Toulky Krkonošemi - prosinec 2013

Počasí je tuto zimu náladové, ale předpověď na dnešní den mi sdělovala, že pouze dnes bude slunečně úžasné počasí. Jediný den při mém pobytu v Rokytnici nad Jizerou mi nabízí možnost se rozhlížet z hřebenů Krkonoš, tak by byla škoda to nevyužít. V půl osmé ráno opouštím Rokytnici nad Jizerou. Volím zpočátku pomalejší tempo, jelikož mám před sebou cestu stále do kopce. Ani nic jiného nečekám. Výlet začíná v nadmořské výšce 600 metrů, ale větší část den bych se chtěl pohybovat o přibližně 600 až 700 metrů výš. Když jsem včerejšího večera balil věci, tak převládala trochu nejistota ohledně mé výbavy. Vzít nebo nevzít si lyže a běžkařskou výbavu. Nakonec jsem zvolil pěší variantu, jelikož bych musel velkou část cesty tam i zpátky nést lyže v ruce nebo na batohu nebo použít lanovku, což nedělám. Opouštím civilizaci a vstupuji do krásného lesa. U horské chaty Světlanka se přidává zprava další cesta a následně se vlevo ode mne objevuje sjezdovka, okolo které přicházím k rozcestí "Nad Světlankou". Zde se napojuji žlutou turistickou cestu. Nadmořskou výšku 1.000 metrů překonávám teprve po ujití asi půl kilometru, tudíž je mi jasné, že musím stále do kopce. Zkouším pohledem do mapy ty vrstevnice posouvat, ale nakonec je mi jasné, že to za mne nikdo neušlape. Od posledně jmenovaného rozcestí je to mne čeká k dosažení jednoho zajíavého místa ještě 1,5 kilometru. Po prudším stoupání přicházím v devět hodin na Dvoračky, které se nacházejí v nadmořské výšce 1.140 metrů mezi Lysou horou a horou Kotel. Jedná se o dva objekty, horskou chatu Dvoračky a Štumpovka. Dvoračky jsou umístěné na křižovatce významných turistických cest. Kromě mého směru sem lze přijít z Harrachova, Špindlerova Mlýna či z Polska.

Mám za sebou kilometrážně ne dlouhý, ale z hlediska převýšení celkem dost náročný úsek cesty. Chvíli odpočívám a rozhlížím se. Nikde ani živáčka, lidé asi ještě spinkají nebo snídají. Počasí je ven nevylákalo, zatím totiž není takové, jaké bych čekal. Nevidím však ani žádného velblouda. Někdo by mohl říct, co by tady mělo toto zvíře dělat, ale kdysi se zde jedno objevilo. Okolo Dvoraček stoupá jedna z nejstarších stezek nazvaná Česká, která byla používána již v 10. století. Vede z Rokytnicí nad Jizerou a přes Labskou louku pokračuje do Slezska. Po České stezce procházel 19. září 1684 čtyřicetičlenný průvod královéhradeckým biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka, ubírajícího se vysvětit Labský pramen. A právě někde v těchto místech byl velbloud zmožen stoupáním neschůdným pralesem nebo nepřízní počasí a musel se vrátit (někde se uvádí, že snad dokonce padl). Velbloud ukořistěného kdysi Turkům, nesl potřebné věci a snad i samotného biskupa.

Podle dobových údajů bylo počasí tenkrát nevraživé, silný vítr, tvrdé kroupy a vlezlá zima. To dnes by mělo být podstatně báječněji. Moc se tedy nezdržuji a záhy odcházím. Napojuji se na červenou značku, po které vcházím do nízkého jehličnatého porostu. Trochu s obavami sleduji, jak z údolí začíná přicházet oblačnost. Kdybych neznal zcela jasnou předpověď, tak bych možná váhal v dalším pokračování cesty. Následuje trochu nejistoty a čekání na přijatelnější a snesitelnější podmínky k putování i k focení. Jasnou oblohu jakoby ji pohltila tajemná síla do svého chřtánu. Viditelnost se začíná snižovat, začínám ji sledovat podle počtu tyčí u cesty. Jdu však dál, jelikož věřím, že se jedná o lokální záležitost, která by neměla mít delšího trvání.

