Putování po Řecku - červen 2003

Letos na jaře jsme plánovali a výsledkem byla velká změna v našem cestování. Poprvé jsme se rozhodli nechat automobil doma a využít leteckou dopravu.

Čtvrtek 5. června 2003

V sedm hodin odjíždíme z Karlových Varů autobusem společnosti Asiana do Prahy. Na letišti Praha - Ruzyně vystupujeme v půl deváté. Odbavení je v pohodě, ale do letadla nás pořád nějak nechtějí pustit. Posléze se dovídáme, že společnost pana senátora Fischera nám posunula odlet o hodinu a půl z důvodu přetížení leteckého prostoru. Nakonec tedy ve 12 hodin a 50 minut odlétáme a v 14 hodin 55 minut středoevropského, tj. 15 hodin 55 minut místního času přistáváme na letišti THESSALONIKI INTERNATIONAL AIRPORT (SKG).

Zpáteční letenka pro 1 osobu: Praha - Thessaloniki (včetně ubytování, bez stravy)	8.150,00 Kč
Vzdálenost tam i zpátky	2.526,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	3,23 Kč

O třičtvrtě hodiny později odjíždíme autobusem z jihovýchodního předměstí Thessaloniki (Soluně) přes celé město a dále po dálnici směrem Olympská riviéra. V 18 hodin zastavujeme v městečku Paralia před objektem Fischer studia Aegeon. Možná se to zdá nezvyklé, že jsme zvolili také ubytování, ale zájezd kompletní byl levnější než letenka. Po příjezdu papáme, bumbáme a balíme věci. Ve 20 hodin odcházíme s batohy na zádech. Z okolních apartmánů na nás koukají divně, ale my si sami pro sebe říkáme, že se snad taky někdy vrátíme. Ubytování má mimo jiné tu výhodu, že jsme si tam mohli nechat nějaké věci. Pravda, moc jich nebylo, vzhledem k charakteru plánovaného výletu. Čtvrt hodiny po odchodu nasedáme do místního autobusu a jedeme do Katerini. Jízdenka se bohužel nedochovala, jelikož během jízdy nastoupil šílený revizor, který nám jízdenku nejprve při kontrole roztrhal a následně s ní vystoupil.

Cena za 1 osobu v autobuse na trase Paralia - Katerini	1,20 Eur
Vzdálenost	10,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,12 Eur

V Katerini čekáme na autobusovém nádraží do jednadvaceti hodin a třiceti minut, kdy pokračujeme autobusem do městečka Litohoro (300 m.n.m.) rozkládajícím se nad pobřežím Thermského zálivu. Vystupujeme pět minut po desáté a pokračujeme dále po svých. Chvíli hledáme, už ve tmě, červené značení cesty E4, což se nám naštěstí brzo daří. Jdeme po této cestě okolo říčky Enipeas směrem k soutěsce a vodopádům. Už je sice tma, ale obloha je jasná, tak se jde celkem dobře. Třičtvrtě hodiny před půlnocí nacházíme hezké místo pro nocleh, a proto končíme dnešní výlet a uleháme. Je nádherná, jasná noc.

Cena za 1 osobu v autobuse na trase Katerini - Litohoro	1,60 Eur
Vzdálenost	14,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,11 Eur

Pátek 6. června 2003

Vstáváme v půl sedmé a třicet minut pokračujeme stále po cestě E4. Jedná se o mezinárodní evropskou dálkovou turistickou cestu vedoucí od Pyrenejí podél Alp až k Balkánu a poté na území Řecka, Kréty a Kypru. Jdeme stále kaňonem zpívající a skotačivé říčky Enipeas a prohlížíme si úchvatné stěny a vrcholky, na které začíná svítit dopolední slunce. Okolo deváté hodiny se koupeme ve studené vodě řeky, proti jejímuž toku stále jdeme. V jednu chvíli také Enipeas přecházíme po krásném dřevěném můstku.

Ve čtvrt na jedenáct si prohlížíme pod skalním převisem zajímavé obydlí poustevníka. Nikdo tady ale momentálně není.

