Cestování po Španělsku - březen 2006
Tak kam letos? No, snad pro změnu na Kanárské ostrovy. Nebo jinam? Je nám však jasné, že bychom měli jet někam, kde si ohřejeme své zimomřivé kosti. Takže na jih. A tak tedy plánujeme cestu, nejčastěji v restauraci Hestia. Kam letět, s kterou leteckou společností, co vidět a co nevidět. Jako každý rok něco vymýšlíme, i když je nám jasné, že skutečnost se bude značně lišit.
Možností, kam vycestovat, je hodně. Znalostí málo, některé věci jsou pro nás dokonce "španělská vesnice". A tak nás napadlo, co takhle objevit Španělsko - třeba i tu "vesnici"?! Vyzbrojeni na papíře základními španělskými slovíčky a frázemi a něco málo informacemi z internetu, rozhodli jsme se vypravit do světa, prozkoumat jižní část Pyrenejského neboli Iberského poloostrova.
Shánění informací o místě našeho plánovaného pobytu skončilo stejně rychle, jako začalo. V knihkupectvích ani na internetu jsme neobjevili žádné opravdové cestopisy o jižním Španělsku. Vše se musí objednávat, kvalita informací nejistá a hlavně dodací lhůta delší než čas do našeho odjezdu. Zjišťování informací u cestovních kanceláří také nebylo to pravé. Každý rok sice jezdí mnoho lidí do Španělska, ale většina jako statičtí turisté, válející se celý den na plážích, maximálně s jedním či dvěma výlety.
Po dvou návštěvách severní Afriky zůstáváme z hlediska geografického tentokrát v Evropě. Kontinentální Španělsko se rozkládá na větší části Pyrenejského poloostrova, ležícího na jihozápadním výběžku Evropy. Ke Španělskému království (Reino de España) dále patří dvě města na severoafrickém pobřeží - Ceuta a Melilla, Baleárské ostrovy ležící na východě a Kanárské ostrovy. Svou rozlohou 505 992 km² je Španělsko čtvrtou největší zemí Evropy.
Zajímavou informací je také to, že Španělsko je svou průměrnou nadmořskou výškou kolem 600 m zařazeno hned za Švýcarsko. My však pomýšlíme o trochu jiných výškách. Chceme zkontrolovat, jak ten průměr vytvořili. To znamená prozkoumat nejvyšší i nejnižší bod.
Pár dní před odjezdem čteme v novinách
Na jihu Španělska bylo v posledních dnech velmi špatné počasí. Teploty padaly hluboko pod nulu a v horách silně sněžilo. Viditelnost byla špatná. Přesto se do hor Sierra Nevada u Grenady vypravili čtyři britští turisté. V neděli byli tři muži ze skupiny tak vyčerpaní, že už nemohli jít dál. Na svahu hory Mulhacen si ve vysokém sněhu vyhrabali úkryt. Jejich čtvrtý kolega slíbil, že dojde pro pomoc. Do blízké vesnice došel a spustil pátrací akci. Záchranu ale komplikovalo špatné počasí. Až v pondělí se pomocí vrtulníku podařilo najít tři pohřešované Brity. Záchrana přišla pozdě. Muži zemřeli na podchlazení. Nejsou to první oběti letošní zimy ve španělských horách. Podobně zahynuli jiní dva Britové letos 20. února.
Ještě že už máme koupené letenky, jinak by nás rodina, příbuzný a známí nikam nepustili.
Pátek 10. března 2006
Ve čtyři hodiny a pětačtyřicet minut ráno odjíždím z Karlových Varů, ulice Na Vyhlídce s řidičem Milanem. Po cestě nastupuje v Gagarinově ulici Láďa a v pět hodin pokračujeme do Prahy. V šest hodin a patnáct minut jsme na letišti Praha- Ruzyně.
V sedm hodin a čtyřicet minut odlétáme s pětadvacetiminutovým zpožděním z Ruzyňského letiště. Před "naloděním se" do letadla si prohlížíme palubní vstupenky. Máme místa 25A a 25C. Očekáváme, koho to posadí mezi nás. Láďa tipuje, zda to bude blondýnka nebo brunetka. Skutečnost je však jiná - letadlo má řadu dvousedadel, tudíž místa B nejsou. Společnost ALITALIA má také patrně nedobré zkušenosti s čísly 13 a 17, jelikož v letadlech nejsou třinácté ani sedmnácté řady.
Letadlo MC DONNELL DOUGLAS MD 80 pojme 139 až 162 běžných cestujících + 2 zkušené cestovatele.
Cestovní rychlost letadla je 820 km / hodinu.
Maximální dolet letadla je 1.950 km.
Délka / šířka letadla je 45,1 m / 32,9 m.
Během letu z nás chce posádka letadla MC DONNELL DOUGLAS společnosti ALITALIA asi udělat abstinenty - na palubě se pivo nepodává. Do Milana na letiště Malpensa přilétáme v osm hodin a padesát pět minut, už jenom s pětiminutovým zpožděním. Máme zde necelou hodinu čas a tak se kromě prohlídky letiště rozhodujeme ulehčit našim cestovním zavazadlům. K svačině si dáváme Velkopopovického Kozlíka. Z Milana odlétáme po dráze 35 L v deset hodin a dvacet osm minut, tj. třicet tři minut zpoždění.
Letadlo AIRBUS A 319 má sedadla pro 124 běžných cestujících + 2 zkušené cestovatele.
Cestovní rychlost letadla je 850 km / hodinu.
Maximální dolet letadla je 2.000 km.
Délka / šířka letadla je 33,8 m / 34,1 m.
Letíme nad městy Marseille, Barcelona a Valencie. Venkovní teplota dosahuje až -64 °C a rychlost větru až 22 km/hod. Uvnitř je "o něco" příjemněji. Usazeni na sedadlech 18 B (Láďa) a 18 A pozorujeme, jak pilot v jeden okamžik dosahuje rychlosti 859 km/hod., to znamená, že o devět kilometrů přesahuje rychlost uvedenou v prospektech. Ve dvanáct hodin a čtyřicet pět minut přistáváme s patnáctiminutovým zpožděním na dráze D 7 na letišti u města Málaga.
| Cena za zpáteční letenku pro 1 osobu: Praha - Milano - Málaga... | 7.831,00 Kč |
| Vzdálenost tam i zpátky | 4.206,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 1,87 Kč |
Po dvou letech tedy opět na letišti u města Málaga. Ve třináct hodin a dvacet sedm minut odjíždíme autobusem č. 19 do města.
Autobus č. 19 (letiště - autobusové nádraží = jezdí každých půlhodiny)
| Cena za 1 jízdu pro 1 osobu... | 1,00 Eur |
| Vzdálenost | 5,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,20 Eur |
Na autobusové nádraží přijíždíme ve třináct hodin a padesát minut. Na nástupišti č. 24 vidíme autobus do Granady. Řidič nám však oznamuje, že je tento bus, ač nám se tak vůbec nezdá, zcela plný. Láďa jde tedy koupit do pokladny lístky na další spoj, který jede za půl hodiny. Dle údaje na jízdence "Plaza 14" odcházíme na nástupiště č. 14 a čekáme. Ve čtrnáct hodin a dvacet pět minut se rozhlížíme a je nám divné, že není autobus přistaven. Jdeme se tedy podívat zpět na původní nástupiště, kde nasedáme do autobusu. Odjíždíme ve čtrnáct hodin a třicet minut na sedadlech č. 14 ("Plaza 14") a č. 13.
| Cena za 1 osobu v autobuse = Málaga - Granada... | 8,87 Eur |
| Vzdálenost | 130,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,07 Eur |
V šestnáct hodin a dvacet jedna minut přijíždíme na autobusové nádraží v městě Granada. Prohlížíme si nádraží, sháníme informace a posléze kupujeme jízdenky. V sedmnáct hodin odjíždíme z nástupiště č. 25.
| Cena za 1 osobu v autobuse = Granada - Sierra Nevada... | 4,20 Eur |
| Vzdálenost | 42,00 km |
| Cena v přepočtu na 1 km | 0,10 Eur |
Konečně jedeme do hor. Cesta autobusem po krásné klikatící se silnici je pohodová. Víc se asi zapotí cyklisté, kteří tady tudy jezdí jednu z etap proslulé španělské Vuelty. V sedmnáct hodin a čtyřicet minut přijíždíme na parkoviště pro auta a autobusy na kraji Sierra Nevady. Očekávali jsme menší horské městečko jako například v Alpách. Jedná se však o velké lyžařské středisko plné hotelů a penzionů. Rozhlížíme se a zkoumáme možnosti noclehu. Něco objevujeme, ale s našimi "malými batůžky" si netroufáme na bližší průzkum. Nechceme budit podezření, že snad nemáme zájem využít služeb zdejších hotelů. Pozorujeme poslední odjíždějící lyžaře a první večerní hotelové návštěvníky, kteří přicházejí do spodní - centrální části města za večeří a zábavou. Dnes se také baví pohledem na nás. Ať se snažíme, jak se snažíme, nevypadáme ani na lyžaře, ani na hotelové hosty. Prostě něco, co sem nepatří.
My však řešíme jiný problém - co s časem. Ještě je moc brzo a moc světla na hledání noclehu. Ale vzhledem k nadmořské výšce + 2.080 m.n.m. se začíná ochlazovat. Navštěvujeme tedy jeden z mnoha restaurantů, které se zde nacházejí.
Točené pivo v restaurantu "La Visera" ....3,30 Eur
Španělská Sierra Nevada, hory, které laika neokouzlí, lyžaře nadchnou a pěšího turistu rozmazlí. Mohutné pohoří, které vytváří na jihu Španělska jakousi hradbu od Středozemního moře je zvláštní z mnoha důvodů. Především je pro našince hodně daleko, a tak je stále málo známé mezi Čechy. Dobře jej znají lyžařeníchtiví Španělé z jihu, neboť do svých nejbližších pořádných hor - Pyrenejí to mají zatraceně daleko.
Pláně pod vrcholem Veleta, čnícím svým ostrohem do výše 3398 m nad mořem, jsou po většinu roku zasněžené nebo alespoň v mracích. Léto je zde krátké, a tak většinu zdejších rostlin je možné najít uprostřed léta v plném květu, ač na nížinných skalkách jsou již dva měsíce odkvetlé. Sierra Nevada - ve významu to znamená sněžné či zasněžené pohoří - je díky své osamocenosti, izolovanosti od ostatních horských masivů Evropy floristicky jedinečné horstvo. Dalo základ mnoha endemitům, rostoucím jen zde a nikde jinde ve světě. V létě se jedná o suťové, až pouštní hory s několika tyrkysovými jezery uprostřed, pod nemilosrdně pražícím sluncem. Sierra Nevada je tak vyloženě jarním pohořím. Vždyť kde jinde můžeme během jediného dne zhlížet na zasněžené dálky z výšky bezmála 3500 m a ještě k večeru spláchnout pot z výstupu v chladivých vlnách Středozemního moře?
Sierra Nevadě se také říká nebo spíše říkalo "Pohoří Věčného sněhu". Ještě nedávno bývaly totiž vrcholy celoročně zasněžené. V posledních letech ale lidé i příroda trpí v této oblasti nedostatkem vláhy, a to je prý příčinou ubývání zeleně i v některých horských oblastech. Někteří místní obyvatelé tvrdí, že je to pomalý proces, při němž se jejich země mění v poušť, a odcházejí odtud. Jiní tvrdí, že se jedná pouze o meteorologicky výjimečně nepříznivou periodu.