Přibližně v nadmořské výšce 1.250 metrů opouštím souvislejší porost a za mírného stoupání přicházím do sedla mezi Lysou horu a Kotel. Vítá mne zde z oparu nesměle vykukující sluníčko, které se po chvíli začíná zcela jistě ujímat vlády nad zdejším počasím. Popsat se to nedá, to se musí prožít. Přede mnou se otevírá rozlehlý prostor plný neskutečně krásné krajiny, jejíž půvab a ticho zatím neruší žádní človíčkové. Začínám objevovat ten pravý masiv Krkonoš. Nabízí se mi výhledy na široké pláně i do hlubokého údolí, které slabším povahám mohou vyrazit dech. Již není pochyb, že se chystá krásný den. Sluncem zalitá a ranní oblačností dobarvená obloha připomíná moře, jehož kobaltově modrá hladina se líně pohybuje ve slabém ranním vánku. Při trochu představivosti vidím zátoku i velkou vodní plochu, útesy či úzkou mořskou úžinou, jako by se přede mnou otevíral celý mořský prostor, kterému chybí pouze ta typická vůně moře.

Po chvíli přicházím na zajímavé místo, které se jmenuje Růženčina zahrádka a nachází se na severním svahu krkonošského Kotle v nadmořské výšce 1.370 metrů. Jedná se o nízký kamenný val ve tvaru okvětí růže, jehož původ je dodnes záhadou. Toto místo pod označením "Rosengar­ten" lze najít poprvé na tzv. Mannově mapě Kr­konoš zhotovené v roce 1742. O tom, zda tento kameny vyme­zený kruhový prostor o průměru asi 30 metrů sloužit k pěstování léčivých bylin nebo se jednalo vzhledem k blízkosti pramenu Labe o kultovní místo pravěkých lidí, se vedou diskuze, jednoznačné důkazy chybějí. Doloženo je ale například pěstování léčivého lišej­níku pukléřky islandské, podle jehož lidového pojmenování se tomuto místu údajně nějaký čas říkalo Lung-Schwamm. Současné pojmenování se poprvé objevilo na legendě u Grauparově mapy z roku 1765 a vymyslel ho hrabě Bedřich Harrach na počest své ženy, hra­běnky Rosy, se kterou se zde zastavil na jaře ro­ku 1743. Vzhledem k zajímavé povaze tohoto místa zde byl proveden archeology královéhra­deckého muzea výzkum. Nic významného však nebylo objeveno a tak označili Růženčinu zahrádku za novověký útvar. Tento názor byl podpořen také mapou Johanna Christiana z Wolfsburku z roku 1710, kde není Růženčina zahrádka zakreslena vůbec. Podle mapy v té době patrně neexistovala. Jedná se však určitě o zajímavé a kouzelné místo, ke kterému vznikla řada romantických pověstí, z nichž některé vznik kamenného valu kladou dokonce až do 10. století. Ti, co nevěří na pověsti, tvrdí že Růženčina zahrádka pochází z období realizace rozsáhlých projektů hospodářského využi­tí západních Krkonoš. Pod panství Harrachů spadala i oblast kolem Kotle. Okolní louky se v té době sekaly, a tudíž bylo nutné z nich sbírat kamení. A tak je možné, že hrabě Bedřich Harrach místo nejenom podle manželky Rosy pojmenoval, ale nechal také kamenný kruh z vysbíraného kamení postavit do tvaru připomínajícího rů­ži. Tak přece jenom trochu romantiky.

Dnes musím mít velkou představivost, jelikož nejenom nad tímto místem vládne sněhová pokrývka. A tak je jasné, že sem budu muset přijít v jinou roční dobu. Dnes ale pokračuji dále po červené a přibližně po 300 metrech přicházím k významnému rozcestí, které je spjato poutem příbuzenským s místem předešlým, jmenuje totiž "U Růženčiny zahrádky". Zleva se zde připojuje zeleně značená cesta. Já se však držím červené a po půl kilometru a mírném stoupání se nacházím na kótě 1.421 metrů nad mořem ve vrcholové části Krkonošského národního parku. Celkem bez problémů nalézám jeden pozoruhodný kamenný výtvor, kde mám naplánovanou další přestávku. Je pravda, že poslední stoupání bylo mírné a tudíž si ani nepřipadám, že jsem vystoupal na nějaký vrchol. Ale svou výškou a polohou jsou Harrachovy kameny řazeny mezi jednu z krkonošských tisícovek. A vlastně právem. Kdo sem vystoupá, jako já například z Rokytnice nad Jizerou, má za sebou převýšení necelých 800 metrů a to už se může považovat za solidní výšlap na vrchol.

