Cestování po Krétě - březen 2007

KRÉTA - KRITI

2007

"Kréta, toť země ve středu silného moře, krásný úrodný ostrov uprostřed vod. Je hustě obydlena a četní lidé tam žijí v devadesáti městech. Každý kmen mluví svou řečí a je z toho zmatek jazyků různých. Žijí tam Achájové, pak hrdí Eteokreti, Kydóni, Dórové trojí a dávní Pelasgové, lid ušlechtilý. Hlavní město je Knóssos, kde Mínós vždy devět let vládl.

Takto popisuje Krétu Homér v Odyssei.

A jak jsme ji poznali my?

Již na podzim minulého roku, jsme se s Láďou zabývali myšlenkou, že opět příští rok podnikneme nějaký malý výlet. Do velkého cestování jsme totiž zatím ještě nedorostli. Je všeobecně známo, že cestováním člověk rozšiřuje svůj obzor, tříbí rozhled a získává cenné zkušenosti a tudíž je nadevší pochybnosti, že cestování je člověku užitečné. Ale kdo může cestovat daleko a dlouho. Lidé, kteří se cestováním živí nebo k němu mají v zaměstnání případně z jiných důvodů blízko. Například diplomaté, úředníci, obchodní zástupci, cestovatelé, žurnalisté, špioni nebo mezinárodní podvodníci. My však zatím do žádné z těchto kategorií nepatříme a tak jsme v měsíci únoru zašli do karlovarské pobočky společnosti Asiana a zakoupili zde, po předchozí konzultaci v restaurantu Hestia, hned tři letenky na ostrov oliv, vína a sýrů, jak je také Kréta nazývána. Volba třetího člena výpravy v osobě Františka Velkomeziříčského se nakonec ukázala jako velice rozumná.

Z hlediska geografického jsme zůstali věrni jako minulý rok evropskému kontinentu. Řecko neboli Helénská republika je země ležící v jižní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a na Korintském poloostrově. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Největším z ostrovů je Kréta ve Středozemním moři.

Státní vlajka: řeckou vlajku tvoří modro-bílé pruhy s bílým křížem, který je umístěn v modrém poli vlevo nahoře. Pruhů na vlajce je vždy devět, tedy přesně tolik, kolik je slabik, když rozdělíme řecká slova "eleftería i tánatos", což v překladu do češtiny znamená "svoboda, nebo smrt". Tato slova tak vystihují přesně charakter řeckého lidu.

Státní znak: řecký národní znak je tvořen stříbrným křížem ověnčeným vavřínovými ratolestmi.

Krétský stát existoval v letech 1898 až 1913. Během této doby měla Kréta vlastní měnu, vlastní policii, vlastní vlajku.

O Řecku a jeho ostrovech se říká, že mají pouze tři roční období. Rok začíná, nebo také pokračuje od října až listopadu minulého roku dobou dešťů. V březnu přichází čas zeleně, květů a zrání, který je v červnu vystřídán obdobím sucha a někdy až nesnesitelného tepla.

Většina lidí cestuje na Krétu v době od konce května do poloviny října, to jest v době, kdy tam pořádají dovolené cestovní kanceláře. My jsme však z hlediska časového stejně jako minulý rok zvolili měsíc březen, tentokrát dokonce jeho druhou polovinu. Dva dny před odletem se konalo jako obvykle neformální setkání účastníků zájezdu, kde jinde než v restaurantu Hestia. Láďa se sice dostavil, ale ne ve své kůži. Jeho příchod připomínal slavnou scénu z filmu "Noc na Karlštejně". Stačilo, aby již jenom zazpíval píseň "včera zvečera, mor a cholera,…" a bylo mi jasné, že je potřeba další detaily naší cesty řešit s Františkem po telefonu. Neboli: počet výletníků se snižuje na dva.

Sobota 17. března 2007

Ráno po sedmé hodině odjíždíme autem, které vlastní a řídí František. Po cestě ještě v Karlových Varech kupujeme pevný i tekutý chléb. Okolo jedenácté hodiny jsme u letiště v Mnichově, chvíli hledáme parkování, abychom nakonec odstavili vůz na parkovišti pro návštěvníky s označením P 41. Dále pokračujeme letištním autobusem k terminálu číslo 1. Po příchodu do haly si procvičujeme angličtinu, když na světelné tabuli čteme u našeho letu slovo "cancelled". Pravda, trochu netradiční začátek cesty. Chvilková nervozita je naštěstí záhy překonána po návštěvě informací, kde se dovídáme, že zrušený let je nahrazen jiným o necelou hodinu později.

Ve čtrnáct hodin, to znamená s dalším třičtvrtěhodinovým zpožděním, odlétáme se společností OLYMPIC AIRLINES S.A (Ολυμπιακές Αερογραμμές Α.Ε) v letadle BOEING 737 - 400.

Letadlo BOEING 737 - 400 pojme až 188 běžných cestujících včetně 2 zkušených cestovatelů. Cestovní rychlost letadla je 850 km / hodinu. Svou délkou 36,45 m, výškou 11,13 m, rozpětím 28,88 m a vzletovou hmotností 62,8 t nám letadlo vyhovovalo. Stroj je standardně vybaven dvěma proudovými motory, které byly asi v pořádku, jelikož letadlo vzlétlo. Něco však patrně úplně v pořádku nebylo, jelikož po dvaceti minutách letu se přišel kapitán dívat z okénka v místě, kde je křídlo a motory. Poté pokýval hlavou a zase odešel. Následně se ozvalo hlášení, že se objevil problém a možná se budeme muset vrátit na letiště v Mnichově. Po deseti minutách kapitán opětovně zkoumal levou část letadla, opětovně pokýval hlavou a zase odešel. Po čase jsme se dozvěděli z hlášení, že je problém odstraněn. Můj soused, německy mluvící řecký cestující, mi sdělil, že byla chyba na výškovém křídle. To by asi odpovídalo, protože jsme dlouho nemohli nabrat správnou výšku.

Po cestě jsme si přesunuli hodinky o jednu hodinu dopředu a v sedmnáct hodin a čtyřicet pět minut přistáváme na letišti Aténách. Ve čtvrt na osm, opět s malým asi pětadvacetiminutovým zpožděním pokračujeme v naší cestě. Místo avizovaného Boeingu letíme v poněkud větším letadle. Společnost OLYMPIC AIRLINES S.A. zvolila patrně z kapacitních důvodů stroj AIRBUS A 300 - 600, který pojme až 336 běžných cestujících včetně 2 zkušených cestovatelů. Cestovní rychlost letadla je 875 km / hodinu. Délka činí 54,08 m, výška 16,62 m, rozpětím 44,84 m a vzletovou hmotností 170,5 t. Stroj je také vybaven dvěma proudovými motory.

Na mezinárodním letišti Heraklion International Airport - Kazantzakis (Κρατικό Αερολιμένα Ηρακλείου) přistáváme pět minut před osmou hodinou večerní. Po běžných formalitách a rozkoukání se před budovou, kde na nás dýchne teplý a vlhký mořský vzduch, odjíždíme v půl deváté městským autobusem č.1. Po dvaceti minutách jízdy vystupujeme na náměstí Platia Elefhtherias kousek od Archeologického muzea. Venku je příjemný teplý podvečer.

Cena za jednu osobu v autobuse z letiště na náměstí Platia Elefhtherias.....	0,80 Eur
Vzdálenost	4,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,20 Eur

Autobus č. 1 jezdí z letiště na Platia Eleftherias (vedle Archeologického muzea) každých 10-20 minut od 6:00 do 23:00 z parkoviště před terminálem, lístek za 80 centů ve stánku.

Pěšky pokračujeme z kopce na autobusové nádraží. Zde se nám potvrzuje to, co jsme předpokládali. Naším směrem již žádný autobus v tuto pozdní dobu nejede. Chvíli přemýšlíme a vymýšlíme, co dál. Nakonec ve dvacet jedna hodin odjíždíme v taxi do okrajové části Iraklionu nebo do možná samostatné vesničky jménem Gazi, kde vystupujeme o čtvrt hodiny později.

Cena za dvě osoby v taxi z autobusového nádraží do městečka Gazi.....	10,00 Eur
Vzdálenost	8,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	1,25 Eur

Zkoumáme mapu, určujeme směr a odcházíme po silnici směr Anogia. Asi po pěti kilometrech opouštíme hlavní silnici č. 90, která původně sloužila jako spojení měst na severu Kréty. Pokračujeme ještě asi jeden kilometr a v půl jedenácté nacházíme na louce pod olivami místečko ke spaní. Večeříme svačinu dovezenou z domova a zapíjíme to domácími plechovkami. O půlnoci uleháme do spacáčku, pozorujeme krásnou jasnou oblohu a usínáme. První noc trávíme asi kilometr před městečkem Tilissos.

Meteorologické údaje ve 23 hodin a 55 minut (nocleh u městečka Tilissos)

Nadmořská výška...	cca 500 m.n.m.
Teplota	+ 8°C
Vlhkost	79 %

Neděle 18. března 2007

Meteorologické údaje v 6 hodin a 30 minut (nocleh u městečka Tilissos)

Nadmořská výška...	cca 500 m.n.m.
Teplota	+ 12°C
Vlhkost	65 %

Vstáváme v půl sedmé, balíme věci a za půl hodiny pokračujeme dál v cestě po silnici. Slunce se dobře vyspalo, je ho plný kraj i městečko Tilissos, kterým procházíme a na jehož konci začínáme stopovat. Za chvíli nám zastavuje terénní auto a my lezeme na korbu. Cesta vede serpentinami do kopce a my se kocháme krásnou krajinou, jíž dominují olivové háje. Frantovi trochu kazí radost vzpomínka na fotoaparát, který zapomněl s námi nastoupit. Konečná naší desetikilometrové jízdy je v osm hodin ve vesnici Goniai. Osádka automobilu jde do místního pravoslavného kostela na nedělní mši. Franta se vydává na malý fotografický výlet zpět nad Tilissos. Já hlídám věci, pozoruji lidi přicházející do kostela a poslouchám silný mužský hlas odříkávající modlitbu.

Zde se poprvé setkáváme s přítomností pravoslavné církve, která hraje významnou roli v každodenním životě obyvatel Kréty.

Vesnice Goniai

Řecká ústava sice zaručuje absolutní svobodu vyznání, avšak definuje jako "převládající náboženství" Řecka východní ortodoxní církev Ježíšovu. Ortodoxní církev a světský stav jsou v praxi vzájemně blízce spjati. Společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.

Většina Řeků (95 - 98%) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3% populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecku je také pár římsko-katolíků, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, nějací protestanté a Židé hlavně v Thessaloniki. Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství.

Pravoslavná či ortodoxní církev (z řeckého orthos správný, pravdivý + doxa sláva, názor, učení) je křesťanská církev složená z vícera územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v Jeruzalému a dále pak ve východní části římské říše, proto bývají někdy označovány též jako východní církev. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví, které vedlo až k velkému schizmatu (1054), které dodnes nebylo překonáno. Přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog.

K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické. K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecko, Ruska a dalších slovanských zemí. Pravoslavní věřící, původně emigranti, však obývají i mnoho jiných zemí, velké komunity pravoslavných věřících existují např. v USA, Kanadě nebo Austrálii.