Sierra Nevada se přes svou výšku, která překonává i pyrenejské velikány, rozprostírá na relativně malé ploše zhruba oválného tvaru o délce 80 km a maximální šířce 30 km. Pohoří je tvořeno spíše mírně formovanými táhlými hřebeny složenými z krystalických břidlic a pískovců. Ochrana zdejší jedinečné přírody prošla v minulosti celkem třemi etapami. Z původní biosferické rezervace zahrnuté do programu UNESCO vznikl v r. 1989 přírodní park (Parque Naturale), v roce 1999 byla celá oblast o výměře 86 208 ha vyhlášena za Národní park Sierra Nevada. Nejvyšší partie hor nesou výrazné stopy ledovcové činnosti s mohutnými kary, pozůstatkem je skromné množství poměrně vysoko položených lagun (nejvýše položenou je Laguna Altera - 3079 m) a jeden "skoro" ledovec, spíše však firnové pole pod severní stěnou nejvyššího vrcholu. Centrální hřeben, táhnoucí se obloukem ve směru jihozápad - severovýchod, je tvořen celkem 16 vrcholy přesahujícími výšku 3000 m, z nichž nejvíce vynikají nejvyšší Mulhacén (3482m), dominantní Veleta (3394 m) a rozeklaná Alcazaba (3371 m). Vzhledem k blízkosti moře se ve vyšších polohách udrží sněhová pokrývka až do května.
Ve dvacet jedna hodin a třicet pět minut je již na náš vkus dostatečná tma. Sluníčko šlo už také spát a proto i my jdeme hledat místo k odpočinku. Dříve vyhlídnutá veranda občerstvení na úpatí sjezdovky se ukazuje jako dobrá volba. Přicházíme sem chvilku před desátou, vybalujeme a kocháme se pohledem na večerní Sierra Nevadu. Po půl jedenácté uleháme k zaslouženému spánku a při pohledu na teploměr, docházíme k poznání, že jižanské vedro tuto noc asi nezažijeme.
Meteorologické údaje ve 22 hodin a 35 minut (nocleh u města Sierra Nevada)
| Nadmořská výška... | 2.080 m.n.m. |
| Teplota | + 5°C |
| Vlhkost | 45 % |
Sobota 11. března 2006
Meteorologické údaje v 7 hodin (měřeno venku - nocleh u města Sierra Nevada)
| Nadmořská výška... | 2.080 m.n.m. |
| Teplota | + 1°C |
| Vlhkost | 71 % |
Vstáváme v sedm hodin a třicet minut, balíme batůžky a připravujeme se na "sobotní procházku". Ráno je přímo ukázkově nádherné, sluníčko už vykukuje za kopcem. V osm hodin vycházíme. Jedna z možných cest je městem po silnici, ale to se nám nezamlouvá. Vydáváme se tedy po kraji sjezdovky, která je v tuto časnou dobu ještě prázdná. Nad hlavami se nám rozjíždí první kabinky lanovky, vezoucí lyžaře, kteří si přivstali, aby si vychutnali krásné ranní lyžování na pevném sněhu. Stoupáme stále do kopce, zpočátku ještě ve stínu, a těšíme se na sluníčko.
Po jedenácté hodině přicházíme do míst, kde pod námi končí kabinové lanovky a začínají desítky vleků na všechny možné strany. Je odsud pěkný výhled na středisko zimních sportů Pradollano - nejjižněji položené lyžařské v Evropě, které má reputaci vynikající lyžařské oblasti (v roce 1996 se zde konalo mistrovství světa v alpském lyžování). Na ploše 2 500 ha se nachází 39 upravovaných sjezdovek, o celkové délce 61 km, které obsluhuje celkem 19 vleků.
V pravé poledne, jak sluší dobré mravy, se zastavujeme, abychom poobědvali. Nacházíme místo u sněhové bariéry, kde by teoreticky nemělo foukat. Avšak posléze zjišťujeme, že vítr uznává patrně jiné teorie než my. "Skoro v závětří" pojídáme svačiny z domova a zapíjíme to také domácími plechovkami.
Ve dvanáct hodin a čtyřicet pět minut odcházíme s představou brzkého dosažení chaty a závětří. Vítr však zesiluje. Naštěstí svítí sluníčko, je jasno a viditelnost je dobrá. Okolo půl druhé odpoledního času dosahujeme hranice tří tisíc metrů nad mořem. Kromě lyžařů, vleků a lanovek pozorujeme také malinkaté hydrometeorologické stanice. Poté přecházíme okolo vrchní stanice jedné ze sedačkových lanovek a následně přes několik sjezdovek a vleků, kde však již tolik lyžařů není, jelikož vítr sílí a sílí. Chvílemi dokonce naše stabilita vzhledem k váze "batůžků" není taková, jaká by měla být. Přioblékáme se, pokračujeme, rozhlížíme se a přemýšlíme, kde asi ta chata je, proč ji stále nevidíme. Shodujeme se, že už by to dnes pomalu stačilo. Osm hodin na nohou s třicetikilovými batůžky a převýšení 1.120 metrů je celkem tak akorát pro první den. Vlevo neustále pozorujeme druhý největší vrchol Sierra Nevady, který se jmenuje Veleta. Skoro až nahoru vede lyžařský vlek. Dle informací z průvodců těsně pod vrcholem Velety končí asfaltka, vlevo je cestička na vrchol, vpravo štěrková cesta do sedla a ke kamenné chatě-bivaku. V létě to asi souhlasí, ale dnes je všude sníh a my nevíme, zda jdeme dobře.
V šestnáct hodin konečně chatu objevujeme. Jedná se o kamennou stavbu s plechovou střechou. Chata se jmenuje La Cariguela a je částečně obsazená, jsou zde Španělé. Místo je pouze nahoře, pod střechou, ze které kape a bude kapat celou noc. Střecha sice není děravá, ale na její plechové spodní části je námraza, která, jak se uvnitř chaty dýchá, a používají vařiče, postupně rozmrzá. Je nám jasné, že si sucha moc neužijeme, ale pořád je to lepší, než být venku. Unaveni uleháme do spacáku na horní dřevěné podlaze již chvíli po našem příchodu. Snažíme se najít místo, kde to nejméně kape ze stropu a kde jsou nejmenší louže, ale zázraky se nedějí. Dodržujeme tudíž pravidlo, že po takovém náročném pochodu se má člověk vykoupat. Čekáme na západ slunce a poté se jdeme podívat na svítící Sierra Nevadu, kterou se snažím vyfotit. Bez stativu a bez šance. Je zima a navíc fouká vítr, že se klepu jako osika. Jdu raději spát.
j
Meteorologické údaje ve 21 hodin a 30 minut (uvnitř chaty La Cariguela)
| Nadmořská výška... | 3.200 m.n.m. |
| Teplota | + 1°C |
| Vlhkost | 98 % |
Před desátou uleháme, Španělé žádný mejdan nepořádají a také brzo usínají. Noc byla klidná, až na jednoho španělského človíčka, jehož vnitřnosti pojaly výškovou aklimatizaci jiným způsobem, než by on sám asi chtěl. Náš spánek byl odpovídající nadmořské výšce. Pokaždé v takovéto situaci si myslím, že se probouzím co deset minut nebo, že vůbec nespím. Přitom Láďa spokojeně oddychuje, náhodný kolemjdoucí by mohl říct, že chrápe. Ráno však vždycky tvrdí Láďa to samé o mně.
Neděle 12. března 2006
Meteorologické údaje v 8 hodin a 30 minut (uvnitř chaty La Cariguela)
| Nadmořská výška... | 3.200 m.n.m. |
| Teplota | + 2°C |
| Vlhkost | 89 % |
Vstáváme v osm hodin a třicet minut, balíme batůžky a připravujeme se na "nedělní slavnostní výlet", jehož ozdobou by měl být výstup na jeden krásný kopeček. Po desáté nasazujeme mačky a v deset hodin a dvacet pět minut odcházíme od chaty. Dnešní den bychom měli jít pořád po asfalto-šotolino- štěrkové nebo podobné cestě, která však je schována někde dole pod sněhem. V půl druhé míjíme další chatu, obdobného charakteru jako ta, kde jsme spali. Vzhledem k tomu, že by měla ještě jedna chata následovat, pokračujeme. Ve čtrnáct hodin a patnáct minut přicházíme k chatě La Caldera (Refugio Vivac de la Caldera ve výšce 3.080 m.n.m., kapacita 12 - 15 osob, otevřeno celoročně). Kamenný "hangár" Refugio Vivac de la Caldera je důležitý opěrný bod při výstupu od západu v kotli mezi vrcholy Mulhacén a Puntal de la Caldera (3223 m), kde se prakticky sbíhají všechny výstupové cesty na Mulhacén.
Zde sundáváme mačky, odkládáme batohy, prohlížíme interiér a s radostí konstatujeme, že budeme spát v suchu. Jsou zde sice tři lidé, ale ti se chystají k odchodu a vzhledem k tomu, že je neděle odpoledne, tak to vypadá, že zde budeme sami. Pro jistotu však rozkládáme věci na dolní palandě. Poté obědváme a připravujeme se na velkou věc. Báječný kopeček, kvůli kterému jsme mimo jiné do této země přijeli, je kousek před námi. Počasí je úžasné a obloha jasná, proto ani nespěcháme. V patnáct hodin a dvacet pět minut odcházíme od chaty, nejprve po mírnějším svahu ve sněhu, posléze již následuje prudší stoupání po kamenitém podkladu. Naštěstí je celkem sucho a neklouže to. Každým krokem se přibližujeme k cíli. V šestnáct hodin a dvacet pět minut, tedy přesně po hodině stoupání, přicházíme na vrchol opředený mnoha bájemi o strašlivé sani mulhacénské. A v tom se to stalo. Sedmihlavá saň se objevila před námi. Ale Láďa, zkušený světoběžník se nezalekl a povídá:
"Hej, vy jeden", zvolal na toho draka sice zdvořile, ale se značnou přísností, "legitimujte se".
Máte nějaké papíry, domovský list, služební knížku, zbrojní pas nebo jiné doklady?"
Tu se jedna z těch dračích hlav zachechtala, jedna se rouhala, jedna klela, jedna láteřila,
jedna spílala, jedna nadávala a jedna vyplazovala na nás jazyk.
Ale Láďa se nedal a zvolal "Ve jménu všech cestovatelských zákonů vykliďte vrchol Mulhacenu, ten patří teď nám.
"To zase pr", rozkřikla se jedna z těch dračích hlav. "Víš-li, ty lidská pápěrko, kdo já jsem?
Já jsem drak Huldabord".
"Huldabord z hor Granadských", řekla druhá hlava.
"Řečený též Velká Saň Mulhacenská", křičela třetí hlava.
"A já tě slupnu", zařvala čtvrtá "jako malinu".
"Roztrhám tě na cucky, na handžáry, na padrť, na cimprcampr, a krom toho tě roztrhnu vejpůl jako slanečka, až se budou z tebe piliny sypat", zahřímala pátá hlava.
"A pak ti zakroutím krk", zaburácela šestá.
