Maroko, arabsky al-Maghreb al-Aqsa, neboli "nejvzdálenější země zapadajícího slunce“

Jednoho teplého jarního dne přijeli do pohoří Vysoký Atlas v Maroku. Na kraji městečka Ijoukak objevili po malém bloudění odbočku do údolí Agoundis, kudy pokračovali po silnici pomalu stoupající do hor. Až do první vesničky byla celkem pohodlná, ale poté se začala měnit ve zpevněnou cestu. Franta svíral pevně volant a věnoval se řízení. Petr sedící vedle něj studoval mapu, která mu toho však moc neřekla. Pavel měl nejjednodušší úlohu. Rozhlížel se po okolí. Oči mu střídavě sklouzávaly doprava i doleva. Nemohl si pomoci, ta krajina byla tak nádherná. Učiněný ráj.

Kousek za starým vodním mlýnem zastavili, aby něco pojedli. Usedli do stínu, který vrhal menší strom, a vybalili si jídlo. Kde se vzal, tu se vzal, přišel k nim kouzelný berberský dědeček a nabídl jim čaj. Neprotestovali. Děda mávl rukou směrem, kde se za keři bělalo několik staveb. Něco zavolal a pokračoval dál. Z prvního vesnického domku vyšla dívka a přinesla kovový zdobený podnos se třemi skleničkami a konvičkou. Vzápětí se k ní přidaly další děti a prohlíželi si cestovatele, jako když našinec pozoruje exotické zvíře v zoologické zahradě. Chovali se však velice slušně, stáli opodál a tiše sledovali. Nabízené bonbóny s radostí přijaly.

Pavel se zatím ujal odborného nalévání čaje z velké výšky do malých skleniček a zpět do kovové konvičky s typicky vypouleným víkem. Jisté zkušenosti s "berber whisky" již z minulé návštěvy Maroka měl a věděl, že ve zdejší zemi znamená popíjení čaje hotový rituál. Bylo mu sice jasné, že se místním ve zdlouhavém přelévání čaje rovnat nemůže, ale snažil se a užíval si to. Když usoudil, že je hotovo, své dílo ochutnal. Protože byl spokojen s dosaženou chutí i vytvořenou pěnou, začal kamarádům nalévat zelený čaj s celými listy čerstvé a silně aromatické máty. V teplém počasí, které toho dne panovalo, to byl nápoj výborný a osvěžující. Na každého vyšli tři skleničky, přesně podle marockého přísloví, které praví, že by měl člověk vždy vypít tři šálky čaje. První je silný jako život, druhý sladký jako láska a třetí lehký jako smrt.

Svačinový obřad se jim sice trochu protáhl, ale nelitovali, byli spokojeni. Dětem nechali na tácku deset dirhamů, vrátili se k autu a pokračovali v jízdě. Následovali další a další vesničky a cesta se stále a stále zhoršovala. Chvíli jeli po rovině, aby poté stoupali divokými serpentinami. Franta nespěchal, jeho noha sešlapovala plynový pedál velice opatrně. Rychlost jízdy po této silničce byla menší než malá.

"Jste si opravdu jisti, že je to ta správná silnice pro naše auto?" zeptal se Franta.

"Asi na tom něco bude, když na internetu psali, že většina cest do hor je určena pouze pro terénní nebo nákladní automobily," souhlasně přikyvoval Petr.

Podvozek jejich osobního automobilu občas nebezpečně drhnul o nerovný terén i vyčnívající kameny a motor řval v největších otáčkách.

"Myslím, že to stačí. Asi bychom měli ukončit trápení našeho vozu," rozhodl Franta, když objevil celkem rozumné místo pro zaparkování. Nikdo nic nenamítal. Zastavili tedy a za bedlivého pozorování místních lidí i dětí zabalili potřebné věci do batohů a chvíli na to odešli. Příjemně naladěni se vydali po cestě, která mírně stoupala nad táhlým ospalým údolím. Bylo krásné odpoledne, země i vzduch úžasně voněly. Nad hlavou měli klidnou a čistou oblohu, na které se potulovalo jenom několik beránků.

