Horské putování po Lichtenštejnsku, Rakousku a Švýcarsku - září 2013

Tak a jsme domluveni, na prodloužený víkend jedeme do hor. E-mailová i telefonická diskuze proběhla a v duši zůstává pocit radosti a očekávání krásného dobrodružství.

Ahoj!... něco mi do toho vlezlo, nemůžu jet. Co se dá dělat, snad příště. Naštěstí tentokrát vypadl ze sestavy pouze Medvěd kvůli zranění.

Alpy pro mne stále neztrácí nic ze svých krás a tak jsem byl rád, že jsme domluvili na jejich návštěvě o následujícím víkendu. Tentokrát padla volba na Lichtenštejnsko, a tudíž se scházíme na Přimdě v západních Čechách netradičně již ve čtvrtek večer v pozdních hodinách. Z Velkého Meziříčí přijeli Franta s Drahošem a z Karlových Varů já s Láďou. Původně jsme chtěli pokračovat dále a přespat někde v Německu, ale předpověď počasí hlásí déšť pro tuto oblast a tudíž zůstáváme v místě setkání.

V pátek (27. září 2013) odjíždíme z Přimdy ráno v osm hodin Frantovým expedičním vozidlem. Nejprve samozřejmě k hraničnímu přechodu Rozvadov, který je naštěstí již jenom symbolický a dále následuje obdobná cesta po německých dálnicích (A 93, A 9, A 92, A 99, A 96) jako v minulých letech. V 10 hodin 45 minut jsme dostali hlad a tak půl hodiny papáme a odpočíváme. Cestu po dálnici A 96 známe z roku 2011, kdy jsme tudy jeli na letiště Memmingen při výletu na Sardinii. Další putování po dálnici k Bodamskému jezeru je pro nás novinkou, jelikož naše putování v minulých letech směřovala vždy jiným směrem. Poslední odbočkou z německé dálnice před hranicemi s Rakouskem přijíždíme ve 13 hodin do Lindau. Bylo by samozřejmě možné a patrně i rozumnější zaplatit si rakouskou dálniční nálepku a pokračovat po ní. Další volbou, ale podstatně dražší by bylo zakoupení roční švýcarské známky. My však volíme jízdu podél východního břehu Bodamského jezera po silnici L 190 přes Bregenz, Dornbirn, Götzis a Feldkirch. Cesta to není nejrychlejší, jelikož bez ustání projíždíme obydlenou zónou s omezením na 50km/hod. V posledně jmenovaném městě odbočujeme na silnici L 191, která nás dovádí ve 14 hodin 45 minut na hranice Rakouska a Lichtenštejnska. Celníci zde sice jsou, ale nezastavují nás. A tak pokračujeme po silnice č. 16 do města Schaan, které je největším (nejlidnatějším) městem malého knížectví pod Alpami. Odtud jedeme sice po komunikaci jiného čísla (28), ale kde končí Schaan a kde začíná Vaduz, pozná člověk pouze podle cedulí. Vypadá to tu jako před lety. Jsou věci, které jsou pořád stejné. Třeba parkoviště, kde jsme 10. srpna 1997 s Láďou a Jardou svačili, když jsme tímto státem projížděli při našem vůbec prvním alpském putování.

Lichtenštejnsko je malá, ale zajímavá země. Její západní hranici tvoří významná evropská řeka Rýn, jejíž koryto je zde široké okolo 90 metrů. V údolí Rýnu (nadmořská výška okolo 450 metrů), které se směrem na sever k Bodamskému jezeru postupně rozšiřuje, leží pouze přibližně třetina rozlohy Lichtenštejnského knížectví. Zbývající část území se nachází v horách. Mohutné skalní masívy, které svírají úzké údolí řeky Rýn, se například v jižní části země velice zajímavě zvedají již necelý kilometr od břehu Rýnu. Impozantní skalní stěny přecházejí ve vrcholy, jejichž nadmořská výška přesahuje 2000 metrů.

Kdo pouze Lichtenštejnskem projíždí ze severu na jih nebo opačně, vidí rovinná městečka na břehu řeky. Většinou však než se stačí rozhlédnout, je už ve Švýcarsku nebo Rakousku. Od severu k jihu totiž měří tento daňový ráj mezi Rýnem a Alpami pouhých 25 kilometrů. Také na šířce moc Lichtenštejnsko nepřibralo. Vzdálenost východní hranice od západní v Rýnu činí v nejširším místě na jihu země jenom něco málo přes 12 kilometrů. Když však člověk odbočí po klikatících se silničkách, jež stoupají v nekonečných serpentinách vzhůru, spatří úplně jinou tvář země. Někde jsou jednotlivé baráčky roztroušené v prudkých svazích, jinde domečky tvoří horské osady. A všude jsou krávy, i na okraji hlavního města.