"A bude po ptákách", dodala sedmá hlava strašným hlasem.
Co si myslíte, že nynčko udělal kolega Láďa? Řekli byste, že se lek? Kdepak! Když viděl, že to po dobrém nejde, vzal lyžařskou hůlku a natřel jí jednu dračí kotrbu po druhé, co měl síly. A že sílu on má humpoláckou.
Jestliže se někomu zdá, že se výše uvedené nestalo, tak je to možné. Stejně tak má pravdu znalec literárního díla Karla Čapka, když tvrdí, že autor výše uvedených řádků si dovolil ocitovat a částečně upravit jeho překrásní Velké policejní pohádky.
Ať se to stalo nebo nestalo, my stojíme na nejvyšším vrcholu kontinentálního Španělska a je zde báječně. Kopeček se jmenuje Mulhacen a vyrostl do výšky 3.482 metrů nad mořem na 37° 3' N a 3° 18' W. Jsme tu sami a z toho vyplývá, že právě v tuto chvíli nikdo v evropské části Španělska není výše než my.
Fotit... to je třeba, neb hora je to španělská nejvyšší, a kdyby kanárských ostrovů nebylo, tak je to i pravda. Nicméně výš na iberském poloostrově nevylezeme a tak to prostě je. Mulhacén je se svými 3482 metry matkou všech hor nejen Sierra Nevady, ale celého pevninského Španělska. Jsme na nejvyšším bodě Pyrenejského poloostrova, jemuž do tří a půl kilometrové výše chybí pouhých 18 metrů. Jistým překvapením je oproti mírně modelovaným jižním svahům impozantní, divoce rozeklaná severní stěna 200 metrů vysoká, pod kterou se nachází tyrkysové jezero Mosca, na západní straně je náš kamenný bivak Caldera.
Za chvíli se blíží dva Španělé, se kterými se následně fotografujeme a připíjíme si jejich pitím, které připomínalo griotku a naší slivovicí. Česká výprava zvládá oba dva přípitky důstojně, španělská část vrcholového družstva se nějak divně kroutí a zmítá s sebou po napití slivovice a podruhé již dokonce odmítá. Nabízí nám také teplý čaj v termosce. Neodmítáme, jelikož je od začátku naší výpravy poprvé něco teplého, co pozřeme. Rozhlížíme se, počasí nám přeje, je vidět daleko na všechny strany po Španělsku a v dálce se rýsuje Rif v africkém Atlasu. Vidíme třicet tři kilometrů vzdálené Středozemní moře a uvědomujeme si, že od zasněžených horských velikánů je to na prosluněné žhnoucí palmové pláže "pár minut". Ke konci dubna je určitě možno v dopoledních hodinách ještě ve výše položených místech Sierra Nevady lyžovat a odpoledne se koupat v sice ještě nepříliš vyhřátém moři.
V sedmnáct hodin a dvacet minut odcházíme z vrcholu a za čtyřicet minut přicházíme na chatu. V podvečer fotíme a prohlížíme si okolí. Zapadající slunce barví Mulhacen a okolní stěny do žlutočervené barvy. Slunce zapadlo, zavládlo ticho. K večeru je v horách takový klid, že je ho možno doslova slyšet. Venku začíná foukat vítr a tak zalézáme dovnitř. Chci poslat nějaké sms, ale nemám signál. V chatě vybalujeme a přebalujeme věci, které jsme sušili. Posléze večeříme ještě poslední svačinové zásoby z domova, k tomu klobásku a sýr. Samozřejmě, abychom dodrželi pitný režim, večeři zapíjíme pivem v plechu, pracně doneseným z domova a z důvodů desinfekce těla následuje slivovice. Ještě dnešní noc strávíme v horách, které budou střežit náš klidný spánek a my, než usneme, můžeme vstřebávat jejich neopakovatelné kouzlo. V tuto chvíli je zalévají poslední sluneční paprsky a dodávají jim zvláštní zbarvení.
Meteorologické údaje v 18 hodin a 55 minut (uvnitř chaty La Caldera)
| Nadmořská výška... | 3.080 m.n.m. |
| Teplota | + 3°C |
| Vlhkost | 52 % |
Večer v chatě jsme zasvětili literatuře. Při rozsvícené čelovce předčítáme českou klasiku, "Rozmarné léto" od Vladislava Vančury. Ve dvacet dva hodin a třicet osm minut zhasínáme a posléze usínáme.
Pondělí 13. března 2006
Meteorologické údaje v 7 hodin a 50 minut (uvnitř chaty La Caldera)
| Nadmořská výška... | 3.080 m.n.m. |
| Teplota | + 2°C |
| Vlhkost | 72 % |
Vstáváme před osmou hodinou, balíme batůžky a připravujeme se na další pochod. Nebe je čisté, nikde ani mráček. Hory jsou ale zase úplně jiné než večer. Teprve se probírají k životu z ranního oparu. V devět hodin a deset minut odcházíme v mačkách od chaty a po půl hodině se připojujeme na cestu, která začíná mít zřetelnější obrysy s ubývající nadmořskou výškou.
V deset hodin a patnáct minut jsme udělali přestávku a snídáme. Sundáváme také mačky, protože je už nebudeme potřebovat. V jedenáct hodin a pět minut odcházíme. Přibližně v tomto místě opouštíme hranici tří tisíc metrů nad mořem. Celkem jsme tam strávili čtyřicet pět a půl hodiny. Při další cestě vidíme napravo velké kamenné stavení Refugio Poqueira - turistickou chatu s nepřetržitým provozem (2500m, kapacita 87 míst, 9,60 €). Ve dvanáct hodin a patnáct minut přicházíme na rozcestí, které se jmenuje Alto del Chordálo. Zde odkládáme batohy a prohlížíme si okolí. Také fotografujeme kozorožce, který se jeví jako komunikativní a ani před námi moc neutíká. Správně to asi není kozorožec ani kozoroh, nýbrž horský kozel se zakroucenými rohy neboli Capra pyrenaica, kteří ve zdejším kraji žijí ve velkém počtu.
Prohlížíme si také místo na návrší. Nachází se zde kamenné zídky, kde by se dalo v případě potřeby bivakovat. Je odsud hezký rozhled na celou naši trasu, kterou jsme ušli. A také na Mulhacen. Je to hora velká, pěkná, krásná, no prostě beautiful. Také se již nabízí krásný výhled dolů do údolí. Zkoumáme kudy dál, jelikož víme, že nás čeká velký výškový přesun směrem dolů a nabízí se několik možností. Rozmýšlíme se, do kterého údolí se máme vydat. Ve třináct hodin a čtyřicet pět minut odcházíme. Po chvíli se sice ještě zastavujeme a opět řešíme kudy dál. Svah s hlubokým a mokrým sněhem, který vidíme pod sebou, vypadá hezky pouze pro fotografování, ale nikoliv pro chůzi.
Dle průvodce lze do Trevélez seběhnout za 2 hodinky vcelku dobře znatelnou pěšinou. Možná v létě, ale dnes??? Nakonec vyrážíme rovnou za nosem přes sněhová pole. Jednou zapadneme po kolena, jindy po pás. Občas zastavíme, abychom vyklepali sníh z bot a očistili ponožky, načež za pár minut zmizí spodní část našeho těla zase pod sněhem. A takhle to pokračuje několik hodin. Cestou krása vůkol nesmírná, hory totiž jsou to pěkné. Ale značení žádné... nebo hodně málo, my jsme si ani toho mála skoro nevšimli. Zajímavé je to, že vesnici, kam chceme dnes dojít, vidíme stále před sebou, ale ona se snad ani nepřibližuje. A my se snad dokonce vzdalujeme. Takovéto a podobné myšlenky nás napadají s přibývajícím časem. Před šestou hodinou však konečně vidíme vesničku Trevélez zřetelněji pod námi. Scházíme tedy přímo dolů. Několikrát musíme překonávat drátěné ohraničení soukromých pozemků, až přicházíme na nějakou cestičku vedoucí dolů do vesnice. Jdeme také přes terasovité zahrady a nakonec v osmnáct hodin a patnáct minut přicházíme do Trévelez, nejvýše položené obce ve Španělsku, rozkládající se na jižních svazích pohoří Sierra Nevada ve výšce cca 1550 m. Dle průvodce je zde průměrná roční teplota 15°C.
A je tu opět civilizace. Od doby, kdy jsme opustili Sierra Nevadu, jsme občas večer použili čelovku a někdy mobilní telefon, který většinou neměl signál. Ještě také fotoaparát, ale jinak žádná elektřina, žádná televize, rádio, a podobné věci. Pouze ve dne světlo, v noci tma.
Trévelez je jedna z těch ukázkových andalusských horských osad. Vápnem nabílené domky se tisknou k sobě a nechávají prostor jen uzounkým uličkám. Kamkoli jdete, funíte do kopce nebo z kopce. Také my scházíme krásnými a úzkými uličkami směrem dolů do centra. Prohlížíme si domy a fontánky s pitnou vodou, ze kterých doplňujeme naše plastové zásobovací lahve. V obchodě Spar nakupujeme pečivo a plechovou cervesu.
Při procházce vesnicí vidíme jednu zajímavou věc. Není třeba ani vstupovat do některé z mnoha místních restaurací, stačí se dívat do výloh či otevřených dveří a hned si člověk všimne velkých kýt visících od stropu, které jsou na konci vybaveny kalíšky sloužícími k odkapávání tuku. Ne jenom v Andalusii, ale i na jiných místech iberského poloostrova nedají Španělé na svou horskou šunku, jak zní v doslovném překladu název této pochoutky, dopustit. Jedná se o tradiční španělský tepelně neopracovaný masný výrobek, sušený na horském vzduchu. Šunka se servíruje nakrájená na tenké plátky. Její název pochází od pastevců. K výrobě se může použít vepřové maso takzvané "bílé", pak se jmenuje "jamón serrano" [čti: chamón] či maso "černé" (iberské), to se jmenuje "jamon iberico" nebo jejich směsi. Její "výroba" trvá čtrnáct měsíců. Není to údajně nic světoborného. Prasata, která jsou krmena žaludy, se musí porazit nalačno a ve správné době, to znamená tehdy, až kýty dosáhnou váhy minimálně sedmi kil. Měly by být obaleny asi dvoucentimetrovou vrstvou tuku, to aby se prý v létě dobře potily. Naloží se do soli a nechají se v ní přesně tolik dnů, kolik ta která kýta váží. Pak se dobře opláchnou, vymačká se z nich zbytek krve, dobře se namažou sádlem a pověsí. To je prý všechno. Šunka poté zraje po celý rok na suchém horském vzduchu. Za čtrnáct měsíců dostanou typickou, pro nás nevábně nažloutlou barvu, a může se konzumovat.
V devatenáct hodin jsme již dost nakocháni místní venkovní architekturou a proto jdeme zkoumat jednu ze staveb zevnitř. Jmenuje se "Taberna Gonzales". V této "šunkové restauraci" jsme k pivu dostali na ochutnání místní specialitu a můžeme potvrdit, že šunka z Trevélez, ač sušená, je ve skutečnosti šťavnatá a lahodná. Jako vzduch Sierra Nevady, kde "uzrála". Však je také na trhu velmi žádaná, už od 18. století. Především druhý den jsme viděli jedno auto za druhým, jak rozváží šunky do blízkého i dalekého okolí.