Harrachovy kameny se nacházejí v nadmořské výšce 1.421 metrů a jedná se o plochý vrchol s výraznými skalními žulovými výchozy. Žula je odolnější než okolní svory, a proto se tady skalka ve svém tvaru zachovala. Zdejší skalní "suk", který je až pět metrů vysoký, vypadá, jakoby ho někdo naskládal na sebe ze žulových kvádrů. Na jižním okraji Harrachových kamenů jsou skalnaté srázy Velké Kotelní jámy. Okolní řídký porost ostatních mírně se svažujících ploch tvoří kleče a ojedinělé menší smrky. Na vrcholové plošině tohoto skalního útvaru, který patří mezi nejznámější, jež nesou Harrachovo jméno, je umístěn geodetický bod a označení na tyči. Tudíž by nemělo být problém sem trefit i za vyššího stavu sněhu. Vzhledem k tomu, kde se zmiňované pozoruhodné místo nalézá, je jasné, že za příznivého počasí se návštěvníkům nabízí úžasný, téměř kruhový výhled. Kromě blízkého okolí jsou vidět samozřejmě také okolní vrcholky Krkonoš včetně Sněžky, přilehlé Podkrkonoší, Jizerské hory či v dáli hrad Trosky.

A tak si to užívám. V posledních dnech a možná i týdnech jsem občas slýchával nářek na počasí a také trochu poupravenou zlidovělou průpovídku Antonína Důry z filmu Rozmarné léto: "tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným". Avšak já si v tuto chvíli stěžovat nemohu. Slunce pozlacuje špinavě bílé mlhy vznášející se nad údolím a bez slunečních brýlí bych se stěží mohl rozhlížet. Poetika okamžiku, kdy ranním oparem prodírající se slunce barví okolní kopce do různých tónů, je úžasná.

Ale je potřeba pokračovat a tak se vydávám na druhou stranu, stále po červené značce a po chvíli přicházím na křižovatku turistických cest, které nese název "Nad Kotelní jámou". Za takové viditelnosti, jaká je dnes, není sice potřeba sledovat tyčové značení, ale přesto po jednotlivých tyčích pokukuji a říkám si, která má větší kouzlo. Mráz a vítr v minulých dnech totiž u nich zajímavě vytvořily prolínání vertikálních a horizontálních prvků. Svislé tyče jsou doplněny skoro kolmou námrazou, kterou jakoby umělcova ruka vytvořila.

Pokračování: http://bubinga.blog.cz/1402/toulky-krkonosemi-v-predposledni-den-roku-2013-ii-cast

Jsou místa, která někomu nepřijdou ničím zvláštní, prostě si jich nevšimne. A jsou místa, která naopak člověka osloví, i když je již několikrát navštívil. Myslím, že Mohyla Hanče a Vrbaty nacházející se v nadmořské výšce 1.416 metrů na Vrbatově návrší patří k těm druhým. Proto činím malou zacházku (asi 250 metrů) oproti původnímu plánu a stoupám do mírného kopce. Malá kamenná mohyla v blízkosti červené turistické značky při cestě mezi Vrbatovou boudou a rozcestím Nad Kotelní jámou připomíná dějiště sportovní tragédie z roku 1913, kdy ve sněhové vánici během závodů zahynul přední český lyžař Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata.

A co se vlastně onehdy událo? 24. března 1913 se konal závod na 50 kilometrů, který pořádal Svaz lyžařů Království českého. Na startu bylo osm soupeřů. Ráno vypadalo počasí příznivě a tak většina závodníků byla oděna pouze lehce. Záhy se však počasí zhoršilo. V druhém kole pokračovali již jenom čtyři a posléze zůstal v závodě pouze jediný závodník, Bohumil Hanč z oddílu ČKS Ski Jilemnice. Když projížděl okolo Harrachových kamenů, potkal přítele Václava Vrbatu. Ten viděl, že je kamarád podchlazen a tak mu půjčil svůj kabát a čepici. Bohužel to nepomohlo. Bohumil Hanč padl následně patrně vyčerpáním nebo ztrátou orientace ve sněhové bouři do kleče a nebyl schopen pokračovat. Marně ho čekali na Labské boudě. A tak začalo pátrání, při kterém ho sice objevili, ale již nezachránili. Bohužel toho dne nezůstalo u jediné oběti. Dostat do bezpečí se nepodařilo ani Václavu Vrbatovi.