Hlavní město Lichtenětejnska (Fürstentum Liechtenstein) je Vaduz (5100 obyvatel) ležící na pravém břehu řeky Rýn. Dobře, že si to člověk jméno Vaduz pamatuje ze školních let. Na místě by toto městečko asi netipoval jako hlavní město. Někdo by dokonce mohl říct větší obec. Ale těžko může být Vaduz rozlehlejší a lidnatější, když celý tento ministát v srdci Evropy o rozloze cca 160 km² obývá jenom 35 tisíc obyvatel. Lidiček tady moc není, ale peněz ano.Země je dnes díky svému hrubému domácímu produktu jedním z nejbohatších států světa.

Úzké uličky a malebná náměstíčka, domy nesmějí být vyšší než 11 metrů. Veškerý život města je soustředěn na hlavní ulici. Prohlídku centra města, které tvoří městská radnice, banka, muzeum, obchody, sídlo římskokatolického arcibiskupa, poštovní úřad a poštovní muzeum, si necháváme na neděli. Dříve se říkalo, že návštěvník z Čech by neměl prozrazovat, že přijíždí ze země, která nechce jejich panu knížeti nic vrátit. Avšak 8. září 2009 nastal průlom ve vzájemných vztazích obou zemí. Ministři zahraničí Jan Kohout a Aurelie Frick podepsali společné prohlášení a memorandum o budoucí spolupráci a vztahy mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou byly konečně po letech opět navázány. Podpis dokumentů ale nevyřešil všechny problémy, neboť se knížecí rodina svých majetkoprávních nároků stále nevzdává.

Hledáme tu správnou cestu do hor. Na jedné z odboček zastavujeme, abychom ochutnali, jaké vypěstoval kníže letos hrozny. Jedná se o Blauburgunder - Pinot Noir (Rulandské modré). Shledáváme úrodu z lichtenštejnských vinic velmi chutnou. Naše fotoaparáty však zaměřujeme někam jinam, na dominantu zdejšího kraje a symbol města. Oficiální sídlo vládnoucí knížecí rodiny postavené nahoře na skále vypadá opravdu zajímavě a tak k němu jedeme po ulici Bergstrasse. Dlážděná silnice nás záhy přivádí k hradu, nad kterým zastavujeme na malém parkovišti, chvíli se procházíme a fotografujeme. Dovnitř je obyčejným smrtelníkům vstup zakázán. Škoda. Bdělí strážci hlídají klid knížecí rodiny, která sem přesídlila až v roce 1938. Lichtenštejnové sice hrad vlastnili již od 18. století, ale žili převážně v Čechách a ve Vídni.

V následném pokračování do kopců a vesnice Triesenberg nám brání dopravní značení oznamující uzavření této komunikace. Vracíme se tedy na hlavní silnici a chvíli hledáme správnou odbočku. Nakonec se tak daří v městečku Triesen, odkud jedeme zajímavými serpentinami přes Triesenberg, největší lichtenštejnskou osadu mino údolí Rýnu. Za chvíli však zastavujeme, jelikož tady prostě nelze nezastavit. Před námi se totiž objevuje úžasný panoramatický výhled do údolí Rýnu. Kromě této významné evropské řeky vidíme také nejjižnější část Lichtenštejnska s městem Balzers. Na protějším břehu leží švýcarská městečka i vesnice a samozřejmě také nádherné horské masívy, které celé údolí obklopují.

Pokračujeme a silnice nás přivádí k tunelu před obcí Steg. Horský hřeben, který komunikace podjíždí 600 metrů dlouhým tunelem, ohraničuje údolí pod námi od dalšího horského údolí obklopeného prudkými svahy zdejších hor. Toto pásmo kopců nad Triesenbergem není sice nejvyšší, ale i tak je tunel jakousi branou do jiného světa. Podle informací na internetu jsme zde očekávali platbu mýtného, ale nestalo se tak. Průjezd je volný, až na protijedoucí auta. Jedno z nich, vyšší dodávka volí jízdu uprostřed patrně kvůli zakulacenému vnitřnímu profilu a jeho řidič je trochu překvapen setkáním s námi. Nějak divně jsme asi vyhodnotili barvu na semaforech. Ale na červenou jsme určitě nejeli.