U baru visí desítky menších či větších sušených kýt této proslulé místní pochoutky. Cena takovéto umělecké výzdoby se pohybuje ve statisících. Necháváme se zde fotografovat a ve dvacet jedna hodin odcházíme z restaurantu. Venku je již tma a tak hledáme místo k noclehu. To se nám daří o půl hodiny později kousek za městečkem.
Meteorologické údaje ve 22 hodin a 5 minut (kousek za Trévelez)
| Nadmořská výška... | 1.510 m.n.m. |
| Teplota | + 6°C |
| Vlhkost | 72 % |
Úterý 14. března 2006
Meteorologické údaje v 7 hodin a 55 minut (kousek za Trévelez)
| Nadmořská výška... | 1.510 m.n.m. |
| Teplota | + 3°C |
| Vlhkost | 70 % |
Po sedmé hodině se probouzíme. Ještě necelou hodinku poleháváme a pozorujeme provoz na silnici. Na protějším svahu objevujeme místní hřbitov. Vstáváme v osm hodin, balíme batohy a čtvrt hodiny před devátou odcházíme. Volíme cestu po místní silnici a po chvíli míjíme po pravé straně kemp, který je uváděn v průvodcích. Cestou se otevírají stále pěknější výhledy na typickou "pueblos blanco" - bílou vesnici Trevélez spočívající jako orlí hnízdo v náručí zelených strání. Procházíme také okolo stáda skotu, přičemž jeden býk stojí přímo na naší cestě. Láďa podotýká, že býk pozoruje především moji červenou větrovku a červený batoh a že vzpomíná na své mládí strávené v koridě. A tudíž mi radí, ať jdu první. Já se snažím zástupci zdejší fauny domlouvat, aby opustil střed silnice, a nakonec ho raději obcházíme v uctivé vzdálenosti.
V devět hodin a třicet pět minut zastavujeme na místě nazvaném "Barranco de La Bina". Zde poprvé za dobu našeho pobytu ve Španělsku vidíme tekoucí vodu, kde by se dalo umýt. Je to sice na kraji silnice, ale vzhledem k tomu, že ve zdejším kraji najít vodu ke koupání nebo alespoň k umývání je úkol nelehký, rozhodli jsme se zde zůstat a děláme hygienu.
Meteorologické údaje v 9 hodin a 45 minut (Barranco de La Bina)
| Nadmořská výška... | 1.420 m.n.m. |
| Teplota | + 11°C |
| Vlhkost | 66 % |
V deset hodin pokračujeme dále po silnici. Občas také zkoušíme stopovat, ale moc aut nejezdí a většinou jsou obsazená. V půl jedenácté přicházíme na dvacátý devátý kilometr silnice. Zde je vedle silnice hezký borovicový les a nám se toto místo líbí a tak zastavujeme. Hlavním důvodem je velký hlad, který máme. Kromě snídaně také rozvěšujeme po větvích a keřích naše věci, které suším na sluníčku, a větráme. Svačíme pod krásnými borovicovými porosty, které rostou i ve výškách okolo 2000 m.n.m. Kde nejsou lesy, nacházíme horské louky, na kterých jsou občas trsy s trny a ostrými listy, na které není záhodno sedat. Deset minut před polednem odcházíme a ve třináct hodin a patnáct minut děláme malou přestávku ve vesnici Busquistar, která se nachází ve výšce 1.160 m.n.m. Po čtvrt hodině pokračujeme dál.
Dle průvodce protíná vesničky na jižním svahu Sierra Nevady celkem dobře schůdná a občas dokonce i značená evropská turistická cesta GR-7. Dost bylo chůze po asfaltu a proto i my scházíme ze silnice, jdeme do kopců a polí. Po krátkém pochodu do kopce přicházíme k rozcestí. Jsou zde tři cesty a žádný ukazatel. Mapa nám toho taky moc neříká. Vybíráme jednu z nich a později samozřejmě zjišťujeme, že jdeme špatně. Někdo by mohl říct, že náš orientační smysl není ideální, jelikož jsme dlouho na značené cestě nevydrželi. My si však myslíme, že Španělé se moc nezabývají takovými detaily jako například, že by na křižovatce cest mělo být jasně vyznačeno, kam vede turistická cesta. Volíme tedy přibližně směr na další vesnici. Zde jsme pochopili, že na španělské mapy není dobré se spoléhat v udržení směru, v odhadu vzdálenosti a ani při lokalizaci významných orientačních bodů. Jsou patrně dělány v proměnlivém měřítku. Občas jsme na některém místě za chvilinku, ale jindy jdeme na mapě stejně dlouhý úsek ve skutečnosti podstatně déle.
Po cestě si prohlížíme systém zavlažovacích kanálků i akvaduktů, jejichž stružkami protéká zúrodňující vláha do nížin. Velice zajímavé a důmyslné dílo z dob římských sedláků a maurských architektů, které tvoří kamenná (dnes více betonová) koryta včetně odboček s malými stavidly, umožňujícími pouštět vodu právě tam, kam je potřeba a kolik je jí zapotřebí. Něco podobného jsme již viděli včera, když jsme scházeli k Trévelez.
Před půl třetí přicházíme do vesnice Pórtugos. Dle nám dostupných údajů dosahujeme nadmořské výšky 1.303 metrů. Zde si prohlížíme zavřené informační středisko, objevujeme kašnu s pitnou vodou a procházíme se úzkými uličkami. Je to opět jedna z typických vesniček v oblasti La Alpujarra s malými bílými domky téměř nalepenými na svazích, pitoreskními komíny s pokličkami, křivolakými dlážděnými uličkami a fontánkami s lahodnou ledovou horskou vodou. Dále pokračujeme opět po silnici až do Pitres. Vzhledem k tomu, že sem přicházíme deset minut před půl čtvrtou a blíží se odjezd autobusu, volíme tuto vesnici ve výšce 1.250 m.n.m. jako konečnou našeho patnáctikilometrového pochodu. Po chvíli hledání nacházíme pravděpodobnou neoznačenou zastávku před restaurací. Dáváme si jedno pivo a v klidu studujeme mapu. Avšak autobus přijíždí o šest minut dříve oproti jízdnímu řádu, proto se urychleně zvedáme, platíme a běžíme. Řidič "zvedá kotvy" v patnáct hodin a padesát osm minut. Opět tedy cestujeme ve španělském autobusu. Jsou červeno-bílé s nápisem Alsina Graells. Lístky se kupují u pokladny. Ve většině vesnic však pokladna není a v takovém případě se kupují u řidiče. Větší zavazadla se ukládají jako u nás do zavazadlového prostoru. Rozdíl je však v tom, že ho neotvírá řidič, ale každý sám. Za přepravu zavazadel se neplatí.
Po cestě si prohlížíme vesnice Pampaneira, Bubión, Capileira a město Órgiva. Vystupujeme v sedmnáct hodin a dvacet minut v lázních Lanjaron. Zde přesedáme na další bus, který odjíždí v sedmnáct hodin a čtyřicet minut. Po deseti minutách jízdy vystupujeme v Béznar. Vracíme se pěšky na hlavní silnici, kde je zastávka. Je březnový podvečer, ale venku je teplo jako u nás na počátku léta. Na stromech zraje ovoce a na zahrádkách je vidět spousta další zeleniny - inu středomoří. Španělsko je příjemnou a dobrou volbou pro cestování v brzkém jaru. Avšak je potřeba počítat s velkými vzdálenostmi a množství kilometrů, které se musí spolykat, chce-li se procestovat alespoň část Španělska. V půl sedmé pokračujeme v jízdě autobusem a to jižním směrem. Za čtyřicet minut jsme ve městě Motril na autobusovém nádraží. Jedná se o nejvýznamnější průmyslové město na této části pobřeží, které je známo svým rybářským přístavem. Jdeme na blízké náměstí a svačíme na lavičce vedle Evangelického kostela, kde se koná jazz-rockový koncert nebo mše. Jak záhy zjistíme, rychlou svačinu na náměstí jsme si mohli odpustit. Pokračujeme totiž do restaurace, kde si dáváme pivo. Po chvíli se tam "rozjíždí kulinářský koncert". Poznáváme Tapas, oblíbený pokrm k nápojům nejen v rámci oslav. Jedná se o malé porce jídla, které se dají skvěle kombinovat a z nichž nám vytvářejí celou chutnou hostinu. Teplé párky a kousky pečiva, gulášek také s pečivem, nakládané fazole s uzeným, kuřátko, bramborovo-zeleninovo-masový salát a nakonec smažené rybičky. Je možno dostat cokoliv, olivy, sýr, albóndigas (masové krokety) nebo boquerones (ančovičky v octě) anebo úplně něco jiného, co podněcuje žízeň, talent a výmluvnost. Nakonec jsme měli každý šest třetinkových piv, jelikož tak báječnou hostinu nebylo možno, ani nebylo chtěno dříve přerušit. Když už totiž člověk jednou cestuje, musí navštěvovat také hospody. Musí se projíst a propít danou zemí. A čím je tato země vzdálenější a zajímavější, tím toho musí sníst a vypít víc. Každý cestovatel i pocestný zcela jistě potvrdí, že vzácná a podstatná věc je dobrá hospoda. Toto také napsalo již několik slavných spisovatelů ve svých knihách.
Údajně tapas vznikly ve 13. století ve Španělsku za vlády kastilského krále Alfonse X. Lékaři mu zakázali velké a bohaté hostiny a doporučili mu jíst častěji a menší množství jídla. Důležité také bylo každé sousto zapíjet douškem nějakého dobrého moku. Tento způsob stolování se vladaři velmi zalíbil a tak nařídil nabízet tapas k vínu či pivu v každém hostinci.
Ve dvacet tři hodin odcházíme a na náměstí nás kontrolují policisté v civilu, kteří patrně také strávili večer v nějaké restauraci. Vše dopadlo dobře a za půl hodiny přicházíme do sadu s avocadovými stromy. Chvíli před půlnocí se ukládáme ke spánku.
Meteorologické údaje ve 23 hodin a 45 minut (Motril)
| Nadmořská výška... | 95 m.n.m. |
| Teplota | + 13°C |
| Vlhkost | 72 % |
Místní avocadový sad jsme vybrali jako nejlepší možné místo ke spaní také před dvěma lety při cestě do Maroka.
Středa 15. března 2006
Meteorologické údaje v 7 hodin a 5 minut (Motril)
| Nadmořská výška... | 95 m.n.m. |
| Teplota | + 9°C |
| Vlhkost | 86 % |
Ráno vstáváme v sedm hodin, balíme věci a nikým nezpozorováni odchází ze sadu. Jdeme se podívat na odjezd autobusu a poté se vracíme na náměstí, kde snídáme. Po cestě nás opět kontroluje policie, tentokrát s opravdovým policejním autem DGP 2109 RE. V devět hodin a třicet minut nasedáme do autobusu a opouštíme město Motril. Ač v horní části, kde jsme byli, to vypadá na malé klidné městečko, ve skutečnosti se jedná o nejvýznamnější město na pobřeží, středisko průmyslu a významný rybářský přístav. Po cestě, stejně jako před dvěma roky, pozorujeme "skleníková království". Konstrukce obrovských rozměrů, potažené fóliemi a igelity, jsou všude - na kopcích i na pobřeží.
