Místo, kde by se dobře žilo

Místo, kde bych chtěl žít, by mělo mít určité Genius loci (duch místa). V římské mytologii byl Genius loci duch nebo bůžek, ochraňující určité místo. A často by bylo potřeba chránit ne jenom místo, ale i lidi na něm žijící. Nejde totiž jenom o to, kde chce člověk žít, ale s kým a kde chce také přežít. Dnes se každý snaží dokázat, že právě to jeho místo, země, domovina je lepší než ty ostatní. Vznikají lidské, národní či národnostní spory. Lidé a státy nevystavují krásné umění či chytrou vědu, nýbrž stavějí na odiv svá drahá vojska a zbraně. Při výše uvedeném vypadá přání, aby každý mohl žít na místě, kde by neexistovalo zbytečné vraždění, zabíjení či umírání hlady nebo na banální nemoci, dost naivně.

Myslím, že ideální místo pro všechny neexistuje. Kolem nás je ale krásná krajina, která nebere ohled na geopolitické problémy. Takové malichernosti ji nezajímají, ona své dějiny počítá v milionech let. Proto si může dovolit pro člověka nevídaný luxus - být bez hranic. Součástí krajiny jsou i města a vesnicemi, mezi kterými se však začíná smazávat rozdíl. Velká a dříve hezká města se přelévají přes své hradby ve formě nepěkných satelitů okolo nich.

Ale jak by vlastně mělo vypadat ono dokonalé místo či krajina. Nesmí být moc rozlehlé, ani příliš malé, avšak přiměřeně úměrné, nehlučné, nenápadné, roviny musí ve správný čas doplňovat kopce, rozličné porosty musí být napájeny přiměřeným množstvím vodních ploch. Rovnovážně, klidné místo s tichou tváří, která neláká nadměrné množství lidí ani neprovokuje. Krása věcí okolních na první pohled okem vidoucích a srdcem vnímajících.

Jestliže někomu připadá můj popis onoho půvabného a svým způsobem jedinečného místa, kde bych chtěl žít, moc složitý, tak své myšlenky trochu polidštím a shrnu to do jedné věty. Chtěl bych žít v zemi plné krásných žen, chutného ovoce a lahodného vína.