Příběh Hanče a Vrbaty o přátelství, odhodlání a pomoci je stále živý. I po více než 100 letech zná jejich jména téměř každý. No možná je to pouze moje naivní představa, ale když člověk zavítá do této části Krkonoš, určitě by měl toto místo navštívit. Zdejší kamenná mohyla je trvalým mementem a aktuálním odkazem mravního poselství tragické události a každoročně je také 24. březen připomínán jako Den Horské služby. Dnešní krásné počasí mi říká, že nejenom vzpomínat lze u mohyly. A tak se rozhlížím, jelikož se jedná o další místo s krásným a kouzelnými výhledem na okolní panorama Krkonoš. Vidět je do všech stran. Kousek dole pod mohylou je Vrbatova bouda, kterou se však dnes nechystám navštívit. Severním směrem se nachází Labská bouda, což je další možnost pro občerstvení.

Vracím se zpět na rozcestí a pokračuji po žluté značce a potkávám pěší turisty i první běžkaře. A tak si říkám, že by se mi ski hodily. Ale stopa zase není kdoví jak úžasná a především bych se musel s lyžemi nést ráno několik hodin nahoru i odpoledne zpět. A tak si užívám pěší chůze. Po půl druhém kilometru přicházím k dalšímu rozcestí, které se nachází na náhorní planině západních Krkonoš a jmenuje se"U čtyř pánů v Krkonoších". Je zde malá dřevěná budka a turistický ukazatel. Také toto místo má svou historii. Jedná se o původní hraniční bod čtyř polesí - Harrachov, Rezek, Vítkovice a Krausovy Boudy.

I zde bych se mohl vydat různými směry, ale můj dnešní hlavní cíl je nedaleko a tak neopouštím žlutě značenou stezku a okolo rozcestí "Labská louka" přicházím po jednom a půl kilometru na místo krásné i symbolické, k pramenu Labe. Praví se, že by ho měl každý občan naší republiky alespoň jednou za život navštívit. Já mám vybráno na několik životů dopředu. Labe, jedna z největších řek v Evropě, pramení v nadmořské výšce 1.386,3 metrů a na své dlouhé pouti protéká kromě nás pouze Německem, kde ústí do severního moře u města Cuxhaven. Rozloha jejího povodí činí 144.055 km² a zajímavostí je, že tam řadí také malá část území Polska a Rakouska. Celkově je řeka dlouhá 1.154 km, přičemž v Čechách naměřili délku toku 358,3 km.

Pramen Labe je přístupný po značených turistických stezkách z Rokytnice nad Jizerou, Harrachova, Špindlerova Mlýna nebo z Polska. Vlastní prameniště, které se nachází západně od tohoto místa ve vzdálenosti okolo 200 metrů, je z důvodů ochrany přírody veřejnosti nepřístupné. Symbolická instalace pramene Labe má podobu skruže s přítokem a odtokem vody. Okolí je vydlážděné, jsou zde osazeny lavičky a na kamenné zídce se nachází 26 barevných znaků měst, jimiž Labe na své pouti k moři protéká. Dále zde lze spatřit dvě pamětní desky. První instaloval Klub českých turistů a byla věnována propagátoru české turistiky v Krkonoších Janu Bucharovi k jeho sedmdesátinám. Druhá deska připomíná osmdesáté výročí organizované turistiky a sté výročí narození výše uvedeného propagátora tohoto krásného sportu. V zimě je však většinou vidět pouze rozcestník a někdy ani ten ne. Za vlastní řekou bych musel o kousek dál jihovýchodním směrem, kde začíná řeka kouzlit, když padá do Labského dolu. Labský vodopád s výškou 30 až 35 metrů totiž patří mezi naše nejmohutnější vodopády.