V pravé poledne vystupujeme ve městě Málaga a navštěvujeme informační středisko. Sháníme se po půjčovně automobilů. Rozhodli jsme se totiž být nezávislí na veřejné dopravě a trochu více prozkoumat jižní část Španělska. Jedna autopůjčovna je nám doporučena a na mapě zakroužkována. Tudíž se dáváme do pochodu a hledáme. Není to jednoduché, ale nakonec jsme úspěšní. Kancelář firmy Europcar se nachází přímo na nástupišti vlakového nádraží. Chvíli se zde domlouváme a papírujeme a nakonec ve třináct hodin a dvacet devět minut odjíždíme v automobilu Fiat Punto s poznávací značkou 1099 DGD.
Oblast Costa del Sol položená přímo na jih od Sierra Nevada je "tropičtější" než ostatní, a tak se pro její označení vžil název Costa Tropical. Oblast Costa del Sol je nazývána také jako evropská Kalifornie. Pohoří Sierra Nevada dokonale zastavuje studené větry od severu a vzniklé klima je příznivé pro tropickou vegetaci - např. mango, papáju, avokádo a cukrovou třtinu, ze které se vyrábí výborný andaluský rum.
Město Málaga, jeden z nejdůležitějších přístavů, rozděluje pobřeží na západní a východní. Západní pobřeží je známo turistickými letovisky jako Torremolinos, Benalmádena, Fuengirola, Mijas, Estepona a Marbella. Marbella spolu s přístavem Puerto Banús patří k nejluxusnějším letoviskům na celém pobřeží. V roce 1953 princ Alfonso Hohenlohe von Liechtenstein nechal postavit Marbella Club, začali se sem sjíždět filmové hvězdy, zpěváci a bohatí arabští obchodníci. Východní pobřeží se nazývá La Axarquía. Dle oficiálních statistik má tato oblast nejlepší počasí v Evropě. Klima v Axarquíi se suchými, teplými léty a velmi příjemnými zimami je lepší než typické středomořské podnebí. Prší velmi zřídka, slunce zde svítí 320 dní v roce. Východní pobřeží je známo turistickými letovisky jako Torre del Mar, Torrox, Frigiliana, Nerja. Naše cesta autem vede podél pobřeží západní částí Costy del Sol. Je to vlastně jedno velké letovisko, které se rozkládá od Málagy v délce asi 100 km. Projíždíme také přes letovisko Marbella. V padesátých letech před příchodem turistů to byla klidná rybářská vesnice a dnes je to známé milionářské město, hlavní místo této části Costy del Sol. Nás však přitahuje Atlantik a tak pokračujeme až do oblasti La Línea, kde konečně spatřujeme tu známou skálu jménem Gibraltar, která vévodí zátoce z výšky přes 400 metrů.
Gibraltarská skála je z východní strany strmá, zatímco ze západní strany je její svah pozvolný. Na jejím úpatí a vlastně částečně i ve svahu stojí stejnojmenné moderní město. V sedmnáct hodin a pět minut ukazujeme na hranicích cestovní pasy a vjíždíme ze Španělska na výsostné území Velké Británie. Přejíždějíce hranice, ocitáme se v jiném světě, kde je jiná řeč, jiní četníci, jiná příroda, ale především jedna velká a slavná skála. Avšak kudy nahoru? Nejprve řešíme parkování. Oficiální parkoviště jsou plná. Většinou zde ale vidíme, že každý zaparkuje, kde chce, nejčastěji na kraji silnice. Tento stav je zde asi úplně normální. Po chvíli popojíždění se rozhodujeme také my. Deset minut před půl šestou zastavujeme, bereme si něco málo věcí a jdeme vzhůru, dobít Gibraltar.
V osmnáct hodin a patnáct minut přicházíme k horní stanici lanovky ve výšce něco přes 400 metrů nad mořem a domníváme se, že stojíme na nejvyšším místě Gibraltaru, který je možno oficiálně dosáhnout. Podle nastudovaných údajů se totiž na části území nachází nepřístupná vojenská základna. Procházíme se, prohlížíme si zdejší nepořádek a polozbořené stavby. Nemůžeme samozřejmě také vynechat setkání s nejznámějšími zástupci zdejší fauny a současně největší raritou ostrova, kterými jsou opičky magot bezocasé neboli makak sylvanus neboli Macaca sylvana. Gibraltarská skála je jako jediná evropská oblast osídlena opicemi. Kromě Gibraltaru se volně nevyskytují nikde jinde v Evropě. Pravděpodobně je sem dovezli Maurové. Další hypotéza praví, že pocházejí z dob, kdy oba kontinenty ještě nebyly odděleny. Ať tak či onak, pověra říká, že dokud budou opice na Gibraltaru žít, bude toto území v rukou Britů. Je tedy nasnadě, že země dbalá tradic a o opice náležitě pečuje a ty toho patřičně využívají. V napjatém období druhé světové války, kdy hrál Gibraltar veledůležitou roli jako námořní a letecká základna Spojenců, prý Churchill obdržel zprávu, že makakové začínají vymírat. Okamžitě vydal rozkaz, aby byl jejich stav doplněn, a tak byly z marockého Atlasu dovezeny další kusy. Dnes je situace opačná. Opic je kolem 250 a před dalším nadměrným množením chrání samičky antikoncepční implantáty. Za makaky je přímo odpovědná gibraltarská vláda, úřady pečlivě evidují narození každé opice, která dokonce dostává jméno.
Bez zajímavosti nejsou ani hejna mořských racků, kteří předvádějí před a pod námi své letecké umění. Jenom oni mohou dolétnout na všechny části Gibraltaru. My se však také ještě nehodláme loučit s vrcholy této krásné skály a při další procházce k jižnímu cípu naší pozornosti neuniknou stará děla, ke kterým se dostáváme přes plot a zamčenou bránu. Nejsme tam však sami, již před námi se dovnitř podívala gibraltarská mládež. Podle mapy se patrně nyní nacházíme na nejvyšším místě Gibraltaru a prohlížíme si opuštěnou vojenskou základnu na vrcholu celého ostrova, kde stále ještě trůní a bohužel rezaví stará děla z počátku minulého století, z doby, kdy kontrolovala celý průplav mezi Evropou a Afrikou. Při pohledech z těchto míst si člověk uvědomuje mimořádnou polohu Pyrenejského poloostrova. Dole pod námi se setkává a prolíná Atlantik se Středomořím, Afrika s Evropou, Maurové s Romány.
Gibraltar je britská korunní kolonie na Tarikově skále o ploše 6 km2. Je to pevnost střežící Gibraltarský průliv mezi Evropou a Asií, průměrně 43 km široký, v nejužším místě 14 km, o maximální hloubce 1150 metrů. Gibraltar leží v Algeciraském zálivu, odkud je také přístupný. Vlastní skála je dlouhá 4,6 km a široká 1,25 km. Nejvyšší bod leží v nadmořské výšce 421 metrů. Město má asi 30 000 obyvatel pestrého národnostního složení - Španělé, Angličané, Italové, Arabové. Hustota zalidnění je 4461 obyvatel na 1 km2. Staré město se rozkládá na severu, na jihu je moderní zástavba s válečným přístavem, se silnou britskou námořní a leteckou posádkou. V čele britské administrativy stojí guvernér, který je zároveň velitelem posádky. Civilní správu řídí sedmičlenná výkonná rada a zákonodárnou moc má desetičlenné shromáždění. Úředními jazyky jsou angličtina a španělština. Měnovou jednotkou je gibraltarská libra.
Ve starověku se gibraltarská skála nazývala Calpe a spolu s africkým Apyle u dnešní Ceuty tvořila Heraklovy sloupy. Zde končil pro starověké Řeky tehdejší svět. Dnešní název Gibraltar pochází z arabského Džebel - al - Tarik = skála Tarikova. Z názvui Džebel al Tárik vzniklo zkomolením "džibl al tar" a posléze Gibraltar. Název se vztahuje k roku 711, kdy přistál v Gibraltaru u skály na nejjižnějším výběžku Pyrenejského poloostrova Maur zvaný Tarik z pověření severoafrického místodržícího z Damašku, který se jmenoval Muza Ben Musayr. V polním tažení, které nemá obdoby, dobyl v dalších letech celé Španělsko. Maurové drželi Skálu, jak Gibralťané zkráceně a výstižně své území nazývají, s krátkými přestávkami přes sedm století. Až v roce 1462 ji Španělé dobyli zpět, ale nikoliv natrvalo. Začátkem 18. století se o dalším osudu poloostrova rozhodovalo ve válkách o španělské dědictví, jež proti sobě svedly francouzské Bourbony a rakouské Habsburky, na jejichž stranu se postavila britská Koruna. Její flotila, odvolaná od Toulonu, kde se měla střetnout s francouzským loďstvem, zaútočila alespoň na Gibraltar, jehož posádku snadno přemohla. Náhoda tak přispěla k tomu, že se Británii dostal do rukou jeden z nejdůležitějších bodů na mapě Evropy. Utrechtským mírem z roku 1713 si pak jeho držení oficiálně pojistila. Od té doby Španělsko marně usiluje o trvalé připojení Gibraltaru zpět ke svému území. Británie a Španělsko v minulosti zvažovaly společnou správu Gibraltaru, jehož 6,5 kilometru čtverečných je domovem 29000 lidí. V referendu, které se uskutečnilo před čtyřmi lety, se však 99 procent obyvatel Gibraltaru vyslovilo proti této myšlence a pro setrvání pod britskou nadvládou.
Po cestě zpět si prohlížíme zdejší flóru. Na rozdíl od suchého Iberského poloostrova je Gibraltarská skála neustále zelená, porostlá středomořskou vegetací. Ve čtvrt na devět jsme zpátky u auta a sedm minut nato zastavujeme u Punta de Europa neboli Europa Point. Zde byl na nejvzdálenějším výběžku postaven v roce 1838 guvernérem generálmajorem sirem Alexandrem Woodfordem maják. V pološeru si kromě starého majáku prohlížíme také nově vybudovanou muslimskou stavbu. Je to Ibrahim-al-Ibrahimova měšita a je v ceně asi 9 milionů dolarů darem saudsko-arabského krále Fahda. Krásná měšita s minaretem byly otevřena v roce 1997. Stavbu doplňují ještě další objekty, patrně duchovní komplex (škola, knihovna, přednáškové sály), který slouží především muslimským obyvatelům Gibraltaru.
Původně jsme chtěli objet celý poloostrov dokola, avšak záhy zjišťujeme, že tunel na východní straně je uzavřen. Otáčíme auto a jedeme zpět stejnou cestou. I přes pozdní čas ještě zastavujeme a jdeme se projít po hlavní třídě a náměstí. Převažují zde zlatnické a módní obchody a banky. Co určitě nelze přehlédnout jsou klasické anglické telefonní budky, poštovní schránky a dvoupatrový autobus. Kupujeme také pohledy a nakonec ze studijních důvodů navštěvujeme jeden anglický Pub. U černošské číšnice si objednáváme americké a australské pivo a plánujeme další cestu. Po chvíli nás oslovuje druhá číšnice. Je totiž ze Slovenska. Dovídáme se zajímavé věci o pracovních podmínkách a výdělku v gibraltarské restauraci. Hodinový plat činí čtyři libry a za šest dní v týdnu při pracovní době od 17 hodin do 24 hodin (v sobotu o hodinu déle) si vydělá 172 liber.