Po deváté odcházíme na konec obce a pokračujeme ve stopování na silnici směr centrální pohoří. V deset hodin jsme úspěšní a zastavuje nám místní dáma. Po cestě s ním komunikujeme anglicky, to jest řečí, kterou ani jeden z nás dobře neovládáme. Přesto se dovídáme, že pracuje v restauraci, podle oblečení asi nějaká manažerka. Asi za čtvrt hodiny projíždíme okrajem Anogie, která se nachází v nadmořské výšce asi 700 metrů. Posléze nám paní řidička zastavuje kousek za vesnicí, na vedlejší silnici vedoucí do hor. Ušetřila nám tím více než kilometr chůze a hlavně spoustu času při hledání odbočky. Zdálky si prohlížíme nejvýše položenou vesnici Kréty a největší horskou vesnice ostrova. Opět asi kilometr jdeme po svých a poté usedáme a svačíme. Naším směrem už není žádná vesnice, a tudíž provoz není moc velký, ba skoro žádný. V protisměru se vracejí pastevci s mlékem. Trošku nás napadají černější myšlenky, ale nakonec musíme konstatovat, že kdo umí, ten umí. V jedenáct hodin nám zastavuje terénní auto a my opět lezeme na korbu. Na ložné ploše vozidla nejsme sami. Ležela tam také mrtvá ovečka a dříví a podobné věci potřebné k nějaké oslavě. Jedeme po horské silničce s občas propadlou krajnicí kolem "nekonečných" pastvin. Cestou vidíme na protějším kopci jménem Skinakas hvězdárnu a také asi tři kilometry před koncem silnice odbočku "ski resort". Vpravo vede špatně sjízdná cesta ke sjezdovce na severním svahu Koussakasu. Je to zajímavé, ale i na Krétě se v zimním období lyžuje!. Co nás však nejvíce zajímá, jsou pohledy na zasněžené hory. Zkušený a dobře připravený cestovatel není nikdy překvapen, ale přece jenom tolik sněhu jsme nečekali. Po zhruba šestnácti kilometrech a dvaceti minutách jízdy jsme na konečné, na velkém parkovišti u taverny Analipsi. Nacházíme se na jednom ze tří nástupních míst pro výstup na nejvyšší vrchol Kréty. To druhé místo bychom měli navštívit zítra při sestupu. Budova taverny vypadá nevábně až zdevastovaně. Taková malá nestvůrnost neboli bunkr, který se hodí spíše na bojiště než na posvátné místo. Těžko odhadnout, zda bude v létě otevřeno. Nyní se zde konají asi pouze domluvené akce jako třeba dnes. Majitelé vozidla jsou patrně také majitelé nebo nájemci taverny. Určitě není vhodné se spoléhat na možnost občerstvení nebo doplnění tekutin ve zdejších prostorách, jak se lze dočíst občas na internetu. My jsme naštěstí s tímto nepočítali a vodu i jídlo máme.

Náhorní plošina Nida s tavernou

Chvíli se procházíme po okolí, čteme naučné tabule a především si prohlížíme překrásnou náhorní plošinu Nida, která se zde rozprostírá ve výšce okolo 1400 metrů nad mořem a má svou zcela osobitou poezii. Byla by to asi hezká procházka, jelikož jsou zde postavena kamenná kruhová obydlí původních pastevců - salaše, kde se stále ještě vyrábí tradiční sýr. Avšak na tento výlet není čas. Čtvrt hodiny před polednem odcházíme z parkoviště po klikaté prašné cestě. Po chvíli objevujeme odbočku cesty na Psiloritis. Je velmi nenápadná, v ostré pravotočivé zatáčce. Je tam bídná zelená šipka a mužík. Necháváme zde batohy a jdeme dál po silničce, po které je možno jet ještě kousek terénním autem. Naším cílem je jeskyně Ida neboli Ideo Andro, nacházející se ve výšce 1495 metrů nad mořem. V jeskyni hory Dikté se narodil nejmocnější a nejvyšší z antických bohů Zeus a jeho matka se zde skrývala před Diovým otcem titánem Kronem. Malého Dia kojila koza a Zeus jí potom za odměnu přičaroval mytický "roh hojnosti". Dalším "návštěvníkem" jeskyně byl král Minos, který sem přicházel každých sedm let pro nové zákony. Údajně by zde měl ještě v současnosti probíhat archeologický výzkum, ale nám to, co vidíme, připadá jako devastační činnost. Nacházíme zde totiž místo celkem zanedbané, bez turistické navigace, bez jakékoliv mystické krásy. Něco jsme sice tušili podle informací z internetu, ale božská povinnost nám kázala jít se tam podívat. Kromě nás tuto oblast navštívili v dřívějších dobách i jiné slavné osobnosti, například Pythagoras, Platon nebo Kazantzakis.

Tajemná jeskyně Ida

Trochu jsem si oprášil dějepisné znalosti ze školních let a doplnil je o informace z knížek a z internetu. Slavní a všemocní byli řečtí bohové, nesmrtelní lidé, obdaření nadpřirozenou mocí. I oni však nebyli dokonalí a trpěli lidskými neduhy. Nenáviděli, pomlouvali a kuli zákulisní pikle. I přesto staří Řekové uctívali celou řadu těchto božských hříšníků. Budeme - li věřit antické mytologii, tak se dovídáme opravdu zajímavé věci pro silné povahy.

Na počátku byl Chaos, velká, temná a tichá propast, ze které bylo pak stvořeno všechno ostatní. Poté se objevila Gaea - holá země a nakonec Eros - láska, která změkčuje srdce, a jehož plodný vliv od té doby vládnul nad formováním bytostí a věcí. Matka - bohyně Země a otec - bůh Nebe zosobněné v Gaei a jejím potomkovi Uranovi (šlo o svazek matky a syna), byly rodičové Titánů. Titáni společně vedli vzpouru proti olympským bohům. Poté co vůdce bohů, Zeus, na radu Gaii osvobodil kyklopy a storuké obry hekatoncheiry, byli titáni poraženi a svrženi do věčné tmy Tartaru.

Titáni, tito nejslavnější vládcové všech světů a vesmíru mezi sebou pořád bojovali, a to celkem dost nevybíravě. Titán Kronus dokonce spolknul svoje děti, ze strachu, aby jej nezbavily jeho vlády. Jeho matka Gaia si lítala tajně léčit nervy z těch šíleností právě na ostrov Krétu, kde doporučila místečko své dceři a zároveň snaše Rheie k tajnému porodu pozdějšího vládce, boha Dia, aby ho jeho otec Kronus také nespolkl. Bylo to v jeskyni pod nejvyšším vrcholem Kréty, v pohoří, které bylo později pojmenováno podle jedné ze dvou Diových vychovatelek, Idy. Tyto dvě nymfy jej vypiplaly kozím mlékem, aby pak mohl za pomoci bratrance Prométhea a strýců storukých svého otce Krona v desetiletém boji svrhnout a osvobodit své sourozence z jeho těla. Zeus se pak stal novým nejvyšším bohem nebe a země, jeho bratr Poseidón se ujal vlády nad mořem a další bratr Hádés vládl v podsvětí. Sotva se Zeus na trůnu trochu otrkal, začal dělat ještě horší věci, než jeho otec. Názory jiných, které se mu nezamlouvali, trestal krutě mečem, hromy a blesky. Za ženu si vzal vlastní sestru Héru, se kterou zplodil několik dětí. Mnohem více jich ovšem měl s dalšími bohyněmi i lidskými matkami. Byl to totiž velký proutník a zahýbal, kde mohl. Mimo jiné znásilnil Métidu a hned potom ji, ze strachu před svou neuvěřitelně žárlivou manželkou Hérou a po vzoru svého otce, spolkl. Narodila se jí v něm ale Athéna a tak dlouho mu dělala v hlavě šílenou bolest, až mu musel podruhé pomoci Prométheus a mečem ji z hlavy vysvobodit. Ale nevděk vládl světem už tehdy. Zeus nechal Prométhea přikovat ke skále a ten si raději nechal z těla rvát kusy jater, než by se vzdal své náklonnosti k lidem. Těžko uvěřit, že když ho potom Hérakles vysvobodil, tak se s Diem zase skamarádil. Hérakles dělal jeden hrdinský čin za druhým a také na Krétě se proslavil. Zkrotil tam králi Mínósovi zuřivého býka a proto po něm pojmenovali dnešní hlavní město Heraklion. Mínós byl jeden z Diových nemanželských synů a často se spolu na Krétě scházeli, aby promýšleli zákony.

Cesta z parkoviště k jeskyni trvá asi patnáct minut. Po chvíli bádání se vracíme k batohům a pokračujeme po pěšince mezi kamením a bodlavě - pichlavým porostem, který vypadá jako příjemný kobereček z nějaké mecho-trávy, ale pouze do té doby než se ho člověk dotkne. To se pak malých bodlinek v kůži těžko zbavuje. Cesta se zužuje, za chvíli jsme mimo dosah hlasů a dohled lidí z Taverny. Nad námi se na teplých vzdušných proudech vznášejí dravci. Pěšina vede šikmo vzhůru příkřejším úbočím, aby se následně stáčela doprava do prvního sedla. Stoupáme do syté modři Krétského jara. Z hlediska výskytu flóry by se mohla jevit cesta jako nezáživná. Kytičky zde v této roční době nenajdeme. Po cestě převažují pichlavé keře. V případě, že do nich člověk uklouzne nebo usedne, nese si jejich bodliny po zbytek dovolené s sebou jako nechtěný suvenýr.

Cesta na nejvyšší vrchol Kréty

Chvílemi jdeme ve sněhu, v některých místech leží bílá pokrývka i ve větší ploše. Zde již netrpělivě vyhlížíme hlavní turistickou cestu E4, na kterou bychom se měli napojit. Avšak následuje, pro někoho možná krátký vděčný úsek dolů, pro nás bohužel ztráta pracně nabrané výšky. Po sestupu ze sedla pokračujeme doprava stezkou, nestezkou a pořád do kopce. Sněhu přibývá a něco mi říká, že sandály, které mám na nohou, nejsou tou pravou obuví pro zbytek dnešního dne. Dělám přestávku a přezouvám na zimní výbavu. Franta zvolil celoroční univerzální obutí, zvané též tenisky. Nakolik to byla dobrá volba, se dalo posléze odvodit z jeho nadávek ve vrcholové partii cesty, která obsahovala sněhová pole. Šlapeme a šlapeme, ale pořád ten náš kopeček nevidíme. Za každou zatáčkou čekáme ten správný pohled, ale vždy následuje další zatáčka a tak to jde pořád dokola. Jeden úsek je traverz, okolo kopce Angathias, po docela prudkém sněhovém poli, jinak se jedná o celkem jednoduchý výstup. Začíná se ochlazovat a sílí vítr. Těšíme se už na vrchol, kde zalezeme do kamenného stavení. Podle všeho bychom se už měli blížit k našemu vysněnému cíli. Šplháme se snad již na poslední kopec, ale kaple nikde. Jen malá zídka a pár kamenů na hromadě. Nabízí se nám úchvatný pohled na okolní pohoří a jižní i severní pobřeží, jen pohled na západ je pro nás trochu překvapující. Asi kilometr vzdušnou čarou se před námi vypíná skutečný nejvyšší vrchol Kréty. Teprve teď jsme na místě, o kterém jsme si mysleli, že už máme dávno za sebou. Nacházíme se totiž dle průvodce teprve ve druhém sedle, ze kterého je poprvé vidět kamenná kaple na vrcholu. Začíná to tu pořádně fučet.