Steg je opravdu malá vesnička, kterou tvoří pouze několik baráčků roztroušených podél silnice. Asi 200 metrů za tunelem následuje odbočka doprava na most přes horský potok Stägerbach a poté hned doleva. Zde jsme očekávali zákaz vjezdu, ale po silnici podél říčky a následně vodní plochy je možno pokračovat ještě asi jeden kilometr. Zastavujeme tedy až na malém parkovišti, v místě, kde se nachází druhá část umělé přehradní nádrže s názvem Gänglesee a se zajímavou modrozelenou hladinou. Líbí se nám tady a tak se rozhodujeme zůstat. Původně jsme měli v plánu návštěvu nedalekého Malbunu, což je vyhlášené lyžařské středisko s lanovkami, vleky i sjezdovkami a především bezplatným odstavným parkovištěm, kde je možné přespat a nechat automobil. Z Malbunu vedou také pěší trasy do míst, kam se chystáme.

Nám se však líbí tady, kde se nacházíme a tak vaříme polévku, balíme věci a pozorujeme oblohu. Zatím nám oblačnost nevěští nic dobrého. Je podmračený den s občasným mrholením, takový, jakých je zde asi hodně. I přesto balíme nutné a potřebné věci do kletrů a na sebe. V autě necháváme všechny zbytné věci, dál bude každý gram znát. Podle předpovědi by mělo sprchnout ještě naposled mezi 17. a 18. hodinou a tudíž nespěcháme.

Nacházíme se v nadmořské výšce 1.305 metrů a začíná tady údolí Valüna. A právě tímto směrem se v 17 hodin 45 minut vydáváme na pochod po široké zpevněné cestě. Vypadá to tu nádherně. Nalevo od nás potok Valünerbach a po obou stranách údolí se zvedají zalesněné svahy zdejších hor. Na jižním konci je údolí rázně ohraničeno horským hřebenem. Podél pastvin i hustého lesa nabíráme pozvolna nadmořskou výšku a po třičtvrtě hodině přicházíme k Valüna Dairy Farm Restaurant (1.409 m.n.m.) Dnes je bohužel zavřeno. I přesto tady asi čtvrt hodiny zůstáváme, jelikož drobně prší.

Kousek za chatou si prohlížíme na jednom z přítoků potoka zajímavý menší vodopád a za dalších 10 deset minut míjíme vlevo otevřenou chatku, kde by se dalo přespat v případě deště. Vyhodnocujeme situaci jako brzkou na spánek a tudíž pokračujeme dál po stejné cestě. Pomalu se dostáváme na konec údolí a zjišťujeme, že objektů vhodných ke spaní asi již moc nenajdeme. Není potvrzena ani teorie, s kterou přišel ani nevím kdo, že toto údolí slouží v zimě běžkařům a tudíž by zde mělo být nějaké zázemí. Hlavní směr opouštíme až u rozcestníku přibližně v nadmořské výšce 1.650 metrů. Jdeme vpravo po vyšlapané pěšině v trávě. Širokou vozovou cestu měníme za pravou horskou pěšinu plnou kořenů a kamení. V půl osmé míjíme odbočkou, kterou bychom chtěli zítra pokračovat a začínáme tudíž hledat místo ke spaní. Bohužel v žádné chatce to nebude. Podle informací z internetu a map jsme sice ještě nějaké přístřeší očekávali, ale vše je již zbořené. Ve 20 hodin objevujeme již za pomoci čelovek nějaký plácek. Žádná sláva to není, ale moc velký výběr se nenabízí. Každý si hledáme nějaké to přiměřeně rovné místečko, kde by bylo příjemné spočinout a kde nejsou kravince. Když v tom začíná drobně pršet. Sice drobně, ale nutí nás to místo vyndání věcí z kletrů k úvahám, co s nadcházející nocí.

Že by změna plánu? Chvíli promýšlíme možné varianty a nakonec se rozhodujeme pro chůzi k nedaleké chatě. Pršet sice záhy přestalo, ale my pokračujeme v opatrném pochodu údolím Naaftal za svitu čelovek. Ve 21 hodin 15 minut jsme u chaty jménem Pfälzer Hütte (http://www.alpenverein.li/index.php/hutten/pfalzerhutte), která se nachází na Rakousko - Lichtenštejnské hranici. Rozhlížíme se a zjišťujeme, že tady jsme sice správně, ale chaloupka nás trochu zklamala. Nemá žádný přístřešek ani "winterraum". Ve vedlejší budově je sice otevřená místnost, která ale slouží jako sklad. V případě nouze by se tam dalo zalézt. Při řešení vzniklé situaci nám pomáhá báječná slivovice i pohled na oblohu, která se vyjasňuje. Láďova i Frantova předpověď se sice shoduje v tom, že by nad ránem mohlo drobně zapršet, ale to je daleko.