Poté dopíjíme, po cestě vhazujeme pohledy do schránky a odjíždíme. Také při cestě zpět se kousek před hranicemi rozhlížíme jako u nás doma při přejezdu kolejí. Zde však místo vlaku je nutno dát přednost přistávajícímu nebo vzlétajícímu letadlu. Zajímavostí je, že sem vzhledem ke sporům mezi Španělskem a Velkou Británií, létají pouze britská letadla. Avšak ještě letos by údajně měla být uzavřena dohoda o spolupráci mezi Španělskem, Británií a Gibraltarem, jejíž součástí by bylo mimo jiné i umožnění leteckého spojení Gibraltaru s okolním světem. Ve dvaadvacet hodin přejíždíme hranice a loučíme se s Gibraltarem. Nyní už na hraničním přechodu tolik lidí není, ale ráno nebo odpoledne chodí přes hranice spousta lidí do práce a jsou jim při tom kontrolovány pasy.
K pokračování na východ Španělska dáváme přednost okresní silnici před dálnicí. Obracíme tudíž do vnitrozemí a jedeme po silnici A 369. Několikrát ještě zastavíme, pak si ale uvědomíme, že čas pokročil a my bychom měli hledat nocleh. I dnes chceme "výjimečně" přespat mimo kemp. Hledání noclehu nám nedá ani moc práce. Kousek před městečkem Castellar de la Frontera nacházíme to pravé místo. Z hlavní silnice odbočujeme k místní zoologické zahradě a na plácku před vstupem ve třiadvacet hodin a pětadvacet minut parkujeme. Pak následuje večeře a po ní se velice rádi ukládáme ke spánku. Ještě chvíli diskutujeme o tom, co dnes bylo a co zítra bude. Do diskuze se také se svými zvuky a výkřiky zapojují obyvatele zoologické zahrady. S přibývající nocí ožívá okolí ZOO pískotem, ozvěnou skřeků i podivně znějícím, skoro až výhružným řevem. Doufáme, že žádné ze zvířátek v noci nepřeleze plot a nepřijde nás navštívit.
Meteorologické údaje ve 24 hodin (ZOO Castellar)
| Nadmořská výška... | 248 m.n.m. |
| Teplota | + 8°C |
| Vlhkost | 84 % |
Čtvrtek 16. března 2006
Zvířecí obyvatelé zoologické zahrady nás v noci sice nepřišli navštívit, ale přece jenom přišla návštěva nezvaná a ze spánku nás vzbudila.
V sedm hodin a deset minut přijíždí auto místní policie, rozsvěcuje na nás světla a začíná výslech. Dle "dohody" obou jednajících stran byla za úřední řeč zvolena španělština. To, že chtějí cestovní pasy, jsme pochopili. Oni zase pochopili z našich výrazů, že nemáme radost z takovéhoto probuzení a že zcela určitě nechceme vylézat z teplých spacáků. Chvíli jsme spolu hovořili česko - španělsko - anglicko - německy a poté se přece jenom usmálo štěstí na Láďu, který musel jít otevřít zavazadlový prostor automobilu a ukázat, zda nevezeme zbraně nebo jiné a podobné věci. Po "zábavné půlhodince" se s námi španělští četníci rozloučili.
Meteorologické údaje v 7 hodin a 45 minut (ZOO Castellar)
| Nadmořská výška... | 248 m.n.m. |
| Teplota | + 8°C |
| Vlhkost | 86 % |
Devět minut před osmou hodinou nasedáme do auta a pokračujeme směr Jimena de la Frontera, Gaucín až do většího města jménem Ronda. Zde v deset hodin zastavujeme před Marketem a nakupujeme ovoce, zeleninu, pečivo, vodu a pivo. V půl jedenácté pokračujeme po A 367 k přehradě Embalse del Guadalteba. Podle mapy se jedná o velkou modrou plochu a my se těšíme na koupání. Sluníčko svítí, voda by mohla být teplá, ale není. Není studená ani teplá, není totiž žádná. Přehradu by musel nejdřív někdo napustit, místo ní nacházíme vyschlou a vyprahlou zem. Nedá se nic dělat. V mapě objevujeme další možný objekt, který se jmenuje Embalse de Iznájar. Zde sice už voda je, ale není jí tolik, co na mapě a především není jednoduché se k ní dostat. Chvíli hledáme vhodné místo, ale vzhledem k tomu, že máme velký hlad, tak v půl jedné zastavujeme a snídáme i obědváme naráz. Všude kolem nás jsou olivové sady, šedé až stříbřité a mezi nimi kamenná a vyprahlá půda.
Ve Španělsku, tak jak jsme ho zatím projeli, není mnoho řek, které by se dali označit slovem řeka - tak jak jí známe a říkáme v střední Evropě. Mnoho vodních toků se sice chlubí názvem Rio-řeka, ale my bychom řekli spíše potok, často i strouha. Vzhledem k malému množství srážek nejsou vyschlá koryta mnoha řek ničím neobvyklým. Vzhledem k pokročilé době vzdáváme koupání a pokračujeme ve čtrnáct hodin přes městečko Loja, kde se nachází krásný arabský hrad. A dále východním směrem širokým údolím za pobřežními horskými pásmy do Granady, kam přijíždíme po třetí hodině odpolední. Jedeme rovnou na parkoviště ke slavnému a jedinému dochovanému maurskému paláci na světě. Většina průvodců tvrdí, že není možné odjet z Granady a nevidět tento její největší skvost - Alhambru. Ale nám se to podařilo. Jednak se vstupenky prodávají už pouze na druhý den (v létě jsou údajně vyprodané i na několik týdnů dopředu), ale hlavně pro návštěvu tohoto paláce je potřeba si vyčlenit celý den. Volíme tudíž procházku okolo hradeb. Nejprve scházíme dolů úzkou uličkou až na malé náměstí, kde moc aut nejezdí, protože je zde příliš mnoho lidí, především studentů, kteří popíjejí víno, pivo nebo něco jiného, povídají si, smějí se, prostě jsou spokojení a vlastně nic nedělají. Prohlížíme si domečky světlé a líbezné, arkády, balkóny a zahradní zdi, za kterými se vyklánějí palmy a všelijaké zajímavé květiny. Skoro u každého domu je nějaká malinkatá džungle z palmiček, oleandrů, dracén, akácií a všelijaké možné i nemožné nejbujnější flóry, kterou ani pojmenovat neumíme. Také jsou zde tepané mříže, což je asi v celém Španělsku národní umění. Jsou totiž všude, na oknech, na dveřích, na balkónech i na zahradách. Po cestě vzhůru i my do jednoho obchůdku nakukujeme a posléze dárečky pro nám blízké človíčky nakupujeme. Před půl šestou jsme zpět u auta. Před definitivním opuštěním Granady, slavného maurského města, vyjíždíme ještě kousek výš po cestě směrem k rekreačnímu parku, abychom si prohlédli město z ptačí perspektivy. Před námi se otvírá pohled na vlnu plochých i všelijakých jiných střech pod modrými nebesy - arabské město, svítící v podhůří Sierra Nevady.
Granada je slavné maurské města, sídlo arabských chalifů, kteří vládli Pyrenejskému poloostrovu. Nejvyššími body města jsou Alhambra na kopci Sabica a na protilehlém kopci ležící stará arabská čtvrť Albaicín. Pod nimi se rozkládá historické centrum města, seskupené okolo katedrály. Granada má pověst mladého a dynamického města s 50 - ti tisíci univerzitními studeny. Univerzita zde byla založena v roce 1542 císařem CarlosemV. a má renomé jedné z nejznámějších vysokých škol západní Evropy. S tím souvisí i proslulá umělecká a intelektuální atmosféra Granady. Palác Alhambra se zrodil ve 14. století za Ismáíla I., Júsufa I. a Muhammada V., chalífů z epochy nasrovské dynastie. Jako zázrakem se dochoval do dnešní doby a to prakticky bez modernizace. Je mnohem orientálnější než samotné paláce v orientu. Jedná se o zázračné stavební dílo tvořené paláci, zahradami, lázněmi a opevněními. Jméno al-Hamrá znamená arabsky "červeň", kvůli půdě kolem paláce. Dnes je červená i budova paláce, který byl však dříve nabílen. Areál je obehnán rozsáhlou hradbou, která dává jejímu vnějšku vzhled mohutné pevnosti.
Čas pokročil a tak odjíždíme směrem východním s cílem spatřit ještě dnes moře. Po cestě se zastavujeme v unikátním jeskynním městečku, které se jmenuje Guadix. Přijíždíme sem v osmnáct hodin a třicet minut. Vzhledem k brzkému stmívání je to tak akorát, abychom pořídili ještě nějaké fotografie.
Přestože jeskynních obydlí je ve Španělsku relativně mnoho, nikde jich člověk neobjeví tolik jako v městečku Guadix. Je to totiž místo s největší koncentrací jeskyň v Evropě. Nachází se zde zcela netradiční obydlí. Ve stěnách mohutných kopců jsou vydlabány příbytky místních obyvatel. Někdy je to jen taková díra do stráně, jinde je zase ke svahu kopce přistavěna cihlová zeď s okny a dveřmi. Vše je čistě nabíleno. Až neskutečně působí bělostné komíny zasazené do vrcholku hnědozlatých pískovcových kopců. Tato bizarní jeskynní obydlí, kterých je okolo 2000, jsou dnes památkově chráněna. Odhadnout rozlohu této kuriózní části Guadixu se nám nepovedlo. Jeskyně tu však prý byly už před čtyřmi tisíci lety. Obydlené jsou pravděpodobně od 16. století, kdy zde našli útočiště Moriskové (označení Maurů, kteří po ukončení reconquisty zůstali ve Španělsku a byli většinou násilně pokřtěni). Dnes zde ale nepanuje žádný pravěk, nesvítí se loučemi ani svíčkami, je tu zavedena elektřina, uvnitř domků je klimatizace, venku satelity. V jeskynních obydlích žije údajně polovina místních obyvatel, tj. asi 10 tisíc lidí. Jednak zde bydlí kvůli turistům, jelikož jejich zájem jim přináší určité finanční přilepšení, ale bydlení je zde také praktické především v parném létě.
Návštěva tohoto místa je sice opravdu nevšedním zážitkem, ale i přesto po sedmé hodině odjíždíme. Chceme totiž ještě dnes dojet k moři a proto jediná zastávka je u benzínové stanice. Až k městu Murcia je cesta v pohodě, poté však následuje menší bloudění, způsobené tím, že jsme "vyjeli" z mapy. Jednalo se totiž o neplánovanou zastávku na okraji východní Andalusie. Naštěstí cestovatelské zkušenosti a dobrou orientaci v terénu jsme doma nenechali a tak pět minut před půlnocí parkujeme na pobřeží Mar Menor poblíž městečka Los Alcázares. Následuje prohlídka pobřeží, večeře a spánek.