O kousek dál u přechodu přes řeku je pod klášterem rozcestník, který ukazuje, že z Litohora je to sem 7,7 km a mělo by to trvat 4 hodiny. My sem přicházíme v 10 hodin a 35 minut. Deset minut poté si prohlížíme malý opevněný byzantský klášter Old M.Agh.Dionisiou (Sv.Dionýsia), který se krčí v hlubokém údolí. Možná také stejnou cestou jako my, šel v polovině 16. století i mnich Dionýsos, aby na tomto místě založil monastýr. Přímo pod sídlem antických bohů, pod nosem Dia a jeho manželky Héry a všech dalších Olympanů. Zdá se to troufalé, ale v té době se antickým bohům stejně už nikdo neklaněl. Jedná se o malý monastýr, který je z části v troskách. V roce 1943 ho Němci vyhodili do povětří, protože se v něm údajně skrývali řečtí partyzáni. Jestli to byla pravda nebo ne, to se dnes neví. Bohužel i s částí kláštera byly zničeny také svaté ikony. Dnes se zde nacházejí jejich kopie. Každý rok se opraví malý kus starobylého monastýru, ale pořád je stále co opravovat. V klášteře i okolí je tu pěkně, klid a ticho. Na závěr naší návštěvy zapisujeme do knihy jména našich příbuzných. Jedná se o místní zvyk.

V jedenáct hodin odcházíme a deset minut po poledni přicházíme na místo, které se jmenuje Prionia. Poblíž se nachází plošina Stavros (944 m.n.m.), na které je parkoviště. Až sem lze dojet autem nebo autobusem. A právě zde také většina lidí zaparkuje, rozhlédne se po okolí, navštíví tavernu, někdo se také projde, ale většinou se vracejí zpět k moři. V místní Taverně, kam se nesmí s batohy (upozorňuje na to cedule u vstupu), si dáváme lahvový Amstel beer za 2 Eur. Posléze zjišťujeme, že zde mají také domácí značku a proto ochutnáváme řecký Mythos a to hned dvakrát. Místní pikolík není zrovna upovídaný, ale nakonec se s ním i fotografujeme. Je zde sice hezky, ale venku je parné léto, a kdybychom pokračovali v "obědvání", tak bychom asi už dnes neodešli.

Ve 14 hodin a 15 minut pokračujeme v našem výletu. Vstupujeme do národního parku, který byl jako první v Řecku vyhlášen v roce 1938. V době nedávné se stalo také toto území biosférickou rezervací UNESCO. Je celkem více než teplo a cesta vede pořád strmě do kopce. Šplháme klikatou lesní stezkou do hor i do pradávného mytologického věku. V jednu chvíli slyšíme cinkání a zjišťujeme, že je možno si zde za 30 € pronajmout mulu, která člověka pohodlně vyveze až k chatě a možná ještě dál. Otázka jestli posed bokem na natřásající mule je věc pohodlná. V každém případě to není nic pro nás, a proto pokračujeme po svých. Po třiceti minutách se zastavujeme a svačíme. Půlhodinka odpočinku nemůže uškodit. Při další cestě se v jednu chvíli výstup začíná měnit na "stoupání po schodech". Tohle jsme nečekali. Nejedná se samozřejmě o schody betonové, ale příčně položené klády. S rostoucí nadmořskou výškou nás opouštějí opadavé listnaté stromy (platany, duby, javory) a přibližně nad výškovou hranicí 1.500 metrů je nahrazují borovice černé, které lze pozorovat přibližně až do výšky 1.800 metrů nad mořem. V 16 hodin činíme ještě jednu patnáctiminutovou tatrankovou zastávku. Také ve zdejších horách si všímáme speciálního značení, kdy se vzdálenost k cíli neudává v kilometrech, ale je zde uveden zbývající čas. Na jednu stranu je dobré vědět, za jak dlouho tam dojdeme, ale chybí údaj o rychlosti, takže můžeme jen hádat, jak dlouho to bude trvat zrovna nám s těžkými batohy na zádech.

Patnáct minut před šestou hodinou přicházíme k celoročně otevřené chatě Spilios Aghapitos Refuge, která se nachází v nadmořské výšce 2.100 metrů. Jedná se o kamennou ubytovnu s vlastním motorgenerátorem. Zde odpočíváme, bumbáme třetinkové plechovkové pivo a užíváme si krásné pohledy na vrcholky hor i Egejské moře, které se nám nabízejí z terasy u chaty. V 18 hodin a 30 minut pokračujeme po cestě, která je strmá a skoro již bez vegetace. Záhy se dostavuje únava. Dnes jsme toho ušli celkem dost a tak, když čtvrt hodiny před dvacátou hodinou nacházíme zajímavé místečko, zastavujeme a rozhodujeme se zde zůstat. Nacházíme se v nadmořské výšce asi 2.600 metrů a před námi strmí ve své vznešenosti božský Olymp. Ideální místo pro nocleh.