Západ slunce na nejvyšším místě Kréty

Musíme ale opět sestoupit kousek dolů a poté již následuje poslední výstup. Měli bychom jít údajně po centrálním hřebeni, ale mne tento závěrečný úsek připadá jako celkem solidní stoupání po návětrné straně. Přesto si užíváme úžasný pohled na obě dvě strany, vidíme k jednomu i druhému moři. V osmnáct hodin a patnáct minut stojíme na nejvyšším místě Kréty na kopečku zvaném Psiloritis (Ψηλορειτης) ve výšce 2.456 metrů nad mořem. Někdo by mohl říct nic moc výška, ale když si uvědomíme, že "nad tím mořem" skutečně jsme (jižní pobřeží je daleko cca 20 km, severní asi o pět kilometrů dále), tak je jasné, že to jsou opravdu Hory.

Nás zde však čeká nemilé překvapení. Kamenná kaple Stavros se dvěma vchody a ozdobená dvěma zvony se tady sice nachází, ale v zimním provedení. Oba vstupy jsou zasněžené. A to tak, že hodně. Místo jednoho zvonu by se hodila lopatka. Nic takového zde však není a ani my jsme na to ve své výbavě nepamatovali. Kdo by také jezdil s lopatou na sníh na Krétu.

Psiloritis - tolik sněhu jsme zde nečekali

Sluníčko se sklání k obzoru a zabarvuje protilehlé kopce dozlatova. Pořizuji rychle několik fotografií, než slunce zapadne úplně a setmí se. A kochám se krajinou. Je zde krásný výhled do údolí a na sousední zasněžené kopce, za nimiž se krajina svažuje k moři. Když v tom zazní " hrabej, tvrdil jsi, že je zde možno přespat". Franta mi donesl plochý kámen a já se začal činit. V průvodcích i na internetu se opravdu píše, že když je venku chladno, tak se dá uvnitř kaple schovat a dokonce přespat. Ale patrně zde nikdo nebyl v tuto zimní dobu. Někdo musí být první. V přestávkách mezi hrabáním jsem si zazvonil na zvon a rozhlížel se po plechové krabici s vrcholovou knížkou. Ale nenašel jsem. Někde tady pod sněhem by také měla být studna s kýblem a údajně špinavou vodou.

Asi po půl hodině intenzivního hrabání objevuji paprsek světla. Avšak má radost je brzo zkažena, jelikož zjišťuji, že to není zevnitř kaple, nýbrž se jedná o porušený strop, jelikož lze pohlédnout na oblohu. Tudíž je jasné, že sníh v otvoru není navát pouze zepředu, ale napadán i seshora. Jak to vypadá dál? Jsou tam dveře nebo je to celé zapadané sněhem? To by mne zajímalo, ale asi to pro mne zůstane záhadou. Hodinky ukazují sedmou hodinu večerní, fouká surový vítr, teplota -10°C. Nerad bych tady zůstal navždycky. Nápis na hrobě "umrznul na Krétě" by zněl opravdu divně.

Umrznout na Krétě by možná bylo originální, ale spát budeme dneska asi o něco níž

Odhazuji kámen a sděluji Frantovi, který si mezitím přezul druhé tenisky a suché ponožky, že se vydáme na ústup. V jeho očích není poznat, jestli mi věří nebo nevěří, zda se dá do kaple prokopat nebo ne. Ale já odchod vidím jako jedinou rozumnou věc, kterou lze v tuto chvíli udělat. Nasazujeme čelovky a vymýšlíme sestupovou trasu. Původně jsme se chtěli kousek vrátit, do nejbližšího sedla, jelikož odtud vede druhá vrcholová cesta. To by ale znamenalo nejdříve dolů, poté kousek nahoru a zde hledat odbočku. Ale to se netýká naší momentální situace. Rozhodujeme se pro přímý sestup jižním směrem s tím, že se bude jednat o malou zkratku a časem narazíme na zmiňovanou cestu E4 do Fourfouras. Svah není až tak prudký a chůze ve sněhu je celkem pohodová. No "pohodová"? Od rána mám pětadvacetikilový batůžek na zádech, nohy už necítím a celkově jsem také nějaký unavený, ale nic jiného nám nezbývá. V těchto chvílích si uvědomuji, že sbalení si s sebou zimních vysokých bot, rukavic a čepice nebyla špatná volba, i když zbývající pobyt na Krétě tyto věci už nepoužiji a budu je muset nosit v kletru.

Úderem dvacáté hodiny nám už sil moc nezbývá, skoro žádné. Zastavujeme tedy, přibližně ve výšce 2000 metrů nad mořem. Sněhu už zde moc není a tak si každý hledáme místečko na spaní. Čistíme si úzký plácek, odhazujeme kamínky a rozbalujeme karimatku a spacák. Nevím čím to je, ale ani hlad nemám. Volím tedy zajímavou kombinaci. K čokoládové tyčince si dávám, trochu opožděně vrcholové pivo. Avšak silně podchlazená "plechovka" mi moc nechutná, což se nestává často. Dnes to opravdu nebyla odpolední vycházka, ale solidní túra, která si v ničem nezadá s trekem v Alpách. Skutečné hory, žádný kopec za vesnicí. Ale stálo to za to, pro mě nejhezčí zážitek z Kréty.

Chvíli povídáme, probíráme a prožíváme vrcholové zážitky a pozorujeme nebe, na kterém se třpytí tisíce jiskřiček hvězd. Okolo desáté hodiny usínáme. Jsme asi jedni z mála na Krétě, kteří v tuto brzkou dobu ulehají, pro místní teprve večer začíná.

Na cestu tam a zpět od parkoviště je potřeba počítat 6-7 hodin + individuální dlení na vrcholu. Nikde po cestě není ani hlt vody, je potřeba si vzít alespoň láhev vody na člověka, v létě ještě víc. Také je potřeba něco na hlavu a namazat se (krémem, ne alkoholem), celou dobu svítí a nemilosrdně spaluje sluníčko, není se kam schovat.

Značení cesty E4 na Krétě není tak špatné, jak se občas na internetu píše. Samozřejmě se to nevyrovná našim domácím turistickým cestám, ale když je člověk pozorný, tak se zde dá dokonce putovat i tím směrem, který si člověk dopředu určí. Ke značení zde slouží turistické tyče s cedulkou E4, samotné cedulky E4 (např. na stromech), červené čtverce s bílým středem a hlavně mužíky, ty jsou nejspolehlivější.

Meteorologické údaje ve 20 hodin a 55 minut (nocleh pod vrcholem)

Nadmořská výška...	cca 2.000 m.n.m.
Teplota	- 1°C
Vlhkost	62 %

Pondělí 19. března 2007

Meteorologické údaje v 7 hodin a 45 minut (nocleh pod vrcholem)

Nadmořská výška...	cca 2.000 m.n.m.
Teplota	+- 0°C
Vlhkost	57 %

Po sedmé nás začíná budit sluníčko, okolo osmé vstáváme, balíme věci a za půl hodiny pokračujeme dál v cestě z kopce dolů. Hledáme cestu E4. Každou chvíli to vypadá, že ji vidíme, ale vždy nakonec konstatujeme, že se jedná o cestu vyšlapanou kozami nebo ovcemi. Po čase vidíme pod sebou nějaká stavení. Vybíráme si to největší a sestupujeme tím směrem. Chvíli to trvá, ale nakonec v deset hodin přicházíme k vybranému cíli, jímž je turistická chata Toubotos Prinos.

Pohled od chaty Toubotos Prinos

Chata patří Řecké horolezecké asociaci (EOS) a nachází se ve výšce přibližně 1400 metrů nad mořem. Děláme zde přestávku, sušíme věci, ohříváme své kosti a kůži na sluníčku. Když jsme vstávali, nebyla teplota příznivá pohodovému snídaňování. Tudíž kombinace snídaně, svačiny a oběda přichází na řadu až nyní. Nadmořská výška se změnila a tudíž i my jsme se rozhodli pro změnu. Zimní horské oblečení převlékáme za letní nížinné.

Chata Toubotos Prinos

Ve čtvrt na dvanáct pokračujeme po cestě E4, kterou jsme objevili až zde u chaty. Začíná přibývat stromů, především dubů, skoro se dostáváme do lesa. Nejedná se sice o takový les, jaký známe z domova, ale na Krétu je zde stromů až moc.

Kouzelná příroda

Jdeme západním směrem a neustále se ohlížíme zpět a pozorujeme zasněžené hory. Je zapotřebí se dívat také před sebe, jelikož se cesta různě klikatí, protože se vyhýbá překrásným, ale hlubokým stržím. Po cestě navštěvujeme jedno vyhlídkové a možná i náboženské nebo historické místo. Aspoň to tvrdí Franta, který zde objevuje kámen, jenž podle jeho hypotézy sloužil k obětním rituálům. Svědčí o tom kanálek, který sloužil k odvádění nějaké tekutiny, asi krve od oltáře.

Frantovo obětní místo

Podle informační cedule by zde mohla být také pitná voda. V úvahu by přicházela malá jeskyňka. My jsme tam však nic neobjevili a tak po čtvrt hodině pokračujeme dále. Po chvíli se kolem nás začínají objevovat olivovníky.

Olivovník evropský je krásný, nenáročný a velmi odolný strom s šedavými listy, který snese velkou zimu, horko i sucho. Údajně jich roste na ostrově okolo 25 miliónů, buď v olivových hájích nebo jednotlivé stromy u cesty či v zahradě. Tato plodina nemá na Krétě konkurenci, vyskytuje se všude a v takovém množství, až to naplňuje úžasem. Svahy kopců a pobřežní roviny, prostě všude, kde jsou pro její pěstování vhodné podmínky, jsou pokryty kobercem miliónů olivovníků. Roste pomalu, dobrou úrodu lze očekávat až asi po 30 letech života. Jedna z teorií říká, že se olivy začaly pěstovat na Krétě asi před 6000 lety. Některé stromy patří k nejstarším na kontinentě, možná jeden z nich zasadili Homérovi současníci. Ve starověku byly olivovníky většinou majetkem státu a nesměly se kácet. Byly středem života, symbolem bohatství a míru. Olivový olej byl nazýván tekutým zlatem, ve stínu olivovníků rozvíjeli své teorie o životě antičtí filozofové Aristoteles nebo Platón. Olivový strom byl považován za kouzelný, věřilo se, že může růst sám od sebe. Proto také byly olivovníky nepřítele oblíbeným terčem, zničením stromů byl protivník výrazně oslaben. V Antickém Římě se pokácení pouhého jednoho stromu trestalo odejmutím života.

Stromy okolo nás mají krásně tvarované kořeny, kmeny a větve a kdoví jestli není některý z nich odnoží stromu, který zasadil Herakles u vchodu na olympijský stadion, aby z něj vítězové starořeckých her dostávali jednu snítku. Kromě vlastních stromů si prohlížíme zajímavý úkaz pod nimi na zemi. Pod některými totiž leží rozprostřené černé sítě, jinde jsou zase opodál složené. Jsou tam od minulé sklizně, která bývá obvykle od října do prosince, nebo jsou již připraveny na nový sběr.

Sběr oliv je skutečným vyvrcholením roku na Krétě. Tradičním způsobem se zralé olivy střásají na velkou plachtu zavěšenou pod stromem, případně se trhají do košíků jako švestky. Nasolují se ve velkých kontejnerech, dříve se máčely několik dní v moři. Pak se musí nechat několik měsíců zkvasit. Nakonec jsou naloženy do ochucených nálevů, ve kterých se skladují a prodávají. Všechny olivy, které vyrostou na stromech, jsou zelené. Rozdíl mezi černými a zelenými olivami je pouze ve stupni dozrávání. Zelené olivy jsou nezralé, pak přicházejí různé barvy žlutých, červených, modrých, až k úplně zralým, černým. Aby to však nebylo tak jednoduché, některé černé olivy vznikají ze zelených až při zpracování.

