nutnost zalezení do spacáku již před osmou hodinou.
Meteorologické údaje v 18,15 hodin (měřeno venku ve výšce cca 1m nad zemí)
| teplota... | 2°C |
| vlhkost | 63% |
Pondělí 16. února 2004
Meteorologické údaje v 7,30 hodin (měřeno v kamenném hotýlku ve výšce 0,5m nad zemí)
| teplota... | 1°C |
| vlhkost | 50% |
Ráno se probouzíme do nádherného dne, okolo osmé hodiny vstáváme a po vydatné snídani (slivovice a tatranka) se ve třičtvrtě na devět vydáváme na cestu. Jelikož jdeme ve stínu a teplota se nevyšplhala do extrémů, tak se ani moc nepotíme s našimi batůžky na zádech a prsou. Ve čtvrt na dvanáct přicházíme k horské chatě - Refuge Toubkal ve výšce 3207 m.n.m. Zde si dáváme čaj a přebalujeme věci. Velké batohy si necháváme na chatě - za uschování jednoho báglu chtějí 10 Dh.
V půl jedné odcházíme na malou procházku do okolí. Zde zjišťujeme, že k výstupu na vrchol nejvyšší hory severní Afriky jsou zapotřebí mačky a lyžařské hůlky nebo cepín. Radíme se, svačíme a zpět k chatě přicházíme ve třičtvrtě na čtyři. Nastává rozhodování, co dál. Jednou variantou je zůstat na chatě do druhého dne, za nocleh chtějí 140 Dh za 1 osobu. Taktéž bychom si potřebovali půjčit mačky a hůlky. Nakonec asi rozhoduje pohled na oblohu, která se začíná zatahovat a na druhý den neslibuje tudíž stoprocentně dobré počasí.
Balíme tedy věci a výstup na Djebel Toubkal odkládáme na jindy. Deset minut před čtvrtou odcházíme od chaty a ve třičtvrtě na šest jsme opět u našeho známého kamenného hotýlku. Zde se připravujeme na nocleh, večeříme, slivovicujeme a po setmění studujeme při světle čelovky mapu a průvodce.
Po cestě v horách se nám naskýtal dost často lákavý pohled na krásný horský potok, říčku nebo pramínek vody a s tím související koupel a zahnání žízně. Ale chuť si necháváme zajít poté, co si osvěžíme v paměti informace o různých nemocích. Například "zajímavá" může být bilharzie, kdy parazit proniká pokožkou včetně chodidel. Nebo třeba krevnička či giardiáza, která je mimo jiné příčinou průjmových onemocnění.
Skoro všechny průvodce a cestopisy se shodnou na jednom: "Během pobytu v Maroku se zřejmě aspoň jednou budete potýkat s průjmem. Prvním léčebným krokem by měla být úprava jídelníčku." My jsme si pro jistotu upravovali jídelníček průběžně. V překladu to znamená 1,5 litru slivovice na osobu a 13 dnů putování. A vyplatilo se to.
Úterý 17. února 2004
V osm hodin opouštíme naše ubytování a v půl dvanácté jsme opět v městečku Imlil. Zde kupujeme vodu a o čtvrt hodiny později pokračujeme dále v grandtaxi. Ve slavném městě Marrákeš, které je postavené před obrovskou hradbou hor, vystupujeme ve dvanáct hodin a třicet minut na výpadovce na Asni.
| Cena za osobu v grandtaxi v šesti lidech = Imlil - Marrákeš... | 40,00 Dh |
| Vzdálenost | 65,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,62 Dh |
Vzhledem k tomu, že se stanoviště grandtaxi nachází na okraji města, zastavujeme petittaxi a jedeme k hotelu Hotel des Voyageurs. Mladý taxikář trochu bloudí a tak mu nezištně radíme a proto se brzo ocitáme u cíle. Jedná se o starší, ale seriózně vypadající hotel a my jsme se zde deset minut po jedné ubytovali v dvoulůžkovém pokoji s koupelnou a balkónem.
Hotel "Hotel des Voyageurs" se nachází ve ville nouvelle, jak se říká městským částem postaveným Francouzi až ve 20. století, na adrese 40 Bd. Mohammed Zerktouni.