Sobota 7. června 2003

Vědomi si nevyzpytatelnosti počasí, vstáváme již čtvrt hodiny před šestou. Venku je krásně! Nahoru jde vidět dokonale, tak si hned fotíme Mytikas, protože kdo ví, jak bude za chvilku. Jsme uchváceni kouzlem této hory, která sahá snad až k obloze nebo možná také skrz ni ještě dál. Po čtvrt hodině příprav se vydáváme na rozhodující výstup na tuto nebetyčnou kamennou výspu. Kolem nás jsou hory s ostře řezanými tvary s příkrými, odlesněnými svahy, které krajině dodávají dramatický ráz. Jdeme na lehko, jelikož jsme se rozhodli batohy a nepotřebné věci nechat v místě našeho noclehu. Je to poznat na chůzi a závěrečný výstup je dneska příjemnější, jelikož to největší převýšení jsme zvládli včera.

Cesta zprvu stoupá západním směrem, aby se posléze stočila k severu, k vrcholu Skala (2.866 m). V cestě k nejvyššímu vrcholu nám naštěstí nic nebrání. Vzpomínám si totiž na informaci, kterou jsem četl, než jsme odjížděli do Řecka. Jednalo se o to, že výstup na Mytikas může být uzavřen, protože se tam mají natáčet propagační šoty na olympiádu. Ale to není náš případ a v 7 hodin a 15 minut jsme na nejvyšším místě Řecka. Božský Olymp je dobyt. Poslední část cesty po příkré stezce mezi kameny se jeví sice náročnějším, ale při trošku šikovnosti ji lze zvládnout. Moje dávné přání podívat se mezi bohy je splněno. Správně bych ale neměl psát Olymp, žádná hora Olymp (alespoň v této oblasti) neexistuje, ve skutečnosti se jedná o Olympské pohoří (Óros Olympos). Toto pohoří se zvedá od břehů Soluňského zálivu až do výšky 2.917 metrů, což je nejvyšší bod Řecka. Masiv Olympu je tvořen rozeklaným hřebenem nad kotlinou Kania a tvoří ho sedm vrcholů, přičemž nejvyšší je Mytikas se svojí nadmořskou výškou 83 metrů pod třítisícovou hranicí. Zde jsme se vedle vlající řecké vlajky zapsali do vrcholové knihy. Pozorujeme i další vrcholky, kterými jsou například Stefani - tzv. Diův trůn (2.909 m) nebo Skolio (2.911 m). Viditelnost není špatná a tak na západě pozorujeme pohoří Pindu a na jihu rýsující se kopečky Parnassosu nebo na severu mořské pobřeží.

Samotný Mytikas je velmi zajímavý. Už se vůbec nedivíme, že zrovna tady Řekové umístili sídlo Bohů, že Zeus a Héra, Apollón, Athéna, Afrodité, Hermes, Arés, Hestia, Artemis i Hefaistos tady postavili své paláce. Posledně jmenovaný vystavěl údajně nejskvělejší palác, ač se to zdá nepochopitelné, měl být krásnější než ten Diův. Hora je to velice členitá, a když se člověk zadívá, lze objevit ve skalách božské postavy. Zajímavé je toto místo o to více, že okolní kopce jsou jiné. Skutečně moc hezký pohled na nesmírný i nesmrtelný Olymp, ze kterého se člověku zatočí hlava i rozbuší srdce.

Píšu, že jsem sice vystoupal na nejvyšší místo, ale ve skutečnosti božský Olymp nemá žádný vrchol dosažitelný pro člověka. Mohl bych celý den šplhat po skalních štítech a stejně bych se nedostal k palácům bohů, kde oni pijí víno, zpívají nebo zápolí o moc. Bohové do svého sídla nechodili jako lidé, nýbrž létali. A to my neumíme.