Přicházejí nás okukovat a také s námi diskutovat návštěvníci chaty. Do nejdružnějšího hovoru se pouští opět Franta, když si žádá o cigaretu. Já posléze vysvětluji paní provozní (majitelce?), že spánek venku je báječná věc a tudíž nepřijmeme její nabídku na placený pobyt uvnitř chaty. Chaloupka je to sice hezká, ale pro tuláky s batohem použitelná jen v situaci opravdové nouze. Následuje drobná večeře a pivko. Vše z vlastních zásob. Studujeme také jídelní i nápojový lístek a ceny nám připomínají, že Lichtenštejnsko je obecně dost drahý stát. Zdejší cenovou hladinu shledáváme vyšší než na horských chatách v Německu či Rakousku.

Dnes jsme putovali tři a půl hodiny a vystoupali jsme 803 výškových metrů. Je čas jít spát. Franta a Láďa si stelou na užších dřevěných lavicích, já a Drahoš volíme raději větší plochu na zemi na jemné drti. Necelou hodinu před půlnocí zalézáme do spacáků a usínáme.

Sobotní ráno shledáváme báječnějším, než jsme večer čekali. V sedm hodin se probouzíme do krásného dne. Obloha sice není úplně jasná, ale včerejší mračna jsou pryč. A především nevyšla předpověď o dešti a také je celkem teplo na to, že jsme spinkali v nadmořské výšce 2.108 metrů.

Balíme věci a oknem pozorujeme snídající turisty. My snídani odkládáme na dobu, až se potkáme se sluníčkem, jehož paprsky se nesměle ukazují na východě. Pouze si čistíme zuby a řešíme zdravotní prevenci v podobě doušku slivovice.

Další plán je jasný. Zpět k odbočce se nikomu vracet nechce a tak se v 7 hodin 45 minut vydáváme na pochod vzhůru, ke kopečku jménem Naafkopf. Samozřejmě ještě předtím si prohlížíme chatu i okolí, kde nás zaujali mimo jiné hraniční kameny (Lichtenštejnsko - Rakousko). Cesta je sice do kopce, ale technicky zvladatelná. V jednom místě potkáváme kamzíka, který bohužel leží mrtvý na cestě. Patrně spadl z nějaké skalky. I my se tam někam nahoru chystáme. Bude to zajímavé.

Před devátou hodinou se objevují konečně sluneční paprsky a tak se zastavujeme a snídáme. Posilněni se vydáváme na závěrečnou část výšlapu, která již moc dlouho netrvá. V 9 hodin 15 minut jsme na vrcholu. Hraniční kopeček jménem Naafkopf v nadmořské výšce 2.570 metrů má jednu opravdovou zajímavou zajímavost. Nachází se tady totiž Lichtenštejnsko-Rakousko-Švýcarské trojmezí. Hora tudíž patří třem státům a na stranách kamenného podstavce vrcholového dřevěného kříže je to vyznačené. Cesta od chaty nám trvala hodinu a půl a vystoupali jsme při ní 462 výškových metrů.

Já s Láďou pokukujeme po nejvyšší hoře Lichtenštejnska, která je od nás po hřebeni asi jeden kilometr. Ale tudy cesta nevede, to bychom mohli dopadnout jako ten kamzík. A tak zkoumáme mapu a promýšlíme další putování. Jelikož je brzo, tak se nám nechce vracet zpět k chatě a k autu.

Na vrchol přicházejí lidé z chaty, kteří posléze pokračují na kopeček jménem Schesaplana (2.964 m.n.m.). S Láďou si ho prohlížíme, jelikož jsme na něj v roce 1997 vystoupali.

V 10 hodin odcházíme směrem, kterým jsme vystoupali, ale po pěti minutách odbočujeme na Liechtensteiner Höhenweg, která se stáčí na jihovýchod do Rakouska. Klesáme a ztrácíme výšku, ale jiná možnost není. V sedle Barthümeljoch (2.305 m.n.m.) chvíli odpočíváme a rozhlížíme se. Poté přecházíme pro změnu na území Švýcarska, kde bychom měli strávit větší část dnešního dne. V půl dvanácté objevujeme zkratku. Červená značka není zakreslena v Láďově mapě, ale měla by nám usnadnit cestu. Avšak opět se ukazuje, že každá zkratka není nejjednodušší. Následuje totiž náročný asi půlhodinový traverz po nepříjemném suťovisku, mokré hlíně a trávě. Občasné uklouznutí a pád jsme si vyzkoušeli skoro všichni, někteří i vícekrát. Trsy trávy jsou na některých místech nahrazeny bodláky a jejich pohlazení při uklouznutí není nejpříjemnější pro naše ruce. Možná, kdybychom to obešli? Ale tak to chodí. Občas je červeně značená cesta širší, občas se zužuje a vypadá to, že brzo skončí. Za každou skalní hranou nebo zatáčkou se otevře nějaký jiný, ale vždy nádherný pohled na okolní krajinu. Kilometrážně ne dlouhý, ale terénně celkem dost náročný úsek cesty.