Řecké přísloví "jedl jsem s ním chléb a olivy" je známkou přátelství. Novomanželům v Řecku se přeje: "Ať ve vašem domě nikdy nechybí chleba, víno a olivy". Olivový olej se používá k církevním obřadům, při křtu, svatbě, pohřbu, ke svícení, topení, vaření, natírání kůže, léčivým a kosmetickým účelům, zpracovává se i olivové dřevo.

Poslední úsek naší cesty vidíme před sebou městečko Fourfouras, kam přicházíme v půl čtvrté. Jedná se o druhé výstupové místo, ze kterého je možno naplánovat cestu na vrchol. Je nutno však počítat s větším převýšením. Výchozí bod je ve výšce okolo 500 m.n.m. Třetím místem, kde je možno začít putování na nejvyšší horu Kréty, je městečko Kamares. Avšak i v tomto případě člověka čeká solidní stoupání, protože bude začínat ve výšce cca 570 m.n.m.

Městečko Fourfouras si dodnes zachovalo původní ráz a vypadá příjemně. Procházíme se uličkami, až objevujeme jeden menší kostel, který je otevřen. S údivem si prohlížíme zajímavý interiér, kterému dominuje ikonostas. Dřevěná stěna s dveřmi, která odděluje oltářní prostor (kněžiště) od zbývajícího prostoru kostela je plná ikon, jež se zde upevňují podle určitého systému. Ten nám sice není znám, ale je to zde krásné a působí to úžasně, až tajemně, zvláště když jsme zde sami.

Po prohlídce odcházíme přes zbytek městečka až na silnici, kde chceme stopovat. Čekáme jenom několik minut a pokračujeme s místním člověkem do vesnice Monastiraki. Zde se také chvíli procházíme a rozhlížíme. Zjišťujeme, že naším směrem vede již jen menší silnice a tudíž nám nezbývá než pokračovat pěšky. Nejprve procházíme vesnicí Opsigias a posléze přicházíme do větší vesnice, která se jmenuje Amari. Zde nejprve nakupujeme v malém obchodě plechovkové pivo a posléze navštěvujeme místní tavernu a začali jsme testovat jak chutná řecké víno. Jak se sluší a patří k vínu dostáváme na ochutnání talíř se zeleninou, olivami, sýrem, rybí pomazánkou a chlebem.

Stejně jako předešlý den i dnes jsme opět viděli po cestě několik dopravních značek, které byly prostřílené. Patrně je to místní druh zábavy.

Střelba do značek - zajímavý druh zábavy

V devatenáct hodin odcházíme dobře občerstveni s výhledem posledních dnešních dvou kilometrů, které podle mapy zbývají do dalšího městečka, kde budeme hledat nocleh. Leč skutečnost je jiná. Do Meronas přicházíme ve dvacet hodin a v nohou máme dalších šest kilometrů. Ne vždy se dá mapě věřit. Zkoušíme hledat nějakou občerstvovací stanici, ale po tavernách jako by se slehla zem. Odcházíme tudíž za město a po chvíli nachází travnaté místo ke spaní. Následuje opět večeře a posléze uleháme.

Před spaním přemýšlím na téma "Kréta - turistika". Na Krétě si místní obyvatelé na turistiku moc nepotrpí. Asi vůbec nevědí co to je a nechápou jí. Řekl bych, že sami Kréťané vůbec neznají svoji zem z hlediska cestovatelského, každý zná pouze nejbližší okolí svého bydliště a občas vůbec nechápe, proč turista chce něco poznat. Ale jsou to spokojení, pohodoví a dobří lidé a to je důležité pro naše cestování.

Meteorologické údaje ve 21 hodin a 5 minut (nocleh za Meronas)

Nadmořská výška...	cca 450 m.n.m.
Teplota	+ 11°C
Vlhkost	78 %

Úterý 20. března 2007

Meteorologické údaje v 6 hodin a 45 minut (nocleh za Meronas)

Nadmořská výška...	cca 450 m.n.m.
Teplota	+ 8°C
Vlhkost	79 %

Vzhledem k tomu, že se nacházíme blízko civilizace, vstáváme již v sedm hodin, balíme věci a za půl hodiny pokračujeme dál kousek po silnici. Ve tři čtvrtě na osm začínáme stopovat u místního hřbitova, kde jsme nejdříve posnídali. V devět hodin nám zastavuje domorodý sekáč trávy, který nás popovezl asi jeden kilometr a posléze nám poradil a ukázal zkratku. Opět, jako již mnohokrát se ukázalo, že ne každá zkratka je nejkratší. Ve tři čtvrtě na deset přicházíme do městečka Gerakari.

V městečku Gerakari

Zde vidíme přes silnici nataženou výstražnou pásku, která jakoby dávala najevo, že je silnice uzavřená. Na první pohled dost nepříjemná zpráva, jelikož právě tím směrem jsme chtěli stopovat. Naštěstí za několik vteřin poznáváme, že se k nám osud neobrátil zády. Přijíždí terénní dodávka, ve které sedí starší pán a paní. Na první pohled nevypadají, že by brali stopaře. My jim však zvedáme bezpečnostní pásku, aby mohli projet, a ukazujeme na korbu. Po tomto dobrém skutku z naší strany se jim nás asi zželelo a po projetí daným místem zastavují a dávají nám najevo, že ložná plocha jejich vozu je nám k dispozici. Nasedáme a dalších jedenáct kilometrů se kocháme pohledy na krásnou krétskou krajinu i na zasněžené hory.

V deset hodin přijíždíme do zajímavého města Spili. Jedná se o turistické centrum, které navštěvuje celkem dost lidí. Podhorské městečko leží ve výšce 400 metrů nad mořem, je obklopené zelení a díky své poloze má velké bohatství vodních zdrojů. Město je vlastně tvořeno jednou úzkou silnicí bez chodníků. Kolem ní je spousta taveren a obchůdků s ručně tkaným textilem i jinými upomínkovými předměty. Před jednou kavárnou je malá, asi rodinná benzínová stanice (jeden stojan s benzínem a jeden s naftou). Zajímavá kombinace vůně kávy a benzínu. Ale asi to funguje, jelikož venku sedí spokojení majitelé. Jdeme po této ulici až na náměstí, kde se nachází věc, kvůli které jsme sem přijeli. Je to benátská zídková fontána s devatenácti lvími hlavami a šesti dalšími normálními otvory, ze kterých teče proudem pitná, ledově studená voda. Samozřejmě ochutnáváme a doplňujeme zásoby do plastových lahví a také ochlazujeme naše unavené nohy. Krásná přestávka.

Zasloužený odpočinek ve městě Spili

Poté si prohlížíme také kostel a další část města. Vycházíme též jednou ze stylových uliček do kopce. Je odtud krásný rozhled na město i okolní kopce a hory. Poslední naší zastávkou je návštěva rozsáhlého kláštera, který byl postaven nedávno "na zelené louce". Jedná se o rozsáhlý několikapatrový komplex, který se stále ještě dokončuje.

Zajímavá novostavba kláštera

V půl dvanácté již stojíme na silnici a stopujeme. O čtvrt hodiny později již jedeme. Vysedáme po osmi kilometrech na křižovatce před vesnicí Koxare. Zde se nestačíme ani rozkoukat a pokračujeme v autě se dvěma stavebními dělníky. Po cestě řešíme otázku, kde vystoupit, abychom se dostali, co nejlépe a nejdříve ke klášteru Preveli. Nakonec vysedáme až v Plakias, v turistickém letovisku a přístavu na jižním pobřeží. Výstavbu v Plakiasu tvoří především apartmánové domy a hotely různého druhu a kvality a samozřejmě taverny. Původních domů je zde jen málo, většinou v blízkosti malého rybářského přístavu, kterým také Plakias býval dříve, než se stal vyhledávaným cílem turistů. Zjišťujeme možnosti, jak se dostat k našemu cílovému místu. Autobusy jezdí patrně pouze v sezóně, stopem to asi taky nebude žádná sláva a tak se rozhodujeme pro taxi.

Cena za dvě osoby v taxi z Plakias ke klášteru Preveli.....	10,00 Eur
Vzdálenost	12,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,85 Eur

Po cestě ke klášteru míjíme ruiny Kato Moni Preveli. Jedná se o pozůstatek starého kláštera, soubor kamenných budov z 16. - 17. stol. Zdejší mniši po požáru kláštera počátkem 19. stol. budovy opustili. Asi dva kilometry odsud přichází to hlavní. Piso Moni Preveli - v minulosti nejbohatší a nejvlivnější církevní instituce na Krétě, který se nachází jako skalní hnízdo na horských srázech ve výšce asi 200 metrů nad mořem s úchvatným pohledem na sluncem rozzářenou hladinu Libyjského moře. Žije zde dodnes údajně hodně mnichů, my jsme viděli tři. Dnes je to asi nejrušnější klášter, z hlediska návštěvnosti turistů. Otevřeno mají denně od 8 do 17 hodin s přestávkou od 13 do 15 hodin. A právě v tuto dobu jsme sem dorazili my. Ale štěstí nám přálo a tak jsme si prohlédli se svolením jednoho mnicha hlavní kostel. Výzdoba, atmosféra, sbírka ikon je úžasná.

Klášter Moni Preveli

V komplexu se nachází ještě malé muzeum se sbírkou ikon. Ale to jsme vynechali. Místo toho jsme si prohlíželi budovy zvenčí a to jak ty novější, tak i ty původní, kde jsou asi ubytováni mniši. Na sluníčku se vyhřívaly kočky, ve stínu pod velkým stromem se pro změnu nachází taková menší minizoo.

Klášter Moni Preveli

Vše jsme důkladně prohlédli a prozkoumali a čtvrt hodiny po druhé pokračujeme dále. Naší další zastávkou je pomník, který připomíná událost z druhé světové války. O kousek dál odbočujeme na prašnou cestu, která končí parkovištěm s tavernou. Dnes je zde skoro prázdno a pusto, ale v létě to musí být "něco". Od parkoviště vede pěšina a schody přes skalní útes kamsi hluboko až k pobřeží, do zátoky Preveli.

Zátoka Preveli

Krásné místo, tak trochu sem zabloudilo moře na pevninu. Líbí se nám neexistence aut, jediná přístupová cesta je horský chodník. Na konci pláže je místo, kde ústí do moře Megalo Potamos, v překladu "velká řeka", ve skutečnosti malá říčka a vytváří zde malou lagunu obklopenou přírodním palmovým hájem, oleandry a eukalypty. Mísí se zde sladká voda se slanou. Po příchodu na pláž odpočíváme, svačíme a pozorujeme moře. Za tropického počasí bychom ve vodě hledali žraloky, mořské ježky, podivné ryby, medúzy, kraby a chobotnice, ale dnes mohou v moři plavat pouze ledové kry a tak je o plavání rozhodnuto.

V létě by asi sladká potoční voda byla dost chladná, a tudíž by ochlazovala moře, ale dnes to neplatí. Moc přihlížejících není a tak ani nehledáme koupací oděv a jdeme si zaplavat nahoře i dole bez. Sice je hezký slunečný den, ale žádné velké plavání to nebylo. Voda je krásná průzračná, ale o něco studenější než bychom si přáli, mohla mít odhadem asi patnáct stupňů. A tudíž stejně rychle jako začalo, také skončilo naše první a také poslední seznámení s mořem na Krétě. Pokračujeme malou procházkou podél řeky, chvíli jdeme po písečné cestičce, občas šplháme po kamenech. Nachází se zde palmový háj s místním ohroženým druhem palmy Phoenix theophrasti neboli datlovník krétský, rostoucí pouze na Krétě a na jednom místě v Turecku. Dojít se dá podél řeky až k malému vodopádu, cesta dál je neprůchodná.