Labe je v češtině středního rodu, a tudíž je to jedna z mála řek, jejíž název není ženského rodu. Labe se tudíž vymyká, alespoň v českém jazyce. Proč, to nevím. Nejznámějšími přítoky (samé ženské) jsou Vltava, Úpa, Metuje, Orlice, Cidlina, Jizera, Ohře, Bílina, Ploučnice či Kamenice. Voda, dárkyně života, je také rodu ženského. Tak jako Bohyně Matka, jediná svrchovaná nejvyšší síla, bez které by život nebyl možný. Nebo třeba již v dávné minulosti keltská ženská vodní božstva měla zpravidla podobu krásných žen, které se vyznačovaly většinou dobrou povahou. Název Labe patrně pochází z doby, kdy okolo jejího toku sídlili Keltové a nazývali ji Elb. Jméno by však také mohlo vycházet z pojmu Albis či Alby, což by mělo mít význam bílý, čistý nebo světlý.

Kdy poprvé někdo spatřil pramen Labe, se neví, ale jeden časový údaj je znám. 19. září 1684 bylo provedeno svěcení labského pramene. A tak se již podruhé dnes ve svých představách potkávám s průvodem a s královéhradeckým biskupem Janem Františkem Kryštofem z Talmberka, který přišel po významné obchodní zemské stezce (tzv. Česká stezka), spojující Čechy a Slezsko, vysvětit pramen Labe. Počasí mu tehdy sice nepřálo, ale když ponořil kříž do vody, bouře utichla, vyjasnilo se a byl krásný výhled. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by bylo vhodné sem ten kříž pověsit. Nejeden poutník, kterému může jít i o život za sněhové vánice by to uvítal. Ale dnes nic takového nepotřebuji. Také čas mám velice dobrý a tak se jdu ještě kousek projít (asi 500 metrů) k dalšímu rozcestí, které se nachází na hranicích s Polskem a jmenuje se Česká budka.

Nacházím se červeně značené cestě, která vede střídavě po území obou států. Původně jsem se do těchto končin nechystal, ale do pravého poledne mi zbývá ještě 50 minut a především nedaleko před sebou vidím jeden zajímavý vršek. Po jednom kilometru nepatrného stoupání si prohlížím z blízkosti kopec Violík, který je vzhledem ke své nadmořské výšce 1.472 metrů nazýván tisícimetrovým vrcholem. Jedná se však o kuželovitý suk či výrazné žulové skalisko, které vyčnívá z plochého hřbetu. Okolo vrcholu s geodetickým bodem jsou menší kameny i větší balvany, v zimě romanticky ozdobené sněhem a námrazou.

Z Violíku je velmi dobrý rozhled, který by si měl člověk užívat pouze ze spodních partií, jelikož vlastní skála je součástí I. zóny KRNAP, a proto je nepřístupná. Okolo kopce se ve vyšších partiích nacházejí smilkové trávníky (Smilka tuhá je běžný druh chudých kyselých trávníků), o něco níže se objevuje kleč.

Rozhlížím se po Krkonoších, vidím ale také Jizerské hory a nakouknout je mi umožněno i do Polska. Violík se totiž nachází na hranici s Polskem a proto na některých mapách či ukazatelích je také polský název Łabski Szczyt. Mne však více zajímá naše území, jelikož si plánuji další směrování svého výletu. A samozřejmě fotografuji. Nejzajímavější jsou asi pohledy na jihozápad, kde se terén mírně svažuje směrem k Labské louce s pramenem Labe.

Odcházím zpět po červeně značená hřebenové cestě, která vede na jižní straně, necelých 50 metrů od vrcholu. To že na této frekventované cestě za tak úžasného počasí nebudu sám, jsem počítal, ale jisté věci jsem netušil. Míjím především tlupy Poláků, kteří hlučí a dupou a řekl bych, že je moc příroda nezajímá. Jsem asi jediný, kdo se snaží jít na okraji cesty, mimo běžeckou stopu. Ale i takový je život. A když už mám potkávat lidičky, tak proč pouze v přírodě. Již poněkolikáté dnes měním plán a vydávám se na návštěvu Labské boudy.