Důležitý moment přichází ve 12 hodin 45 minut nedaleko planiny u salaše Ijes. Po krátké poradě se rozdělujeme. Franta s Drahošem zůstávají, svačí a poté se vydávají na pochod s cílem přejít přes několik kopečků na Lichtenštejnskou stranu a někde tam vyhledat zajímavé spaní a počkat na nás. Láďa jim ukazuje cestu na mapě. Až nyní je nám jasné, že to bude složitější, než jsme si dopoledne mysleli, ale moc jiných možností není. Auto se samo neumí přemístit do Švýcarska.

S Láďou jdeme ještě asi deset minut a poté také obědváme a vyčleňujeme věci na cestu bez batohů. Moc lidí se zde nepohybuje, tudíž nepředpokládáme, že by měl někdo zájem si vypůjčit naše zavazadla a táhnout se s nimi do civilizace. Ve 13 hodin 30 minut odcházíme. Naše putování vstříc vrcholu sice začíná prudkým stoupáním, ale bez kletrů je to pohoda. Cestou necestou, bez turistických značek, podle mapy a intuice. V mapě stažené z internetu je sice vytečkovaná nějaká trasa, ale patrně to potřeba chápat jako místo, kudy lze projít. Po ostrých hřebenech se chodit nedá. Většinou jdeme po kamenné suti, tudíž nic moc pohodlného pro nohy. Před závěrečným výstupem musíme ještě kousek sestoupit z jednoho sedla. Maličko ztrácíme výšku, ale nedá se nic dělat.

Ve 14 hodin přicházíme do sedla (2.502 m.n.m.) mezi oběma vrcholy. Na jedné straně je Hinter Grauspitz a na druhé Vorder Grauspitz. Na prvním z nich lze v nadmořské výšce 2.574 metrů spatřit velký železný kříž. Dále by tam měla být dřevěná lavice, ale na tu se my nechystáme usednout. Nás totiž zajímá ten druhý kopeček. Závěrečný výstup po hřebeni je lepší, než to původně zespoda vypadalo. Není to sice procházka po kolonádě, ale ruce jsme museli použít asi jenom dvakrát. Pozor se však musí dávat především proto, že zdejší skály jsou tvořeny převážně lámavou břidlicí.

V 15 hodin 15 minut a patrně také 15 vteřin stojíme na nejvyšší hoře Lichtenštejnska. Trvalo nám to sem jednu a třičtvrtě hodiny. Vorder Grauspitz vyrostl kdysi do nadmořské výšky 2.599 metrů. Celé Lichtenštejnsko nám leží u nohou. No kníže a jeho rodina asi ne, ale každopádně v této chvíli není nikdo v Lichtenštejnském knížectví výše než my. Rozhlížíme se, viditelnost není špatná. Zajímá nás samozřejmě Hinter Grauspitz, Naafkopf či Schesaplana. Daleko na jihu vidíme nějaké vysoké zasněžené hory. Četl jsem na internetu, že by tam mezi nimi mohl být Piz Bernina. Prohlížíme si také vlastní masiv pohoří Rätikon, do kteréhoGrauspitz náleží. Následuje vrcholové foto, vrcholové pivo a zápis do vrcholové knihy. Dnes je to sice již čtvrtý záznam, ale celkově je hora vzhledem k obtížnosti přístupu poměrně málo navštěvována. Svědčí o tom vrcholová kniha, která byla založená v roce 1992, ale ještě není ani z poloviny popsána.

Stojíme na kopečku, na který jsme s Láďou pokukovali 10. srpna 1997, když jsme projížděli Lichtenštejnskem, malým státečkem s vysokými kopci a nízkými daněmi. Tehdy jsme si říkali, že by určitě stálo zato se sem někdy vrátit. A ono se to podařilo. Vidět je do Rakouska, Švýcarska a možná i do Německa či Itálie tam někde vzadu. Úžasné je také to, že malé království pod námi je tak malé, že ho lze celé přehlédnou z jeho největšího kopce. Zraky své však klopíme také dolů k jezerům a okolo nich, jelikož zkoumáme, co nás dnes ještě zajímavého čeká. Z vrcholu máme před sebou téměř celou trasu jako na nějaké 3D mapě.