Nocleh ve dvoulůžkovém pokoji s balkónem a koupelnou
| Pokoj s "evropským" záchodem a sprchovou vanou s "teplou" vodou... | 140,00 Dh |
Před odjezdem jsme četli, že Marrákeš je fascinující město s životem pulzující medinou a proto pobyt v něm nehodláme strávit v hotelu. Okolo třetí hodiny odpolední jdeme na procházku po městě. Nejdříve si prohlížíme minaret Koutoubia, nejdokonalejší islámskou stavbu v severní Africe. Jedná se o dominantu města, 800 let starou a sedmdesát sedm metrů vysokou, kterou je vidět z jakéhokoliv pohledu. Poté navštěvujeme hlavní městskou památku Saadské hrobky, kde si prohlížíme jemnou sochařskou práci. Je to nádvoří obehnané vysokými zdmi a zastíněné keři a palmami, poseté zdobenými hrobkami.
| Vstupné do prostor Saadských hrobek... | 10,00 Dh |
Při procházce míjíme také hotel "Hotel La Mamounia". Tento je umístěn na vlastním palácovém pozemku, hlídán ostrahou a pro turisty našeho vzevření nepřístupný. O vstup a fotografování jsme se raději nepokoušeli. Jedná se totiž o jeden ze dvou nejkrásnějších a také nejdražších hotelů v Maroku. Cena za dvoulůžkový pokoj za noc začíná na 2.500 Dh, tj. asi 7.500 Kč. Pokračujeme do starého centra města - Mediny. Zde uprostřed "Maroko City" neboli v srdci "Červené perly", jak je také Marrakeš nazývána, si prohlížíme především slavné náměstí "Djemaa El Fna". Na první pohled pouze volná plocha v centru města, ovšem právě zde se odehrává starodávný rituál, při němž se přihlížející přesouvají mezi jednotlivými kruhy, obklopující akrobaty, bubeníky, dudáky, klauny, komiky, pouliční baviče, tanečníky, trhové herce, zaklínače hadů a prodavače všeho možného i nemožného. Nechybí tady ani lidoví vypravěči, kteří dokážou přilákat k sobě desítky lidí. Vyprávějí mýty z koránu, pohádky, staré pověsti nebo obyčejné příběhy ze života. Většinou sedí na zemi nebo na židličce a hovoří tichým sugestivním hlasem. Když se při svém vyprávění dostanou k pointě, tak se odmlčí. Lidé jim házejí peníze, aby se dozvěděli, jak příběh dopadl. Zkoušíme se také u nich zastavit. Sice nic nerozumíme, ale stačí nám pozorovat lidového vypravěče v akci. Je to nepopsatelné divadelní představení. O kousek dál se maluje na kůži hennou, rudohnědým barvivem, vyráběným z plodů stejnojmenného keře. Tento zvyk je v Maroku hodně starý a podle tradice nemusí nevěsta vykonávat žádné domácí práce, dokud se jí vzory, kterými byla ozdobená k svatbě, úplně nesmyjí. Tak to všechno je Place Jemaa el-Fna, Shromaždiště mrtvých nebo také Náměstí mrtvých. Kdysi dávno bylo zvykem vystavovat zde useknuté hlavy popravených zločinců nabodnuté na dlouhých kopích. Dnes jsme tady však již žádné neviděli.
Z náměstí se vydáváme do přilehlých ulic a souků. Množství zákoutí, úzkých a klikatých uliček je domovem stovek řemeslníků, kteří udržují původní tradice a způsob života. Kde nejsou řemeslníci, mají své přízemní obchůdky prodavači. Dveřmi doširoka otevřenými do ulice lákají potenciální kupující ke vstupu hlasitým vychvalováním svého zboží. Zdejší trh je nabitý lidmi, stánky a zbožím. Každý, kdo sem přijde, se musí do trhů zamilovat pro jejich hemžení, zaujaté tváře kupujících lidí a občas zdánlivě lhostejné výrazy prodávajících. Ber, neber, vezme jiný. To je však klam, předehra. Opravdové představení začíná, když návštěvník a potenciální kupující projeví zájem, byť jen náznakem nebo mrknutím oka. Když je obchod uzavřen, přichází pocit uspokojení. Každý věří, že byl o trošku chytřejší než ten druhý a uzavřel lepší obchod. V jednom obchůdku si vyhlížíme šátky a smlouváme. Činíme tudíž věc, která je v Maroku zcela běžná a přirozená. Prodat cizinci jakoukoliv věc za nehoráznou cenu je tady národním sportem. Nakonec jsme s výslednou cenou spokojeni a kupujeme. Obchodník sice tvrdí, že smlouváme jako Berbeři a on chudák nebude mít na chleba ani na čaj. Nám je ale jasné, že určitě neprodělal.