Malá velká řeka Megalo Potamos

V sezóně zde bývá hodně lidí. Na pláži je restaurace, na moři kotví výletní lodě, které přivážejí turisty z Plakias, Agia Galina i odjinud, pod palmami jsou připraveny lehátka, no musí to tady být šílené. Ale dnes jsme zde skoro sami, na chvíli se ukázalo několik lidí, kteří však za chvíli odešli.

Meteorologické údaje v 15 hodin a 15 minut (pláž Preveli)

Nadmořská výška...	1 m.n.m.
Teplota	+ 22°C
Vlhkost	57 %

Poté, co jsme se vykoupali a vychutnali si zdejší pohodovou atmosféru, vracíme se zpět. Stoupáme stezkou s četnými schody po skalnatém svahu s krásnými výhledy na zátoku. Nahoře se ještě jednou podíváme na moře, kde se ve vlnách odráží slunce a ve třičtvrtě na pět jsme opět na hlavní silnici a čekáme. Za chvíli nám zastavují dvě Holanďanky, které zde pořizují fotodokumentaci do katalogu cestovní kanceláře. Nabízíme jim naše snímky z dobývání vrcholu, ale ony tvrdí, že to by jejich klienty odradilo od návštěvy Kréty. Snaží se nám doporučit některý levný hotel nebo turistické ubytování v Plakias, ale my jim německo - anglickou řečí vysvětlujeme, že dokud neprší, tak je naším hotelem krétská zem pod širým nebem.

Plakias je moderní turistické letovisko a přístav na jižním pobřeží ostrova. Centrem městečka je dlouhá pobřežní ulice a menší přístav. Jako i v jiných letoviscích také zde se nachází hotely, cestovní kanceláře a půjčovny vozidel, bankomat, pošta, lékárna a další více či méně zajímavé a užitečné objekty a instituce. Co však v Plakias nemá cenu hledat, je původní městské centrum.

V Plakias jsme ve čtvrt na šest, před pláží na lavičce si dáváme jedno pivo a promýšlíme, co dál. Vydáváme se na průzkum plakiaského zálivu a jeho pláže. Směrem východním se pláž z oblázkové mění na písečnou a dokonce na samém konci vytváří i písečné duny. K východnímu cípu zálivu se dostáváme k večeru a fotografujeme západ slunce, který je zde mimořádně krásný s malebnou kulisou hor v pozadí. Další naše kroky vedou do místní "hospody" - taverny, kde si dáváme bílé víno a k tomu ochutnáváme něco dobrého z krétské kuchyně. Na jednom talíři jsou rybičky neboli marides, drobné a chutné, do křupava opečené rybky, které se jí vcelku i s hlavou, ploutví i ocasem, a na druhém jehněčí. Na Františkovu speciální žádost následuje něco dobrého na zažívání - pohárek rakie. Nenechám se dlouho přemlouvat. Je pravda, že člověk má poznávat Krétu ze všech možných způsobů a pálenka z hroznového vína je jednou z možností.

Večeře a víno ve džbánku v taverně v Plakias 19,00 Eur

FRESH MIX FISH FRIED salmorejo...	5,71 euros
Papas arrugadas	1,20 euros

Následuje procházka na začátek městečka a návštěva dalšího restaurantu. Zde ochutnáváme Retsinu, stolní víno s pryskyřicí borovice. Retsina není klasický alkohol. Je to zvláštní druh krétského bílého vína, který vzniká přidáním piniové (borové) pryskyřice do vykvašené hroznové šťávy. Zvyk pochází ze starověku, kdy se víno přepravovalo v amforách a aby se nevylilo, pečetily se zátky pryskyřicí. Vzduch tak nepronikal do nádob, ale zároveň se víno louhovalo s vůní pryskyřice.

Asi tak nějak hodinku před půlnocí opouštím večerní ruch v Taverně a odcházím spát na pláž. František ještě chvíli rozebírá s místními bitvu u Thermopyl a podobné důležité záležitosti, potřebné pro naše další cestování. Také nabízí jednomu domorodci nalezení pramene a vyvrtání studny. Naštěstí se zavčasu podívá na letenku a termín našeho odletu a odchází posléze taky ulehnout na pláž, asi padesát metrů ode mne.

Středa 21. března 2007

Ráno se scházíme čtvrt hodiny před sedmou na zastávce autobusu. Podle jízdního řádu, který mám stažený z internetu, by měl jet v tuto dobu autobus. Po chvíli přichází několik lidí a situace vypadá příznivě. A následuje na Řecko - Krétské podmínky nemožné, ráno v sedm hodin, tedy přesně na čas odjíždíme linkovým autobusem do Rethymna. Část cesty už známe z předchozího dne, a proto se těšíme na místo kousek za Plakiasem, kde se nachází krásný průjezd známou soutěskou Kourtaliotiko. Její potok končí na známé pláži pod klášterem Preveli, kde jsme byli včerejšího dne.

Cena za osobu v linkovém autobuse z Plakias do Rethymna...	3,90 Eur
Vzdálenost	41,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,10 Eur

Cesta rychle uběhne a před osmou hodinou vystupujeme v třetím největším městu Kréty na autobusovém nádraží blízko staré pevnosti, když jsme předtím projeli dopravním chaosem, tolik typickým pro velká řecká města. Procházíme se městem, hledáme autopůjčovnu a informace.

Začíná druhá část naší výpravy - autoturistika. Pronajímáme si auto na dva dny, abychom navštívili zbytek zajímavých míst. Po chvíli již naše dvoučlenná výprava ujíždí šedostříbrným vozem Kia.

Začíná putování autem po Krétě

Z města Rethymno jedeme asi 20 kilometrů na západ přes Episkopi do městečka Kournas. Asi 4 kilometry dále se nachází stejnojmenné jezero, u kterého zastavujeme. Řecké ostrovy po většinu roku trpí nedostatkem sladké vody. Neplatí to však o největším ostrově Kréta. Jezero Kournas je toho důkazem. Je totiž největší zásobárnou sladké vody pro Krétu.

Kournas je největší sladkovodní jezero na ostrově. Měří něco přes kilometr, má přibližně trojúhelníkovitý tvar a hloubka je několik desítek metrů. Pouze v tomto jediném sladkovodním jezeře žijí nejedovatí vodní hadi, až 7kg vážící ryby, vodní želvy či sladkovodní kraby.

Pozorujeme okolní horský masiv Ida, jímž je jezero obklopeno a je nám jasné, že teplota vodu bude odpovídající místu, kde se jezero nachází a době, ve které se my zde nacházíme. Pozorovat koupající se lidi nelze, nikdo tam totiž není. Zkoušíme tudíž hledat ve vodě hady a ryby, ale asi také jsou zalezlý a schovaný před zimou. Na rozdíl od nás. Po chvíli zkoumání břehu, nachází molo a dopřáváme si koupel. Podle průvodců by měla koupel v průzračné vodě poskytovat blahodárné osvěžení, ale my jsme rádi, že jsme to přežili.

Veškerý život se odehrává na východním pobřeží. Pobyt si zde může člověk zpříjemnit posezením v jedné z mnoha taveren, které jsou přímo u břehu jezera. Je z nich úžasný výhled na modrou hladinu jezera, ve které se zrcadlí okolní hory. Nabízí se také projížďka po jezeře na šlapadlech, nebo pěší procházka kolem celého jezera, která zabere asi jednu hodinu.

Kournas - největší sladkovodní jezero na ostrově

Po jedenácté hodině pokračujeme dále směr Georgioupoli a po půl hodině jízdy zastavujeme ve Vrisses, vesnici s tisíci obyvateli v krásném údolí plném nádherné zeleně i potůčků. Procházíme se po hlavní ulici, lemované krásnými a mohutnými platany. Jdeme až na náměstíčko, kde protéká nejvodnatější řeka ostrova. Přecházíme přes ni po starém krásném mostě. Objevujeme zde také pěkný kostel. Jedním z hlavních důvodů naší návštěvy tohoto místa je místní specialita - čerstvý jogurt v hliněných nádobkách, který patří k nejlepším na ostrově. Jogurt samozřejmě ochutnáváme v jedné taverně pod stinnými platany a posléze si tuto delikatesu kupujeme do zásoby.

V půl jedné odjíždíme severním směrem na pobřeží, kde se nacházejí lázně Kalives. Je zde sice celkem hezká promenáda okolo moře, ale jinak nás nic nezaujalo a tudíž ani nevystupujeme z auta. Možná z podvědomého strachu před bezhlavým knězem, který by měl pronásledovat turisty. Byl zde popraven při revoluci v roce 1821, protože odmítl konvertovat k islámu. My však v klidu projíždíme městečkem a posléze pokračujeme ještě kousek po hlavní silnici, které místní říkají dálnice. Napravo pozorujeme záliv Souda. Stejnojmenný přístav je nejvýznamnější, nejlepší a nejhlubší přístav na Krétě a využívá ho i NATO jako strategický přístav ve Středozemí. Z toho důvodu se po celou dobu jízdy objevují značky, informující o zákazu fotografování. Při jedné zastávce na odpočívadle zkouším vyndat fotoaparát, ale ihned ke mně přichází místní člověk z taverny a upozorňuje mne na uvedený zákaz. Zajímavá situace.

Někdo tvrdí, že na ostrově dálnice není, jiný říká opak. Předpisy se moc nedodržují, ale jezdí se celkem pomalu. Při rychlosti okolo 130 km/hod se už většina aut dojíždí. Tato auta však okamžitě uhýbají ke krajnici a tak je možné předjet je i v protisměru na zdánlivě nemožných místech. Jezdí tady však i řidiči (většinou turisté), kteří se neumí přizpůsobit místním zvyklostem a při dojetí neuhnou.

Ve třičtvrtě na dvě zastavujeme v městě Chania. Je to krásné město. V průvodcích je uváděno jako nejkrásnější město nebo též "perla Kréty" či "kráska západu". Dříve, do roku 1972, to bývalo hlavní město ostrova, v současné době se jedná o druhé největší město na Krétě a hlavní město stejnojmenného kraje, centrum politiky, město sýrů. V minojském období se město jmenovalo Kydonia, ve 13. století bylo Benátčany nazýváno La Canea, dnes jsou různé varianty názvu: Chania: Hania, Chaniie, Chaniá. Řecky Χανια.

My se vydáváme na pěší prohlídku malebného starého města, které obklopuje krásný benátský přístav s majákem na konci mola La Laterna s částmi starého opevnění, kde jsou zachovány mimo jiné budovy bývalých loděnic. Naproti molu v bývalé benátské pevnosti se nachází Námořní muzeum se zajímavými exponáty. Z časových důvodů vynecháváme návštěvu muzea s modely antických lodí, archeologické muzeum a další krásné stavby a místo toho se procházíme po přístavní hrázy, fotografujeme a prohlížíme si především jednu stavbu, která nás zaujala. Jedná se o starobylou Janičářskou mešitu. Měla by to být nejstarší osmanská stavba na Krétě. Byla vybudována v roce 1645, kdy do Chanie přišli Turci. Jako měšita už neslouží, jelikož muslimská populace byla v roce 1923 deportována do Turecka. Dnes se zde konají například výstavy, ale v době naší návštěvy bylo zavřeno.

