Pramen Labe

Labe, jedna z největších řek v Evropě, pramení v nadmořské výšce 1.386,3 metrů a na své dlouhé pouti protéká kromě nás pouze Německem, kde ústí do severního moře u města Cuxhaven. Rozloha jejího povodí činí 144.055 km² a zajímavostí je, že tam řadí také malá část území Polska a Rakouska. Celkově je řeka dlouhá 1.154 km, přičemž v Čechách naměřili délku toku 358,3 km.

Pramen Labe je přístupný po značených turistických stezkách z Rokytnice nad Jizerou, Harrachova, Špindlerova Mlýna nebo z Polska. Vlastní prameniště, které se nachází západně od tohoto místa ve vzdálenosti okolo 200 metrů, je z důvodů ochrany přírody veřejnosti nepřístupné. Symbolická instalace pramene Labe má podobu skruže s přítokem a odtokem vody. Okolí je vydlážděné, jsou zde osazeny lavičky a na kamenné zídce se nachází 26 barevných znaků měst, jimiž Labe na své pouti k moři protéká. Dále zde lze spatřit dvě pamětní desky. První instaloval Klub českých turistů a byla věnována propagátoru české turistiky v Krkonoších Janu Bucharovi k jeho sedmdesátinám. Druhá deska připomíná osmdesáté výročí organizované turistiky a sté výročí narození výše uvedeného propagátora tohoto krásného sportu. V zimě je však většinou vidět pouze rozcestník a někdy ani ten ne. Za vlastní řekou bych musel o kousek dál jihovýchodním směrem, kde začíná řeka kouzlit, když padá do Labského dolu. Labský vodopád s výškou 30 až 35 metrů totiž patří mezi naše nejmohutnější vodopády.

Labe je v češtině středního rodu, a tudíž je to jedna z mála řek, jejíž název není ženského rodu. Labe se tudíž vymyká, alespoň v českém jazyce. Proč, to nevím. Nejznámějšími přítoky (samé ženské) jsou Vltava, Úpa, Metuje, Orlice, Cidlina, Jizera, Ohře, Bílina, Ploučnice či Kamenice. Voda, dárkyně života, je také rodu ženského. Tak jako Bohyně Matka, jediná svrchovaná nejvyšší síla, bez které by život nebyl možný. Nebo třeba již v dávné minulosti keltská ženská vodní božstva měla zpravidla podobu krásných žen, které se vyznačovaly většinou dobrou povahou. Název Labe patrně pochází z doby, kdy okolo jejího toku sídlili Keltové a nazývali ji Elb. Jméno by však také mohlo vycházet z pojmu Albis či Alby, což by mělo mít význam bílý, čistý nebo světlý.

Kdy poprvé někdo spatřil pramen Labe, se neví, ale jeden časový údaj je znám. 19. září 1684 bylo provedeno svěcení labského pramene. A tak se již podruhé dnes ve svých představách potkávám s průvodem a s královéhradeckým biskupem Janem Františkem Kryštofem z Talmberka, který přišel po významné obchodní zemské stezce (tzv. Česká stezka), spojující Čechy a Slezsko, vysvětit pramen Labe. Počasí mu tehdy sice nepřálo, ale když ponořil kříž do vody, bouře utichla, vyjasnilo se a byl krásný výhled. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by bylo vhodné sem ten kříž pověsit. Nejeden poutník, kterému může jít i o život za sněhové vánice by to uvítal.