Medina - stará část města, která existovala už před příchodem Francouzů. Bývá stará, chudá, přelidněná, nepřehledná, ale báječná. Od ostatních částí města je oddělena hradbami. Díky barvě těchto impozantních hradeb se Marrákeši také říká "Červená perla". Medina je městem, do nějž uprchl Mohamed, když byl ohrožen v Mekce. Od té doby se tak nazývá stará čtvrť každého islámského města.
Když jsme nabaženi prohlídkou mediny, jdeme na "jedno pivko před večeří". Najít restaurant s pivem není jednoduché. Tudíž se ptáme a jsme dovedeni do podniku "La Dorade de Sud". Jedná se o velkou restauraci na křižovatce hlavních ulic, ale náš "pivní" průvodce nás odvádí po úzkém schodišti do prvního patra, kde nás čekají "bordelově" červené dveře. Váháme trochu se vstupem, jelikož si nejsme jisti, zda správně průvodce pochopil, jaký typ podniku hledáme. Ale jsme znovu ujištěni, že právě zde mají to nejlepší pivo, jaké hledáme. Interiér baru byl proveden opět, v nám již dobře známé červené barvě a tudíž se raději ptáme, zda je možno obdržet pivo a za jakou cenu. Odpověď je uspokojující, prostředí je zde příjemné, obsluha báječná. K pivu se podávají oříšky, pražená kukuřice, olivy, ohřívané luštěniny, smažené rybičky a nakonec rýže s kuřecím masem - od všeho minimálně dvě porce. Vše nám předkládají, aniž bychom cokoliv objednávali a nakonec chtějí zaplatit pouze pivo. Vzhledem k tomu, jak se nám zde líbilo, to však nebylo "jedno pivko před večeří", jak předpokládal původní plán, ale každý jsme si dali devět piveček o obsahu 0,25 litru.
| 2 lidi * 9 piv (0,25 litru = 20 Dh) + dížko... | 400,00 Dh |
Středa 18. února 2004
Ráno před devátou opouštíme hotel a jdeme na autobusové nádraží. Nic jsme nechtěli ponechat náhodě, a tudíž jsme si zjistili již minulý den odjezd autobusu v devět hodin a třicet minut. Maroko se chlubí dlouhým mořským pobřežím, a tudíž by byla zcela jistě chyba vynechat návštěvu některého přímořského městečka. Cestou na stanoviště autobusů jsme nezabloudili a po čtvrt hodině svižné chůze, tj. s asi dvacetiminutovou časovou rezervou se ocitáme před branou nádraží. Zde jsme odchyceni "nahaněčem", který si nás patrně pamatuje z minulého dne. Nejdříve nás vede na nádraží a poté zpět na šestiproudou ulici, respektive na nejbližší rušnou křižovatku, před kterou zastavil náš autobus, a my nasedáme. Posléze se dozvídáme, že odjezd autobusu byl v devět hodin a patnáct minut. Celá nastupovací akce proběhla bez jakýchkoliv problémů, nikdo se nad tím nepozastavil, dokonce asistoval policista. V Karlových Varech bych to přirovnal, jako by chtěl někdo nastupovat do autobusu a batohy ukládat do zavazadlového prostoru uprostřed křižovatky " U Becherovky".