Okolo nás se začínají objevovat mráčky, a proto již deset minut před osmou odcházíme. Dolů to jde rychle, i když ty prudké úseky se lezou líp nahoru než dolů. Za jednu hodinu jsme u bivaku, balíme věci a snídáme. V knihách se sice píše, že řečtí bohové na vrcholcích Olympu náruživě holdovali hostinám a zábavě, ale na nás tam dnes nic nezbylo a tak přicházejí na řadu domácí zásoby. V 9 hodin a 35 minut pokračujeme. Rozhodujeme se pro sestup jinou cestou. Dvacet minut po poledni přicházíme k rekreačnímu vojenskému středisku, na mapě označeném E.O.CH.O Refuge. Zde odpočíváme a obědváme. Mraky nás nedostihly, zůstávají naštěstí nahoře. Ale to vedro, dnes je snad ještě tepleji než včera. Ve třináct hodin pokračujeme. I když je teprve červen, kolem nás je již poznat sucho, které brzo uchvátí zdejší kraj. Řecké hory patří k nejsušším oblastem v Evropě. Příčinou jsou klimatické poměry, období dešťů připadá na zimu. Dalším důvodem sucha je geologické složení hor, nacházejí se zde převážně propustné a krasovějící vápence. Tudíž objevit tady pitnou vodu se rovná zázraku. Vyschlá koryta potoků připomínají pouštní podmínky.

V 16 hodin přicházíme k říčce Mavratza, a protože jsme zpoceni a zaprášeni, tak volíme koupel. Po čtvrt hodině pokračujeme v chůzi. Cesta vede do kopce a bohužel musíme jít po asfaltové silnici, protože žádnou jinou stezku jsme nenašli. Zkoušíme stopovat, jelikož v tom vedru toho máme dneska už celkem dost. Pět minut po sedmnácté hodině nám po velkém prosícím stopování zastavilo auto. Byl to krásný dodávkový kabriolet, na jehož korbě jsme přejeli vesničky Kriovrisi a Sikaminea. Konečná stopování byla v městečku Karia, kde jsme v půl šesté usedli do místní taverny. Na řecké poměry by se asi hodilo víno nebo ledová káva, ale my jsme byli tak vyprahlí a žížnivý, že jsme zvolili pivo. Objednali jsme si Amstel a přemýšleli, co dál. K hotelu je to daleko a autobus už dnes nejede. Auta také moc nejezdí, tudíž se stopováním to nevypadá nijak slavně. Nožičky bolí, pěšky se nám také nechce pokračovat. Ale jinak je pohoda, čas nás netlačí a tak si objednáváme další pivo. Pozorujeme místní, jak se scházejí v taverně, většinou si dávají frapé, vodu nebo víno. Někteří lidé se s námi snaží komunikovat, ale není to jednoduché. Česky tady nikdo neumí, my zase řečtinu neovládáme zrovna vzorově. Sice pár základních slovíček jsme se naučili, ale s nimi se těžko popisuje situace, kde jsme se vzali tady u nich v městečku, kam turisté zase až tak často nezavítají. Nakonec se jeden místní nabízí a v 19 hodin a 15 minut, právě když jsme dopili třetí pivo, nás odváží do Leptokarie. Odsud jdeme "najisto" k našemu hotelu, avšak posléze zjišťujeme, že nevíme, kde se nacházíme. Pobřeží je stejné, samé hotely. Nacházíme se bohužel mimo podrobnou mapu a tak nakonec jedeme v taxi do Paralie - Skotinas, ale zde to také není ta správná Paralie. Jdeme tedy zase pěšky zpátky až do Leptokarie. Vzhledem k tomu, že už je jedna hodina po půlnoci, tak na pláži uleháme do spacáků a vymýšlíme, kterým směrem se zítra máme vydat.

Neděle 8. června 2003

Ráno vstáváme okolo sedmé a jdeme do centra, kde zjišťujeme informace. Jediný člověk, který údajně ví, kam chceme jet, je taxikář. Jelikož nás od včerejší asfaltové procházky bolí nohy, tak využíváme jeho služeb. Ukázalo se to jako dobrá volba a v půl deváté jsme na správném místě a vyndaváme z ledničky Krušovice v plechu. Přes den odpočíváme a koupeme se v moři. Pláže jsou zde písčité s pozvolným vstupem do moře, voda celkem teplá. Večer jdeme na prohlídku městečka, kde mimo jiné zjišťujeme možnosti půjčení bicyklu. Paralia je známé, rušné letovisko leží asi 70 km jižně od Soluně, v kraji Pieria. Kromě mnoha hotelů jsou zde naštěstí také příjemné taverny, kde se dá zahnat žízeň nebo ochutnat něco dobrého. Například ouzo, pravděpodobně nejslavnější řecký anýzový likér. V takovém teplu tvrdý alkohol samozřejmě nemusíme, ale ze zdravotních důvodů je potřeba něco udělat pro svoje tělo. Jednoletá rostlina bedrník anýz má už odpradávna široké využití v lékařství.

Pondělí 9. června 2003

Na dnešní den jsme naplánovali cyklovýlet do Dionu a zpět. V místní Taverně jsme ochutnali frapé a poté jsme šli na prohlídku archeologického areálu a muzea.