Město Chania

Na nábřeží a v postraních uličkách jsou zaparkované mopedy, jejichž mladá osádka sedí povětšinou v kavárnách u vody, džusu nebo kávy. Někteří řidiči zkoušejí akceleraci svých strojů přímo mezi procházejícími lidmi na nábřežní cestě. Z přízemí nábřežních domů na nás dýchá kavárenský vzduch a každou chvíli k nám přichází majitel nebo obsluhující a snaží se nás přesvědčit, že právě jeho podnik je ten nejlepší ve městě. Nakonec se necháváme zlákat a usedáme do jedné taverny, kde si dáváme frappé, neboli řeckou ledovou kávu. Pozorujeme přístav, hráz s majákem, mešitu. Chaniá je městem světla a stínu. Sluneční záře se odráží od přístavu a oslňuje místní i turisty na promenádě kolem starého přístavu.

Poté pokračujeme do centra města, procházíme úzkými uličkami s penziony a hotýlky, tavernami, kavárnami a obchody se suvenýry a řemeslnickými dílnami. Pozorujeme a kocháme se pohledem na krásné benátské patricijské domy přestavěné a dostavované za vlády Turků. Stačí zajít trochu bokem z hlavních turistických tras a už na nás dýchá orientální atmosféra neboli "krétská pohoda", někdo by mohl říct též nepořádek. Občas ani nejde moc poznat, že jsme v Evropské unii.

Naší poslední plánovanou zastávkou v samém centru města je velká tržnice, řecky zvaná "agora", která byla postavena roku 1911 na půdorysu tvaru rovnoramenného kříže. Jedná se mohutnou "kamennou" tržnice, kde jsou k dostání veškeré produkty Kréty, jako jsou čerstvé ryby a jiné dary moře, různé druhy masa, olivy a olivový olej, ořechy, vynikající sýry, med, koření a bylinky, krétská vína, rozinky a samozřejmě všemožné druhy ovoce a zeleniny, keramika a spoustu dalších zajímavých věcí. Měla by zde údajně prodávat koření Češka a poskytovat slevu. V době našeho příchodu je zde však celkem klidno a skoro prázdno. Přesto kupujeme nějaké dárečky, například 100% olivové mýdlo, které je obyčejné, levné, ale dobré na pleť. Při nákupu jsme do prohlížení věcí tak zabráni a vtaženi do nezapomenutelné atmosféry, že si ani nevšimneme uzavření hlavních bran - vstupů do tržnice. Na výše uvedené nás upozorňuje až jeden prodavač a odvádí nás přes svůj stánek zadním vchodem ven. Pro příště tudíž víme, že tržnici je potřeba navštívit v dopoledních hodinách.

V 16 hodin a 15 minut opouštíme Chanii a pokračujeme na západ podél pobřeží přes turistická letoviska až k městu Kolimbari, kde se na jeho severním okraji nachází klášter Gonia. Kousek před ním nejprve svačíme, já si operuji puchýře a posléze se vydáváme na prohlídku areálu kláštera. Asi po půlhodině odjíždíme, míjíme poloostrov Rodopos a jedeme stále ještě po pobřeží až do zálivu Kissamos s přístavním městečkem Kastelli, kde se nachází západní konec "slavné krétské dálnice". Je to patrně nejzápadnější město Kréty. My se však vzhledem k pokročilé době nezastavujeme, nýbrž jedeme dále do vnitrozemí, kde hledáme místo zvané Polyrinia. Jedná se o volně přístupné zbytky a vykopávky stejnojmenného antického města, pozůstatky hradu i dochovaných hradeb. Z nadmořské výšky 300 metrů se rozhlížíme také po krajině. V antice to bylo patrně jedno z nejvýznamnějších sídlišť západní Kréty. Název Polyrhenia (Polyrinia) lze dle průvodce přeložit jako "Mnoho stád".

Po hodině zkoumání a bádání se vracíme zpět do Kissamos, za kterým po několika kilometrech míjíme poloostrov Gramvousa. Zde končí naše putování západním směrem, silnice se stáčí na jih a my začínáme pozorovat západní krétské pobřeží. Projíždíme městečkem Platanos, kde končí hlavní, na mapě červená, silnice. Pokračujeme po užších, ale pořád celkem dobrých silnicích.

Horská silnice šplhá serpentinami severním svahem hory Manna. Poté se cesta vrací k moři v zátoce Sfinari. Už je tma a tak začínáme hledat nocleh. Ve vesnici Sfinari se vydáváme podle značek k pobřeží, kde se nachází kemp u pláže. Dle našich předpokladů je zavřený, což je dobře. Je zde klid, moře šumí, prostě pohoda. Večeříme a hledáme si místo ke spaní.

Meteorologické údaje ve 21 hodin a 10 minut (pláž - kemp Sfinari)

Nadmořská výška...	3 m.n.m.
Teplota	+ 20°C
Vlhkost	45 %

V noci v půl třetí nás budí drobné kapky deště a tak se stěhujeme pod přístřešek.

Čtvrtek 22. března 2007

Meteorologické údaje v 7 hodin a 30 minut (pláž - kemp Sfinari)

Nadmořská výška...	cca 3 m.n.m.
Teplota	+ 18°C
Vlhkost	66 %

Okolo půl osmé vstáváme do pošmourného rána, sluníčko hledáme marně. Kraj venku je dnes docela jiný než včera. Za deště usedáme do auta a odjíždíme stále ještě na jih. Nejprve stoupáme úbočím Kissosu, nabíráme výšku a cesta se na chvíli vzdaluje od západního pobřeží. Ve vesnici Kefali odbočujeme vpravo a sjíždíme údolím zpět k moři. Cesta podél pobřeží nás nakonec dovedla ke krásnému klášteru ze 13. století Moni Hrisoskalitissa. Objekt prochází sice v této době rekonstrukcí, ale naštěstí je areál přístupný. Kromě dělníků vidíme i jednoho, ze dvou zde žijících mnichů, který se chystá odjet na nákup. Prohlížíme si krásně bílý, původně ženský klášter, okolí i famózní zátoku a uvědomujeme si, že se nacházíme na nejzápadnějším místě našeho krétského putování. Nechybí moc a byli bychom i na nejzápadnějším místě Kréty.

Po návratu k autu snídáme i svačíme a pozorujeme oblohu, která nevěští nic dobrého. V půl desáté odjíždíme po nově vybudované široké asfaltové silnici na poslední zastávku v této části Kréty. Místo se jmenuje Elafonissos. Příjezd je po krásné cestě až k prvním domkům. Poté však silnice končí a před námi je šotolinová, deštěm rozbitá, cesta. Nejdřív nevíme kudy kam, ale posléze jedeme několika serpentinami dolů, až se před námi objevuje pláž Kedrodassos. Jedná se o překrásnou pláž na jihozápadním pobřeží plnou cedrů, skoro bílého písku, velkých kamenů, a také mělčiny u nedalekého ostrůvku Elafonissi, na který se dá přebrodit mělkou vodou. My si však tento druh zábavy odpouštíme, jelikož silný vítr zvedá vlny a voda je nikoliv po kotníky, ale minimálně po pás. Nejednalo by se o brodění, nýbrž za tohoto počasí o slušný plavecký výkon. Prudký vítr a déšť nám však dělá problémy i při chůzi a fotografování. Přesto si však v rámci možností prohlížíme toto překrásné místo. V létě jsou zde davy turistů, hlava na hlavě. Dnes jsme zde sami.

Ve čtvrt na jedenáct odjíždíme definitivně od pobřeží. Naše cesta vede do vnitrozemí, do hor, které jsou však v mracích. Silnice stoupá až do vesničky Elos, proslavené pěstováním jedlých kaštanů a za ní se stáčí cesta na jihovýchod. Měli by zde být krásné výhledy do okolí. Mlha, déšť a vítr nám toho však moc nedopřeje, občas vidíme v horách rozeseté kapličky, kostelíky i další stavení. V půl dvanácté zastavujeme v horském městečku Kandanos. V místní pekárně kupujeme svačinu a prohlížíme si památník, připomínající kompletní zničení města za války Němci. Za nepřestávajícího deště pokračujeme až na jižní pobřeží, kde se nachází historické město Paleochora. Na malém kopci nad městem navštěvujeme rozvaliny benátské pevnosti Selino, kterou asi 468 let před námi dobyl slavný pirát Friedrich Barbarossa.

Poté opouštíme toto přímořské letovisko a pokračujeme autem dále. Za stále hustšího deště se vnořujeme do hor. Po cestě hledáme jeskyni u Azogires. Okolo čtrnácté hodiny projíždíme jedním sedlem, které je odkryté a tudíž umožňuje větru ukázat svou sílu. Spolu s kapkami deště létají i drobné kamínky. Naše malé autíčko nesedí zrovna ideálně na silnici, skoro jakoby ho vítr nadzvedával. Rychle pryč do závětří. Ale kde takové místo hledat. Určitě ne u Xiloskalo, kam jsme přijeli v půl třetí. Jedná se o místo ve výšce 1250 m.n.m., kde začíná slavná soutěska Samaria. My jsme sice neměli v úmyslu ji projít celou, jelikož v tuto roční dobu bývá ještě uzavřena, ale chtěli jsme se podívat do výchozího místa. V podívané nám však bránila mlha, déšť a vítr.

Vystupujeme za deště z auta. Ale není vystupování jako vystupování. Když jsem zkoušel otevřít dveře, připadali mne zavřené. Nebyly však, to s námi jenom "vánek" laškoval a do střechy auta bušil déšť jako do plechového bubínku.

Po chvilce podívané, při které jsme toho moc neviděli, jsme popojeli před restauraci. Zaujal nás zde stojící autobus. Franta parkoval na několikráte, jelikož hledal místo, kde by bylo naše lehoučké auto vystaveno co nejmenšímu větru a tudíž eliminována možnost, že ho po návratu najdeme dole v soutěsce. Uvnitř restaurace se konala nějaká slavnost. Nás si moc nevšímali. Personál byl sice ochoten obsluhovat, ale bylo tam chladno, my jsme byli promočení a tak jsme se vrátili k autu a ve tři čtvrtě na tři pokračujeme hledat místo, kde by méně pršelo, a nefoukal studený vítr. Vzpomínám si, jak jsem před odjezdem četl, že na Krétě fouká vítr a to je dobře, protože příjemně ochlazuje v těch vedrech, která zde v létě panují. Říkám si, že dnes bychom trochu těch veder snesli. Na rozdíl od toho větru, který příjemný opravdu není.

Jedeme stále tak trochu ospalou krajinou omývanou potoky deště a bičovanou poryvy větru. Projíždíme náhorní plošinou Omalos a dále směr město Fournes až do Hanie. Dnes však zde nezastavujeme a pouze pokračujeme na Akrotiri, největší krétský poloostrov. Nachází se tam také druhé mezinárodní letiště, které však míjíme, jelikož nás zajímá rozsáhlý komplex Agia Triada, což je další klášterní areál, kde žijí mniši. Dominantou hlavního nádvoří je kostel s překrásným interiérem a ikonami. Prohlídku muzea vynecháváme, prohlídku hezké zahrady, doplněné dalšími stavbami, nikoliv. Vzhledem k tomu, že doba pokročila, už je půl páté, tak popojíždíme několik kilometrů až k osamělému, pevnosti podobnému klášteru, který se jmenuje Gouverneso a stojí hrdě na skále. Zdejší prohlídka je obdobná, avšak také famózní. I zde, stejně v jako předchozím klášteře, dodnes žijí mniši. Před odjezdem ještě vylézáme na návrší vedle kláštera. Za normálního počasí je možno vyjít nahoru po pohodlné pěšince, ale dnes, za velmi silného nárazového větru a deště, se skoro plazíme po čtyřech. Ale námaha stojí za to. Je krásný rozhled do krajiny.

