Výjimečné a kouzelné pohoří je České středohoří
České středohoří o ploše 1265 km2 není vlastně klasické pohoří či slitá vrchovina. Je to rozsáhlé moře zelených, šedých či jinak, dle ročního období, zabarvených kopců a pahorků, které vystupují z rovinaté krajiny. Díky této specifičnosti vedou lidé debaty, kde vlastně to České středohoří začíná či končí. Na jihu je někým vymezeno již městy Kralupy nad Vltavou či Slané, i když jiný poznamená, že se jedná o čilou rovinu, která nemá s pohořím nic společného. A obdobně by mohli lidé zkoumat oblast ze všech stran a nikdy by se nedobrali ke stejnému závěru. A tudíž je lépe vymezit České středohoří osou či pomyslnou čárou, která začíná na jihozápadě u Loun a pokračuje na sever k Mostu, kde se skoro dotýká Krušných hor, aby posléze zamířila k severovýchodu přes Lovosice a Litoměřice až nad Českou Lípu, kde jí v další cestě začínají bránit Lužické hory. České středohoří je rozděleno řekou Labe na dvě části (poloviny). Myslím, že nemá smysl mezi nimi hledat rozdíly. Jednoho dne člověk shledává krajinu na levé straně řeky krásnější než napravo, aby o něco později tvrdil opak.
Člověk se zde toulající objevuje různé zajímavé strže, údolí či doliny, které se po chvíli střídají s kopci, pahorky či návršími. Málokdo odolá na některý vrcholek vystoupit a kochat se krásnými pohledy do okolí. A když se tak člověk rozhlíží z některého z vyvřelých kopců Českého středohoří, tak vidí okolo sebe nespočet dalších vulkanickou činností vzniklých homolí i špičatých vrcholů a mezi nimi více či méně hluboká, ale skoro vždy romantická údolí. Z labské roviny někdy ostře vyskakují, jindy opatrně vylézají kopce a kopečky. Na mnoha z nich byly kdysi postaveny hrady. Proto je také tato oblast někdy nazývána "země hradů". Několik se jich zachovalo dodnes, z jiných zbyly zříceniny či něco málo kamení, které alespoň trochu připomíná slavné časy daného místa. Co však má skoro každý vrchol či kopeček, je nějaké šikovné vyhlídkové místo či dokonce rozhledna. Lze bez nadsázky říct, že vlastně kterékoliv místo je zde vyhlídkou do malebné krajiny. Člověku tady hrozí, že dostane určitý druh horské (kopcovité) nemoci. Ne však z výšky, ale z rozmanitosti pohledů do melodického okolí. Jsou lidé, kteří se rozhodli vystoupat na všechny kopce Českého středohoří. Zda se to již někomu povedlo, jsem zatím neslyšel.
Pro mnohé se Če ské středohoří rovná "hora hromu " neboli Milešovka. Ale bylo by škoda skončit výšlapem na tuto úžasnou horu poznávání krásné krajiny, kterou snad ani pro její mnohotvárnost poznat dokonale nikdy nelze. Své kouzlo totiž má kterékoliv místo ve Středohoří, ať se jedná o známou či opuštěnou lokalitu. Určitě nelze mluvit o krajině prázdné a opuštěné, ale řekl bych, že zde člověk nepotkává běžně davy lidí či parkoviště přeplněná autobusy. A taky se mi jeví, že v některých lokalitách vyrostlo hotelů a penzionů o něco méně, než je pro naši dobu běžné.
Návštěvník zdejší krajiny nemusí být botanikem, aby si všimnul kouzelných barevných lánů květů, voňavých bylinek či obyčejné, ale vždy jinak výjimečné měkké trávy. Vše dohromady to hýří různými tvary, barvami i vůněmi, které se mění s každým měsícem. Nelze se také nezmínit o zdejších lesích, které jsou povětšinou listnaté, a kde lze občas objevit opravdové listnáče, stromy ze starobylých časů. A co teprve ty ovocné zahrady, kouzelné chmelnice a vinohrady. Zdejší ovzduší v době sklizně se nedá popsat, to je potřeba okusit, člověk se musí do něho projíst či propít. Člověk již před tisíci lety začal zatloukat do země dřevěné kůly, pěstovat vinnou révu, sklízet hrozny a lisovat z nich lahodný nápoj. Ve středověku byly dokonce Litoměřice po Praze druhým největším vinařským městem v Čechách. A tak ochutnávka "nejsevernějšího víno" vyrobeného ze zdejší štědré vinné révy, může být dalším z důvodů, proč navštívit České středohoří. Tak trochu divný výraz "nejsevernější víno", ale jisté je to, že zdejší vinice jsou nejseverněji položené.
Ani ten, kdo nemusí šplhání po kopcích, by neměl tuto kouzelnou oblast zatracovat. Třeba taková řeka Labe vplouvajíc do Českého středohoří žernoseckou soutěskou nazvanou Česká brána (Porta Bohemica) začíná vytvářet neskutečně malebné zákruty a zákoutí. Plavba po "velké řece", jak se Labi říkalo, v místech, kde vstupuje do nitra hor, přináší zcela jiné pohledy na oku lahodící krajinu a dává jí úplně jiný rozměr. Středočeská rovina mizí za zády stejně jako pohledy na horu Říp.
Když se v debatě nadhodí slovo vulkanismus na našem území, tak se určitě dříve či později stočí řeč k Českému středohoří, které je nejrozsáhlejším a nejznámějším projevem vulkanické činnosti u nás. Většina zdejších kuželovitých kopců sice připomíná svým tvarem sopky, ale ve skutečnosti jsou to odkryté zbytky mohutných sloupovitých přívodních drah k původním sopkám nebo magmatická tělesa hřibovitého tvaru (lakolity). Proto se také nenajdou v Českém středohoří zbytky sopečných kráterů. To vše se ale událo v době dávné, asi před 25 miliony let.
To, že je České středohoří vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast s přírodními rezervacemi a nalezišti vzácných rostlin a živočichů, se člověk dočte na internetu nebo v moudrých knihách. Avšak pochopit genius loci daného místa nelze od počítače nebo z knihovny, do toho se musí každý prochodit či prokoukat. Poznat důkladně České středohoří, jeden z nejpodivuhodnějších krajinných celků v Evropě, by byla práce (zábava) na celý život. Ale stojí to za to, se sem vracet. Možná někdo řekne, že České středohoří není dokonalé, ale dokonalý není ani žádný člověk. Myslím si, že zdejší malebná krajina má tak akorát od všeho něco, aby mohla vlídně přijmout každého, kdo do ní zavítá.
Královské i kouzelné město Litoměřice
Mnoho lidí přijíždí do Litoměřic především na slavnou výstavu „Zahrada Čech“ a do vlastního města jenom nakouknou nebo ho míjí úplně. A to je škoda. My jsme si návštěvu tohoto tak akorát malého i velkého města dokonale užili. Prošli jsme se po hlavním náměstí, prohlédli si domy okolo něj včetně toho nejstaršího měšťanského domu. Zdejší náměstí , které by si určitě zasloužilo originálnější jméno, se řadí mezi největší náměstí v Čechách. Člověk tady může obdivovat krásné kašny, dominantní morový sloup, interesantní Dům u pěti panen či starou radnici. Procházku je možno doplnit v létě posezením na zahrádce kavárny či restaurantu.Litoměřice jsou jedním z nejstarších měst v Čechách. Již Kosmas se zmiňuje ve své kronice o zdejších obyvatelích, používá označení Ljutomirici. Ještě o více jak století dříve je doložen vznik Litoměřické provincie (rok 993). Zajímavý charakter zdejší melodické krajiny, soutok dvou řek, hradba kopců a údolí mezi nimi nebo blízká soutěska do hor. Příroda tady vytvořila zajímavé podmínky pro založení lidského sídliště a tak se není co divit, že toho lidé využili.