Podle mapy si naplánovali asi dvouhodinové putování přes několik vesnic. Hned v první z nich je však začaly doprovázet chvílemi méně drzé, chvílemi více drzé děti a občas až na jejich vkus moc oprsklí berberští darebáci. V jeden čas jim společnost dělala dokonce třicetičlenná banda, která silně rámusila a dorážela, až to skoro vypadalo na konflikt.

"Dost!" zakřičel Petr, když ucítil, že mu šahají na batoh. Česky patrně děti neuměly, ale pochopily. Na chvíli byl klid a dokonce za posledním vesnickým domkem zmizely. Avšak brzy se ukázalo, že radost byla předčasná. To pouze přešli hranici teritoria jedné dětské bandy, aby si je záhy přebrala další skupina dětí na svém území. Tamtamy zde fungovaly dokonale. Cestovatelé ztráceli soukromí a stávali se osobou veřejnou. Museli neustále bedlivě sledovat chumel zvědavců, který v tu chvíli zapomněl na své každodenní starosti.

"Setsakramenská banda! Hrom do toho!" museli vykřiknout ještě několikrát. Vše ale naštěstí jednou končí. Také místní silnice z ničeho nic dál nevedla a s jejím koncem se vytratily i děti. Franta, Pavel a Petr zůstali zase sami. Najednou je obklopilo nehybné ticho a samota.

Pokračovali po vyšlapané horské cestě ve svahu nad údolím říčky a s obdivem vzhlíželi k magickým vrcholům, které vyrostly nahoře v nebesích. Možná to nebylo úplně na nebesích, ale o kousek níž. Asi tam, kam se chystají zítra doputovat.

Přicházející večer začal tlumit barvy okolní přírody. Když ručičky hodinek ukazovaly sedm, byla již skoro tma. Srpek měsíce se vyhoupl nad obzor a jeho zář jim pomohla nalézt rozumné místo ke spaní. Chvíli si povídali, něco málo snědli a vypili, ale přicházející zima je zahnala nečekaně brzo do spacáků. Pozorovali noční oblohu a okolní hory, zatímco v nedalekých vískách sledovali jejich obyvatelé "krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu". Jediné spotřebiče, které si skoro všichni místní nakoupili, byly totiž televize a satelity.

Prohlubující se nocí slyšeli stále lépe řeku a zkoušeli rozumět její řeči. S lahví moravského penicilinu spřádali pod hvězdným nebem plány pro zítřek. Jedno však bylo jisté, čeká je náročný den a tak byl čas myslet na spánek.

Přišlo ráno, ale zima neodešla. Před rozbřeskem je navštívil také chladný vítr, a tudíž se jim moc vstávat nechtělo. Nejprve vystrčili hlavu a prohlížíme si okolní hory i rokli pod sebou. Naskytly se jim pohledy, které jim večerní tma nenabídla. Ze spacáků vylezli až v osm hodin, když se ráno začalo pomalu měnit v den. Sbalili věci a vydali se na pochod. Po chvíli, i když to už ani nečekali, přišli do další malé vesnice. Na rozdíl od těch včerejších zde chyběla příjezdní komunikace. Zavítat do ní bylo tudíž možné pouze pěšky nebo na mule. Zastavili se a prohlíželi si malé kamenné i hliněné domečky, které zatím nebyly vytlačeny moderními stavbami a život v nich plynul jako před staletími. Strohé vesnické domky zajímavě zakomponované do krajiny měly minimum ozdobných prvků na fasádě. Rovná střecha sloužila k věšení prádla či sušení obilí. Jediné, co sem nepasovalo, byly satelity na plochých střechách. Ale na to si již v Maroku zvykli. Vesnici bez "talířů" se jim asi nepoštěstí objevit. Při pohledu na tuto vymoženost usoudili, že velikost satelitu se patrně odvíjí od movitosti majitele.