V sedmnáct hodin pokračujeme dále. Při našem putování po ostrově Kréta jsme měli vyhlédnutá místa, která jsme chtěli navštívit. Jedno z nich se nachází na severozápadě Akrotiri, což je největší krétský poloostrov. Zde navštěvujeme rybářskou vesnici Stavros. Jedná se sice o turistické středisko, avšak tiché a klidné, okolo kterého jsou rozlehlé písečné pláže s nádhernými lagunami. Stavros jsme projeli autem, ale nikde jsme nenašli historickou část, objevili jsme pouze ubytovací objekty. Zato jsou zde opravdu nádherné pláže, které obklopují Stavros ze tří stran, z toho jedna z pláží přechází do vysoké skály.

Po pravdě řečeno, na Krétě jsou mnohem úchvatnější místa, ale tato vesnice proslula na celém světě natáčením některých scén ze světoznámého filmu Řek Zorba s Anthony Quinnem v hlavní roli. Film natočil Michalis Kakojanis podle předlohy krétského spisovatele Nikose Kazantzakise. Anthony Quinn ve filmu na pláži tančí ze žalu nezapomenutelný tanec sirtaki. Nejedná se ovšem o lidový tanec, ale o uměle vytvořené figury na muziku Mikise Theodorakise. Tanec zlidověl a tančí se nejen na Krétě, ale v celém Řecku.

V půl šesté pokračujeme za naším dnešním posledním cílem, který chceme stihnout do setmění. Po ujetí několika kilometrů opouštíme poloostrov, projíždíme okrajem Hanie, chvíli jedeme po slavné dálnici a v šest hodin zastavujeme u místa jménem Aptera. Jedná se o zbytky, kdysi mocného, helénistického města na náhorní plošině asi 200 metrů nad zálivem Souda. Prohlížíme si pozůstatky městských hradeb, několika chrámů, cisteren, divadla a turecké pevnosti. Zdejší opevnění - střílny byly údajně využity za druhé světové války v době německé okupace.

Po necelé hodině objevování a zkoumání odjíždíme, nevíme kam. Potřebovali bychom najít nějaký přístřešek. Počasí nevypadá, že by se mělo umoudřit. Nakonec padne volba na nám již známé jezero Kournas, kam přijíždíme v půl osmé. Za tmy, deště a silného větru zde hledáme nějaké přístřeší. Ale všude buď prší, nebo zatéká voda. Posléze tedy opouštíme prostor jezera, avšak na křižovatce nad ním objevujeme celkem hezký přístřešek místního kostela. Je to však na hlavní silnici, okolní dům patřící asi ke kostelu ještě svítí. Je teprve dvacet hodin.

Vzhledem k povětrnostním podmínkám se venku večeřet nedá a tak volíme objekt naproti, který tak trochu připomíná restauraci. Vcházíme dovnitř, usedáme k jednomu ze stolů a pozorujeme. Jeden člověk v rohu vytváří něco s televizí a s počítačem. Kousek od nás děda hraje karty, asi se svými vnoučaty. Mladá paní lepí cenovky na zboží, určené patrně na víkendový trh. Babička vozí a uspává v kočárku miminko. Zajímavá společnost. Dáváme si lahvové pivo, střídavě sledujeme dění okolo nás a v televizi, kde s napětím očekáváme pořad o počasí. Ve zprávách ukazují kdesi v Řecku záplavy, vichřici a převrácené autobusy. Kdo ví, co nás ještě čeká.

V půl desáté odcházíme do auta, večeříme klobásku a za půl hodinu přejíždíme naproti před kostel. Připravujeme nocleh a po desáté hodině uleháme.

V noci okolo půl třetí se budíme. Vítr jakoby stále zesiloval, chvílemi si pohrává s našimi spacáky, ve kterých ležíme. Pozorujeme přístřešek nad námi i okolí a hlavami se nám honí myšlenky, co vše by na nás teoreticky mohlo spadnout. Už dlouho jsem v tak časnou hodinu neslyšel tolik větrného rámusu.

Pátek 23. března 2007

Ale potvory mají štěstí, takže jsme v klidu do rána přečkali. Po šesté hodině nás nebo přesněji řečeno kostel přijíždí navštívit na mopedu nějaký člověk. Když vchází dovnitř, vidíme, že je otevřeno a také tudíž bylo celou noc. Ukazuje rukou dovnitř a diví se, že jsme tam nespali. Je pravda, že jsme si této věci všimli již dříve. Kostely a kapličky jsou neustále otevřené. Nic se neztrácí. Kréta má malou kriminalitu.

V půl sedmé vstáváme do zamračeného rána a za čtvrt hodiny odjíždíme. Po cestě se zastavujeme ve vesničce Gerani v obchodě koupit pečivo. Výběr místa není náhodný, jelikož by se zde měla nacházet nějaká jeskyně. Hledáme a hledáme, ale nedaří se. Zkoumáme všechny možné cesty a odbočky napravo od dálnice, kde by se měl náš poslední výletní cíl nacházet, ale nic. Nakonec přejíždíme dálnici na druhou stranu a jeskyňku nacházíme. Zastavujeme před ní, zkoumáme vchod, který je uzamčen řetězem a visacím zámkem. Běžný návštěvník by tomu rozuměl, že je zavřeno a tudíž jeskyně nepřístupná. Ostatně něco podobného je napsáno i na informační ceduli. My si však danou situaci vykládáme tak, že otvor mezi mříží a stěnou je předurčen jen a pouze k tomu, abychom se dovnitř podívali. Bereme z auta čelovky a jdeme, respektive plazíme se dovnitř. Je to celkem malá jeskyňka. Prohlížíme si krápníky a po desetiminutové exkurzi se vracíme k autu. Sjíždíme k moři, kde snídáme.

Meteorologické údaje v 7 hodin a 35 minut (u moře)

Nadmořská výška...	cca 3 m.n.m.
Teplota	+ 18°C
Vlhkost	66 %

Taktéž přichází na řadu balení věcí a úklid auta. Ve třičtvrtě na devět odjíždíme a za deset minut jsme před půjčovnou a čekáme, až přijde autapůjčující človíček. V devět hodin a pět minut předáváme vůz a odcházíme na prohlídku města.

Rethymno je nádherné město na severním pobřeží ostrova Kréta. Nachází se asi na půli cesty mezi Heraklionem a Chanií. Žije zde asi 35 tisíc obyvatel a tak se jedná o třetí nejlidnatější město ostrova. Rethymno je kulturním centrem ostrova a společně s Chanií je řazeno mezi nejkrásnější města ostrova. Líbí se nám tady, celou dobu je nač se dívat. Úzké uličky, historické domy s tavernami i krámky, krásné velké náměstí, pozůstatky městských hradeb a romantický benátský přístav. Lze tady nakoupit předměty typické pro Krétu i zdejší oblast (koření, med, ručně malované ikony). Dominantou města je mohutná benátská (benátsko-turecká) pevnost Fortezza, ze které je krásný rozhled na celé město Dále se ve městě nachází starý přístav. Zastavujeme se v něm, pozorujeme hezké lodě a zajímavé vlny. Procházíme starým městem křivolakými uličkami a pomalu se blížíme k autobusovému nádraží.

Na delší seznamování s městem není čas, v deset hodin a čtyřicet pět minut odjíždíme autobusem. Do hlavního města je to asi 85 km. Za hodinu a třičtvrtě vystupujeme na autobusovém nádraží v Heraklionu.

Cena za osobu v linkovém autobuse z Rethymnonu do Heraklionu...	6,50 Eur
Vzdálenost	85,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,08 Eur

Cena za osobu v linkovém autobuse z Heraklionu do Knossósu...	1,15 Eur
Vzdálenost	8,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,15 Eur

Po chvíli pokračujeme autobusem č. 2 přes celý Heraklion směr Knossos. Pozůstatky Mínojské civilizace, nejstarší evropské kultury jsme si nemohli nechat ujít. Přijíždíme sem za půl hodiny. Na lavičce před vchodem rozbalujeme svačinu, otvíráme pivo a v klidu obědváme. Pouze do té chvíle, než zjistíme, že dnes je areál otevřen pouze do 15,00 hodin. Rychle balíme věci, kupujeme vstupenky, batohy dáváme do úschovy a prohlídka může začít. Velkou výhodou je malý počet návštěvníků. Často jsme v některých částech úplně sami, můžeme si proto lépe vychutnat jejich genia loci. Rozhlížíme se, fotografujeme a studujeme informace z knížky i informačních panelů. Z bádání nás vyrušuje až upozornění hlídačů, že je čas prohlídku ukončit a areál opustit.

Obyvatelé Kréty byli krásní lidé a obklopovali se i krásnými uměleckými díly a stavbami. Jedním z nejnádhernějších paláců je právě ten v Knóssu. Jedná se o památku na nejstarší evropskou civilizaci, která se zrodila na Krétě 4.000 let před naším letopočtem. Tehdy zde žilo až 60.000 obyvatel.

Moudrý a spravedlivý krétský vladař Mínós, údajně syn Dia (pokud Mínos neznamená, jak se někteří vědci domnívají, pouze titul krále jako třeba faraón), vládl z města Knóssu Kréťanům zřejmě v polovině 20.stol. př.n.l. Knóssos se rozkládal na ploše 22.000 m2. První výzkumy prováděl anglický archeolog Evans. Dlouho se tvrdilo, že řecké mýty jsou pouhé legendy. Stejně jako Heinrich Schliemann, který roku 1871 objevil starověkou Tróju, i Arthur Evans věřil, že staré legendy západního světa jsou založené na skutečných lidech a místech. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století koupil pahorek na Kefalu neboli pozemky na místě, kde předpokládal, že se nachází Knóssos. Začal kopat a našel zbytky prvního evropského města. Ředitel oxfordského muzea sir Arthur Evans se rozhodl zbytky Mínóova paláce nejen odhalit, ale také dobudovat. Na pětapůlhektarové ploše nechal pracovat svoji fantazii a trosky proměnil v romantické ruiny. Kuželovité sloupy nahradil rekonstrukcemi, ovlivněnými stylem art deco, přestože se nikde žádné dřevěné originály nenašly. K paláci přistavěl horní patro, přebudoval centrální nádvoří. Z úlomků nástěnných maleb rekonstruoval úžasné fresky s delfíny, ptáky a s dámou, kterou si představoval jako vířící tanečnici. Evans objevil původní svět, který dle obrazu svého učinil skutečným. Díky tomu měl také již v té době mnoho kritiků. Někteří z nich říkali, že těžko lze posoudit hodnotu mínojských maleb a fresek, protože jen několik čtverečných centimetrů z obrovské plochy, kterou si může člověk prohlédnout, je starší dvaceti let.

Celý areál působí velkolepě. Otázkou však je, na kolik dnešní podoba odpovídá historickým pramenům a na kolik Evansově fantazii. Není mnoho lidí, kteří objevili staré civilizace. Ale určitě je ještě méně těch, kteří je znovu vymysleli. Kritiků Evansovy práce bylo a je hodně, ale nebýt jeho energie, odhodlání a bohatství, tak by palác bez rekonstrukce byl jen zříceninou. Archeologické výzkumy dnes stále ještě pokračují. I když v někom může Knóssos vyvolávat spíše negativní představy, myslím si, že návštěvou tohoto místa se určitě nic nezkazí. Zajímavé je třeba to, že se zde našli tři druhy potrubí - na pitnou vodu, na dešťovou vodu a odpadní potrubí. Patrně už v té době měli splachovací záchody. O necelé čtyři tisíce let později je kanalizace v Řecku v takovém stavu a na takové úrovni, že toaletní papír se nemá odhazovat do mísy ale do koše.