Určitě bych doporučil započít s prohlídkou města v báječném Informačním centru na Mírovém náměstí. Dámy zde pracující nám poskytly zajímavé a užitečné informace včetně plánku města a zodpověděly na veškeré naše otázky. Následně jsme si zde zakoupili vstupenky na vyhlídkovou věž Kalich. Z jejího ochozu se nabízí nádherné výhledy na celé Litoměřice či panorama Českého středohoří s památnou horou Říp, známou Milešovkou či tajemnou zříceninou hradu Hazmburk. Člověk si může při rozhlížení naplánovat své budoucí cíle výletu, a jelikož se jedná o komentovanou prohlídku věže, tak se může také na spoustu věcí zeptat. Kdyby se snad návštěvník města potřeboval ještě jednou rozhlédnout, tak doporučuji dojít ke katedrále sv. Štěpána a vyšlápnout něco málo (možná i více) schodů a rozhlížet se. Tentokrát je to z větší výšky, ale bez komentáře. Nevadí, v klidu si lze užívat pohledy na město, které vypadá kouzelně jako ze starých obrázků či hracích karet. Prostě městečko jako z pohádky, i ve všední den to tady vypadá jako o sváteční neděli.
Když se ještě vrátím k těm významným osobnostem, tak je zajímavá jedna věc. Litoměřice si většina lidí nerozlučně spojuje s Karlem Hynkou Máchou, ale on zde dlouho nežil, vlastně jenom „slavně“ zemřel. Je pravda, že ve městě lze navštívit Máchovu světničku ve známém bílém domečku, kde nedlouho bydlel předtím, než ho stihl tragický osud. Patrně se při hašení požáru napil zkažené vody a zemřel na infekční cholerínu. V den pohřbu se měl ženit. Již tolik není známo, že v Litoměřicích šestnáct let žil Josef Jungmann, spisovatel, překladatel, filolog a celkově významná osobnost české vědy a literatury. Zdejší gymnázium nese jeho jméno, jelikož tady od roku 1800 začal vyučovat češtinu bez nároku na honorář. Byl tak prvním učitelem češtiny v Čechách a na Moravě. Tudíž Litoměřice, respektive zdejší gymnázium bylo prvním místem u nás, kde se vyučoval český jazyk.
Přijet do tohoto čistého, upraveného a svou barevností zajímavého města i jeho okolí pouze na několik hodin by bylo chybou. A tudíž je potřeba vyhledat ubytování. My jsme zvolili hotel jménem Koliba a byli jsme nadmíru spokojeni. Vypadá to, jako bychom dělali reklamu městu, ale nám se zde opravdu líbilo a rádi se do Litoměřic vrátíme. Jsou totiž kouzelné a melodické jako celý okolní kraj i České středohoří.
Přijet do tohoto čistého, upraveného a svou barevností zajímavého města i jeho okolí pouze na několik hodin by bylo chybou. A tudíž je potřeba vyhledat ubytování. My jsme zvolili hotel jménem Koliba a byli jsme nadmíru spokojeni. Vypadá to, jako bychom dělali reklamu městu, ale nám se zde opravdu líbilo a rádi se do Litoměřic vrátíme. Jsou totiž kouzelné a melodické jako celý okolní kraj i České středohoří.
Rozhledna na vrchu Varhošť
Zalesněný čedičový vrch Varhošť leží ve východní části Českého středohoří na pravém břehu Labe asi 8 kilometrů od Litoměřic. Na vrcholu kopce, který se nachází v nadmořské výšce 639 metrů, stojí od roku 1973 železná kruhová rozhledna. Dvě předchozí byly dřevěné a časem dosloužily. První rozhlednu zde vybudovali turisté z litoměřického Spolku pro České středohoří již na konci 19. století. Ta stávající je ocelová se třemi vyhlídkovými plošinami. Její hmotnost činí 13 tun a výška 12 metrů. Její osazení na kamennou podstavu zajišťoval vrtulník. Rozhledna byla slavnostně otevřena 22. září 1973. Cedule u vstupu oznamuje, že rozhledna prošla roku 2003 částečnou rekonstrukcí.
Nejbližší autobusová a vlaková zastávka bude patrně v obci Sebuzín, odkud je možno se vydat k rozhledně po značených cestách. Nejprve po zelené k rozcestí pod Varhoštěm a dále na vrchol po žluté. Já jsem zvolil jízdu automobilem do sedla pod Varhoštěm, kde je parkoviště. Odtud jsem se vydal pěšky na vrchol. Stoupání mi trvalo asi 15 minut. Záleží na rychlosti chůze. V současné době je rozhledna veřejnosti celoročně volně přístupná bez placení vstupného. A stojí to za to, ji navštívit. Po vyšlápnutí 69 ocelových schodů se nabízí člověku úžasné výhledy do Českého středohoří, údajně lze odtud zahlédnout zákruty řeky Labe až na osmi různých místech. Já to ale nepočítal. Já jsem se kochal. Vidět je snad vše, na co si člověk vzpomene - Říp, Lovoš, Milešovku, Hazmburk, dohlédnout lze i na Krušné hory.
Pro většinu lidí je však tato hora více než s vínem pevně spjata s posledními dny jednoho z největších českých básníků i poutníků Karla Hynka Máchy. Jeho návštěva Radobýlu dne 23. října 1836 se mu stala osudným. Toho dne, když vypukl v blízkosti Litoměřic požár, Mácha neváhal a utíkal pomoci ho uhasit. Patrně následkem běhu, náročné práce a celkového vyčerpání si přivodil nachlazení. A to bylo také jednou z příčin nemoci, jíž o pár dní později (6. 11. 1836) podlehl. Nepomohlo mu ani do té doby pevné zdraví, které si utužoval mimo jiné svým putováním. Při cestách ušel i 50 kilometrů denně. Známý je například jeho pěší výlet přes Alpy do Itálie. A tak je možné zaslechnout přirovnání, že Radobýl je vrchem poutníka Máchy nebo horou českého poutnictví.Moc nechybělo a nemusel tento úžasný monumentální kopec existovat vůbec. Kamenolom zřízený na jeho úpatí dal sice kopci charakteristickou, zpola vykousnutou siluetu, která nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o Radobýl, ale postupně se do něho začal zakusovat víc a víc a Radobýl byl zachráněn v hodině dvanácté. Nebylo to asi vůbec jednoduché, jelikož zdejší vytěžené sloupky horniny byly zajímavým vývozním artiklem. Putovaly třeba až do Německa nebo Holandska, kde se z nich dělaly u moře například hráze a mola.
První pokusy o přírodní ochranu Radobýlu se dostavily v letech 1966 a 1969. Přírodní památka s poslední legislativní úpravou z roku 1992 má rozlohu 4,88 ha a název PP Radobýl. Dnes je obnažená lomová stěna kopce již naštěstí jenom ukázkou sloupcovitého tvaru čediče. Určitě stojí za to, se zajít podívat po žluté značce k hlavnímu patru lomu. Člověk nemusí být zrovna geologem, aby byl fascinován rozměry lomové stěny (výška přibližně 50 metrů a délka skoro pětinásobná). Vzhledem ke dvojímu výlevu magmatu v minulosti se tady vyskytují svislé i vodorovné sloupce či soustředěné polokruhy.