Musím se vrátit k rozcestí Česká budka a poté k prameni Labe, kde se stáčí červená i zelená k jihovýchodu, a já přicházím po jednom a půl kilometru na určené místo. Labská bouda patří mezi ty krkonošské chaty na hřebenech Krkonoš, které jsou ošlehané větrem i dějinami. I ona má svůj zajímavý, možná i vzrušený osud, o kterém si lidé vyprávějí a objevuje se na starých i novějších pohlednicích, obrazech či kresbách. Pro někoho se ale jedná o rozporuplný betonový kolos nové Labské boudy, který nehodlají navštívit, ale se ani na něj neradi dívají.

Labská bouda se nachází v nadmořské výšce 1.340 metrů v první zóně Krkonošského národního parku a má svoji zajímavou historii. Již kolem roku 1830 v těchto místech postavila jistá žena jménem Die Blasse malou boudu z kamení, kůry a roští. Jako stavbař mám trochu pochybnosti o této konstrukci, ale budiž. Paní obchodnice tady prodávala kolemjdoucím kořalku, kozí sýr a mléko. Následující majitelé objekt přestavěli a rozšířili o menší ubytování. O vybudování Labské boudy, kterou znají mnozí z fotografií či obrázků, se zasloužil v 70. a 80. letech 19. století hrabě Jan Harrach. Provedl rekonstrukci a přístavbu původního objektu. Labská bouda, která byla tehdy mezi turisty velmi oblíbená, byla známá pod názvem Elbbaude nebo Elbfallbaude. Nic netrvá však věčně. V roce 1965 řemeslníci neopatrně manipulovali s benzínovou lampou a Labská bouda vyhořela.

Základní kámen nové, moderní Labské boudy byl položen v roce 1969. Otevřena byla o 6 let později, 15. listopadu 1975. Roku 1996 došlo k privatizaci objektu. Následovala rekonstrukce a v roce 2004 znovuotevření. Následně došlo k určitým změnám v osobě provozovatele i majitele objektu. V roce 2011 byla provedena další rekonstrukce a byl zde otevřen hotel s modernizovanými pokoji a turistická ubytovna. V současnosti by mělo být otevřeno celoročně a umožněno tak potřebným se najíst, ohřát či ubytovat.

Četl jsem, že v letech 2007 až 2011 se snažila správa KRNAP objekt od stávajícího majitele odkoupit, respektive to požadovala po státu. Chtěla jej srovnat se zemí, protože údajně hyzdí zdejší krajinu. Je pravda, že se stávající vzhled objektu každému nemusí líbit, ale když už zde jednou byla vybudována, tak si myslím, že je nesmysl ji bourat. Minimálně proto, že poblíž není možnost se občerstvit či schovat v nepříznivém počasí, které tady umějí měřit. Je zde totiž umístěna trvalá meteorologická stanice - pracoviště Solární a ozónové observatoře Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové.

Moderní železobetonová devítipatrová budova je umístěna ve svahu a její hlavní vchod se nachází na úrovni nejvyššího podlaží. A tudy já také vcházím. Na můj vkus je zde přiměřený počet lidí, obsluha však má asi jiný názor, jelikož je lehce nervózní a stejně obdobně nestíhá. Původně jsem si myslel, že ve zdejší restauraci Rozumně Uložím Měnu do horké vody, ale vzhledem k pěknému počasí si dávám pivo. Volím Budvar, ale posléze zjišťuji, že reklamní poutač mne upozorňuje na jinou značku moku. Točí zde totiž také pivo Paroháč vyráběné v minipivovaru Luční bouda, patrně nejvýše položeném zařízení na výrobu piva ve střední Evropě. K vaření tohoto moku používají vodu z pramene Bílého Labe. Když jsem byl dopoledne u pramene Labe, byl zapadaný sněhem. Tudíž až nyní budu moci ochutnat vodu z této řeky, sice převařenou a trochu upravenou, ale přece. Nějak si musím zdůvodnit to, že si dám ještě jedno pivo. Objednávám si tedy malého Paroháče stejně jako lidé se mnou u stolu. A bohužel se shodujeme, že tomuto nápoji něco chybí. Těžko říct, zda má na tom podíl obsluha nebo "potrubí z Luční boudy". Ale sám pro sebe si říkám, že jsem udělal dobře, když jsem velkou žízeň zahnal budvárkem.