Areál v Dionu

studentské vstupné za osobu 2,00 Eur

Dion je starověké makedonské město ležící asi 95 km od Soluně, v pobřežní rovině na úpatí Olympu na řece Bafyru. Založeno bylo asi v 5. století před naším letopočtem. Dion byl pro starověké Makedonce posvátným městem a velkým kultovním centrem Makedonie. V době svého rozkvětu měl až 15 000 obyvatel. Díky své příznivé poloze ovládal silnici, která spojovala kraj Makedonia a Thessalia. Město bylo také nejjižnější makedonskou hraniční pevností. Zničeno bylo zemětřesením.

Procházíme se ulicemi starověkého města a prohlížíme si jeho bývalé součásti. Něco poznáváme, něco si musíme domýšlet. Samozřejmě ani v Dionu nesměly chybět lázně. Jsou zde pozůstatky vodovodu, kanalizace nebo systému vyhřívaných podlah v lázních. V Dionu jsou k vidění také překrásné podlahové mozaiky. V době, kdy jsme navštívili areál, tam pracovali archeologové. Někteří něco hledali ve výkopech, jiní dávali dohromady již objevené. Jeden z nich skládal poničenou mozaiku. Vypadalo to, jako když si hraje s puzzlema. V areálu se také nachází divadlo, ve kterém se údajně pořád hraje. Nakonec jsme navštívili muzeum, které sice není oproti jiným bůhvíjak rozlehlé, ale návštěva stojí za to.

Při zpáteční cestě jsme se zastavili na pivo ve vesnici Kalivia Varikou. Celkem jsme dnes ujeli na kole asi 70 km po silnici, poli, kukuřicí, štěrkem i po pláži.

Úterý 10. června 2003

Dle domluvy z předchozího dne čekáme ráno v 6 hodin a 30 minut u jednoho hotelu, kam má přijet autobus polské cestovní kanceláře. Po půlhodině usuzujeme, že nám patrně nepodali správné informace nebo plán výletu změnili či o nás nestáli. Jdeme tedy zpátky. Po cestě vidíme do autobusu německé CK nastupovat lidi, kteří jedou naším směrem a tak se zkoušíme ptát. Dohoda je jednoduchá, cena 10 EUR za každého přiměřená a tak za chvíli odjíždíme směrem Larisa a Trikala. První zastávku udělal řidič na místě Icons work shop. Prohlížíme si zde různé suvenýry, některé hezké, jiné kýčovité a poté si na památku kupujeme knížku "Meteora" (v češtině) za 3 EUR.

Meteora, od 11. století mocné klášterní sídlo, je nejenom poutním místem, ale také jedinečným přírodním útvarem. Zvláštní a úžasná krajina, která poskytovala svým obyvatelům pocit jistoty a bezpečí, ale také možnost uniknout z útrap světského života a najít klidné místo k meditacím, to vše přispělo k založení klášterního komplexu Meteora.

V autobuse jsme ještě kousek popojeli, abychom vystoupili před klášterem, který se jmenuje "Varlaam. Poté, co Láďa udělal malou módní přehlídku okolojdoucím a navlékl si dlouhé kalhoty, již nic nebránilo naší návštěvě a prohlídce "Kláštera všech svatých Varlaam", který se tyčí na převysoké skále v kamenném lese Meteor v nadmořské výšce 373 metrů. Prvním osídlencem byl svatý otec Varlaam. Roku 1350 vystavěl na vrcholku hory kapli a několik cel. Poustevník, který jako první vystoupil na skalní vrchol, musel tak učinit za pomoci soustavy lešení na trámech, které upevňoval do mezer ve skále. Později bylo lešení nahrazeno dlouhými provazovými žebříky. Kdo si netroufal na šplhání po žebříku, nechal se nahoru vytáhnout v síti. Trvalo to půl hodiny. Síť se s poutníky houpala, lano vrzalo na kole a hrozilo, že se každým okamžikem přetrhne. V roce 1923 bylo do skály vytesáno 195 stupňů. Po schodech a po chodníku jsme ke klášteru stoupali také my i přesto, že síť ještě stále funguje, ale už jenom k dopravě materiálu, zásob a jiných věcí potřebných k fungování kláštera. Ústřední chrám byl postaven za 20 dnů, ale materiál na jeho stavbu se nahoru dopravoval 22 let. Z hlediska stavebního se jedná o křížový chrám s kopulí, podpíraný čtyřmi pilíři.