Vrchol se nachází v nadmořské výšce 399 metrů. Jedná se o částečně zalesněnou horu, která nabízí návštěvníkům krásný rozhled do okolí, botanikům studium řady zajímavých a chráněných rostlin, zoologům pozorování vzácných druhů zástupců fauny a geologům bádání ohledně zajímavých čedičových stěn. Z Radobýlu je vidět kouzelné město Litoměřice i průmyslové Lovosice, Terezínská kotlina se soutokem Ohře a Labe či přilehlá část Českého středohoří. Pozorovat je možno také Píšťanské jezero nebo řeku Labe s frekventovanými železničními tratěmi po obou březích. Kruhový pohled je prostě úžasný a bylo by možno ještě dlouho pokračovat ve výčtu zajímavých míst, která lze spatřit. Na vrcholu se nachází kříž, jehož existence je doložena již v 17. století (patrně 1622). Záznamy praví, že starší dřevěný kříž byl roku 1862 nahrazen železným. Dnešní podoba kříže pochází z roku 1992, kdy byla provedena jeho obnova. A když tak stojím u kříže ze silných železných trubek a rozhlížím se, tak pociťuji, že se jedná o skutečné místo, které má význam krajinný i historický a především úžasné kouzlo, byť to třeba neumím přesně definovat.
K Radobýlu je sice možno vystoupat z Litoměřic jako tak činil slavný básník, ale jedná se o delší záležitost a tak jsem jel autem po silnici směr obec Michalovice (z města vede Michalovická ulice). Krátce před horizontem opouští žlutá značka silnici a dává se po cestě vlevo, kterou se ubírá směrem k Radobýlu. Je dobré však ještě kousek popojet a v místě, kde jsou vysílače, se nachází odstavná plocha pro automobily a také odpočinkové místo. Dále pokračuje výrazná cesta, která se posléze napojuje na žlutou turistickou cestu. Asi po 600 metrech chůze nenáročným terénem přijde člověk k rozcestí „Radobýl – odbočka“. Zde následuje prudší stoupání, během kterého je potřeba překonat 99 výškových metrů. Z tohoto místa by člověk při návratu mohl pokračovat dále po žluté do obce Žalhostice, kde je také asi nejbližší železniční zastávka.
Občas je mylně s vrchem Radobýlem spojována tajemná podzemní továrna. Jedná se však o místo severním směrem, rozkládající se mezi Radobýlem a návrším Bídnice. Zde se nachází důl Richard založený v roce 1864, který sloužil k těžbě vápence. Za druhé světové války tady vězni vyráběli za nelidských podmínek pro nacisty letecké součásti. Podzemní prostory jsou většinou zavalené a důl je pro veřejnost uzavřen. Jeho menší část je od roku 1964 využívána jako úložiště radioaktivního odpadu.
Krásně se o Radobýlu vyjádřil český spisovatel, historik, kněz, zeměpisec a určitě velice zajímavý člověk Bohuslav Balbín ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1681:
„Nad Litoměřicemi je hora nápadná svým lysým vrcholem, je to jakási zkamenělá bradavice, jménem Radobýl. Zde vládl mocný vladyka rodu Vršovců se zlatou vrší v erbu, vždyť onu sousední krajinu odedávna podřízenou Vršovcům ovládal Litomír, který založil a pojmenoval pak Litoměřice“.
Z vrcholku oblé skály je velmi dobrý rozhled do údolí Labe i na okolní kopce (Radobýl, Lovoš či Milešovka). Na příkrém labském svahu se také nachází přírodní rezervace Kalvárie o ploše 8,71 hektarů s výskytem vzácné fauny a flóry. Vyhlášena byla v roce 1993.
Cesta na vrchol vede po zeleně značené trase z Velkých Žernosek nebo z Kamýku. Vlaková zastávka Velké Žernoseky je sice až skoro v Žalhosticích. Tudíž na začátek zmiňované trasy je to asi ještě jeden kilometr. Já jsem zaparkoval v obci Velké Žernoseky a pokračoval podél Labe po cyklostezce (asi jeden kilometr) a u viaduktu (zatím zde chybí značení) odbočil Doprava, kde jsem se vydal do celkem prudkého kopce. Délku stoupání nemá cenu vyjadřovat v kilometrech. Mne výstup trval asi 20 minut, záleží na rychlosti. Když se chce někdo vyhnout tomu stoupání, tak to bude patrně lepší z obce Kamýk (asi 2,5 km), to ale nemám vyzkoušené.
K místu se váže několik pověstí, ale dle odborníků mají daleko ke skutečnosti. Kalvárii znamená „místo velkého utrpení“. Jedná se o latinský výraz, jeho aramejský překlad zní Golgota. Tudíž by tu měla být spojitost s místem, kde byl podle bible ukřižován Ježíš.
Věž katedrály čtvercového půdorysu o rozměrech 9 x 9 metrů je 65 metrů vysoká. Při pohledu na ni i na katedrálu zaujme mimo jiné zajímavý spojovací oblouk mezi věží a katedrálou, na které je umístěn osobní znak (erb) 14. litoměřického biskupa a 41. velmistra Řádu křížovníků s červenou hvězdou Emanuela Jana Křtitele Schöbela.
K čemu sloužila věž v době minulé nevím, ale důležitý počin učinilo Biskupství litoměřické v roce 2010, kdy se rozhodlo zpřístupnit věž běžným návštěvníkům. Poprvé se tak otevřela brána věže 3. dubna 2010. Od té doby je z výšky více než 50 metrů úžasný výhled na krásné město Litoměřice, na jeho nejbližší i vzdálenější okolí. Podle dohlednosti a počasí je vidět snad vše, co lze spatřit. Je však potřeba k tomu vyšlápnout 118 Kamenných a 83 dřevěných schodů.
Otevírací doba je v květnu, červnu, září a říjnu pouze v sobotu od 13:00 do 17:00 hodin. V hlavní turistické sezóně (červenec a srpen) pak v pondělí, středu, pátek a sobotu v době od 13:00 do 17:00 hodin. Na aktuální otvírací dobu je lépe se zeptat v informačním středisku města Litoměřic. Základní vstupné činí 50 korun. Rodina (2 dospělí + dítě zdarma) si musí připravit 100 korun, přičemž za každé další dítě do 15 let je potřeba doplatit 10 korun. Děti do šesti let mají vstup zdarma. Studenti, důchodci, zdravotně postižení s průkazem ZTP a děti do 15 let zaplatí za vstupenku 25 korun. V přízemí věže je umístěna pokladna, kde návštěvník obdrží zdarma ke vstupence pohlednici s turistickým razítkem. Prohlídka věže je bez průvodce.
Od příjemné a vzdělané průvodkyně jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o historii věže, která byla postavena v 16. století pro rodinu Mrázů z Milešovky. Z jednotlivých okének věže nám také ukázala bližší i vzdálenější cíle ve městě i okolí. Je odsud totiž úžasný výhled na báječné město Litoměřice i více či méně známé kopečky Českého středohoří.
V každém případě se jedná o výraznou nezalesněnou skalní vyvýšeninu nedaleko obce Žitenice. V minulosti se zde těžil čedič, který se následně zpracovával na štěrk.
Skála je veřejnosti běžně přístupná jak od Litoměřic, tak z nedaleké silnice do Žitenic a vypadá to, že se jedná o oblíbené výletní místo zdejších obyvatel. Okolo vede modrá turistická značka. Na vrcholek skalní vyvýšeniny, ze které je pěkný rozhled zejména na blízké město Litoměřice a jeho okolí, lze vystoupat bez problémů po vyšlapané pěšině.
Jedním z rozhlížecích objektů, který mne zaujal, je Rozhledna na Mostce nad městem Litoměřice, která byla postavena z iniciativy Spolku pro zvelebení města Litoměřice v čele s Vilhelmem Maierem v roce 1910. Místo vybrali na do té doby nezalesněném kopci Mostka (Mostná hora) v nadmořské výšce 272 metrů asi 1,5 kilometru severně od centra města.