Po půl hodině strávené na Grauspitzu odcházíme. Sestupujeme opět do sedla a prohlížíme si, zda by bylo možno odtud vystoupat také na druhý vrchol. Myslíme, že ne, jelikož část hřebene je ostrá jak žiletka. Nevadí, dnes máme již splněno. A především je nějak moc hodin. Při sestupu se opakuje podobný scénář jako při cestě nahoru. Pouze se snažíme najít trochu lepší cestu pro naše unavené nohy, ale taková možnost zde neexistuje. V 17 hodin přicházíme zpět k batohům.

Zde zůstáváme pouze deset minut, jelikož bychom rádi doputovali dnes večer za Frantou a Drahošem. Nejprve scházíme kousek dolů k salaši Ijes (1.934 m.n.m.) a poté opět s velkými a těžkými batohy po široké cestě (Bergwanderweg) ke dvěma skalním tunelům, které procházejí skrz konec horského hřebene. Cesta je zde široká pro automobil, takže žádný horský chodníček. Především první tunel je zajímavý. Jeho délku odhaduji na 200 metrů a uvnitř jsou dva boční větrací či osvětlovací otvory. Následují serpentiny, při nichž nehezky ztrácíme výšku. Cestu opouštíme u rozcestí (1.840 m.n.m.), což je nejnižší bod při naší dnešní cestě. Vzhůru pokračujeme po vyšlapané, ale značené pěšině a po chvíli zjišťujeme, že jsme si mohli cestu zkrátit. Ze široké cesty na tuto existuje spojnice, která však nebyla dost zřetelná.

Po chvíli se nacházíme na rozcestí u Dolního jezera (Unterst See = 1.899 m.n.m.). Na koupání a odpočinek na břehu tohoto vysokohorského plesa musíme z časových důvodů zapomenout. Pokračujeme tudíž stále po červené a záhy procházíme i nad druhým jezerem (Mittler See). Před třetím a posledním jezerem (Ober See) překonáváme opět výškovou hranici 2.000 metrů. Velitel naší úderné skupiny, Láďa udává tempo. Stanovil nám jasný úkol. Ještě za světla překonat kopeček Mazorakopf (2.452 m.n.m.) a za ním přes sedlo Guschasattel přejít zpět do Lichtenštejnska. Zde by mohla být podle něho již schůdnější cesta a tak pomocí čelovek bude pokračovat, dokud nenajdeme kluky.

Musím souhlasit, že plán je to výborný. Nic jiného mi ani nezbývá. Avšak zdejší krásná a zajímavá krajina se nám rozhodla naše plány změnit. V 19 hodin přicházíme k rozcestníku, u kterého je ještě vše jasné. Dle ukazatele i podle nízké nadmořské výšky musíme stále nahoru. Jdeme. Sluníčko pomalu zapadá do náruče hor a kraj pohlcuje šero. S čelovkami na hlavě pokračujeme do kopce, tempo pochodu klesá na polovinu, výdej energie stoupá na dvojnásobek. Únava je poznat.

Když o třičtvrtě hodiny později stojíme u dalšího rozcestníku (2.476 m.n.m.), něco se nám nelíbí. Stále nahoru směr Falknis souhlasí, ale modře značená cesta směrem dolů by tady neměla být. Místo toho jsme očekávali odbočku na Mazorakopf a do Lichtenštejnska. Krásné sny o tom, jak přejdeme do sousedního údolí, se rozplývají. Zapínáme telefony a čteme zprávu od Drahoše: "Podél Falknis neschůdné, sestoupíme na Guscha". Pro upřesnění mu volám a dozvídám se, že šli po modré, ale je tam jištěná cesta, která by nemusela být pro nás za tmy a s batohy na zádech zrovna ideální. Doporučují nám sestoupit zpět k předešlému rozcestníku a tam přespat a ráno se uvidí. Chvíli se s Láďou radíme a ve 20 hodin 15 minut se dáváme za svitu čelovky na sestup. Je to velice zajímavé. Správný směr se obtížně hledá, častému bloudění se nevyhneme. Ale i tato hra "na schovávanou" s červeně značenou cestou má své kouzlo. Několikrát zazní: "tudy cesta nevede, musíme zpět". Po půl hodině přicházíme tam, kde jsme byli v 19 hodin. Fläscher Fürggli (2.248 m.n.m.). A tak si opakuji starou dobrou známou poučku, že zabloudit se při putování přeci nedá. Tam, kam člověk dojde, je vlastně cíl jeho cesty. Původní plán toulat se za svitu krásného měsíce a zářivých hvězd horami i údolími doznává změn.

Chata je sice zavřená, ale nevadí. Kousek od ní je hezký travnatý plácek. Rozkládáme zde věci, něco dobrého večeříme a zapíjíme jedním pivem. Ve 22 hodin 30 minut uleháme do spacáků. Unavené tělo povoluje, před spaním nám hlavou proletí zážitky na dnešní den. Kdepak asi jsou kluci, ve Švýcarsku nebo Lichtenštejnsku? Stýská se nám po Drahošovi a Frantovi nebo po jejich slivovici?