Cestou opět lidé kdekoliv nastupují, když na autobus zamávají a vystupují, když zatleskají. A to samozřejmě včetně zavazadel - velké postelové matrace, předního skla k mercedesu nebo živého berana, kterého uložili vedle našich batohů. Okolo poledne máme kousek, asi dvacet kilometrů před cílem dnešní cesty, nucenou přestávku. Policisté zastavují náš autobus, jelikož okolo projíždí za podpory vrtulníků kolona marockého krále Mohammeda VI.
| Cena za osobu v autobuse = Marrákeš - Essaouira... | 40,00 Dh |
| Vzdálenost | 180,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,22 Dh |
Půl hodiny po poledni vystupujeme v přímořském městě Essaouira, kterému se přezdívá "město větru". Odmítáme služby místních "naháněčů" a jdeme do hotýlku "Argana", který se nachází na Av. 2 Mars. Dle průvodce měl být z oken hotelu výhled na hlučné a prašné náměstí s lidovými trhy a veselicemi. Hluk a prach zde je celkem obstojný, ale trhy nahradila stavba. Co se zde buduje, jsme nepoznali. Celkem jsme ani nebyli zklamáni, že výhled je takový, jaký je, jelikož náš pokoj měl okna opět pouze do vnitřního schodiště. Ve třičtvrtě na jednu jsme ubytováni a následuje stylový oběd - mořské sardinky a tuňák v oleji. Poté se jdeme vykoupat do moře. Voda je jemně studená, koupání (v neoprenu) je možné, ale jsou zde velké vlny. Za větrem z Atlantiku sem směřují surfaři z celého světa. My jsme si však toto vybavení do Maroka tentokrát nevzali.
Meteorologické údaje v 15,15 hodin (měřeno venku na pláži u moře - na zemi)
| teplota... | 29°C |
| vlhkost | 20% |
Pokračujeme procházkou po městě, prohlížíme si modrobílé domy. Velká část staveb ve městě je bílé barvy s modře natřenými okenicemi a dveřmi. Od roku 2001 je tato část města zapsána na seznamu UNESCO. V plážovém restaurantu ochutnáváme dvě pivka. Ve městě je hodně rybářů a ještě více turistů. Poznáváme trochu jiné, turističtější Maroko. Přestože jsme celkem daleko od evropských břehů, vliv Evropy je zde hodně znát.
Po jedenácti dnech v Maroku vidíme na cestě okolo pláže první ženu s kočárkem. Je to tím, že marocké ženy nosí děti na zádech v šátku. Zvládají to dokonale - na ulici, v autobuse, ve vlaku, prostě všude.
Následně si stanovujeme nelehký úkol - najít "supermarket" s alkoholem. Jedná se skoro o detektivní záležitost. Ale po hodině se to zdařilo. V zapadlé uličce za hotelem Tafoukt jsme objevili ten správný obchůdek (bez nápisu, označení a reklamy). Poté se ještě touláme po městě a večer za tmy (mezi jednadvacátou a dvaadvacátou hodinou) se jdeme projít nočními uličkami mediny - pouze těmi většími. Do uzoučkých a neosvětlených si netroufáme. Kupujeme také ještě nějaké dárky. Mimo jiné se poohlížíme po nahrávkách berberské muziky. V minulých dnech jsme si jí užili celkem dost. Hudba je v Maroku slyšet všude, kam se člověk podívá. Například patrně žádný taxikář nevyjede, aniž by nepustil kazetu s báječnou hudbou. Po návratu z města měníme plán, balíme věci a před půlnocí se připravujeme na cestu.
Čtvrtek 19. února 2004
Půl hodiny po půlnoci odcházíme na autobusové nádraží a zjišťujeme, že autobus CTM má plno a tudíž nás nevezme. Než jsme stačili promýšlet další možnosti, jsme odchyceni a kupujeme lístky na autobus, který jede z Agadiru do Casablancy, neboli do "Casy", jak se zde s oblibou říká. Po půlhodině vysvětlování, že bus má zpoždění, začínáme mít pochybnosti, co jsme to koupili za jízdenku. V jednu hodinu a čtyřicet pět minut však přijel celkem moderní autobus, avšak nikoliv dálkový. Pozná se to podle toho, že sedačky jsou namačkány více za sebou, aby se vešlo větší množství lidí.