Spolek se rozhodl vybudovat výletní restauraci s rozhlednou, která by zároveň sloužila i jako požární hláska, vojenská pozorovatelna i meteorologická stanice. Stavělo se podle projektu architekta Viktora Krause v německém romantickém slohu. Slavnostní otevření rozhledny, která byla pojmenována po císaři Františkovi Josefovi I., se konalo 6. listopadu 1910. Po druhé světové válce se celý objekt stal majetkem města a v roce 1955 přešel pod správu podniku RaJ v Ústí nad Labem. Po roce 1989 byla restaurace vrácena městu, které jí zprivatizovalo. Rozhledna i restaurace je přístupná pro veřejnost. Otevřeno je denně od 12:00 do 20:00 hodin. Vstupné do věže činí 15 Kč.
V okolí je zajímavý lesopark s upravenými pěšinami a lavičkami, který byl zřízen ke koncei19. stol. K rozhledně lze sice zajet ulicemi města autem, ale já jsem zvolil příjemnou pěší vycházku. Nejbližší železniční stanice jsou Litoměřice - horní nádraží na železniční trati č. 087 (Lovosice - Česká Lípa). Od nádraží vede moře značená turistická cesta v délce asi 1,5 kilometru. Po vyšlápnutí 10 ocelových a 88 dřevěných schodů se z rozhledny nabízí zajímavý výhled na město Litoměřice, vrcholky Českého středohoří s Milešovkou, horu Říp či hrad Hazmburk.
Se svou nadmořskou výškou 539 metrů sice zdaleka nepatří k nejvyšším vrcholům Českého středohoří, přesto vystupuje vysoko nad okolní krajinu a patří k jeho symbolům. Údolí řeky Bíliny, která pod ním protéká, převyšuje o 340 metrů. Z geologického hlediska se jedná o mohutnou a strmou znělcovou kupu, jež byla vytvořena sopečnou činností přibližně před 33 až 35 miliony lety. Následnou dlouhodobou erozí došlo k vypreparování vyvřelého znělcového tělesa až do současné podoby.
Horu Bořeň zdobí několik prvenství. Odborníky je totiž považována za největší znělcové těleso v Evropě, zároveň je také označována za nejskalnatější, samostatně stojící vrch České republiky. Když však člověk vyšlápne nahoru, je možná trochu překvapen, že se zde nachází jakási pláň, možná malá louka. Díky svému skalnatému tvaru má návštěva hory Bořeň co nabídnout. Když alespoň trochu přeje počasí, nabízí se nádherný kruhový výhled na hradbu Krušných hor, České středohoří, město Bílina a podkrušnohorskou pánev.
Autem lze zaparkovat ve městě nebo na jeho okraji (např. ulice 5. května či Jižní) nebo odbočit z hlavní silnice č. 13 ve směru Most - Bílina za odpočívadlem vzhůru do svahu, kde končí úzká komunikace na dvou menších parkovištích u turistické "Bořeňské chaty". Kdo přijede vlakem nebo autobusem do Bíliny, může se vydat z centra města po okružní, zeleně značené, turistické cestě, která obchází úpatí hory Bořeň a vrací se zpět do výchozího místa. Další možnost je ze železniční zastávky Bílina-Kyselka k západnímu úpatí hory taktéž po zeleně značené cestě. Obě trasy se potkávají u rozcestníku na jižním úbočí, odkud odbočuje stezka vrcholová, rovněž zeleně značená pěšina, která dovede člověka krásným terénem až na vrchol. Po cestě si může člověk prohlížet zajímavé skalní hřebeny, vysoké skalní stěny, samostatně stojící skalní věže, kamenné sutě či skalní rozsedliny.
A proč jsem vlastně označil v názvu svého článku Bořeň za Dračí horu? Zaujala mne zmínka v díle jezuitského učence, historika, literáta i cestovatele Bohuslava Balbína o dávných zkazkách, které vyprávějí, že zde byli kdysi spatřeni draci, kterak vylétají z jeskyně a opět se do ní navracejí. Možná se tak opravdu stalo, možná je to jenom dračí symbolika nebo mýty. Latinsky „draco“ dalo vzniknout našemu názvu drak. Většinou se jedná o dynamickou sílu, ale záleží na okolnostech a možná i na lidech, zda se jedná o dobro či zlo. Draci jsou také spojovány s pokladem, pramenem či princeznou. Já jsem zde však ani jedno neobjevil. Tak nebo tak, jisté je, že kopeček Bořeň vypadá magicky a určitě skrývá nějaké tajemství.
Napsal jsem zajímavou věc: „řeka vstupuje do hor“. Většinou říčka nebo potok z hor vytékají. V tomto případě je však řeka starší než pohoří. Během dob minulých tady Labe vytvořilo úžasnou a nevšední krajinu. Pojem „doba minulá“ znamená desítky miliónů let nazpátek. Tenkrát patrně České středohoří neexistovalo nebo vypadalo úplně jinak a koryto řeky se sice nacházelo někde tady, ale určitě ne na stejném místě jako dnes. Příroda prostě čarovala, až vytvořila to, na co se můžeme dnes dívat.
Nádherné pohledy je možné si vychutnat z různých vyhlídkových míst i staveb v okolí. Člověk se může rozhlížet například od kostela sv. Barbory v obci Dubice nebo z rozhledny na kopci Varhošť či ze skalního vrchu Kalvárie. Ale těch míst je určitě víc, záleží na každém člověku, jak tu krásu zdejší krajiny a věcí okolních zrovna vidí a vnímá.
Romantická procházka nemusí být nutně po okolních kopcích, ale je možno také sednout na kolo a vyzkoušet nově vybudovanou cyklostezku na pravém břehu Labe.
Já jsem zvolil, jak pohledy seshora v těsné blízkosti, když jsem se „vyšplhal“ na kopec Kalvarie, tak i ze vzdálenějších míst – rozhledna Varhošť či vyhlídková věž Katedrály sv. Štěpána. Nakonec jsem se také prošel po cyklostezce podél břehu, jelikož to, na co jsem se těšil, se uskutečnit nedalo. Lodě nejezdily kvůli nízkému stavu vody. Určitě budu ale někdy uvažovat o další návštěvě, jelikož vyhlídková plavba tímto místem je údajně velice zajímavý zážitek.
Na internetu lze najít a zakoupit jízdenky, ale osobně bych si situaci také ověřil v informačním centru města Litoměřic, kde byli velmi ochotní a měli všechny potřebné informace.
Na začátku této zajímavé oblasti lze pro případ pěšího či cyklistického výletu použít přívoz mezi obcemi Malé a Velké Źernoseky
Soutok Labe s Ohří uzavírá širou a úrodnou oblast zvanou Polabí. Končí jedna část putování Labe, jelikož se řeka za Lovosicemi noří do hlubokého kaňonu zvaného Česká brána neboli Porta Bohemica. Jako většina soutoků řek také tento se za uplynulá staletí měnil. Řeky se krajinou pohybovaly, jak uznali za vhodné. Vznikali ostrovy a nová ramena, starší koryta se zanášela. I dnes se vlastně jedná o dva přítoky řeky Ohře. Asi jeden a půl kilometru zpět se totiž do Labe vlévá Stará Ohře, která se odpojuje z hlavního toku před Terezínem. Z těchto míst je také možno doputovat k místu vlastního soutoku. Poznat dokonale soutok, není tak jednoduché. Člověk si musí najít ty nejlepší, nejlépe nerušené výhledy na obě řeky. Poté by se měl chvíli podél toků procházet či tady pobývat a objevovat vyšlapané cesty i zarostlá zákoutí. A v neposlední řadě je potřeba se vody dotknout, vykoupat se v ní a sbírat kamínky. Soutok, ne jenom tento, je prostě magické místo. Člověk ho pozorujíc, klade si otázku, zda voda v řece směřuje odněkud nebo někam. V případě Ohře je to jasné, je možné se dívat pouze k jejímu pramenu. S řekou Labe je to složitější nebo také zajímavější. Můžeme hledět do minulosti, na východ, kde řeka v Krkonoších pramení nebo pomyslně putovat s jejími vodami do budoucnosti směrem severozápadním, kde Labe ústí do Severního moře.
