Člověk je celý život na cestě

Život je často přirovnáván k cestě vlakem. Já osobně bych zas tak úplně netrval na přesné specifikaci dopravního prostředku. Myslím, že by to šlo vyjádřit názvem knihy Jacka Kerouaca "On the Road". Člověk je celý život na cestě, občas někam nastupuje, jindy zase vystupuje, cesta je plná překvapení, radosti, náhod či smutku. Už když se člověk narodí, tak se vlastně vydává na neznámou cestu, kterou však v prvních letech svého života většinou není schopen ovlivnit. Na pomyslné cestě potkává dobré lidi i darebáky. S některými, jako jsou třeba rodiče či dobří přátelé, by chtěl zůstat co nejdéle. Osud však má často na věc jiný názor a posadí mu do společného kupé falešné spolucestující, kteří ho i proti jeho vůli doprovázejí až příliš dlouho.

Vlak života jede stále kupředu. Lidstvo ještě nevymyslelo, jak ho zastavit. A je to asi dobře, že se nelze vracet do nástupní stanice. Někdy sice cesta snů a fantazie mění svůj charakter, ale mělo by to být patrně chápáno jako výzva k zamyšlení. Člověk by měl zkusit promluvit s každým rozumným cestujícím, se kterým se potká. Snažit se mu porozumět a vzít si z něho to dobré, a když je potřeba, tak mu pomoct usnadnit jeho cestu.

Cestování "po evropsku" je poslední dobou poněkud hektické a expanzivní. Jsou vytvářena nová ministerstva a instituce, psány zákony a vyhlášky, které většinou rozumný člověk nepotřebuje. Když se totiž ocitne na důležité přestupní stanici, která mu může přinést do života velkou změnu, zástupy úředníků a stohy popsaných nařízení mu nepomůžou. Někdo pociťuje nerozhodnost a neví, do kterého vlaku má na svou další cestu nastoupit, jiný nezaváhá. Udělá však správně? Má o tom rozhodovat sám nebo se poradit? Učiní dobré či špatné rozhodnutí, které může ovlivnit celý jeho další život. Má jet rychlíkem nebo se svézt v lokálce, bude tam jídelní vůz nebo zůstane o hladu a možná bude mít ještě blbou náladu.

Vlak života uhání každému jinou rychlostí a jiným směrem a nikdo neví, kdy bude konečná, ani trasa jízdy není známa. A proto bychom se měli pořádně rozhlížet a vnímat krásu věcí okolních na první pohled okem vidoucích a srdcem vnímajících. Kterou krajinou se vlak vydá, kolik stanic ho čeká a kdo přistoupí, to se člověk dopředu většinou nedozví. Někdo to přijímá radostně, jiný s nostalgií, jsou ale bohužel i tací, co situaci nezvládnou a vystoupí za jízdy. A to není dobré. Když už jednou přišel člověk na tento svět a nastoupil do toho svého vlaku, měl by se snažit, aby cestování bylo radostné a rozumné. A když přece někdo blízký vystoupí a chybí mu, je potřeba na to pohlížet pozitivně. Třeba se potká na další cestě s jeho dětmi nebo přáteli. A jednoho dne také na nebeské trati i s tím, kdo mu chyběl.

Bylo by krásné, kdyby se lidé chovali tak, že až jednoho dne vystoupí z toho svého vlaku, tak ostatním spolucestujícím se bude stýskat a zbude jim na ně krásná vzpomínka. Mám však pocit, že tolik propagovaná globalizace přibližuje města a vesnice, ale ruší původní cesty a vzdaluje jednoho člověka od druhého.

Šťastnou životní cestu ve společnosti dobrých lidí, ať jedete vlakem nebo cestujete po sociálních sítích.