Pokračovali dál v chůzi, i když orientace mezi domky nebyla vůbec jednoduchá. Každou chvíli se cesta rozdvojovala a tak se několikrát ocitli na dvorku a museli se vrátit. Okolo sebe viděli a slyšeli různá domácí zvířátka včetně štěkajícího, ale hodného psa, ale lidi nikde.

"Schovali se před námi nebo odešli za prací?" Na Petrovu otázku odpověď neznali. Putovali po vyšlapané horské pěšině a byli součástí úžasné krajiny. Lemována hradbou vysokých hřebenů sestoupila cesta do údolí řeky. Linie jejího toku se stáčela v zajímavých nepravidelných obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Ale topografická mapa bez vrstevnic, kterou drželi v rukou, měla jiného autora. Její kreslíř ji určitě vypracoval jako mistrovský kus, patrně však nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily.

"Kdo by zde chodil podle mapy. Místní to tu znají dobře a turistika se v tomto kraji nikdy nepěstovala," zhodnotil Pavel situaci při jedné ze zastávek, když opět porovnávali obraz na mapě se skutečností kolem sebe.

Pochopili, že tento pro ně nyní nepotřebný kus papíru nebyl stvořen pro turistické účely a tak mapu složili do batohu a pozorovali vzorně upravená políčka i krajinu potopenou ve sněhu kvetoucích jabloní. Sady a pole se nacházely i v místech, kde by je rozhodně nečekali. Místní lidé prostě oseli a využili každou plochu.

Příroda okolo nich vypadala sice opravdu úžasně, ale s orientací a přesvědčením, že jdou správně, to bylo již horší. Několikrát se jim do cesty připletl hučící řeky proud a oni zvažovali, zda ji přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se jí vyhnout. Most či lávku nehledali, jelikož jim bylo jasné, že takové věci zde nemají. Skákání po kamenech by byl pěkný balet, možná však s nehezkým koncem. Ani brodění ve studené vodě je moc nelákalo, a tak říčku neustále obcházeli po jednom a tom samém břehu. Krajina byla rozdělena řekou na dvě části lišící se od sebe tím, že jednu shledávali krásnější než druhou a druhá se jim jevila úžasnější než ta první. Kam a kudy pokračovat se pro ně ale stávalo čím dál tím větší záhadou.

"Vzhůru do skal!" zavelel Franta.

"O.K.," souhlasili ostatní bez váhání. Moc jiných rozumných možností se jim totiž ani nenabízelo. Šli, občas i lezli. Pomalu, nespěchali. Na první pohled bylo totiž jasné, že je čeká kilometrážně ne dlouhý, ale terénně dost náročný úsek cesty. Odměnou jim byly stále nové úžasnější výhledy do krajiny, které se měnily s každým vyšlápnutým výškovým metrem. V poledne, když měli za sebou největší převýšení, přišli na plošinu s krásnou loukou. V neurčitých bílých tečkách poznávali v dáli pasoucí se ovce.

"Zastávka, poobědváme," navrhl po chvíli Petr.

Nápad se ujal. Bylo tady hezky a naposled něco snědli ráno. Nízká zelená travička se drala ze země a vytvářela ten nejměkčí koberec v širém světě. Jen na něj usedli, kde se vzal, tu se vzal, blížil se k nim na mule pastevec. Ihned je zaujal jeho dopravní prostředek. Všimli si, že dokáže bezpečně a bravurně chodit po úzkých chodníčcích i ve velmi strmých kamenitých svazích, kde by oni měli určitě problémy. Uveze kromě člověka i další náklad. Poslouchá, neodmlouvá, pamatuje si cestu a nepotřebuje "benzín ani SPZ".