| Cena za osobu v autobuse = Essaouira - Casablanca... | 70,00 Dh |
| Vzdálenost | 350,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,20 Dh |
Ve slavném městě Casablanca jsme v sedm hodin a třicet minut. Vzhledem k tomu, že celkem spěcháme a neplánujeme prohlídku města, tak se necháváme odchytit jedním z mnoha naháněčů, kterým konkurovali taxikáři a převažeči zavazadel s dvoukoláky. V osm hodin odjíždíme, poprvé pořádným dálkovým autobusem a po deváté jsme v hlavním městě Maroka Rabatu. Půlhodinovou přestávku trávíme v autobuse a pozorujeme prodejce sušenek, oříšků, řetízků a žebrajících lidí, kteří procházejí autobusem. Před odjezdem všichni kromě jednoho opustili autobus. Tento člověk nabízející "něco" vydržel povídat a rozdávat letáčky ještě asi dvacet minut během jízdy. Bohužel hovořil moc rychle, a tudíž jsme mu nerozuměli. Možná to bylo také tím, že mluvil arabsky. Pět minut před desátou odjíždí autobus z Rabatu a než se dostaneme, na kraj města ještě mnohokrát zastavuje, lidé nastupují a dokonce i vystupují - připadáme si jako v městské dopravě. Po cestě ještě zastavujeme v Larache (11,45 - 12,10 hodin) a v Asilah (12,50 - 13,00 hodin).
I dnes v autobuse někteří cestující (např. dvě ženy v tradičních oděvech) měli obavy z cesty. Před jízdou si vzali nějaké prášky, něco asi jako kynedril. Ale jedné z nich to nepomohlo. Něco podobného jsme zažili také při přejezdu pohoří Vysoký Atlas. Řidič před jízdou rozdával igelitové sáčky. Až posléze jsme pochopili, proč si jich někteří lidé berou i více. Za chvíli asi třetina cestujících zvracela a někteří byli i dost hluční. Ti, kterým cesta problémy nedělala, pomáhali "nemocným" a zkušeně vyhazovali plné sáčky z malých okének ven - naštěstí se vždy trefili. Někteří místní obyvatelé z hor a vesniček, zvyklí jízdy na oslících a mulách, si ještě zcela nezvykli na divokou jízdu řidičů autobusů. Zajímavý zážitek je to například v horských serpentinách, kde je silnice úzká někdy jenom 3m - na jedné straně skála a na druhé propast hluboká i stovky metrů.
| Cena za osobu v autobuse (dálkový) = Casablanca - Tangier... | 150,00 Dh |
| Vzdálenost | 402,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,37 Dh |
V přístavním městě Tangier vystupujeme ve čtrnáct hodin na autobusovém nádraží a pokračujeme v grandtaxi, pouze ve dvou, ale zato až do přístavu k jeho odbavovací části. Zde jsme již naposledy v Maroku odchyceni náhončím, tentokrát přístavním. Nutno však přiznat, že když člověk spěchá, tak to má své výhody - nakoupení lístků, pasová procedura a nalezení lodě trvá několik minut. V patnáct hodin opouštíme africké břehy a nastupujeme na rychloloď, která však má zpoždění a vyplouvá až pět minut po půl čtvrté. Vzhledem k tomu, že byl uzavřen vstup na venkovní palubu, "museli" jsme prosedět cestu v lodním baru.
| Cena trajektu Tangier - Algeciras (Trasmediterranea) pro jednu osobu... | 240,00 Dh |
| Vzdálenost | 55,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 4,37 Dh |
| 2 lidi * 2 piva (0,33 litru = 2 Eur)... | 8,00 Eur |
Během plavby jsme si přeřídili hodinky o jednu hodinu dopředu.
Na evropském kontinentě, v městě Algeciras vystupujeme v sedmnáct hodin marockého času, v osmnáct hodin evropského času. Odbavovací procedura proběhla bez problémů, a tudíž jsme za chvíli venku před budovou, kde je nezvyklý klid. Žádní taxikáři, žádní naháněči, nikdo nevolá, nikdo si s námi nechce popovídat a nikdo nás nechce nikam odvézt. Jsme odkázáni sami na sebe. Ale to je chyba, tomu jsme se odnaučili. Skoro hodinu hledáme autobusové nádraží, abychom popojeli mimo město. Pohled na zatahující se oblohu nás však přiměl změnit plán a proto vyhledáváme ubytování v alžírském hostelu "Dora". Nejdříve nám byl nabídnut pokoj za 16 Eur pro oba, ale když jsme zjistili, že by přes náš pokoj šli ráno ve čtyři hodiny přístavní dělníci do práce, tak jsme si vzali dvoulůžkový pokoj za 19 Eur (usmlouvali jsme to z 20 Eur). Posléze jsme viděli některé obyvatele hostelu i městskou čtvrt, ve které se budova nachází. Naše jistota, že se ve zdraví dožijeme rána, nebyla stoprocentní.