Od Labské boudy pokračuji k rozcestí U čtyř pánů. Šlapu asi jeden a půl kilometru do mírného kopce po modré značce. Už jsem zde jednou dnes byl a tak se ani nezastavuji a jdu dále po zelené k následující křižovatce turistických cest. Toto místo jsem sice také již dnes navštívil, přesto se rozhoduji udělat přestávku. Čas je dobrý, počasí ještě lepší a tak se rozhlížím po okolí i v mapě. Před sebou mám jeden zajímavý kopeček, kam sice nevede oficiální cesta, ale přístup tam není zakázán. A tudíž je záhy rozhodnuto.

Kotel je nejenom svojí nadmořskou výškou 1.435 metrů, ale také svým umístěním bezesporu zajímavou a dominantní horou v západní části Krkonoš. Tento výrazný svorový vrchol je desátou nejvyšší horou Česka a nejvyšším bodem Libereckého kraje. Kotel v minulosti měnil své jméno, byl nazýván například Krkonoš a Kokrháč. Na základě některých pohledů a mínění lidí je považován za jednu z nejkrásnějších hor v celých Krkonoších. Určitě je to tím, že jihovýchodní srázy Kotle padají do ledovcových karů Malé a Velké Kotelní jámy.

Výšlap to není náročný a brzy také potkávám další lidi, kteří měli obdobný názor. Navštěvuji vrcholový bod a samozřejmě si nemohu nechat ujít úžasné pohledy na všechny strany. Opatrně nakukuji dolů, kde se přede mnou objevuje dolíky, strž, dolina, roklina či údolí. Nezáleží na názvu, ale na kráse, kterou člověk vidí. Avšak je potřeba tak činit opatrně. Dolů scházím na opačnou stranu, okolo jednoho z mnoha zdejších řopíků. Již ráno a vlastně i během dne jsem několikrát spatřil v kleči a mezi ojedinělými menšími smrky ukryto několik bunkrů - "řopíků".

Tak snad trochu historie, i když o předválečném opevnění Československa z let 1935-38 byly již napsány desítky knih a publikováno množství studií či úvah na internetu. Velká většina z nich se ale soustředí především na velké dělostřelecké tvrze či objekty těžkého opevnění. Myslím si, že veškerá tíha případné obrany proti hrozbě z Německa by v září 1938 závisela především na velkém množství vybudovaných a k obraně připravených lehkých objektů. Zajímavých, byť nepřístupných malých betonových objektů se na hřebenech Krkonoš dochovalo do dnešní doby mnoho. Doplněny byly původně zákopy a různými střeleckými úkryty, ale ty pod sněhem vidět nejsou nebo se vůbec nedochovaly.

Někdo by mohl říct, že bunkry a pevnůstky jsou zde ledabyle roztroušeny, ale při pohledu z vrchu je vidět jasná linie, která se táhne přes celé Krkonoše. Na každém kilometru jich bylo zbudováno šest a osádku mělo tvořit sedm vojáků s kulomety. Název ŘOPík je odvozen od zkratky Ředitelství opevňovacích prací. U posledního řopíku, okolo kterého klesám do sedla mezi Lysou horu a Kotel, se chvíli zdržuji. Není to pouze kvůli jeho historii, ale opět obdivuji, co dokáže vykouzlit námraza na jeho stěnách.

Za chvíli přicházím na červeně značenou cestu. Nejdu však k Růženčině zahrádce, ani na Dvoračky, nýbrž mne nedaleko přede mnou zaujal vrchol Lysé hory. A tak se vydávám po zimní neznačené cestě. Nejedná se samozřejmě o nejvyšší horu Beskyd v ČR a zároveň královnu všech slezských hor, nýbrž jdu navštívit tu méně známou Lysou horu, která se nachází v západní části Krkonoš. V podvědomí ji mají především milovníci zimních sportů. Pod Lysou horou se totiž nachází skiareál Rokytnice nad Jizerou - Horní Domky v nadmořské výšce 657 - 1.315 metrů. Do blízkosti vrcholu se lze v zimě dostat sedačkovou lanovkou, jejíž horní stanice je vzdálena asi 200 metrů. Na jižní straně Lysé hory vede zimní lyžařská cesta, po které přicházím do těsné blízkosti vrcholu.