To vše si pouze domýšleli, jelikož následná komunikace s pastevcem nebyla jednoduchá. Trpěl vadou řeči. Ale to stejně nevadilo, jelikož ani on, ani páni cestovatelé neznali řeč toho druhého. A tak se jako obvykle domlouvali rukama, nohama i hlavou. Brzy se dozvěděli, že přišli k jeho údivu cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď jim bylo jasné jejich bloudění v údolí okolo říčky.

"Napijeme se, zkusíme to? Snad by mohla být ta voda pitná," přemýšlel polohlasně Pavel, když jim domácí ukázal hadici s křišťálově čistou vodou. Věděli sice, že se to obecně nedoporučuje, ale usoudili, že se nacházejí již v celkem zajímavé nadmořské výšce. Žádné znečištění okolo také nebylo vidět, tak to snad přežijí.

Dobře najeden domácí stravou, napojen místní vodou a dezinfikován moravskou slivovicí se Pavel vydal na lov. Již delší si prohlížel malé ovečky a tak se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o něm. Zvedla hlavu a podívala se. Kdo s koho. Lovec byl rychlejší. Zmáčkl bleskově spoušť. Dostal ji. Na displeji digitálu se mu vykreslil úžasný úlovek.

V půl jedné odešli z louky raději v doprovodu pastevce, který jim ochotně ukázal a upřesnil směr cesty. Neuplynula však ani půlhodina a Petr povídá: "Koleno." Neřekl toho sice moc, ale sdělil vše. Po krátké poradě se rozhodl pro návrat na louku, kde se bude věnovat studiu místních přírodních podmínek a života ovčího stáda i jejich pastevce. A vyčká zde do večera na příchod zbývajících dvou poutníků.

Pavel s Frantou pokračovali. Pomalu. Teplé počasí jim neumožňovalo rychlou chůzi, popruhy batohu se zařezávali do ramen, pot se lepil na tričko a stékal po čele do obličeje. Proto za chvíli zastavili a schovali za skalku vedle cesty spacáky, karimatku a další pro ně zcela jistě nepotřebné věci. Proč by je měli nosit na zádech, když po návratu stejně složí hlavu na zelené louce.

A tak se vydali bez zátěže dále do hor. Hned se jim šlo do kopce lépe, ale nadmořská výška přes tři tisíce metrů byla znát. Náročný výšlap si dnes zvolili a občas při něm i vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu, slyšeli.

Netrvalo dlouho a přišli na první sněhová pole. Zpočátku se jednalo o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Pavel měl ještě na zádech poloprázdný batoh, který ale také brzy odložil v místě, kde ze sněhu vystupovalo několik výrazných a velkých kamenů. To se to najednou šlapalo báječně. Franta na tom byl o kousek hůř. Svůj pivní batoh nesoucí vpředu odložit nemohl.

Po čtvrté hodině se konečně ocitli v horském sedle, které si určili jako svůj dnešní cíl. Rozplývali se nad úžasným kouzlem okolních kopců a neustále mačkali spoušť fotoaparátu, aby všechno zvěčnili.

"Čarovná krajinka," cítil se Pavel omámen z té krásy kolem sebe. Vyčkávali s návratem, nějak se jim pořád nechtělo loučit. Avšak čas plynul neúprosně, a proto se nakonec museli vydat na cestu zpět. Když našli Pavlův batoh, zpomalili, aby mohli vyfotografovat zapadající slunce za okolní hory. Nespěchali, čekal je pouze zbytek cesty na louku, což považovali za rutinní záležitost. Rozhlíželi se sice kolem sebe, ale patrně omámeni zážitky a dojmy, nevěnovali cestě tu správnou pozornost.