Pátek 17. března 2006
Meteorologické údaje v 1 hodinu a 5 minut (Mar Menor)
| Nadmořská výška... | 1 m.n.m. |
| Teplota | + 14°C |
| Vlhkost | 91 % |
Meteorologické údaje v 8 hodin a 55 minut (Mar Menor)
| Nadmořská výška... | 1 m.n.m. |
| Teplota | + 15°C |
| Vlhkost | 85 % |
Před devátou hodinou se příjemně naladěni probouzíme do pátečního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Vstáváme, popojíždíme do městečka Los Alcázares a parkujeme v blízkosti jedné z pláží. Ač týden hezkého a slunečného počasí skončil, převlékáme se do plavek a jdeme na pláž. Zkoušíme vodu, utišujeme studený vítr a hledáme na obloze sluníčko. V mořských vlnách nevidíme ani ty nejotrlejší, v tak studené vodě není nikdo. Láďův pohled je jasný a nekompromisní. "Kam jsi mě to hnal ty stovky kilometrů". Já jsem v tom však nevině. Všechny reklamní prospekty cestovních kanceláří upozorňují na tuto raritu, na skvělé španělské "mrtvé moře" Mar Menor, kde se dá koupat po celý rok. Nedá se nic dělat, jednou jsme tady, celý týden nebyla možnost koupání a tak vzhůru do vody. Voda je přeci pro člověka nejen prostým dárcem života, ale navíc zdrojem radosti, relaxace a pocitu úlevy. Nám se ulevilo, když jsme vylezli z vody ven a zjistili jsme, že jsme to přežili. Koupat se v moři sice jde, ale je to na hraně s otužováním. Také pohledy a kroucení hlavou kolemjdoucích vystihuje jasně danou situaci.
Na jihovýchodě španělského království poblíž poloostrova Palos v provincii Murcia se nachází Mar Menor (Malé moře). Je to jedna z největších pobřežních lagun na Pyrenejském poloostrově. Velké jezero teplé, klidné a neobyčejně slané vody je odděleno od Středozemního moře pruhem pevniny se jménem La Manga. Laguna o rozloze 170 km2 a šiřce 250 až 1500 metrů byla kdysi otevřenou zátokou dnešního velkého souseda. Skaliska sopečného původu zadržovala písek, který sem zanášely mořské proudy, až vznikl souvislý pruh země, dlouhý asi čtyřiadvacet kilometrů, který v nejširším místě dosahuje jen něco málo přes kilometr. Přerušují ho přírodní kanály, jimiž proudí do Mar Menor mořská voda. Jeden z nich byl uměle zvětšen a dnes je nad ním rozkročen most, který se v určitých hodinách zvedá, aby mohly z jednoho moře do druhého proplouvat lodě. Místní říkají, že tady bydlí sluníčko. Veselý obrázek s usmívajícím se sluncem a nápisem 'kde žije slunce', který zdejší kraj představuje, je opravdu výstižný. Slunce tu svítí tři sta patnáct dnů v roce, průměrná teplota je kolem 18°C a v létě, kdy tu bývá kolem 30°C, fouká příjemný větřík a skoro zde neprší. Klimatické podmínky, salinita, léčivé bahno s vysokou léčebnou silou i sluneční svit jsou zcela srovnatelné s Mrtvým mořem v Izraeli (Ein Gedi, Eilat), Jordánsku či Palestině. Velká intenzita slunečního záření a pouštní prostředí přispívá k rychlému odpařování vody. Vrstva páry nad lagunou chrání před zhoubnými ultrafialovými paprsky (nahrazuje zápornou nadmořskou výšku kolem 400 metrů u hladiny Mrtvého moře), dochází k vysoké koncentraci kyslíku a bromu ve vzduchu. Nevyskytuje se žádný pyl, proto je toto místo ideální pro léčení nemocí dýchacích cest, astmatu a samozřejmě nemocí kůže jako jsou ekzémy nebo lupénka. Tato lokalita je ideální pro léčení kloubních potíží, artrózy, poúrazových stavů, alergií, revmatismu a řady dalších potíží. Léčebné účinky vody v Mar Menor spočívají ve zvýšené koncentraci minerálů solí vápníku, sodíku, hořčíku, flóru a jódu. Výhodou je, že moře je mělké a voda má stálou teplotu. Zdejší termální koupele mají osmotický vliv na vnitřní tkáně lidského těla a zvyšují činnost krevního oběhu. Odstraňují jedovaté látky z kožních tkání a uvolňují svalové napětí. Léčivé bahno (fango) je známé pro svoji léčebnou hodnotu (má vysoký obsah vápníku, sodíku, hořčíku, flóru, chlóru a síry). Nanášení na kůži pomáhá uzdravovat řadu kožních chorob, vyrážek, akné, lupénky i zánětů. Fango má schopnost rychlého vstřebávání, neutralizace kyselosti a stimulace účinků, což je velmi podstatné pro hojení ran a zlomenin.
Po skončení koupele v deset hodin a dvacet minut nasedáme do auta a pokračujeme na jih Španělska. Nejprve se zastavujeme v městečku Taberna, které svým ledabylým a neupraveným zjevem skvěle zapadá do drsného vyprahlého okolního prostředí. Zde sháníme informace, avšak informační středisko se nám nedaří najít a proto pokračujeme za město. Nacházíme se asi 40 km severně od Almeríe mezi pohořími Sierra de los Filabres a Sierra Alhamilla, kde se rozprostírá jediná opravdová evropská poušť.
Tato oblast o rozloze 11.625 ha, s kopci dosahujícími výšky od 260 do 1000 m, s průměrnými ročními srážkami kolem 250 mm a teplotami, které v letním období mnohdy převyšují 43°C, byla v roce 1989 vyhlášena přírodní rezervací. Za lunární vzhled mohou pískovce a slínovce, které tvoří tuto měsíční krajinu rozbrázděnou hlubokými propastmi a příkopy, sporá vegetace, přívalové deště a neexistence povrchových toků. Ačkoliv se zdá, že zde nemůže nic růst, je poušť Tabernas jedinečnou rezervací travin a keřů, především divokého ječmene, ostřic, orobinců, tamaryšků a dalších. Oblast je rájem pro žáby a plazy jako ještěrky a zmije, pro ptáky jako poštolky, sýčky, sovy pálené aj. Tato bizarní krajina suchých říčních koryt, sporou vegetací porostlými pahorky v kulise vysokých holých hor je tak podobná arizonské poušti, že zde v šedesátých a sedmdesátých letech vznikl druhý Divoký západ. Točila se tu celá řada westernů, v nichž místní lidé hráli indiány, psance a kavaleristy a Clint Eastwood, Rachel Welchová, Charles Bronson a mnozí další hlavní role. Natáčely se tu záběry více než 100 filmů, včetně Sedmi statečných. Po filmovém průmyslu tu zůstala tři westernová městečka, která nyní slouží jako turistické atrakce. Každý den je možné tady vidět přepadení banky i následnou přestřelku.
Po chvíli nacházíme jedno z nejznámějších míst zdejší oblasti, kterým je Texas Hollywood. Z hlavní silnice odbočujeme napravo na prašnou cestu a po chvíli přijíždíme k placenému vjezdu. Vzhledem k tomu, že nehodláme přepadnout banku, ani se utkat v přímém souboji s indiány, parkujeme před závorou a jdeme obhlížet okolí a fotografovat. Podobně tak činíme i při naší další zastávce na místě zvaném Mini Hollywood. Obě dvě místa jsou krásná a zajímavá, především pro děti. Jedná se však o celodenní záležitost.
Meteorologické údaje v 13 hodin a 55 minut (poušť Tabernas)
| Nadmořská výška... | 310 m.n.m. |
| Teplota | + 27°C |
| Vlhkost | 49 % |
V patnáct hodin pokračujeme jihovýchodním směrem okolo Almeríe, jež jehlavním městem stejnojmenné provincie. Ve třičtvrtě na čtyři vjíždíme do Národního parku Cabo de Gata v místě zvaném Alberque - Las Amoladeras.
Národní park leží ve východní části Andalusie v provincii Almería. Rozprostírá se na ploše 26.000 ha, jeho celé jméno zní Parque Natural Cabo de Gata-Níjar. Přírodním parkem byl vyhlášen v roce 1987. Vnitrozemí vyplňuje pohoří sopečného původu Sierra de Gata s nejvyšším vrcholkem Pico de Fraile (451 m), které se táhne souběžně s úzkým pobřežním pásem. Rybářské vesničky a jedinečné zátoky s nádhernými plážemi mezi útesy, kamenité i písčité, z nichž mnohé jsou dostupné jen pěšky nebo na kole či lodí, patří bezesporu k nejmalebnějším a nejméně zalidněným španělským plážím. Je to oblast, kde si přijdou na své také botanici a ornitologové.
Skoro tři tisíce hodin slunečního svitu za rok dává tušit, že déšť je tu velmi vzácným návštěvníkem. Průměrné roční srážky se pohybují kolem 200 mm/m2, z nichž polovina spadne během jediného dne. Člověk by řekl, že v tomto nejsušším místě Evropy nemůže nic růst. Kupodivu roste, protože rostliny se zde dokázaly přizpůsobit zdejším extrémním podmínkám. Trpasličí palmy, kterým tu říkají palmitos, agáve a opuncie jsou doma především v kopcích, které se svažují tu prudce, tu mírně k pobřeží. Mnohé černé útesy prozrazují sopečný původ této oblasti, ale také skrývají krásné liduprázdné malé pláže a plážičky, jimž tu zase říkají calas. Kontrast šedočerných skal, stříbřité průzračné vody a žlutého písku dodává těmto místům zvláštní krásu.
Stojí za to si projet celý přírodní park. Klikatá silnička občas vede podél pobřeží, občas se stáčí do vnitrozemí. Všude je možno narazit na kouzelné vesničky nebo opuštěné selské dvory cortijos, větrné mlýny, cisterny, kašny či různá vodní díla.
První vesnice, kterou projíždíme, se jmenuje San Miguel de Cabo de Gata. Má dlouhou rovnou pláž a tvoří ji hlavně rekreační domky a apartmány. Na jižním konci má však i své staré jádro s malým rybářským přístavem. Jižně od vesnice se táhnou solné laguny Salinas de Cabo de Gata, kde je možné po celý rok kromě zimních měsíců pozorovat různé druhy ptáků. Největší pozornost ovšem budí plameňáci, jichž tu koncem srpna bývá skoro tisícovka. Dnes nás však nepřišel přivítat ani jeden. Za solnými lagunami se po silnici podél útesů dostáváme až k majáku Faro de Cabo de Gata. Před ním však odbočujeme vlevo po krásných alpských serpentinách a po chvíli přijíždíme ke strážní věži Torre Vigía Vela Blanca na 200 m vysokém útesu. Zde je konečná pro automobily, dále pokračuje už jen stezka pro pěší a cyklisty. Vystupujeme a jdeme si prohlédnout strážní věž i novější správní objekt. Je odsud nádherný výhled.
Pěkně to tady fouká, pěší tůra podél útesů může být zajímavá, ale také dost náročná. My si však z časových důvodů bohužel něco takového nemůžeme dovolit a proto v sedmnáct hodin a deset minut odjíždíme. Po zpáteční cestě národním parkem ještě několikrát zastavujeme, kocháme se a fotografujeme. Také zastavujeme na odpočívadle Las Salina na piknik neboli pozdní oběd. Zde naposledy pozorujeme nádherné scenérie při západu slunce.