Přesto jsme zde objevili jednu zvláštnost, a to morový kámen s reliéfem dvojitého kříže na památku lidí zemřelých při poslední morové epidemii v roce 1680. Deska sem byla přemístěna z původní lokality morového hřbitova. Morový kámen leží na vyvýšeném místě nedaleko místa nazvaného na mapě „Císařský mlýn“, který je však dnes soukromým rekreačním objektem. Zkouším také zavřít oči a představit si, jak to tady vypadalo okolo roku 200 př.n.l., kdy se nedaleké, původně malé keltské osady spojily a vytvořily jedno velké sídliště (na katastru dnešních Lovosic). Vzniklo tzv. Lovosické centrum obchodu, jehož úspěch byl zajištěn jednak příhodnou polohou na řece Labi a také zajímavým vývozním artiklem, kterým byly mlýnské kameny z Oparenského údolí. Existuje totiž domněnka, že na těchto mlýnských kamenech mleli obilí všichni Keltové v dané době.
Tato velmi zajímavá stavba byla postavená pro rodinu liběšického průmyslníka Josefa Schrolla podle projektu architekta Ludwiga Ritter von Zettela roku 1881. Josef Schroll byl textilní velkopodnikatel, který zakoupil liběšické panství roku 1871 od rodu Lobkoviců. Dva roky nato mu byl udělen šlechtický titul a on nechal vystavět na svahu nedaleké vyvýšeniny monumentální hrobku v řecko-antickém slohu. Stavba byla realizována na půdorysu řeckého kříže a na vrcholu je zakončena kopulí. Zajímavostí je to, že ve stěnách hrobky nejsou žádná okna, nýbrž pouze větrací štěrbiny. O to víc tedy vyniká honosný jižní portál, který prolamuje stěny hrobky. Prostranství před mauzoleem je v současnosti vykáceno, tudíž je odsud krásný výhled a naopak je stavby dobře viditelná z dálky. Bohužel není objekt přístupný. Ale i tak stojí toto místo za návštěvu.
Vrch Radobýl
Když jsem se zastavil na svých cestách ve městě Litoměřice a viděl vrch Radobýl, bylo rozhodnuto. Nejenom jeho historie, ale i vzhled člověka lákají, aby se vydal na Radobýl nejenom za Karlem Hynkem Máchou. Několik let i století před ním však tento kopec zaujal například také českého krále a římského císaře Karla IV., který v roce 1359 daroval vrch Radobýl Litoměřicím, aby se na jeho stráních pěstovala vinná réva. Ve středověku byly totiž Litoměřice po Praze druhým největším vinařským městem v Čechách. Karel IV. sice daroval Radobýl, do té doby královský majetek, městu Litoměřice, ale za to si vymínil, že každý desátý sud litoměřického vína mu bude odevzdán.V dnešní době, jestliže člověk ochutná víno ze zdejších vinic, tak pije „nejsevernější víno“. Trochu divný výraz, ale jisté je to, že zdejší vinice jsou nejseverněji položené.Pro většinu lidí je však tato hora více než s vínem pevně spjata s posledními dny jednoho z největších českých básníků i poutníků Karla Hynka Máchy. Jeho návštěva Radobýlu dne 23. října 1836 se mu stala osudným. Toho dne, když vypukl v blízkosti Litoměřic požár, Mácha neváhal a utíkal pomoci ho uhasit. Patrně následkem běhu, náročné práce a celkového vyčerpání si přivodil nachlazení. A to bylo také jednou z příčin nemoci, jíž o pár dní později (6. 11. 1836) podlehl. Nepomohlo mu ani do té doby pevné zdraví, které si utužoval mimo jiné svým putováním. Při cestách ušel i 50 kilometrů denně. Známý je například jeho pěší výlet přes Alpy do Itálie. A tak je možné zaslechnout přirovnání, že Radobýl je vrchem poutníka Máchy nebo horou českého poutnictví.Moc nechybělo a nemusel tento úžasný monumentální kopec existovat vůbec. Kamenolom zřízený na jeho úpatí dal sice kopci charakteristickou, zpola vykousnutou siluetu, která nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o Radobýl, ale postupně se do něho začal zakusovat víc a víc a Radobýl byl zachráněn v hodině dvanácté. Nebylo to asi vůbec jednoduché, jelikož zdejší vytěžené sloupky horniny byly zajímavým vývozním artiklem. Putovaly třeba až do Německa nebo Holandska, kde se z nich dělaly u moře například hráze a mola.
První pokusy o přírodní ochranu Radobýlu se dostavily v letech 1966 a 1969. Přírodní památka s poslední legislativní úpravou z roku 1992 má rozlohu 4,88 ha a název PP Radobýl. Dnes je obnažená lomová stěna kopce již naštěstí jenom ukázkou sloupcovitého tvaru čediče. Určitě stojí za to, se zajít podívat po žluté značce k hlavnímu patru lomu. Člověk nemusí být zrovna geologem, aby byl fascinován rozměry lomové stěny (výška přibližně 50 metrů a délka skoro pětinásobná). Vzhledem ke dvojímu výlevu magmatu v minulosti se tady vyskytují svislé i vodorovné sloupce či soustředěné polokruhy.
Vrchol se nachází v nadmořské výšce 399 metrů. Jedná se o částečně zalesněnou horu, která nabízí návštěvníkům krásný rozhled do okolí, botanikům studium řady zajímavých a chráněných rostlin, zoologům pozorování vzácných druhů zástupců fauny a geologům bádání ohledně zajímavých čedičových stěn. Z Radobýlu je vidět kouzelné město Litoměřice i průmyslové Lovosice, Terezínská kotlina se soutokem Ohře a Labe či přilehlá část Českého středohoří. Pozorovat je možno také Píšťanské jezero nebo řeku Labe s frekventovanými železničními tratěmi po obou březích. Kruhový pohled je prostě úžasný a bylo by možno ještě dlouho pokračovat ve výčtu zajímavých míst, která lze spatřit. Na vrcholu se nachází kříž, jehož existence je doložena již v 17. století (patrně 1622). Záznamy praví, že starší dřevěný kříž byl roku 1862 nahrazen železným. Dnešní podoba kříže pochází z roku 1992, kdy byla provedena jeho obnova. A když tak stojím u kříže ze silných železných trubek a rozhlížím se, tak pociťuji, že se jedná o skutečné místo, které má význam krajinný i historický a především úžasné kouzlo, byť to třeba neumím přesně definovat.
K Radobýlu je sice možno vystoupat z Litoměřic jako tak činil slavný básník, ale jedná se o delší záležitost a tak jsem jel autem po silnici směr obec Michalovice (z města vede Michalovická ulice). Krátce před horizontem opouští žlutá značka silnici a dává se po cestě vlevo, kterou se ubírá směrem k Radobýlu. Je dobré však ještě kousek popojet a v místě, kde jsou vysílače, se nachází odstavná plocha pro automobily a také odpočinkové místo. Dále pokračuje výrazná cesta, která se posléze napojuje na žlutou turistickou cestu. Asi po 600 metrech chůze nenáročným terénem přijde člověk k rozcestí „Radobýl – odbočka“. Zde následuje prudší stoupání, během kterého je potřeba překonat 99 výškových metrů. Z tohoto místa by člověk při návratu mohl pokračovat dále po žluté do obce Žalhostice, kde je také asi nejbližší železniční zastávka.