Začalo se stmívat a noc zvolna vstřebávala den. Smrákalo se venku i v jejich hlavách. Zjišťovali totiž, že neví, kde jsou. Chvíli byli přesvědčeni, že jejich louka je nahoře, poté se shodli na názoru, že je dole. Chodili neustále sem a tam, nahoru a dolů, dopředu i dozadu a pořád nic. Rozmanitost okolních skalních forem byla sice stále úchvatná, ale nějak si jí najednou nemohli vychutnat.

Soumrak přišel velice rychle, rychleji než by chtěli. Jejich naděje zvolna mizely za obzorem. Neustále procházeli terén tam i zpět a nebyli o nic moudřejší než na začátku. Zpočátku se jim zdálo skoro nemožné a málo pravděpodobné, že by neuměli najít správnou cestu, ale brzy se to stalo nechtěnou realitou. Čím víc na to mysleli, tím méně do toho viděli.

"To, že se občas při putování obtížně hledá správný směr a že se člověk bloudění někdy nevyhne, vím. Ale není toho dnes už příliš?" říkal si potichu pro sebe Pavel, když v půl desáté zatáhli za brzdu. Postávali na místě a přemýšleli, kde se v jejich orientaci vloudila chybička.

"Bolí mne nohy, budeme bivakovat!" řekl důrazně Franta.

"Vážně? Vždyť nemáme věci na spaní," odpověděl mu Pavel. Záhy však pochopil, že jeho názory nejsou v tuto chvíli důležité.

Lehce chladná noc byla zpočátku ideální společnicí a uklidňovala je svým jasem. Avšak brzy poté, co se rozhodli bivakovat bez spacáku, pouze v tom oblečení, co měli na sobě, se jim teplota vzduchu již nejevila zcela příjemná. Teploměr ukazoval dva stupně pod nulou. Mráz stoupal, teplota klesala. Úměra sice přímá, ale ne všemi schvalovaná. Pavel si vzal na sebe vše, co našel v kletru. Avšak dopředu věděl, že toho tam moc není. Posléze, možná již ze zoufalosti, si navlékl i batoh na nohy. Zpočátku to šlo vydržet, ale po chvíli se opět dostavila zima. Franta byl na tom ještě "lépe". Věcí měl totiž podstatně méně. Proto za chvíli bylo vidět, jak začal dělat dřepy, k nimž přidal nadávky. Oba však dobře věděli, že láteření či klení jim nepomůže.

"Na co myslíš, Franto?"

"Ale trochu mě obchází hrůza, když si uvědomím, že nemáme ani slivovici."

"A voda ti nechybí?"

"Ta by stejně zmrzla."

Okolní krajina byla obrovská, tichá, temná a studená. Zatímco Franta cvičil, zkoušel Pavel usnout, ale za daných podmínek se mu to nedařilo. Při pohledu na noční hvězdnou oblohu se v jeho mozku rodily myšlenky docela jiné než ve dne. Neznámé, podivné a nekontrolovatelné. Kladl si otázky, které mu ještě před několika hodinami ani na mysl nepřišly. Čas běžel pomalu a tak ho raději nesledovali. Kolik dřepů Franta udělal, nikdo nepočítal.

"No...," kýchl si Franta, když se na hodinkách přehoupla půlnoc a dodal: "Šlapeme dál! Přeci ta naše louka nemohla zmizet jako bájná Atlantida."

"Je to pravda," souhlasil Pavel, ale vzápětí dodal, že bude patrně snazší najít pramen živé vody nebo tři zlaté vlasy děda Vševěda než tu prokletou louku.

Franta pocítil mrazení v těle a zase kýchl. Prochladlou rukou rozsvítil baterku, se kterou bylo možné se v tomto skalnatém a nelehkém terénu alespoň trochu pohybovat.

Ticho. Noční krajina kolem byla neskutečně tichá. Nahoru a dolů, doleva a doprava, po sněhu a po skalách,.... a pořád nic. "Kde jsme udělali chybu? Někde to tady přeci musí být," neustále si opakovali oba dva pro sebe. Ale pořád nic. Pomalu jim začínalo být jasné, že noc bude dlouhá a cesta daleká. Doufali, že ne bez konce.

