Kostel Navštívení Panny Marie – Skoky („panenko skákavá“)

Šest kilometrů severozápadně od Žlutic a přibližně sedm kilometrů na jihovýchod od Bochova se pod Vraním vrchem vysoko nad údolím Střely vypíná mohutný barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie. Kolem něj stávala obec Skoky, dříve též Mariánské Skoky, německy nazývaná Stock či Maria Stock. V minulosti se jednalo o jedno z nejslavnějších mariánských poutních míst v Čechách, proslavené zdejší "panenkou skákavou", Pannou Marií Skokovskou.

Vesnice Skoky vznikla možná již ve středověku, ale první písemná zmínka se dochovala až z 28.12. 1513, kdy Egidius ze Štampachu daroval ves Skoky a tři selské dvory v Teleči s příslušenstvím své manželce Uršule, roz. z Reitenbachu. V letech následujících měnila obec a okolní panství majitele. V roce 1945 měly Skoky 134 obyvatel a 28 domů s 31 domácnostmi, v obci byly dva hostince, U Slunce čp. 11 a Schopfův čp. 21, fara, škola i obchod. Hospodařilo zde 22 sedláků, řemeslo provozovali jeden kovář, kolář a tesař. Rovněž zde působil spolek dobrovolných hasičů a Svaz venkovské mládeže.

Počátky poutního místa spadají do vrcholného baroka, do období vrcholícího mariánského kultu. Tehdy ves patřila k faře ve Žluticích. Mnoho lidí tam ale nechodilo a tak bylo rozhodnuto o stavbě kaple, která byla vysvěcena 29. září 1717. Měla obdélný půdorys, byla 4 sáhy dlouhá a 2 sáhy široká (cca 7 x 3,5 m), zděná, klenutá, se dvěma okny, střecha byla kryta šindelem a měla věžičku se zvonem. V roce 1733 byla ke kapli přistavěna dřevěná předsíň. Modlitby a prosby k P. Marii ve skocké kapli byly účinné, příchozí hledali zejména přímluvu za uzdravení. Právě četná zázračná uzdravení měla za následek příliv dalších stovek a posléze i tisíců poutníků ze širokého okolí, kteří namísto poutě do vzdáleného Pasova, putovali do Skoků.

Na podzim 1732 přijela do Žlutic vyšetřovací komise a 11 dnů vyšetřovala poutníky. Byla zaznamenána různá vyslyšení modliteb a zázraky, zejména zázračná uzdravení poutníků z okolí. Na základě tohoto šetření byl arcibiskupskou konzistoří skocký obraz Panny Marie Pomocné prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 pouze za dobrý a dobročinný, nikoliv za zázračný a milostivý. Zdejší obraz byl sice "pouze" kopií zázračného obrazu z německého Pasova, ale to příliv dalších poutníků nijak neomezilo. Věhlas poutního místa i zdejšího obrazu Panny Marie Pomocné se šířil po širokém okolí a dodnes přežívá právě ve známém českém rčení "panenko skákavá".

Dekretem z 3. dubna 1734 arcibiskupská konzistoř povolila zřídit v kapli oltář a konat mše svaté. První se uskutečnila již 16. dubna. Současně byla tepelským opatem zřízena mariánská kongregace, která postupem doby měla tisíce členů a pečovala o rozvoj poutního provozu. O dva roky později povolila pražská konzistoř konání procesí do Skoků. První se konalo 16. června 1736 a počet poutníků, kteří přicházeli i ze vzdálených míst českého vnitrozemí, dosáhl čísla 29350. Skokům se také říkalo "české Lurdy".

Věhlas poutního místa a zdejšího obrazu P. Marie Pomocné se šířil po širokém okolí a dodnes přežívá ve známém českém rčení "panenko skákavá". Příliv poutníků a obětních peněz podnítilo skockou vrchnost, markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu, k rozhodutí nahradit kapli větším kostelem. Návrh stavby byl zadán 22. dubna 1736 staviteli Johannu Schmiedovi (též Schmidovi), měšťanu z Útviny. Jím podepsaný plán kostela s rozpočtem ve výši 9.548 zlatých a 22 krejcarů byl prostřednictvím vrchního inspektora dvorního úřadu v Ostrově Kliegla 8. června 1736 předložen markraběti a poté také pražské konzistoři ke schválení. 23. října 1736 položil tepelský opat Raimund Schimanowsky základní kámen a již 29. března 1738 byl kostel zasvěcený Navštívení Panny Marie slavnostně vysvěcen za účasti tepelského opata Hieronyma Francisca Ambrose a dalších 20 prelátů a jiných duchovních. Poutníků se zde sešlo na 8.000 z okolních farností. Během stavby došlo ke změně původního plánu, namísto jednověžového průčelí bylo vybudováno dnešní monumentální průčelí dvouvěžové.