Deset minut před sedmou hodinou večerní opouštíme překrásnou oblast Cabo de Gata. Projíždíme Almerií a pokračujeme až do nám již dobře známého města Motril. Zde zastavujeme v půl deváté u supermarketu a nakupujeme jídlo a pivo k večeři a také nějaké dárečky domů. Poté čerpáme benzín do auta a jedeme hledat nocleh. Moc se nedaří, až nakonec si vybíráme malé odstavné parkoviště mezi vesnicemi Molvízar a Itrabo, kam přijíždíme ve třiadvacet hodin. Večeříme a s obavami se díváme na zataženou oblohu. Déšť přichází záhy, a proto poslední noc ve Španělsku prospíme v autě.
Meteorologické údaje ve 23 hodin a 30 minut (nocleh mezi Molvízar a Itrabo)
| Nadmořská výška... | 420 m.n.m. |
| Teplota | + 13°C |
| Vlhkost | 90 % |
Sobota 18. března 2006
Meteorologické údaje v 8 hodin a 5 minut (nocleh mezi Molvízar a Itrabo)
| Nadmořská výška... | 420 m.n.m. |
| Teplota | + 14°C |
| Vlhkost | 89 % |
Vstáváme v osm hodin. Stále je zataženo a trochu mrholí. Snídani tudíž odkládáme a odjíždíme k našemu poslednímu cíli, kterým jsou jeskyně Cuevas de Nerja, jež se nacházejí v blízkosti přímořského letoviska Nerja. Zde nejprve snídáme a v deset hodin jdeme na prohlídku zajímavých krápníkových jeskyní, uvnitř kterých je konstantní teplota 22 °C. Prvních čtyři sta metrů, které jsou veřejnosti přístupné, je jen asi pětina tohoto rozložitého komplexu jeskyní. Vstupné činí sice 7 euro na osobu, ale určitě to stojí za návštěvu. Jeskyně je ohromující, překvapuje bizarní podzemní krajinou. Tyto jeskynně jsou někdy nazývány Přírodní katedrálou na Costa del Sol. V jeskyni lze vidět staré nástěnné malby i mnoho zajímavých útvarů tvořící jakési krápníky. Poté, co byly jeskyně objeveny roku 1959 Franciscem Montesinem, se stala rybářská vesnička Nerja významným a turisticky navštěvovaným místem v Andalusii.
V létě se zde konají také koncerty. My však na žádný nečekáme a v jedenáct hodin odjíždíme do Malagy. Během cesty hledáme nějaké vhodné místo, kde bychom se ukryti před deštěm převlékli a přebalili naše batohy. Nic však nenacházíme a proto v cílovém městě našeho automobilového výletu objevujeme podzemní garáže. Je to jediná, byť placená možnost, pro naši další činnost. Rozbalujeme zde v autě i na vedlejším parkovacím místě batohy, spacáky, karimatky a podobně. Také se svlékáme a převlékáme. Naše činnost je sledována okolními parkujícími. Z tohoto důvodu probíhá rituál "zcivilizování se" rychle a ani ne za hodinu následuje odjezd do autopůjčovny. Zde ještě řešíme dočerpání benzínu a ve třináct hodin a čtyřicet šest minut odevzdáváme automobil a za prudkého deště se přesouváme na autobusové nádraží. V půl třetí odjíždíme autobusem č. 19 na letiště a v sedmnáct hodin a dvacet minut odlétáme se čtyřiceti minutovým zpožděním letadlem A 319.
Na letiště v Miláně přilétáme v devatenáct hodin a deset minut. Letmý pohled na "televizi" s odlety nám dává tušit, že dnes bude ještě veselo. Let do Prahy je "cancelled". A tak i nám s nepříliš dobrou znalostí angličtiny je jasné, že dnes se domů nedostaneme. Složitě zjišťujeme informace u flegmatických italských úředníků. Od jedné přepážky nás posílají ke druhé, až nakonec přebíráme letenku na druhý den. Dále jsme navigováni do kanceláře "Airport 2000" kde zajišťují pro tyto případy ubytování, večeři, snídani a autobus. Aby toho nebylo dost, dochází zde ještě k jedné zajímavé situaci. Ač předáváme do výše zmíněné kanceláře poukazy dohromady, po chvíli řidič mikrobusu volá pouze moje jméno. Snažíme se vyptávat, kam se jede a podobně, ale nikdo nemá náladu se s námi bavit. Je rozhodnuto. Rozdělit se uprostřed italské noci a jet každý někam jinam, nepřichází v úvahu. Nasedáme tudíž společně do mikrobusu. Dalších asi půl hodiny řeší řidič nějaký problém. Dost možná to vypadá, že mu nesouhlasí počet osob. My se však k této situaci nevyjadřujeme. Posléze to řidič vzdává a ve dvacet jedna hodin a třicet pět minut odjíždí. Naivně si myslíme, že šofér mikrobusu je osoba nad jiné povolaná a tudíž ví, kam jede. On však během cesty několikrát zastavuje, obrací mikrobus zpět, aby po chvíli jel zase podobným nebo jiným směrem. Jednou také zastavuje a jde se zeptat, kde že se vlastně nachází. Kromě nás a anglického páru jsou v buse Italové. Je krásné pozorovat, jak zvládají celou situaci v pohodě. Nikdo nenadává, nikdo se nerozčiluje. Naopak se celé situaci smějí a nakonec i podávají pomocnou ruku řidičovi. Nebýt jich, ten by totiž hotel nenašel. Dobrá věc se nakonec podařila a autobus zastavuje před hotelem Continental ve vesnici Cassinetta. Cestující odměňují výkon řidiče potleskem.
Hotel Continental
Via Nino Visio 3
21024 Biandronno (VA)
+ 39 0332 766655
Městečko Cassinetta se nachází v italské provincii Varese v blízkosti jezera Lago di Varese severozápadně od Milána. Sídlo a výrobu praček zde má evropská pobočka firmy Whirlpool. Tudíž nás zase neodvezli do takové "díry", jak to původně vypadalo. Hotel Continental je čtyřhvězdičkový, což odpovídá našemu standartu. Přece jenom jsme si za ten týden zvykli na "hodně hvězdičkové" spaní ve spacáku a neradi bychom to poslední noc měnili. Nás však také zajímalo něco dobrého k snědku. Ani v tomto Italové nezklamali. Podávaly se výborné zapečené těstoviny, sýry a k tomu lahvinka dobrého vína.
Ráno je budíček v šest hodin, následuje snídaně a v sedm hodin a šest minut odjíždíme autobusem na letiště. Zde jsme devět minut po půl osmé. Čtyři minuty před desátou hodinou odlétáme se zpožděním jednadvaceti minut v letadle MC DONNELL DOUGLAS společnosti ALITALIA. V Praze přistáváme přesně v jedenáct hodin. Řešíme odvoz z Prahy. Vzhledem k tomu, že je dopoledne, rozhodujeme se pro jízdu autobusem. Zbývá tedy vyzvednout zavazadla a možná bychom mohli stihnout autobus v půl jedné. Avšak proces vyzvednutí našich batůžků se komplikuje. V Miláně nám je totiž flegmatičtí letištní zřízenci zapomněli naložit. Sepisujeme tudíž reklamaci a doufáme, že se s našimi věcmi ještě někdy setkáme.
Mé podezření, že všechno spunktoval Láďa, nabývá jasných obrysů. V sobotu, když jsme čekali ve Španělsku na letadlo, jsem ho prosil, aby mi dal ochutnat klobásku, která mu zbyla. On však říkal, že si ji dáme až k pivu v Miláně na letišti. Zde však zjistil, že ji má "omylem" ve velkém batohu. Slib ochutnání klobásy tudíž posunul na večer. Batohy nám však s sebou do hotelu nevydali a tudíž klobáska spala na letišti. Slib ochutnání klobásy tudíž posunul na druhý den do Prahy. Avšak ani na Ruzyni jsem se nedočkal. A pak mu věřte, že se chtěl se mnou opravdu rozdělit.
Před letištěm vyhlížíme letušku. Já sháním autobus, Láďa kouká spíše po dvounohých letuškách, a proto nám asi jeden autobus ujel. Nebyla to totiž letuška - beruška s tykadly, ale klasická karosa, jak jsme se posléze dozvěděli. Ve 13 hodin a 30 minut nakonec přeci odjíždíme do Karlových Varů. Pět minut před patnáctou hodinou vystupujeme u Tržnice. Do domovů nás rozváží speciál firmy LISTAV spol. s r.o - vozidlo Peugeot 807.
PS: Batohy za pár dnů také přišly, respektive byly přivezeny až domů.
Na našem výletě jsme byli necelých 10 dnů, tj. asi 226 hodin neboli 13.580 minut. Letadlem jsme letěli 4.206 km, autobusem ujeli 527 km, autem cestovali 1693 km a pěšky ušli 72 km. Celkem to tedy bylo 6.498 km.
Co říct závěrem? Ano, byli jsme ve Španělích, to můžeme odpřísáhnout a našli bychom na to i řadu svědků. A přece země Španělská bude pro nás i nadále velkou neznámou. Španělsko charakterizuje totiž ohromná rozmanitost krajiny. Smícháme-li hory, pahorkatiny, pouště, polopouště, náhorní plošinu, úrodná údolí podél řek, pobřežní roviny s rozlehlými plážemi, skalnaté pobřeží s malými plážičkami skrývajícími se pod útesy, sopečné a stepní oblasti, mokřiny, hluboká údolí s bujnou vegetací..., dostaneme koktejl plný neuvěřitelných kontrastů, barev a odstínů.
Větší část naší dovolené jsme strávili na jihu Španělska, v zemi věčného slunce, v magické provincii Andalusie. Al-Andalus neboli Země Vandalů. Tak nazvali Berbeři, potomci Arabů tuto rozpálenou zemi na jihu pyrenejského poloostrova. Zemi tak nepodobnou zbytku Evropy. Zemi bílých měst a vesnic, vysokých zasněžených hor, kaňonů, maurských paláců, safírového moře s krásnými písečnými plážemi, cikánů, nekonečných olivových hájů, zápasníků s býky, zemi flamenga, typického vína Jerez (cherry), koní a býčích zápasů. Andalusie je krajem nádherné scenérie, kde se setkává muslimská, křesťanská a židovská kultura. Odtud pochází také temperamentní hra na kytaru, cikánská hudba a kastaněty.
Provincie Andalusie. Četl jsem, že je to bohem zaslíbený kraj. No jo, ale vlastně, kterému Bohu: nějakému "Římskému", Muslimskému, Židovskému, Křesťanskému? Dlouho žili všechny tyto tři skupiny spořádaně vedle sebe, v míru a vzájemném prospěchu, až tomu všemu udělala přítrž Isabela Kastilská s chotěm a poslali vojsko ve jménu Boha - tentokráte křesťanského - aby pokřtil ty "pohanské", tedy spíše muslimské psy. Židé měli opět smůlu. Protože měli prachy a byli velmi vzdělaní, měli i moc. Hlavně jich však bylo málo, a bylo tedy jednodušší je prostě vyvraždit, nebo vyhnat, majetek jim zabavit. Tomuto období lidské hrůzy a utrpení se teď v knihách říká "rekatolizace. Pod čímž si většina čtenářů vlastně nic konkrétního nepředstaví.
A to už vlastně stačí z historie i ze současnosti. Teď rychle vymýšlet cíl našeho dalšího výletu.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za každý komentář :)