Na vrcholové plošině je sice umístěn geodetický bod, ale přístup přímo k němu není dovolen, jelikož se jedná o I. zónu KRNAP. Z cesty pod vrcholem je ale také pěkný výhled do okolí Rokytnice, na ostatní kopečky v pohoří, na Podkrkonoší i Jizerské hory. Lysá hora se svou nadmořskou výškou 1.344 metrů je plochý kupovitý vrchol mezi Plešivcem na západě a Kotlem na východě. Vrchol je porostlý kosodřevinou, na holých místech lze spatřit smilkové trávníky se vzácnou květenou (především sasanka narcisokvětá a koniklec). V nižších polohách se nachází smrkový porost.

Když jsem se vynadíval, tak se vracím po stejné cestě do sedla mezi Lysou horu a Kotel a pokračuji po jižním úpatí Lysé hory k důležité křižovatce turistických cest, na níž byly postaveny známé horské boudy Dvoračky. Ráno zde nebylo ani človíčko, zato nyní je to tady jako na kolonádě. Zkouším nakouknout do restaurace v horské chatě Štumpovka, ale co je moc, to je moc. Jednak poloha místa dělá svoje, jednak je asi něco pravdy na tom, že toto místo je hojně navštěvováno pro svou domácí pekárnu a vynikající kuchyni. Osobně však dané nemohu potvrdit, jelikož jsem žádnou zdejší speciality neochutnal. Jisté je však to, že když je krásný den, tak je tady človíčků více než dost. Na dveřích čtu zajímavý údaj, že by mělo být otevřeno denně od 9 do 24 hodin. Tak snad někdy jindy.

Poslední část dnešního výletu se mi nechce absolvovat po žluté turistické cestě, tj. stejnou trasou, kudy jsem ráno přišel a tak vybírám na turistickém ukazateli barvu zelenou a další celkem známé místo. Z nadmořské výšky 1.140 metrů neustále klesám po širší cestě, která na dvou místech překonává sjezdovku, což při dnešním stylu některých prknařů či lyžařů není věc jednoduchá.

Ručičky jsou důležité rozcestí nedaleko Rokytnice nad Jizerou v nadmořské výšce 980 metrů. Kdo se na běžkách, kole či pěšky toulá západní částí Krkonoš, tak na toto místo určitě zavítá. Ať už plánovaně nebo náhodou. Také já jsem zde byl několikrát a vždy jsem potkal mnoho lidí. K dispozici je zde kolemjdoucím nebo kolemjedoucím kiosek s rychlým občerstvením v dřevěné chaloupce, který by měl být v provozu jak v zimních, tak i v letních měsících. Pozornost každého návštěvníka zajisté zaujme také krásná dřevěná socha Krakonoše.

Jak jsem již uvedl, jedná se o významné východiště turistických tras vybavené kromě ukazatelů cest též turistickou mapou. Cesty mohou člověka odkud zavést také ke Krakonošově snídani, na Voseckou boudu nebo k pramenu Labe. Skoro bych zapomněl napsat, že si mi líbí také název tohoto místa. Proč právě Ručičky? Pět cest jako pět prstů na jedné ruce sem přivádí turisty.

Od rozcestí jdu jihovýchodním směrem po modré značce asi 300 metrů ke konečné stanici lanové dráhy Horní Domky. Do stmívání zbývá ještě dost času a také vzhledem k malému množství sněhu nepokračuji do Rokytnice nad Jizerou po značené cestě, nýbrž si volím svoji speciální trasu podle toho, kde se mi momentálně líbí. Po chvíli procházím typickou zástavbou na okraji krkonošského městečka. Okolo mne jsou dřevěné chaloupky i modernější domky, roztroušené po svahu i v údolí.

Dnešní výlet se podařil. Ušel jsem asi třicet kilometrů a viděl jsem toho opravdu hodně. Pramen Labe, Růženčinu zahrádku, Dvoračky, rozcestí U čtyř pánů, jedno místo s kouzelným názvem vedle druhého. To nebyl obyčejný výlet, nýbrž cesta plná poezie za úžasného počasí. Bylo by však potřeba ještě mnohokrát navštívit tuto úžasnou krajinu, sčítat své zážitky a poznatky. Myslím, že bych vždy našel jiný její odstín, jinou kombinaci barev a možná by pak někdy mohl říct, že jsem konečně Krkonoše trochu poznal.