Ze spacáku pozoruji hvězdy na obloze, kterých však moc není. Mraky nad nimi vítězí. A přemýšlím, kde se stala chybička. U posledního rozcestníku v nadmořské výšce 2.476 metrů měla cesta pokračovat na vrchol Falknis, to souhlasí. Další cesta však měla odbočit vlevo, lehce sestoupit a poté po vrstevnici na Falknishorn a dále do Lichtenštejnska. Cesta, po které šli kluci, tam byla, ale modře značená, což znamená jištěná. Zda poté přehlédli odbočku a kudy vlastně šli, se dozvím, až se potkáme a důkladně rozebereme naše putování.

V noci mne nejprve budí vítr, který se prohání a vříská okolo ostrých skalních výběžků. Jeho rychlost vzrůstá každou vteřinou a jeho síla naráží do mého spacáku. Nevěští to nic dobrého. Také poslední hvězdy zmizely. Patnáct minut po půlnoci začíná pršet. Budím Láďu. Chvíli čekáme, ale když déšť zesiluje, odcházíme se schovat.

Nedělní ráno je sice ještě trochu zamračené, ale naštěstí bez deště. Vstáváme v 6 hodin 30 minut a balíme věci. V šedavém polomlžném jitru se mé oko pomalu a stěží začíná orientovat, ale já chci po fotoaparátu, aby dokázal divy. Blednoucí noc je sice nejistá, ale vládu má stále ve svých rukou. Objektiv mi hlásí, že neumí zaostřit. Fotím, i když je mi jasné, že doma budu snímky mazat.

Studujeme ještě jednou ukazatel směrů a mapu. Zkoušíme také telefonovat, ale kluci mají mobilní aparát vypnutý nebo jsou bez signálu. Pozorujeme krajinu dole pod námi, která je rozdělena řekou na dvě části lišící se od sebe tím, že jedna je krásnější než druhá a druhá je úžasnější než ta první. Horská panoramata násobí úchvatný a nezapomenutelný pohled do údolí Rýnu. Určitě by se zde dalo toulat a poznávat zajímavá místa, ale nás čeká celkem náročný sestup na švýcarské území a poté přesun zpět do Lichtenštejnska. Původní plán je tudíž odložen, jelikož by to bylo časově náročné.

V 7 hodin 15 minut odcházíme po modře značené cestě. Nejprve jdeme po klikatící se pěšině, záhy však přicházejí skalky a začíná jištěný úsek. Pokračujeme v čím dál dramatičtějším terénu. Na jednom místě je skalní stěna již značně příkrá a cesta většinou vede po úzké římse, za jejímž okrajem následuje dosti strmá stráň. Nic pro jedince trpící závratí. Ve skále jsou ukotvena nová ocelová lana, která svědčí o tom, že se jedná patrně o nedávno vybudovanou cestu. Spoléháme na švýcarskou pečlivost, jelikož ukotvit skoby do drolící se skály není asi jednoduché. O kus dál pro změnu přecházíme potůček a určitý čas trávíme rozhodováním, přes kterou skalní stěnu budeme pokračovat. Jinak dobré značení je v tomto místě trochu nejisté.

S ubývající nadmořskou výškou znatelně přibývá vegetace. Příroda se při sestupu neustále proměňuje. Nejprve kleče, poté malé stromy a stále ještě strmé louky s keři. Po dvouhodinovém putování vcházíme do lesa, který jsme neustále viděli někde tam dole pod sebou.

V 9 hodin 30 minut na chvíli zastavujeme u chaty Enderlinhütte (1.498 m.n.m.). Očekávali jsme nějakou prosluněnou terasu, kde bychom mohli posnídat. Ale sluníčko sem ještě nedoputovalo a tak pokračujeme. V 10 hodin 30 minut přecházíme po lávce potok Lochrüffi v nadmořské výšce 977 metrů. Malý odpočinek by neškodil a tak se zde na hodinu zastavujeme, snídáme a provádíme hygienu. Voda sice zamrzlá není, ale o teplé koupeli se také mluvit nedá. Pro naše unavené nohy je to ale ideální. V půl dvanácté pokračujeme a po chvíli se pěšina napojuje na širokou cestu, ze které však po 300 metrech odbočujeme doprava přes potok, jelikož jsme tento směr vyhodnotili dle mapy jako nejkratší k civilizaci. Jdeme po lesní pohodlné cestě až na parkoviště před obcí St. Luzisteig (Maienfeld), kde jsme přesně v pravé poledne. Za čtyři a třičtvrtě hodiny jsme sestoupali 1.548 výškových metrů. Vzdálenost se podle mapy určit nedá vzhledem k tomu, jak se pěšina neustále klikatila.