Dle plánku připomíná Knóssos pro někoho labyrint, pro jiného bludiště. Kdo do něj vejde, je zmatený ve spleti komnat, zásobáren, schodišť a chodeb, které zahýbají vždy jen do pravého úhlu. Návštěvník bloudí nahoru dolů a nemůže ven. Slovo labyrint má údajně původ právě na Krétě. Labyrint totiž znamená původně "Dům dvojbřité sekery". Labrys znamená minojská kultovní dvojbřitá sekera. Asi se jednalo o kultovní nástroj, který byl symbolem mínójských vládců. Dnes se za Labyrint - dům dvojbřité sekery - běžně považuje celý královský palác v Knóssu. Obsahuje takové množství složitých místností v několika patrech, že současníkům z mladší doby kamenné musel připadat divotvorně složitý. Podle vykopávek ovšem víme, že palác nebyl postaven najednou. V Knossosu byly zrekonstruovány některé paláce. Jejich stropy z betonu však nepůsobí dojmem několik tisíc let starých budov.

Býk jako ploditel byl uctíván už v paleolitu. Kresby býka měly magický charakter. Stylizované býčí rohy jsou symbolem i paláce v Knóssu. Na Krétě se býk rovněž těšil zbožnému uctívání a při kultovních obřadech se nosily i býčí masky. Masky nosili všichni zúčastnění a král - kněz předváděl posvátnou svatbu s kněžkou, která byla celá převlečená za krávu, aby mohla představovat bohyni plodnosti. Pokud se tedy nezaměňují důsledky za příčiny a příčiny za důsledky, vznikl Mínótaurus a celý jeho příběh nánosem fantazie na kultovní obřady, prováděné v Labyrinthu. Ale co inspirovalo je?

Král Mínos podle pověsti obdržel od boha Poseidona bílého býka jako dar, který měl prokázat Mínoovo spojení s řeckými bohy. Zapomněl jej však později obětovat bohům, jak slíbil, a tak se Poseidon rozhodl pomstít. S pomocí Afrodity, bohyně lásky a krásy, proklel Mínoovu ženu Pásifae, a přinutil ji zamilovat se do onoho býka. Nešťastná Pásifae vyhledala pomoc vynálezce Daidala, který jí pod hrozbou smrti pomohl vytvořit kraví převlek, aby Pásifae býka svedla. To mělo za následek to, že se Pásifae narodilo zvláštní dítě s býčí hlavou. Po celém království se velmi rychle rozšířilo, co za tvora se Pásifae narodilo, a obyvatelé Kréty tomu tvorovi začali směšně přezdívat Mínotaurus - Mínoův býk. 

Král byl rozzuřený a nevěděl, co dělat. Zabít svého syna nemohl, protože by tím rozzuřil bohy, a vadilo mu, jak špatné světlo vrhá jeho existence na královskou rodinu. Daidalos ho nakonec přivedl na myšlenku, jak se obyvatelům jeho království pomstít: zavřeli Mínotaura do kobky, a aby přiživili strach obyvatel, postupně jej vytrénovali k tomu, aby chtěl lidi zabíjet. Později Daidalos vystavil pro Mínotaura labyrint. Aby vynálezce nevyzradil tajemství, král Mínos jej i s jeho synem Ikarem uvěznil. Daidalos se rozhodl z Kréty uprchnout pomocí křídel slepených z ptačího peří a vosku. Udělal druhý pár křídel pro syna Ikara a letěli na Sicílii. Ikaros zkoušel, jak vysoko může vyletět, vosk se mu od slunce rozlepil a Ikaros se zabil. Daidalos přistál na Sicílii.

Vládce Athén měl povinnost každých devět let posílat Mínotaurovi sedm mladíků a sedm panen, aby je Mínotaurus sežral. Tyto oběti Athény posílaly z toho důvodu, že Athéňané zavinili smrt Mínoova dalšího syna, Androgea. Jednou se mezi sedm vybraných přihlásil i athénský princ Theseus, syn Aegeův, aby to vyřešil nadobro. Na Krétě se do Thesea zamilovala krétská princezna Ariadna. Dala Theseovi dlouhou cívku nití, aby v knóssosském Labyrintu nezabloudil a mohl se dostat ven. Dále dostal od Ariadny kouzelný meč. Výraz "Ariadnina nit" není sice až tak známý, ale používá se v situacích, kdy sledujeme určité vodítko nebo stopu, které nás přivedou k cíli. Nakonec Theseus skutečně Labyrintem prošel, Mínotaura zabil a pomocí Ariadniny nitě našel zpět cestu ven. Vzhledem k tomu, že zabil Mínotaura (syna krále), musel Theseus rychle pryč. Dostal se k moři a nalodil se i s Ariadnou a její sestrou Faidrou. Cestou kolem ostrova Naksos Theseus mimochodem Ariadnu vysadil na břeh a oženil se s Faidrou. Nešťastnou Ariadnu později objevil bůh Dionýsos a nakonec se Ariadna stala jeho ženou. Když se však Theseus šťastně vracel, zapomněl vyměnit černé smuteční plachty za bílé, jak před odjezdem slíbil. Jeho otec Aegeus ze skály vyhlížel návrat syna a vida lodě vracet se s černými plachtami, pozbyl naděje a zabil se skokem ze skály do moře. Od té doby se východní řecké moře nazývá mořem Egejským podle Aegea. Totéž moře omývá i severní břehy Kréty, ačkoli jej místní také nazývají moře Krétské nebo Jižní Egejské.

Takové a podobné věci se na Krétě udály. Například roku 1628 před naším letopočtem vybuchla na ostrově Théra sopka, ostrov zmizel pod hladinou moře, na jeho místě zůstal pouze kráter 13 na 13 km, který zalilo moře, a následná 450 m vysoká vlna tsunami zpustošila Krétu. Sopečný prach z výbuchu na devět dnů zakryl slunce na celé planetě. K této katastrofě se váže pověst o Atlantidě.

Aby toho nebylo málo, tak roku 1450 před naším letopočtem bylo na ostrově zemětřesení, které zničilo velkou část Kréty a odřízlo starověkou ostrovní civilizaci od zdrojů pitné vody. Za zánikem minojské civilizace stojí tedy opravdu zemětřesení - jenže v souvislostech, o kterých se doposud moc neuvažovalo. Hlavním problémem bylo patrně pro Minojce vybudovat nové studny, a tak byli donuceni svá sídla opustit.

A dějiny šly dál a dál, a my také pokračujeme, pro změnu zpět do Heraklionu. Nejprve jdeme pěšky okolo nemocnice a poté odjíždíme opět autobusem č. 2. Vystupujeme na autobusovém nádraží a jdeme pěšky na nám již známé náměstí Platia Elefhtherias kousek od Archeologického muzea. Kupujeme zde jízdenky a jdeme na opačnou stranu náměstí na prohlídku jedné restaurace, kde ochutnáváme točený Mythos.

Posléze se přesouváme na autobusovou zastávku, kde čekáme na autobus. Ten však nějak nejede a proto měníme plán a vydáváme se na podvečerní prohlídku města. Stmívání nás zastihne v přístavu, kde si prohlížíme zachovalé městské hradby, jež pocházejí z benátských dob. Přicházíme až k patrně tomu nejlepšímu v Heraklionu, čímž je benátská přístavní pevnost Kules. Je odtud pěkný rozhled, především na přístav, který je třetím největším na Krétě.

Herakleion založili Arabové, pak sem přišli Benátčané, po nich Turci a teprve v minulém století se město vrátilo Řekům. Nenávist k Turkům byla tak silná, že všechny památky na ně byly zničeny. Po Benátčanech se dochovaly některé stavby, jako je pevnost v rybářském přístavu, loděnice a zbytky opevnění.

Zpět se vydáváme přes obchodní část města, protože hledáme nějaký větší obchod. Tento posléze nacházíme a nakupujeme nějaké dárečky a něco k večeři. Poslední část našeho putování po hlavním městě věnujeme návštěvě restaurantu. K pití si dáváme opět dobré krétské víno. K jídlu já volím choriatiki neboli řecký salát z okurky, rajčete, cibule, papriky, černých oliv a sýru feta. Franta si dává gyros. Posléze se necháme přemluvit majitelem, abychom ochutnali grilovaný sýr Feta a musím říct, že to byla výborná volba.

Restaurace v Heraklionu na náměstí Platia Elefhtherias

Víno ve džbánku (0,5 lt)...	2,50 Eur
Giros - pita	2,50 Eur
Salát řecký	3,80 Eur
Grilovaný Feta sýr	3,00 Eur

Ve dvacet jedna hodin a čtyřicet pět minut odjíždíme autobusem č. 1 na letišti. Chvíle se zde rozhlížíme a nakonec nacházíme místo ke spaní kousek za parkovištěm. Venku je příjemný teplý podvečer.

Cena za osobu v autobuse z náměstí Platia Elefhtherias na letiště Heraklion...	0,80 Eur
Vzdálenost	4,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,20 Eur

Sobota 24. března 2007

Vstáváme před šestou hodinou a přesouváme se do haly, kde přebalujeme batohy, převlékáme se a snídáme.

Zeus, legendární otec bohů i lidí, se proměnil v bílého býka a unesl Europu, dceru krále staré Fénicie. Odnesl ji z Asie na vlastním hřbetě přes moře, pomiloval ji pod platanem na Krétě a zasel své sémě na kontinentě, který nese její jméno. Podle archeologů i první Kréťané překročili před více než osmi tisíci lety východní část Středozemního moře a usadili se u Knóssu. Postavili si zde z nepálených cihel domy s plochými střechami, podobné domům faraónského Egypta, zkultivovali olivovníky a položili křehké základy první evropské civilizace. Jejich rituály a mýty se přizpůsobily novému světu, jejich představy zakořenily v nové krajině. Vznikla Evropa, jak ji známe.

Osm tisíc a něco k tomu let po výše zmíněných prvních obyvatelích ostrova jsme i my objevili krásy Kréty. Usadili jsme se tady však na pouhých osm dní. Ale stálo to za to. Nic netrvá věčně, snad jen krétské zážitky. Odlétáme.

V sedm hodin a patnáct minut "zvedá kotvy" letadlo BOEING 737 - 400 a za tři čtvrtě hodiny jsme na letišti v Athénách. Zde máme chvíli čas a tak si prohlížíme obchůdky a letiště. V deset hodin, to znamená se čtvrthodinovým zpožděním, odlétáme se společností OLYMPIC AIRLINES v poloprázdném letadle BOEING 737 - 400.

Do Mnichova, kde nás čeká "asi jen" 20 stupňová změna teploty, přilétáme v jedenáct hodin a třicet minut místního času. Na parkovišti pro návštěvníky s označením P 41 pokračujeme letištním autobusem a poté již autem přes Regensburg směr Česká republika. Hraniční přechod přejíždíme patnáct minut po třetí hodině odpolední a okolo půl páté odpoledne jsme v Karlových Varech.

Letošnímu cestování jsme věnovali necelých 8 dnů, tj. asi 178,5 hodin. Letadlem jsme letěli 3.720 km, autobusem ujeli 146 km, autem Frantovým i pronajatým jsme najeli 1111 km, služeb Taxi jsme využili v délce 21 km, stopem ujeli 92 km a pěšky ušli 93 km. Celkem to tedy bylo 5.183 km.

Všechny údaje uvedené v tomto povídání byly sepsány podle nejlepšího vědomí a svědomí autora. Ale i přesto a vzhledem k tomu, že se některé skutečnosti mohou postupem času měnit, nelze vyloučit, že se zde můžou vyskytnout nějaké nepřesnosti či snad chybičky.