Občas je mylně s vrchem Radobýlem spojována tajemná podzemní továrna. Jedná se však o místo severním směrem, rozkládající se mezi Radobýlem a návrším Bídnice. Zde se nachází důl Richard založený v roce 1864, který sloužil k těžbě vápence. Za druhé světové války tady vězni vyráběli za nelidských podmínek pro nacisty letecké součásti. Podzemní prostory jsou většinou zavalené a důl je pro veřejnost uzavřen. Jeho menší část je od roku 1964 využívána jako úložiště radioaktivního odpadu.
Krásně se o Radobýlu vyjádřil český spisovatel, historik, kněz, zeměpisec a určitě velice zajímavý člověk Bohuslav Balbín ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1681:
„Nad Litoměřicemi je hora nápadná svým lysým vrcholem, je to jakási zkamenělá bradavice, jménem Radobýl. Zde vládl mocný vladyka rodu Vršovců se zlatou vrší v erbu, vždyť onu sousední krajinu odedávna podřízenou Vršovcům ovládal Litomír, který založil a pojmenoval pak Litoměřice“.
Kalvárie u obce Velké Žernoseky
Nedaleko od obce Velké Žernoseky a přibližně šest kilometrů severozápadně od Litoměřic se na pravém břehu Labe nachází výrazný rulový skalní ostroh Kalvárie se stejnojmennou přírodní rezervací. Dole teče řeka Labe a zdejší oblast (úsek Labe mezi Velkými Žernoseky a Libochovany v délce asi 3 kilometrů) jest zvána Porta Bohemica neboli Brána Čech. Ostroh, který jakoby střežil zdejší krajinu, je zdaleka viditelný a velmi nápadný svými třemi kříži. Odtud také jeho oficiální název. Místní ho nazývají Tři kříže nebo též Tříkřížový vrch. První záznamy o dřevěných křížích pocházejí z roku 1587. Historie místa však sahá daleko do minulosti. Nacházejí se zde totiž pozůstatky obrovského opevněného pravěkého hradiště z mladší doby bronzové, které kdysi kontrolovalo obchodní cestu. Zda se tudy dostávala ze Saska do Čech sůl či jiné zboží není přesně doloženo.
Cesta na vrchol vede po zeleně značené trase z Velkých Žernosek nebo z Kamýku. Vlaková zastávka Velké Žernoseky je sice až skoro v Žalhosticích. Tudíž na začátek zmiňované trasy je to asi ještě jeden kilometr. Já jsem zaparkoval v obci Velké Žernoseky a pokračoval podél Labe po cyklostezce (asi jeden kilometr) a u viaduktu (zatím zde chybí značení) odbočil Doprava, kde jsem se vydal do celkem prudkého kopce. Délku stoupání nemá cenu vyjadřovat v kilometrech. Mne výstup trval asi 20 minut, záleží na rychlosti. Když se chce někdo vyhnout tomu stoupání, tak to bude patrně lepší z obce Kamýk (asi 2,5 km), to ale nemám vyzkoušené.
K místu se váže několik pověstí, ale dle odborníků mají daleko ke skutečnosti. Kalvárii znamená „místo velkého utrpení“. Jedná se o latinský výraz, jeho aramejský překlad zní Golgota. Tudíž by tu měla být spojitost s místem, kde byl podle bible ukřižován Ježíš.
Vyhlídková věž katedrály sv. Štěpána
Kdo se rád rozhlíží a zatoulá se do města Litoměřice, měl by také zajít na Dómské náměstí (Dómský pahorek). Zde stojí od 17. století katedrála sv. Štěpána. Ta je sice běžné veřejnosti nepřístupná, ale její součástí je zajímavá vyhlídková věž. S její výstavbou bylo započato později, než s vlastní budovou katedrály a probíhala ve dvou etapách. Nejprve na počátku 18. století (1711 – 1720) vybudoval biskup Königsegg základy věže do výšky 11 metrů, na kterých byla postavena dřevěná barokní zvonice. Následnou dostavbu věže v letech 1879 až 1881inicioval litoměřický biskup Antonín Ludvík Frind podle projektu rakouského architekta barona Heinricha Ferstela.
K čemu sloužila věž v době minulé nevím, ale důležitý počin učinilo Biskupství litoměřické v roce 2010, kdy se rozhodlo zpřístupnit věž běžným návštěvníkům. Poprvé se tak otevřela brána věže 3. dubna 2010. Od té doby je z výšky více než 50 metrů úžasný výhled na krásné město Litoměřice, na jeho nejbližší i vzdálenější okolí. Podle dohlednosti a počasí je vidět snad vše, co lze spatřit. Je však potřeba k tomu vyšlápnout 118 Kamenných a 83 dřevěných schodů.
Otevírací doba je v květnu, červnu, září a říjnu pouze v sobotu od 13:00 do 17:00 hodin. V hlavní turistické sezóně (červenec a srpen) pak v pondělí, středu, pátek a sobotu v době od 13:00 do 17:00 hodin. Na aktuální otvírací dobu je lépe se zeptat v informačním středisku města Litoměřic. Základní vstupné činí 50 korun. Rodina (2 dospělí + dítě zdarma) si musí připravit 100 korun, přičemž za každé další dítě do 15 let je potřeba doplatit 10 korun. Děti do šesti let mají vstup zdarma. Studenti, důchodci, zdravotně postižení s průkazem ZTP a děti do 15 let zaplatí za vstupenku 25 korun. V přízemí věže je umístěna pokladna, kde návštěvník obdrží zdarma ke vstupence pohlednici s turistickým razítkem. Prohlídka věže je bez průvodce.
Vyhlídková věž Kalich v Litoměřicích
Když někam přijedu, tak se rád rozhlížím. Jinak tomu nebylo ani při návštěvě města Litoměřice. Hned první možnost se naskytla, když jsme zavítali do zdejšího úžasného informačního centra, které se nachází na Mírovém náměstí 16/8a. Nabízí se zde totiž možnost navštívit vyhlídkovou věž Kalich, do které se vstupuje právě z infocentra. Vstupné činí pro dospělého 40 Kč (děti 15 Kč a studenti, důchodci 25 Kč) a otevřeno je od května do září denně v době 10:00 - 16:00 hodin. Maximální počet návštěvníků je 12 osob a prohlídka trvá necelou půl hodinu.
Zajímavý skalní útvar u Litoměřic
Asi dva kilometry od centra Litoměřic severovýchodním směrem leží v nadmořské výšce 271 metrů jeden zajímavý skalní útvar. Názvy má různé – Sovice, Sovický vrch, Kočka, Kočičí hrad. Záleží, jak se kdo dívá. Čedičový vrcholek této skály totiž z dálky někomu připomíná ležící kočku, jinému sovu.V každém případě se jedná o výraznou nezalesněnou skalní vyvýšeninu nedaleko obce Žitenice. V minulosti se zde těžil čedič, který se následně zpracovával na štěrk.
Rozhledna Mostka
Rozhlížet se lze v královském městě Litoměřice z různých zajímavých míst, věží i rozhleden po mnoha úžasných věcech jak v městě, tak v jeho okolí.Jedním z rozhlížecích objektů, který mne zaujal, je Rozhledna na Mostce nad městem Litoměřice, která byla postavena z iniciativy Spolku pro zvelebení města Litoměřice v čele s Vilhelmem Maierem v roce 1910. Místo vybrali na do té doby nezalesněném kopci Mostka (Mostná hora) v nadmořské výšce 272 metrů asi 1,5 kilometru severně od centra města.