Kláštery zavěšené na Nebi, jak se také těmto horským ortodoxním klášterům říká, jsou vystavěny v nadmořské výšce 530 až 613 metrů a jsou roztroušené po vrcholcích skal na ploše 375 hektarů. V dnešní době je obydleno a využíváno k službě Bohu pouze šest klášterů: METAMORPHOSIS, VARLAAM, AGHIOS NIKOLAOS-ANAPAFSAS, ROUSSANOU, AGHIA TRIAS a AGHIOS STEFANOS. Každý z klášterů má otevřeno v jiný den. V případě, že člověk chce navštívit určitý klášter, je dobré si zjistit bližší informace. Většinou se ale návštěva některého z nich musí oželet. Vstupné je jednotné, 2 Eur.

Ostatní kláštery se v průběhu věků částečně nebo úplně zřítily, některé byly vybombardovány za 2. světové války a po některých už nezůstaly ani stopy. Celý komplex 24 klášterů byl roku 1988 zapsán do Listiny památek světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO.

Po prohlídce kláštera Varlaam většinou lidé pokračovali k dalším klášterům, my jsme však na to šli "od lesa". Udělali jsme si okružní pěší výlet. Zde se nám naskytnul krásný pohled na soubor klášterů Metéora, v nichž se stavby snoubí s monolitem skal. Seskupení strmých a neschůdných skal, jejichž vrcholy korunují kláštery, poustevny, mnišské cely a skalní jeskyně, ve kterých mniši trávili celé měsíce v naprostém osamění. I my jsme osamoceně putovali po krásné a tajemné přírodě. Při našem putování jsme objevili malý klášter, bývalou pekárnu Hypapanti, který však byl v této době opravován. A jelikož se zde nedochovalo žádné pečivo, tak jsme pojedli z vlastních zásob. Poté jsme pokračovali do vesnice Kastraki, kde jsme si v taverně dali jedno pivo. Vzhledem k tomu, že dál jsme neobjevili jinou cestu než po asfaltové silnici, zkusili jsme stopovat. Úspěch se dostavil brzo a záhy jsme byli v Kalambaka, odkud jsme v 15 hodin a 15 minut pokračovali autobusem do města Trikala.

Cena za 1 osobu v autobuse na trase Kalambaka - Trikala	1,50 Eur
Vzdálenost	30,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,05 Eur

Do odjezdu autobusu zbýval čas a tak jsme se šli projít na pěší zónu, kde však kromě lidí jezdili autobusy. To nás trochu vylekalo, a proto jsme šli zahnat strach a také žízeň do jedné z mnoha taveren. V 17 hodin pokračujeme autobusem do města Katerini, kde jsme v 19 hodin a 20 minut "vyskočili" na dálnici, jelikož řidič asi nebyl příznivcem zastavování na autobusových zastávkách. Zbývající část cesty do Paralie jedeme stopem. Výlet jsme ukončili přípitkem ve 20 hodin na pokoji. Večer jsme se vydali do městečka ochutnat něco dobrého z řecké kuchyně.

Cena za 1 osobu v autobuse na trase Trikala - Katerini	8,00 Eur
Vzdálenost	155,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	0,05 Eur

Středa 11. června 2003

Dopoledne jsme odpočívali a také začínali pomalu třídit a balit věci. Poté jsme si ještě jednou půjčili bycikly a jeli se projet ve směru Korinos, Alikes, Alenie a zpět. Kola jsme chtěli vrátit až druhý den, ale poté jsme jeli ještě do města shánět nějaké drobnosti a tak jsme se zastavili v půjčovně, odevzdali dopravní prostředky a vzali si zpět naše cestovní pasy. Jak jsme zjistili po návratu na hotel, byla to dobrá volba. Na nástěnce jsme se dočetli, že nám posunuly odlet letadla. O půlnoci nebo ráno ve tři bychom asi trochu složitěji sháněli naše doklady.

Půjčení kola

byciklovné za osobu na 24 hod. = 5,00 Eur

Čtvrtek 12. června 2003

Ve 4 hodiny ráno nás odvážejí na letiště a poté odlétáme do České republiky. V 10 hodin a 40 minut odjíždíme autobusem do Karlových Varů, kde vystupujeme deset minut po poledni.

Cena za 1 osobu v autobuse Praha-Ruzyně - Karlovy Vary	150,00 Kč (+30 Kč za batoh)
Vzdálenost	125,00 km
Cena v přepočtu na 1 km	1,20 Kč