Zbývá již jen přesun po silnici k výchozímu bodu, kde nás čeká doprovodné vozidlo a snad také naši kamarádi. Jen jsme vyšli z lesa, vidím odjíždět auto z parkoviště a tak symbolicky mávnu. Auto se staršími manželi zastavuje a ochotně nám vyklízejí zavazadlový prostor pro naše batohy. Povídáme si německy a dozvídáme se nějaké zajímavé věci. Ukazují nám také místo, kde přejíždíme hranice do Lichtenštejnska. Není to skoro ani poznat. Krajina totiž nebere v potaz geopolitické problémy. Rozkládá se bez ohledu na ně. Taková malichernosti ji nezajímají, ona své dějiny počítá v milionech let. Proto si může dovolit pro člověka nevídaný luxus - být bez hranic.

V Evropské unii Lichtenštejnsko stejně jako Švýcarsko není, jenže na rozdíl od Švýcarska zatím není ani v Schengenu. Zato má od roku 1919 uzavřenou se svým západním sousedem měnovou a celní unii. Prakticky to tedy znamená, že na švýcarsko-lichtenštejnské hranici kontroly nejsou, zatímco na té rakouské ano.

Přes město Balzers přijíždíme do Triesenu. Majitelé autíčka jsou tak úžasní, že s námi zajíždějí do horní části obce a vysazují nás ve 12 hodin 25 minut u autobusové zastávky. Štěstí přeje připraveným a tak o 14 minut později odjíždíme autobusem č. 21 (jezdí každou hodinu). Řidič po nás požaduje nejprve 9,60 švýcarských franků, ale posléze mu chytrá pokladnička sama přepočítá cenu jízdného na 8 Eur.

Ve 13 hodin vystupujeme ve Stegu u mostu. K parkovišti je to naštěstí už jenom kousek a tak ve čtvrt na dvě jsme u auta. Pěší putování je u konce. Klíčky od auta však nemáme a tak píšeme vzkaz a chystáme se jít na pivo do blízké restaurace. Ochutnat točené nám však není dopřáno, jelikož po chvíli přichází Franta s Drahošem.

Povídáme si, vaříme jídlo a shodujeme se, že to byl náročný výlet. Zmožené tělo turistovo se z toho bude ještě dlouho dostávat. V 15 hodin se vydáváme na zpáteční cestu domů. Nejprve nás silnice přivádí ke známému tunelu pod obcí Steg. Na základě zkušenosti, kterou jsme učinili při jeho průjezdu před dvěma dny, se rozhodujeme důkladněji prozkoumat zdejší značení. Zastavili jsme na blikající oranžovou, ale řidič za námi nás předjíždí a jede do tunelu. Činíme tudíž to samé a na druhé straně si všímáme svítící červené. Patrně se rozsvítila při vjezdu prvního auta. Anebo je to všechno jinak a chápání dopravních předpisů v Lichtenštejnsku je nad naše možnosti.

Sjíždíme přes Triesenbergem dolů na předměstí Vaduzu a po stejné silnici, po které jsme předevčírem přijeli, se vracíme do Schaanu, za nímž se loučíme s Lichtenštejnskem. Pokud bych měl návštěvu této země zhodnotit, pak musím vyzdvihnout především úžasné hory a neskutečné množství rozličných trekových tras. Ale ono vlastně nelze hodnotit pouze Lichtenštejnsko, jelikož cesty jsou vedeny za krásami zdejší krajiny a neřeší hranice. Celkem jsme po zdejších kopečkách na území Rakouska, Švýcarska i Lichtenštejnska šlapali 20 hodin, na kilometry se to počítat nedá. Výškový rozdíl mezi výchozím místem a vrcholem je 1.294 metrů, ale my jsme museli vystoupat 1.981 výškových metrů, jelikož bylo po cestě také několik klesání. Také při cestě z vrcholu na parkoviště ve Švýcarsku je podle mapy výškový rozdíl 1.899 metrů, ale my jsme při něm ještě vystoupali 686 metrů.

V Rakousku, na okraji města Feldkirch auto bumbá. Cena benzínu je 1,323 Eur/litr. A dále pokračujeme po stejné trase, jako jsme přijeli. Původní záměr se ještě někde podívat je z časových důvodů odložen. Na Přimdě se loučíme s moravskou sekcí okolo deváté hodiny večerní a v Karlových Varech jsme o hodinu později. Nezbývá než se těšit na vyhodnocení akce a především setkání s Frantou i Drahošem a jejich povídání, kudy a jak putovali.