Spolek se rozhodl vybudovat výletní restauraci s rozhlednou, která by zároveň sloužila i jako požární hláska, vojenská pozorovatelna i meteorologická stanice. Stavělo se podle projektu architekta Viktora Krause v německém romantickém slohu. Slavnostní otevření rozhledny, která byla pojmenována po císaři Františkovi Josefovi I., se konalo 6. listopadu 1910. Po druhé světové válce se celý objekt stal majetkem města a v roce 1955 přešel pod správu podniku RaJ v Ústí nad Labem. Po roce 1989 byla restaurace vrácena městu, které jí zprivatizovalo. Rozhledna i restaurace je přístupná pro veřejnost. Otevřeno je denně od 12:00 do 20:00 hodin. Vstupné do věže činí 15 Kč.
V okolí je zajímavý lesopark s upravenými pěšinami a lavičkami, který byl zřízen ke koncei19. stol. K rozhledně lze sice zajet ulicemi města autem, ale já jsem zvolil příjemnou pěší vycházku. Nejbližší železniční stanice jsou Litoměřice - horní nádraží na železniční trati č. 087 (Lovosice - Česká Lípa). Od nádraží vede moře značená turistická cesta v délce asi 1,5 kilometru. Po vyšlápnutí 10 ocelových a 88 dřevěných schodů se z rozhledny nabízí zajímavý výhled na město Litoměřice, vrcholky Českého středohoří s Milešovkou, horu Říp či hrad Hazmburk.
Hora Bořeň u Bíliny
Když jede člověk po silnici č. 13 mezi městy Most a Teplice nelze si nevšimnout výrazného kopečku v bezprostřední blízkosti komunikace před městem Bílina. Vrch Bořeň je bezpochyby největší dominantou tohoto města, od kterého je vzdušnou čarou vzdálený pouhé 2 km. Jeho zajímavá silueta s téměř kolmo vzhůru stoupajícími křivkami je svým tvarem zcela unikátní nejen pro oblast Českého středohoří, ale také v rámci celé České republiky.Se svou nadmořskou výškou 539 metrů sice zdaleka nepatří k nejvyšším vrcholům Českého středohoří, přesto vystupuje vysoko nad okolní krajinu a patří k jeho symbolům. Údolí řeky Bíliny, která pod ním protéká, převyšuje o 340 metrů. Z geologického hlediska se jedná o mohutnou a strmou znělcovou kupu, jež byla vytvořena sopečnou činností přibližně před 33 až 35 miliony lety. Následnou dlouhodobou erozí došlo k vypreparování vyvřelého znělcového tělesa až do současné podoby.
Horu Bořeň zdobí několik prvenství. Odborníky je totiž považována za největší znělcové těleso v Evropě, zároveň je také označována za nejskalnatější, samostatně stojící vrch České republiky. Když však člověk vyšlápne nahoru, je možná trochu překvapen, že se zde nachází jakási pláň, možná malá louka. Díky svému skalnatému tvaru má návštěva hory Bořeň co nabídnout. Když alespoň trochu přeje počasí, nabízí se nádherný kruhový výhled na hradbu Krušných hor, České středohoří, město Bílina a podkrušnohorskou pánev.
Výrazný tvar vedl odjakživa obyvatele okolních obcí i návštěvníky k dohadům, co jim vlastně Bořeň připomíná. Silueta hory se však z každého místa jeví odlišně. Například v Bílině převládá názor, že se podobá ležícímu lvu a tudíž by vrch Bořeň mohl být řazena mezi posvátné hory českého národa. V Liběšicích se zase přiklánějí k názoru, že vidí hlavu mamuta, zatímco v nedalekých Želenicích se mluví o hlavě obra. Jisté je, že snad ze všech stran je na tento, pověstmi opředený kopec, zajímavý pohled.
Bořeň ale není atraktivní jen pro člověka, nabízí také domov řadě unikátních druhů rostlin a živočichů. Proto byla oblast hory Bořeň o celkové rozloze 23 ha prohlášena v roce 1977 národní přírodní rezervací. Ptactvo je zde zastoupeno 92 druhy, z nichž 22 patří mezi zvláště chráněné. Řadí se mezi ně například výr velký. Ze savců lze zmínit lišku obecnou či jezevce lesního. Z dalších druhů obratlovců je to například ropucha zelená nebo užovka hladká. Tyto a další zajímavé informace poskytuje návštěvníkům kopce naučná stezka, která zde byla vybudována v roce 1996.
Hora Bořeň se těšila zájmu lidí od nepaměti. Například je známý zajímavý popis návštěvy kopce z druhé poloviny 17. století od Bohuslava Balbína. Výstup na Bořeň si nenechal ujít ani významný německý cestovatel Alexander von Humboldt. Své dojmy z několikrát opakovaného výstupu na Bořeň zaznamenal také ve svém skicáři slavný německý básník J. W. Goethe.
Kdo se na horu Bořeň jednou podívá, určitě se bude chtít vrátit na toto bezpochyby mimořádně nádherné a zajímavé místo, situované na samém okraji těžce poznamenané industriální krajiny. A kdy se tam vydat? Nejlépe na Květnou neděli. Podle jedné z pověstí je zde zakopán poklad a hlídající skřítkové ho umožní v tento den spatřit pouze člověku čistého srdce.
Bořeň ale není atraktivní jen pro člověka, nabízí také domov řadě unikátních druhů rostlin a živočichů. Proto byla oblast hory Bořeň o celkové rozloze 23 ha prohlášena v roce 1977 národní přírodní rezervací. Ptactvo je zde zastoupeno 92 druhy, z nichž 22 patří mezi zvláště chráněné. Řadí se mezi ně například výr velký. Ze savců lze zmínit lišku obecnou či jezevce lesního. Z dalších druhů obratlovců je to například ropucha zelená nebo užovka hladká. Tyto a další zajímavé informace poskytuje návštěvníkům kopce naučná stezka, která zde byla vybudována v roce 1996.
Kdo se na horu Bořeň jednou podívá, určitě se bude chtít vrátit na toto bezpochyby mimořádně nádherné a zajímavé místo, situované na samém okraji těžce poznamenané industriální krajiny. A kdy se tam vydat? Nejlépe na Květnou neděli. Podle jedné z pověstí je zde zakopán poklad a hlídající skřítkové ho umožní v tento den spatřit pouze člověku čistého srdce.
A proč jsem vlastně označil v názvu svého článku Bořeň za Dračí horu? Zaujala mne zmínka v díle jezuitského učence, historika, literáta i cestovatele Bohuslava Balbína o dávných zkazkách, které vyprávějí, že zde byli kdysi spatřeni draci, kterak vylétají z jeskyně a opět se do ní navracejí. Možná se tak opravdu stalo, možná je to jenom dračí symbolika nebo mýty. Latinsky „draco“ dalo vzniknout našemu názvu drak. Většinou se jedná o dynamickou sílu, ale záleží na okolnostech a možná i na lidech, zda se jedná o dobro či zlo. Draci jsou také spojovány s pokladem, pramenem či princeznou. Já jsem zde však ani jedno neobjevil. Tak nebo tak, jisté je, že kopeček Bořeň vypadá magicky a určitě skrývá nějaké tajemství.
