Záměna

Odemknul jsem dveře a zavolal "Ahoj dceruško."

"To je dost, že už jsi doma! Já myslela, že ti práce končí ve tři. Kde jsi byl celou tu dobu?" podívala se na mě přísně. "Doufám, že boty a tašku nenecháš napořád uprostřed předsíně, aby o ně někdo zakopl!"

Polknu a poslouchám dál.

"V jídelně máš připravenou večeři. A ne aby tam byl po tobě nepořádek jako minule," dodala s podezíravým pohledem.

"To si nemůžeš sednout jako člověk! A u jídla se nečte!" pokračovala.

"Mohl bych s jídlem k televizi? Budou dávat zprávy?" zeptal jsem se nesměle.

"Televize se zapne, až uklidíš nádobí a odneseš odpadky," sdělila mi jasně dcera. "To tě to pořád baví, abych ti všechno znovu připomínala a neustále ti promlouvala do duše?"

Vše jsem tedy splnil a zapnul televizor.

"Jak to máš ty nohy, takhle se nesedí v křesle. Vždyť ho za chvíli můžeme vyhodit!" důrazně dodala a zakroutila hlavou.

"Dceruško, proč nahlížíš do televizního programu, vždyť zprávy ještě neskončily?" zeptal jsem se nejistě.

"Za chvíli budou dávat zajímavé dva díly Simpsonových," povídá.

"Alespoň o reklamě bych to mohl přepnout?" snažil jsem se ji přemlouvat a otevřel jsem si sáček s chipsy.

"No to si snad děláš legraci, chipsy k televizi? Vždyť budou zase všude na zemi. Kdo tady má pořád luxovat. Jestli máš hlad, tak ti udělám ještě něco k jídlu. A myslím, že ani o reklamě se televize nemusí přepínat. Ostatně nemáš si co připravovat na zítřek do práce?"

"Ale dnes se událo..."

"Jakýpak dnes se... Podej mi ten ovladač," řekla jednoznačně.

"Já myslím, že si nemusím nic připravovat. Všechno vypadá celkem dobře," povídám já na to.

"Dobře znamená za tři. Já bych ráda slyšela slovo výborně," sděluje mi moje dcera. "A o úklidu tvého pokoje se raději nezmiňuji. Zase bys mi určitě odpověděl, že pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná i v chaosu."

"Jinak, jestli máš vše hotové, tak už můžeš jít do koupelny, ale ať tam není po tobě potopa jako minule. A tu hudbu také nepouštěj tak nahlas, není tady pak slyšet televize. Následně si můžeš připravit oblečení na zítřejší den a vůbec nic se nestane, když si půjdeš dřív lehnout," zazněla další doporučení. "Celé jitro pak zíváš, vypadáš ospale a není s tebou řeč."

"Už aby ten den skončil," říkám celkem dost zdrceně.

"Copak se děje?" povídá s úsměvem moje dceruška. "Neříkal jsi dnes ráno, když jsi mě ospalou a zívající vezl do školy, že mám ten život velice jednoduchý, a že by sis to se mnou hned vyměnil?"