Nocleh v hostelu "Dora":
dvoulůžkový pokoj s oknem ("evropský" záchod a sprcha na chodbě - mezipodestě)... 19,00 Eur
(v ostatních hostelích chtěli od 20,00 do 27,00 Eur)
Pátek 20. února 2004
Ráno zjišťujeme, že jsme zvolili dobrou variantu s noclehem, jelikož venku prší a to tak, že hodně. V půl deváté vstáváme a jdeme pro jídlo, snídáme a poté opouštíme živí a zdraví hostel a pokračujeme na zastávku autobusu. Zde kupujeme jízdenky na bus s odjezdem v jedenáct hodin směr Malaga a zůstáváme schovaní, jelikož stále prší a fouká silný vítr. Řidič sice přijel už deset minut před termínem odjezdu, ale protože jeho hlad byl asi silnější než touha odjet v přesně stanovenou dobu, tak se autobus rozjíždí až ve čtvrt na dvanáct poté, co se řidič vrátil z bufetu.
| Cena za osobu v autobuse = Algeciras - Malaga... | 9,34 Eur |
| Vzdálenost | 136,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,07 Eur |
V čtvrt na dvě vystupujeme po třistapěti hodinách a čtyřicetipěti minutách opět na autobusovém nádraží v městě Malaga a uzavíráme tak symbolický okruh našeho výletu. Venku prší, teploměr ukazuje 13°C a my se jdeme podívat do nákupního střediska "Larios centre", které se nachází kousek od nádraží. Pět minut před třetí hodinou odjíždíme autobusem č. 19 na letiště. V půl páté nastupujeme na palubu letadla A 320 společnosti SWISSAIR a v sedmnáct hodin odlétáme.
Údaje během letu v letadle AIRBUS 320-214:
| Vzdálenost Malaga - Zurich | 1.607 km = 998 mil |
| Doba letu | 2 hodiny a 5 minut |
| Výška, rychlost, teplota v 18,30 hod... | 11.000 m, 976 km/hod., - 50°C |
| Výška, rychlost, teplota v 18,37 hod. | 9.600 m, 1.011 km/hod., - 47°C |
Na letiště v Zurichu přilétáme v devatenáct hodin a deset minut. V hale doplňujeme plechovkové tekutiny a telefonicky domlouváme odvoz z Prahy. Dvacet minut po dvacáté hodině nastupujeme do letadla AVRO RJ 100 a ve třičtvrtě na devět odlétáme. V Praze přistáváme pět minut před desátou hodinou večerní. Chvíli na to je již přistaveno "rychlotaxi" firmy LISTAV spol. s r.o. s řidičem Alešem a závozníkem Sylvinkou. Při pohledu na nás je konstatováno, že jsme trochu zarostlí, ale jak pravil Karel Čapek: "Jen anglický trávník a anglický gentleman se denně holí".
Do Karlových Varů přijíždíme dvacet minut po půlnoci.
Maroko, arabsky "al-Maghreb al-Aqsa", neboli "nejvzdálenější země zapadajícího slunce", pro nás nebyla zemí až tak vzdálenou. Na našem výletě, jehož výsledkem byla ta správná směs exotiky spojená s relativně jednoduchým a bezproblémovým cestováním, jsme byli pouhých 14 dnů, tj. 331,33 hodin neboli 19.880 minut. Poznávali jsme tu lidi, jídlo, pití, hudbu, keramiku a všechny ostatní pěkné věci.
Letadlem jsme letěli 4.340 km, autobusem ujeli 1.769 km, lodí pluli 250 km, autem cestovali 1345 km, vlakem se vezli 228 km, na velbloudu se kolíbali 15 km a pěšky ušli 100 km. Celkem to za 14 dnů bylo 8.047 km, z toho na území Maroka 2.844 km.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za každý komentář :)