Česká brána - Porta Bohemica
Brána Čech (Česká brána), latinsky Porta Bohemica je velice zajímavé údolí Labe mezi obcemi Velké Žernoseky a Libochovany v délce asi tří kilometrů, kterým tato řeka vstupuje do oblasti Českého středohoří a vytváří zde až 140 metrů hluboký kaňon.Napsal jsem zajímavou věc: „řeka vstupuje do hor“. Většinou říčka nebo potok z hor vytékají. V tomto případě je však řeka starší než pohoří. Během dob minulých tady Labe vytvořilo úžasnou a nevšední krajinu. Pojem „doba minulá“ znamená desítky miliónů let nazpátek. Tenkrát patrně České středohoří neexistovalo nebo vypadalo úplně jinak a koryto řeky se sice nacházelo někde tady, ale určitě ne na stejném místě jako dnes. Příroda prostě čarovala, až vytvořila to, na co se můžeme dnes dívat.
Nádherné pohledy je možné si vychutnat z různých vyhlídkových míst i staveb v okolí. Člověk se může rozhlížet například od kostela sv. Barbory v obci Dubice nebo z rozhledny na kopci Varhošť či ze skalního vrchu Kalvárie. Ale těch míst je určitě víc, záleží na každém člověku, jak tu krásu zdejší krajiny a věcí okolních zrovna vidí a vnímá.
Romantická procházka nemusí být nutně po okolních kopcích, ale je možno také sednout na kolo a vyzkoušet nově vybudovanou cyklostezku na pravém břehu Labe.
Já jsem zvolil, jak pohledy seshora v těsné blízkosti, když jsem se „vyšplhal“ na kopec Kalvarie, tak i ze vzdálenějších míst – rozhledna Varhošť či vyhlídková věž Katedrály sv. Štěpána. Nakonec jsem se také prošel po cyklostezce podél břehu, jelikož to, na co jsem se těšil, se uskutečnit nedalo. Lodě nejezdily kvůli nízkému stavu vody. Určitě budu ale někdy uvažovat o další návštěvě, jelikož vyhlídková plavba tímto místem je údajně velice zajímavý zážitek.
Na internetu lze najít a zakoupit jízdenky, ale osobně bych si situaci také ověřil v informačním centru města Litoměřic, kde byli velmi ochotní a měli všechny potřebné informace.
Na začátku této zajímavé oblasti lze pro případ pěšího či cyklistického výletu použít přívoz mezi obcemi Malé a Velké Źernoseky
Tyršův most v Litoměřicích - Soutok Ohře a Labe
V Litoměřicích lze pozorovat a prohlížet si mnoho zajímavostí. Například řeku. Ony jsou to vlastně řeky dvě. Ohře zde totiž po své úctyhodné 316 kilometrové pouti končí své účinkování ve vlnách Labe. Z Tyršova mostu, který převádí Dopravu ze středních do severních Čech, je soutok Ohře a Labe dobře vidět. Donedávna tudy také jezdila většina řidičů, ale od roku 2009 se část Dopravy přesunula na nově vybudovaný most Generála Chábery. Tyršův most byl vystavěn v letech 1906 až 1910 v délce 400 metrů. Je tvořen osmi mostními poli. Klasickou příhradovou ocelovou konstrukci je možné si prohlédnout, když člověk sejde na pravém břehu Labe na Střelecký ostrov, který je jedním ze dvou větších Labských ostrovů v Litoměřicích. Střelecký ostrov je také nejbližším místem na pravém břehu Labe odkud je vidět soutok řek, jehož nadmořská výška činí 143 metrů. Po Vltavě je Ohře v Čechách druhým největším levostranným přítokem Labe. Průměrný průtok řeky u jejího ústí je 38 krychlových metrů za sekundu. Když si představí člověk to množství, tak je jasné, že se jedná o nesmírnou sílu. Ale i přesto je řeka Ohře při vší úctě k ní, pouze menším přítokem do velké evropské řeky Labe. A je to vidět i při pohledu z mostu.Soutok Labe s Ohří uzavírá širou a úrodnou oblast zvanou Polabí. Končí jedna část putování Labe, jelikož se řeka za Lovosicemi noří do hlubokého kaňonu zvaného Česká brána neboli Porta Bohemica. Jako většina soutoků řek také tento se za uplynulá staletí měnil. Řeky se krajinou pohybovaly, jak uznali za vhodné. Vznikali ostrovy a nová ramena, starší koryta se zanášela. I dnes se vlastně jedná o dva přítoky řeky Ohře. Asi jeden a půl kilometru zpět se totiž do Labe vlévá Stará Ohře, která se odpojuje z hlavního toku před Terezínem. Z těchto míst je také možno doputovat k místu vlastního soutoku. Poznat dokonale soutok, není tak jednoduché. Člověk si musí najít ty nejlepší, nejlépe nerušené výhledy na obě řeky. Poté by se měl chvíli podél toků procházet či tady pobývat a objevovat vyšlapané cesty i zarostlá zákoutí. A v neposlední řadě je potřeba se vody dotknout, vykoupat se v ní a sbírat kamínky. Soutok, ne jenom tento, je prostě magické místo. Člověk ho pozorujíc, klade si otázku, zda voda v řece směřuje odněkud nebo někam. V případě Ohře je to jasné, je možné se dívat pouze k jejímu pramenu. S řekou Labe je to složitější nebo také zajímavější. Můžeme hledět do minulosti, na východ, kde řeka v Krkonoších pramení nebo pomyslně putovat s jejími vodami do budoucnosti směrem severozápadním, kde Labe ústí do Severního moře.
Hrad Oparno
Obec Oparno je místní částí obce Velemín v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. My jsme ji navštívili a zaparkovali na malé návsi. Vydali jsme se pěšky doprava do kopce po vedlejší silnici, ze které jsme po 100 metrech odbočili opět vpravo na travnatou a posléze lesní cestu. Je zde celkem dobré značení, tudíž by se zabloudit nemělo. Z vesnice je asi kilometr. Oparno je poměrně zachovalá zřícenina hradu, který založil pan Smil z Vchynic roku 1344. Od poloviny 16. století je však považován za pustý. Proč tak brzo přestal fungovat, jsem se zatím nedočetl. K vidění jsou zde pozůstatky zdí, hradeb, příkopů a valů či hradní sklepy. Kromě toho je z hradu také velmi pěkný rozhled do okolí. Kousek pod obcí Oparno se nachází Oparenské údolí
Oparenské údolí a morový kámen
Nedaleko obce Oparno, která je místní částí obce Velemím v okrese Litoměřice se nachází Oparenské údolí. Pod vrchem Lovoš, mezi obcemi Malé Žernoseky a Velemín je tady ukryto romantické údolíčko. My jsme zaparkovali u penzionu a restaurace Černý důl a vydali se na procházku podél Milešovského potoka, který se u malých Žernosek vlévá do Labe. Ale nějak jsme tu romantiku nemohli najít. Okolí cesty a potoka je zarostlé kopřivami a lopuchem. Také nám tady chyběly nějaké informace. Na některé mapě jsem totiž viděl označení „Naučná stezka“. Pro cyklisty je to myslím ideální, ale pro pěší trochu zdlouhavé. Ale samozřejmě záleží na člověku, co se mu líbí a co ne.
Mauzoleum průmyslníka Schrolla
Mauzoleum je podle encyklopedie monumentální hrobka nebo také monumentální náhrobní stavba. Tento název vznikl podle hrobky perského satrapy Mausola II. čili Mauzolea v Halikarnasu (350 př. n. l.) na území dnešního Turecka. Tak daleko jsem se ale tentokrát nevydal. Autem jsem přijel do obce Dolní Vysoké, část Hradec. Odtud to bylo k mému cíli nejblíže, ale musel jsem se šplhat do kopce a improvizovat. Tudíž bych doporučil podle mapy zaparkovat v obci Levín a vydat se po zeleně značené turistické cestě.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji vám za každý komentář :)