"Nemá cenu si kazit náladu, zabloudit se při putování nedá. Tam, kam člověk dojde, je vlastně cíl jeho cesty," utěšoval se Pavel. Vzpomněl si na encyklopedie, které praví, že cestování znamená pohyb lidí z jednoho místa na druhé. Ale žádná chytrá kniha neradí, co dělat, když to "druhé" místo nemůže člověk najít.

"Co pořád koukáš nahoru?" nedalo to Frantovi se nezeptat.

"Hvězdičky mám rád. Nejvíce ty malé. Bezejmenné. Jsou tady s námi. Nejsme sami," zasnil se Pavel.

"Jenom jsem zvědavý, co řekneš ráno, až tě ty tvoje hvězdy opustí a my tady pořád budeme," přerušil mu jeho snění Franta.

Pravá, levá, šlapali stále dál a dál. Jejich těla fungovala jako stroj. Halucinace se zatím nedostavovaly a při chůzi také neusínali. Přesto přemýšleli, zda a jak dlouho vydrží bez spánku pochodovat. V hlavách se jim honily různé myšlenky, vzpomínky na všemožné zážitky ze života, pasáže z přečtených knížek či záběry ze shlédnutých filmů.

"Co asi dělá Petr na zelené louce? Čeká na nás nebo vyhlásil pátrání?" zeptal se Pavel, když zkoušeli posílat pomocí baterky signály. Krásné sny o tom, jak ho znenadání objeví, se vždy rozplynuly u dalšího skaliska či sněhového pole. Ve čtyři hodiny zastavili. Pavel opět zvolil kombinaci polohy sedu a lehu s nohama zastrčenýma v batohu, Franta si dal svoji obvyklou sérii dřepů doplněnou občasným kýcháním a nadáváním. Takto přečkali necelé dvě hodiny, ale déle to nešlo. O slovo se opět přihlásila neskutečná zima. A tak po šesté hodině vyrazili dál. Nahoru, dolů, doleva i doprava.

"Konečně se začíná rozednívat," zaradoval se Pavel. Věděl sice, že to úplná výhra není, ale v jejich situaci bylo potřeba alespoň něco vnímat pozitivně. Východ slunce v pohoří Vysoký Atlas bývá tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Dnes si ho však nějak nemohli nějak opravdově vychutnat. Slunce prostupující oparem si začalo hrát s odcházející tmou a urputně se snažilo posunout rtuť teploměru na únosnou mez.

"Věř a víra tvá tě posílí," řekl Pavel, když se objevily první sluneční paprsky.

"Věř a víra tvá tě uzdraví. Zní správně!" opravil ho Franta a kýchl si.

Zda to byla jejich víra, pořádná porce štěstí nebo nějaké osvícení shůry neví nikdo dodnes. Důležité ale pro ně bylo, že za hodinu našli z ničeho nic tu správnou stezku i svoje věci a v osm hodin skončili "bojovou hru" na zelené louce. Dlouho očekávané se stalo skutečností. Dostavila se neskutečná chvíle pohody, kterou si Franta s Pavlem vychutnávali plnými doušky.

"Tak to vypadá, že se někde vloudila chybička při vašem putování," řekl Petr a mnul si oči, aby se ujistil, že nejsou přízrak.

"Zabloudili jste?" zeptal se sice zvědavě, ale s viditelnou radostí, že spatřil zase své kamarády.

"Ne, hledali jsme třetího do mariáše!" zasyčel Franta.

"Betl korunu, durch dvě a malá dává," dodal k tomu Pavel.

Petr zakroutil hlavou a prohodil něco o změně jejich duševního zdraví. To však Franta s Pavlem již slyšet nemohli. Zalezlí do spacáků a schováni před slunečními paprsky usnuli velice rychle.