V roce 1748 přesáhl počet poutníků již 40.350 věřících. Po zákazu procesí Nařízením o pořádku služeb božích, vydaný Josefem II. v dubnu 1784, poutí a poutníků do Skoků výrazně ubylo. Kostel začal chátrat, patronátní údrčský velkostatek omezil údržbu stavby a malá farnost nestačila údržbu sama financovat. Již v roce 1838 jsou zaznamenány závažné škody, zejména na střeše kostela, nakonec musela být kostelní loď pro bohoslužby zcela uzavřena. Změnu k lepšímu přineslo až převedení patronátu z údrčského velkostatku na tepelský klášter 27. prosince 1902. Jeho opat Gilbert Johann Baptist Helmer nechal kostel v roce 1903-1904 opravit a současně dal vystavět novou velkou faru - superiorát. V rámci této obnovy se plánovalo rozšíření terasy o nové dvouramenné schodiště se sochařskou výzdobou. Po letech stagnace se péčí tepelského kláštera začala obnovovat mariánská poutní tradice. S výjimkou válečných let přicházejí do Skoků opět tisíce českých i německých poutníků z blízkého i vzdáleného okolí.

Do poutního provozu, do života kostela, vesnice i regionu negativně zasáhly události po druhé světové válce. Úpadek obce i poutního místa započal v roce 1945, kdy byly Skoky poprvé vysídleny, protože zdejší obyvatelé byli Němci. V padesátých letech přišlo další vysídlení, protože noví obyvatelé nechtěli podlehnout tlaku komunistické kolektivizace. Třetí a poslední vysídlení následovalo v letech šedesátých, když starou a jedinou silnici od Žlutic přeťala údolní přehrada na Střele a zbyla jen rozblácená polní cesta z náhorní plošiny od osady Polom. Obyvatelé byli, až na jednu ženu obývající bývalý Schopfův hostinec čp. 21, vystěhováni do okolních obcí. Většinu domů i s farou armáda srovnala se zemí. Z celé vsi zůstal stát pouze bývalý poutní hostinec, jedna stodola, hřbitov, terasy ve svahu, kaplička a krásný kostel. Bez elektřiny a s vodou ze studny tady zůstala jediná obyvatelka pomalu pustnoucí obce, paní Marie Holešová. Poté, co zde v roce 1982 tragicky zahynula pádem do studny, byl smutný osud Skoků zpečetěn. Její opuštěný dům začal chátrat stejně jako kostel i ostatní budovy. Čas od času se zde sice konala pouť, ale to nemohlo zabránit tomu, aby vše pomalu začala pohlcovat okolní příroda.

K určitému oživení došlo koncem 60. let 20. století, kdy se v důsledku uvolnění poměrů začínají poutí ve větší míře zúčastňovat němečtí vysídlenci. Kostel se v roce 1958 stal státem chráněnou kulturní památkou a byl státem udržován a opravován, v 70. letech byla vyměněna střešní krytina a osazeny ochranné sítě do oken. Po obnovení řeholní komunity premonstrátů v Teplé v roce 1990 se kostel vrátil zpět do majetku obnovené kanonie.

V roce 2006 kostel přepadli lupiči měděného plechu, kteří báně věží rozřezali a hvězdy na věžích kostela shodili na zem. Na zem se přitom zřítil také jeden z nich a díky tomu byli dopadeni. Tehdy se zde stal další ze zázraků, mladý zloděj ten smrtelný pád přežil. Dnes probíhají ve Skokách záchranné práce, a tak se snad jednou hvězdy na vrcholky věží zase vrátí a s nimi i nový život do tohoto krásného místa.

Na kdysi velmi živou poutní tradici navazují v posledních desetiletích dvě pravidelné církevní poutní slavnosti, které hojně navštěvují také němečtí rodáci. O obnovu Skoků jako poutního místa se na přelomu tisíciletí pokoušelo město Žlutice s německými rodáky. Jejich společný projekt poutního centra však zůstal nerealizován. Další aktivity na záchranu Skoků se objevily až v roce 2006, kdy se k výše uvedeným organizacím připojilo občanské sdružení Pod střechou z Toužimi, které se snaží ve spolupráci s Klášterem premonstrátů v Teplé a dalšími organizacemi i jednotlivci o záchranu a oživení Skoků v rámci svého projektového záměru pod názvem Skokovská stezka.

Dnes si může návštěvník kostela prohlédnout kopii slavného obrazu, originál je v klášteře premonstrátů v Teplé, kde stále uchovávají také knihu zázraků, která vypovídá komu všemu toto kdysi slavné místo pomohlo.

Informace o možných návštěvách kostela nebo o pořádání kulturních akcí se lze dočíst na internetu:

http://www.skoky.eu/.